Kapitola 70 – Mrtvý úhel
Harry kráčel nemocniční chodbou společně s pracovníkem vězeňské služby v civilu. Dva kroky před nimi šla lékařka. Informovala Harryho o pacientově stavu, připravila ho na to, co může čekat.
Došli ke dveřím, které pracovník vězeňské služby odemkl. Za nimi chodba ještě několik metrů pokračovala. V levé zdi byly troje dveře. Před jedněmi z nich stál uniformovaný bachař.
„Je vzhůru?“ zeptala se lékařka, zatímco uniformovaný pracovník vězeňské služby prohledával
Harryho. Bachař přikývl, položil veškerý obsah Harryho kapes na stůl, odemkl a ukročil stranou.
Lékařka naznačila, že má Harry počkat venku, a vešla spolu s bachařem dovnitř. Vzápětí vyšla znovu ven.
„Maximálně patnáct minut,“ sdělila mu. „Jeho stav se zlepšuje, ale ještě pořád je slabý.“
Harry přikývl. Nadechl se a vešel dovnitř.
Zastavil se ve dveřích a ucítil, jak se za ním přivřely. Závěsy byly zatažené a místnost tonula ve tmě s výjimkou lampičky stojící nad postelí. Její světlo dopadalo na postavu polosedící v posteli se skloněnou hlavou a s dlouhými vlasy visícími jí po obou stranách tváře.
„Pojďte blíž, Harry.“ Hlas byl jiný, zněl jako kvílení nenamazaných pantů. Harry ho však poznal a jako by jím projel ledový závan.
Došel k posteli a posadil se na židli, která tam byla přistavená. Muž pozvedl hlavu a Harry přestal dýchat.
Vypadalo to, jako by mu někdo nalil do tváře tekutý vosk, který ztuhl v příliš těsnou masku, jež stahuje kůži na čele a na bradě dozadu a proměňuje ústa v malý otvor bez rtů v hrudkovité krajině zkostnatělých tkání. Místo smíchu osoba dvakrát krátce vyfoukla vzduch.
„Copak mě nepoznáváte, Harry?“
„Poznávám vaše oči,“ odpověděl Harry. „To stačí. Jste to vy.“
„Nějaké novinky týkající se…,“ malá kaprovitá ústa vypadala, jako by se snažila zformovat k úsměvu, „… naší Ráchel?“
Harry se na tohle připravil, obrnil se, jako se boxer připravuje na bolest. Přesto ho zvuk jejího jména v jeho ústech přiměl sevřít pěsti.
„Souhlasil jste, že si se mnou promluvíte o jednom člověku. O člověku, který je zřejmě jako vy.“
„Jako já? Doufám, že je hezčí.“ Opět dvakrát vyfoukl vzduch. „Je to zvláštní, nikdy jsem nebyl marnivý, Harry. Říkal jsem si, že na téhle nemoci bude nejhorší bolest. Jenže víte, co je nejhorší?
Ten úpadek. Vidět sám sebe v zrcadle, vidět, jak se ze mě stává tohle monstrum. Nechávají mě zatím chodit ještě na záchod samotného, ale přesto se vyhýbám pohledu do zrcadla. Býval jsem hezký chlap.“
„Přečetl jste si to, co jsem vám poslal?“
„Musel jsem to číst potají. Doktorka Bolíto je toho názoru, že se nesmím vyčerpávat. Infekce.
Záněty. Horečka. Projevuje upřímnou starost o moje zdraví, Harry. Dost překvapivé, když pomyslíte na to, co jsem udělal, ne? Osobně mám větší zájem umřít. Právě v tomhle případě vlastně závidím těm, které jsem… Ale vy jste mi v tom zabránil, Harry.“
„Smrt by pro vás byla příliš mírným trestem.“
V pohledu muže na posteli jako by cosi zaplálo, ze škvírek očí jako by mu zazářilo studené bílé světlo.
„V každém případě jsem získal jméno a místo v učebnicích historie. Lidi chtějí číst o Sněhulákovi.
Někteří přebírají moje dědictví a realizují moje ideje. Co jste získal vy, Harry? Nic. Naopak, ztratil jste i to málo, co jste měl.“
„Pravda,“ přikývl Harry. „Vy jste vyhrál.“
„Chybí vám prostředníček?“
„No… Zrovna teď mi chybí.“ Harry zdvihl hlavu a střetl se s pohledem svého protějšku.
Neodvrátil oči. Nato se kapří pusinka otevřela. Smích zněl jako zvuk pistole s tlumičem.
„V každém případě jste neztratil smysl pro humor, Harry. Víte, že budu na oplátku něco požadovat?“
„No cure, no pay. Tak ven s tím.“
Muž se s námahou dovrtěl k nočnímu stolku, zvedl sklenici s vodou, která tam stála, a přiložil ji k ústům. Harry zíral na ruku držící sklenku. Vypadala jako bílý ptačí spár. Když muž dopil, odložil sklenici opatrně zpátky a spustil. Jeho kvílivý hlas zněl teď slaběji, jako z rádia, které má vybité baterie.
„Myslím, že v pokynech k mému věznění stojí, že u mě hrozí extrémn…
