Kapitola 66 – Hašení
Na Nydalen se snesla večerní tma. Harry tam stál s dekou přes ramena a velkým papírovým kelímkem v ruce, přitom s Bjornem Holmem přihlížel, jak se hasiči noří do kouře a běhají tam a zpátky s posledními kbelíky s PSG, které vůbec kdy opustí továrnu Kadok.
„Takže on tam měl připíchnuté fotky všech obětí vražd?“ zeptal se Bjorn Holm.
„Přesně tak,“ odpověděl Harry. „Chyběla jen ta prostitutka z Lipska, Juliana Verniová.“
„A co ten papír? Jsi si jistý, že byl z návštěvní knihy v Havasshytta?“
„Jsem. Viděl jsem tu návštěvní knihu, když jsem tam byl, a její stránky vypadaly naprosto stejně.“
„A ty jsi tedy stál půl metru od toho papíru, na kterém bylo nejspíš napsané jméno onoho sedmého člověka, ale nezahlédl jsi ho?“
Harry pokrčil rameny. „Možná bych potřeboval brýle na čtení. Seběhlo se to tam sakra rychle,
Bjorne. A můj zájem o ten papír trochu ochabl, když tam kolega začal stříkat benzin.“
„Jo, jo, já jsem tě nechtěl…“
„Viselo tam pár dopisů. Z toho, co jsem si stihl přečíst, to vypadalo, že to jsou vyděračské dopisy.
Možná už ho někdo odhalil.“
Mířil k nim hasič. Při chůzi mu oblečení rachotilo a povrzávalo.
„Kripos, že?“ zabručel muž hlasem ladícím s helmou a vysokými botami. A s řečí těla dokládající, že jde o šéfa.
Harry zaváhal, ale pak souhlasně přikývl. Není důvod věci komplikovat.
„Co se tam uvnitř vlastně odehrálo?“
„Doufám, že to nám potom povědí vaši lidi,“ odtušil Harry. „Ale všeobecně se domnívám, že by se dalo konstatovat, že člověk, který si tam najal zdarma kancelář, měl jasný plán, co by se mělo stát, kdyby tu místnost navštívili nezvaní hosté.“
„Cože?“
„Mělo mi to dojít hned, jak jsem uviděl ty zářivky na stropě. Kdyby se používaly, nepotřeboval by nájemce pracovní lampičku. Vypínač byl připojený k něčemu jinému, k nějakému zápalnému mechanismu.“
„Tohle si tedy myslíte? Hm, hm, pošleme sem zítra brzy ráno odborníky.“
„Jak to tam uvnitř vypadá?“ zeptal se Holm. „Ta místnost, kde to vypuklo.“
Hasič si Holma přeměřil. „PSG na stěnách i na stropě, kamaráde. Jak myslíte, že to tam asi tak může vypadat?“
Harry už toho měl dost. Měl dost drsného zacházení, dost strachu, dost toho, že je vždycky o krok pozadu. Ale právě teď měl nejvíc dost dospělých mužů, které nikdy neomrzí dělat ramena. Promluvil tiše, tak tiše, až se musel hasič maličko naklonit vpřed.
„Pokud vás opravdu nezajímá, jak si můj technik představuje, že to vypadá v té místnosti, ve které ještě před chvílí byla hromada vašich lidí, navrhuju, abyste nám okamžitě sdělil vše, co víte, ve výstižných a co nejúplnějších větách. Tam uvnitř si totiž jistý chlap naplánoval sedm až osm vražd.
A ty taky provedl. A my s velkým napětím čekáme, jestli bude možné najít tam stopy, které by nám pomohly tohohle hodně, opravdu hodně zlého muže chytit. Vyjádřil jsem se jasně?“
Hasič se narovnal. Odkašlal si. „PSG je silně…“
„Poslyšte, my se ptáme na výsledek, ne na příčinu.“
Hasič získal ve tváři barvu, kterou nevyvolal jen žár z hořícího PSG. „Všechno shořelo. Naprosto.
Papíry, nábytek, počítač, všechno.“
„Díky, šéfe,“ pokývl Harry.
Oba policisté dál stáli a hleděli za odcházejícím hasičem.
„Můj technik?“ zopakoval Bjorn Holm s úšklebkem, jako by polkl něco nechutného.
„Muselo to přece znít, jako že jsem tady taky tak trochu šéf.“
„Je fajn někoho vypéct, jestliže tě právě vypekl někdo jiný, co?“
Harry přikývl a důkladněji se zabalil do deky. „Říkal ‚shořelo‘, že ano?“
„Shořelo. Jak se cítíš?“
Harry zíral sklesle na kouř stoupající nadále z továrních oken vzhůru do hasičských světlometů.
„Jako dokonalý debil,“ odtušil a dopil zbytek studené kávy.
Harry odjel z Nydalenu, ale nedostal se dál než na červenou na křižovatce Uelandovy ulice, když mu zavolal Bjorn Holm.
„Na soudním analyzovali tu skvrnu od spermatu na Adeliných lyžařských kalhotách a máme profil
DNA.“
„Už?“ podivil se Harry.
„Částečný profil. Ale stačí na to, abychom s třiadevadesátiprocentní pravděpodobností mohli konstatovat, že máme shodu.“
…
