Bič (Dick Francis)

patnáct

V neděli jsem skoro celý den strávil u moře, na opuštěném pobřeží u Norfolku. Odjel jsem tam z Newmarketu prostě jen tak, abych nějak ubil čas.

Sluníčko sice svítilo, ale vítr od Severního moře vyhnal z pláží většinu výletníků, jen tu a tam se choulily malé skupinky pod plátěnými stříškami a několik otužilejších a vytrvalých dětí stavělo z písku hrady.

Seděl jsem v dolíku pod písečnou dunou, vystlaném trsy hrubé trávy, slunce na mě zářilo a já pozoroval vlny, jak přicházejí a zase se vzdalují. Pak jsem se procházel po břehu a kopal do prázdných lastur. Díval jsem se na moře, přidržoval si levé předloktí zatížené strojem z kovu a umělé hmoty. Protéza nebyla těžká, ale pronesla se.

Když jsem byl sám a na opuštěném místě, většinou se mi ulevilo a jako bych nabyl nových sil. Ten den mi ale nic nepomáhalo. Moji běsové mne pronásledovali. Cena hrdosti... cena bezpečí. Charles mi kdysi řekl, že kdybych na sebe nekladl tak vysoké nároky, měl bych lehčí život. Asi to byla pravda. Jenže já jsem takový, jaký jsem, s tím se nedá nic dělat. Totiž, byl jsem takový až do okamžiku, kdy ve mně jediný člověk dokázal všechno rozvrátit.

Když prý člověk u Limekillns kýchne, je to slyšet na dvě míle až na závodišti, říkají v Newmarketu. Zpráva o mé asistenci při pitvě Gleanera se jistě donesla ke Georgu Casparovi během jediného dne. Dozví se o tom Trevor Deansgate, určitě se to dozví.

Ještě stále je čas, říkal jsem si, ještě mohu utéct, mohu ujet, cestovat, odletět k jiným mořím, pod jiné nebe. Ještě mám možnost utéct před terorem, kterým mi hrozí. Mohu,".. utéct.

Opustil jsem pobřeží a odjel jako otupělý do Cambridge. Ubytoval jsem se v hotelu University Arms. Ráno jsem šel do Tiersonových laboratoří na výrobu sér a vakcín. Přál jsem si mluvit s panem Livingstonem. Pan Livingston se dostavil. Asi šedesátiletý, šedovlasý, hubený člověk. Stále pohyboval rty, jako by něco uždiboval, i když mluvil. Vypadal jako neškodná sušinka, ale byl prý chytrý jak opice, podle slov Keňa Armadala.

"Pan Halley, že?" Potřásl mi rukou ve vstupní hale. "Pan Armadale mi už telefonoval, vysvětlil mi, co potřebujete. Snad vám budu něco platný. Pojďte dál, pojďte dál, tudy prosím..."

Vykročil drobnými krůčky a co chvíli se ohlížel, jdu-li za ním. Asi ze zvyku, jistě se mu mnohokrát stalo, že v tem spletitém, zmateném bludišti prosklených chodeb, laboratoří a uzavřených zahrádek návštěvníka ztratil.

"Laboratoře se rozrůstaly jaksi nekoordinovaně," vysvětloval, "ale už jsme tady." Zavedl mne do veliké laboratoře, kde jedna skleněná stěna sousedila s chodbou, druhá se zahrádkou a třetí se sousední laboratoří.

"Tady máme experimentální oddělení," ukázal na obě místnosti. "Jinak se v laboratořích vyrábějí séra a vakcíny pro komerční účely, ale tady si hrajeme s možností výroby nových sér a vakcín."

"A se vzkříšením starých?"

Káravě se na mě podíval. "To ne. Pane Halley, domnívám se, že jste za mnou přišel pro informace, a ne proto, abyste nás nařknul z neopatrnosti!"

"Promiňte," omlouval jsem se. "Máte samozřejmě pravdu."

"Tak prosím. Ptejte se."

"Ano. Jak se stalo, že v roce 1940 dostali vaši koně prasečí eryzipel?"

"Tak, stručně a přímo k věci, ano. My jsme to prosím publikovali, to víte, že? Stalo se to samozřejmě předtím, než jsem zde nastoupil. Ale tu historii znám, ovšem. Ano, tak. Taková věc se stane, že. Může se to stát. Stalo se to. Stát se to samozřejmě nemělo. Nedbalost, prosím, čirá nedbalost. Nesnáším nedbalost. To prosím nesnáším."

To je dobře, říkal jsem si. Při jeho profesi by nedbalost mohla mít nedozírné následky.

"Máte trochu představu, jak se antisérum proti eryzipelu vyrábí?" zeptal se.

"Nepatrnou, jako zrníčko písku."

"Dobře, pokusím se vám to vysvětlit, jako bych hovořil s dítětem, když dovolíte."

"Dovolím rád."

Podíval se na mne trochu pobaveně.

"Vstříkneme živé mikroby koni do svalu. Sledujete mě? Mluvím ovšem o minulosti, tak se to dělávalo, dnes už koně nepoužíváme. Už od roku 1950 nepoužíváme koně, stejně jako Burroughs Wellcome nebo třeba Bayer v Německu. Mluvím o minulosti, je to jasné?"

"Ano," řekl jsem poslušně.

"Organismus koně vyrábí protilátky, které se objeví v krvi zvířete. Onemocnění se nevyvine, protože jde o chorobu prasat, u koní se nevyskytuje."

"Tomu by opravdu porozumělo i dítě," řekl jsem.

"Tak prosím. Tedy, stane se, že se standardní kmen eryzipelu oslabí. Aby opět získal potřebnou virulenci, musí být pasážován přes holuby."

"Přes holuby?" zeptal jsem se zdvořile.

Nadzdvihl obočí. "To je prosím běžná praxe, oslabený mikrobiální kmen pasážujeme přes holuby, aby se obnovila virulence."

"Samozřejmě."

Zaslechl ironický podtón. "Pane Halley," řekl přísně, "chcete to vyslechnout, nebo ne?"

"Prosím ano," hlesl jsem pokorně.

"Tak tedy, virulentní kmen se odebere u holubů a kultivuje na krevním agaru," když viděl, jak nechápavě se tvářím, na chvíli se zamyslel. "Řeknu to jinak: virulentní bakterie se přenesou na misky, ve kterých je krev, tam se pomnoží a my tak získáme dostatečné množství k aplikaci koním, od kterých pak odebíráme sérum."

"Ano, teď to chápu."

"Výborně." Kývl. "Krevní agar v těch miskách se připravuje normálně z býčí krve, z hovězí krve."

"Ano."

"Následkem neodpustitelné nedbalosti nějaké osoby však jeden jediný den připravili krevní agar z koňské Krve, a vznikl mutantní kmen mikroorganismů." Odmlčel se. "K mutacím dochází v celé přírodě, z různých i neznámých důvodů, a to zcela náhle."

"Ano."

"Tehdy si nikdo neuvědomil, jaká se stala 'chyba, teprve když mutantní kmen byl injikován sérovým koním a u všech se objevily projevy eryzipelu. Ten mutantní kmen vyvolával obdivuhodně neměnné projevy onemocnění. Inkubační doba činila vždy dvacet čtyři až čtyřicet osm hodin po inokulaci, pak se objevovala endocarditis... tedy zánět srdeční nitroblány, napadající chlopně."

Do sousední laboratoře vešel jakýsi mladší člověk v rozepnutém bílém plášti. Roztržitě jsem se na něho díval," jak tam cosi: kutí.

"Co se stalo s tím mutovaným kmenem?" zeptal jsem se.

Livingston chvíli kroutil rty, zase jako by něco uždiboval. Pak řekl: "Asi ho tu ještě máme, jako zajímavost.

Samozřejmě, že dnes už bude nepochybně značně oslabený; pokud bychom u tohoto kmene chtěli docílit původní virulenci, museli bychom..."

"Ano, museli byste.ho pasážovat přes holuby."

Nepovažoval to za kratochvilné. "Jistě."

"To pěstování na agaru a pasážování přes holuby, to je hodně technicky náročné?" zeptal jsem se.

Zamžikal. "Já to samozřejmě ovládám," řekl.

Já ne, já bych to nezvládl. Jediné injekce, které jsem kdy měl v ruce, byly v úhledných skleněných ampulkách, pěkně seřazených v krabici.

Ten člověk ve vedlejší místnosti otevíral různá dvířka u skříněk. Zřejmě něco hledal.

"Považujete za možné, že by ten mutovaný kmen měli ještě někde jinde ve světě? Chci říct, posílali jste ho někam?"

Našpulil rty a povytáhl obočí. "Nemám tušení." Zadíval se skleněnou stěnou do sousední laboratoře. "Můžete se zeptat pana Shummucka, ten by to jistě věděl, specializuje se na mutantní kmeny."

Jako kdyby do mne sjelblesk. Vyrazilo mi to dech. Znal jsem člověka jménem Shummuck, znal jsem ho až příliš zblízka.

Polkl jsem. Zdálo se mi, že dostávám třesavku. "Povězte mi ještě něco o panu Shummuckovi."

Livingston rád mluvil, ochotně mi vyhověl. Pokrčil rameny: "Na studiích se pracně protloukal, je z nevzdělané, chudé rodiny, však byste to slyšel podle řeči. Býval hrozně nedůtklivý, jako by mu život zůstával něco dlužen, znáte to. Už se ale usadil. Je to dobrý pracovník."

"Vy ho ale moc rád nemáte, viďte?"

"To jsem neřekl!"

Tím, jak se tvářil a jak mluvil, to ale neklamně dával najevo.

Zeptal jsem se, odkud Shummuck je.

"Myslím, že odněkud ze severu, nevím přesně."

Barry Shummuck se velmi podobal někomu, koho jsem znal. Zeptal jsem se váhavě: "Nevíte náhodou... nemá on bratra?"

Zatvářil se překvapeně. "Ano, má, vidíte, a zajímavé, je to bookmaker." Zamyslel se. "Jmenuje se nějak jako Terry... ne, Terry ne, Trevor, ano, Trevor. Často sem za bratrem chodí, zdá se, že si jsou velmi blízcí."

Barry Shummuck přestal hledat a šel ke dveřím.

"Chcete se s ním seznámit?" zeptal se pan Livingston.

Mlčky jsem zavrtěl hlavou. To tak, ani trochu jsem si nepřál, aby mě představoval bratrovi Trevora Deansgata v budově plné nebezpečných mikrobů, se kterými on uměl zacházet a já vůbec ne.

Shummuck vyšel do chodby a směřoval k nám.

Ach ne!

Kráčel energicky a rozhodně. Otevřel dveře naší laboratoře a vstrčil dovnitř hlavu.

"Dobrýtro, pane Livingstone, neviděl ste náhodou někde moje preparáty? V takový dřevěný krabici?"

Měli skoro stejný hlas, sebevědomý, až arogantní. Přízvuk z oblasti Manchesteru. Držel jsem levou ruku za zády a snažil se Shummuckovi vsugerovat, aby odešel.

"Ne, neviděl," řekl pan Livingston téměř radostně. "Barry, máte chvilku? Rád bych..."

Stáli jsme s panem Livingstonem před pracovním pultem, na kterém byly všelijaké skleněné nádoby a stojánky. Levou ruku jsem nechal za zády a pravou jsem nešikovně převrátil jeden stojánek a asi dvě skleněné baňky.

Nadělal jsem víc hluku než škody. Livingston netrpělivě a podrážděně zahýbal rty a postavil kutálející se baňky na místo. Já vzal do ruky kovový stojánek. Při nejhorším by posloužil.

Otočil jsem se ke dveřím.

Právě se dovíraly. Barry Shummuck mizel v chodbě, jen cípy pláště za ním vlály.

Třaslavě jsem vydachl a postavil opatrně stojánek tam, kam patřil.

"Už je pryč, škoda," řekl pan Livingston.

 

Vrátil jsem se do Newmarketu, do výzkumného veterinárního ústavu za Kenem Armadalem.

Přemýšlel jsem o tom, jak dlouho potrvá, než upovídaný pan Livingston sdělí panu Shummuckovi, že tam byl jakýsi pan Halley a velice se zajímal o možnosti přenosu prasečí červenky na koně.

Dělalo se mi nanic.

 

"Tenhle kmen je rezistentní na všechna běžně dostupná antibiotika," řekl Ken. "To se jim tedy povedlo."

"Jak to myslíte?"

"Kdyby mikrob byl citlivý na obyčejné antibiotikum, mohlo by se stát, že by veterinář nějaké infikovanému koni naordinoval, jakmile by se u zvířete objevila zvýšená teplota, a choroba by se pak už plně nerozvinula."

Vzdychl jsem. "Jak se docílí, aby ty bacily byly rezistentní, jak říkáte?"

"Krmí se malými dávkami tak dlouho, až se proti nim otuží."

"Je to technicky náročné?"

"Relativně ano."

"Slyšel jste někdy o jakémsi Barry Shummuckovi?"

Zamračil se. "Ne, myslím, že ne."

Můj vystrašený vnitřní hlas mi napovídal, abych byl zticha, abych se dal na útěk, prchal do bezpečí... do Austrálie... na poušť.

"Máte tu kazetový magnetofon?" zeptal jsem se.

"Ano. Používám ho při operacích, když si chci namluvit nějaké poznámky." Došel pro aparát a položil ho na psací stůl i s novou kazetou. "Můžete začít mluvit, mikrofon je zabudovaný v přístroji."

"Byl bych rád, kdybyste tu zůstal a poslechl si to. Potřebuji... svědka."

Dlouze se na mě zadíval. "To vaše povolání asi není žádná legrace, jak se tak na vás dívám, že?"

"Někdy ne."

Stiskl jsem klapku na nahrávání a jako úvod jsem řekl kdo, kdy a kde mluví. Pak jsem přístroj zase vypnul a zadíval se na prsty, které jsem tolik potřeboval, i k tomu mačkání klapek na magnetofonu.

"Co je. Side?"

Ohlédl'jsem se na něho a pak jsem zase sklopil oči. "Nic."

Musím se do toho dát, prostě musím. Jinak to už nikdy nebudu já. Musím.

Jsem-li v situaci, kdy musím volit mezi dvěma eventualitami, a v takové situaci zřejmě jsem, raději zvolím zdravý rozum a duši, ať to stojí, co to stojí. S fyzickým strachem se snad dokážu vyrovnat. Dokážu se snad vyrovnat se vším, co se mi může stát, co se může stát s mou tělesnou schránkou, smířil bych se snad nakonec i s tělesnou bezmocností. Nikdy se nedokážu smířit... a to mi bylo najednou nad slunce jasné... nikdy se nesmířím se sebepohrdáním.

Stiskl jsem klapku na nahrávání a nenávratně jsem porušil slovo dané Trevoru Deansgatovi.