7
Poslední týden kampaně, v úterý, mi konečně doručili kolo a bednu s mými věcmi, které mi zabalila paní Wellsová.
Nahoře, v našem hotelovém pokoji, si pak otec se zájmem prohlížel drobné trosky mého života: dvě ceny za vítězství v amatérských dostizích z minulých Velikonoc, několik fotografií, na kterých jsem byl buď na koni nebo na lyžích, pak hromadná školní fotografie (střelecké družstvo) s naším kapitánem, třímajícím vítěznou trofej. Ve věcech byly taky knihy o matematice a životopisy lidí z dostihového světa. Bylo tam i oblečení, ale bylo ho poskrovnu, protože jsem ke své lítosti ještě stále nabíral výšku.
Otec vybral z věcí můj pas, křestní list a zarámovanou svatební fotografii s maminkou. Vyjmul obrázek z rámečku, chvíli se na ni mlčky díval a pak přejel prstem po matčině tváři a zhluboka si povzdechl. Bylo to poprvé, co přede mnou projevil zármutek nad svojí ztrátou.
Zeptal jsem se hloupě: „Pamatuješ si ji? Kdyby sem teď vešla, poznal bys ji?“
Zadíval se na mne tak neosobně, že jsem pochopil, jak neodpustitelně jsem se mu vetřel do duše. Po krátké odmlce suše poznamenal: „Svou první člověk nezapomene nikdy.“
Polkl jsem nasucho.
Řekl: „Tys už měl svou první?“
Připadal jsem si jako pitomec, bylo mi tak trapně, že jsem hned nedokázal promluvit. Pak jsem stručně odpověděl: „Ne.“
Přikývl. Byl to okamžik téměř nesnesitelné intimity, první, jaký jsme spolu zažili. Otec zachoval klid, choval se jakoby nic a poskytl mi čas na to, abych se sebral.
Prohlížel si nějaké papíry, které s sebou přivezl v aktovce z Londýna. Pak moje doklady taky vložil do aktovky, zavřel ji a oznámil mi, že spolu zajdeme do redakce Hoopwestem Gazette.
Šli jsme za vedoucím redaktorem, který byl současně i vydavatel a majitel novin, jediného místního deníku. V košili, bez saka, uspěchaný a unavený, středního věku, podle titulních stránek svého listu přísný kritik. Když jsme vešli, vstal.
„Pane Samsone Frasere,“ oslovil ho otec, „když jsme se onehdy večer setkali, zeptal jste se mne, jestli považuji své voliče za hlupáky.“
Pan Samson Fraser byl sice místní veličina, ale s mým otcem se co do vlivu a váhy měřit nemohl. Zajímavé, pomyslel jsem si.
„Já..,“ začal.
„Ještě se k tomu vrátíme,“ řekl otec. „Nejdříve si ale přeji, abyste si něco prohlédl.“
Otevřel aktovku.
„Přinesl jsem vám následující předměty a doklady,“ prohlásil a postupně vytahoval jednu listinu za druhou a pokládal je na psací stůl před pana vedoucího redaktora. „Tady je křestní list mého syna. Můj oddací list. Toto je moje svatební fotografie se ženou, záběr před svatební síní po obřadu. Tady vzadu..,“ otočil fotografii, „tady vidíte adresu úředního fotografa z radnice, jeho copyright a datum. Tady je úmrtní list mé ženy. Zemřela na poporodní komplikace, po narození Benedikta. Můj syn Benedikt je moje jediné dítě, a stojí mi po boku během kampaně.“
Šéfredaktor se na mne podíval, jako by do té chvíle moji přítomnost vůbec nezaznamenal.
„Zaměstnáváte člověka jménem Usher Rudd,“ pokračoval otec. „Radím vám k opatrnosti. Ten váš člověk se pokouší zpochybnit totožnost a legitimitu mého syna. Bylo mi řečeno, že v tomto směru rozšiřuje pomluvy.“
Pak se pana vedoucího redaktora zeptal, od koho slyšel, že otec považuje své voliče za hlupáky, když otec tento výraz použil jen jedikrát, žertem, a to v soukromí svého pokoje.
Samson Fraser strnul jak oslněný králík.
„Nebude-li zbytí,“ řekl otec, „mohu poslat vzorky vlasů na genetické testy. Vlasy mého syna, svoje vlastní, a kousek kadeře mé ženy z medajlonku, který mi dala. Doufám, že si náležitě promyslíte, co jsem vám řekl a co jsem vám ukázal.“ Pečlivě, jeden list po druhém, vracel doklady do aktovky. Pak řekl vlídně: „Mohu vás ubezpečit, že pokud by váš list byl natolik neprozíravý, že by snad chtěl vrhnout sebemenší stín na původ mého syna, budu žalovat vaše noviny a vás osobně pro urážku na cti a poškození pověsti. Litoval byste, to mi věřte.“ Zaklapl aktovku tak prudce a energicky, že to bylo skoro jako výhrůžka.
„Ro…
