Sněhulák (Jo Nesbø)

Kapitola 37

Den dvaadvacátý – Táta

Jonas měl dojem, že slyšel, jak se kovové trubičky rozcinkaly, avšak opět usnul. Až když zaslechl ty zpola potlačované zvuky, otevřel oči. V místnosti někdo byl. Táta. Seděl na pelesti.

A ty zpola potlačované zvuky, to byl pláč.

Jonas se na posteli posadil. Položil otci ruku na rameno. Cítil, jak se chvěje. Bylo to zvláštní, nikdy si neuvědomil, že má otec tak úzká ramena.

„Na… našli ji,“ vzlykal. „Máma je…“

„Já vím,“ odvětil Jonas. „Zdálo se mi o tom.“

Otec se k němu užasle otočil. V měsíčním světle pronikajícím sem záclonami zahlédl Jonas, jak tátovi po tvářích stékají slzy.

„Zůstali jsme sami, tati,“ dodal Jonas.

Otec otevřel ústa. Jednou. Podruhé. Jenže z nich nic nevyšlo. Potom rozpřáhl paže, objal Jonase a přivinul ho k sobě. Pevně ho svíral. Jonas si položil hlavu do otcovy krční jamky, cítil, jak mu teplé slzy smáčí temeno.

„Víš co, Jonasi?“ zašeptal otec uplakaně. „Mám tě moc rád. Jsi to nejdražší, co mám. Jsi můj kluk. Slyšíš? Můj kluk. A vždycky budeš. Zvládneme to spolu, co?“

„Jo, tati,“ pošeptal mu Jonas. „Zvládneme to. Ty a já.“