Oznamuje se vražda (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

II

Slečna Jane Marplová přesně odpovídala Craddockovým představám. Jen byla o hodně příjemnější, ale také o něco starší. Vypadala vlastně velmi staře. Měla sněhobílé vlasy, růžovou vrásčitou tvář a tuze něžné modré oči. Celá se skoro ztrácela v hebké vlně. Ramena jí zahalovala pletená pelerína a z klína jí splývala vlna z rozpletené, zřejmě dětské šály.

Při setkání se sirem Henrym štěstím a radostí celá zrozpačitěla. Její vzrušení se vystupňovalo, když byla představena šéfovi kriminální policie a vyšetřujícímu inspektorovi Craddockovi.

„Sire Henry, to je opravdu úžasná náhoda. Jaké štěstí! Už jsem vás tak dlouho neviděla… Ach ano, moje revma. Velmi se mi v poslední době zhoršilo. Samozřejmě bych si tento hotel nemohla dovolit, ceny jsou tu přímo fantasticky vysoké. Ale to Raymond, víte, můj synovec Raymond West jinak nedal! Snad si na něho ještě vzpomínáte?“

„Kdo by ho neznal!“

„Viďte, stal se v poslední době úspěšným spisovatelem. Tuze si zakládá na tom, že píše samé vážné věci. Prostě si to nedal vymluvit a zaplatil všechny moje výlohy. A pamatujete na jeho ženu? Už také známé umělecké jméno. Maluje samé vázy se zvadlými květinami a vlnobitím – moje gusto to sice není, ale nikdy bych se neodvážila jí to říct. Já jsem stále ctitelkou Blaira Leightona a Almy Tademy. Ach, můj bože, zase příliš povídám. Tak tedy sám pan přednosta kriminální policie, to Jsem opravdu nečekala – obávám se, že ho jen připravím o čas.“

Samé žvanění, pomyslel si znechuceně inspektor Craddock.

„Pojďme do ředitelova soukromého pokoje,“ vyzval je Rydesdale. „Můžeme si tam pohovořit klidněji.“

Když se slečna Marplová vymotala z vlny a poskládala všechny nadbytečné jehlice, provázela je celá vzrušená do útulného pokoje pana Rowlandsona.

„Tak tedy, slečno Marplová, řekněte nám, co máte na srdci,“ obrátil se na ni Rydesdale.

Nečekaně rychle přešla k jádru věci.

„Byl to šek,“ odpověděla. „Změnil ho.“

„Kdo?“

„Přece ten mladík ze zdejší recepce, o kterém se říká, že provedl ono přepadení.“

„Říkáte, že změnil šek?“

Slečna Marplová přikývla.

„Ano. Mám ho s sebou.“ Vytáhla šek z kabelky a položila na stůl. „Přišel mi zpět z banky s ostatními. Jak vidíte, byl vystaven na sedm liber a on ho přepsal na sedmnáct. Čárečka před sedmičkou a ‚nácť připsáno za slovem sedm s malou dovedně udělanou kaňkou, aby rozmázl celé slovo. Docela zručně provedeno. Řekla bych, že v tom měl tak trochu praxi. Použil i stejného inkoustu, protože jsem psala šek v recepci. Mám dojem, že to neudělal poprvé, co říkáte?“

„Tentokrát si ovšem vybral špatný objekt,“ poznamenal sir Henry.

„Ano,“ souhlasila slečna Marplová. „Podle mého názoru by to v oboru zločinu nikdy daleko nedotáhl. Se mnou šlápl vedle. Něco takového si snad mohl dovolit u nějaké mladé ztřeštěné paničky nebo zamilované dívky, které si nevedou řádné záznamy o výdajích. Mohlo ho napadnout, že stará ženská, která musí hlídat každé penny a má ustálené zvyky, se k něčemu takovému nehodí. Sedmnáct liber je obnos, na který šek nikdy nevystavuji. Když už musím vydat víc, tak zaokrouhluji sumu na dvacet liber pro měsíční údržbu domácnosti a nákup, ale pro svoji osobní potřebu si obyčejně vybírám sedm. Dříve to bývalo pět, ale všechno příliš zdražilo.“

Nu a jak vás znám, určitě vám také někoho připomínal,“ napovídal jí se šibalským úsměvem sir Henry.

Slečna Marplová se usmála a odpověděla se škádlivým mrknutím: „To je od vás ošklivé, sire Henry. Takhle vy na mne? Ale abyste věděl – ano, připomínal,“ durdila se naoko „Připomínal mi Freda Tylera z obchodu s rybami. Vždycky mu do sloupečku šilinků vklouzla jednotka navíc. Nu, při tom množství ryb, které v dnešních dobách musíme z nedostatku jiného konzumovat, jsou účty hezky dlouhé a většina lidí je nepřepočítává. Tak mu sem tam zůstane v kapse deset šilinků. Příliš tím nezíská, ale na nějakou tu kravatu nebo lístky do kina s Jessií Spraggovou – to je zas děvče z obchodu s textilem – má dost. Ano, tihle hoši si chtějí jen sem tam něco strčit do kapsy. Hned první týden po příjezdu do zdejšího hotelu jsem našla ve svém účtu chybu. Okamžitě jsem na ni poukázala a ten mládenec se začal mile omlouvat. Vypadal, jako by ho to velmi mrzelo, ale mne už tehdy napadlo: ‚Máš vychytralý pohled, hochu!‘

To je totiž pohled,“ vysvětlovala dále slečna Marplová, „když se vám někdo zpříma dívá do očí a ani trochu neuhne nebo nemrkne.“

Craddock sebou náhle trhl a jeho výraz svědčil o určitém ocenění toho, co slyšel. Jako bych viděl Jima Kellyho, pomyslel si. Vybavil se mu totiž notorický podvodník, kterého nedávno pomohl dostat za mříže.

„Rudi Scherz byl skrz naskrz bezcharakterní chlapík,“ řekl Rydesdale. „Dozvěděli jsme se, že už ve Švýcarsku měl policejní záznam.“

„Asi tam měl horkou půdu pod nohama a přijel sem s padělanými dokumenty,“ usoudila bystře stará dáma.

„Právě tak,“ přisvědčil Rydesdale.

„Chodíval občas s tou malou rusovlasou číšnicí z jídelny,“ pokračovala slečna Marplová. „Mám dojem, že do něho naštěstí nebyla zvlášť zamilovaná. Těšilo ji asi, že má kolem sebe někoho z jiného těsta‘. Dával jí květiny a čokoládu, což angličtí hoši nemívají ve zvyku. Řekla vám všechno, co ví?“ obrátila se náhle na Craddocka s otázkou. „Anebo ne tak docela všechno?“

„Tím si právě nejsem jist,“ řekl rozpačitě Craddock.

„Myslím, že si nechala něco málo pro sebe,“ pokračovala slečna Marplová, „protože vypadá velmi ustaraně Dnes ráno mi přinesla lososa místo slanečka a zapomněla na šlehačku. Vždycky bývala výborná servírka. Ach, ano má starosti… nebo třeba jen strach, aby nemusela svědčit či něco takového. Ale doufám,“ sladké modré oči přejely pohledem urostlou postavu a hezkou mužnou tvář vyšetřujícího inspektora s výrazem ženského uznání, „že vy ji budete umět přesvědčit, aby vám řekla všechno, co ví.“

Inspektor Craddock zrudl a sir Henry se upřímně smál.

„Mohlo by to být důležité,“ vysvětlovala slečna Marplová. „Třeba se před ní zmínil, kdo to byl.“

Rydesdale se na ni s údivem podíval.

„Kdo měl co být?“

„Ach promiňte, vyjádřila jsem se dost nesrozumitelně. Myslím, kdo ho do toho navezl.“

„Tak vy si myslíte, že ho do toho někdo navezl?“

Oči slečny Marplové se na něho překvapeně zahleděly.

„Samozřejmě, jsem o tom přesvědčena. Uvažte – mladý, pohledný muž, sem tam sice něco menšího štípne, přepíše malý šek, snad si i přivlastní nějaký ten šperk, když mu ho někdo nechá na očích, nebo vezme občas minci z cizí zásuvky, ale to je samá drobná zlodějna. Zato má pořád u sebe peníze v hotovosti, může se slušně oblékat a vyjít si s děvčetem – to všechno k tomu patří. Ale že by najednou vtrhl s revolverem do pokoje plného lidí a na někoho dokonce vystřelil? Ne! Nikdy by nic takového neudělal – ani nápad! On nebyl ten typ. To nedává smysl!“

Craddockovi se až zatajil dech. Tohle přece říkala Leticie Blacklocková i ta vikářova žena. A on sám měl také takový stále se stupňující pocit. To nedávalo smysl! A nyní stará přítelkyně sira Henryho říká svým stařecky pisklavým a přeskakujícím hláskem totéž. A ještě s jakou jistotou!

„Snad nám, slečno Marplová, také řeknete,“ zaútočil na ni náhle skoro zlostně, „co se tedy stalo?“ Tentokrát se zase překvapeně obrátila ona na něho. „Ale jak bych, prosím vás, měla já vědět, co se stalo? Konkrétní byl jen ten účet, jenže mnoho neříká. Člověk může ovšem různé maličkosti spojovat, tím však ještě nezískává přesné informace.“

Sir Henry se naklonil k Rydesdalovi.

„Myslíš, že byste porušili předpisy, kdybyste dovolili slečně Marplové přečíst si poznámky o výpovědích lidí z Chipping Cleghornu?“

„Asi ano,“ řekl Rydesdale, „ale podle předpisů jsme se ještě nikdy nikam nedostali. Ať si je přečte! Jsem zvědav, co na to řekne.“

Slečna Marplová upadla do rozpaků.

„Nenechávejte se, prosím, příliš sirem Henrym ovlivňovat. On je totiž ke mně tuze laskavý a příliš přeceňuje, že jsem si snad v minulosti sem tam něčeho všimla. Opravdu nemám nadání, to vůbec ne, ale znám snad tak trochu lidskou povahu. Došla jsem časem k poznání, že lidé bývají až příliš důvěřiví, a já mám zase naopak sklony věřit tomu nejhoršímu. Není to pěkná vlastnost, ale události mi ji za různých okolností často ospravedlnily.“

„Přečtěte si to tedy,“ vyzval ji Rydesdale a přistrčil k ní strojem popsané papíry. „Budete s tím brzy hotova. Konečně, ti lidé, kterých se výpovědi týkají, žijí ve stejném prostředí jako vy – musíte znát mnoho jim podobných. Snad přijdete na něco, co nám uniklo. Chceme případ brzy uzavřít, ať tedy slyšíme hlas amatéra, než vše odložíme ad akta. Mohu vám však prozradit, že tuhle inspektor Craddock s řešením také není spokojený. Říká jako vy, že mu to nedává smysl.“

Všichni mlčeli, zatímco slečna Marplová četla. Konečně odložila papíry.

„Velmi zajímavé,“ řekla s povzdechem. „Každý tu říká něco jiného, a také si to myslí. Jsou však věci, které lidé vidí, nebo se jen domnívají, že je vidí. Všechno je spletité a často bezvýznamné.

A jestli je tam něco, co bezvýznamné není, je tuze těžké přijít na to, co. Jako kdyby člověk hledal jehlu v kupce sena.“

Craddock pocítil osten zklamání. V jistém okamžiku Už byl ochoten uvěřit, že sir Henry má s tou legrační dámou pravdu. Mohla na něco kápnout – staří lidé mívají tak zvaný šestý smysl. On sám například nikdy nic neutajil před svou starou tetou Emou. Nakonec ho vždy od, byla vysvětlením, že mu šel nos nakřivo, když jí zalhal

Několik načechraných frází – to bylo všechno, nač se slavná slečna Marplová zmohla. Mrzelo ho to, a snad až příliš stroze řekl:

„V celé té záležitosti jsou však jistá nepopiratelná fakta. Jestliže si lidé odporují v maličkostech, jedno viděli stejně. Viděli maskovaného muže se svítilnou v ruce otevřít dveře a namířit na ně revolverem. Ať už si myslí, že řekl ‚Ruce vzhůru!‘ či.Peníze nebo život!‘, případně cokoliv, co mají s takovou představou spojeno, zůstává pravdou, že ho viděli.“

„Ale ve skutečnosti,“ namítla jemně slečna Marplová, „přece nemohli vidět vůbec nic…“

Craddockovi se znovu zatajil dech. Přišla na to! Přece jen byla chytrá. Chtěl ji vyzkoušet, ale nenaletěla. Vzhledem k faktům nebo k tomu, co se stalo, to vlastně nehrálo roli, ale uvědomila si stejně jako on, že všichni ti, kteří tvrdili, že viděli maskovaného muže mířit na ně revolverem, ho ve skutečnosti vidět vůbec nemohli.

„Jestliže jsem tomu dobře porozuměla,“ pokračovala slečna Marplová se zarůžovělými tvářemi a až dětsky rozzářenýma očima, „venku na chodbě nebylo nikde světlo – a ani snad nikde nahoře na schodišti?“

„Správně, nebylo,“ přisvědčil Craddock.

„Takže jestli ve dveřích pokoje stál muž a svítil dovnitř silným proudem světla, nikdo nemohl vidět nic jiného než světlo, že?“

„Ne, nemohl. Sám jsem si to vyzkoušel.“

„Když tedy všichni říkají, že viděli maskovaného muže, ve skutečnosti si rekapitulují, aniž by si toho byli vědomi, jen to, co viděli až potom… když se rozsvítila světla. Tato okolnost se vlastně výborně hodila, viďte? Ovšem za předpokladu, že Rudi Scherz byl – jak bych se jen správně vyjádřila – nu, že byl ‚fall guy‘, něco jako nastrčený panák.“

Rydesdale na ni upřel tak překvapený pohled, že se až začervenala.

„Asi jsem to zas řekla špatně,“ zabručela rozmrzele. Víte já se moc v těch amerikanismech nevyznám. Ten výraz mám z povídky Dashiela Hammeta, o kterém mi synovec Raymond řekl, že je pokládán za vrchol tak zvaného ‚drsného‘ stylu v literatuře. A jestli jsem mu dobře rozuměla, tak ‚fall guy‘ je někdo, na koho by se měl svést zločin, který ve skutečnosti spáchal někdo jiný. Mám dojem, že se pro takovou úlohu Rudi Scherz výborně hodil. Rozumíte – byl tak trochu hloupý, zato chtivý peněz a pravděpodobné mimořádně důvěřivý.“

Rydesdale řekl s trpělivým úsměvem:

„Podle vašeho názoru ho tedy někdo přiměl k tomu, aby šel a vystřelil si v pokoji plném lidí? Nemyslíte, že by to bylo trochu náročné přání?“

„Snad mu někdo spíše řekl, že jde jen o legraci,“ hájila svoji domněnku slečna Marplová. „Dostal za to samozřejmě zaplaceno. A za všechno, co s tím souviselo. Musel přece podat do novin inzerát, prozkoumat terén v domě a převléct se do kostýmu. Ve stanovený večer bylo pak jeho úkolem přijít do domu, vrazit do dveří obývacího pokoje, zamávat svítilnou a zvolat: ‚Ruce vzhůru!‘“

„A vystřelit z revolveru?“

„Ale ne, vůbec ne,“ řekla slečna Marplová. „On ani revolver neměl!“

„Každý přece tvrdí,“ chtěl namítat Rydesdale, zarazil se však.

„No právě,“ vyhrkla slečna Marplová. „Nebylo možné, aby někdo revolver viděl, i kdyby nějaký měl. A já si myslím, že neměl. Podle mého názoru ve chvíli, kdy zvolal ‚Ruce vzhůru!‘, k němu někdo ve tmě zezadu přistoupil a vystřelil ty dvě rány přes jeho rameno. Muselo ho to vyděsit k smrti! Prudce se otočil, a v tom okamžiku ho onen někdo z těsné blízkosti zastřelil. Revolver pak upustil vedle něho na zem.“

Tri muži na ni upřeně hleděli. Konečně se ozval sir Henry:

„To je možná teorie,“ řekl mírně. „Ale kdo je ten pan X, co vystupoval v temnotách?“ otázal se pochybovačně šéf kriminální policie.

Slečna Marplová si významně odkašlala.

„Nu, to si už musíte zjistit u slečny Blacklockové, kdo měl zájem ji zabít.“

Dora Bunnerová měla pravdu, napadlo Craddocka Zase jednou vyhrál instinkt nad inteligencí.

„Tak podle vašeho názoru někdo úmyslně zaútočil na slečnu Blacklockovou?“ naléhal na ni znovu Rydesdale

„Skutečně to tak vypadá,“ přisvědčila, „ačkoliv je v tom několik nesrovnalostí.

„Opravdu jsem se hodně napřemýšlela, zda by se nenašlo rychlé a prosté rozluštění. Jednou věcí jsem si však jista. Ať už to s Rudim Scherzem domlouval kdokoliv, určitě vyvinul snahu, aby Scherz držel jazyk za zuby. Snad ho také držel. Jestli však o tom s někým mluvil, pak by to pravděpodobně mohlo být jedině to děvče, Myrna Harrisová. A možná – možná mu před ní uklouzla nějaká poznámka ohledně osoby, která mu vše navrhla.“

„Hned s ní promluvím,“ prohlásil Craddock a chystal se k odchodu.

Slečna Marplová přikývla.

„Ano, udělejte to, prosím vás, inspektore. Budu mít klidnější pocit, když s ní promluvíte, protože jestli se vám svěří se vším, co ví, bude také sama bezpečnější.“

„Bezpečnější? Ach ovšem, rozumím.“ Odešel z pokoje.

„Nu, slečno Marplová, nesporně jste nám poskytla námět k přemýšlení,“ řekl Rydesdale pochybovačně, ale taktně.

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024