Nultá hodina (Agatha Christie)

XIV

Po večeři se vydal z hotelu na procházku a šel po silnici dolů k přívozu. Noc byla jasná, ale chladná, a bylo cítit, že už se blíží zima. Léto definitivně skončilo.

MacWhirter se dal převézt na pramici do Saltcreeku. Podruhé se jel znovu podívat na Stark Head. Ta skála jako by ho uhranula. Pomalu stoupal do kopce, minul hotel Balmoral Court a pak i veliký dům stojící na vrcholu skály. Přečetl si nápis na natřených vratech – Gull’s Point. No ovšem – tady přece zavraždili tu starou dámu. V hotelu se o tom mluvilo v jednom kuse; pokojská mu nedala pokoj, dokud mu to nevypověděla do všech podrobností, a také noviny toho byly plné. MacWhirtera to otravovalo, poněvadž raději četl o událostech celosvětového významu a o zločiny se nezajímal.

Šel dál, pak zase z kopce dolů až k okraji nevelké pláže a několika starodávným rybářským domkům, které byly nedávno zmodernizovány. Odtamtud cesta opět stoupala a vyústila do úvozu, vedoucího ke Stark Headu.

Bylo tam pošmourno a nevlídno. MacWhirter stál na okraji skály a hleděl dolů na moře. Přesně tak tam stál i tenkrát v noci. Pokusil se rozpomenout na některé z pocitů, které jím tehdy lomcovaly – na zoufalství, hněv, únavu – na touhu mít od toho od všeho pokoj. Nemohl si však vzpomenout na nic. To všechno bylo dávno pryč. Místo toho cítil jen chladnokrevný vztek. Uvízl tam na tom stromě, zachránila ho pobřežní hlídka, ve špitále kolem něho nadělali povyku jako kolem darebného děcka, musel vyslechnout spoustu urážek a špičkování. Proč se jen tehdy do toho míchali? Mnohem raději, tisíckrát raději by to býval měl už všechno za sebou. Pořád ještě měl tenhle pocit. Ale ten někdejší podnět, impuls, který ho k tomu dohnal, ten mu už dnes chyběl. Jak ho tehdy drásalo pouhé pomyšlení na Monu! Teď ale na ni dokázal vzpomínat s naprostým klidem. Vždycky byla trochu potřeštěná. Snadno ji získal každý, kdo se jí uměl vlichotit, kdo dokázal využít představy, kterou měla sama o sobě. Byla neobyčejně hezká, opravdu, mimořádně hezká, ale bezduchá, rozhodně to nebyla žena, o níž kdysi sníval.

A to ovšem byla krása sama – jakási vágní, vysněná představa ženy, běžící nocí, za kterou povlávají bílé závoje… Něco jako socha na lodní přídi – jenom ne tak nehybná… zdaleka ne tak nehybná.

A pak, s náhlou dramatičností, se stalo něco neuvěřitelného! Z noci se vynořila běžící postava. V jednom okamžiku tam ještě nebyla, ale v dalším ji už měl před očima – bílou postavu běžící – běžící – k okraji skály. Krásná a zoufalá postava, štvaná fúriemi do zkázy! Běžela ve strašlivém zoufalství. To zoufalství znal. Věděl, co chce udělat.

Vyřítil se ze stínu a zachytil ji právě v okamžiku, kdy se užuž vrhala ze skály!

Vykřikl divoce: „Ne, tohle nedělejte…“ Bylo to, jako by držel v rukou vyplašeného ptáka. Zápasila s ním – zápasila v tichu – a potom, opět jako pták, byla pojednou nehybná a klidná. Řekl naléhavě:

„Nesmíte tam skočit, nedělejte to. Nic vám za to nestojí. Nic na světě. I když jste možná zoufale nešťastná –“

Z hrdla se jí vydral nějaký zvuk. Něco jako daleký, přízračný smích.

Řekl ostře:

„Nejste nešťastná? Tak proč to děláte?“

Odpověděla mu hned – dvěma vydechnutými, tichými slovy: „Mám strach.“

„Strach?“ Udivilo ho to tak, že ji pustil a o krok ustoupil, aby si ji mohl lépe prohlédnout.

Teprve tehdy si uvědomil, že mu říká pravdu. Byl to opravdu strach, co tak překotně hnalo její kroky. Strach způsobil, že její bílá inteligentní tvářička zbledla a vypadala nepříčetně. Strach rozšířil ty dokořán otevřené oči.

Řekl nedůvěřivě: „Čeho se bojíte?“

Odpověděla tak tiše, že ji sotva slyšel.

„Mám strach, že mě oběsí.“

Ano, přesně tak to řekla. Třeštil na ni oči neschopen slova. Potom přelétl pohledem k okraji skály.

„Kvůli tomu?“

„Ano. Rychlou smrt místo –“ Zavřela oči a zachvěla se. A pak už se nepřestala chvět.

MacWhirter se snažil všechno si v hlavě nějak logicky srovnat. Nakonec řekl:

„Týká se to té lady Tressilianové? Té staré paní, kterou někdo zavraždil?“ A pak, jako by ji obžalovával: „Tak vy jste paní Strangeová – první paní Strangeová, že?“

Stále se ještě chvěla, když přikývla.

MacWhirter hovořil pomalu, starostlivě, a pokoušel se rozpomenout na všechno, co slyšel. Pověsti a klepy se mu v hlavě proplétaly s fakty.

„Vašeho manžela zatkli – je to tak, že? Měli proti němu spoustu důkazů – jenže pak zjistili, že jsou podvržené, že je proti němu někdo narafičil…“

Zarazil se a pohlédl na ni. Teď už se nechvěla. Stála a dívala se na něho jako učenlivé dítko. Stála tam tak, že ho to až překvapivě, nesmírně dojalo. Hovořil dál:

„Aha… Už vím, jak to bylo… Utekl od vás kvůli té druhé ženské, co? A vy jste ho měla ráda.“.. Proto taky –“ Zarazil se a pak dodal: „Já to chápu. Mně žena taky utekla s jiným…“

Rozhodila rukama. Začala zběsile, beznadějně drkotat zuby: „N–ne, n–ne, – t–tak to není. V–vůbec to tak n–není –“

Přerušil ji hlasem, který zněl přísně jak rozkaz:

„Běžte domů. Nemusíte se už ničeho bát. Slyšíte? Postarám se o to, aby vás neoběsili!“