9
Můj otec nastoupil do Westminsteru a já do Exeteru. Vzrušující čtyři týdny, které jsme prožili společně a během kterých jsme se naučili jeden druhého znát, ustoupily do pozadí, vzpomínka na ně přestala být palčivá, byla teď spíš klidná a sbližující.
Stalo se, že jsem pak otce neviděl několik týdnů, ale udržovali jsme aspoň telefonické spojení. Parlament měl ještě prázdniny, otec bude po zahájení zasedání nováček a já ve škole taky.
Jezdil jsem mezitím každé ráno Sarah’s Future pod Stallworthyho kritickým dohledem. Asi jsem si vedl líp než u Viviana Durridge, protože když jsem Stallworthyho poprosil, aby koně přihlásil do dostihu…, kteréhokoli…, přihlásil ho do nováčků ve Wincantonu. Dostih se běžel jednou ve čtvrtek. Stallworthy řekl, že doufá, že si ten start zasloužím, protože mého otce stál hodně peněz navíc, za dopravu, za kováře, nemluvě o startovním poplatku.
Vyrazil jsem v Jimově péči do Wincantonu s nadějí i pocitem provinění v duši. Jim potvrdil účast koně, osedlal a pak s úžasem sledoval, jak vítězí. Taky jsem žasl, když jsme proletěli kolem cílového sloupku jako první.
„On přímo letěl!“ vydechl jsem užasle a blaženě, když jsem koně odsedlával v prostoře pro vítěze. „Byl naprosto skvělý!“
„Jo, to jsem viděl.“
Později jsem zjistil, že Jim projevoval tak málo nadšení, protože si na Sarah’s Future nevsadil, nevěřil mu. Stallworthy taky nejásal. Následující ráno suše prohlásil: „Promarnil jsi lepší vítězství, nemáš rozum. Ve snu mne nenapadlo, že půjdeš dopředu, když favorit upadl, jinak bych ti pověděl, abys v tom případě koně zadržel, abychom si na něj mohli při příštím dostihu tady ve stájích vsadit. Nevím, nevím, co ti na to řekne otec.“
Otec řekl: „Blahopřeju!“
„Ale když si na nás nikdo nevsadil...“
„Stallworthyho neposlouchej! Dej na mne. Toho koně máš k tomu, abys s ním jezdil, jak nejlíp umíš. Abys pokud možno vítězil. A že si na něho nikdo nevsadil, na to zapomeň. Jsem domluvený s jedním bookmakerem, aby za mne vsadil, kdykoliv a kdekoli budeš startovat, na umístění. Vyhrál jsem na tobě včera jedna ku dvaceti. Vidíš, jak už se vyznám! Vždycky musíš jet na vítězství! Je to jasné?“
„Ano,“ hlesl jsem.
„Nebude mi vadit, když nevyhraješ, protože jiný kůň bude rychlejší než tvůj. Stačí, když budeš dodržovat pravidla a nesrazíš si vaz.“
„Dobře.“
„Máš nějaké přání?“
„Já...“
„Poslyš, tohle je nanic, přece se nebudeš bát mi o něco říct!“
„Ne že bych se bál, ale...“
„Ale co?“
„Tak tedy... Nemohl bys zavolat Stallworthymu? Nemohl bys ho požádat, aby koně přihlásil na nováčky do Newton Abbotu? Běží se to za týden. Původně počítal s tím, že tam kůň poběží, ale teď ho tam poslat nechce, že to je příliš brzo, a že kůň dostane pětilibrovou penalitu, protože včera zvítězil.“
„Je to tak.“
„Ano, je, ale ono už se teď poběží jen málo dostihů - tedy málo dostihů, co se pro nás hodí - než začne škola. Stallworthymu jde o vítězství, ale mně jde o dostihy.“
„Rozumím.“ Odmlčel se. „V Newton Abbotu ti to zařídím. Co ještě?“
„Nic... Děkuju.“
Slyšel jsem, jak se směje. „Pozdravuj Sarah’s Future,“ řekl.
Připadal jsem si sice trochu jako pitomec, ale pozdrav jsem vyřídil. Navykl jsem si s koněm mluvit, někdy nahlas, když jsme spolu byli sami, někdy jen v duchu. Jezdil jsem v minulosti hodně koní, ale tohohle jediného jsem viděl den po dni. Velikostí a dovedností jsem na něj stačil, hodili jsme se k sobě. Kdykoli jsem k němu ráno před pracovními cvaly přišel, jako by se mu ulevilo, jako by se zaradoval. Dostih ve Wincantonu jsme vyhráli, protože jsme si rozuměli a důvěřovali si, a když jsem od něho na rovince žádal rychlost, věděl, co pro to musí udělat. A pak jako by se radoval z toho, že konečně přišel první.
Jim mi to vítězství odpustil a začal o nás projevovat zájem. Vyznal se v koních, rozuměl jim, a já časem pochopil, že je vlastně trénuje on. Stallworthy se sice každé ráno jezdil dívat na práci, ale úspěchů dosahoval hlavně na papíru, dovedl si všechno dobře spočítat, včetně pravděpodobnosti, a věděl …
