ČÁST VI.
Kapitola 56 – Volavka
Světelné peklo. Dokonce i přes nasazené sluneční brýle pálily Harryho oči. Bylo to jako zírat na moře diamantů, freneticky se třpytící světlo; slunce svítilo na sníh, který svítil na slunce. Harry poodstoupil od okna, ačkoli věděl, že při pohledu zvenčí představují okna tmavá neproniknutelná zrcadla. Pohlédl na hodinky. Přijeli do Havasshytta v noci. Jussi Kolkka se na chatě zabydlel spolu s Harrym a Kajou, ostatní se zahrabali do sněhu ve dvou skupinkách po čtyřech, každá skupinka na jednom konci údolí tak, aby mezi nimi byly přibližně tři kilometry.
Chatu Havasshytta si vybrali k nahození návnady ze tří důvodů. Za prvé proto, že to mohli věrohodně odůvodnit. Za druhé proto, že doufali, že vrah se bude domnívat, že zná tohle místo natolik dobře, že se nebude bát tady udeřit. Za třetí proto, že to byla dokonalá past. Do doliny, ve které se chata nacházela, byl přístup pouze ze severovýchodu a z jihu. Na východě byly hory příliš strmé a na západě bylo tolik srázů a trhlin, že tu člověk musel být jako doma, aby dokázal najít cestu.
Harry pozvedl dalekohled a snažil se zahlédnout ostatní, viděl však jen bělobu. A světlo. Mluvil s Mikaelem Bellmanem, který se nacházel na jihu, a s Milanem, který měl stanoviště na severu. Běžně by používali mobilní telefony, avšak jediná síť, která měla tady nahoře v neobydlených horách pokrytí, patřila Telenoru. Někdejší státní monopolní telefonní operátor měl dost kapitálu na to, aby vystavěl základnové stanice na každé větrné hůrce, ale protože většina policistů, mimo jiné i Harry, měla smlouvy s jinými operátory, používali vysílačky. Pro případ, že by se stalo něco v Říšské nemocnici a personál se snažil Harryho zastihnout, nahrál si Harry před odjezdem do hlasové schránky vzkaz, že je mimo signál, ale uvedl číslo Milanova telefonu, který měl jako operátora
Telenor.
Bellman tvrdil, že v noci vůbec nemrzli, že kombinace spacáků, karimatek s reflexní hliníkovou fólií a parafínových kamínek byla tak účinná, že museli svléct nějakou tu vrstvu oblečení. A že teď jim do děr, které si vyhloubili ve sněhu na skalní stěně, kape ze stropu tající voda.
Tiskovou konferenci pokryly televize, rádio i tisk natolik dostatečně, že by člověk musel projevovat o případ přímo nezájem, aby se mu nedoneslo, že svědkyně Iska Pellerová a jeden policista jsou na cestě k Havasshytta. Kolkka a Kaja v pravidelných intervalech vycházeli ven, gestikulovali a ukazovali k chatě, k cestě, po které sem přišli, a k latríně. Kaja v roli Isky Pellerové,
Kolkka jako osamělý kriminalista, který jí pomáhá rekonstruovat průběh oné osudové noci. Harry se skrýval uvnitř ve společenské místnosti, kam si postavil i lyže a hůlky, aby bylo zvenčí vidět, že jsou do sněhu před chatou zapíchnuté jenom dvoje běžky.
Harry sledoval závan větru, jenž pročísl holou planinu a zvířil lehký čerstvý sníh, jenž v noci napadal na umrzlou vrstvu. Vítr sníh zaháněl směrem k vrcholům hor, ke srázům, strmým svahům, nerovnostem v krajině, kde se vytvářely ztuhlé vlny a velké zlomy, jako byl ten přečnívající jako krempa klobouku z vrcholu skalní stěny za chatou.
Harry věděl, že samozřejmě není jisté, že se muž, na něhož mají políčeno, vůbec ukáže. Klidně je možné, že se Iska Pellerová z nějakého důvodu nenachází na seznamu odsouzenců k smrti, že vrahovi tahle příležitost nebude připadat vhodná, že má s Iskou Pellerovou jiné záměry. Nebo že ucítí čertovinu. Mohly existovat i banálnější důvody. Vrah mohl odjet, být nemocný…
Přesto. Kdyby Harry spočítal všechny případy, kdy ho jeho intuice zradila, odhalilo by mu výsledné číslo, že by měl přestat využívat intuici jako metodu a vodítko. Jenže on je nepočítal. Místo toho počítal případy, kdy mu intuice prozradila něco, co nevěděl, že ví. A teď mu prozrazovala, že vrah míří k Havasshytta.
Harry znovu pohlédl na hodinky. Dali mu dvacet hodin. U naddimenzovaného krbu krytého přimontovanou zástěnou s jemnými oky bylo vyskládané borovicové dřevo. Kaja si šla odpočinou…