Kapitola 104
„O’Haro.“
„Susan. Rád tě vidím.“
„I za těchhle okolností?“
„Vždycky. Za všech okolností.“
Byli jsme na cestě do kanceláře Franka Walshe v jedenáctém patře budovy FBI v centru Manhattanu. Susan a já jsme pracovali pod Walshovým dohledem, i když každý v jiném oddělení. Frank Walsh jich v newyorské centrále řídil několik.
„Susan. Johne,“ řekl a vycenil zuby v úsměvu, když jsme k němu vstoupili. Walsh si neustále potřásal s každým rukou, rozdával úsměvy a vyprávěl vtipy, ale to neznamenalo, že nebyl chytrý. Byl to přece můj a Susanin šéf.
Přesunuli jsme se do konferenční místnosti. „Rád bych si s vámi dvěma pořádně popovídal, ale mám dneska hrozně nabitý program. Můžeme spolu třeba někdy zajít na večeři. Susan, vy u tohohle být nemůžete. Je mi líto.“
„Samozřejmě,“ řekla Susan. Nemá o Frankovi tak dobré mínění jako já, ale toleruje ho.
„Takže k věci,“ řekl Walsh, když jsme vešli do vedlejší místnosti. „Slyšení je zahájeno.“
V kanceláři panovala upjatá, obviňující atmosféra. Taková, která bez jediného slova nahlas volala: Pořádně jsi to zvoral, O’Haro.
Posadil jsem se na židli stojící před disciplinární komisí. Od noci, kdy zmizela Nora, jsem prodělal léčbu v nemocnici plus týden na zotavenou, nemluvě o tom malém úkolu na LaGuardiově letišti. Zřejmě mě disciplinární komise chtěla zdravého a při síle, než mi oficiálně nakope zadek.
Frank Walsh zahájil slyšení stručným přehledem mé dosavadní kariéry. Členové komise pozorně naslouchali a magnetofon před Frankem nahrával každé slovo.
Agent John Michael O’Hara… bývalý kapitán armády Spojených států… dvakrát vyznamenaný příslušník sboru newyorské policie… v současnosti zvláštní agent protiteroristické divize FBI, konkrétně sekce finančních operací… několik důležitých tajných operací.
„Franku?“ ozval se hlas. Byl to starší muž sedící na pravém konci stolu. Kromě toho, že byl členem disciplinární komise, byly jeho každodenním chlebem sériové vraždy. Jmenoval se Edward Vointman.
„Mohl bys prosím nejdříve vysvětlit, jak se stalo, že byl agent O’Hara pověřen vyšetřováním Sinclairové?“
Potlačil jsem úsměšek. Vointmanova otázka představovala politicky korektní verzi toho, co chtěl vědět doopravdy. Proč jsem o tom sakra nic nevěděl?
Walsh se zamračil. Skoro v každé velké společnosti, o vládních agenturách nemluvě, levá ruka zřídka věděla, co dělá pravá. V této situaci bylo však porušení pravidel komunikace přece jen trochu podezřelé. Pravá ruka nevěděla, co dělají její prsty.
Walsh natáhl ruku a vypnul magnetofon. S tím zmizela i jeho upjatost.
„Věc se má tak, Ede,“ začal. „Protiteroristická divize tady v New Yorku pracovala na monitorování přesunů peněz ze země a do ní.“
Vointman otevřel ústa, jako by chtěl něco říct – nejspíš Co myslíš tím monitorováním? – když ho Walsh zarazil.
„Nemůžu ti o tom povědět nic dalšího, Ede, takže se neobtěžuj.“ Odkašlal si. „Tak či tak, stalo se, že jsme před časem zaznamenali velký přesun peněz z účtu Connora Browna ve Westchesteru. Podrobnější vyšetřování odhalilo zvláštní shodu okolností. Snoubenka toho muže, Nora Sinclairová, byla dříve provdána za jednoho doktora z New Yorku, který zemřel stejně. Představ si, byl to kardiolog. Dobrá zpráva byla, že to podle všeho nebyl terorista. Špatná byla ta, že ta ženská měla nejspíš v obou úmrtích prsty.“
Vointman znovu otevřel ústa, protože jeho původní otázka ještě získala na oprávněnosti. Ten případ se měl rozhodně dostat do rukou jemu, hlavě oddělení zabývajícího se sériovými vraždami.
Stejně jako před tím ho Walsh přerušil. „Jde o tohle,“ řekl. „Nemohli jsme to předat tvé skupině, Ede, když jsme si nebyli naprosto jistí, že tahle Nora není něčí nastrčená figurka nebo dokonce tajný agent. Abych to zkrátil, pověřili jsme tím O’Haru, protože měl zkušenosti z obou oblastí. Čtyři roky pracoval jako detektiv u newyorské policie, kde se mu dostaly do rukou podobné případy.
Jinými slovy, měl správný pohled na věc a –jak jsme si mysleli – uměl myslet.“ Probodl mě ocelovým po…
