19
KDYŽ Ml SKONČIL PRVNÍ PRACOVNÍ DEN, NIJAK jsem nespěchal, abych z poradny vypadl. Mým domovem byla jen prázdná půda, mnohem větší než největší z těch tří kójí v Domě samaritánů. Domov byla ložnice bez postele, obývák s televizí bez kabelové přípojky a kuchyně s karetním stolkem a bez ledničky. Měl jsem v hlavě neurčité, vzdálené plány, jak si to zařídím a vymaluju.
Sofia odešla přesně v pět, to byla její obvyklá hodina. Bydlela v dost drsné čtvrti a byla ráda, když seděla doma ještě před setměním za bezpečně zamčenými dveřmi.
Mordecai se odporoučel v šest. Předtím jsme spolu půl hodiny probírali průběh dne. Nezůstávej tady příliš dlouho, varoval mě, a snaž se neodcházet sám. Mluvil už s Abrahamem Lebowem, který chtěl pracovat do devíli, a navrhl mi, abychom odešli společně. Park je blízko. Jděte rychle. Pořádně se kolem sebe rozhlídněte.
"Tak co si o tom myslíš," zeptal se mě, když odcházel.
"Mám dojem, že je to úchvatná práce. A kontakl s lidmi člověka povzbuzuje."
"Čas od času to člověku rve srdce."
"Už se stalo."
"To je dobře. Jakmile dosáhneš stavu, kdy se tě to nedotýká, je na čase toho nechat."
"Sotva jsem začal."
"Já vím a jsem rád, že tě tu máme. Potřebovali jsme tu bělocha z lepších kruhů."
"To jsem rád, že jsem něco jako maskot."
Odešel a já za ním zavřel dveře. Už jsem si všiml, že v poradně platí nepsané pravidlo olevřených dveří. Sofia pracovala zcela veřejně a celé odpoledne mě uváděla v úžas, když jsem ji slyšel, jak telefonicky seřvává jednoho úředníka za druhým a celá poradna tomu naslouchá. Mordecai se do telefonu choval jako zvíře, a když pronášel nejrůznější žádosti a výhrůžky, jeho hluboký, burácivý hlas drnčel vzduchem. Abraham se choval daleko tišeji, ale i on měl dveře neustále otevřené.
Protože jsem ještě nevěděl, jak se s čím vypořádám, raději jsem svoje dveře nechával zavřené. Byl jsem si jist, že se mnou budou mít trpělivost.
Obvolal jsem tři Hectory Palmy uvedené v telefonním seznamu. První Hector nebyl ten, kterčho jsem hledal. Na druhém čísle to nikdo nebral. Na třetím čísle se ozval telefonní záznamník s hlasem skutečného Hectora Palmy. Nahraný vzkaz byl stručný: Nejsme doma. Nechle vzkaz. Zavoláme vám zpálky.
Byl to jeho hlas.
Firma se svými neomezenými zdroji měla řadu možností, jak Hectora Palmu ukrýt. Osm set právníků, sto sedmdesát koncipientů a praktikantů, pobočky ve Washingtonu, New Yorku, Chicagu, Los Angeles, Portlandu, Palm Beach, Londýně či Hongkongu. Byli příliš mazaní, než aby ho vyhodili. Na to věděl příliš mnoho. A tak mu zdvojnásobí plat, povýší ho a přestěhují do jiného oddělení v novém městě, kde navíc dostane větší byt.
Opsal jsem si z telefonního seznamu jeho adresu. Když mu funguje záznamník, třeba se ještě neodstěhoval. S novými dovednostmi advokáta chudých ho zcela jistě dokážu vystopovat.
V tu chvíli se ozvalo slabé zaklepání na dveře, které se současně začaly otevírat. Západka byla lety uvolněná, takže dveře sice šly zavřít, ale nedržely zavřené. Byl to Abraham. "Máš chvilku?" zeptal se a posadil se.
Byla to zdvořilostní návštěva, jeho přivítání. Působil jako tichý, uzavřený člověk, obklopený silnou aurou inteligence, která by člověka mohla ponižovat. Jenže já strávil uplynulých sedm let v jednom domě se čtyřmi stovkami právníků všech druhů a různého ražení. Potkal jsem a poznal desítky takových Abrahamů, pyšných a přímočarých nátur, kterým pravidla společenského chování nic neříkala.
"Rád bych tě tady přivítal," řekl a okamžitě se vrhl na vášnivou obhajobu zákonů týkajících se veřejně prospěšných záležitostí. Abraham pocházel ze středostavovské rodiny žijící v Brooklynu, vystudoval práva na Columbijské univerzitě, strávil tři úděsné roky v jedné firmě na Wall Street, pak čtyři roky v Atlantě v nátlakové skupině bojující proti trestu smrti a dva ponižující roky v Kongresu. Potom jeho pozornost upoutal inzerát v právnickém časopisu, kde stálo, že se uvolnilo místo advokáta v právní poradně na 14. ulici.
"Právo je vyšší poslání," prohlásil.…
