Advokát chudých (John Grisham)

18

ÚVODNÍ ZAŠKOLENÍ TRVALO ASI TŘICET MINUT. Za tu dobu jsme se dostali od poradny k Domu samaritánů v Petworthu, v severovýchodní části města. Mordecai obstaral řízení a konverzaci. Já seděl tiše a kufřík jsem svíral nervózně jako jakýkoliv jiný zelenáč, kterého se chystají předhodit vlkům. Na sebe jsem si vzal džíny, bílou košili s kravatou, starý tmavomodrý blejzr a obul jsem si hodně prošlapané tenisky Nike a bílé ponožky.

Přestal jsem se holit. Stal se ze mě obhájce chudiny. Mohl jsem se strojit, jak mě napadlo.

Mordecai si pochopitelně změny v životním stylu všiml, sotva jsem vešel do jeho kanceláře a oznámil mu, že jsem připraven vrhnout se do práce. Nic neřekl, ale při pohledu na tenisky se mu v očích zablýsklo. Tenhle pohled už znal - pracovník velké firmy přicházející shůry mezi prostý lid, aby strávil pár hodin mezi chudinou. Z nějakého důvodu si všichni tihle lidé mysleli, že bude nejlepší obout si kecky a natáhnout džíny.

"Klientelu budeš mít rozdělenou do několika skupin," vykládal a přitom jednou rukou mizerně řídil a v druhé držel kelímek s kávou. Ostatní vozidla velkoryse přehlížel. "Jednu část tvoří zaměstnanci, další jsou rodiny s dětmi, pak duševně vyšinutí a konečně váleční veteráni. Asi tak třetina z těch, kteří potřebují levné bydlení, ho skutečně dostane. Za posledních patnáct let bylo zrušeno dvaapůl milionu levných bytových jednotek a program federální vlády na zajištění levného bydlení byl snížen o sedmdesát procent. Není divu, že lidi žijou na ulici. Vlády vyvažují rozpočty na zádech chudých."

Statistické údaje chrlil bez sebemenšího úsilí. Tohle byl koneckonců jeho život a jeho profese. Jako právník vycvičený k tomu, abych si všechno zaznamenával, jsem musel přemáhat nutkání otevřít kufřík a začít psát. Jen jsem poslouchal.

"Tihle lidé mají zaměstnání, kde se vyplácí minimální mzda, takže na bydlení v soukromí nemůžou ani pomyslet. Ani se jim o tom nesní. Jejich platy tak jako tak nedrží krok s růstem nákladů na domácnost. A tak se propadají stále hlouběji a hlouběji, zatímco programy pomoci jsou stále skromnější a skromnější. Jen si to vezmi: všehovšudy čtrnáct procent tělesně postižených bezdomovců dostává invalidní důchod. Čtrnáct procent! Setkáš se se spoustou takových případů."

Se skřípěním jsme zastavili na červenou a naše auto částečně zablokovalo křižovatku. Všude kolem nás se rozeřvaly klaksony. Skrčil jsem se v sedadle a čekal další náraz. Mordecai neměl sebemenší tušení, že jeho vůz ohrožuje dopravu ve špičee. Zíral nepřítomně před sebe a byl v jiném světě.

"Osud bezdomovců je hrozný především v tom, co na ulici nevidíš. Asi polovina všech chudých lidí utratí sedmdesát procent svého příjmu za to, že se snaží udržet si bydlení, které mají. Statistiky přitom říkají, že by měli utrácet zhruba třetinu. V tomhle městě jsou desítky tisíc lidí, kteří celou duší lpějí na svém obydlí. Stačí jedna prošvihnutá platba, jedno nečekané vyšetření v nemocnici, jedna nepříjemná nehoda a přijdou o střechu nad hlavou."

"Co si pak počnou?"

"Málokdy rovnou vyrazí do útulku. Nejdřív jdou k příbuzným, pak k přátelům. Je to situace plná napětí, protože jejich příbuzní a přátelé mají také státem nebo obcí podporované bydlení a součástí smlouvy zpravidla bývá omezení počtu lidí, kteří v bytě můžou bydlet. Jsou nuceni smlouvu porušovat, což může vést k vystěhování. A tak se stěhují od čerta k ďáblu, tu nechají jedno dítě u sestry, tamhle jiné dítě u kamaráda. A situace je čím dál tím horší. Spousta bezdomovců se bojí útulků a snaží se jim za každou cenu vyhnout."

Odmlčel se, aby se mohl napít kávy.

"Proč?" zeptal jsem se.

"Některé útulky za nic nestojí. Dochází v nich k napadením, loupežím, dokonce i k znásilněním."

A v tomhle jsem se chystal prožít zbytek své právnické kariéry. "Zapomněl jsem si doma pistoli," poznamenal jsem nahlas.

"Nic ti nehrozí. Ve městě jsou stovky dobročinných advokátů. V životě jsem neslyšel, že by některého z nich někdo zranil při práci."

"Konečně dobrá zpráva." Opět jsme se rozjeli a řítili se vpřed přece jen o něco bezpečněji.

"Asi polovina těchhle lidí si prožila nějakou zásadní křivdu jako tvůj kamarád DeVon Hardy. Je to naprosto běžně."

"Co pro ně může člověk udělat?"

"Obávám se, že skoro nic. Pár sociálních programů ještě běží, ale jinak je těžké najít jim alespoň postel. Podařilo se nám umístit Hardyho do rehabilitačního útulku pro vojenské vysloužilce, ale on odtamtud utekl. Když je někdo závislý, sám se rozhoduje, když vysadí."

"Jaká droga je tu nejčastější?"

"Alkohol. Nejvíc lidí si ho může dovolit. A taky spousta héráku, ten je taky levnej. Najdeš tu prakticky všechno, ale pořádný drogy jsou moc drahý."

"Jak budou vypadat moje první případy?"

"Nemůžeš se dočkat, co?"

"Jo, a nemám tušení, do čeho jdu."

"Uklidni se. Tohle není složitá práce. Chce to jen trpělivost. Asi narazíš na někoho, kdo nedostává sociální dávky, nejspíš potravinové známky. Pak nějaký ten rozvod. Dál se setkáš s někým, kdo si bude stěžovat na domácího. K tomu nějaký ten spor se zaměstnavatelem. Taky ti slibuju jeden trestní případ."

"O jakou trestnou činnost půjde?"

"O nic závažného. Americká města mají tendenci kriminalizovat bezdomovce. Velká města přijímají nařízení, jejichž smyslem je pronásledovat lidi, kteří žijí na ulici. Nesmí se žebrat, nesmí se spát na lavičkách, nesmí se tábořit pod mostem, nesmějí se skladovat osobní předměty na veřejném prostranství, nesmí se sedět na chodníku, nesmí se jíst na veřejnosti. Řadu takových vyhlášek už soudy zrušily. Abraham odvedl skvělou práci a podařilo se mu přesvědčit federální soudce, že tyhle mizerné zákony porušují První dodatek Ústavy. A tak města svévolně uplatňují obecně platné zákony týkající se například potulky, tuláctví či opilství na veřejnosti. Soustřeďují se na bezdomovce. Když se v baru namaže maník v nóbl saku a pak močí v průchodu, nic se neděje. Jakmile ale to samé udělá bezdomovec, hned je z toho zatéení pro močení na veřejnosti. Taky zátahy jsou docela běžný."

"Zátahy?"

"Jo. Zaměří se na jednu část města, seberou všechny bezdomovce a vyklopí je někde jinde. Před olympijskými hrami to udělali v Atlantě. Nemohli si dovolit nechal tam všechny ty chudáky žebrat a přespávat na lavičkách, když se na ně dívá celý svět - tak tam poslali pár čet vybraných profíků a ti celý problém vyřešili. Město se pak vychloubalo, jak to tam dobře vypadá."

"Kam je odvezli?"

"Můžeš si být jist, že do úlulků určitě ne, protože tam žádný nemají. Prostě je šoupli za roh. Vysypali je v jiné části města, jako kdyby vyváželi jímku." Mordecai se opět napil kávy a současně postrčil páčku topení - pět vteřin nesvírala volant ani jedna ruka. "Pamatuj si, Michaeli, že každý musí někam patřit. Jenže tihle lidé nemají na výběr. Když má člověk hlad, tak žebrá. Když je unavený, tak si lehne tam, kde zrovna najde volné místo. I když je člověk bezdomovec, musí někde žít."

"To je taky zatýkají?"

"Dnes a denně. Je to hrozně hloupá veřejná politika. Jen si to představ - člověk žije na ulici, vymetá útulky, někde pracuje za minimální mzdu a zoufale se snaží trochu si pomoct a dosáhnout alespoň nějaké soběstačnosti. A pak ho seberou za to, že spí pod mostem. On nechce spát pod mostem, ale každý přece musí někde spát. A je shledán vinným, jelikož městská rada ve své genialitě postavila bezdomovce mimo zákon. Takže náš chudák musí zaplatit třicet dolarů jen za to, aby se dostal z basy, a pak dalších třicet jako pokutu. Ze své děravé kapsy musí vysypat šedesát dolarů. To ho pochopitelně srazí o další stupínek níž. Zatkli ho, ponižovali, potrestali, napařili mu pokutu a teď po něm chtějí, aby nahlédl špatnost svého počínání a našel si konečně už nějaké bydlení. Prostě má vypadnout z ulice. Takhle to chodí ve většině našich měst."

"Nebylo by mu nakonec ve vězení líp?"

"Byl jsi v poslední době v nějakém vězení?"

"Ne."

"Ani tam nechoď. Bachaři nejsou vyškolení na to, aby jednali s bezdomovci, zvlášť s duševně vyšinutými a narkomany. Věznice jsou přecpaný. Trestní právo je samo o sobě úděsný a pronásledování bezdomovců tomu jen nasazuje korunu. A víš, co je na tom nejtupější? Denní náklady na pobyt ve věznici jsou o pětadvacet procent vyšší než náklady na udržování útulku, poskytování jídla, dopravy a poradenských služeb. Navíc by se to z dlouhodobého hlediska pochopitelně vyplatilo. A taky by to, stejně pochopitelně, dávalo větší smysl. Pětadvacet procent. A to v tom nejsou zahrnuty náklady na zatčení a soudní projednání. Většina měst je na mizině, zvlášť Washington - proto tady zavírají útulky, rozumíš. A přitom vyhazují peníze na to, že dělají z bezdomovců kriminálníky."

"Tohle už by bylo zralý na žalobu," poznamenal jsem, ale Mordecai nepotřeboval nijak pobízet.

"Však taky podáváme žaloby jako zběsilí. Tyhle zákony napadají advokáti v celé zemi. Ty zatracený města utrácejí víc za poplatky pro právníky než za stavění útulků pro bezdomovce. Člověk prostě musí tuhle zemi milovat. New York, nejbohatší město na světě, nedokáže dát svým obyvatelům přístřeší, a tak lidé spí na ulicích a žebrají na Páté avenue. To ale dráždí citlivé Newyorčany, a tak si zvolí toho Rudyho Jaksemenuje, který jim slíbí, že vyčistí ulice. A skutečně se mu podaří přimět zvláštní městskou radu, aby postavila bezdomovce mimo zákon. Prostě a jednoduše - nesmí se žebrat, nesmí se sedět na chodníku, nesmí se zůstat bez domova. K tomu ďábelsky seškrtají rozpočet, zavřou útulky, sníží peníze na pomoc a současně platí krvavé peníze newyorským právníkům, kteří je obhajují proti nařčení, že se pokusili zbavit chudých lidí."

"Jak to vypadá ve Washingtonu?"

"Tak zlý jako v New Yorku to není, ale o moc lepší bohužel taky ne."

Projížděli jsme zrovna čtvrtí, kam bych ještě před dvěma týdny nevjel za denního světla ani v obrněném transportéru. Okna do ulice chránily černé železné mříže. Činžáky byly vysoké a neosobní stavby s prádlem visícím přes zábradlí balkonů. Všechny domy působily ponuře a nesly známku architektonické vstřícnosti povzbuzené narychlo sehnanými federálními penězi.

"Washington je město černých," pokračoval Mordecai, "s početnou třídou nemajetných. Přitahuje spoustu lidí, kteří touží po změně, spoustu aktivistů a radikálů. Spoustu lidí jako jsi ty."

"Pochybuju, že jsem aktivista nebo radikál."

"Je pondělí ráno. Vzpomeň si, kdes byl každé pondělí ráno během uplynulých sedmi let."

"Za svým stolem."

"Za moc hezkým stolem."

"Ano."

"V elegantně zařízené kanceláři."

"Ano."

Široce se na mě usmál a prohlásil: "A teď je z tebe radikál."

A tím školení skončilo.

 

Před námi na pravé straně na rohu ulice postávala skupinka hodně nabalených mužů sklánějících se nad přenosným plynovým teplometem. Objeli jsme je a zastavili u chodníku. Před mnoha lety byl v budově obchodní dům. Na ručně namalované desce stálo: Dům samaritánů.

"Je to soukromý útulek," vysvětloval Mordecai. "Devadesát postelí, slušné jídlo. Založila ho skupina církví sídlících v Arlingtonu. Jezdíme sem už šestý rok."

U dveří stála dodávka ze skladu potravin. Dobrovolníci vykládali lísky s ovocem a zeleninou. Mordecai si promluvil se starším pánem, který hlídal u dveří, a mohli jsme vstoupit dovnitř.

"Jen tě tady rychle provedu," řekl Mordecai. Když jsme procházeli přízemím, držel jsem se ho jako klíště. Byla to spleť krátkých chodbiček. Každá vedla do malého pokojíku postaveného z nenatřeného sádrokartonu. Každý pokoj měl dveře se zámkem. Jedny byly otevřené. Mordecai nakoukl dovnitř a zahalekal: "Dobrejtro."

Na okraji polního lůžka seděl hubený muž s nepříčetným výrazem, díval se na nás, ale neřekl ani slovo. "Tohle je dobrej pokoj," obrátil se Mordecai ke mně. "Člověk tu má soukromí, slušnou postel, dost místa, aby si sem mohl složit věci, a je tu elektřina." Otočil vypínačem u dveří a žárovka v malé lampičee zhasla. Pokoj se na okamžik ponořil do tmy a pak Mordecai opět rozsvítil. Nepříčetné oči se ani nepohnuly.

Místnost neměla strop. Zašlé panely bývalého obchodního domu byly asi deset metrů nad námi.

"A co záchod a koupelna?" zeptal jsem se.

"Jsou vzadu. Málokterý útulek má individuální příslušenství. Mějte se hezky," rozloučil se s obyvatelem pokoje a ten přikývl na pozdrav.

Všude hrála rádia, někde se z nich linula hudba, jinde zprávy. Lidé přecházeli sem a tam. Bylo pondělí ráno. Každý měl nějakou práci a musel někde být.

"Je těžké tady sehnat pokoj?" zeptal jsem se, i když odpověď jsem asi znal předem.

"Skoro nemožné. Čekací listina je snad přes kilometr dlouhá a útulek si může prověřovat, koho pustí dovnitř."

"Jak dlouho tady člověk zůstane?"

"To je různé. Řek bych, že průměrně tak tři měsíce. Tohle je jeden z lepších útulků, takže jsou tady lidi v bezpečí. Jakmile se trochu rozkoukají, útulek začne pracovat na tom, aby je přesunul do nějakého přijatelného stálého obydlí."

Představil mě mladé ženě v černých kanadách, která celý podnik řídila. Popsal mě slovy "náš nový právník". Přivítala mě v útulku. Dali se do řeči o nějakém klientovi, který zmizel, a já se zatím potuloval po chodbách, až jsem narazil na ženské oddělení. Zaslechl jsem dětský pláč a vešel do otevřených dveří. Pokoj byl o něco větší a byl rozdělený na několik částí. V křesle seděla sotva pětadvacetiletá urostlá žena. Byla od pasu nahoru nahá, kojila nemluvně a vůbec si nevšímala faktu, že stojím tři metry od ní a civím na ni. Na posteli se pošťuchovaly další dvě děti. Z rádia zněl rap.

Žena vzala do pravé dlaně nevyužitý prs a nabídla mi ho. Vypotácel jsem se do chodby a našel Mordecaie.

Klienti už na nás čekali. Zřídili jsme kancelář v rohu jídelny, kousek od kuchyně. Místo psacího stolu jsme použili rozkládací stolek, který jsme si půjčili od kuchařky. Mordecai odemkl registraturu stojící v rohu a vrhli jsme se do práce. V řadě podle zdi sedělo na židlích šest lidí.

"Kdo je první?" zahalekal Mordecai a předstoupila jedna žena. Židli si přinesla s sebou. Posadila se proti svým právním zástupcům, kteří měli připravená pera i bloky. Jeden vypadal jako ostřílený veterán veřejného práva, druhý jako naprostý bažant.

Jmenovala se Waylene, věk dvacet sedm, dvě děti, svobodná matka.

"Polovina je tady z útulku," poučil mě Mordecai, zatímco jsme si dělali poznámky, "druhá polovina z ulice."

"Copak my bereme každého?"

"Každého, kdo je bez domova."

Na Waylenině problému nebylo nic složitého. Pracovala v nějakém občerstvení, pak ji vyhodili z důvodů, které Mordecai považoval za nedůležité, a teď jí dluží dvě poslední výplaty. Nemá žádnou stálou adresu a zaměstnavatel poslal šeky na špatné místo. Šeky zmizely. A zaměstnavateli je to putna.

"Kde budete bydlet příští týden?" zeptal se Mordecai.

Neměla představu. Možná tady, možná někde jinde. Hledala si práci, a pokud nějakou najde, můžou se objevit i jiné možnosti, třeba se k někomu nastěhuje. Nebo si dokonce najde vlastní byt.

"Ty peníze vám seženu a nechám šeky poslat k nám do kanceláře," řekl Mordecai a podal ženě navštívenku. "Za týden mi zavolejte na tohle číslo."

Vzala si navštívenku, poděkovala a vypadla.

"Zavolej do toho podniku, představ se jako její právní zástupce, zprvu s nimi jednej vlídně, a teprve když nebudou spolupracovat, pořádně jim zatop. Když to jinak nepůjde, zastavíš se tam a vyzvedneš ty šeky osobně."

Zapsal jsem si potřebné instrukce, jako by byly kdovíjak složité. Dlužili Waylene dvě stě deset dolarů. Poslední případ, na němž jsem u Drakea & Sweeneyho pracoval, byl spor o monopol, kde šlo o devět milionů dolarů.

Druhý klient nedokázal svůj právní problém pořádně vysvětlit. Prostě si chtěl s někým popovídat. Byl buď namazaný, nebo duševně chorý nebo obojí, a Mordecai ho odvedl do kuchyně a nalil mu kávu.

"Někteří z těch chudáků neodolají a prostě si stoupnou do řady," poznamenal na závěr.

Pořadové číslo tři byla obyvatelka útulku, která tu bydlela už tři měsíce, takže potíže s adresou se daly řešit daleko snadněji. Bylo jí osmapadesát, byla čistá a upravená a byla vdovou po válečném vysloužilci. Podle haldy papírů, kterými jsem se probíral, zatímco si s ní můj spolupracovník povídal, měla nárok na podporu pro veterány. Jenže šeky začaly chodit do nějaké banky v Marylandu, na konto, k němuž neměla přístup. Vysvětlila nám to. Papíry, které měla, to dokládaly. "Úřad pro vysloužilce funguje dobře," prohlásil Mordecai. "Necháme ty šeky posílat sem."

Svižně jsme probírali jednotlivé klienty a fronta se nám rozrůstala. Mordecai už to všechno znal: potravinové známky, které přestaly chodit kvůli chybějícímu stálému bydlišti, majitel domu, který odmítl vrátit zálohu, nevyplacená podpora na dítě, zatykač za vypsání nekrytého šeku, žádost o podporu pro tělesně postiženého, kterou je třeba poslal na Úřad sociálního zabezpečení. Po dvou hodinách a deseti klientech jsem se přesunul na konec stolu a začal je sám také zpovídat. Stačil jeden celý den v roli advokáta chudých a už jsem mohl pracovat sám, dělal jsem si poznámky a působil stejně důležitým dojmem jako můj společník.

Můj první samostatný klient se jmenoval Marvis. Potřeboval se rozvést. To já taky. Vyslechl jsem jeho smutný příběh a měl jsme pocit, že bych měl běžet domů a líbat Claire nohy. Marvinova manželka byla prostitutka. Než objevila heroin, byla docela slušná. Heroin ji dovedl nejdřív k dealerovi, pak k pasákovi a nakonec k životu na ulici. Cestou ukradla a prodala všechno, co kdy vlastnili, a nadělala dluhy, v kterých se on začal topit. Vyhlásil bankrot. Vzala obě děti a odstěhovala se k pasákovi.

Položil mi několik obecných otázek týkajících se toho, jak rozvod probíhá, a jelikož jsem znal jen ty nejzákladnější údaje, lovil jsem odpovědi, jak to jen šlo. Zrovna jsem si psal nějakou poznámku, když mě zaskočila představa, že Claire zrovna v tuhle chvíli sedí v kanceláři své právničky a dohadují poslední podrobnosti kolem rozpuštění našeho svazku.

"Jak dlouho to bude trvat?" zeptal se a vytrhl mě z mého zasnění.

"Šest měsíců," odpověděl jsem. "Předpokládáte, že vám dá manželka svolení?"

"Jak to myslíte?"

"Jestli bude souhlasit s rozvodem."

"O tom jsme spolu nemluvili."

Manželka se od něj odstěhovala před rokem, takže to podle mě vypadalo na docela jasný případ opuštění. Přihodíme k tomu nevěru a máme celou záležitost rozlousknutou.

Marvis bydlel v útulku týden. Byl čistý, střízlivý a hledal si práci. Půlhodinka, kterou jsem s ním strávil, mě bavila a přísahal jsem si, že se mi ho podaří rozvést.

Dopoledne uběhlo raz dva. Veškerá nervozita ze mě spadla. Dostal jsem se k tomu, že jsem pomáhal skutečným lidem s jejich skutečnými problémy, obyčejným lidem, kteří neměli jinou možnost, jak se dobrat toho, aby je nějaký právník zastupoval. Naháněl jsem jim strach nejen já, ale celý ten rozlehlý svět zákonů, opatření, vyhlášek, soudů a byrokracie. Snažil jsem se na ně usmívat a vzbudit v nich pocit, že je rádi vidíme. Někteří se omlouvali, že mi nemůžou nic zaplatit. Odpovídal jsem jim, že peníze nejsou důležité. Peníze nejsou důležité.

Ve dvanáct jsme náš stůl uvolnili, aby se tam mohl podávat oběd. Jídelna praskala ve švech. Polévka byla hotová.

Když už jsme byli poblíž, stavili jsme se na jídlo v grilu na Florida Avenue. Byl jsem jediný bílý obličej v zaplněné restauraci, ale už jsem si pomalu začal zvykat na to, že jsem bílý. Zatím se mě nikdo nepokusil zavraždit. Všem to zřejmě bylo úplně jedno.

 

Sofia našla telefon, který čirou náhodou fungoval. Ležel pod hromadou papírů na stole, který stál nejblíž u dveří. Poděkoval jsem jí a stáhl se do soukromí své kanceláře. Napočítal jsem osm lidí, kteří tiše čekali, až jim Sofia, která vůbec nebyla právnička, poskytne kýženou radu. Mordecai navrhl, že bychom mohli odpoledne strávit prací na případech, které jsme během dopoledne nasbírali u Samaritánů. Bylo jich celkem devatenáct. Dále naznačil, že bych se do toho měl pořádně opřít, abych mohl pomoci Sofii s běžným provozem.

Pokud jsem si myslel, že advokát chudých pracuje v pomalejším tempu, byl jsem vedle. Rázem jsem se topil v problémech jiných lidí. Jako člověk chorobně posedlý prací jsem se s touhle situací naštěstí lehce vyrovnal.

Přesto jsem jako první vyťukal číslo Drakea & Sweeneyho. Požádal jsem, aby mě přepojili na Hectora Palmu do oddělení nemovitostí, a dověděl jsem se, že mám čekat. Po pěti minutách jsem zavěsil a zavolal znova. Konečně to zvedla sekretářka a opět mi řekla, abych čekal. Pak mi náhle zaskřípal do ucha protivný hlas Bradena Chance: "Přejete si?"

Těžce jsem polkl a vypravil ze sebe: "Ano, chtěl bych mluvit s Hectorcm Palmou." Snažil jsem se mluvit vyšším hlasem a odsekávat slova.

"Kdo volá?" dožadoval se.

"Rick Hamilton, Hectorův starý kamarád ze školy."

"Už tady nepracuje. Je mi líto." Zavěsil a já zůstal zírat na telefon. Napadlo mě, že zavolám Polly a požádám ji, aby se poptala, co se stalo s Hectorcm. Nezabere jí to moc času. Nebo že bych zatelefonoval Rudolphovi, Barrymu Nuzzovi, popřípadě svému nejoblíbenějšímu koncipienlovi? Pak mi došlo, že už to nejsou moji přátelé. Odešel jsem. Překročil jsem krajní meze. Stal jsem se nepřítelem. Způsobil jsem potíže a vyšší síly, které těmto lidem vládnou, jim zakázaly se mnou mluvit.

V telefonním seznamu byli tři Hectorové Palmové. Chtěl jsem je obvolat, ale telefonní linky byly obsazené. Poradna totiž měla jen dvě linky, zato čtyři advokáty.