12
Dospěl jsem k závěru, že nestačí bránit se.
Do naší dohody jsem měl kdysi napsat: „Pokud někdo na mého otce zaútočí, půjdu do protiútoku.“ Měl jsem se zavázat, že kdyby bylo třeba, půjdu pro otce do války.
V necelých osmnácti letech mě při psaní mé části smlouvy vedl jednoduchý cit. V třiadvaceti jsem pochopil, že má-li podobný pakt vůbec mít cenu, může vést i k smrti. Pokud tomu tak skutečně je, uvažoval jsem, bylo by slabošské sedět a čekat, až sekera dopadne.
V úterý se na novinových stáncích objevily čerstvé výtisky Řevu a ve středu v pozdní odpoledne jsem přepadl Rufuse Crossmeada v jeho redakci. V pátek jsem zajel z Wellingborough do Hoopwesternu a během cesty jsem přemýšlel o výsledku střetu a o informacích, které vyplynuly z odpovědí na mé otázky.
Zeptal jsem se šéfredaktora Řevu, proč vlastně poslal Ushera Rudda za sirem Vivianem Durridgem, a dozvěděl se, že to nebyl jeho nápad, že s tím přišel sám Usher Rudd.
„Usher…, jmenuje se vlastně Bobby…, řekl, že ho požádali, aby vás pořádně probral a snažil se na vás najít nějakou špínu. Byl vzteklý, protože nic diskreditujícího nemohl najít. Vztekal se, že prý není možné, aby se někdo dokázal vyhýbat průšvihům tak dlouho a důsledně jako vy, a že prý si všiml toho článku, kde se psalo o siru Vivianovi, a že tam stálo, že jste jezdil pro jeho stáje, takže se za Durridgem vypravil, co kdyby se něco našlo. Vrátil se celý rozveselený. Prý vás konečně dostal. Pak napsal ten článek a já ho otiskl.“
„Am’ž jste si cokoliv ověřil!“
„Kam bych přišel, kdybych si měl ověřovat každý slovo, co vytiskneme,“ řekl šéfredaktor otráveně. „To bychom hodně rychle přestali jít na prodej.“
Ve středu, brzo navečer, jsem zavolal Samsona Frasera, vedoucího redaktora Hoopwestern Gazette.
„Pokud zvažujete převzetí článku, který o mně otiskl Řev!, tak na to zapomeňte. Ten článek psal Usher Rudd, je lživý, a pokud byste ho taky uveřejnili, budu vás žalovat pro pomluvu.“
Chvíli bylo na druhém konci ticho.
Pak řekl: „Přelomím titulní stránku.“
Ve čtvrtek majitelé Řevu rozeslali s chvályhodným a moudrým spěchem dopisy s dementi a omluvou všem členům parlamentu. Přece jen chtěli co možná rychle předejít nákladnému soudnímu sporu.
Když otec v pátek přišel do Westminsteru, zjistil, že už několik dopisů dospělo k adresátům. Navíc otec rozdal všem, počínaje ministerským předsedou, kopii dopisu, který Vivian Durridge poslal mně, a k tomu vlastní krátké prohlášení, ve kterém potvrdil, že skutečně tehdy požádal sira Viviana, aby si vymyslel něco, co by mě od něj odradilo. Všem jako by se ulevilo, jen Hudson Hurst tvrdil, že není kouře bez ohně, a že na tom fetování něco být musí.
Otec mi pak vyprávěl, že se Hudsona Hursta přímo zeptal, proč si to myslí, načež Hurst jen něco rozpačitě zamumlal.
„Zeptal jsem se pak Hudsona, jestli za sirem Vivianem poslal Ushera Rudda on. Popřel to a tvářil se nechápavě. Myslím, že v tom je nevinně.“
Přikývl jsem. „Souhlasím s tebou.“
Dojel jsem na vnější okruh. Do Hoopwesternu zbývalo jen dvacet kilometrů.
Přemýšlel jsem o Hudsonu Hurstovi, o ošklivém káceti, ze kterého nůžky a břitva stvořily důstojného pána. Na televizní obrazovce působil přesvědčivě, ale četl své projevy ze čtecího zařízení. Byl jen loutka, neměl jiskru.
Za nitky tahal Alderney Wyvern.
Jak to dokážu? Jak ho zbrzdím?
Napadnout přímo Alderneyho Wyverna by mohlo být ke škodě útočníka, to mi bylo jasné. Dějiny se hemží pozdními nářky nad neúspěšnými invazemi.
Dojel jsem do Hoopwesternu v poledne a zaparkoval za budovou, kde původně sídlila kancelář strany. Polly mne poučila, že dobročinná společnost, která vlastnila vyhořelé budovy, se rozhodla obě části domu rekonstruovat do původní podoby, včetně velkých výloh do náměstí a s krámy dozadu do ulice. Když jsem od parkoviště k budovám došel, jediná změna, kterou jsem zaznamenal, byly bytelné hlavní dveře a množství jasně červených hasicích přístrojů.
V kanceláři jsem zastihl Mervyna Tecka. Uvítal mne se smíšenými pocity. Byl ve střehu.…
