jedna
Vytáhl jsem z levého předloktí baterku a vstrčil ji do nabíječky. Uvědomil jsem si to teprve za deset sekund, když se mi přestaly hýbat prsty.
Zvláštní, pomyslel jsem si. Celý postup s nabíjením baterky jsem už dělal tak automaticky, že jsem na to vůbec nemyslel, ani jsem se vlastně nerozhodoval, že to musím udělat, počínal jsem si instinktivně a mechanicky, jako když si člověk čistí zuby. Najednou mi došlo, že se moje podvědomí konečně přizpůsobilo situaci; moje podvědomí vzalo na vědomí, že nemám ruku z kostí, svalů a kůže, ale z kovu a plastické hmoty.
Stáhl jsem si kravatu a pohodil ji na sako položené přes opěradlo koženého čalouněného křesla. S úlevou jsem se protáhl. Byl jsem doma. Naslouchal jsem známému tichu vlastního bytu a jako pokaždé jsem ucítil, jak ze mne příjemně mizí napětí způsobované životem ve vnějším světě.
Můj byt pro mne vlastně znamenal spíš domovský přístav než opravdový domov. Nezařizoval jsem ho postupně, s láskou a péčí, nakoupil jsem všechen nábytek jedno zcela všední odpoledne v jediném obchodě, bez jakéhokoliv vzrušení nebo citů. "Chci tohle... tohle... támhleto... a ještě tohle... dodejte mi to, prosím, po nejdřív." Sbírka předmětů se docela dobře sžila a zdomácněla, ale nebylo mezi nimi nic, co bych oplakával, kdybych to ztratil. Možná že jsem tenhle vztah ke svým věcem nacvičil jako sebeobranu, ale to není podstatné.
Spokojeně jsem přecházel po pokoji jen tak v ponožkách a košili. Rozsvítil jsem stolní lampy a zazářilo tlumené světlo. Dobře natrénovaným plácnutím jsem povzbudil k činnosti televizor, pak jsem si nalil skleničku skotské a rozhodl se, že nádobí od předchozího dne mýt nebudu. V lednici jsem měl bifteky a v bance peníze, tak co, člověk přece nemusí za každou cenu mít nějaký životní cíl.
V té době jsem skoro všechno dělal jen jednou rukou, bylo to rychlejší. Moje neobyčejně umná umělá ruka pracovala jen díky selenoidům a jakýmsi tajemným elektrickým impulsům vysílaným z pahýlu mého předloktí. Prsty se rozvíraly a svíraly do pevného, tvrdého úchopu, ale vždycky jim to chvíli trvalo. Ruka ale vypadala jako živá, často se stalo, že si lidé ani nevšimli, že je to protéza. Měla naznačené nehty a pod kůží z plastické hmoty jako by se rýsovaly šlachy a modravé žíly. Když jsem byl sám, zřídka jsem ji používal, ale nerad jsem ji odkládal, s ní jsem se cítil líp.
Nachystal jsem se na onen večer jako na každý jiný. Na pohovce, nohy nahoře, přikrčená kolena, v ruce baňatou skleničku s whisky, spokojený s pestrým životem zprostředkovaným malou obrazovkou. Když mě uprostřed televizní komedie vyrušil zvonek u dveří, nebyl jsem rád.
Neochotně, bez zvědavosti jsem vstal, odložil skleničku, nahmatal v kapse saka rezervní baterku, kterou jsem vždycky nosil s sebou, a zastrčil jsem ji do příslušného otvoru v protéze. Pak jsem si zapnul manžetu u košile a šel se do haly podívat kukátkem na chodbu.
Za dveřmi mě nečekalo nic zlého, leda by se zlo vtělilo do paní středního věku s modrým šátkem na hlavě. Otevřel jsem dveře a zdvořile pozdravil. "Dobrý večer, co si prosím přejete?"
"Side, můžu jít dál?" zeptala se.
Zadíval jsem se na ni, nepřipadala mi povědomá. Byl jsem ale zvyklý, že mě lidé oslovovali Side a já je neznal, považoval jsem to dokonce za kompliment.
Zpod šátku vykukovaly tvrdé černé kudrny a oči měla žena schované za tmavými brýlemi. Temně červená rtěnka přitahovala pohled na ústa. Byla rozpačitá a nesvá, jako by se v tom světlehnědém plášti do deště třásla. Očekávala, že ji poznám, ale já si uvědomil, kdo je, teprve když se neklidně ohlédla přes rameno a zahlédl jsem proti světlu její profil.
Váhavě a nevěřícně jsem se zeptal: "Je to Rosemary?"
"Prosím tě, musím s tebou mluvit." Protáhla se kolem mne, jak jsem pootevřel dveře.
"Tak pojď dál."
Když jsem za ní zavíral, stála už před zrcadlem v hale a snažila se rozvázat šátek.
"Bože, já vypadám!"
Ruce se jí třásly tak, že nemohla rozvázat uzel. Nakonec netrpělivě sáhla za hlavu, vzala šátek za zadní cíp a přetá…
