Kapitola 32 – Policie
„Jsem rád, že jste se dostali z Havasshytta pryč, než tohle vypuklo,“ prohlásil okresní policejní náčelník Krongli. „Kvůli tomu sněžení jste tam mohli uvíznout i na několik dní.“ Pokývl k velkému panoramatickému oknu hotelové restaurace. „Ale pohled na to je krásný, nemyslíte?“
Kaja hleděla ven na husté sněžení. Even byl také takový – nechával se nadchnout silami přírody, bez ohledu na to, zda pracovaly pro něj, anebo proti němu.
„Doufám, že můj vlak sem dojede,“ pronesla.
„Ale ano,“ uklidnil ji Krongli a pohrával si se sklenkou vína takovým způsobem, až si Kaja pomyslela, že to nedělá příliš často. „To zajistíme. A to s těmi návštěvními knihami z ostatních chat taky.“
„Díky,“ odpověděla Kaja.
Krongli si pročísl rukou nezkrotné kudrny a ušklíbl se. Chris de Burgh a jeho The Lady in Red se táhli z reproduktorů jako sirup.
V restauraci byli jen dva jiní hosté, muži kolem třicítky, každý u vlastního stolu s bílým ubrusem a s půllitrem před sebou, zírali do sněžení, jako by čekali na něco, co nikdy nenastane.
„Necítíte se tu někdy osamělý?“ zeptala se Kaja.
„Jak se to vezme,“ odpověděl náčelník a sledoval její pohled. „Pokud člověk nemá ženu a rodinu, dopadne to tak, že pak chodí na místa, jako je tohle.“
„Aby byl osamělý společně s někým,“ dodala Kaja.
„Přesně tak,“ přikývl Krongli, usmál se a dolil jim oběma víno. „Jenže tak to je asi u vás v Oslu taky, ne?“
„Ano, to je. Máte rodinu?“
Krongli pokrčil rameny. „Měl jsem přítelkyni. Připadalo jí to tu příliš odlehlé, tak se přestěhovala tam, kde bydlíte vy. Rozumím jí. Na takovém místě, jako je tohle, musíte mít zajímavou práci.“
„A to vy máte?“
„Myslím si to. Znám tady všechny a oni znají mě. Vzájemně si pomáháme. Potřebuju je a oni…
no…“ Otočil sklenkou.
„Potřebují vás,“ doplnila Kaja.
„Řekl bych, že ano.“
„A to je důležité.“
„To je,“ pronesl Krongli pevně a vzhlédl k ní. Evenův pohled. Ten, ve kterém se vždy skrývaly zbytky smíchu, vždycky to vypadalo, že se právě stalo něco vtipného nebo něco, co ho potěšilo.
Ačkoli tomu tak nebylo. Zvláště pokud tomu tak nebylo.
„Co Odd Utmo?“ zajímala se Kaja.
„Co je s ním?“
„Jen co mě tu vysadil, okamžitě odjel. Co dělá v takový večer, jako je ten dnešní?“
„Jak víte, že nesedí doma s manželkou a dětmi?“
„Když jednou potkáte samotáře, náčelníku…“
„Aslaku,“ opravil ji, zasmál se a pozvedl sklenku. „A jak vidím, jste skutečná policistka. Utmo ale nebyl vždycky takový.“
„Že ne?“
„Než zmizel jeho syn, dalo se s ním mluvit. Občas býval dokonce výborný společník. Ovšem nebezpečně horkou hlavu měl nejspíš odjakživa.“
„Nechce se mi věřit, že by chlap jako Utmo mohl být ženatý.“
„Jeho žena byla dokonce hezká. Když uvážíte, jak ošklivý je on sám. Viděla jste jeho zuby?“
„Zahlédla jsem, že nosí rovnátka.“
„Tvrdí, že je nosí proto, aby se mu zuby nekřivily.“ Aslak Krongli zavrtěl hlavou a očima se smál, v hlase mu však smích nezazněl. „Jenže to je to jediné, co je drží na místě, aby mu nevypadly.“
„Povězte mi, vážně měl s sebou na skútru dynamit?“
„Vy jste to viděla, já ne,“ zasmál se Krongli.
„Co tím míníte?“
„Spousta místních obyvatel nepovažuje úplně za romantické sedět hodiny s rybářským prutem u horských jezírek tam nahoře. Ale rádi si dají rybu k večeři.“
„Hážou dynamit do rybných vod?“
„Jakmile roztaje led.“
„Není to zatraceně nezákonné, náčelníku?“
Krongli sepnul ruce: „Jak jsem povídal, já jsem nic neviděl.“
„Ano, to je pravda, vždyť tu bydlíte. Možná máte taky dynamit?“
„Jenom na garáž, kterou si hodlám postavit.“
„Jistě. Co Utmova zbraň? Vypadala moderně, měla dalekohled a tak vůbec.“
„To ano. Utmo byl nejspíš zdatný lovec medvědů. Dokud napůl neoslepl.“
„Viděla jsem jeho oko. Co se mu stalo?“
„Jeho kluk na něj prý převrhl nádobu s kyselinou.“
„Prý?“
Krongli pokrčil rameny. „Dneska už jenom Utmo ví, co se skutečně stalo. Jeho syn zmizel, když mu bylo patnáct. Krátce nato se ztratila i jeho žena. Jenomže to všechno se stalo před osmnácti lety, než jsem se sem nastěho…
