4
Všechno se to odehrálo příliš rychle a bylo to příliš snadné.
Jestli je vždycky takhle jednoduché dostat se k sedmi stům padesáti tisícům dolarům, pak se Brown zcela určitě minul povoláním. Skoro si přál, aby byli s Weinbergem doopravdy partneři. Na tom velikém chlapovi bylo něco, co se Brownovi zamlouvalo, navzdory skutečnosti, že to byl zločinec. Rozešel se s Weinbergem teprve druhý den ve dvě ráno. Tou dobou už měl každý z nich v žaludku pět skotských a říkali si křestními jmény - Artie a Ale - o vzájemném tykání ani nemluvě. Dohodli se také na tom, že příště by měl za Geraldinou Fergusonovou zajít Brown. Weinberg byl u ní v galerii několikrát a nabízel jí, že od ní koupí ústřižek fotografie, o kterém s jistotou věděl, že ho Fergusonová vlastní, ale pokaždé ho odbyla a řekla mu, že o žádné fotografii nic neví - ať už rozstříhané na kousky nebo celé. Weinberg Brownovi řekl, že ví naprosto jistě, že ta madam fotku má, ale nechtěl prozradit, odkud se to dověděl. Brown opáčil, že to od něho není ani trochu hezké, když teda teď jsou partneři, a Weinberg Brownovi odsekl, že on se také nevyznamenal, když na něho, na Weinberga, vyrukoval s tím nesmyslným žvástem o doživoťákovi ze Státní věznice v Utahu, to přece jsou hlášky jak ze seriálu o Mickey Mousovi, copak mohl čekat, že mu to bude věřit? Brown řekl Hádám, že máme oba dobré důvody nechat si pro sebe, odkud to víme, a Weinberg řekl No, možná až se budeme znát trochu líp, a Brown řekl Taky si myslím, a Weinberg řekl Člověče, to jsem si nikdy nemyslel, že se někdy dám do party s černou hubou.
Brown se na něho podíval.
Věděl dobře, že v té době to je dost velký odvaz, když si nějaký běloch troufne mluvit o černochovi jako o „černé hubě“, ale pro Browna to prostě byla jen další slova z těch, která kdysi - a vlastně dodnes - pokládal za nactiutrhačná. Weinberg se šťastně, podnapile a přátelsky usmíval a Brown si byl jist, že mu nadávka uklouzla neúmyslně. A přesto ho ta dvě slova štípla - taková hloupost a rozjitřila starou ránu.
„To ti vadí?“ zeptal se.
„Co jestli mi vadí?“ řekl Weinberg.
„Že jsem černá huba,“ řekl Brown a vyslovil to s důrazem.
Weinberg se mu podíval přímo do očí.
„To jsem řek? Fakt jsem ti tak řek?“
„No jo,“ řekl Brown a přikývl.
„Tak odpusť. Já to tak nemyslel.“ Natáhl ruku přes stůl. „To mě mrzí, Artie,“ řekl.
Brown ruku přijal.
„Zapomeň na to.“
„Možná že jsem gauner,“ řekl Weinberg. „Možná že chodím po městě a sem tam někoho klepnu a vyvádím spoustu lumpáren, ale tebe mám rád, Artie, a nechci se tě dotknout tím, že ti budu říkat takové pitominy.“
„Vždyť se nic neděje.“
Weinberg se už ale dostal do ráže.
„Možná že jsem ta nejhnusnější hyena, co kdy chodila po světě, možná že mám na svědomí pár pěknejch špinavostí, ale jednu věc ode mě nečekej, abych ti říkal černá huba, Artie, to ne. To leda že jsem zlitej jak kára a nevím, co mluvím, tak potom plácnu něco, co se může mýho dobrýho kámoše a navíc partnera dotknout.“
„Nic se neděje,“ řekl Brown.
„Tak mi to teda odpusť, Artie. Odpusť mi to. Myslím to vážně.“
„Nic se neděje.“
„Tak fajn,“ řekl Weinberg. „Půjdem domů, Artie. Myslím že už bysme měli jít domů, Artie. Já se totiž v baru vždycky poperu a nerad bych se dostal do nějakého maléru zrovna teď, když jsme se spolu dali do party a docela pěkně se nám to rozbíhá, no ne?“ Spiklenecky zamrkal. „No ne?“
Znova zamrkal. „Zítra ráno musíš jít navštívit Geraldinku Fergusonovou.
Řekni jí, že když nám tu fotku nedá, počíháme si na ni a provedeni jí něco strašnýho, jo?“ Weinberg se usmál. „V tomhle momentě mě nic opravdu strašnýho nenapadá, ale ráno něco vymyslím, jo?“
V sobotu ráno dal Brown nově získaný dílek fotografie do obálky, připojil jméno a adresu Geraldiny Fergusonové, obálku zalepil a hodil ji do schránky na dopisy v chodbě domu číslo 134 v Culver Avenue, tři bloky od budovy policejní strážnice. Schránka byla označena jménem Cara Binieri, což byl jeden z vtípků Steveho Carelly, neboť carabinieri italsky znamená policajt. Předem…
