2
Vyšel jsem si zase na ten travnatý pahorek, kde jsme tenkrát stáli. Kdosi tam už byl. Elizabeth Coleová. Obrátila se ke mně, když jsem stoupal do svahu.
„Jste nějaký rozčilený, kapitáne,“ řekla. „Stalo se něco?“
Snažil jsem se ovládnout.
„Ne, nic se nestalo. Jsem jen udýchaný, protože jsem šel rychle.“ Co nejobyčejněji jsem prohodil: „Bude pršet.“
Rozhlédla se po obloze. „Ano, asi bude.“
Chvíli jsme stáli mlčky. Ta žena v sobě měla něco, co mi bylo velice milé. Od té doby, co mi prozradila, kdo vlastně je, a co mi vyprávěla o tragédii, která jí zničila život, mě zajímala. Lidé, kteří prožili hodně bolestného, k sobě mají vždycky blízko. Jenomže ona, alespoň jsem se domníval, před sebou měla nové jaro. Ani nevím, proč jsem náhle řekl: „Vůbec nejsem rozčilen, jsem zdrcen. Dověděl jsem se o svém příteli zlou novinu.“
„O panu Poirotovi?“
Měla tak účastný zájem, že jsem se jí se vším svěřil.
Když jsem domluvil, jemně řekla: „Rozumím. Takže — konec může nastat kdykoli?“
Přikývl jsem, neschopen přenést přes rty jediné slovo.
Teprve po chvíli jsem si posteskl: „Až odejde, budu už na světě úplně sám.“
„Ale kdež - máte Judith — a ostatní své děti.“
„Ty jsou daleko ve světě, a Judith — Judith má svou práci, nepotřebuje mě.“
„Myslím, že děti rodiče nepotřebují, dokud je nepotká nějaké trápení. Měl byste se s tím smířit, je to prostě tak. Odvěký zákon. Já jsem mnohem osamělejší než vy. Mám obě sestry daleko, jednu v Americe a druhou v Itálii.“
„Milá slečno, vy máte život teprve před sebou,“ namítl jsem.
„V pětatřiceti?“
„Co je to pětatřicet let! Kdyby mi tak bylo pětatřicet!“ Obmyslně jsem nadhodil: „Nejsem docela slepý, víte.“
Vrhla po mně zpytavý pohled a začervenala se.
„Snad nemyslíte — ach! Jsme se Stephenem Nortonem jenom přátelé! Máme hodně společného —“
„Tím lépe.“
„On — on je jenom velice laskavý.“
„Ach má milá,“ pravil jsem, „nevěřte tomu, že je to jenom laskavost. Na laskavost my muži nejsme stavění.“
Elizabeth Coleová zbledla. Přiškrceným hlasem mi tiše vyčetla: „Jste surový — slepý! Jako bych já kdy mohla pomyslet na — na manželství. Se svou minulostí. Když je moje sestra vražednice — a i kdyby nebyla, tak duševně chorá. Nevím, co z toho je horší.“
Rázně jsem namítl: „Takhle nesmíte uvažovat Nezapomínejte, že to možná ani není pravda.“
„Jak to myslíte? Je to pravda.“
„To už jste zapomněla, jak jste mi před časem řekla: ,To nebyla Maggie'?“
Zalapala po dechu. „Člověk to tak cítí.“
„A co člověk cítí, často bývá — pravda.“
Užasle na mě hleděla. „Jak to myslíte?“
„Vaše sestra,“ prohlásil jsem, „svého otce nezabila.“
Přitiskla si dlaň na ústa. Upřela na mě rozšířené, vyděšené oči.
„Vy jste se zbláznil,“ řekla. „Vy jste se určitě zbláznil. Kdo vám to řekl?“
„Na tom nezáleží,“ odvětil jsem. „Je to pravda. Jednoho krásného dne vám to dokážu.“
