KAPITOLA 27
Hansen musel ukázat odznak třem sestrám a dvěma internistům, než se dozvěděl, kde najde sestru Demarcovou.
„Na sále už skončila a teď je… hm… v osmičce na jednotce intenzivní péče.“ Korpulentní černoška hleděla na monitor počítače. Všichni zaměstnanci nemocnice byli zjevně sledováni elektronickými senzory.
Hansen vyjel na jipku a našel tam sestru s mobilem u ucha, nad jakousi dívkou, která buďto spala, nebo byla v kómatu. Měla spoustu modřin a obvazů a vedly do ní přinejmenším tři hadičky.
„Paní Demarcová?“ Hansen jí ukázal odznak.
„Musím jít,“ řekla sestra do telefonu, přerušila hovor, ale mobil si nechala v ruce. „Co si přejete, kapitáne?“
Hansen se na ni co nejpodmanivěji usmál. „Vy víte, že jsem kapitán?“
„Máte to napsáno na tom odznaku, co jste mi právě ukázal. Pojďme na chodbu.“
„Klidně můžeme zůstat tady,“ odvětil Hansen. „Bude to jen chvilka.“ Zamlouvaly se mu prosklené dveře a stěny, které je oddělovaly od sesterny. Přistoupil až k lůžku a sklonil se nad spící dívkou. „Bouračka?“
„Ano.“
„Jak se jmenuje?“
„Rachel.“
„Kolik jí je?“
„Čtrnáct.“
Hansen se vítězoslavně usmál. „Sám mám čtrnáctiletého syna. Jasona. Až vyroste, chce hrát profesionálně hokej.“
Sestra nereagovala. Pohlédla na jeden z monitorů a upravila hadičku s nitrožilní výživou. Dosud v ruce svírala ten stupidní mobil.
„Přežije to?“ zeptal se Hansen, kterému bylo naprosto ukradené, jestli ta holka přežije, nebo se jí v příští vteřině zastaví srdce, ale toužil se zalíbit Gail Demarcové. Většina žen nedokázala jeho úsměvu a vlídné osobnosti odolat.
„Doufáme, že ano,“ odpověděla sestra. „Co pro vás můžu udělat, kapitáne?“
„Mluvila jste v poslední době se svou švagrovou Arlene, paní Demarcová?“
„Naposledy zhruba před týdnem. Má nějaký problém?“
„To nevíme.“ Ukázal jí fotografii Frearse. „Viděla jste někdy tohoto muže?“
„Ne.“
Žádné váhání. Žádné otázky. Žádné známky znepokojení. Gail Demarcová nereagovala podle scénáře. „Domníváme se, že tento muž vaši švagrovou možná unesl.“
Sestra ani nemrkla. „Proč by to dělal?“
Hansen si promnul bradu. Za jiných okolností by na tu nevstřícnou ženskou s potěšením vytáhl nůž. Aby se uklidnil, pohlédl znovu na spící dívku. Zařadil by ji kamsi k horní hranici své oblíbené věkové kategorie. Zvedl její zápěstí, aby se podíval na tmavozelený nemocniční náramek.
„Prosím, nedotýkejte se jí, kapitáne. Máme strach z infekce. Díky. Vážně bychom měli jít na chodbu.“
„Už jen minutku, paní Demarcová. Vaše švagrová pracuje pro jistého Joea Kurtze. Co mi o panu Kurtzovi můžete říct?“
Sestra vstoupila mezi Hansena a spící dívku. „O Kurtzovi? V podstatě nic. Nikdy jsem se s ním nesetkala.“
„Takže s Arlene jste v posledních dnech nemluvila?“
„Ne.“
Hansen ženu naposledy oblažil svým nejkouzelnějším úsměvem. „Moc jste mi pomohla, paní Demarcová. Děláme si o vaši švagrovou starosti, potřebovali bychom zjistit, kde se nachází a jak na tom je. Kdyby se s vámi spojila, dejte mi prosím ihned vědět. Tady je moje vizitka.“
Gail Demarcová si vizitku vzala, ale hned si ji zasunula do kapsy pláště, jako by byla nakažená.
Hansen sjel výtahem do přízemí, krátce si tam promluvil se sestrou na recepci, a pak pokračoval výtahem dolů do garáží. Dozvěděl se několik věcí. Zaprvé, Kurtzova sekretářka se svou švagrovou mluvila, patrně jí ale neřekla nic o Frearsovi ani ji nezasvětila do žádných podrobností. Sestra věděla akorát dost na to, aby si nedělala nejmenší starosti o Arlenino bezpečí. Zadruhé, Gail téměř jistě ví, kde se Arlene skrývá. A s ní dost možná i Kurtz. Zatřetí, je nanejvýš pravděpodobné, že se Arlene, její šéf a nejspíš i Frears ukrývají v bytě sestry Demarcové na Colvin Avenue. A konečně, což bylo možná nejdůležitější, Hansen poznal jméno na dívčině náramku: Rachel Raffertyová. Většině lidí by to spojení uniklo, James B. Hansen měl však takřka dokonalou fotografickou paměť. Vybavil si poznámky z Kurtzovy policejní složky: někdejší partnerka v soukromé detektivní kanceláři, Samantha Fieldingová, jed…
