Líbánky (James Patterson)

Kapitola 4

Když kráčela k velikým dvoukřídlým dveřím starého sídla, sáhla Nora do peněženky pro klíč, jenž jí Jeffrey Walker dal, když si ji najal. Vzhledem k velikosti domu a nespolehlivému zvonku ji požádal, aby si otevírala sama. Milé, pošeptal hlas v její hlavě.

„Haló? Je tu někdo?“ zavolala Nora, když vstoupila dovnitř. „Haló? Pane Walkere?“

Zůstala stát uprostřed vstupní haly a naslouchala. Pak k ní z prvního patra dolehla hudba Milese Davise a jeho báječné trubky.

Zavolala znovu. Tentokrát uslyšela kroky.

„Noro, to jsi ty?“ ozval se hlas na vrcholu schodiště.

„Čekal jsi snad někoho jiného?“ odpověděla. „To bych ti ani neradila.“

Jeffrey Walker seběhl do haly. Pak sevřel Noru v náručí. Zvedl ji, zatočil se s ní a celou minutu ji líbal. Pak se políbili znovu.

„Bože, ty jsi tak krásná!“ řekl, když ji konečně postavil na podlahu.

Rozverně ho dloubla levou rukou do břicha. Čtyřkarátový diamant od Connora už nahradil Jeffreyho šestikarátový safír doplněný diamanty.

„Vsadím se, že tohle říkáš všem svým manželkám,“ popíchla ho.

„Ne, jenom tak úžasným, jako jsi ty. Bože, tolik jsi mi chyběla, Noro.“

Zasmáli se a znovu políbili, dlouze a vášnivě.

„Pověz mi, jaký jsi měla let?“ zeptal se.

„Na pravidelnou linku to docela ušlo. Jak jsi na tom se svou novou knihou?“

„Žádná Vojna a mír to není. Ani Sofiina volba.“

„Tohle říkáš pokaždé, Jeffrey.“

„A pokaždé je to pravda.“

V dvaačtyřiceti letech byl Jeffrey Walker světově proslulým spisovatelem historické prózy. Mezi miliony jeho obdivovatelů převládaly ženy. Měly rády jeho styl, silné ženské hrdinky, ale své dělaly i ostře řezané rysy jeho pohledné tváře na přebalech knih. Nikomu tolik neslušely rozcuchané blond vlasy a krátké strniště jako jemu.

Náhle Noru zdvihl a přehodil si ji přes rameno. Cestou po schodech pištěla a bušila ho pěstmi do zad v předstíraném odporu.

Jeffrey měl namířeno do ložnice, ale Nora se chytila zárubni a přiměla ho zabočit ho knihovny. Měla vyhlídnuté jeho oblíbené křeslo – to, ve kterém seděl, když psal. „Vždycky říkáš, že tady se ti daří nejlíp,“ řekla. „Chtěla bych vidět, co je na tom pravdy.“

Usadil ji na oblýskané hnědé čalounění a pustil nějakou hudbu. Noru Jonesovou, jejich oblíbenou.

Když zpěvaččin chraptivý hlas naplnil místnost, opřela se Nora dozadu a roztáhla nohy. Jeffrey ji zul, stáhl jí kalhoty a kalhotky. Pomohl jí z jejího oblíbeného zeleného svetru, zatímco ona natáhla ruku po zapínání jeho džínsů.

„Jsi můj krásný, skvělý manžel,“ šeptala, když mu stahovala kalhoty.