29
JELIKOŽ OTEC LONTAE BURTONOVÉ BYL PRO NÁS - a nejspíš pro celý svět - neznámou osobou a jelikož její matka a všichni sourozenci se momentálně nacházeli za mřížemi, dospěli jsme k taktickému rozhodnutí, že rodinu obejdeme a využijeme jako klienta správce pozůstalosti. Zatímco já jsem trávil pondělní dopoledne v Chicagu, Mordecai předstoupil před soudce městského občanského soudu a požádal o jmenování dočasného právního zástupce, který by byl pověřen správou pozůstalosti Lontae Burtonové a všech jejích dětí. Byla to běžná záležitost, jenom ji tentokrát vyřídili hodně nenápadně. Soudce byl Mordecaiův známý. Během několika minut bylo pověření na světě a měli jsme nového klienta. Jmenovala se Wilma Phelanová a byla to sociální pracovnice, se kterou se Mordecai znal. Její úloha v žalobě bude zanedbatelná a v případě, že něco vysoudíme, bude mít nárok jen na velmi malou odměnu.
Cohenova nadace je sice z finaněního hlediska řízena mimořádně špatně, ale na druhou síranu přijala řadu pravidel a opatření týkajících se všech myslitelných situací v životě neziskové právní instituce. Leonard Cohen byl právník a podle všeho měl hodně rozvinutý smysl pro detail. I když to nebylo zrovna obvyklé a kdekdo se na to mračil, poradna skutečně směla vzít případ týkající se ublížení na zdraví či pochybného úmrtí a počítat si honorář podle výšky vysouzeného odškodného. Výše poplatku ovšem nesměla překročit dvacet procent odškodného, zatímco jinde byla běžná třetina. A někteří advokáti normálně brali i čtyřicet procent.
Z oněch dvaceti procent si poradna smí nechat polovinu. Zbytek přechází na účet nadace. V uplynulých letech vedl Mordecai dva takové spory. První prohrál kvůli špatné porotě. V tom druhém šlo o ženu bez domova, kterou srazil městský autobus. Mordecai požadoval odškodné sto tisíc dolarů, takže vydělal poradně rovných deset tisíc, za něž nakoupil nové telefony a počítače.
Soudce naši smlouvu na dvacet procent neochotně potvrdil. A mohli jsme začít s žalobou.
Basketbalový zápas začínal v sedm třicet pět - tým Georgetownu hrál proti Syracuse. Mordecaiovi se nějak podařilo urvat dva lístky. Na vnitrostátní letiště ve Washingtonu jsem přiletěl bez minuty zpoždění v šest dvacet a o půl hodiny později jsem se sešel s Mordecaicm před stadionem U.S. Air Arena v Landoveru. Přidalo se k nám dalších bezmála dvacet tisíc fanoušků. Dal mi vstupenku a pak vytáhl z kapsy kabalu tlustou, zalepenou obálku, která mi přišla doporučené do poradny. Poslala mi ji washingtonská advokátní komora.
"Dneska to přišlo," sdělil mi a oběma nám bylo jasné, co je uvnitř. "Sejdeme se na tribuně," dodal a zmizel v zástupu studentů.
Roztrhl jsem obálku a našel si misto, kde bylo dost světla, aby se tam dalo číst. Moji přátelé od Drakea & Sweeneyho stříleli ze všech zbraní, které měli. Šlo o oficiální stížnost podanou smírčímu soudu, v níž jsem byl obviněn z neetického jednání. Stížnost se táhla přes tři úmorné stránky, ale dala se docela snadno shrnout do jednoho úderného odstavce. Ukradl jsem spis, čímž jsem zklamal důvěru do mě vkládanou. Takže jsem padouch, kterého je třeba a) doživotně vyloučit z advokátní komory, b) popřípadě mu alespoň na mnoho let pozastavit právo k výkonu povolání a c) ať tak nebo tak, řádně ho veřejně zostudit. A jelikož se spis stále ještě nenašel, jde o velmi naléhavou záležitost, takže stěžovatel předpokládá, že bude co nejrychleji zahájeno šetření a věci se začnou dít.
Na ostatní papíry, formuláře a oznámení jsem se sotva podíval. Byl to pro mě šok a musel jsem se opřít o zeď, abych se z toho vzpamatoval a srovnal si myšlenky. S projednáváním před komorou jsem pochopitelně počítal. Bylo by naivní předpokládat, že firma nevyužije všech možností, jak doslat spis zpátky. Jen jsem si myslel, že je moje zatčení na nějakou dobu uspokojí.
Zjevně jim to nestačilo. Toužili po krvi. Byla to typická velká firma, vždycky hrála jako o život a držela se zásady, že zajatci se střílejí na místě. Dokonale jsem tomu rozuměl. Jenže nevěděli…
