devatenáct
Následující den jsme odjeli do Londýna Charlesovým rollsem. Byl jsem ještě dost zvadlý a Charles mi radil, abych všechno raději odložil na pondělí.
"Ne."
"Je ti to přece nepříjemné... nechce se ti do toho, dokonce se toho bojíš."
Bál jsem se jen Trevora Deansgata, a ten se nade mnou jistě neslituje jen proto, že mám i jiné starosti a potíže. Ze bych se bál toho, co mě čekalo v Londýně ten den... bát se, to je příliš silné slovo, spíš jsem cítil k celé záležitosti nechuť.
"Raději si to odbudeme dnes," řekl jsem.
Nehádal se. Věděl, že mám pravdu, jinak bych ho nepřemluvil, aby se mnou vyjel.
Vysadil mě u dveří Jockey klubu na Portmanově náměstí, pak odjel zaparkovat a vrátil se ke mně. Čekal jsem v hale. Společně jsme vyjeli výtahem nahoru. Charles v elegantním civilním obleku, já v kalhotách a čisté košili, bez kravaty a saka. Bylo zase vedro. Už týden bylo vedro, všichni lidé mi připadali opálení a zářící zdravím. Já byl výjimka.
Ve výtahu bylo zrcadlo. Díval se na mě můj bledý obličej, našedivělý, s kruhy pod očima, na čele škrábanec a na tváři modřina. Jinak jsem vypadal klidnější a vyrovnanější, než jsem se cítil. To mě těšilo. Soustredím-li se na to, tak mi to snad vydrží.
Šli jsme přímo do pracovny sira Thomase Ullastona, už na nás čekal. Potřásli jsme si rukama.
Sir Thomas se obrátil ke mně: "Váš tchán mi včera telefonicky sdělil, že pro mne máte velmi vážnou zprávu. Odmítl mi říct, o co jde."
"Po telefonu by to nebylo vhodné."
"Tak se posaďte. Sedněte si, prosím... Charlesi... Side...," nabídl nám křesla a sám si sedl na kraj velikého psacího stolu. "Charles tvrdil, že to je velmi závažné. Tak jsem tedy... můžete spustit."
"Jde o ty syndikáty." Začal jsem mu vyprávět to, co jsem předtím povídal Charlesovi, ale po několika minutách mě přerušil.
"Tak moment, Side, tohle neskončí jen tak, tady, mezi námi, že? Budu muset svolat ostatní, ať si poslechnou, co jste zjistil."
Byl bych uvítal, kdyby je nesvolával, ale nedalo se nic dělat. Dostavili se všichni pohlaváři: šéf sekretariátu, vedoucí administrativy, sekretář sboru rozhodčích, licenční tajemník, který měl také na starosti registraci majitelů koní, a vedoucí oddělení stanov. Do jeho kompetence spadaid disciplinární řízení. Proudili do místnosti, zaplnili všechna křesla a židle. Již podruhé za pouhé čtyři dny se na mne ty inteligentní civilizované tváře pozorně obrátily. Chystali se všichni vyslechnout výsledky mých šetření.
Vyslechnou mne díky tomu, že jsem zabodoval v úterý, říkal jsem si. Vděčil jsem Trevoru Deansgatovi za autoritu, kterou bych bez něho nezískal, alespoň ne u těchto lidí, v těchto prostorách.
Začal jsem: "Byl jsem požádán lordem Friariym, pro kterého jsem kdysi jezdil, abych se poohlédl po syndikálech, kterým předsedal. Koně běhají v jeho barvách, a lord Friarly nebyl spokojen s jejich výsledky. Pochopitelně, úspěchy koní byly zcela nevypočitatelná, jejich šance byly jako jo-jo, chvíli nahoře, chvíli dole. Lord Friarly měl pocit, že někdo zneužívá jeho jména a pod rouškou syndikátů se skrývá větší podvod. Nelíbilo se mu to."
Odmlčel jsem se. Úmyslně jsem v úvodu hovořil celkem lehkým tónem, hlavní bomba teprve dopadne.
"Téhož dne, v Kemptonu, se na mne obrátil kapitán Wainwright s žádostí, abych prověřil tytéž syndikáty, byly čtyři, a u všech volalo do nebes, že někdo nepochybně s koňmi manipuluje a upravuje výsledky, až bylo s podivem, že z toho ještě nebyl veřejný skandál."
V soustředěných tvářích se objevilo překvapení. Jak to, že se kapitán Wainwright obrátil na Sida Halleyho, vždyť od toho přece měl pracovníky bezpečnostní služby.
"Kapitán Wainwright mi řekl, že všechny čtyři syndikáty prověřoval Eddy Keith, a přál si, abych zjistil, není-li tato skutečnost určitým způsobem významná."
Snažil jsem se hovořit co možná věcně, nic nedramatizovat, ale stejně jsem vzbudil v řadách posluchačů značný rozruch. Jistě, dostihový sport nepochybně přitahuje různé darebáky a podvodníky, vždycky to tak bylo, ale aby se …
