dvanáct
Bratranec Norris Abbot. Co prý tentokrát provedl? Já se zeptal, co provedl naposledy.
"S oblibou psal nekryté šeky. Pak je za něho platila jeho maminka."
Zeptal jsem se, kde bydlí. To John Viking nevěděl. Prý Norrise vídal Jen zřídka, většinou jen když se objevil úplně bez peněz na jeho prahu v naději, že dostane zadarmo najíst.
"Člověk se s ním nepřestane smát ani na minutu. Zdrží se tak dva dny a zase zmizí."
"Kde bydlí jeho matka?"
"Ta zemřela. Norris je úplně sám, nemá rodiče ani sourozence, nemá vůbec žádné příbuzné, jen mě." Zamračeně se na mě podíval. "Proč se na něho ptáš?"
"Jedna moje známá by ho ráda našla." Pokrčil jsem rameny. "Dohromady o nic nejde."
Přestal se tou věcí zabývat. Vzal za páku a rozpoutal plameny. "Tady se spotřebuje jednou tolik paliva než v nižších polohách," řekl, když hořáky zase ztichly. "Proto toho s sebou tolik táhnu, a proto taky někdo řekl Popsy, že jistě poletím leteckým prostorem, že poletím hodně vysoko."
Odhadoval jsem, že letecké trasy už nemohou být daleko.
"Nebudeš z toho mít průšvih?"
Zase se vítězně ušklíbl. "To by nás napřed musel někdo chytit. Na radaru nás nevidí, na jejich zařízení jsme moc malí. S trochou štěstí se přes tu trasu přeplížíme a nikdo se nic nedozví."
Sáhl jsem po mapě a podíval se do ní. Ve výšce patnácti tisíc stop letíme protizákonně od chvíle, kdy vstoupíme do leteckého prostoru, až do přistání, s výjimkou posledních dvou set stop. Letecká trasa do Brightonu začínala ve výši tisíc stop nad mořem a kopce na severu byly vysoké osm set stop. Jestlipak to John Viking ví? Ano, ví to.
Když už jsme byli ve vzduchu hodinu a padesát minut, přemontoval zase přívod paliva z jedné bomby na druhou. Stalo se, že matka dost netěsnila a od hadičky začal tryskat tenký pramínek tekutého plynu, jako když někdo propíchne zahradní hadici. Pramínek prýštil rovně, přímo pod zábradlí proutěné stěny koše.
John Viking přitom kouřil.
Tekutý propan začal stékat po stěně. John Viking se vztekal, nadával a začal něco kutit u neutěsněné matky. Hořící cigareta zapálila plyn.
Nedošlo ke katastrofální explozi. Ten tryskající pramínek hořel, jak už tak plyn hoří, a mířil spořádaně a úhledně na to jedno místo asi šest palců pod zábradlím. John Viking hodil cigaretu přes palubu, rychle sundal čepici a s mohutným rozmachem s ní začal hasit oheň. Já zatím plameny uškrtil u samého pramene. Zavřel jsem bombu.
Když zmizely plameny a kouř a když zmlkly Vikingovy kletby, zbyla ze všeho jen asi šest palců široká díra v proutěném pletivu. Jinak jsme žádné škody neutrpěli.
"Koš jen tak nechytne," poznamenal John klidně, jako by se nic nestalo. "Nezažil jsem nic většího, než bylo tohle." Zadíval se na plátěnou čepici, ze které zbývala začernalá krajkovina. Na chvíli na mě upřel svoje šílené modré oči. "Uznej, že ochrannou přílbou bych těžko oheň uhasil."
Rozesmál jsem se.
To je asi tou výškou, proto mi všechno přijde k smíchu.
"Nechceš kousek čokolády?" zeptal se.
Na nebi nebyly žádné varovné boje, aby nás upozornily, že vstupujeme do letecké trasy. V dálce jsme zahlédli jedno nebo dvě letadla, ale blízko nás se neobjevilo nic. Nikdo se na nás neřítil. Pluli jsme dál, letěli jsme po nebi jako rychlovlak.
V pět hodin a deset minut prohlásil, že je čas jít dolů, protože nepřistaneme-li přesně do pěti hodin třiceti minut, diskvalifikují nás. To si nepřál, přál si vyhrát. Šlo jen a jen o vítězství.
"Jak se pozná, kdy jsme přistáli?" zeptal jsem se.
Útrpně se na mě podíval a ukázal špičkou boty na malou plechovou krabici připevněnou v rohu koše hned vedle bomb s plynem.
"Tamhle je barograf, samá veleúřední pečeť. Pečetí to rozhodčí, těsně před startem. Aparát zaznamenává změny tlaku, je velice citlivý. Nakreslí celou naši cestu jako křivku, samá špička. Když je na zemi, je křivka nulová, rovná. Rozhodčí podle ní poznají, kdy se člověk odlepil a kdy si sedl. Jasné?"
"Ano."
"Dobře. Tak tedy jedeme z kopce."
Natáhl se vzhůru a uvolnil červenou šňůru přivázanou k rámu hoř…
