Kapitola 8
Den třetí – Labutí krk
Sylvia běžela do lesa. Začínalo se stmívat. Většinou tuhle časnou listopadovou tmu nenáviděla, ovšem dnes jí připadalo, že nenastává dostatečně rychle. Právě tmu teď hledala v místech, kde byl les nejhustší, tmu, která by dokázala smazat její stopy ve sněhu a skrýt ji. Znala to tu jako své boty, dokázala se tady orientovat, aby neběžela rovnou zpátky na statek, přímo do náruče… toho. Problémem však bylo, že sníh přes noc krajinu změnil, zakryl cestičky, známé cestičky, a vyhladil všechny obrysy. A soumrak… Černočerná tma vše převrátila a překroutila. A její vlastní panika také.
Zastavila se a naslouchala. Její přerývaný dech porušoval ticho, zněl tak, jako by trhala papír, do něhož chce děvčatům zabalit školní svačinu. Dokázala dech zklidnit. Slyšela jen krev tepající v uších a tiché zurčení potoka. Potok! Když chodívali na borůvky, kladli pasti nebo hledali slepice, o nichž věděli, že je ve skutečnosti odnesla liška, většinou se drželi potoka. Potok vedl dolů ke štěrkové silnici – a po ní dříve či později pojede auto.
Už neslyšela žádné jiné kroky. Žádné praskající větve, žádné křupání sněhu. Možná tomu unikla? Schoulená se rychle pohybovala směrem k zurčivým zvukům.
Potok vypadal, jako by se zařezával do bílého prostěradla v lesním porostu.
Sylvia do něj vstoupila. Voda, která jí sahala do poloviny kotníků, jí okamžitě pronikla kozačkami. Byla tak ledová, až jí ochromila lýtkové svalstvo. Sylvia se opět rozběhla. Stejným směrem, jímž tekla voda. Hlasitě to pleskalo, jak zdvihala nohy ve snaze brodit se co nejrychleji. Žádné stopy, pomyslela si triumfálně. A přestože běžela, pulz jí klesal.
Za to vděčí nejspíše mnoha hodinám, které poslední rok strávila na rotopedu ve fitness centru. Zhubla o šest kilo a odvažovala se tvrdit, že její tělo je v lepší kondici než těla většiny pětatřicátnic. Přinejmenším to říkal Yngve, jehož poprvé potkala loni na takzvaném inspirativním semináři, kde se jí dostalo inspirace až přespříliš. Panebože, kdyby jen mohla vrátit čas. Vrátit zpátky těch deset let. Všechno by udělala jinak! Neprovdala by se za Rolfa. A šla by na potrat. No ano, teď když už jsou dvojčata na světě, je to nemožná myšlenka. Jenže před jejich narozením, než Emmu a Olgu spatřila, to možné bylo – a ona by se nenacházela v tomhle vězení, které si tak pečlivě vystavěla.
Odhrnula větve visící nad potokem, přitom koutkem oka cosi zahlédla, nějaké zvíře, které sebou trhlo a zmizelo v šedivé tmě lesa.
Pomyslela si, že musí máchat rukama opatrně, aby si nezasekla sekyrku do nohy. Od chvíle, kdy ve chlévě zabíjela slepice, uplynulo teprve několik minut, avšak jí to připadalo jako věčnost. Dvěma slepicím srazila hlavu a chystala se právě zabít třetí, když zaslechla, jak za ní zavrzaly dveře chléva. Samozřejmě se lekla, vždyť byla doma sama a neslyšela na dvoře ani kroky, ani auto. Nejdříve si všimla toho podivného nástroje, slaboučké kovové smyčky připevněné k rukojeti. Podobala se oku, do něhož chytávali lišky. Jenže když člověk, který ten nástroj držel, promluvil, pomalu jí došlo, že kořistí je ona, že ona má zemřít.
Bylo jí objasněno proč.
Naslouchala té chorobné, avšak jasné logice, přitom jí takřka doslova tuhla v žilách krev. Nato jí bylo vysvětleno jakým způsobem. Detailně. A smyčka začala žhnout, nejprve červeně a potom bíle. V té chvíli rozhodila v panice rukama a vzápětí ucítila, jak čerstvě nabroušená čepel sekyry proťala látku přímo pod zvednutou paží onoho člověka, zahlédla, jak se bunda a svetr otevřely, jako by rozepnula zip, a jak ocel vytvořila v holé kůži červenou rýhu. Onen člověk se zapotácel vzad a padl na prkennou podlahu ulepenou slepičí krví. Sylvia mezitím vystartovala ke dveřím v zadní části chléva. K těm, které vedly do lesa. Do tmy.
Ochromení se jí doplížilo až nad kolena, šaty měla promočené po pupek. Věděla však, že brzy dorazí ke štěrkové silnici. A odsud je to už k nejbližšímu statku sotva čtvrt hodiny běhu. Potok se tu stáčel. Levou nohou zakopla …
