19. dubna
Dům Nevila Strangea v Hindheadu zalévalo slunce. Byl krásný dubnový den, jaký bývá nanejvýš jeden v celém měsíci; teplejší než většina dnů později v červnu. Nevile Strange šel dolů po schodech. Měl na sobě bílé flanelové kalhoty a v podpaždí svíral čtyři tenisové rakety. Kdyby se měla mezi Angličany vybrat ukázka šťastného člověka, který si už nemá co přát, zvolila by výběrová komise patrně Nevila Strangea. Britská veřejnost ho dobře znala jako prvotřídního tenisového hráče a všestranného sportovce. Ačkoli se ve Wimbledonu nikdy nedostal do finále, několikrát se mu podařilo zvítězit v zahajovacích kolech a ve smíšené čtyřhře dvakrát postoupil až do semifinále. Právě jeho všestranná sportovní aktivita mu možná byla na překážku, aby se stal tenisovým přeborníkem. Slušně hrál golf, byl výtečný plavec a měl na kontě i několik namáhavých horolezeckých výstupů v Alpách. Bylo mu třiatřicet let, byl zdravý jak ryba, vypadal báječně, měl mimořádně krásnou ženu, s kterou se teprve nedávno oženil, a žádné starosti a nepříjemnosti ho podle všeho netrápily.
Když ale toho krásného jitra kráčel dolů po schodech, plížil se mu přes to prese všechno v patách stín, který pravděpodobně nemohl vidět nikdo jiný než on. Byl si ho však dobře vědom a při pouhém pomyšlení na něj se zamračil a v jeho tváři se objevil zneklidněný a rozpačitý výraz.
Přešel halou, protáhl se v ramenou, jako by z nich definitivně shazoval nějaké břemeno, prošel obývacím pokojem a vynořil se na zasklené verandě, kde seděla jeho žena Kay, stočená do klubíčka na polštářích, a pila pomerančovou šťávu.
Kay Strangeové bylo třiadvacet let a byla opravdu neobvykle krásná. Měla štíhlou, poněkud smyslnou postavu, temně rudé vlasy a tak dokonalou pleť, že k jejímu zdůraznění používala jen nejstřídmějších krášlicích prostředků. Navíc měla i tmavě oči a obočí, jaké mívají rusovlásky jen zřídka, ačkoli právě u nich působí neodolatelně. Manžel jí vesele řekl: „Tak co, krasavice, co máme k snídani?“
Kay odpověděla: „Ty tvoje hrozné krvavé ledvinky – a houby – a šunkové závitky.“
„To nevypadá špatně,“ řekl Nevile.
Dal se do jídla a nalil si šálek kávy. Na pár.minut se rozhostilo příjemné ticho.
„Óóch,“ řekla Kay rozkošnicky a zakroutila červeně nalakovanými nehty bosých nohou.
„Že je to slunce dneska báječné, viď? Ta Anglie přece jen není tak špatná.“ Vrátili se právě z jižní Francie.
Nevile zběžně přelétl titulky v novinách, nalistoval si sportovní stránku a řekl jenom: „Hmm…“
Pak se pustil do toastů se zavařeninou, odložil noviny a otevřel poštu.
Přišla spousta dopisů, ale většinu jich roztrhal a odhodil. Samé oběžníky a reklamní tiskopisy.
Kay řekla: „Barevný odstín obýváku se mi vůbec nelíbí. Mohla bych tam dát znova vymalovat, Nevile?“
„Můžeš, co chceš, miláčku.“
„Líbila by se mi páví modř,“ řekla Kay zasněně, „a krémově atlasové polštáře.“ Nevile otevřel další dopis.
„Mimochodem,“ řekla Kay, „Shirty nás zve, abychom s ním koncem června jeli jeho jachtou do Norska. To je otrava, že nemůžem.“ Po očku se na Nevila zkoumavě podívala a rozmazleně zažadonila: „Hrozně bych o to stála.“
Zdálo se, že nad Nevilovou tváří se vznáší nějaký mrak, stín jakési nejistoty.
Kay řekla vzdorovitě:
„Opravdu musíme jet k té nemožné staré Kamile?“ Nevile se zakabonil.
„Víš dobře, že musíme. Vysvětloval jsem ti už přece proč, Kay. Sir Matthew byl můj poručník. On a Kamila mě vychovali. Jestli mám vůbec nějaký domov, tak je to v Gull’s Pointu.“.
„No jasně, já vím,“ řekla Kay.
„Když musíme, tak holt musíme. Koneckonců – až zemře, budou všechny ty peníze naše. Takže máme dobrý důvod trochu se k ní lísat.“
Nevile řekl zlostně:
„Tady vůbec nejde o žádné lísání. Ona těmi penězi nedisponuje. Matthew jí je svěřil do opatrování do konce života. Po její smrti je dostanu já a má žena. Jde o to, že ji mám prostě rád. Copak to nedokážeš pochopit?“ Kay byla okamžik zticha a pak řekla:
„Chápu to až moc dobře. Spíš to jenom tak hraju, poněvadž – poněvadž vím, že jsem tam jenom t…
