Celá e-kniha Opona: Poirotův poslední případ ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
2
Den nato mi Poirot řekl: „Vyslovil jste názor, Hastingsi, že bych se měl poradit s lékařem.“
„Ano,“ odpověděl jsem pln zaujetí. „Byl bych mnohem klidnější, kdybyste si zavolal lékaře.“
„Eh bien, tak já vám ustoupím. Poradím se s Franklinem.“
„S Franklinem?“ Zatvářil jsem se pochybovačně.
„Je přece lékař, ne?“
„Je, ale — věnuje se především výzkumu, že ano.“
„Jistěže. Jako praktický lékař by asi vavříny nesklízel. Nemá dost smysl pro to, čemu se říká ,věnovat pacientovi péči'. Jsem ovšem přesvědčen, že medicínu zná takříkajíc jak své boty.“
Ale stejně jsem nebyl nijak nadšen. I když jsem nepochyboval, že je Franklin schopný, vždycky mě u něho zaráželo, že neprojevuje dost trpělivosti a zájmu, když má někdo zdravotní potíže. Při badatelské práci je to možná vynikající přednost, dost špatně by však na tom asi byl pacient odkázaný na Franklinovu péči.
I tohle však byl od Poirota ústupek, a protože Poirot zde nechodil k žádnému místnímu lékaři, Franklin hned ochotně souhlasil, že se na něho podívá. Upozornil ovšem, že kdyby Poirot potřeboval pravidelný dohled, bude nutno zavolat nějakého zdejšího praktického lékaře. On by ten případ nemohl převzít.
Franklin pobyl u Poirota hodně dlouho.
Čekal jsem na něho, a když konečně vyšel, zatáhl jsem ho k sobě do pokoje a zavřel dveře.
„Tak co?“ zeptal jsem se ustaraně.
Franklin zamyšleně pravil: „Skutečně pozoruhodný člověk.“
„Ano. Jistěže —“ Touto samozřejmostí jsem se nemínil zabývat „Ale co jeho zdravotní stav?“
„Ach, zdravotní stav?“ Franklin se zatvářil překvapeně, jako bych se byl zmínil o čemsi naprosto zanedbatelném. „Ten je samozřejmě mizerný.“
Takovéhle vyjádření, pomyslil jsem, vůbec nemá odbornou úroveň. A přece jsem věděl — od Judith —, že Franklin byl svého času mimořádně vynikající student.
„Je to s ním špatné?“ naléhal jsem úzkostlivě.
Rychle na mě pohlédl. „Chcete to vědět?“
„Pochopitelně.“
Co si ten blázen myslí?
Vzápětí mi to objasnil.
„Lidé většinou nechtějí vědět,“ pravil. „Chtějí jen sladkou útěchu. Naději. Uklidňující slova, a aby je lékař sypal hned z obou rukávů. Někdy samozřejmě nastane překvapující obrat. Ovšem v Poirotově případě nikoli.“
„Chcete říct —“ Srdce se mi zachvělo.
Franklin přikývl. „Ano. Dá se to čekat A řekl bych, že už hodně brzy. Neříkal bych vám to, kdyby mi k tomu nebyl dal souhlas.“
„Takže — on to ví?“
„Ví všechno. To jeho srdce se může zastavit — bing — kdykoliv. Nedá se ovšem přesně určit kdy.“
Chvíli mlčel a pak zvolna navázal: „Vyrozuměl jsem, že si dělá starost, zda stihne dovést ke konci něco, do čeho se, jak říká, pustil. Víte o tom něco?“
„Ano,“ odpověděl jsem. „Vím.“
Franklin se na mě zvědavě podíval.
„Chce mít jistotu, že tu práci dodělá.“
„Já vím.“
Bylo by mě zajímalo, zdali John Franklin vůbec tuší, o jakou práci jde.
Zamyšleně pokračoval: „Doufám, že to dokáže. Podle toho, jak mluvil, to pro něj znamená hodně.“ Odmlčel se a dodal: „Jeho myšlení má železnou logiku.“
Ustaraně jsem se zeptal: „A nedá se něco dělat — něco na způsob léčby —“
Zavrtěl hlavou. „Nedá. Má nitroglycerínové tablety, bere je, když cítí, že se blíží záchvat.“
Potom vyslovil cosi podivného.
„On chová lidský život v hluboké úctě, že?“
„Ano, myslím, že ano.“
Kolikrát jsem slyšel Poirota říkat: „S vraždou nesouhlasím.“ Ten umírněný výrok, pronášený tak korektně, mě vždy fascinoval.
Franklin pokračoval: „V tom je mezi námi rozdíl. Já takovou úctu k životu nemám.“
Udiveně jsem na něho pohlédl. S nepatrným úsměvem sklonil hlavu.
„Nemám, opravdu,“ řekl. „Jestliže smrt nastane tak jako tak, co na tom záleží, jestli přijde dřív nebo později? Je to skoro jedno.“
„Tak proč jste se proboha stal lékařem, když to berete takhle?“ zeptal jsem se ho dotčeně.
„Vážený a milý, být lékařem neznamená jen oddalovat definitivní konec. Znamená to mnohem víc — zlepšovat život. Když umře zdravý člověk, nestane se nic — skoro nic. Když zemře imbecil, kretén, je to dobře. Ale když se přijde na to, že stačí provést určitý zásah a odstranit n…
