Nultá hodina (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

V

Když se oba policisté vrátili do Gull’s Pointu, vyslechli Williamsovo a Jonesovo hlášení.

Ani v jedné ložnici se nenašlo nic podezřelého nebo nápadného. Služebnictvo se dožaduje, aby se smělo věnovat práci v domě. Má se jim to dovolit?

‚Já bych řekl, že ano,“ prohlásil Battle.

„Sám se hned teď půjdu projít po obou horních poschodích. Pokoje, kde se příliš často neuklízí, nám mnohdy poví o svých obyvatelích spoustu užitečných věcí.“

Seržant Jones položil na stůl malou lepenkovou krabičku.

„Tohle je z tmavomodrého saka pana Strangea,“ oznámil.

„Rezavé vlasy byly na rukávu, plavé na vnitřní straně límce a na pravém rameni.“

Battle vytáhl dva dlouhé rezavé vlasy a půl tuctu plavých a podíval se na ně. Zajiskřilo mu v očích a řekl:

„Přesně to odpovídá. V tomhle domě máme jednu blondýnku, jednu rusovlásku a jednu černovlasou. Takže hned víme, na čem jsme. Rezavé vlasy byly na rukávu a plavé na límci? Pan Strange na mě působí tak trochu jako Modrovous. Jednou rukou objímá jednu manželku a hlava té druhé mu přitom spočívá na rameni.“

„Krev z rukávu jsme poslali k rozboru. Zavolají nám, jakmile budou znát výsledky.“ Leach přikývl.

„Jak to vypadá se služebnictvem?“

„Postupoval jsem podle vašich instrukcí. Nikomu z nich nehrozilo propuštění a nikdo podle všeho nechoval vůči staré paní nějakou zášť. Byla sice přísná, ale velice oblíbená. Ostatně – se služebnictvem jednala skoro výhradně slečna Aldinová. A ta, jak se zdá, s nimi vycházela dobře.“

„Odhadl jsem na první pohled, že je to velice schopná žena,“ řekl Battle.

„Kdyby tím naším vrahem byla ona, nedostali bychom ji na šibenici jen tak snadno.“ Jones se zatvářil udiveně.

„Ale otisky na té holi přece patřily –“

„Vím – všechno vím,“ řekl Battle.

„Ukazovaly zcela jednoznačně na pana Strangea. Mezi lidmi se sice traduje domněnka, že sportovci neoplývají obzvláštní chytrostí (mimochodem to vůbec není pravda), ale přesto nemohu uvěřit, že by Nevile Strange byl úplný idiot. Jak to vypadá se zdravotním čajem té služky?“

„Mívala ho vždy na polici v koupelně pro služebnictvo ve druhém patře. V poledne si ho vždycky namočila, aby se vyluhoval, a stával tam až do večera, než šla spát.“

„Takže se k němu mohl dostat prakticky každý! Přesněji řečeno – každý, kdo byl v domě.“ Leach řekl přesvědčivě:

„Tohle je docela jasně záležitost lidí z domu!“

„Také si to myslím. Ne že by to byl zločin ‚za zavřenými dveřmi. To ne. Každý, kdo měl klíč, mohl si otevřít hlavní dveře a vejít dovnitř. Nevile Strange včera v noci klíč měl – bylo by však pravděpodobně jednodušší dát si udělat nový, a ostatně zkušená ruka by to zvládla i s kouskem drátu. Neumím si ale představit, že by někdo cizí mohl vědět o tom zvonku a o zdravotním čaji, který Barrettová každý večer pila! Tohle mohl vědět jedině domácí člověk!“

„Tak pojď se mnou, Jime. Půjdem nahoru a prohlédnem si koupelnu a všechno ostatní.“

Začali s prohlídkou v nejvyšším patře. Nejdřív přišla na řadu komora plná polámaného starého nábytku a všelijakého harampádí.

„V tomhle jsem se tedy nehrabal,“ řekl Jones.

„Nevěděl jsem –“

„Co byste tu taky hledal? Udělal jste dobře. Zbytečně byste ztrácel čas. Podle toho prachu na podlaze tady nikdo nebyl aspoň půl roku.“

Pokoje pro služebnictvo byly v tomto poschodí a také dvě neobývané ložnice a koupelna. Battle do každé místnosti nakoukl a zběžně ji prolétl očima. Všiml si přitom, že Alice,, služka s vylekanými kukadly, spává při zavřeném okně; že hubená Emma má strašnou spoustu příbuzných – celý prádelník měla olepený jejich fotografiemi – a že Hurstall vlastní pár kousků dobrého, třebaže popraskaného porcelánu značky Dresden a Crown Derby.

Kuchařčin pokoj byl úzkostlivě čistý, zatímco pokojík její pomocnice byl v přímo chaotickém nepořádku. Dál šel Battle do koupelny, která byla hned u schodiště. Williams ukázal na dlouhou polici nad umyvadlem, na níž stály skleničky a zubní kartáčky, různé pomády, lahvičky s koupelovými solemi a šampóny. Otevřený balíček zdravotního čaje ležel na kraji police.

„Na sklenici nebo na balíčku jste žádné otisky nenašli?“ ‚Jen služčiny. Mám je z jejího pokoje.“

„Nemusel brát sklenici do ruky,“ řekl Leach.

„Stačilo, když do ní uspávadlo hodil.“

Battle šel dolů po schodech a Leach ho následoval. Mezi horním poschodím a prvním odpočívadlem bylo jakési dost nešikovně umístěné okno. V rohu stála tyč s háčkem na konci.

„Tou se to horní okno otvírá,“ vysvětloval Leach. ‚Je to ale jen taková ventilace, okno se totiž dá otevřít jen kousek. Otvor je příliš úzký, než aby jím někdo mohl vlézt dovnitř.“

„Ani mě nenapadlo, že by sem někdo lezl,“ řekl Battle. Oči měl zamyšlené.

Vešel do první ložnice v prvním poschodí, v níž bydlela Audrey Strangeová. Bylo tam čistě uklizeno: na toaletním stolku ležely kartáče s rukojetí ze slonoviny, nikde se nepovalovaly žádné šaty. Battle nakoukl do skříně. Dva jednoduché kostýmy, asi dvoje večerní šaty a jedny či dvoje letní. Šaty byly laciné, ale kostýmy výborně ušité a drahé, třebaže už starší.

Battle pokývl. Chvilku postál u psacího stolu a pohrával si s kalamářem, postaveným nalevo od podložky s pijákem. Williams řekl: „Na tom pijáku ani v koši na papír není nic zajímavého.“

„Stačí mi, když to říkáte,“ prohlásil Battle.

„Tady opravdu není nic k vidění.“

Pokračovali v prohlídce dalších pokojů.

V pokoji Thomase Roydea byl nepořádek, kam se člověk podíval, všude se válely různé kusy pánské garderoby. Dýmky a popel byly po stole a u postele, na níž ležel rozečtený výtisk Kiplingova románu Kim.

„Ten je zvyklý, že po něm uklízí domorodé služebnictvo,“ řekl Battle.

„Rád čte oblíbené staré autory. Konzervativní typ.“ Pokoj Mary Aldinové byl malý, ale útulný. Battle se podíval na cestopisy v poličkách a na staromódní kartáče z tepaného stříbra. Zařízení a barvy byly v tomto pokoji mnohem modernější než v ostatních místnostech domu.

„Tahle tak konzervativní není,“ řekl Battle. „Nikde tu nemá žádné fotografie. Není to žena, která by žila z minulosti.“

V patře byly ještě tři nebo čtyři prázdné pokoje, všechny uklizené, vyluxované a připravené pro hosty, a také dvě koupelny. Pak přišel na řadu velký dvojpokoj lady Tressilianové. Z něho sešli po třech malých schůdcích a octli se ve dvou pokojích s koupelnou, v nichž byli ubytováni manželé Strangeovi. V Nevilově pokoji Battle neztrácel mnoho času. Vykoukl z otevřeného okna, pod nímž se příkře svažoval do moře skalní útes. Okno vedlo na západní stranu a bylo z něho vidět na Stark Head – skálu, která se hrozivě a zlověstně tyčila nad vodou.

„Tenhle pokoj má odpolední slunce,“ zabručel. „Po ránu ale musí být taková vyhlídka trochu ponurá. A při odlivu tu musí šeredně páchnout mořské řasy. A tamten mys na obzoru taky nepůsobí moc utěšeně. Vůbec se nedivím, že tak láká sebevrahy!“ Nezamčenými dveřmi přešel do většího pokoje. Panoval tam nepředstavitelný nepořádek. Všude se povalovaly hromady šatstva – jemné spodní prádlo, punčochy, vyzkoušené a pohozené svetříky – pestré letní šaty přehozené přes opěradlo křesla. Battle se podíval do skříně. Byla plná kožichů, večerních šatů, šortek, tenisových úborů a sportovních kostýmků.

Battle zavřel skříň téměř uctivě.

„Zatraceně drahý vkus,“ poznamenal.

„Ta ženská musí stát manžela těžké prachy.“ Leach řekl zamračeně: „Možná právě proto –“

Větu ale nedokončil.

„Potřeboval sto nebo sto padesát tisíc liber? Možná. Radši si poslechneme, co nám o tom poví on sám.“

Odešli dolů do knihovny. Williamse pověřili, aby oznámil služebnictvu, že se může opět věnovat své práci. Lidé z rodiny se mohou vrátit do svých pokojů. Bylo třeba je o tom uvědomit a také jim říct, že by si inspektor Leach rád pohovořil s každým z nich zvlášť, nejdříve s Nevilem Strangem.

Když Williams odešel z knihovny, Battle a Leach se posadili za mohutný viktoriánský stůl. V rohu místnosti seděl mladý policista se zápisníkem a připravenou tužkou. Battle řekl:

„Začni se ho ptát ty, Jime. Á koukej na něho udělat dojem.“ Když Leach přikývl, Battle se poškrábal na bradě a zachmuřil se.

„Nevím proč, ale pořád musím myslet na Hercula Poirota.“

„Myslíš toho belgického dědouška – toho komického mužíčka?“

„Ten je tak akorát komický,“ řekl vrchní inspektor Battle. ‚Je nebezpečný jako černá mamba a rozzuřená leopardí samice dohromady – hlavně když ze sebe začne dělat šarlatána! Přál bych si, aby tu byl – tohle je případ pro něho jak stvořený.“

„V jakém smyslu?“

„V psychologickém,“ řekl Battle.

„Ale chce to opravdu psychologii – žádnou takovou tu nedovařenou kasičku lidiček, kteří o tom nemají ani páru.“ Otráveně si vzpomněl na slečnu Amphreyovou a na svou dceru Sylvii.

„Podle něho spočívá nejlepší metoda v tom, aby člověk věděl, jak takový případ správně rozhýbat. Nechat vraha povídat – to je jeden z jeho oblíbených postupů. Říká, že každý je nucen říct pravdu dřív nebo později – poněvadž je to nakonec mnohem snazší než vykládat lži. A přitom pachatelé vždycky v něčem maličko uklouznou, myslí si, že třeba na něčem tak moc nezáleží – a v tom je člověk nejlíp chytí.“

„Chceš Nevilu Strangeovi poskytnout možnost, aby ti sám strčil hlavu do oprátky?“

Battle roztržitě přikývl. Potom ještě poněkud rozmrzele a zmateně dodal:

„Vlastně mi dělá starost něco jiného – proč jsem si vůbec na Hercula Poirota vzpomněl? Napadlo mě to tam nahoře. Co jsem to tam jen mohl vidět, že mi to toho mužíčka připomnělo?“ Rozhovor skončil, když do knihovny vešel Nevile Strange. Byl bledý a ustaraný, ale mnohem méně nervózní než při snídani. Battle se na něho pátravě podíval. Bylo k nevíře, že by člověk, který ví – a on to musel vědět, jestliže je schopen vůbec trochu uvažovat – že na vražedném nástroji zůstaly otisky jeho prstů a že policie ty otisky identifikovala – že by takový člověk nebyl mimořádně nervózní, případně se nesnažil drze předstírat suverenitu.

Nevile Strange vypadal celkem normálně – událost jím otřásla, způsobila mu starosti a zármutek – nervózní však byl jenom nepatrně.

Jim Leach ho oslovil příjemným hlasem venkovana ze západní Anglie:

„Byli bychom rádi, kdybyste nám zodpověděl pár otázek, pane Strange. Jde jednak o to, co jste včera večer dělal a kudy jste chodil, a jednak o některé významné skutečnosti. Zároveň vás upozorňuju, že na otázky nemusíte odpovídat, jestliže nechcete, a přejete-li si, může být přítomen váš advokát.“ Opřel se o opěradlo křesla a pozoroval, jak slova zapůsobila. Nevile Strange se vůbec nesnažil zakrýt svůj zmatek.

„Buď nemá tušení, kam tím míříme, nebo je to zatraceně dobrý herec,“ pomyslel si Leach. Když Nevile neodpověděl, řekl nahlas: „Tak jak to uděláme, pane Strange?“

Nevile řekl: „Samozřejmě – ptejte se mě, nač chcete.“

„Vemte ale na vědomí,“ řekl Battle přátelsky, „že všechno, co nám povíte, bude zaprotokolováno a může být později použito u soudu jako svědectví.“

Na Strangeově tváři se objevil.ruměnec. Řekl ostře: „To mi vyhrožujete?“

„Ani nápad, pane Strange. Pouze vás na to upozorňuju.“ Nevile pokrčil rameny.

„Předpokládám, že to patří k vaší běžné praxi. Dejte se do toho.“

„Chcete učinit výpověď?“ ‚Jestli tomu tak říkáte.“

„Tak nám tedy přesně povězte všechno, co jste dělal včera večer.. Začněte večeří.“

„Prosím. Po večeři jsme šli do salónu. Tam jsme pili kávu. Poslouchali rádio – zprávy a podobně. Pak jsem se rozhodl, že zajdu do hotelu v Easterheadském zálivu podívat se na jednoho přítele, který tam bydlí.“

„Jak se ten přítel jmenuje?“

„Latimer. Edward Latimer.“

„Je to váš důvěrný přítel?“

„Ani moc ne. Co jsme ale tady, vídám se s ním často. Byl na obědě a na večeři u nás a pak jsme zas my byli u něho.“ Battle řekl:

„Nebylo už na cestu do Easterheadského zálivu trochu pozdě?“

„Kdepak, tam bývá veselo – mívají otevřeno až do rána.“

„V tomhle domě se ale chodívá spát se slepicemi, jestli se nemýlím?“

„Vcelku ano. Jenže já jsem si s sebou vzal klíč od domovních dveří. Nikdo na mě nemusel čekat.“

„Nechtěla vaše paní jít s vámi?“ Nevile maličko změnil tón. Řekl poněkud upjatě: „Ne, bolela ji hlava. Šla si lehnout už předtím.“

„Pokračujte prosím, pane Strange.“

„Právě jsem se chtěl jít převléct –“

Leach ho přerušil.

„Promiňte, pane Strange. Do čeho převléct? Do večerních šatů, nebo z večerních šatů?“

„Ani jedno, ani druhé. Měl jsem na sobě modrý oblek – náhodou je to můj nejlepší, a protože se dalo trochu do deště a já chtěl jet přívozem a na druhé straně pak jít pěšky – je to asi půl míle, znáte to tam – převlékl jsem se do starších šatů – do šedých proužkovaných, když už chcete vědět všechny detaily.“

„Máme rádi ve všem jasno,“ řekl Leach skromně.

„Pokračujte prosím.“

„No – jak říkám, šel jsem nahoru, když za mnou přišla Barrettová a řekla mi, že by se mnou lady Tressilianová chtěla mluvit. Tak jsem se k ní vypravil a trochu jsme se spolu porafali.“

Battle řekl zdvořile: „Myslím, že jste poslední, kdo ji viděl živou, ne, pane Strange?“ Nevile zrudl.

„Ano – ano – nejspíš ano. To ale byla úplně v pořádku.“ ‚Jak dlouho jste u ní byl?“

„Asi tak dvacet minut, možná třicet – nevím přesně. Pak jsem šel k sobě do pokoje, převlékl jsem se a pospíchal jsem z domu. Klíč od hlavních dveří jsem si vzal s sebou.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Kolem půl jedenácté, aspoň myslím. Seběhl jsem dolů k přívozu a chytil jsem akorát pramici do Easterheadu. Latimera jsem našel v hotelu, vypili jsme spolu nějakou tu skleničku a zahráli jsme si biliár. Rychle nám to uteklo a pojednou jsem si uvědomil, že jsem zmeškal poslední pramici na druhý břeh, která odjíždí v půl druhé. Latimer ale velice ochotně vytáhl z garáže auto a odvezl mě domů. Jak víte, musí se jet objížďkou kolem Saltingtonu, je to dobrých šestnáct mil. Z hotelu jsme odjeli ve dvě hodiny a sem jsme přijeli v půl třetí. Poděkoval jsem Tedu Latimerovi a pozval jsem ho ještě na skleničku, ale řekl mi, že už radši pojede rovnou domů. A tak jsem přišel do domu sám a hned jsem šel spát. Nic podezřelého jsem neviděl ani neslyšel. Všude byl klid a měl jsem dojem, že všichni spí. Až dnes ráno jsem uslyšel, jak to děvče křičí, a –“

Leach ho přerušil.

„Ano, to už víme. Teď se, prosím vás, trochu vraťte – k vašemu rozhovoru s lady Tressilianovou – chovala se zcela normálně?“

„Naprosto normálně.“

„O čem jste hovořili?“

„O všem možném.“

„V přátelském tónu?“ Nevile zčervenal.

„Jistěže.“

„Nedošlo mezi vámi – například – k prudké hádce?“ řekl Leach klidně.

Nevile hned neodpověděl. Leach řekl:

„Bude lepší, když nám povíte pravdu. Řeknu vám rovnou, že část vašeho rozhovoru kdosi vyslechl.“ Nevile řekl úsečně:

„Trochu jsme se nepohodli. Ale nic to nebylo.“

„Kvůli čemu jste se nepohodli?“ Nevile se s námahou ovládl a usmál se.

„Upřímně řečeno, pořádně mě zjela. To u ní bývalo časté. Jakmile s někým v něčem nesouhlasila, hned si ho vzala do prádla. Měla dost staromódní názory a dnešní způsob života a myšlení jí šel někdy velice na nervy – nesnášela například rozvody a podobné věci. Pohádali jsme se a já jsem se trochu rozčílil, ale rozešli jsme se celkem v dobrém – i když jsme jeden druhého ani dost málo nepřesvědčili.“ Pohněvaně dodal: „Rozhodně jsem ji nepraštil do hlavy proto, že bych při hádce ztratil nervy – jak si snad myslíte!“

Leach pohlédl na Battlea. Battle se těžkopádně sklonil nad stolem a řekl:

„Dnes ráno jste přiznal, že ta golfová hůl je vaše. Můžete nám nějak vysvětlit skutečnost, že se na ní našly otisky vašich prstů?“ Nevile hleděl do prázdna a pak řekl podrážděně:

„No proboha – proč by tam neměly být – je to přece má hůl – často jsem jí užíval.“

„Myslel jsem to jinak. Chtěli bychom, abyste nám vysvětlil, jak je možné, že podle otisků prstů jste byl poslední, kdo měl hůl v ruce?“ Nevile seděl zcela tiše; z tváří se mu vytratila veškerá barva.

„To není pravda,“ řekl konečně.

„Není to možné. Někdo ji musel mít v ruce ještě po mně – mohl si přece vzít rukavice.“

„Ne, pane Strange, nikdo ji nemohl vzít do rukou tak, jak vy to myslíte – že by ji popadl a rozmáchl se – přitom by totiž nutně musel vaše otisky setřít.“ Následovala pauza – velice dlouhá pauza.

„Kristepane,“ řekl Nevile křečovitě a otřásl se. Přitiskl si ruce na oči. Oba policisté ho pozorovali.

Potom mu ruce klesly a narovnal se na židli.

„Není to pravda,“ řekl klidně.

„Prostě to není pravda. Myslíte, že jsem ji zabil, ale já to neudělal. Přísahám, že ne. Jde o nějaký strašlivý omyl.“

„A nemůžete nám poskytnout nějaké vysvětlení, pokud jde o ty otisky prstů?“

„Kde bych je vzal? Ohromilo mě to stejně jako vás.“

„A můžete nějak vysvětlit skutečnost, že okraje rukávů a rukávy vašich tmavomodrých šatů jsou zamazané od krve?“

„Od krve?“ Zašeptal to s hrůzou. „To není možné!“

„Neřízl jste se třeba –“

„Ne – rozhodně ne. Nic takového!“ Oba policisté okamžik čekali.

Nevile Strange svraštil čelo a zdálo se, že přemýšlí. Když konečně zvedl hlavu, hleděl na ně zděšenýma očima, plnýma hrůzy.

„To je fantastické!“ řekl.

„Prostě fantastické. Na tom na všem není ani za mák pravdy.“

„Což o to, fakta jsou pravdivá dost,“ řekl komisař Battle.

„Proč bych ale takovou věc dělal? Vždyť to je nemyslitelné – neuvěřitelné! Znal jsem Kamilu celý život.“

Leach si odkašlal.

„Mám dojem, že jste nám říkal, pane Strange, že po smrti lady Tressilianové zdědíte značnou částku peněz.“

„Tak vy si myslíte, že kvůli tomu – Ale já o peníze nestojím! Nepotřebuju je!

„To nám říkáte vy, pane Strange.“ Leach si poněkud odkašlal. Nevile vyskočil.

„Tak podívejte, tohle vám mohu dokázat. Že peníze nepotřebuju. Dovolte mi, abych zavolal řediteli své banky – můžete si s ním promluvit sám.“

Zatelefonovali do banky. Linka byla volná a spojení do Londýna dostali za pár minut. Nevile řekl:

„To je pan Ronaldson? Tady Nevile Strange. Poznáte mě podle hlasu, že? Poslyšte, potřeboval bych od vás, abyste poskytli policii – jsou tu teď se mnou – veškeré potřebné informace o mé finanční situaci – ano – ano – prosím vás o to.“ Leach převzal sluchátko. Hovořil klidně, kladl jednu otázku po druhé a poslouchal odpovědi. Konečně zavěsil.

„Tak co?“ řekl Nevile horlivě. Leach nevzrušeně prohlásil:

„Máte u nich na kontě značnou peněžní částku k dobru. Banka se stará o veškeré vaše investice a sdělila mi, že jsou ve velmi slibném stavu.“

„Vidíte, že jsem vám říkal pravdu!“

„Vypadá to tak – ale i tak je možné, pane Strange, že třeba máte nějaké závazky či dluhy – někdo vás možná vydírá – to všechno mohou být důvody, o kterých nevíme a které vás nutí opatřit si peníze.“

„Žádné podobné důvody nemám! Ubezpečuju vás, že něco takového nepřichází v úvahu. Sami si zjistíte, že je to nesmysl.“ Vrchní inspektor Battle pokrčil rozložitými rameny. Řekl laskavě, téměř otcovsky:

„Máme dostatečný důkaz, abychom vás zatkli, v tom mi jistě dáte za pravdu, pane Strange. Neudělali jsme to – zatím. Jak vidíte, chováme se podle zásady ‚Spíš pardonuj, než obviňuj‘.“ Nevile řekl hořce: „Chcete říct, že už jste usoudili, že jsem to udělal já, ale že musíte nejdřív najít motiv, než mě zmáčknete?“ Battle mlčel. Leach se podíval na strop.

Nevile řekl zoufale:

„Je to jako nějaký strašný sen. Nevím, co bych k tomu řekl, nevím, co mám dělat. To je – to je jako když jsem v pasti a nemůžu z ní ven.“

Vrchní inspektor Battle se zavrtěl. Oči pod přimhouřenými víčky mu chytře zableskly.

„To jste řekl moc pěkně,“ pravil.

„Opravdu moc pěkně. A mě něco napadlo…“

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024