Kapitola 24
Den devatenáctý – Toowoomba
Pod lustry sálu Sonji Henie v hotelu Plaza to hučelo očekáváním. Arve Stop ve dveřích vítal hosty. Čelisti měl ztuhlé od usmívání a kvůli neustálému podávání ruky se mu opět začal ozývat tenisový loket. Mladá žena ze společenské agentury, jež měla na starosti technickou realizaci, vklouzla po jeho bok a s úsměvem mu sdělila, že hosté jsou již usazeni u stolů. Její černý, neutrální oděv a sluchátka s téměř neviditelným mikrofonem mu připomněly agentku z filmu Mission Impossible.
„Půjdeme dovnitř,“ vyzvala ho a přátelským, téměř něžným pohybem mu upravila smokinkového motýlka.
Měla na ruce snubní prsten. Její boky se mu houpaly cestou do sálu před očima. Porodily ty boky dítě? Přes vytrénovanou zadnici se jí napínaly černé kalhoty a Arve Stop si tutéž zadnici představoval bez kalhot, před sebou v posteli v bytě na Aker Brygge. Žena však působila nadmíru profesionálně. Bylo by to moc potíží. Příliš mnoho složitého přesvědčování. Střetl se s jejím pohledem ve velkém zrcadle vedle dveří, pochopil, že byl odhalen, a zeširoka a omluvně se usmál. Zasmála se a současně jí tváře zalila slabá, neprofesionální červeň. Mission Impossible? To sotva. Ale ne dnes večer.
Po jeho příchodu všichni hosté sedící u stolu pro osm povstali. Jeho partnerkou u stolu byla jeho vlastní zástupkyně. Nudná, avšak nutná volba. Byla vdaná, měla děti a ztrhanou tvář ženy, která tráví v práci dvanáct až čtrnáct hodin denně. Chudáci děti. A chudák její muž, až manželka jednoho dne zjistí, že život je víc než jen Liberal. Všichni u stolu připili Stopovi na zdraví, on sám přitom pohledem klouzal po sále. Pod lustry se třpytily flitry, šperky i smějící se oči. A šaty. Bez ramínek, s výstřihy vpředu i vzadu, nestydaté.
Pak to vypuklo. Z reproduktorů se ozvaly mocné tóny skladby Tak pravil Zarathuštra. Na schůzce se společenskou agenturou poukázal Arve Stop na to, že to není právě originální zahájení, že je pompézní a že mu připomíná zrození člověka. A dostalo se mu odpovědi, že právě to je účelem.
Na velké pódium stoupala, zahalená do dýmu a světel, televizní hvězda, která za moderování požadovala – a také dostala – šesticifernou sumu.
„Dámy a pánové!“ vykřikl moderátor do velkého bezdrátového mikrofonu, jehož tvar Stopovi připomněl ztopořený penis.
„Vítejte!“ Známé rty televizní hvězdy se téměř dotkly černého žaludu. „Vítám vás a slibuji vám, že tohle bude zcela speciální večer!“
Arve Stop se těšil, až skončí.
Harry zíral na fotografie na polici ve své kanceláři, na Dead Policemen’s Society. Snažil se přemýšlet, avšak myšlenky mu vířily hlavou, aniž by se někde zachycovaly, aniž by vytvářely celkový obrázek. Celou dobu cítil, že se mu kdosi dostal pod kůži, kdosi, kdo v každém okamžiku ví, co právě podnikne. Jenže si nemyslel, že by to mohlo být takhle. Bylo to naprosto jednoduché. A současně nepochopitelně složité.
Knut Müller-Nilsen mu sdělil, že Katrine byla považována za jednoho z nejslibnějších kriminalistů oddělení vražd a násilných trestných činů bergenského policejního ředitelství, vycházející hvězda. Nikdy s ní nebyly problémy. Ano, byla tu ta jedna záležitost, samozřejmě, ta, kvůli níž požádala o přeložení na mravnostní. Zavolal jim svědek z jednoho starého odloženého případu a stěžoval si, že za ním Katrine Brattová neustále chodí s dalšími otázkami, že nechce přestat, ačkoli jí jasně řekl, že už policii svědectví poskytl. Tehdy se zjistilo, že Katrine ten případ delší dobu vyšetřuje na vlastní pěst, aniž informovala vedení. Vzhledem k tomu, že pátrala ve svém volném čase, nebyl by to za běžných okolností problém, avšak právě u tohoto případu si přirozeně nikdo nepřál, aby se v něm Katrine Brattová vrtala. To jí bylo také jasně sděleno. Zareagovala tím, že poukázala na několik chyb v předchozím vyšetřování, nikdo ji však neposlouchal a ona rozčarovaně požádala o přeložení na mravnostní.
„Ten případ se jí stal nejspíš posedlostí,“ uzavřel vyprávění Müller-Nilsen. „Pokud si dobře vzpomínám, pr…
