31
V PĚT RÁNO MI ZAVOLAL WARNER. "JSI VZHŮRU?" zeptal se. Byl v hotelovém apartmá, čilý jako vždy, a zavalil mě stovkami otázek a poznámek týkajících se podané žaloby. Podíval se totiž do novin.
Snažil jsem se zůstat v teple spacího pytle a poslouchal jsem bratrovo poučování, jak mám proces správně řídit. Warner byl žalobce, a zatraceně dobrý žalobce, a přitažlivost případu Burtonových pro porotu ho nemohla nechat chladným. Prý žádáme příliš malé odškodné - lepší by bylo jít přes deset milionů. Stačí mít dobrou porotu a můžeme to hnát až do oblak. Panečku, strašně rád by takovýhle proces vedl. A co Mordecai? Zvládne to před soudem?
A jak je to s honorářem? Warner vyjádřil naději, že máme obvyklou smlouvu na čtyřicet procent. Možná že nakonec nejsem tak úplně ztracený případ.
"Deset procent," řekl jsem a dál ležel ve tmě.
"Cože? Deset procent? Vy jste se museli zbláznit!"
"Jsme nezisková společnost." Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale on mě neposlouchal. Spílal mi, že jsme se z toho nesnažili vytlouct víc.
Ona je totiž trochu potíž s tím spisem, namítl jsem, jako bychom o vyšším procentu nikdy ani neuvažovali. "Dokázal bys takový případ zvládnout i bez toho spisu?"
"Jasně."
Při pohledu na starého Jacobse vyfoceného v novinách se dvěma trestanci po stranách se mohl potrhat smíchy. Letadlo do Atlanty mu odlétalo za dvě hodiny. V devět by měl být ve své kanceláři. Už se nemohl dočkat, až začne ty fotky ukazovat ostatním. A taky je okamžitě odešle faxem na západní pobřeží.
Zavěsil uprostřed věty.
Spal jsem sotva tři hodiny. Na pár minut jsem se ještě schoulil, ale spánek už nepřicházel. Život se tak rychle měnil před očima, že jsem nebyl schopen pořádně se uvolnit a odpočívat.
Osprchoval jsem se a odešel z bytu. S Pákistánci jsem až do rozednění popíjel kávu a pak si od nich koupil koláčky pro Ruby.
Hned vedle poradny na rohu Čtrnácté ulice a Q stála dvě neznámá auta. Asi v půl osmé jsem pomalu projel kolem a instinkt mi radil, abych nezastavoval. Ruby na schodech před vchodem neseděla.
Pokud dospěje Tillman Gantry k závěru, že by násilí mohlo pomoci jeho obhajobě při projednávání žaloby, nebude váhat ho použít. Mordecai už mě před tím varoval, i když já žádné varování nepotřeboval. Zavolal jsem Mordecaiovi domů a oznámil mu, co jsem viděl. Chystal se do práce na půl devátou, tak jsme se dohodli, že se tam sejdeme. Mezitím varuje Sofii. Abraham byl mimo město.
Dva týdny jsem se soustřeďoval především na žalobu. Jistě, celá řada věcí odváděla mou pozornost - Claire, odstěhování z bytu, seznamování se s novou prací -, ale tažení proti RiverOaks a mé staré firmě jsem nikdy nepouštěl ze zřetele nadlouho. V každém velkém případu nastává nejprve etapa šílenství před podáním žaloby, pak hluboké nadechnutí, když ta chvíle nastane, a nakonec příjemný klid, když bomba dopadne a klesne prach.
První den po podání žaloby nás Gantry ještě nezabil. Práce probíhala jako obvykle. Telefonátů nebylo víc než jindy. Klientů přišlo zhruba stejně jako vždycky. Jelikož jsme měli žalobu na nějaký čas z krku, daleko snáze jsem se mohl soustředit na ostatní případy.
Paniku v mramorových prostorách u Drakea & Sweeneyho jsem si mohl jen představovat. Po chodbách teď panuje vážnost, jistě se nikdo nedovolí ani usmát, natož trousit drby nad šálkem kávy, vykládat vtipy nebo bavit se o sportu. I pohřební řeči budou trochu morbidnější než obvykle.
Zvlášť napjatá nálada bude nepochybně vládnout v protimonopolním oddělení, kde mě znají nejlíp. Polly je určitě stoicky klidná a odtažitá a jako vždy výkonná. Rudolph zřejmě vůbec neopouští kancelář, jedině když má jednání s nejvyššími nadřízenými.
Smutná na našem obviňování čtyř set právníků z nepravosti byla nepřehlédnutelná skutečnost, že téměř všichni byli zcela nevinní, pokud jde o předmětné pochybení, nebo přinejmenším nevěděli, co se vlastně tehdy seběhlo. Všem totiž bylo jedno, co se děje v oddělení nemovitostí. Bradena Chance prakticky nikdo neznal. Já pracoval ve firmě sedm let, ne…