Kapitola 36
Den jednadvacátý – Věž
Vyjet od Ráchelina domu na Holmenkollenský kopec trvalo tři minuty. Projeli tunelem pod skokanským můstkem a zaparkovali na vyhlídkové plošině mezi obchody se suvenýry. Dopad vypadal jako bílý zamrzlý vodopád tekoucí mezi tribunami a rozšiřující se o sto metrů níže v planinu.
„Jak můžete vědět, že je tady?“ zeptal se Hagen.
„Protože mi to přímo řekl,“ odpověděl Harry. „Seděli jsme na bruslařském stadionu a on povídal, že toho dne, kdy dokončí své životní dílo a bude tak nemocný, že ho bude čekat už jen smrt, skočí támhle z té nájezdové věže. A že to bude jako oslava života.“ Harry ukázal k osvětlené nájezdové věži a odrazové hraně tyčící se k černému nebi nad nimi. „Věděl, že si to budu pamatovat.“
„Šílenství,“ zašeptal Gunnar Hagen a zamžoural k potemnělé skleněné budce zakončující vrchol nájezdové věže.
„Můžu si půjčit vaše pouta?“ obrátil se Harry s dotazem k řidiči.
„Už přece jedny máte,“ pokývl Hagen k Harryho pravému zápěstí, kolem něhož měl Harry připevněné jedno oko pout. Druhé viselo v polootevřené poloze.
„Rád bych měl dvoje,“ vysvětlil Harry a převzal od řidiče jeho pouta. „Mohl byste mi pomoct? Chybí mi sem tam prst…“
Hagen potřásl hlavou a přitom připevnil konec řidičových pout kolem Harryho druhého zápěstí.
„Nelíbí se mi, že tam půjdete sám. Nahání mi to strach.“
„Tam nahoře je málo místa a já si s ním musím promluvit.“ Harry vytáhl Katrinin revolver. „A mám tohle.“
„Toho se právě obávám, Harry.“
Vrchní komisař Hole vrhl na svého šéfa krátký pohled, potom se otočil a nezraněnou levou rukou otevřel dveře automobilu.
Policista doprovodil Harryho až ke vstupu do Lyžařského muzea, jímž je nutné projít, aby se člověk dostal k výtahu vedoucímu do věže. Vzali s sebou páčidlo, aby mohli rozbít sklo ve dveřích. Jakmile však přišli blíž, zachytilo světlo kapesní svítilny kousky skla třpytící se na podlaze před pokladnou. Kdesi v hloubi muzea ječel v pravidelných intervalech vzdálený alarm.
„Fajn, tak aspoň víme, že náš muž dorazil,“ okomentoval to Harry a pohmatem se přesvědčil, že mu revolver dobře drží za pasem kalhot na zádech. „Postavte dva muže k zadnímu východu, jakmile přijede další vůz.“
Harry převzal kapesní svítilnu, vstoupil do potemnělých místností a pospíšil si kolem fotografií a plakátů norských lyžařských hrdinů, norských vlajek, norského lyžařského vosku, norských králů a norských korunních princezen i textů, které ve stručnosti proklamovaly, že Norové jsou vážně vynikající národ. Harry si uvědomil, proč nikdy nedokázal tohle muzeum vystát.
Výtah se nacházel úplně vzadu. Měl vnitřní šachtu a byl dosti malý. Harry pohlédl na výtahové dveře. Cítil, jak ho zalévá studený pot. Vedle výtahu vedlo ocelové schodiště.
Na osmé podestě už litoval. Mdloby a nevolnost se vrátily a přiměly ho znovu se vyzvracet. Zvuk kroků na kovu se nesl vzhůru a dolů věžovým schodištěm a pouta houpající se mu na zápěstí železně vyhrávala o zábradlí. Vlastně by mu srdce mělo teď pumpovat do krve adrenalin a uvést tělo do stavu pohotovosti. Možná je příliš unavený, příliš vyčerpaný. Nebo možná prostě jenom ví, že všechno skončilo. Obchod je uzavřen, výsledek dán.
Harry pokračoval v chůzi. Pokládal nohy na stupně, už ani nedokázal být potichu, věděl, že ten druhý ho dávno slyšel.
Schody vedly přímo do potemnělé skleněné budky. Harry zhasl kapesní svítilnu a ve chvíli, kdy vystrčil hlavu nad hranu schodiště, ucítil studený závan vzduchu. Přestalo sněžit a do místnosti dopadalo bledé měsíční světlo. Celý prostor měřil přibližně čtyři krát čtyři metry, byl celý obesklený a ohrazený ocelovým zábradlím, jehož se turisté patrně zoufale přidržovali, když si ve směsi děsu a radosti vychutnávali výhled na Oslo a okolí nebo si představovali, jaké to musí být spustit se odsud na lyžích. Nebo spadnout z věže, plachtit svisle k domům dole a roztříštit se kdesi hluboko mezi stromy.
Harry vylezl do budky, čelem k siluetě rýsující se proti koberci světel města pod nimi. Postava seděla na…
