Celá e-kniha Soukromý: Opona: Poirotův poslední případ ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
2. kapitola
Myslím, že na světě není nic tak tklivého jako sešlost věkem.
Ubohý přítel! Vylíčil jsem ho už mnohokrát. Teď jen abyste viděli ten rozdíl. Zchromlý artritidou, posunoval se sem tam na pojízdném křesle. Kdysi statná postava zchátrala. Stal se z něho hubený mužíček. Obličej měl zbrázděný, samou vrásku. Knír a vlasy, pravda, měl dosud černé jako uhel, ale upřímně řečeno, i když bych se ho ani za svět nechtěl dotknout nějakou zmínkou, byla to chyba. V životě nadchází okamžik, kdy přibarvené vlasy až příliš bolestně začnou bít do očí. Kdysi dávno mě překvapilo, když jsem se dověděl, že čerň Poirotových vlasů má svůj původ v kelímku. Teď však bylo to předstírání očividné a jen vyvolávalo dojem, že nosí paruku a přičernil si horní ret pro pobavení dětem!
Jenom pohled měl jako vždycky, bystrý a blýskavý, a v této chvíli — ano, o tom nebylo pochyb — zavlhlý dojetím.
„Ach, mon ami Hastings — mon ami Hastings...“
Sklonil jsem se k němu a on mě, jak měl ve zvyku, vřele objal.
„Mon ami Hastings!“
Opřel se v křesle a s hlavou trochu na stranu si mě prohlížel.
„Ano, pořád stejný — rovná záda, široká ramena, ve vlasech šediny — tres distingué. Držíte se skvěle, příteli! A co les femmes, pořád mají zájem? Ano?“
„Ale Poirote,“ bránil jsem se, „copak musíte —“
„Ujišťuji vás, příteli, že zájem žen je jen důkaz — skutečný důkaz. Jak s vámi mladé dívenky začnou rozprávět laskavě, ach, tak nesmírně laskavě — to je konec! ,Chudák staroch,' říkají si, ,musíme na něj být hodné. To je asi strašné, takhle vypadat!' Ale vy, Hastingsi — vous etes encore jeune. Vy máte pořád ještě možnosti. Tak je to dobře, točte si knír, ramena tlačte dozadu — říkám to, jak to vidím — jinak byste nevypadal tak sebejistě.“
Vybuchl jsem v smích. „Tak už dost, Poirote! A jak se cítíte vy?“
„Já,“ ušklíbl se Poirot, „já jsem troska. Vrak. Nemohu chodit. Jsem pokroucený mrzák. Díkybohu jsem zatím schopen sám jíst, ale jinak se o mě musí pečovat jako o malé dítě. Ukládat mě do postele, mýt a oblékat Raději nemluvit. Ale jádro mám při všem tom vnějším chátrání naštěstí pořád ještě dobré.“
„Ano, jistě. Nejlepší srdce na světě.“
„Srdce? Snad. Nemyslil jsem srdce. Mozek, mon cher, mozek jsem měl na mysli jako to jádro. Mozek mi ještě pracuje skvěle.“
Bylo mi jasné přinejmenším to, že na mozku mu nedošlo k žádné újmě, jejímž důsledkem by byla skromnost
„A jak se vám tu líbí?“ zeptal jsem se.
Poirot pokrčil rameny. „Ujde to. Ritz to samozřejmě není. To tedy opravdu ne. Pokoj, kde jsem bydlel ze začátku, když jsem přijel, byl malý, a ještě k tomu špatně zařízený. Přestěhoval jsem se do tohohle a platím za něj stejně. A kuchyň tu je anglická v nejhorším slova smyslu. Ty růžičkové kapustičky jsou přesně tak obrovské a tvrdé, jako je mají Angličané nejraději. Brambory buď nedovařené, nebo se na talíři rozpadají. Zelenina chutná po vodě, po vodě a ještě jednou po vodě. V žádném jídle ani ždibek soli nebo koření...“ Výmluvně se odmlčel.
„To zní děsivě,“ řekl jsem.
„Nestěžuji si,“ opáčil Poirot a pokračoval ve stížnostech. „A ke všemu ještě ta takzvaná modernizace. Samá koupelna, samý kohoutek, a co z nich teče? Většinu dne jen vlažná voda, mon ami. A ručníky — takové tenké, takové ubohé!“
„Za starých časů bývalo ledacos lepší,“ prohodil jsem zamyšleně. Vzpomněl jsem si na mračna páry, která syčela z kohoutku na horkou vodu v té jediné koupelně, co ve Styles původně bývala, v jedné z těch koupelen, v nichž na prostředku podlahy pyšně trůnila obrovská vana s mahagonovými boky. Vzpomněl jsem si taky na obrovské koupelnové osušky a na blýskavé mosazné konvice s horkou vodou, které stavěli do staromódních umývadel v pokojích.
„Ale člověk si nesmí stěžovat,“ opakoval Poirot „Jsem ochoten snášet všechno — mám pro to své důvody.“
Hlavou mi blesklo náhlé pomyšlení.
„Ale nejste, Poirote — ehm — ve finanční tísni, že ne? Vím, válka zle pošramotila investice —“
Poirot mě rychle uklidnil.
„Nene, příteli. Finančně jsem na tom velice dobře. Skutečně, jsem boh…
