Celá e-kniha Dům u kanálu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
TŘINÁCTÁ KAPITOLA
Albertovy objevy
I
Pentlička zamžourala očima. Okolo bylo poněkud šero. Pokusila se zvednout hlavu z polštáře, ale projela jí ostrá bolest, a tak ji zase rychle položila zpět. Zavřela oči. Po chvíli je opět otevřela a znovu zamžourala.
S pocitem úspěchu poznala svoje okolí. „Jsem v nemocničním pokoji,“ řekla si. Uspokojena svojí dedukcí nepokoušela se vyvíjet nějakou další duševní činnost. Byla v nemocnici na lůžku a bolela ji hlava. Proč ji bolela a proč byla v nemocnici, to nevěděla. „Nehoda?“ pomyslela si.
Kolem postelí procházely sestřičky. To bylo asi přirozené. Zavřela oči a pokusila se trochu soustředit. Před očima jí přeběhla mlhavá postava v kněžském rouchu. „Otec?“ napadlo Pentličku. „Byl to otec?“ Nemohla si vzpomenout, ale myslela si, že by to mohl být on.
„Ale proč jsem v nemocnici?“ přemýšlela Pentlička. „Já přece jsem sestřička v nemocnici, takže bych měla mít uniformu. Ach!“
V té chvíli se sestřička zhmotnila u jejího lůžka.
„Už je vám lépe, drahoušku?“ zeptala se se strojenou bodrostí. „To je skvělé!“
Pentlička si nebyla úplně jistá, jestli to je skvělé. Sestra prohlásila něco o nějakém šálku čaje.
„To vypadá, že jsem pacient,“ řekla si Pentlička poněkud zklamaně. Zůstala ležet a hlavou se jí honila slova bez nějakých vážnějších souvislostí.
„Vojáci,“ říkala si. „Nemocnice, veteráni. Jsem sestřička.“
Sestřička jí přinesla čaj v hrníčku a podpírala ji, dokud ho nevypila. Hlavou jí znovu projela bolest. „Jsem sestřička v lazaretu,“ řekla nahlas.
Sestra na ni nechápavě pohlédla.
Jsem zraněna na hlavě,“ konstatovala Pentlička. To bude brzy dobré,“ odvětila sestra.
Vzala hrnek, a když procházela kolem vrchní sestry, nahlásila jí: „Čtrnáctka se probrala. Je ale trochu mimo.“
„Říkala něco?“
„Říkala, že je sestra ve vojenské nemocnici,“ odpověděla sestra.
Vrchní sestra vydala pohrdavý zvuk, jako že se jí to nezdá.
„Přesvědčíme se,“ řekla. „A vy běžte, nebudete tu přece stát s hrnkem celý den.“
Pentlička zůstala polosedíc opřena o polštář. Její inteligence zatím nepokročila o moc dále než k nesouvislému sledu myšlenek.
Měl by tu být někdo, koho zná, říkala si. Někdo, koho zná dobře. Na téhle nemocnici bylo něco moc podivného. Nebyla to ta nemocnice, kterou si vybavovala. Nebyla to ta, ve které sloužila. „Tam byli jen samí vojáci,“ říkala si Pentlička. „Já obsluhovala chodby A a B.“ Otevřela víčka a znovu se rozhlédla kolem. Došlo jí, že je to nemocnice, kterou nikdy předtím neviděla, a že tudíž asi nemá nic společného s vojáky ani s armádou.
„To by mě zajímalo, kde to jsem,“ hloubala dále. „Jak se to tu jmenuje?“ Pokoušela se vzpomenout na nějaká jména, ale jediná dvě místa, která si vybavila, byla Londýn a Southampton.
U její postele se zjevila vrchní sestra.
„Doufám, že se cítíte trochu lépe,“ řekla.
.Jsem v pořádku,“ řekla Pentlička. „Co se stalo?“
„Zranila jste se na hlavě. Asi to dost bolí, že?“
„Bolí,“ přiznala Pentlička. „Kde to jsem?“
„V Královské nemocnici v Market Basingu.“
Pentlička dumala nad danou informací. Vůbec nic jí to neříkalo.
„Starý farář,“ řekla.
„Prosím?“
„Nic, nic. Já jen –“
„Nemohli jsme napsat na tabulku vaše jméno,“ řekla l vrchní sestra.
Vzala propisku a hleděla tázavě na Pentličku.
„Mé jméno?“
„Ano,“ řekla sestra. „Kvůli záznamům,“ dodala.
Pentlička mlčela a přemýšlela. Její jméno. Jak se jen jmenuje? „To je hloupé,“ říkala si Pentlička. „Vypadá to, že jsem ho zapomněla. Ale musím se přece nějak jmenovat.“ Náhle se jí ulevilo. Hlavou jí znovu probleskl stařičký kněz a Pentlička řekla vítězoslavně:
„Ovšem, Prudence.“
„P–r–u–d–e–n–c–e?“
„Ano, správně,“ řekla Pentlička.
„To je vaše křestní jméno. Potřebujeme znát příjmení.“
„Cowleyová. C–o–w–l–e–y–o–v–á.“
„Skvělé, že jsme to daly tak snadno dohromady,“ řekla sestra a odcházela s úlevou, že si nemusí dělat starosti s dalším zápisem.
Pentlička byla se sebou spokojená. Prudence Cowleyová. Prudence Cowleyová, sestřička ve vojenské nemocnici – a její otec byl farář – a byla …
