Celá e-kniha Nultá hodina ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
„Otevřte dveře a tu je máte“
11. ledna
Muž na nemocniční posteli se trochu zavrtěl a potlačil zasténání. Sestra, která měla na oddělení.službu, vstala od stolu a přistoupila k němu. Urovnala mu polštáře a obrátila ho tak, aby se mu leželo pohodlněji.
Angus MacWhirter místo poděkování jen cosi zavrčel. Byl plný trpkosti a vzdoru.
Touhle dobou už to mohl mít za sebou. Pro něho už mohlo být definitivně po všem. Hrom do toho zatraceného, pitomého stromu, který tam na tom skalním útesu rostl! Hrom do těch všetečných milenců, kteří si navzdory chladné zimní noci dali rande přímo na okraji útesu.
Nebýt jich (a toho stromu!) mohl to mít za sebou – skok do hluboké ledové vody, možná i krátký zápas a pak zapomenutí – zbabraný, nanicovatý, zbytečný život mohl být u konce. Kde ale je teď? Leží všem na posměch na nemocniční posteli, má vykloubené rameno a vyhlídku na to, že ho odtáhnou k soudu a budou stíhat pro pokus vzít si vlastní život. Hrom do toho, je to přece jeho život, nebo snad ne? A kdyby se mu to bylo povedlo, byli by ho pochovali se zbožnou úctou jako člověka, který se pomátl na rozumu. Nesmysl! O žádné pomatenosti nemohla být ani řeč! Spáchat sebevraždu bylo ale to nejlogičtější a nejrozumnější, co mohl člověk v jeho situaci udělat.
Byl naprosto vyřízený; v jednom kuse klempíroval se zdravím; žena mu utekla s jiným. Byl bez práce, bez peněz, bez chuti do života, bez naděje a věčně nemocný – neměl přece jiné řešení než s tím vším skoncovat.
A teď je tady v téhle směšné šlamastyce. Zanedlouho mu nějaký pokrytecký sudí policejního soudu udělí důtku, protože se zcela rozumně a uváženě pokusil naložit tak, jak pokládal za správné, s něčím, co patří jen“ a jen jemu – s vlastním životem. Zlostně si odfrkl: Zalomcovala jím vlna horečky.
Sestra byla opět u něho.
Byla to mladá, zrzavá žena s vlídnou, ale poněkud bezvýraznou tváří.
„Bolí vás to moc?“
„Ne, nebolí.“
„Dám vám něco pro spaní.“
„Ať vás ani nenapadne.“
„Ale –“
„Myslíte, že nevydržím nějakou tu bolest a trochu toho nedospání?“
Usmála se na něho mile, ale přece jen maličko povzneseně.
„Pan doktor říkal, že vám něco mohu dát.“
„Nezajímá mě, co říkal.“
Přitáhla mu pokrývku a přistrčila mu k ruce sklenici limonády. Řekl trochu zahanbeně: „Promiňte, že jsem na vás byl hrubý.“
„Ale to nic.“
Mrzelo ho, že se jí jeho špatná nálada vůbec nedotkla. Nic takového nemohlo proniknout profesionálním brněním shovívavé lhostejnosti. Pro ni byl pouze pacient – vůbec ne muž.
Řekl:
„Co se mi do toho pletli – hrome, co se mi do toho pletli…“ Řekla káravě:
„Ale ale – to od vás není pěkné.“
„Pěkné?“ zeptal se.
„Pěkné? Kristepane!“
Řekla klidně: „Ráno vám bude líp.“
Polkl.
„Ach vy sestry. Vy sestry. Nemáte kouska srdce v těle – abyste věděla!“
„Víme, co vám nejlíp prospěje.“
„To mě právě tak štve! Na vás. Na tomhle špitále. Na celém světě! V jednom kuse se do něčeho pletete! Víte, co druhým lidem nejvíc prospěje. Vy jo. Chtěl jsem se zabít. To přece víte, ne?“
Přikývla.
„Nikomu jinému do toho nic nebylo, jestli z té zatracené skály skočím nebo ne. Chtěl jsem se životem skoncovat jednou provždycky. Byl jsem úplně vyřízený!“
Slabounce mlaskla. Chtěla tím vyjádřit jakýsi neurčitý soucit. Byl pacient. Dovolila mu, aby si ulevil, zbavil se přetlaku.
„Proč bych se nemohl zabít, když chci?“ zeptal se. Na to mu odpověděla zcela vážně.
„Poněvadž je to špatné.“
„A co je na tom špatného?“
Pochybovačně se na něho podívala. Její vírou to neotřáslo, ale chyběla jí slova, jimiž by svou reakci vysvětlila.
„Víte – já myslím – že to je hanebné, když se člověk sám zabije. Musíte žít dál, ať se vám to líbí nebo ne.“
„A proč jako?“
„No – člověk přece musí brát ohled na druhé lidi, ne?“
„V mém případě tohle neplatí. Má smrt nemůže nikomu na světě nijak vadit.“
„Vy nemáte žádné příbuzné? Matku, sestry – nikoho?“
„Ne. Měl jsem kdysi ženu, ale ta mi utekla – a udělala moc dobře. Viděla, že to se mnou k ničemu nevede.“
„Jistě ale máte nějaké přátele?“
„Nemám. Já si na…
