6
Jak se slušelo na fraškovitý hotel v operetním městečku, i místní policie jako by vypadla z filmové grotesky o Keystonských policajtech. Velel jí neschopný šerif, který jako by se držel zásady, že když už se něco dělá, tak se to má dělat špatně. Hawes stál a bezmocně přihlížel, jak ti packalové nedodržují ani nejzákladnější pravidlo vyšetřování, jak ničí důkazy, jak jejich vinou je absolutně vyloučené získat jakoukoli informaci z těch několika málo stop, které jsou k dispozici.
Šerif byl klátivé nemehlo jménem Theodore Watt, který místo aby ihned vyřadil výtah A z provozu a nařídil svým lidem, aby se snažili zjistit sedačku, v níž seděla obět, vyjel vlekem až nahoru následován aspoň třemi tucty lyžařů, hotelových úředníků, reportérů a místních bambulů; ti všichni zcela určitě setřeli otisky prstů na všech sedačkách, pokud tam nějaké byly, a tak téměř znemožnili rekonstrukci zločinu. Jedna dívka v jasně fialových šponovkách a bílé větrovce slezla nahoře ze sedačky a nějaký dobrodinec ji natotata informoval, že má vzadu kalhoty samou krev. Dívka natáhla krk, prohlédla si půvabný zadeček, sáhla si i na krvavou skvrnu, a když se přesvědčila, že je lepkavá a fujtajbl, praštila sebou na zem a omdlela. Sedačka se zatím vesele ubírala dolů k nástupišti, kde, jak se dalo čekat, usedne do kaluže krve mrtvé dívky další lyžař.
Jak vyšlo najevo, jmenovala se mrtvá dívka Helga Nilsonová. Bylo jí devatenáct let a jezdit na lyžích uměla dřív než chodit, jak praví staré švédské pořekadlo. Do Ameriky přijela, když jí bylo patnáct, a dva roky učila na lyžařské škole ve městě Stowe ve Vermontu. Odtud přešla na horu Snow v témže krásném státě a nakonec se vydala z Vermontu směrem k jihu, na Rawsonskou horu. Ve zdejší lyžařské škole začala pracovat na začátku zimní sezony. Měli ji rádi instruktoři, ale ještě víc mnozí lyžaři začátečníci, kteří se po jediné lekci s ní dožadovali „té mladé Švédky“.
Té mladé Švédce vrazil někdo lyžařskou hůl do srdce s takovou silou, že jí téměř vyšla ven zády. Hůl, celá křivá, byla prvním z důkazů, s kterým ti policajtští šašci nedovedli správně zacházet. Hawes viděl jednoho, jak si kleká vedle mrtvé dívky, bere hůl do obou rukou a snaží se ji z dívčina těla vytáhnout.
„Hej, co to děláš?“ křikl a odstrčil toho chlapa od mrtvoly.
Ten se na něj podíval nevraživým okem.
„Kdo si k sakru myslíš, že si?“ zeptal se.
„Jmenuju se Cotton Hawes a jsem detektiv. Z města,“ řekl Hawes.
Otevřel zip u levé kapsy lyžařských kalhot, vytáhl tašku a ukázal odznak. Na toho člověka to neudělalo dojem.
„Nenapadlo tě, že tady nemáš podle zákona co dělat?“ zeptal se.
„A kdo tebe učil, jak zacházet s důkazy?“ zeptal se dopálený Hawes.
K oběma hádajícím se mužům přistoupil šerif Watt. Přátelsky se usmál.
„Copak tady máme za problém, copááák?“ protáhl hlasitě a bujaře.
U nohou mu ležela mrtvá devatenáctiletá dívka, ale on se choval jako přestárlý maturant na školním karnevalu.
„Tenhle chlápek je detektiv z města,“ řekl jeho člověk.
„To rád slyším,“ řekl Watt. „Jsem rád, že jste tu s náma.“
„Díky,“ řekl Hawes. „Váš člověk právě tady stíral otisky, které mohly být na vražedné zbrani.“
„Jaké zbrani?“
„Na té lyžařské holi. Jakou zbraň si myslíte, že jsem...“
„Na tý stejně žádný otisky nebudou,“ řekl Watt.
„Jak to víte?“
„Nikdo přece nebude tak padlej na hlavu, aby sahal holejma rukama na kov, nemyslíte? Když je teploměr tak hluboko pod nulou?“
„Mohl by,“ nesouhlasil Hawes. „A když jsme u toho, nemyslíte, že by bylo užitečné zastavit vlek? Támhleta dívka už rozmazala všechno, co vám mohlo pomoct najít...“
„Nejdřív musím dostat svý lidi nahoru a teprve pak zastavím vlek,“ řekl Watt.
„Tak poručte, ať ho používají jen oni.“
„To už jsem udělal,“ odsekl Watt.
Pak se obrátil k svému zástupci.
„Puč mi tu hůl, ať se na ni kouknu, Frede.“
„Šerife, jestli ho necháte na tu hůl ještě jednou sáh…“
„Tak co?“
„- tak třeba zničíte -“
„Váženej pane, dovolte, abych si v týhle věci počínal podle svýho rozumu, ano? Jsme ve sl…
