KAPITOLA 21
„Chtěl jste nás vidět, kapitáne?“
„Posaďte se,“ řekl Hansen.
Detektivové Brubaker a Myers se na sebe navzájem podívali a posadili se. Kapitán Millworth už je k sobě do kanceláře párkrát zavolal, nikdy je ale nevyzval, ať se posadí.
Hansen obešel stůl, usadil se na okraj a podal Brubakerovi fotografii Johna Wellingtona Frearse. „Znáte toho muže?“
Brubaker si fotku vzal a zavrtěl hlavou. Hansen ani nečekal, že by o Frearsovi slyšeli, přestože byl přímo tady na stanici. Hodlal jim namluvit, že se Frears pohřešuje, a pověřit je zvláštním úkolem, aby ho – inkognito – vystopovali. Komplikacemi, které by z toho mohly vzniknout, se plánoval zabývat až později.
„Počkej, já toho chlapa viděl,“ ozval se Myers.
Hansena to překvapilo. „Tady na stanici?“
„Na stanici? Ne. Frede, zahlídli jsme ho přece před týdnem, když jsme sledovali Kurtze. Šel do toho baru Blue Franklin, vzpomínáš si?“
Brubaker si ještě jednou prohlédl fotku. „Jo, mohl by to být on.“
„Mohl? Je to natuty on. Přijel přece v tom bílým fordu… myslím, že to byl Contour… a zaparkoval přímo za náma, když jsme na Kurtze čekali před barem.“
„Jo.“
Kdyby Hansen neseděl na okraji stolu, možná by měl problémy to ustát. Naprosto dokonalé. „Chcete mi říct, že tenhle chlap byl v baru ve stejnou dobu jako Joe Kurtz?“
„Přesně tak, kapitáne,“ přesvědčil Myers a Brubaker přikývl.
Hansen cítil, jak všechno v jeho vesmíru zapadlo zpět na své místo. Co mu ještě před chvílí připadalo jako naprostý chaos, teď vytvořilo nádherně přehlednou mozaiku. Tuhle náhodu mu seslal sám Bůh, byla tak prostá a jednoznačná. „Potřebuju toho muže najít,“ řekl. „Jmenuje se John Wellington Frears a máme obavy o jeho bezpečí.“ Zopakoval těm dvěma idiotům, že hlášení mají podávat přímo jemu a nikomu jinému.
„Prokrista,“ ozval se Myers. „Promiňte, kapitáne. Ale vy si myslíte, že by se zmizením tohohle chlapa mohl mít něco do činění Joe Kurtz?“
„Vy dva jste ho sledovali,“ odvětil Hansen. „Kde přesně v té době byl?“
„Včera v noci se nám ztratil,“ odpověděl Brubaker. „Narazili jsme na něj až dneska dopoledne v Cheektowaze. Jeli jsme se právě podívat k baráku jeho sekretářky, když jsme ho zahlídli, jak jede po Union Road…“ Zarazil se.
„Nedaleko Sheratonu,“ doplnil Hansen.
Myers přikývl. „To je fakt, kousek od letiště.“
„Čili to vypadá, že se můžeme znovu pustit do sledování Kurtze,“ dodal Brubaker.
Hansen zavrtěl hlavou. „Tohle je důležitější. Tenhle Frears je koncertní houslista a hodně důležitý člověk. Mohlo by tady jít o únos.“
Myers se zamračil. „Jako že by to byl případ pro SWAT, FBI a tyhle kokoty? Promiňte, kapitáne, ale víte, jak to myslím.“
Hansen obešel stůl a usadil se do koženého křesla. „Zatím jste v tom jenom vy dva, já a naše předtucha. Koneckonců se Frears a Joe Kurtz mohli v tom baru ocitnout ve stejnou dobu čistě náhodou. Nebo jste je zahlédli pohromadě ještě někdy jindy?“
Oba detektivové zavrtěli hlavou.
„Takže chci, abyste zahájili velice opatrné sledování. Počínaje dnešním odpolednem. Čtyřiadvacet hodin denně.“
„Jak to máme provést?“ opáčil Brubaker. Pak dodal: „Pane.“
„Sólová práce,“ řekl Hansen.
„Dvanáctihodinovky?“ zasténal Myers. „O samotě? Ten grázl je nebezpečnej.“
„Přidám se k vám,“ prohlásil Hansen. „Vypracujeme si rozvrh. A nejde o týdny, maximálně o jeden dva dny. Jestli má Kurtz se zmizením Frearse něco společného, zjistíme to velice brzy. Frede, ty si vezmeš první směnu. Podíváš se k té jeho sekretářce do Cheektowagy. Tommy, ty v nejbližších hodinách objedeš ten jeho hotel, kancelář a tak dále. Frede, ty tu se mnou chvilku zůstaň. Chci s tebou mluvit ještě o něčem.“
Myers s Brubakerem se na sebe podívali, načež Myers vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Kapitán Millworth jim až dosud vždycky vykal.
Brubaker zůstal stát u stolu a čekal.
„Minulý týden se na mě kvůli tobě obrátilo oddělní pro vnitřní záležitosti,“ začal Hansen.
Brubaker si vložil do pusy párátko, ale nic neříkal.
„Granger a jeho chlapci si myslí, že máš nějaké pletky s Farino…
