Celá e-kniha Nultá hodina ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
IX
„Chtěl bych se vás na něco zeptat, doktore,“ řekl Battle. Seděli v doktorově domě a vrátili se právě ze sanatoria, kde měli krátký rozhovor s Jane Barrettovou.
Barrettová byla ještě slabá a vyčerpaná, ale hlavu měla jasnou a hovořila s naprostou jistotou.
Vypila prý večer zdravotní čaj a chystala se právě do postele, když na ni lady Tressilianová zazvonila. Podívala se na hodinky a zapamatovala si, kolik bylo – ví přesně, že bylo za pět minut půl jedenácté.
Oblékla si župan a šla dolů. Z haly v přízemí uslyšela nějaký hluk a podívala se přes zábradlí.
„Byl to pan Nevile a právě odcházel. Bral si z věšáku nepromokavý plášť.“
‚Jaký oblek měl na sobě?“
„Šedý proužkovaný. Vypadal velice ustaraně a nešťastně. Strkal paže do kabátu, jako by mu bylo jedno, jak si jej obleče. Potom vyšel z domu hlavními dveřmi a zabouchl je za sebou. Já jsem šla k milostivé paní. Byla chudinka hrozně rozespalá a nemohla si vzpomenout, proč vlastně na mě zvonila – to u ní bývalo často.
Narovnala jsem jí polštáře, přinesla jsem sklenici čerstvé vody a pohodlně jsem paní uložila.“
„Nezdálo se vám, že je rozrušená nebo že se něčeho bojí?“
„Připadala mi jen unavená, nic víc. Sama jsem byla taky unavená. Zívala jsem. Potom jsem šla nahoru a hned jsem usnula.“ Tak zněla výpověď Barrettové. Nedalo se pochybovat o pravosti jejího žalu a zděšení, když se dověděla o smrti své paní. Vrátili se do domu doktora Lazenbyho a právě v té chvíli Battle prohlásil, že by se chtěl na něco zeptat.
„Ptejte se,“ řekl Lazenby.
„V kolik hodin myslíte, že lady Tressilianová zemřela?“
„To už jsem vám řekl. Mezi desátou hodinou a půlnocí.“
„Já vím – to jste nám řekl. Na to jsem se vás neptal. Otázal jsem se vás, co si vy osobně myslíte.“
„Aha – mimo protokol?“
„Ano.“
„No… odhadoval bych to tak asi kolem jedenácté hodiny.“
„To jsem od vás chtěl slyšet,“ řekl Battle.
„Těší mě, že jsem vám mohl vyhovět. Ale proč?“
„Nějak se mi ani na okamžik nezamlouvala myšlenka, že byla zabita dřív než v deset dvacet. Vemte v úvahu Barrettovou – uspávadlo by ještě nezačalo působit. Právě použití toho uspávacího prostředku svědčí o tom, že vražda byla plánována na dobu pozdější – až někdy během noci. Já sám bych tipoval půlnoc.“
„To je možné. Těch jedenáct je pouhý odhad.“
„Rozhodně to ale nemohlo být později než o půlnoci?“
„Ne.“
„Nemohlo to být třeba po půl třetí?“
„Proboha – to ne.“
„Takže se zdá, že Strange je z toho opravdu venku. Musím si jen ještě ověřit, co opravdu dělal, když z domu odešel. Jestliže nám pověděl pravdu, pak je nevinný a obrátíme se na další podezřelé.“
„Na další lidi, kteří zdědili peníze?“ napověděl Leach.
„Možná,“ řekl Battle.
„Ale nějak se mi to nezdá. Vypadá to spíš na nějakého perverzního pachatele.“
„Perverzního…?“
„Zatraceně perverzního.“
Když vyšli z doktorova domu, vydali se k přívozu. Dva bratři, Will a George Barnesovi, převáželi přes řeku na pramici. Bratři Barnesovi znali v Saltcreeku od vidění každého a znali i většinu lidí, kteří sem přijížděli z Easterheadského zálivu. George jim hned pověděl, že pan Strange z Gull’s Pointu jel přívozem na druhý břeh včera o půl jedenácté v noci. Ne, zpátky pana Strangea nevězí. Poslední pramice se vracela z Easterheadu v půl druhé a pan Strange na ní nebyl.
Battle se ho zeptal, jestli zná pana Latimera.
„Latimer? Latimer. Takový vysoký a hezký mladý pán! Ten, co jezdívá z hotelu do Gull’s Pointu! Ano, toho znám. Včera v noci jsem ho ale neviděl. Byl tu dnes ráno. A vracel se právě před chvílí – poslední pramicí, která odjela.“
Převezli se na druhý břeh a zamířili k hotelu v Easterheadském zálivu.
Nalezli pana Latimera, který se právě vrátil z druhého břehu. Jel zřejmě pramicí před nimi. Pan Latimer se jim ze všech sil snažil vyhovět.
„Ano, Nevile tu včera večer byl. Zdálo se, že ho něco hrozně trápí. Říkal mi, že,se pohádal se starou paní. Slyšel jsem, že se nepohodl i s Kay, ale to mi samozřejmě on neříkal. Tak či onak – byl jako spráskaný pes. Dělalo to na mě dojem, že má …
