Slepota (Robin Cook)

Epilog
Manhattan, Leden

Lou Soldano si oklepal z bot mokrý sníh a vstoupil zadním vchodem do márnice.

Usmál se na muže ve strážní budce, který ho nijak nezadržoval, a zamířil přímo k šatně.

Hbitě se převlékl do zeleného pracovního lékařského oblečení.

Přede dveřmi do hlavního pitevního sálu se na chviličku zastavil, nasadil si masku a pak vstoupil dovnitř. Očima bloudil z jednoho konce na druhý a prohlížel si lidi u všech stolů. Konečně zahlédl povědomou postavu, kterou nedokázaly k nepoznání změnit ani špatně padnoucí plášť, zástěra a čapka.

Popošel k jejímu stolu a podíval se dolů. Laurie měla ruce až po lokty ponořené v tělnaté mrtvole.

„To jsem nevěděl, že tu pitváte i velryby,“ poznamenal Lou.

Laurie vzhlédla. „Ahoj, Lou,“ pozdravila ho vesele. „Nemohl bys mi podrbat nos?“ Pootočila se od stolu a přimhouřila oči, když jí Lou vyhověl. „Trošku níž,“ požádala ještě. „Ták. To je ono.“ Otevřela oči. „Děkuju.“ Vrátila se ke své práci.

„Zajímavý případ?“ zeptal se Lou.

„Náramně zajímavý,“ řekla Laurie. „Údajně sebevražda, ale pomalu si začínám říkat, že to bude spíš něco pro vaše oddělení.“

Lou chvíli přihlížel, ale pak se otřásl. „Pochybuju, že já bych si na tuhle práci někdy zvykl.“

„Ale aspoň že ji mám,“ řekla Laurie.

„To je fakt,“ přikývl Lou. „Ale v první řadě tě vůbec neměli co vyhazovat. Ještě že to nakonec všechno tak dobře dopadlo.“

Laurie zvedla oči. „Pochybuju, že si tohle myslí i rodiny těch obětí.“

„To máš pravdu,“ uznal Lou. „Ale já myslel, pokud jde o tvou práci.“

„Bingham se nakonec zachoval moc pěkně,“ poznamenala Laurie.

„Nejenže mě vzal zpátky do práce, ale dokonce uznal, že jsem měla pravdu. Tedy aspoň částečně pravdu. Pokud šlo o tu kontaminující látku, tak to jsem byla vedle.“

„Ale v tom nejpodstatnějším jsi pravdu měla,“ prohlásil Lou. „Nebyly to nehody, ale vraždy. A to ještě není všechno. Vlastně kvůli tomu jsem se tu stavil. Konečně máme proti Cerinovi obvinění, z kterého se nám nevykroutí.“

Laurie se napřímila. „Takže to gratuluju,“ řekla.

„To není žádná moje zásluha,“ ohradil se Lou. „Jen a jen tvoje. Nejdřív jsi dokázala, že ty vzorky kůže pod nehtem Julie Myerholtzové jsou shodné se vzorky z pozůstatků Tonyho Ruggeria. To bylo dost důležité.

Pak jsi nechala exhumovat spoustu mrtvol, až jsi nakonec zjistila, že zuby Kendalla Fletchera odpovídají otiskům na předloktí Angela Facciola.“

„To by udělal každý soudní lékař,“ bránila se Laurie.

„Tím si nejsem tak jistý,“ zavrtěl hlavou Lou. „Ale ať tak, nebo tak, pod tak nesporným důkazem se Angelo zlomil a namočil do toho Cerina. A právě něco takového jsme potřebovali. Teď už to půjde samo.“

„Však ty jsi toho taky udělal dost,“ namítla Laurie. „Ty jsi zorganizoval tu identifikaci, kde Kaufmanovic hospodyně vybrala Angela mezi všemi ostatními a ze všech fotografií ve vašich záznamech právě Tonyho.“

„To všechno by bylo ale k obvinění nestačilo,“ odporoval Lou. „Nebo možná že k obvinění ano, ale k odsouzení ne. Rozhodně když šlo o Cerina.

Ale teď už je to v suchu.“

„Když pomyslím, že po světě chodí lidi jako Cerino, běhá mi mráz po zádech,“ poznamenala Laurie. „Myslím tím tu kombinaci inteligence a sociopatie, co je u nich nejhorší. To nejpříšernější na celém Cerinově případu bylo to, že byl svým způsobem geniální. Třeba jen to, jak ti jeho zabijáci strkali lidi do ledniček, aby tkáň rohovky vydržela co nejdéle!

A věděli, že to mylně přisoudíme hyperpyrexii, kterou lidé při otravě kokainem trpívají.“

„Tady jde o to,“ řekl Lou, „ že převážná většina lidí, kteří hrají podle pravidel a drží se zákonů, si neuvědomuje, že je spousta lidí, kteří se chovají docela jinak. Jedna ze stinných stránek toho, že se nám podaří Cerina dostat před soud, je ta, že Vinnie Dominick najednou nemá konkurenta. Drželi se s Cerinem navzájem v šachu, ale s tím je teď konec.

Sotva Cerino zmizel ze scény, organizovaný zločin v Queensu spíš stoupl, než aby klesl.“

„Ale stejně, teď když už je to za námi,“ prohodila Laurie, „pořád nevím, jak nám mohlo trvat tak dlouho, než nám došlo, oč vlastně jde.

Jako doktorka jsem přece věděla, že zákony o pitvě jsou v New Yorku zastaralé a že se na transplantaci rohovky čeká dlouhý čas. Tak jak to, že mě to netrklo dřív?“

„Myslím, že hlavně proto, že to bylo doslova ďábelsky promyšlené,“ soudil Lou. „Myslím, že normální člověk může na takovou možnost těžko vůbec pomyslet.“

„Ráda bych, kdybych tomu dokázala uvěřit,“ posteskla si Laurie. -,.

„Určitě je to tak,“ ujistil ji Lou.

„Snad,“ pokrčila rameny Laurie.

„Ale hlavně jsem ti chtěl povědět, jak to dopadá s Cerinem,“ řekl Lou.

Přešlápl z nohy na nohu.

„To jsem ráda,“ řekla Laurie. Pozorně se na něj dívala. Vyhýbal se jejímu pohledu.

„Asi bych už měl jít zase zpátky do kanceláře,“ prohodil nakonec.

„Chtěl jsi mi ještě něco?“ zeptala se Laurie.

„Ano,“ řekl Lou a podíval se jí konečně přímo do očí. „Nešla bys se mnou dneska večer na večeři, čistě společensky a ne služebně?“

Laurie se usmála té krystalické ukázce Louovy společenské neohrabanosti. Zvlášť teď, potom co spolu pracovali na Cerinově případu a měli možnost jeden druhého líp poznat. Ve všech ostatních směrech dokázal Lou vystupovat rozhodně a sebejistě.

„Mohli bychom třeba zase zajít do Malé Itálie,“ navrhl Lou, když viděl její Váhání.

„Ty nikdy nedáš člověku moc na vybranou,“ podotkla Laurie.

Lou pokrčil rameny. „To abych měl pro sebe nějakou výmluvu, kdybys to zas kvůli něčemu odřekla.“

„Když já už bohužel na dnešek zase něco mám,“ řekla Laurie.

„To je jasné,“ kývl Lou. „Byla to ode mě hloupost. Takže se měj.“

Prudce se obrátil. „A pozdravuj ode mě Jordána,“ zavolal přes rameno.

Laurie se za ním dívala, jak si vykračuje k dvoukřídlým dveřím, a pocítila záchvěv někdejšího podráždění. Bojovala s pokušením nějak mu odseknout. Ještě pořád ji dokázal pořádně naštvat.

Dveře pitevního sálu se za ním zavřely a Laurie se obrátila zpátky ke své práci. Ale byla na vahách.

„Vinnie,“ řekla náhle, „počkej, hned se vrátím.“

Stáhla ze sebe gumové rukavice, zástěru a plášť a vyběhla z pitevního sálu. Chodba byla prázdná. Lou už mezitím zmizel. Laurie si domyslela, že bude v šatně, a tak vtrhla přímo do její mužské části.

Zastihla Loua, právě když ze sebe stahoval pracovní košili, svalnatý a zarostlý hrudník skoro holý. Stydlivě přes sebe košili opět přetáhl.

„Štve mě, když mě podezíráš, že se scházím s Jordánem Scheffieldem,“ osopila se na něj Laurie s rukama vbok. „Dobře víš, že on byl v tom všem taky namočený.“

„To vím, že v tom byl namočený,“ přitakal Lou. „Ale vím taky, že ho z ničeho ani neobvinili. Dokonce jsem si dal tu práci zjistit, že proti němu nezavedla disciplinární řízení ani lékařská komora, přestože tu bylo vážné podezření, že o všem věděl. Jsou lidé, kteří si myslí, že Jordán o celé té věci s Cerinem mluvil, ale byl zticha, protože se mu zamlouvalo, že může operovat víc pacientů. A tak si Jordán vesele rejžuje dál, jako by se nechumelilo.“

„A ty si myslíš, že já se s ním přes tohle všechno pořád scházím?“ dopálila se Laurie. „To mě už vyloženě urážíš.“

„Co já můžu vědět,“ řekl schlíple Lou. „Nikdy jsi o něm nemluvila.“

„Já myslela, že je to jasné,“ pohoršila se Laurie. „A mimoto jsme pracovali vedle sebe tak dlouho, že ses zeptat klidně mohl.“

„Tak promiň,“ omluvil se Lou. „Možná že jsem měl prostě jen strach, že s ním chodíš dál. Vzpomeň si, jak jsem se ti jednou přiznal, že na něj trochu žárlím.“

„To je ten poslední, na koho bys mohl žárlit,“ rozhorlila se Laurie.

„Jordán by si mohl gratulovat, kdyby měl jen špetičku tvé poctivosti a spolehlivosti.“

„Já bych chtěl mít špetičku jeho vzdělání,“ namítl Lou. „Nebo toho jeho vystupování. Vždycky se ke mně choval jako k někomu druhořadému.“

„Celé to jeho vychování je jen navenek,“ prohlásila Laurie. „Jediné, co ho doopravdy zajímá, jsou jeho prachy. Je mi trapné, když pomyslím, že jsem byla, pokud šlo o něj, zrovna tak slepá, jako pokud šlo o to, co vyváděl Cerino. Nechala jsem se zbláznit tím, jak mě uháněl, a tou jeho zdánlivou sebejistotou. Ty jsi viděl, co je za tou jeho fasádou, ale já ne, přestože jsi mi to říkal na rovinu.“

„Za to ty nemůžeš,“ poznamenal Lou. „Máš sklon vidět lidi lepší, než jak je vidím já. Nejsi takový cynický parchant jako já. Taky jsi nikdy nemusela mít mindráky kvůli prostředí, v kterém jsi vyrostla.“

„Na to prostředí můžeš být pyšný,“ ujistila ho Laurie. „Díky němu jsi takový, jaký jsi.“

„No jo,“ vzdychl Lou. „Ale přesto bych byl radši chodil na Harvard.“

„Když jsem prve říkala, že už na dnešek něco mám, myslela jsem, že mě třeba někam pozveš na zítřek nebo na příští týden. Ale dneska večer, i když to zní trochu prozaicky, jdu k našim. Nechceš tam jít se mnou?“

„To nemyslíš vážně,“ řekl Lou. „Já?“

„Ano,“ přisvědčila Laurie a začínala se tou myšlenkou rozehřívat.

„Jeden z velkých zvratů kolem té záležitosti s Cerinem byl ten, že se vztahy mezi mnou a našimi o moc zlepšily. Dokonce i táta už uznal, že jsem konečně jednou udělala něco, s čím se může pochlubit, a já myslím taky dostala trochu víc rozumu. Už jsem jim přestala dělat naschvály.

Myslím, že mi to všechno pomohlo k tomu, abych se konečně dokázala jakžtakž vyrovnat s tím, že jsem vlastně zavinila bratrovu smrt.“

„Tohle už na mě začíná být trochu moc učené a psychologické,“ poznamenal Lou.

„Asi to rozebírám moc zeširoka,“ uznala Laurie. „Ale podstata je v tom, že u našich může být docela zábava. Poslední dobou k nim chodím aspoň jednou za týden. A byla bych moc ráda, kdybys tam šel se mnou. Ráda bych jim předvedla někoho, koho si doopravdy vážím,“

„Nedělej si ze mě legraci,“ ohradil se Lou.

„Ale to vůbec ne,“ bránila se Laurie. „Naopak, čím víc na to myslím, tím víc bych stála o to, abys šel. A když budeš chtít, můžeš mě vzít do Malé Itálie třeba zítra.“

„Milá dámo,“ podotkl Lou, „to jste si na sebe něco spískala.“