Kruté mrazy (Dan Simmons)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 8

Ve stejnou dobu v předměstské čtvrti Tonawanda, půl hodiny cesty od Lockportu, slavil James B. Hansen – alias Robert Millworth alias Howard G. Lane alias Stanley Steiner alias půl tuctu dalších jmen, z nichž žádná nesdílela tytéž iniciály – své padesátiny.

Hansen – v současnosti používal jméno Robert Gaines Millworth – byl obklopen přáteli a milující rodinou, již tvořila manželka Donna, kterou si vzal před třemi lety, nevlastní syn Jason a osmiletý irský setr Dickson. Dlouhá příjezdová cesta k jeho modernistickému domu na břehu Elicott Creeku byla plná průměrně drahých sedanů a terénních vozů jeho přátel a kolegů, kteří se rozhodli udatně čelit další vánici, jen aby ho mohli překvapit dokonale naplánovaným večírkem.

Hansen byl uvolněný a žoviální. Teprve před deseti dny se vrátil z prodloužené služební cesty do Miami a všichni mu teď záviděli, jak je opálený. Od dob, kdy přednášel psychologii na Chicagské univerzitě, skutečně přibral skoro patnáct kilo, měřil ale sto devadesát dva centimetrů, většina nabrané váhy se nacházela ve svalech a i ten tuk dokázal být k užitku, když šlo do tuhého.

Teď se Hansen procházel mezi hosty, tu a tam se zastavil u skupinky přátel, aby s nimi prohodil pár slov, usmíval se všem nevyhnutelným vtipům o padesátnících za zenitem a obecně všechny poplácával po ramenou nebo si s nimi potřásal pravicí. Občas pomyslel na to, kde tahle jeho pravice nedávno byla, na to, co před dvanácti dny pohřbil na jednom kopečku v Everglades a čeho se ta jeho pravice dotýkala, a musel se usmát. Vyšel na moderní terasu z betonu a průmyslových vláken nad předními dveřmi, nadechl se studeného večerního vzduchu, zamžikáním setřásl vločky z řas a čichl si k dlani. Věděl, že po dvou týdnech už z ní vápno ani krev nemohou být cítit, ale ta vzpomínka v něm přesto rozproudila trochu adrenalinu.

Když bylo Jamesi B. Hansenovi dvanáct let – žil tehdy pod svým pravým jménem, které dnes už bezmála zapomněl – a vyrůstal v Kearney v Nebrasce, viděl Tonyho Curtise ve filmu Velký podvodník. Film, založený na skutečných událostech, vyprávěl příběh muže, který střídal práce i totožnost – jistou dobu se vydával za lékaře, a dokonce jednomu pacientovi opravdu zachránil život operací. Od té doby před bezmála čtyřiceti lety se tentýž nápad objevil v bezpočtu dalších filmů, televizních pořadů či takzvaných reality show, pro mladého Jamese B. Hansena však představoval zjevení srovnatelné s tím, které srazilo na kolena Šavla na cestě do Damašku.

Hansen si okamžitě začal vytvářet nové já, nejprve jen tím, že lhal svým kamarádům, učitelům a matce – jeho otec zahynul při dopravní nehodě, když bylo Hansenovi šest. Matka zemřela, když studoval prvním rokem na Nebraské univerzitě; hned pár dní nato univerzitu opustil, přestěhoval se do Indianapolis a změnil si jméno i minulost. Bylo to tak snadné. Ve Spojených státech mohl mít každý takovou totožnost, jakou si sám vybral, a obstarat si příslušný rodný list, řidičský průkaz, kreditní karty, opisy vysvědčení z vysoké školy a tak dále byla vyloženě hračka.

Přinejmenším pro Jamese B. Hansena, k jehož oblíbeným hračkám patřily v dětství mouchy, kterým trhal křidélka, a koťata, která pitval. Hansen dobře věděl, že šlo o raný projev sociopatické a nebezpečně psychotické osobnosti – dva roky si na živobytí vydělával jako profesor psychologie a přednášel o těchto věcech ve svých kurzech psychopatologie –, ale nijak ho to netrápilo. Co průměrní lidé svázaní svěrací kazajkou konformity označovali za sociopatologii, on vnímal jako osvobození – osvobození od společenských pravidel, která ty slabošské miliony nikdy nenapadne porušit. A Hansen si po celá desetiletí nesentimentálně uvědomoval svou vlastní nadřazenost: jestli mu střední škola v Nebrasce vůbec kdy něčím prospěla, pak snad jedině tím, že ho tam nechali absolvovat celou sadu testů inteligence – zkoumali tehdy, jestli nemá nějaké citové potíže a problémy s učením –, a šokovaný školní psycholog následně sdělil jeho matce, že Jimmy (nikoli jeho tehdejší jméno) má IQ 168, což je maximum, jehož mohl v daných testech inteligence dosáhnout, a řadí ho to do kategorie géniů. Pro Jimmyho to nebyla žádná novinka, protože odjakživa věděl, že je mnohem chytřejší než jeho spolužáci a učitelé (nikdy neměl žádné opravdové kamarády). Nešlo o namyšlenost, jen o přesný postřeh. Školní psycholog prohlásil, že by se mladý Hansen hodil do nějaké speciální školy s programem pro nadané děti, jenže v nebraském Kearney v šedesátých letech nic takového pochopitelně neexistovalo. Kromě toho Hansenova učitelka z Jimmyho esejů na kreativní psaní vyrozuměla, že šestnáctiletý žák s oblibou mučí kočky a psy, a Jimmyho málem vyloučili. Zachránila ho jedině intervence churavé matky a jeho vlastní urputné zapírání.

Zmíněné eseje byly poslední příležitostí, kdy Hansen o něčem důležitém řekl pravdu.

James B. Hansen už ve velmi raném věku pochopil jednu zásadní věc: totiž že všichni odborníci, specialisté a profesionálové vědí prd. Propastnou část jejich takzvaných profesí tvoří jazyk, žargon, učené žvásty. Stačí si osvojit tohle, načíst si něco z oboru, náležitě se obléct, a pokud jste dostatečně inteligentní, můžete dělat v podstatě cokoli. Během těch dvaatřiceti let falešné totožnosti a nezávislosti na pravdě se Hansen sice nikdy nepokoušel vydávat za pilota nebo neurochirurga, ale domníval se, že kdyby si to umanul, zvládl by i to. Dokázal se v těch letech uživit jako profesor angličtiny, šéfredaktor v jednom významném nakladatelství, manipulant těžké stavební techniky, automobilový závodník, psychiatr na Park Avenue, profesor psychologie, herpetolog specializující se na získávání jedu, odborník na magnetickou rezonanci, počítačový inženýr, špičkový realitní makléř, politický poradce, letecký dispečer, hasič a ještě v minimálně pěti dalších profesích. Jediné studium, které ve všech těchto oborech absolvoval, byla četba v knihovně.

James B. Hansen věděl, že světu nevládnou peníze. Vládne mu důvěřivost a oblbování.

Žil ve více než dvou desítkách velkých amerických měst a dva roky strávil ve Francii. Evropa ho nenadchla. Dospělí tam byli namyšlení a malé holky příliš protřelé. Těžko se tam obstarávaly střelné zbraně. Ale policajti tam byli stejně tupí jako v Americe, a rozhodně tam měli lepší jídlo.

Kariéru sériového vraha zahájil až ve třiadvaceti letech, i když zabíjel už předtím. Jeho otec po sobě nezanechal žádné životní pojištění, žádné úspory, nic než dluhy a nelegálně drženou karabinu M1 z korejské války se třemi zásobníky nábojů. Den poté, co jeho učitelka angličtiny paní Berkstromová letěla za ředitelem s jeho esejemi o mučení zvířat, mladý Hansen nabil pušku, uložil ji k holím do tátovy staré tašky na golf, a tu s sebou přitáhl do školy. Tenkrát ještě ve školách nebývaly detektory kovů. Jeho plán byl elegantní: zabít paní Berkstromovou, ředitele, školního psychologa, ze kterého se vyklubal zrádce – nejdřív ho doporučoval do speciální školy pro nadané a pak najednou obrátil a začal doporučovat naopak pravidelné návštěvy u psychiatra – a potom všechny spolužáky, které se mu podaří najít, než mu dojde munice. James B. Hansen mohl módu masových školních vražd odstartovat třicet let před Columbine. Jen s tím rozdílem, že by po činu v žádném případě nespáchal sebevraždu. Plánoval zabít co největší počet lidí – včetně své dýchavičné, chrchlající, neužitečné matky – a pak po vzoru Hucka Finna zdrhnout do indiánských teritorií.

Nicméně kombinace inteligenčního kvocientu na úrovni génia a skutečnosti, že první hodinu byl tělocvik – Hansen se do nemilosrdného vraždění nehodlal pouštět v trapných trenýrkách –, ho nakonec přiměla plán stornovat. O polední pauze odvlekl golfovou tašku zpátky domů a M1 vrátil na její místo ve sklepě. Věděl, že na srovnávání účtů bude čas později, až to nebude vyžadovat útěk a ukrývání před policií, která by až do konce života pronásledovala jeho „larvální“ totožnost, jak o ní už v té době uvažoval.

A tak se Hansen dva měsíce po matčině pohřbu a po prodeji domu v Kearney a jeden měsíc poté, co bez zanechání doručovací adresy odešel z univerzity, vrátil uprostřed noci do rodného města, počkal si, až paní Berkstromová v šeru zimního nebraského rána vyjde ven ke svému stejšnu, dvakrát ji z M1 střelil do hlavy, načež pušku cestou na východ hodil do Platte River.

Touha po znásilňování a zabíjení malých dívek se v něm probudila ve třiadvaceti letech, po krachu – nikoli jeho zaviněním – prvního manželství. Od té doby byl James B. Hansen ženatý sedmkrát, nicméně skutečné pohlavní uspokojení mu přinášely jen ony epizody s mladými, nedospělými dívkami. Manželky fungovaly jako dobré maskování a součást totožnosti, kterou si v dané době přisvojil, jejich špekatá, opotřebovaná a unavená těla ho však nijak nevzrušovala. Pokládal se za labužníka neposkvrněnosti. A vyděšené panenství mělo přesně ten buket a aroma, jaké dráždily jeho chuťové pohárky ze všeho nejvíc. James B. Hansen věděl, že kulturní odpor k pedofilii je pouze dalším dokladem toho, že se lidé nejdál odtahují od věcí, po nichž touží nejvíc. Muži odnepaměti chtějí zasít své semeno do co nejmladších a nezkušených dívek – přestože Hansen své semeno nezasel nikdy nikam, vždy si dával dobrý pozor, aby měl kondom a latexové rukavice, protože usvědčování pachatelů podle vzorků DNA bylo čím dál běžnější. Nicméně tam, kde ostatní muži snili a onanovali, James B. Hansen jednal a užíval si.

Nejednou by se mu sice mohlo hodit přidat do repertoáru svých chameleonských totožností „teplouše“, ale rozhodl se, že tak daleko přece jen nezajde. Není úchyl.

Protože znal svůj vlastní psychopatologický profil, vyhýbal se stereotypům zločineckého chování. Už přesáhl horní věkovou hranici průměrného sériového vraha. Odolával nutkání sklízet častěji než jednou ročně. Mohl si dovolit létat kamkoli chtěl a s velkou pečlivostí si vybíral oběti ze všech částí Spojených států, bez sebemenší zeměpisné spojitosti s jeho přechodným domovem v dané době. Neodnášel si žádné suvenýry kromě fotografií, a ty byly zamčeny v titanovém kufříku v drahém trezoru v jeho zabezpečeném pokoji se zbraněmi ve sklepě tohoto domu. Do zmíněného pokoje měl přístup jen on. Kdyby jeho kufřík se suvenýry našla policie, jeho současná totožnost už by musela být dávno vyzrazená. A kdyby do pokoje a do trezoru bůhvíjak pronikla jeho současná manželka nebo syn a podařilo se jim kufřík otevřít… inu, ti dva byli postradatelní.

Ale k tomu nikdy nedojde.

Hansen už věděl, že John Wellington Frears, afroamerický houslista z dob jeho pobytu v Chicagu před dvěma desetiletími a otec čísla devět, je teď v Buffalu. Už věděl, že se Frears domnívá, že ho zahlédl na letišti – což Hansena zprvu udivilo a znepokojilo, protože od těch časů v Chicagu podstoupil pět plastických operací a své někdejší já by nejspíš nepoznal ani sám –, zároveň však věděl, že Frearsovým zmateným spekulacím nepřikládá na policejním ředitelství nikdo žádnou váhu. James B. Hansen byl oficiálně stejně mrtvý jako malá Crystal Frearsová a chicagská policie to mohla prokázat záznamy od zubaře a fotografiemi ohořelé mrtvoly – na níž nechybělo ani částečně identifikovatelné mariňácké tetování, které James B. Hansen míval. A v duchu vůbec nepochyboval o tom, že nikdo další by mezi současným vtělením Jamese B. Hansena a tehdejším chicagským profesorem psychologie nespatřoval žádnou tělesnou podobnost.

Ten údajný povyk na letišti mu unikl – spousta let cvičné střelby bez ochrany uší mu poškodila sluch – a v práci se o něm dozvěděl až se zpožděním, protože si po návratu ze služební cesty na Floridu vzal dva dny volna. Měl ve zvyku strávit po svém každoročním „výletu“ vždy jeden nebo dva dny mimo práci a bez rodiny.

Když se o Frearsovi doslechl, měl v první chvíli nutkání dojet do Sheratonu a toho přeceňovaného fidlálka na místě odprásknout. Skutečně se k hotelu u letiště rozjel, nakonec v něm ale opět zvítězila ta chladně uvažující, analytická část jeho geniálního intelektu. Vražda Frearse tady v Buffalu by nutně vedla k vyšetřování, které by muselo vzít v potaz jeho hlášení o incidentu na letišti, takže by se nejspíš zapojila i chicagská policie a pravděpodobně by znovu otevřela případ Crystal Frearsové.

Napadlo ho, že tedy počká, až se starý černoch vrátí ke svému osamělému životu v New Yorku a vyrazí na nadcházející koncertní turné. Hansen už si stáhl jeho kompletní itinerář a usoudil, že třeba takový Denver se dokonale hodí ke zfušovanému loupežnému přepadení. Smrtelné zranění. Skromný nekrolog v The New York Times. Jenže to s sebou přinášelo problémy: Hansen by musel za Frearsem odletět a po letu vždycky zůstanou záznamy, vražda v jiném městě by znamenala, že Hansen nebude mít přehled o vyšetřování. A především: nechtěl zkrátka čekat. Chtěl Frearse mrtvého. Co nejdřív. Potřeboval ovšem někoho do role zjevného podezřelého – někoho, na koho by se to nejen dalo hodit, ale kdo by také mohl schytat kulku, až by se bránil zatčení.

Hansen se vrátil do domu, se smíchem přecházel mezi hosty, vyprávěl zábavné historky, smál se své vlastní smrtelnosti – ve skutečnosti se v padesáti cítil silnější, mazanější a čilejší než kdy dřív – a pomalu postupoval ke kuchyni a k Donně.

Vtom mu zavibroval pager.

Podíval se na číslo. „Do háje.“ Nepotřeboval, aby mu tihle šašci zkazili narozeniny. Došel si do ložnice pro mobil – jeho syn seděl u počítače a okupoval pevnou linku – a vyťukal na něm číslo.

„Kde jste?“ zeptal se. „Co se děje?“

„Jsme u vás před barákem, pane. Měli jsme cestu kolem a máme pár novinek, ale nechtěli jsme rušit večírek.“

„To mě těší, že vás to napadlo,“ řekl Hansen. „Zůstaňte, kde jste.“ Oblékl si kašmírový blejzr, sešel do přízemí a prodral se uličkou gratulací a plácání po zádech. Ti dva čekali u auta na konci příjezdové cesty, hrbili se v chumelenici a podupávali, aby se zahřáli.

„Kdo vám tak zmaloval auto?“ zeptal se Hansen. Ani v matném světle vzdálené žárovky na verandě nemohl stopy vandalismu přehlédnout.

„Ty zasraný smradi nás posprejovali, když jsme –“ spustil detektiv Brubaker.

„No tak,“ zarazil ho Hansen. „Pozor na jazyk.“ Obscénnosti a vulgarita se mu příčily.

„Promiňte, kapitáne,“ omluvil se Brubaker. „Sledovali jsme dneska ráno s Myersem stopu a místní kluci nám posprejovali auto. Chtěli jsme –“

„Co je na těch novinkách tak důležitého, že to nemůže počkat do pondělka?“ přerušil ho Hansen. Brubaker s Myersem byli nečestní, nedůležití policajti, společníci toho zavražděného křiváka Hathawaye, pro kterého celé oddělení loni na podzim ronilo krokodýlí slzy. Křiváci v uniformě se Hansenovi příčili ještě víc než vulgární vyjadřování.

„Kudrnáč umřel,“ sdělil mu Myers.

Hansen se musel na vteřinu zamyslet. „Henry Pruitt,“ vzpomněl si. Jeden ze tří bývalých trestanců z Attiky nalezených na dálnici I-90. „Nabyl ještě před smrtí znovu vědomí?“

„Ne, pane,“ zavrtěl hlavou Brubaker.

„Tak proč mě s tím otravujete?“ Zatím neměli žádné vodítko, kdo tu trojí vraždu mohl spáchat, a popisy od svědků z bufetu se naprosto rozcházely. Policista, kterého někdo uspal ránou do hlavy, si na nic nevzpomínal a byl celému oddělení pro smích.

„Něco nás napadlo,“ prohlásil detektiv Myers.

Hansen polkl pichlavý komentář, který se mu dral na jazyk. Čekal.

„Trochu jsme si dneska podali jednoho týpka, co taky seděl v Attice,“ začal vysvětlovat Brubaker.

„Čtvrtina obyvatel našeho města seděla v Attice nebo má v příbuzenstvu někoho, kdo tam seděl,“ opáčil Hansen.

„To jo, ale tenhle chlap Poskoky pravděpodobně znal,“ ozval se Myers. „A navíc měl i důvod je sejmout.“

Hansen stál v chumelenici a čekal. Někteří z hostů už začínali odjíždět. Na koktejlový večírek byly připravené jen obložené mísy a na večeři zůstávalo jen několik nejbližších přátel.

„Gang z bloku D, co si říká Mešita děsu, uvalil na toho chlapa fatvu,“ pokračoval Brubaker. „Deset tisíc dolarů. Fatva je –“

„Já vím, co je to fatva,“ usadil ho Hansen. „Jsem na oddělení nejspíš jediný, kdo četl Salmana Rushdieho.“

„Ano, pane,“ omluvil se Myers za svého parťáka. Šašci.

„Kam tím míříte?“ zeptal se Hansen. „Chcete říct, že Pruitt, Tyler a Banes –“ mrtvé nikdy neoznačoval přezdívkami a nikdy o nich nemluvil neuctivě „– se snažili toho vašeho chlapa odkrouhnout, aby shrábli odměnu od Mešity z bloku D?“

„Ano, pane,“ přisvědčil detektiv Brubaker.

„Jak se jmenuje?“

„Kurtz,“ řekl Myers. „Joe Kurtz. Je to taky trestanec. Odseděl si jedenáct let z osmnáctiletého trestu za –“

„Ano, ano,“ uťal ho Hansen netrpělivě. „Viděl jsem jeho složku. Byl na seznamu podezřelých v případu toho masakru u Farinových loni v listopadu. Chyběly ale důkazy, které by ho spojovaly s místem činu.“

„To u Kurtze chybí vždycky,“ podotkl zatrpkle Brubaker. Hansen věděl, že Brubaker naráží na smrt svého parťáka Jimmyho Hathawaye. V době Hathawayovy vraždy byl Hansen v Buffalu teprve krátce, s dotyčným se ale setkal a považoval ho za pravděpodobně nejtupějšího policajta, s jakým kdy měl tu čest, což znamenalo hodně. Podle Hansenova názoru – který s ním sdílela většina výše postavených důstojníků, včetně těch, co na oddělení sloužili už léta – Hathaway zaplatil za svoje pletky s mafií.

„Taky se proslýchá, že Kurtz hned potom, co ho pustili z Attiky, hodil do Niagarských vodopádů toho dealera Malcolma Kibunteho,“ přisadil si Myers. „Prostě toho zmrda… promiňte, kapitáne, prostě ho vzal a mrsknul ho přes zábradlí.“

„Začíná mi být zima,“ řekl Hansen. „Co vlastně chcete?“

„Už nějakou dobu toho Kurtze sledujeme na vlastní pěst,“ vysvětlil Brubaker. „Napadlo nás, jestli by se z toho nedal udělat oficiální případ. Stačily by tři týmy. Woltz a Farrell teď stejně nemají co na práci a –“

Hansen zavrtěl hlavou. „Je to jen na vás. Pokud toho chlapa chcete sledovat, můžete se tomu pár dní věnovat ve služební době. Ale s proplácením přesčasů nepočítejte.“

„A dopr… doprčic, kapitáne,“ ozval se Myers. „Zrovna dneska už jsme požádali o proplacení dvanácti hodin a –“

Hansen ho umlčel pohledem. „Ještě něco?“

„Ne, pane,“ odvětil Brubaker.

„Tak s tou kraksnou prosím vás vypadněte z mojí cesty,“ řekl Hansen a obrátil se zpět k osvícenému domu.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024