Kapitola 29 – Kluit
V Hongkongu panoval nezvykle vlahý večer. Mrakodrapy vrhaly dlouhé stíny na Victoria Peak, některé z nich sahaly až k vile, na jejíž terase seděl Herman Kluit s krvavě červeným drinkem
Singapore Sling v jedné ruce a s telefonem v druhé. Naslouchal a přitom sledoval světla automobilů, jež se pod ním vinuly v řadě jako ohniví hadi.
Měl rád Harryho Holea, toho vysokého, atletického, ale očividně alkoholu holdujícího Nora, líbil se mu od první chvíle, kdy ho v Happy Valley uviděl sázet poslední peníze na špatného koně. Něco v jeho válečnickém pohledu, arogantním postoji, ostražité řeči těla mu připomnělo jeho samotného v době, kdy působil v Africe jako mladý žoldák. Herman Kluit bojoval všude, na všech stranách, sloužil těm pánům, kteří platili. V Angole, Zambii, Zimbwabwe, Sieře Leone, Libérii. Vesměs státy s temnou minulostí a ještě temnější budoucností. Ale žádný z nich nebyl tak temný jako země, na kterou se ho Harry právě ptal. Kongo. Právě tam nakonec našli zlatý důl. V podobě diamantů, kobaltu a coltanu. Místní venkovský náčelník patřil k Mai-maiům, kteří se domnívali, že je voda činí nezranitelnými. Jinak to byl ovšem rozumný muž. V Africe neexistovalo nic, co by se nedalo spravit svazkem bankovek nebo – pokud došlo na nejhorší – nabitým kalašnikovem. Během jediného roku se
Herman Kluit stal boháčem. Během tří let mohl peníze přehazovat vidlemi. Jednou měsíčně se vydávali do nejbližšího města, Gomy, aby se vyspali v postelích místo na zemi v džungli, kde každou noc vylétaly z děr v zemi hromady tajemných much sajících krev a člověk se pak probouzel jako napůl ožraná mršina. Černá láva, černé peníze, černé krásky, černé hříchy. V džungli si polovina lidí uhnala malárii, zbytek pak choroby, které žádný bílý doktor neznal a které se označovaly hromadným výrazem tropické horečky. Právě takovou nemocí trpěl Herman Kluit, a ačkoli ho nechávala po dlouhá období na pokoji, nikdy se jí zcela nezbavil. Jediným lékem na ni, který Herman Kluit znal, byl Singapore Sling. S tímhle nápojem se seznámil v Gomě, u jednoho Belgičana, jenž vlastnil úžasnou vilu postavenou nejspíš ještě králem Leopoldem v době, kdy se země jmenovala Svobodný stát Kongo a byla monarchovou soukromou zahrádkou a pokladnicí. Vila se nacházela přímo na břehu jezera Kivu, kde byly ženy a západy slunce tak krásné, až člověk na chvíli zapomněl na džungli, Maimaie i zemní mouchy.
Právě tenhle Belgičan ukázal Hermanu Kluitovi královu malou klenotnici ve sklepě. Tam nashromáždil všechno od nejmodernějších hodinek na světě, vzácných zbraní, fantastických mučicích nástrojů, hrud zlata, nevybroušených diamantů až po vypreparované lidské hlavy. Tehdy Kluit poprvé natrefil na to, čemu se říkalo Leopoldovo jablko. Jistě ho vytvořil jeden z králových belgických inženýrů pro použití u vzpurných kmenových náčelníků, kteří nechtěli prozradit, kde nalezli diamanty.
Dřívější metoda spočívala ve využívání pralesních buvolů. Náčelníka natřeli medem, přivázali ho ke stromu a dovedli k němu chyceného pralesního buvola, který z něj začal med olizovat. Jazyk pralesního buvola je totiž natolik drsný, že buvol s medem strhával ze zajatce i kůži a maso. Jenže chytit pralesního buvola trvalo, a jakmile se jednou dal buvol do olizování, bylo těžké ho zarazit.
Proto Leopoldovo jablko. Ani ne tak kvůli tomu, že by bylo čistě z hlediska mučicího výkonu efektivní, vždyť bránilo zajatci v mluvení. Jenže účinek na přítomné domorodce, kteří viděli, co se stane, jestliže osoba vedoucí výslech zatáhne podruhé za šňůrku, byl nedostižný. Z dalšího člověka, který byl vyzván, aby otevřel ústa a oni mu do nich mohli strčit jablko, proudila slova jako vodopád.
Herman Kluit pokývl své filipínské hospodyni, že má odnést prázdnou sklenici dovnitř.
„Vzpomínáte si správně, Harry,“ odpověděl Herman Kluit. „Pořád leží na římse mého krbu. Jestli ho někdy někdo použil, to na štěstí nevím. Je to suvenýr. Připomíná mi, co se ukrývá v srdci temnoty.
To je vždycky užitečné, Harry. Ne…
