Parker Pyne zasahuje (Agatha Christie)

Už vám nic neschází?

I.

„Par ici, Madame.“

Po nástupišti pařížského nádraží Gare de Lyon se vydala za nosičem prohýbajícím se pod tíhou zavazadel vysoká dáma v norkovém kožichu.

Mladá žena měla na hlavě tmavohnědý háčkovaný baret, stažený na stranu tak, že jí částečně zakrýval ucho i oko. Na druhé straně odhalovala pokrývka hlavy půvabný profil s poněkud vzhůru zvednutým nosíkem a zlaté kudrlinky, jež se vinuly kolem rozkošného ouška ve tvaru lastury. Ano, dáma nezapřela, že je typickou, velmi půvabnou Američankou, a nejeden z mužů na nástupišti se za ní otočil, když kráčela kolem vysokých vagónů rychlíku připraveného k odjezdu.

Na boku jednotlivých vozů byly zasunuty do držáků velké tabule s označením cílové stanice.

PARIS-ATHÈNES.

PARIS-BUCHAREST.

PARIS-STAMBOUL.

U vagónu s posledně uvedeným nápisem se nosič náhle zastavil. Uvolnil řemen, jimiž měl kufry spojené, a ty s žuchnutím dopadly na nástupiště. „Voici, Madame.“

Vedle schůdků lůžkového vozu stál průvodčí, který dámě vykročil v ústrety. „Bonsoir, Madame,“ pronesl s patřičnou horlivostí, již nejspíš vzbudil blahobytný a dokonalý vzhled norkového kožichu.

Dáma mu podala jízdenku do spacího vozu vypsanou na tenkém papíru.

„Máte číslo šest,“ poučil ji. „Račte tudy.“

S lehkostí vyskočil na schůdky vagónu a dáma nastoupila za ním. Jak spěchala uličkou, málem se srazila se zavalitým džentlmenem, který se vynořil ze dveří kupé, jež sousedilo s jejím. Stačila si ještě v rychlosti všimnout jeho širokého, dosti všedního obličeje a očí, jež ji shovívavě pozorovaly.

„Voici, Madame.“

Průvodčí ji uvedl do kupé, trhnutím otevřel okno a dal znamení nosiči, který přinesl zavazadla a uložil je nahoru na polici. Mladá žena se posadila.

Na sedadlo vedle sebe položila malý vínový kufřík a kabelku. Uvnitř bylo skutečně horko, ale zdálo se, že jí přesto ani nepřišlo na mysl, že by si mohla svléknout kožich. Jen se nevidoucíma očima zahleděla z okna. Po nástupišti se lidé spěšně pohybovali sem a tam, obchodníci se snažili udat výtisky novin, jiní polštářky, jiní zase horkou čokoládu, ovoce nebo minerální vody. Ti všichni pozvedali své zboží k oknu jejího kupé, ale mladá žena se jen dívala prázdným pohledem skrze ně. Jakoby nádraží Gare de Lyon pro ni přestalo existovat. Ve tváři se jí usadil výraz úzkosti a smutku.

„Byla byste tak laskavá, madam, a dala mi svůj pas?“

Ani tato slova ženu neprobrala ze zamyšlení. Průvodčímu stojícímu ve dveřích nezbylo, než aby žádost zopakoval. Elsie Jeffriesová sebou náhle trhla.

„Promiňte, co jste to říkal?“

„Váš pas, madam.“

Otevřela kabelku, vyndala z ní pas a podala mu ho.

„Nemusíte si s ničím dělat starosti. O všechno se postarám.“ Následovala významná odmlka. „Budu vám k dispozici po celou cestu až do Istanbulu.“

Elsie vytáhla padesátifrankovou bankovku a podala mu ji. Průvodčí přijal obnos s naprostou samozřejmostí a otázal se, kdy si dáma bude přát připravit lůžko a zda bude večeřet.

Jakmile byly tyto záležitosti vyřízeny, průvodčí se vzdálil a takřka vzápětí se v chodbičce rozezvučel naléhavý zvuk malého zvonku, jímž číšník z jídelního vozu oznamoval nabídku prvního občerstvení: „Premiér service, premiér service.“

Elsie vstala, svlékla si těžký kožich, zkontrolovala svůj vzhled v malém zrcátku, sebrala kabelku i kufřík se šperky a vykročila do chodbičky. Ušla jen několik kroků, když se minula s číšníkem na jeho zpáteční cestě chodbičkou. Aby se muži vyhnula, ustoupila Elsie do dveří vedlejšího kupé, jež bylo nyní prázdné. Číšník přešel a ona se chystala pokračovat dál do jídelního vozu. Vtom však zavadila pohledem o jmenovku upevněnou na kufru ležícím na sedadle. Zavazadlo to bylo objemné, vyrobené ze silné vepřovice a zřejmě za sebou mělo už nejednu dalekou cestu. Na jmenovce stála slova: ‚J. Parker Pyne, cestující do Istanbulu‘. Na samotné kůži kufru pak byly patrné iniciály ‚P.P.‘.

Na tváři mladé ženy se nakrátko objevil udivený výraz. Chvilku zaváhala, zda nemá pokračovat uličkou dál, ale pak se obrátila, vešla do svého kupé a z hromádky novin, časopisů a knížek, které před chvílí odložila na stolek, vytáhla čerstvé číslo novin The Times.

Přelétla pohledem sloupky inzerce na titulní stránce, ale to, po čem pátrala, neobjevila. Lehce svraštila čelo a znovu se vydala na cestu do jídelního vozu.

Vrchní ji posadil k malému stolku, jehož jedno místo bylo již obsazeno — pánem, se kterým se před chvílí málem srazila v chodbičce u svého kupé. Tedy majitelem kufru z vepřovice.

Elsie si muže po očku prohlížela. Na první pohled jí připadal dosti všední, zároveň však vzbuzoval dojem člověka shovívavého, a aniž by dokázala říci proč, cítila, jak ji jeho přítomnost příjemně uklidňuje. Choval se rezervovaně jako typický Brit a oslovil ji, až když jim přinesli na konci jídla ovoce.

„V jídelních vozech mají vždycky strašné horko,“ poznamenal.

„To máte pravdu,“ souhlasila Elsie. „Kéž by člověk mohl aspoň otevřít okno.“

Pán ji obdařil neveselým pousmáním. „Ale to nejde! Kromě nás dvou by určitě všichni, co jsou tady, silně protestovali.“

Elsie se místo odpovědi jen usmála a ani jeden už v rozhovoru nepokračoval.

Zároveň s kávou jim přinesli i — jako obvykle — nerozluštitelný účet. Elsie položila na stůl několik bankovek a náhle sebrala všechnu odvahu.

„Promiňte mi mou zvědavost,“ promluvila tiše, „všimla jsem si vašeho jména na štítku kufru — Parker Pyne. Jste snad — nejste náhodou ten —?“

Na okamžik zaváhala, ale pán ji obratem přispěchal na pomoc.

„To nejspíš jsem. Myslíte-li toto,“ — a citoval slova inzerátu, jehož si Elsie již vícekrát povšimla v The Times a který před chvílí v novinách marně hledala — „Jste šťastní? Pokud ne, poraďte se s Parkerem Pynem‘, pak máte pravdu, jsem to já.“

„Ano,“ přikývla Elsie. „Není to zvláštní?“

Pan Pyne zavrtěl hlavou. „Ale ani ne. Zvláštní se to může zdát vám, ale já to tak nevnímám.“ Laskavě se usmál a poté se naklonil nad stolek. Většina ostatních hostů jídelního vozu již v tuto chvíli odešla. „Takže vy jste nešťastná?“ zeptal se jí.

„Víte, já —“ spustila Elsie a vzápětí se zarazila.

„Jinak byste neřekla: ‚Není to zvláštní‘,“ připomněl jí pan Pyne.

Elsie se na chvilku odmlčela. Cítila, jak ji osoba pana Parkera Pynea podivuhodně zklidňuje. „Ano — jsem,“ nakonec připustila. „Necítím — se šťastná. Přinejmenším mám velké starosti.“

Pan Parker Pyne pokýval s pochopením hlavou.

„Abyste rozuměl,“ pokračovala Elsie, „stalo se něco moc divného a já nevím, co si o tom mám myslet.“

„Co kdybyste mi o tom pověděla víc,“ navrhl pan Pyne.

Elsie přemítala o inzerátu v novinách. Spolu s Edwardem jeho text několikrát komentovali a vždy je ta slova rozesmála. Kdypak by si pomyslela, že právě ona… možná by přece jen neměla… co jestli je pan Parker Pyne jenom nějaký podvodník… když ale na druhou stranu — vypadá opravdu tak mile!

To už dospěla k rozhodnutí. Musí využít jakoukoli možnost, aby se svých obav zbavila.

„Já vám to tedy povím. Vydala jsem se do Cařihradu, abych byla s manželem. On má v Orientu opravdu hodně obchodních zájmů a letos zjistil, že je nutné, aby tam zajel. Odjel, je to čtrnáct dní. Musel tam všechno zařídit, než přijedu za ním. Už jsem se ani nemohla dočkat, jen jsem na tu cestu pomyslela. Víte, nikdy předtím jsem v cizině nebyla. Půl roku jsme strávili v Anglii.“

„Vy i váš manžel jste Američané?“

„Ano, oba dva.“

„A řekl bych, že nejste vdaná moc dlouho, vidte?“:,

„Vzali jsme se před půldruhým rokem.“

„A manželství máte šťastné?“

„Jakpak by ne! Edward je úplný anděl.“ Maličko zaváhala. „No, možná, že to je trochu silné slovo. Nejspíš je trochu — snad by se dalo říct až přespříliš zásadový. Měl hodně puritánské předky a tak vůbec. Ale je to takový drahoušek,“ dodala rychle.

Pan Parker Pyne na ni chvíli zamyšleně hleděl a pak jen řekl: „Co bylo dál?“

„Stalo se to asi týden potom, co Edward odjel. Psala jsem dopis v jeho pracovně a všimla jsem si, že piják je úplně nový a čistý, až na pár řádek, které se na něm obtiskly. V té době jsem četla nějakou detektivku, kde k vyřešení napomohl savý papír, a tak jen pro legraci jsem si pomocí zrcátka přečetla, co tam bylo napsáno. Pane Pyne, opravdu jsem se tím chtěla jenom pobavit — víte, abych tak řekla, Edward je takový beránek, že by člověka něco špatného nemohlo ani napadnout.“

„Ano, jistě. Úplně to chápu.“

„Ta slova se dala docela dobře přečíst. Tedy nejdříve tam stálo slovo ‚manželka‘, potom ‚Simplonský expres‘, a pod tím ‚těsně před Benátkami to bude nejpříhodnější‘.“ Odmlčela se.

„To je divné,“ uvažoval nahlas pan Pyne. „Hm, hodně zvláštní. A byl to manželův rukopis?“

„To ano. Ale ať si tím lámu hlavu, jak chci, nemůžu přijít na žádné okolnosti, za kterých by mohl v dopise použít taková slova.“

„‚Těsně před Benátkami to bude nejpříhodnější‘,“ si spíš sám pro sebe opakoval pan Pyne. „To je opravdu velice divné.“

Paní Jeffriesová se předklonila a dívala se na pana Pynea pohledem plným odevzdané důvěry. „Poraďte, co mám dělat?“ zeptala se prostě.

„Obávám se,“ odpověděl pan Parker Pyne, „že nám nezbývá než počkat, dokud se nebudeme blížit k Benátkám.“ Sebral na stolku ležící desky. „Tady je rozepsaný jízdní řád našeho vlaku. Do Benátek dorazíme zítra ve čtrnáct dvacet sedm.“

Podívali se na sebe.

„Nechte to na mně,“ rozhodl Parker Pyne.