Dům u kanálu (Agatha Christie)

II

Domovní dveře otevřel věrný Albert s oslnivým úsměvem na uvítanou.

„Jsem rád, že vás vidím opět doma, pane.“

„Já jsem taky rád, že už jsem doma,“ řekl Tommy a s žuchnutím pustil kufr. „Kde je paní?“

„Ještě není zpět, pane.“

„Chcete říct, že je pryč?“

„Je pryč už tři nebo čtyři dny. Ale bude zpět k večeři. Volala včera a oznámila mi to.“

„A kam jela, Alberte?“

„Nemohu říct, pane. Vzala si vůz, ale vzala si rovněž mnoho železničních jízdních řádů a průvodců. Dalo by se říct, že může být kdekoli.“

„Ano, kdekoli,“ pravil Tommy zamyšleně. „Může to být každá vesnice, třeba konec světa. A na zpáteční cestě patrně zmeškala jediný přípoj. Bůh žehnej britským železnicím. Říkáte, že volala včera? Řekla vám, odkud volá?“

„Neřekla.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Dopoledne, před obědem. Říkala jen, že je všechno v pořádku. Nebyla si zcela jistá tím, kdy se jí podaří dostat domů, ale tvrdila, že to jistě stihne do večeře. Navrhla, abych udělal kuře, vyhovuje vám to, pane?“

„Ano,“ řekl Tommy a díval se na hodinky. „Ale bude si muset asi pěkně pospíšit.“

„To kuře trochu pozdržím,“ řekl Albert.

Tommy se zazubil. „V pořádku. Chyťte ho za ocas. A jak vy se máte, Alberte? Doma všechno v pořádku?“

„Měli jsme strach, že to jsou spalničky. Ale je to dobré. Doktor říkal, že je to kopřivka.“

„Tak sláva,“ řekl Tommy. Odebral se nahoru a cestou si pohvizdoval známou melodii. Šel do koupelny, oholil se a umyl. Odtud se odebral do ložnice a rozhlédl se kolem. Vypadala zvláštně opuštěně, jako vypadají některé ložnice, když jejich majitelé odjedou. Byla studená a nepřátelská. Všechno bylo vzorně čisté a urovnané. Tommyho přepadl úzkostný pocit, jaký může postihnout věrného psa. Jak se tak rozhlížel, napadlo ho, že Pentlička možná nikdy neexistovala. Žádná rozsypaná pudřenka, žádná rozevřená kniha položená hřbetem nahoru

„Pane?“

Ve dveřích stál Albert.

„Ano?“

„Začínám mít strach o to kuře.“

„Jděte k čertu s kuřetem,“ řekl Tommy. „Nemáte v hlavě nic jiného, jen to kuře.“ |

„Pochopil jsem to tak, že vy a paní tu budete nejpozději v osm. Myslel jsem, že v osm budete sedět u stolu.“

„Taky bych řekl,“ mínil Tommy a podíval se na hodinky. „Propána, už je půl deváté a pět minut.“

„No právě, pane, a to kuře –“

„No dobrá,“ řekl Tommy. „Vyndejte kuře z trouby a dáme si ho spolu. Obsloužíte Pentličku později. Prý bude doma ještě před večeří!“

„Někteří lidé jsou zvyklí večeřet později,“ řekl Albert. „Jednou jsem byl ve Španělsku, a věřte mi, nedostanete tam jídlo před desátou. Desátou večer! Představte si to! Barbaři.“

„Dobře,“ řekl Tommy roztržitě. „A vy určitě nemáte nejmenší tušení, kde mohla celý ten čas být?“

„Myslíte paní? Nemám. Řekl bych, že všude možně. Pokud mohu posoudit, tak nejprve chtěla odcestovat vlakem. Pořád koukala do A.B.C. a nějakých jízdních řádů.“

„Každý má nějaký svůj způsob zábavy,“ řekl Tommy. „Zdá se, že ona miluje cestování vlakem. Pořád mi nejde do hlavy, kde vězí. Určitě sedí v čekárně pro dámy v nějakém zapadákově.“

„Ona věděla, že se máte dnes večer vrátit, viďte, pane?“ pravil Albert. „Určitě by se domů nějak dopravila včas.“

Tommy pochopil, že mu byla loajálně projevena účast. Spojoval je s Albertem nesouhlas s Pentliččinou lehkovážností, když se svým nezodpovědným koketováním s britskými železnicemi vystavila do situace, že nebyla schopna dostavit se včas domů, aby mohla uvítat manžela vracejícího se ze služební cesty.

Albert odešel, aby vyjmul kuře z trouby a zabránil tak jeho případné kremaci.

Tommy měl v úmyslu ho následovat, ale zastavil se při pohledu směrem ke krbové římse. Pomalu k ní přistoupil a zahleděl se na obraz, který zde visel. Je to směšné, jak si byla jistá, že ten dům už někde viděla. Tommy si byl docela jistý, že on ho nikdy předtím neviděl. Nakonec, byl to docela obyčejný dům. Takových domů musí být stovky.

Přistoupil nejblíž, jak mohl, ale stále neviděl dobře, takže obraz sejmul ze zdi a nastavil pod lampu. Klidný, tichý dům. Obraz byl podepsaný. Jméno začínalo na B, ale celé ho přečíst nedokázal. Bosworth – Bouchier – vzal si lupu a zkoumal ho důkladně. Vyrušil ho zvuk kravských zvonů, který přicházel z chodby. Albert miloval švýcarské kravské zvony, které Tommy a Pentlička kdysi přivezli odněkud z Grindelwaldu. Hrál na ně jako virtuos. Podávala se večeře. Tommy sestoupil do jídelny. Bylo podivné, že se Pentlička dosud neobjevila, ani nezavolala, aby vysvětlila nebo omluvila své zdržení. S největší pravděpodobností ji postihla nějaká nepříjemnost.

„Přece musí vědět, že budu mít strach,“ říkal si Tommy. Dosud nikdy se nemusel strachovat. Pentlička byla vždy naprosto spolehlivá. Albert přiléval olej do ohně.

„Doufejme, že neměla nějakou nehodu,“ pravil, když před Tommyho stavěl talíř se zelím a vážně u toho kýval hlavou.

„Dejte to pryč. Víte, že zelí nesnáším,“ ozval se Tommy. „Proč by měla mít nehodu? Je teprve půl desáté.“

„Na silnicích je dnes velice nebezpečno. Každý může mít havárii.“

Zazvonil telefon. „To bude ona,“ řekl Albert, spěšně odložil talíř se zelím na odkládací stolek a běžel na chodbu. Tommy vstal, opustil kuře a následoval Alberta. Stačil jen říct: „Počkejte, vezmu to“, ale Albert již hovořil.

„Ano, pane? Ano, pan Beresford je doma. Je zde.“ Otočil se k Tommymu. „To je pro vás, pane. Doktor Murray.“

„Doktor Murray?“ Tommy se na chvíli zamyslel. Jméno mu bylo povědomé, ale chvíli si nedokázal vybavit odkud doktora Murraye zná. Jestli se Pentličce něco stalo – pak si ale s úlevou uvědomil, že doktor Murray byl lékař, který se staral o staré dámy ve Slunných vrších. Asi nějaké formality ohledně pohřbu tety Ady. Tommyho hned napadlo, že musí jít o nějaký formulář, který měl podepsat bud on nebo doktor Murray.

„Haló,“ ohlásil se. „Tady Beresford.“

„Oh, jsem rád, že jsem vás zastihl. Doufám, že si na mě vzpomínáte. Pečoval jsem o vaši tetu, slečnu Fanshaweovou.“

„Ovšem, pamatuji se. Co pro vás mohu udělat?“

„Chtěl bych si s vámi někdy pohovořit, jen krátce. Mohli bychom se někdy sejít, třeba někde ve městě?“

„Ale samozřejmě. To není problém. Ale – ehm – jde snad o něco, o čem nechcete mluvit po telefonu?“

„Ano, raději bych to do telefonu neříkal. Nijak to ovšem nespěchá. Nehodlám na vás nějak naléhat, ale prostě bych si rád s vámi promluvil.“

„Něco zlého?“ zeptal se Tommy a sám sobě se podivil, proč použil takový obrat. Proč by se mělo stát něco zlého?

„Ani ne. Nejspíš dělám z komára velblouda. Nejspíš ano, ale ve Slunných vrších se přihodilo několik poněkud podivných záležitostí.“

„Nemá to něco společného s paní Lancasterovou?“ zeptal se Tommy.

„S paní Lancasterovou?“ doktorův hlas zněl překvapeně. „Kdepak. Ta odešla před nějakým časem. Ještě dříve než zemřela vaše teta. Jde o něco docela jiného.“

„Byl jsem teď na cestách, právě jsem se vrátil domů. Mohl bych vám zavolat zítra ráno, abychom se na něčem dohodli?“

„Výborně. Dám vám své telefonní číslo. Dopoledne do desíti bych měl být ve své ordinaci.“

„Spatné zprávy?“ zeptal se Albert, když Tommy zavěsil a vrátil se do jídelny.

‚Pro lásku boží, přestaňte už sejčkovat, Alberte,“ řekl Tommy podrážděně. „Samozřejmě že ne. Žádné špatné zprávy.“

„Myslel jsem, jestli snad paní –“

„Taje v pořádku,“ řekl Tommy. „Vždycky je v pořádku. Patrně se pustila po nějaké žhavé stopě a zapomněla na všechno. Víte, jaká je. Už si o ni nebudu dělat starosti. Odneste ten talíř s kuřetem – usušil jste ho v troubě a je to nepoživatelné. Udělejte mi kávu a pak si půjdu lehnout.

Zítra bude patrně ve schránce dopis, který se zdržel někde na poště. Víte, jak ty naše pošty fungují. Nebo od ní dostanu telegram. Nebo zavolá.“

Ale druhý den nepřišel ani dopis, ani telegram, ani nikdo nezavolal.

Albert pozoroval Tommyho, několikrát otevřel ústa a pak je zase zavřel. Docela správně odhadl, že jeho černé předpovědi by nebyly oceněny.

Nakonec se ho Tommymu zželelo. Spolkl poslední sousto toastu s marmeládou, zapil ho kávou a promluvil.

„Dobrá, Alberte, řeknu to já – Kde je? Co se jí stalo? A co s tím budeme dělat?“

„Oznámit to na policii, pane?“

„To se mi nezdá, víte –“ Tommy se odmlčel.

„Jestli měla havárii?“

„Měla s sebou řidičský průkaz. A spoustu dalších průkazů. Nemocnice pracují v tomhle směru velmi rychle, kontaktují příbuzné a tak. Nerad bych byl ukvapený, možná že by to nechtěla. Vy nemáte, Alberte, žádnou, vůbec žádnou představu, kam vlastně jela? Žádné konkrétní místo, nebo aspoň hrabství? Nezmínila žádné jméno?“

Albert zavrtěl hlavou.

„V jaké byla náladě? Nadšená? Vzrušená? Zklamaná? Měla strach?“

Albert odpověděl okamžitě.

„Nadšená jako dítě. Doslova to z ní čišelo.“

„Jako lovecký pes na stopě,“ řekl Tommy.

„To je pravda, pane. Víte, jaká je –“

„Nechte toho. Mě by zajímalo –“ Tommy se zabral do úvah.

Něco se objevilo, a jak pravil Albert, Pentlička vyrazila jako pes, který chytil stopu. Předevčírem zavolala aby oznámila svůj příjezd. Proč se potom tedy nevrátila? Snad právě v této chvíli, přemítal Tommy, někde sedí a vypravuje někomu své výmysly tak urputně, že nedokáže myslet na nic jiného!

Pokud byla stržena do víru pronásledování, pak by se určitě nanejvýš rozzlobila, kdyby on, Tommy, běžel na policii jako spráskaný pes oznámit, že jeho žena zmizela. Úplně slyšel Pentličku říkat: „Jak můžeš být tak omezený a udělat takovou věc! Umím se o sebe postarat perfektně. Už sis toho snad za tu dlouhou dobu mohl všimnout.“ (Ale umí se o sebe postarat skutečně?)

Člověk si nikdy nemohl být jist, kam až Pentličku její představivost dovede.

Do nebezpečí? Dosud v této záležitosti nebyl nejmenší náznak nebezpečí – opomineme–li to v Pentliččiných představách.

Kdyby šel na policii oznámit, že se jeho žena nevrátila domů, ačkoliv ohlásila, že přijde, jistě by ho vyslechli a chovali se taktně. Ve skutečnosti by se vskrytu šklebili, a tak by se ho se stejným taktem a klidem zeptali, jestli jeho žena měla nějaké mužské přátele.

„Najdu si ji sám,“ rozhodl Tommy. „Někde je. Nemám tušení, jestli je to na sever, jih, západ nebo východ, a ona udělala pěknou hloupost, když neřekla, odkud volá.“

„Třeba ji unesli gangsteři –“ řekl Albert.

„Alberte, vzpamatujte se. Z takových nápadů jste přece odrostl už před mnoha lety.“

„Co hodláte podniknout, pane?“

„Pojedu do Londýna,“ řekl Tommy dívaje se na hodiny. „Nejdříve ze všeho poobědvám ve svém klubu s doktorem Murrayem, který mi včera večer volal a který mi chce sdělit něco ohledně záležitostí mé nedávno zesnulé tety. Možná že od něj dostanu nějakou užitečnou informaci^ Nakonec, celá ta věc začala ve Slunných vrších. Vezmu si rovněž s sebou ten obraz, který visí v ložnici nad krbem.

„Vezmete ho do Scotland Yardu?“

„Ne,“ řekl Tommy. „Vezmu ho na Bond Street.“