10
Kancelář šerifa města Rawsonu se nalézala na hlavní ulici vedle italské restaurace, jejíž neonový nápis hlásal: LASAGNE, ŠPAGETY, RAVIOLI. Teď, když přestalo chumelit, objevily se sněžné pluhy a hrnuly sníh na obě strany ulice, takže dveře do kanceláře byly částečně zatarasené přírodními bílými hradbami. V kanceláři byl Theodore Watt částečně skrytý za hradbou psacího stolu, zavaleného služebními formuláři HLEDÁ SE, oběžníky FBI, kopiemi policejních zpráv, párem pout, kelímkem s kávou, půltuctem okousaných tužek a zarámovanou fotografií jeho ženy a tří dětí. Theodore Watt nebyl naladěn přátelsky. Seděl za svou hradbou a mračil se. Cotton Hawes stál před stolem, dosud v poutech, která mu zacvakla na zápěstí nahoře ve sněhu. Muž, který mu je nasadil, byl to ten, který vytáhl hůl z hrudi Helgy Nilsonové, teď stál vedle něho, mračil se jako jeho šerif a měl pod okem modřinu po Hawesově ráně.
„Já bych vás moh zavřít, víme?“ řekl Watt a mračil se. „Praštil jste jednoho z mejch lidí.“
„Měl byste zavřít jeho,“ řekl Hawes vztekle. „Kdyby byl nepřišel, mohl jsem mít člověka, kterého hledáme.“
„Říkáte?“
„Ano, říkám.“
„Potloukal ste se tam nahoře a neměl ste k tomu právo,“ řekl Watt. „Co ste tam pohledával?“
„HIedal jsem.“
„Co.
„Cokoli. Dal vám talíř, který jsem našel. Zřejmě je pro vraha důležitý, že se po něm sháněl. Pral se o něj vší silou. Koukněte se mi na tvář.“
„To je opravdu mrzutý,“ souhlasil Watt suše.
„Na tom talíři můžou být otisky prstů,“ řekl Hawes. „Podle mě by...“
„O tom pochybuju. Na holi nebyly žádný a na sedačce taky ne. Mluvili sme s oběma mechanikama. Řekli nám, že člověk, co jel vedle Helgy, měl rukavice. Pochybuju, že by na tom talíři byly ňáký otisky.
„Jak myslíte...“ řekl Hawes nepřesvědčeně.
„Řekněme si to na rovinu,“ řekl Watt. „Podle vás nejednáme v tomhle případě tak, jak bysme měli. A tak vás napadlo, že těm místním balíkům trochu pomůžete, co? Že mám pravdu?“
„Myslel jsem si, že bych vám třeba...“
„Tak ste měl přijít za mnou,“ řekl Watt, „a požádat, jestli nám můžete pomoct. Takhle ste jen zmařil naše plány.“
„Tomu nerozumím.“
„Mám tam nahoře šest mužů,“ vysvětlil Watt. „Čekají tam, až se ten, co zamordoval tu holku, vrátí, aby zahladil svý chyby. Tendle talíř byla jedna z ruch. Ale našel ho vrah? Kdepák! Našel ho náš přeochotnej detektiv z velkýho města. Moc si nám pomoh, kamaráde, to teda jo! Při tom rumrajchu tam nahoře se tam náš vrah neobjeví ani za měsíc.“
„Já už jsem ho skoro měl,“ řekl Hawes. „Šel jsem po něm, jenže váš podřízený mi to překazil.“
„Tobě to překazil! Tys to překazil jemu, nemoh splnit svoji povinnost! Asi bych tě měl zavřít. Existuje něco jako maření vyšetřování, ale to přece víš, nebo ne? Ty, detektiv z velkýho města! Co ty na to?“
„Mrzí mě, jestli jsem vám...“
„My sme samozřejmě jen parta venkovskejch buranů, který vědí o policejní práci houby! Nás by ani nenapadlo dát v případě tý slečinky provést pitvu, nebo dát testovat krev na tý sedačce, že jo? A v největších městech kolem Rawsonu není kriminální laboratoř!“
„Způsob, kterým jste začali vyšetřovat...“ začal Hawes.
„... do toho tobě vůbec nic není,“ dořekl Watt. „Třeba si za svý chyby rádi odpovídáme sami, Hawesi. Ale vy, městský policajti, chyby neděláte, a proto taky tam, odkud si přišel, zločin, to se ví, neexistuje!“
„Podívejte se,“ řekl Hawes, „vy jste soustavně ničili stopy. A já kašlu na to, co si...“
„Jak se ukázalo, je to docela jedno, protože na tý holi stejně žádný otisky nebyly. A dostat naše lidi nahoru sme museli, proto sme použili vlek. Dneska tam byl obrovskej zmatek. Ale vy policajti z města asi zmatky neznáte, že jo?“ Watt se na Hawese nevraživě díval. „Frede, sundej mu ty klepeta!“
Fred byl překvapený, ale pouta sundal.
„Praštil mě do voka,“ řekl Wattovi.
„Máš ještě druhý,“ řekl Watt suše. „Di spát, Hawesi. Máme tě dneska večer akorát dost.“
„Co říká pitevní protokol?“ zeptal se Hawes.
Watt se na něj podíval téměř s úžasem.
„Pořád eště strkáš nos, kam nemáš?“
„Jo, po…
