17
ZAMKL JSEM SE V KANCELÁŘI. V PORADNĚ BYLA V neděli větší zima než v sobotu. Natáhl jsem si tlustý svetr, manšeslráky, tlusté ponožky, postavil jsem před sebe na stůl dva kouřící hrnky s kávou a začetl se do novin. V budově sice bylo ústřední topení, ale já se s ním nehodlal pouštět do křížku.
Chybělo mi mé křeslo, moje kožená, ředitelská houpačka, která se na můj povel točila, houpala a kývala. Moje nové křeslo bylo jen o krůček vyspělejší než skládací židle, kterou si člověk může pronajmout na svatbě. Křeslo bylo příslibem, že v lepším případě bude nepohodlné. Vzhledem k tomu, jak jsem byl momentálně potlučený, se změnilo v mučící nástroj.
Otlučený stůl patřil nepochybně mezi inventář, který už někde vyřadili, nejspíš v dávno opuštěné škole - hranatý, připomínající krabici se třemi zásuvkami na každé straně. Všechny zásuvky se skutečně daly otevřít, ale neobešlo se to bez boje. Z druhé strany stolu stály dvě židle pro klienty, a ty byly doopravdy skládací - jedna byla černá a druhá podivně nazelenalá. Takový odstín jsem v životě neviděl.
Zdi někdo omítl a namaloval už před mnoha lety a mezitím dovolil, aby nabyly odstínu hodně vybledlého citronu. Omítka byla popraskaná. Rohy u stropu zabrali pavouci. Jedinou výzdobu představoval zarámovaný plakát, který oznamoval, že v červnu 1988 se bude v centru města, na Mallu, konat Pochod za spravedlnost.
Podlaha ze starých dubových fošen se zaoblenými okraji prozrazovala, že tu byl v uplynulých letech čilý provoz. Nedávno podlahu někdo zametl. Koště a lopatka stály stále ještě opřené v rohu. Byla to taková něžná připomínka, že kdybych tu chtěl mít někdy v budoucnu uklizeno, záleží to jen na mně.
Jo, to je pane úpadek! Kdyby mě můj drahý bratr Warner viděl, jak tady sedím v neděli, klepu se zimou za tímhle malým, smutným stolem, zírám na praskliny v omítce, jsem tu zamčený, aby mě moji potenciální klienti nemohli uškrtit, chrlil by nadávky tak šťavnaté a barvité, že bych se zdráhal je napsat.
Nedokázal jsem si představit ani reakci rodičů. Budu jim nucen záhy zavolat a způsobit jim nepříjemný šok dvojí náhlou změnou adresy.
Hlasitý úder na dveře mě k smrti vyděsil. Vyskočil jsem a nevěděl, co si mám počít. Že by po mně šli pobudové z ulice? Ozvalo se další zabouchání, a tak jsem pokročil o pár kroků blíž ke vchodu a uviděl postavu, která se snažila podívat dovnitř přes mříže a tlusté sklo ve vstupních dveřích.
Byl to Barry Nuzzo, klepal se a toužil se dostat do bezpečí. Odemkl jsem zámky a pustil ho dovnitř.
"To je ale brloh!" začal vlídně a rozhlížel se po hlavní místnosti, zatímco já jsem zamykal dveře.
"Zvláštní, že?" poznamenal jsem, snažil jsem se vzpamatovat z jeho příchodu a přemítal, co to má znamenat.
"Pěkná díra!" Byl z toho místa úplně vedle. Obešel Sofiin stůl, pomalu si stáhl rukavice a bál se čehokoliv dotknout, aby nespustil lavinu padajících spisů.
"Snažíme se stlačovat náklady, abychom si odnášeli co nejvíc peněz domů," vysvětloval jsem. To byl starý vtip od Drakea & Sweeneyho. Společníci firmy neustále obtěžovali kvůli nákladům na provoz a současně se ze všech nejvíc zajímali, kdy už jim konečně znovu vymalují kancelář.
"Takže ty jsi to tady vzal pro peníze?" zeptal se, stále ještě úplně vedle.
"Ovšem."
"Ty ses fakt zbláznil."
"Je to moje poslání."
"Jo, promlouvaj k tobě hlasy, co?"
"Kvůli tomu jsi přišel? Abys mi řek, že jsem cvok?"
"Volal jsem Claire."
"A co ti řekla?"
"Řekla, že ses odstěhoval."
"To je pravda. Vždyť se rozvádíme."
"Co se ti stalo s obličejem?"
"Air bag."
"A jo. Já zapomněl. Slyšel jsem, že to bylo jen takový ťuknutí."
"Jo. Ťuknutí parním bucharem."
Přehodil kabát přes židli, ale pak si ho honem zase oblékl. "To šetření na nákladech taky znamená, že neplatíte účty za topení?"
"Čas od času jeden měsíc vynecháme."
Párkrát se ještě prošel kolem a nakoukl do malých kanceláří po straně. "Kdo platí tuhle činnost?" zeptal se.
"Nadace."
"Nějaká krachující nadace?"
"Jo, jedna rychle krachující nadace."
"Jak jsi to n…
