Dům u kanálu (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

III

V pondělí ráno vstoupil do ložnice Albert, dlouholetá a dnes již neodmyslitelná součást domácnosti Beresfordových. Kdysi byl dokonce zapojen do některého vyšetřování coby zrzavá obsluha výtahu. Albert položil na stolek mezi postelemi tác se dvěma šálky a konvicí ranního čaje, rozhrnul závěsy, poznamenal, že dnes bude pěkný den, a odporoučel se z místnosti.

Pentlička zívla, posadila se, protřela si oči, nalila si šálek čaje, vhodila do něj plátek citronu a pravila, že to sice v danou chvíli vypadá, že by mohl být pěkný den, ale jeden nikdy neví.

Tommy se převalil na posteli a zasténal.

„Vstávej,“ řekla mu Pentlička. „Nezapomeň, že dnes vyrážíš na cesty.“

„Ach jo, opravdu je to tak.“

Tommy se rovněž posadil a posloužil si čajem. Se zalíbením si začal prohlížet obraz na zdi nad krbovou římsou.

„Musím uznat, Pentličko, že ten tvůj obrázek vypadá opravdu hezky.“

„To je tím, jak na něj dopadá světlo od okna. Záleží na úhlu osvětlení.“

„Působí tak klidně,“ řekl Tommy.

„Kdybych si jenom dokázala vzpomenout, kde to bylo, kde jsem ten dům viděla.“

„Nezdá se mi, že by to bylo důležité. Dřív nebo později si na to vzpomeneš.“

„To je nanic. Já si potřebuji vzpomenout teď.“

„A proč?“

„Nechápeš? Je to jediné vodítko, které mám. Obraz přece patřil paní Lancasterové –“

„Ale ty dvě věci spolu přece nijak nesouvisí,“ řekl Tommy. „Je sice pravda, že obraz patřil paní Lancasterové, ale může to být prostě obraz, který koupila na nějaké aukci, nebo ho koupil někdo z její rodiny. Nebo jí ho někdo dal jako dárek. Vzala si ho s sebou do domova, protože se jí jednoduše líbil. Není nejmenší důvod předpokládat, že ten dům má něco společného s ní osobné. Protože kdyby měl, pak by ho asi sotva věnovala tetě Adě.“

„Je to jediné vodítko, které mám,“ opakovala Pentlička.

„Je to jen pěkný, tichý dům,“ řekl Tommy. „To jistě, navíc bych řekla, že je prázdný.“

„Jak to myslíš, prázdný?“

„Myslím tím,“ řekla Pentlička, „že v tom domě nikdo nebydlí. Myslím, že z toho domu nikdo nikdy nevychází. Nikdo se neprochází po mostě, nikdo neodváže loďku a neodrazí od břehu.“

„Proboha, Pentličko,“ Tommy na ni zíral. „Co se to s tebou děje?“

„Jak jsem ten dům poprvé uviděla, hned mě napadlo:

Jak by se v tom domě krásně bydlelo. Ale pak mně přišla na mysl jiná věc: Nikdo v tom domě nebydlí, to vím jistě. To dokazuje, že jsem ten dům už někde viděla. Počkej chvíli, počkej, už to přichází. Už to přichází.“

Tommy na ni stále zíral.

„Z okna,“ řekla Pentlička se zatajeným dechem. „Z okna automobilu? Ne, ne. To by byl špatný úhel. Jeli jsme podél kanálu… pak malý můstek, růžové zdi domu, dva topoly. Víc než dva. Byla tam spousta topolů. Ach jo, ach jo, kdybych si tak mohla –“

„Nech to plavat. Pentličko.“

„To přijde. Vybaví se mi to.“

„Propána,“ Tommy hleděl na hodinky. „Musím sebou hodit. Ty a ten tvůj déjà vu dům.“

Vyskočil z postele a hrnul se do koupelny. Pentlička se opřela pohodlně do polštářů, zavřela oči a snažila se vzpomenout si na to, co už měla na dosah.

Tommy si v kuchyni právě naléval druhý šálek kávy, když vstoupila Pentlička s triumfálně zářícím úsměvem.

„Mám to – vím, kde jsem ten dům viděla. Bylo to z okna vlaku.“

„Kde? Kdy?“

„To nevím. Musím na to přijít. Pamatuji se, že jsem si tehdy říkala: Jednou sem musím zajet a ten dům si prohlédnout. A pak jsem se snažila postřehnout jméno další zastávky. Ale víš, jak to dnes na železnici vypadá. Zavřeli polovinu zastávek – takže příští zastávka byla úplně rozbořená, nástupiště zarostlé trávou a po tabuli s názvem stanice ani památky.“

„Kde je, k čertu, můj kufřík, Alberte?“ Nastalo usilovné hledání.

Tommy se vrátil, aby se spěšně rozloučil. Pentlička zadumaně hleděla do míchaných vajíček.

„Myslím,“ řekla Pentlička zasněně, „že asi podniknu několik výletů vlakem.“

Tommymu se viditelně ulevilo. „Ovšem,“ řekl povzbudivě. „To je dobrý nápad. Kup si měsíční jízdenku. Existují možnosti, jak projet tisíce mil po celých Britských ostrovech za velmi přijatelnou cenu. To by mohl být docela pěkný program. Pentličko. Projed si všechny tratě, o kterých si myslíš, že by mohly připadat v úvahu. To by tě mohlo zabavit, dokud se nevrátím domů.“

„Pozdravuj ode mě Joshe.“

„Vyřídím,“ řekl a pak poněkud ustaraně dodal: „Kéž bys tak mohla jet se mnou. Neuděláš – neuděláš nějakou hloupost, vid, že ne?“

„To víš, že ne,“ řekla Pentlička.

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024