Celá e-kniha Vánice ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
2
Cotton Hawes byl detektiv a jako člen sedmaosmdesáté pátrací skupiny nocoval v mnoha a mnoha vhodných i nevhodných pokojích po celém městě i na předměstí. Jednou si v přestrojení za dokaře najal zařízený pokoj s vyhlídkou na řeku Harb a v noci ho překvapilo něco, co připomínalo tlupu trpaslíků pochodujících přes dolní konec postele. Z trpaslíků se vyklubali obři, nebo aspoň obři na poměry druhu Rattus muridae, po našem krysa. Rozsvítil a popadl smeták, ale ty krysí bestie se postavily na zadní nohy jako lovečtí psi a vycenily zuby; byl přesvědčený, že celá ta smečka mu skočí po krku. Bez prodlení odtamtud vypadl.
Pokoje číslo 104 a 105 v přístavku Rawsonské horské chaty byly sice bez krys, ale nebylo tam moc ani ničeho jiného. Ten, kdo navrhoval jejich zařízení, byl patrně vyznavačem spartánské filozofie. Bílé stěny byly až na lyžařský plakát nad oběma postelemi holé. V každém pokoji byla postel pro jednoho a bíle nalakovaný dřevěný prádelník, v jednom rohu se krčil přenosný lepenkový šatník. V pokoji, o kterém Hawes předpokládal, že bude jeho, v tom bez koupelny, bylo vedro k udušení. Z větrací mřížky proudily mohutné vlny rozehřátého vzduchu. V pokoji s koupelnou, který měl patřit Blanche, byla nesnesitelná zima. Jediné okno bylo zamrzlé, podlaha studená a postel ještě studenější; trubky a průduchy topení byly bud ucpané, nebo zablokované, ale v každém případě nefungovaly.
„A zrovna já mám studené nohy,“ řekla Blanche.
„Já ti s radostí přenechám svůj pokoj,“ nabídl Hawes galantně, „ale ten tvůj má koupelnu.“
„Nějak to provedeme,“ řekla Blanche. „Nedojdeme si dolů pro věci?“
„Já je přinesu,“ řekl Hawes. „Jdi do mýho pokoje, ano? Nemá smysl, abys tu mrzla.“
„Třeba se mi tvůj pokoj zalíbí,“ řekla Blanche koketně a prošla kolem něj spojovacími dveřmi.
Sešel po dlouhém schodišti ke vchodu a pak šel dál k zaparkovanému autu. Pokoje byly nad lyžárnou, která byla teď na noc zavřená, tichá a tmavá. Ze zadního kufru vytáhl dvě zavazadla a z ohrádky na střeše sundal lyže. Nepatřil k nedůvěřivým lidem, ale minulou sezonu mu někdo ukradl značkové lyže, a mimoto byl u policie už dost dlouho, aby věděl, že blesk udeří někdy dvakrát do stejného místa. V pravé ruce a pod pravou paží držel zavazadla, v levé a pod levou lyže a lyžařské boty. Stále hlubším sněhem se dopotácel až k zastřešenému vchodu. Zrovna se chystal odložit zavazadla na zem, aby mohl otevřít, když se na schodech za dveřmi ozvaly těžké kroky lyžařských bot. Někdo scházel po schodech a měl pořádně naspěch.
Dveře se prudce otevřely a pod stříškou před vchodem se objevil vysoký hubený muž v černých lyžařských kalhotách a v černé větrovce s kapucí. Div že se s Hawesem nesrazil. Měl hezký úzký obličej s ostře řezanými rysy a špičatý zahnutý nos, který nápadně připomínal sekyru. I v matném světle pronikajícím z vstupní haly bylo vidět, že muž je do hněda opálený, a Hawes automaticky usoudil, že je to lyžařský instruktor. Potvrzovala to i písmena na jeho pravém rukávu - propletená jasně červená písmena R a H jako Rawsonova hora. K tomu všemu se velice nehodil pár bílých bruslí, které muž držel v ruce.
„Promiňte, prosím,“ řekl a na obličeji se mu objevil úsměv.
Z jeho výslovností bylo poznat, že je Němec nebo Švéd, Hawes to nedovedl rozlišit.
„Nic se nestalo,“ řekl.
„Můžu vám s tím pomoct?“
„Ne, já to zvládnu sám. Kdybyste mi jen podržel dveře...“
„S radostí,“ řekl muž a div nesrazil paty.
„Jak se jezdilo, dobře?“ zeptal se Hawes a snažil se protáhnout úzkými dveřmi.
„Ušlo to,“ odpověděl muž. „Zítra to bude lepší.“
„Moc vám děkuju,“ řekl Hawes.
„Rádo se stalo.“
„Uvidíme se venku,“ dodal Hawes vesele a pustil se nahoru po schodech.
Celá situace byla poněkud k smíchu: sousedící pokoje jen s jednou koupelnou a podobné holým kobkám, v jedné vedro, v druhé zima, fakt, že jsou nad lyžárnou a že začalo hustě chumelit, dokonce i ten uspěchaný instruktor se svou teutonskou zdvořilostí, hrdelním hlasem a bruslemi. Všechno to nějak zavánělo fraškou. Hawesovi byl…
