11
Po vánočních svátcích se přihodilo několik událostí, které změnily řadu životů.
Za prvé se na Nový rok od Arktidy rozšířila vlna mrazivého vzduchu, který dokonale zmrazil celou Kanadu, severní Evropu a Britské ostrovy. Metereologové přestali strašit globálním oteplováním a začali s vážnou tváří mluvit o době ledové. Nikdo se nezmínil, že v době, kdy byly postaveny menhiry Stonehenge, tedy přibližně tři tisíce let před Kristem, bylo klima výrazně teplejší, a jako by všichni zapomněli, že v devatenáctém století byly v Británii takové mrazy, že se na zamrzlé Temži nejen bruslilo, ale na ledě se konaly trhy a pekli se voli.
V oné době se lidé choulili v křeslech s nohami na stoličkách, aby jim na ně netáhlo, a ženy na sobě nosily tucty spodniček.
V té zimě, kdy mi bylo jedenadvacet, pršel z nebe čistý led a padal na sníh. Lidé bruslili na svých vlastních zahrádkách a stavěli iglú pro děti. Nafta se měnila v rosol. Veškerá dostihová činnost ustala, až na několik tratí, zvlášť upravených pro nepřízeň počasí, ale i z těch bylo napřed třeba odhrabat sníh. Majitelé si trpce stěžovali na poplatky za trénink, které nepřestávali dostávat, a profesionální jezdci se užírali nečinností. Amatéři se do sedla nedostali.
Kanceláře Weatherbyových zaplavily žádosti o náhrady škod způsobených mrazem a uprostřed všeho toho zmatku mi můj šéf Evan oznámil, že u firmy končí a jako ředitel odchází k jedné větší pojišťovně. Očekával jsem, že Weatherbyovi přijmou nového člověka a jmenují ho vedoucím přes moji hlavu, ale dopadlo to jinak. Požádali Evana, aby tři měsíce výpovědní lhůty věnoval mojí přípravě, abych mohl zastat jeho povinnosti. Zdálo se mi, že jsem na to příliš mladý, dokonce i na Weatherbyovy, ale oni mi řekli, ať se snažím a že mám co dohánět, mám-li Evana nahradit.
Evan, vysoký, s malou ptačí hlavou na hubeném krku, převzal svého času oddělení, které působilo jen jako prostředník pro majitele a trenéry, aby se jim ulehčil život, pokud jde o pojistky, ale pak, během dalších pěti let, se díky Evanově nápaditosti a vynalézavosti oddělení nevídaně rozrostlo a stala se z něj důležitá instituce.
Během svých posledních tří měsíců se mnou Evan osobně zašel za všemi pojišťovenskými úředníky, se kterými dohadoval pojistky telefonicky, takže jsem nakonec u slavné pojišťovny Lloyd byl skoro jako doma, všechny jsem znal a uměl hovořit jejich řečí.
„Dej si bacha na kamarádský levoty,“ varoval mě Evan.
„Co to je?“
„No, když se smluví dva kamarádi,“ vysvětloval pobaveně. „Řekněme, že jeden kamarád má koně, s kterým je něco naprosto katastrofálního v nepořádku, třeba má v háji ledviny. Jasný? Kamarád A místo aby zavolal veterináře, pošle nemocnýho koně na dražby, kde ho koupí kamarád B a ihned pojistí. Tenhle druh pojištění zavedli pro případ, že by milionový hřebec zakopnul cestou z dražební arény a zlomil si nohu. Fór je v tom, že okamžité pojištění platí od chvíle, kdy dopadne kladívko, ještě před veterinární prohlídkou, chápeš? Takže kamarád B pojistí bezcennýho koně s okamžitou platností, když ho vydraží. Kamarád A je úplně nevinný... Kdybych to tušil, koně bych samozřejmě na dražby neposílal…, a kamarád B nechá koně milosrdně utratit a nechá si proplatit plnění. Pak se s kamarádem A šábne.“ Dal se do smíchu. „Však ty si poradíš, máš na uličníky nos.“
Během týchž tří měsíců se můj otec stal klíčovým hráčem v mezinárodní rybářské válce, ve které se různé země praly o to kolik, jakých ryb a kde kdo smí ze světových moří vylovit. Otec bojoval se smyslem pro humor a se znalostí věci a pochopením, protože nezaváhal a sám vyplouval na moře v ledem pokrytých továrnách na mořskou nemoc a poučil se od lidí, solí skutečně nasáklých a s mořem srostlých.
Noviny si toho povšimly. Objevily se titulky Juliard na cestě k dohodě nebo Juliard v Japonsku.
Kolegové v pojišťovnictví se mne začali ptát: „Nejste nějak příbuzný s tím Juliardem?“
„Je to můj otec.“
„No, musím uznat, že se dobře stará o moji rybu s hranolky.“
Slavné anglické ryby s hr…
