10
Otec pojistku pro Sarah’s Future zrušil, když jsem nastoupil u Weatherbyových. Prý proto, že kůň stárne a ztrácí na hodnotě, ale hlavně proto, že kdyby kůň zahynul, musel by nám to zaplatit můj zaměstnavatel a to se nesluší.
Když jsem mu zatelefonoval, nechtěl slyšet slova omluvy. Řekl jen: „Byla to smůla.“
Když jsem se pak dva dny po Towcesteru vrátil do práce, člověk, který se mnou vedl můj nástupní pohovor, si k mému psacímu stolu přitáhl židli a řekl: „Ten váš kůň u nás býval pojištěný, že?“
Vysvětlil jsem mu, proč otec nechal pojistku propadnout.
,Já si s vámi nepřišel povídat o vaší ztrátě,“ řekl ten člověk, „i když s vámi cítím. Co vaše rameno? Ne, přišel jsem se vás zeptat, jestli byste neměl zájem přesunout se odtud do našeho pojistného oddělení, jestli byste nechtěl pracovat u nás.“
Pojistné oddělení byla jediná dlouhá místnost, obložená knihami a nekonečným množstvím registratur. Pracovali tam dva mladí muži po dvacítce. Jeden z nich z firmy odcházel. Jestli prý bych nenastoupil na jeho místo?
Ano, rád.
Povýšení potkalo Juliardy ten týden ve dvojí podobě. Ve vládě se odehrálo menší zemětřesení a výměna křesel. Když se všechno usadilo a ukřivdění přestali z věcí dělat aféru, posunul se můj otec do samotného kabinetu jako ministr zemědělství, rybářství a potravinářství.
Blahopřál jsem mu.
„Radši bych byl ministrem obrany,“ stěžoval si.
„Třeba se to povede příště,“ řekl jsem uštěpačně.
Slyšel jsem v telefonu, jak si otec povzdechl. „Tys asi nikdy neslyšel o Hudsonu Hurstovi, co?“
„Ne, neslyšel.“
„Jestli se ti snad zdá, že stoupám příliš rychle, tak tě můžu ubezpečit, že on ještě rychleji. Vyfoukl mi obranu. Toho času je podle premiéra premiant, který má vždycky pravdu, dokonalost sama.“
„Jak se vede Polly?“ zeptal jsem se.
„Ty jsi nenapravitelný!“
„Jsem si jistý, že ryby v rosolu a hamburgry budou pod tvým vedením v dokonalém pořádku.“
Výjimečně to byla doba, kdy nám nehrozila žádná krize v zemědělství. Jak otec, tak já jsme se tehdy celý podzim v klidu a pohodě usazovali na svých nových působištích.
Počítal jsem s tím, že mne pojišťovnictví bude bavit. Nejenže jsem měl rád čísla a odhad pravděpodobností, ale těšilo mne jezdit na ověřovací mise. Jel jsem kupříkladu zjistit, jestli poníci pro pólo, na které někdo uzavíral pojistku, skutečně existují.
Protože Evan, můj spolupracovník a šéf oddělení, pracoval raději v kanceláři u počítače, bylo hlavně na mně věci obíhat a objíždět.
Takové rozdělení práce všem zúčastněným vyhovovalo, protože jsem znal celou řadu stájí, a jak se časem ukázalo, měl jsem nos na chystané podvody. Předcházet pojišťovacím podvodům v období jejich příprav bylo jako hra, jako šachy. Člověk musel předvídat další tah a mohl se mu předem bránit předvídavým pohybem figury a věc zablokovat z boku, nedopustit mat.
Taky se ukázalo, že moje mládí má své nemalé výhody. Už jsem sice nevypadal na sedmnáct, ale ani v mých dvaadvaceti letech mne často lidé nebrali vážně. Dělali chybu.
Ve svých běžných pracovních dnech jsme s Evanem v našem oddělení zpracovávali likvidace všech poctivých pojistek všech možných koní všech možných osudů, od náhodné sterility hřebce po neplodnost klisny.
Pojišťovali jsme taky stáje, všechny budovy stájí, uzavírali jsme pojistky proti úrazům, proti způsobeným škodám, proti následkům požárů, proti krádežím i proti příušnicím. Naši agenti měli plné ruce práce.
Strašlivě mi chyběly ranní práce se Sarah’s Future, ale jak se blížila zima, noc se prodlužovala a den se krátil, zjistil jsem stejně jako loni, že bych stejně měl šanci jezdit jedině o sobotách a nedělích.
Pokud jde o starty v dostizích, měl jsem štěstí: northamptonshirský trenér, který měl mého koně předtím v péči, mi jednoho dne zavolal a řekl mi, že jeden z jeho zákazníků, farmář, hledá volného jezdce amatéra pro svého steeplera, i když nemá v dostizích žádné šance.
Proč ho tedy na dostihy posílá? No nic, vděčně jsem šanci přijal a dal se do díla. Přišli jsme do cíle na třetí pozici. Fa…
