4
CHEMIKÁLIE ZABÍRALY DO DRUHÉHO DNE DO ČTYŘ ráno. Pak jsem se probudil s pocitem, že mi do nosu vniká ostrý pach Pánova lepkavého mozkomíšního moku. Na chvíli jsem ve tmě propadl panice. Třel jsem si nos a oči a mlátil sebou po pohovce, až jsem zaslechl, že se někde někdo pohnul. Claire spala v křesle hned vedle mě.
"To nic," řekla tiše a vzala mě za rameno. "To byl jen špatný sen."
"Nemohla bys mi přinést trochu vody?" požádal jsem ji a ona zašla do kuchyně.
Asi hodinu jsme si povídali. Řekl jsem jí všechno, co jsem si z té události pamatoval. Seděla těsně vedle mě, hladila mi koleno, držela mi sklenici s vodou a pozorně naslouchala. V posledních letech jsme spolu strašně málo mluvili.
V sedm hodin jí začínala směna, a tak jsme spolu rovnou posnídali topinky se slaninou. Jedli jsme u kuchyňského pultu a před sebou měli malý televizor. Zprávy v šest začínaly dramatem s rukojmími. Nejdřív se objevily záběry budovy v době krize, dav shromážděný venku a pak někteří z mých spoluzajatců, jak kvapně opouštějí budovu, když bylo po všem. Nejméně jedna z helikoptér, které jsme slyšeli, patřila zpravodajské stanici, takže nám teď mohli nabídnout velký detail okna. Na několik vteřin jsme na něm zahlédli i Pána, jak vykukuje ven.
Jmenoval se DeVon Hardy, bylo mu pětačtyřicet, byl veteránem z Vietnamu a měl pár položek v trestním rejstříku. Za moderátorem ranních zpráv se objevily policejní záběry muže zatčeného pro vloupání. Ani trochu se Pánovi nepodobal - žádné vousy, žádné brýle a podstatně mladší. Popsali ho jako bezdomovce a bývalého narkomana. Motiv není jasný. Nikdo z rodiny se nepřihlásil.
Firma celou záležitost odmítla komentovat, a tak zpráva skončila.
Následovalo počasí. Podle předpovědi by mělo pozdě odpoledne přijít husté sněžení. Byl dvanáctý den měsíce února a jeden rekord, pokud jde o sněhovou nadílku, už letos padl.
Claire mě dovezla k úřadu a tam mě ani nepřekvapilo, když jsem už v šest čtyřicet viděl svůj Lexus na parkovišti mezi několika dalšími vozy z dovozu. Parkoviště nikdy nezůstalo prázdné. Dělali u nás lidé, kteří v kanceláři i spali.
Slíbil jsem Claire, že jí ještě dopoledne zavolám a že se pokusíme dát si v nemocnici společně oběd. Chtěla, abych si alespoň den či dva s ničím nelámal hlavu.
A co jsem měl asi tak dělat? Ležel na pohovce a cpát do sebe prášky? Vypadalo to, jako by se všichni shodli, že si mám vzít den volna, a pak se podle všeho budu moci vrátit ke svým povinnostem a věnovat se jim s obvyklou vervou.
Dvěma velmi pozorným členům bezpečnostní služby vartujícím ve vstupní hale jsem popřál dobré jitro. Tři ze čtyř výlahů čekaly dole otevřené, takže jsem si mohl vybrat. Nastoupil jsem do toho, kterým jsme včera jeli s Pánem, a čas se zpomalil.
V hlavě mi kroužilo sto otázek najednou: Proč si vybral zrovna naši budovu? Proč zrovna naši firmu? Kde byl těsně předtím, než vešel do vstupní haly? Kde byli členové ochranky, kteří normálně zevlují u vchodu? A proč zrovna já? Dovnitř i ven proudí celý den slovky právníků. A proč zrovna páté poschodí?
A o co mu vlastně šlo? Nevěřil jsem, že by se DeVon Hardy namáhal omotat se výbušninami a riskovat život, ať jakkoliv bídný, aby peskoval bandu zazobaných právníků kvůli nedostatku velkorysosti. Mohl si najít zazobanější lidi. A možná i odpudivější. Na jeho otázku "Kdo má na starosti vystěhovávání?" mu nikdo neodpověděl. A to se musí rychle změnit.
Výtah zastavil a já vystoupil. Tentokrát za mnou nikdo nestál. Madam Devierová v tuhle hodinu ještě někde spala a v pátém poschodí bylo ticho. Před jejím stolem jsem se zastavil a zadíval jsem se na dvoje dveře vedoucí do konferenční místnosti. Bližší dveře, v nichž stál Umstead, když mu kolem uší prosvištěla kulka a našla si Pánovu hlavu, jsem pomalu otevřel. Zhluboka jsem se nadechl a stiskl vypínač.
Nikdy tam k ničemu nedošlo. Konferenční stůl i židle byly dokonale vyrovnané. Orientální koberec, na němž Pán zemřel, vyměnili za jiný, snad ještě hezčí. Stěny pokrýval čerstvý nátěr. Dokonce i dír…
