Vánice (Ed McBain)

5

Sedačka sebou při zatáčení prudce škubla.

Lyžař se z ní při tom náhlém pohybu svezl k zemi. Lyže se dotkly sněhu, ozval se výhružný praskot a Hawesovi bylo ihned jasné, že je to zvuk zlomené kosti, která podlehla laminovanému dřevu a železným kleštím vázání. Lyžař upadl na obličej, hůl se ohnula, tělo narazilo na sníh s jednou nohou zkroucenou v nemožném úhlu, bota dosud pevně vězela ve vázání.

Na chvilku nechápal nikdo, co se děje.

Vzduch byl plný větru a sněhu a tělo leželo bez hnutí s obličejem dolů, když sedačka zahnula a začala sjíždět. Kolem Hawese přejela prázdná sedačka, pak ještě druhá a třetí, nakonec se objevila čtvrtá, nějaký muž se chystal z ní seskočit - a Hawes křikl na obsluhu:

„Zastavte vlek!“

„Cože?“

„Zastavte ten vlek, sakra!“

„Cože? Co říkáte?“

Hawes přistoupil k tělu ležícímu ve sněhu, právě když se muž na sedačce odhodlal seskočit. Srazili se, lyže a hole se zapletly do sebe, nemilosrdná sedačka je při tom strkala před sebou jako buldozer, a než se otočila ke zpáteční cestě, srazila je rovnou na tělo ležící ve sněhu. Vlekař konečně pochopil, co se po něm chce, vběhl do dřevěné kolny a vrhl se k ovládání. Vlek se zastavil. Na svahu zavládlo hluboké ticho.

„Jste v pořádku?“ zařval vlekař.

„Jo, nic mi není,“ křikl v odpověď Hawes.

Vstal a rychle si uvolnil vázání. Člověk, který ho porazil, se mnohomluvně omlouval, ale Hawes ho neposlouchal. Na místě, kam spadl probodnutý lyžař, se sněhem šířila jasně červená skvrna. Otočil tělo naznak a spatřil popelavý obličej a nevidoucí oči, spatřil větrovku nasáklou krví tam, kde hůlka pronikla něžnou oblinou ňader až k srdci.

Mrtvý lyžař byla dívka nanejvýš devatenáctiletá.

Na pravém rukávu její větrovky byla písmena označující instruktora z Rawsonské hory: navzájem propletené R a H tak jasně červené jako krev, která se vpíjela do žíznivého sněhu.

„Co se děje?“ zařval vlekař. „Mám zavolat horskou službu? Udělal si někdo něco?“

„Sám si nic neudělal,“ řekl Hawes, ale promluvil tak tiše, že ho nikdo neslyšel.