Mutace (Robin Cook)

Kapitola 4.

Pondělí, později dopoledne

MALÝ budík na Marshině pracovním stole oznámil konec padesátiminutového sezení s Jasperem Lewisem, problematickým a zlostným patnáctiletým chlapcem, kterému již na bradě začínaly rašit první vousy.

Hrbil se na židli přímo proti Marshe a tvářil se znuděně. Jeho problém byl, že se skutečně řítil po hlavě do nesnází.

„Ještě jsme nehovořili o tvém pobytu v nemocnici,“ řekla Marsha. Na klíně držela rozevřené desky s chlapcovými materiály.

Jasper ukázal palcem přes rameno ke stolu: „Měl jsem dojem, že ten zvonek znamená, že už je konec.“

„Znamená, že je již téměř konec,“ reagovala na jeho drzou poznámku Marsha. „Jaký máš pocit z těch tří měsíců strávených v nemocnici, teď když jsi zase doma?“ Marsha se domnívala, že mu nemocniční prostředí s pevně daným řádem jenom prospělo, ale chtěla znát jeho vlastní názor.

„Bylo to dobrý,“ odpověděl Jasper.

„Jenom dobré?“ zeptala se Marsha povzbudivě. Rozhodně nebylo vůbec jednoduché přimět jej ke sdílnosti.

„Bylo to vlastně docela fajn,“ pokrčil rameny. „Ale zas nic tak moc zvláštního, rozumíte...?“

Bylo zjevné, že chce-li z chlapce vyždímat nějaký skutečný názor, bude to vyžadovat větší úsilí. Marsha si v tom smyslu udělala na okraji chlapcova spisu poznámku. Začne příští sezení s ním právě v tomto bodě. Pak sklapla desky a zahleděla se Jasperovi do očí.

„Ráda jsem si s tebou popovídala,“ usmála se. „Uvidíme se zase příští týden.“

„Jasně,“ prohlásil Jasper vyhýbaje se pohledu jejích očí, když vstával a neohrabaně vycházel z místnosti.

Marsha se vrátila zpět ke svému stolu, aby nadiktovala své poznámky. Prolistovala kartu a pak se zahleděla na své souhrnné poznámky z předešlých rozhovorů. Jasper měl již od raného dětství vzhledem ke svému konfliktnímu chování problémy. Jakmile dosáhne osmnácti let, změní se jeho diagnóza na asociální poruchu osobnosti. Navíc se u něj projevovaly jisté náznaky schizofrenie.

Když si Marsha znovu procházela ty nejcharakterističtější rysy chlapcovy povahy, objevovalo se zde časté lhaní, rvačky ve škole, záškoláctví, mstivé chování a vymýšlení si jako důsledek přebujelé představivosti. Její oči se zastavily na následující poznámce: neschopen dát najevo své nálady nebo vyjadřovat emoce. Náhle se jí vybavil VJ, jak se odtahuje z její náruče, a hledí na ni svýma studenýma modrýma očima, tím pohledem mrazivým jako vysokohorské jezero. Přinutila se opět pohlédnout do Jasperovy karty. Stálo tam, že vyhledává samotářské činnosti, netouží po navázání nějakého hlubšího vztahu a nemá žádné důvěrné přátele.

Marshe se náhle zrychlil puls. Nečte snad hodnocení svého vlastního syna? Rozechvěle si ještě jednou přečetla vyhodnocení chlapcovy osobnosti. Bylo zde dost pro ni znepokojivých souvztažností mezi Jasperem a VJ. Ulevilo se jí, když Jean Colbertová, zdravotní sestra a osobní sekretářka v jedné osobě, přerušila proud jejích myšlenek. Jean byla upjatá rodačka z Nové Anglie s dlouhými hustými kaštanovými vlasy. Jak k ní Marsha zvedala zrak, stačila ještě zahlédnout červeně podtrženou větu: Jasper byl převážně vychováván svou tetou, neboť jeho matka měla současně dvě zaměstnání, aby mohla uživit rodinu.

„Jsi připravená přijmout dalšího pacienta?“ zeptala se Jean.

Marsha se zhluboka nadechla.

„Pamatuješ se na ty články o způsobu péče o děti přes den a jeho psychologických vlivech, které jsem si schovala?“ zeptala se.

„Jistě, uložila jsem je do kartotéky.“

„Mohla bys mi je zas vytáhnout?“ požádala ji Marsha. Snažila se přitom zamaskovat pravý důvod svého přání.

„Jistě,“ přikývla Jean. Na chvíli zaváhala a pak se zeptala: „Jsi v pořádku?“

„Jistě, je mi dobře,“ prohlásila Marsha, a vzala si další desky s osobními záznamy. Zatímco si rychle pročítala své poslední poznámky k novému případu, vklouzla do místnosti dvanáctiletá Nancy Traversová a pokoušela se nenápadně usednout na jedné ze židlí. Sklopila hlavu nesměle mezi ramena a připomínala tak mořskou želvu.

Marsha se přemístila na židli přímo proti Nancy a snažila se přesně si vybavit, kde minule přerušily svůj rozhovor o dívčiných výletech do oblasti sexu.

Sezení začalo, ale Marsha měla najednou pocit, jako by se čas nekonečně vlekl. Pokoušela se znovu zkoncentrovat, ale do podvědomí se jí stále vtíraly obavy o VJ společně s pocitem viny, že také chodila do zaměstnání, když byl VJ ještě malé děcko. Nikdy mu sice nevadilo, když na celý den odcházela z domova, ale ona si moc dobře uvědomovala, že tato skutečnost sama o sobě by mohla být příčinou některých poruch osobnosti.

Poté co Hobbs opustil jeho kancelář, snažil se Viktor zaměstnat vyřizováním korespondence, zčásti aby se vyhnul laboratoři, zčásti aby odpoutal své myšlenky od té hrozné zprávy, kterou mu sdělil Hobbs. Ale jeho myšlenky se záhy vrátily zpět k podivným okolnostem chlapcovy smrti. Bezprostřední příčinou tedy byl edém mozku, znamenající akutní mozkový otok. Ale co mohlo způsobit edém? Byl by si přál, aby mu byl Hobbs schopen poskytnout víc konkrétních detailů. To, že se mu nedostávalo nějaké určité diagnózy, mu působilo starosti.

„K sakru!“ vykřikl a bouchl otevřenou dlaní do desky stolu. Prudce se postavil a zadíval se z okna. Měl odtud dobrý výhled na věž s hodinami. Jejich ciferník se již před lety zastavil na čtvrt na tři.

„Měl jsem mít tenkrát víc rozumu!“ pronesl nahlas sám k sobě a udeřil vztekle pravou pěstí do levé dlaně, až ucítil palčivou bolest. Smrt Hobbsova dítěte mu vrátila veškeré obavy o VJ - obavy, jimiž se už téměř definitivně přestal zabývat. Zatímco Marshu znepokojoval synův duševní stav, měly Viktorovy obavy souvislost spíše s jeho tělesným bytím. Když IQ Viktora mladšího náhle poklesl a pak se ustálil na hodnotě, která byla stále ještě dostatečně výjimečná, Pocítil Viktor zděšení. Trvalo mu celé roky, než překonal své obavy a zahnal strach. Ale náhlá smrt Hobbsova chlapce je opět probudila. Příčinou byla skutečnost, že podobnost mezi VJ a malým Hobbsem nekončila shodným způsobem zrození. Viktor dobře věděl, že právě tak jako VJ byl i Hobbsův chlapec něco jako zázračné dítě, malý génius. Vedl si dokonce tajně jakési tabulky zaznamenávající jeho pokroky. Byl zvědav, zda se u chlapce také projeví tak prudký pokles IQ jako v případě VJ. Ale teď ho zajímaly jen okolnosti jeho tragické smrti. Přešel ke svému počítači a posadil se ke klávesnici. Chtěl si projít všechny osobní údaje týkající se malého Hobbse, které měl uloženy v souboru s názvem DÍTĚ HOBBS. Nehledal nic určitého, měl jen pocit, že ho přitom možná napadne nějaké vysvětlení smrti dítěte. Obrazovka však zůstávala tmavá, požadovaný soubor nenaskočil. Zmateně ještě jednou stiskl klávesu Enter pro provedení operace. Jako odpověď zablikalo v pravém dolním rohu obrazovky slovo HLEDÁM. Poté mu k jeho překvapení počítač sdělil, že žádný soubor informací s označením DÍTĚ HOBBS neexistuje.

„Co to má k čertu znamenat?“ vykřikl. V domnění, že snad udělal nějakou chybu, to zkusil znovu. Rozvážně, písmeno po písmenu, vyťukal na klávesnici patřičný povel a jméno souboru DÍTĚ HOBBS a opět stiskl klávesu Enter. Po pauze, během níž počítač prohledal celou svoji paměť, se mu dostalo té samé odpovědi: SOUBOR NENALEZEN.

Viktor přemýšlel, co se asi mohlo stát s jeho informacemi. Je sice pravda, že soubory již delší dobu nevyvolal, ale to nemohlo hrát žádnou roli. Nervózně ťukal prsty do stolu a přitom hleděl nepřítomně z okna. Pak se opět otočil k počítači. Tentokrát pečlivě vyťukal slova DÍTĚ MURRAY.

Po zhruba stejné pauze jako v případě Hobbsových dat se objevila tatáž odpověď: SOUBOR NENALEZEN.

Dveře kanceláře se otevřely a ve dveřích se objevila Colleen. „Dnes není zrovna den šťastných otců,“ řekla ponuře. „Volá vás pan Horace Murray z účtárny. Jeho dítěti se zjevně také nedaří nejlépe a je z toho pěkně v šoku.“

„To snad nemůže být pravda!“ vyhrkl Viktor. Bylo to jako načasované. „Bohužel ano,“ přikývla Colleen. „Linka číslo dvě.“ Viktor se jako omámený otočil k telefonu. Kontrolka neustále blikala a každé to bliknutí se mu v hlavě měnilo ve zvonění. Tohle se přece nemohlo stát, rozhodně ne poté, co všechno tak dlouho nádherně běželo. Musel se doslova přinutit, aby zdvihl telefonní sluchátko.

„Promiňte, že vás vyrušuji,“ začal Murray, „ale měl jste takové pochoPení, když jsme se snažili získat dítě. Myslel jsem si, že byste o tom chtěl být informován. Převezli jsme Marka do dětské nemocnice, on tam umírá. Doktoři říkají, že mu nemůžou nijak pomoct.“

„Co se stalo?“ zeptal se Viktor, stěží schopen vysoukat ze sebe slovo.

„Vypadá to, že nikdo nic neví,“ řekl Horace. „Začalo to bolestí hlavy.“

„Nepraštil se do ní nebo něco podobného?“

„O ničem takovém nevíme.“

„Nevadilo by vám, kdybych se za vámi stavil?“

O půl hodiny později zaparkoval Viktor svůj vůz v garáži proti nemocnici. Vešel do budovy a zastavil se u příjmu. Sestra, která měla službu, mu řekla, že Mark Murray leží na chirurgické jednotce intenzivní péče, a ukázala mu, kde je čekárna. Viktor se tam setkal s Horacem a Colette pološílenými strachem a nevyspáním.

„Nastala nějaká změna?“ zeptal se Viktor s nadějí v hlase, když si s nimi podal ruce.

Horace zavrtěl hlavou: „Teď je napojený na respirátor.“

Viktor jim vyjádřil svoji účast, jak nejlépe to dokázal. Murrayovi vypadali velmi potěšeni, že si Viktor našel čas na návštěvu nemocnice, přestože se nikdy osobně nepřátelili.

„Bylo to takové mimořádné dítě,“ prohlásil s povzdechem Horace. „Tak výjimečné, tak inteligentní...“ Udělal odevzdaný pohyb hlavou. Colette skryla svůj obličej v dlaních. Ramena se jí počala chvět vzlyky. Horace se znovu posadil a konejšivě ji jednou rukou objal.

„Jak se jmenuje Markův ošetřující lékař?“ zeptal se Viktor.

„Nakano,“ odpověděl Horace. „Doktor Nakano.“

Viktor se omluvil, ponechal svůj kabát na židli vedle Murrayových a opustil čekárnu. Zamířil k jednotce intenzivní péče, která se nacházela na konci chodby za elektronicky ovládanými dveřmi. Jakmile vstoupil do označeného prostoru, dveře se automaticky otevřely.

Interiér oddělení mu připomněl doby jeho lékařských začátků, kdy pracoval v nemocnici. Byla tu obvyklá spousta elektronických přístrojů, mezi nimiž pobíhaly zdravotní sestry. Neustálý sykot respirátorů a pípání monitorů hlídajících srdeční činnost dodávaly jednotce atmosféru napětí. Život zde neustále visel na vlásku.

Viktor se choval nenuceně, jako by sem patřil, a proto se ho nikdo nezeptal, co tu pohledává, přestože neměl visačku se jmenovkou. Přistoupil k sestře u služebního pultu a zeptal se, zda by mohl hovořit s doktorem Nakanem.

„Právě teď tu byl,“ odpověděla mu pohotově čiperná mladá žena. Vstala a naklonila se přes pult v naději, že ho snad někde zahlédne. Pak se posadila a zvedla sluchátko telefonu. O malý okamžik později informační systém připojil jméno doktora Nakana k seznamu jmen nepřetržitě vyvolávaných z reproduktorů umístěných v obložení stropů.

Viktor procházel oddělením a pokoušel se najít Marka, ale na respirátory bylo připojeno příliš mnoho dětí a jejich obličeje šlo pod maskami stěží rozeznat. Vrátil se tedy ke služebnímu pultu. Sestra právě pokládala telefon. Hned mu oznámila, že doktor Nakano se již vrací na jednotku.

O pět minut později byl Viktor představen opálenému muži, jenž nezapřel japonské předky. Viktor mu vysvětlil, že je sám lékař a přítel rodiny Murrayových, a že se snaží učinit si představu o tom, co se přihodilo Markovi.

„Je to špatné,“ prohlásil doktor Nakano otevřeně. „Ten chlapec umírá. Nestává se to často, ale v jeho případě se problém nedá žádným lékařským zákrokem zvládnout.“

„Máte nějakou představu, o co jde?“ zeptal se ho Viktor.

„Víme, co se děje, ale neznáme příčinu. Pojďte se mnou, ukáži vám ho.“

Rychlým tempem přešli do zadní části oddělení. Zastavili se vedle kóje oddělené od hlavního prostoru JIP.

„Udělali jsme jistá bezpečnostní opatření,“ vysvětloval doktor Nakano. „Neprojevily se zde sice žádné známky nějaké infekce, ale přesto jsme ho i pro ten případ...“ Podal Viktorovi bílý plášť, chirurgickou čapku a roušku. Oba muži si nasadili ochranné prostředky a vstoupili do malé oddělené místnosti.

Mark Murray ležel uprostřed velké dětské postele, s vysokým postranním hrazením. Hlavu měl zafačovanou do gázové bandáže. Doktor Nakano Viktorovi vysvětlil, že se pokoušeli provést dekompresi a cévkování v naději, že by to snad mohlo pomoci, ale k vůbec žádné změně nedošlo.

„Podívejte se,“ řekl a podal mu oftalmoskop. Viktor se nahnul nad těžce postiženým dvouletým chlapcem, nadzvedl oční víčko a rozšířenou, nehybnou zřítelnicí nahlédl do vnitřní části jeho oka. Navzdory své nezkušenosti v zacházení s tímto přístrojem si okamžitě všiml chorobných změn. Zrakový nerv byl vyhřezlý, jako by jej někdo povytáhl ze zadní části oka.

Viktor se napřímil.

„Velmi působivé, že?“ poznamenal doktor Nakano. Pak si od něj vzal oftalmoskop zpět a zadíval se do chlapcova oka sám. Chvíli je beze slov pozoroval, pak se napřímil a prohlásil: „Znepokojující na celé věci je, že se jeho stav neustále výrazně zhoršuje. Chlapcův mozek dál otéká. Jsem překvapen, že mu již nezačal vyhřezávat ven ušima. Vůbec nic nepomohlo; ani dekomprese, ani cévkování, ani velké dávky steroidů, ani manitol. Obávám se, že jsme dospěli do stadia, kdy nám nezbývá již nic jiného než se vzdát.“

Viktor si všiml, že tu není přítomna žádná zdravotní sestra.

„Žádné krvácení nebo úrazové příznaky?“ zeptal se.

„Nic takového,“ zavrtěl doktor Nakano hlavou. „Nic jiného než ten otok, dítě by bylo jinak v pořádku. Žádný zánět mozkových plen, jak jsem již řekl. Skutečně to nechápeme. Celou tu věc už kontroluje jen ten tam nahoře,“ udělal rukou gesto k nebi.

Jako by reagoval na pochmurné proroctví doktora Nakana, vydal v ten okamžik kardiální monitor krátký poplašný signál upozorňující, že Markovo srdce se na okamžik zastavilo. Puls začínal být nepravidelný. Varovný signál se za pár okamžiků ozval opět. Ale doktor Nakano zůstal stát.

„Už se to stalo předtím,“ prohlásil. „Ale v tomto bodě se jedná o stav, který není kodifikován.“ Pak k tomu, jakoby na vysvětlenou, dodal: „Ani jeho rodiče již nevidí žádný smysl v tom udržovat ho při životě, když mozek přestal fungovat.“

Viktor přikývl, a v tu chvíli se rozezněl poplašný signál kardiálního monitoru a zůstal zvonit. Markovo srdce začalo fibrilovat, tedy rychle a nepravidelně se stahovat. Viktor se ohlédl přes rameno ke služebnímu stolu. Avšak nikdo nereagoval.

Během krátké chvíle pak divoce rozkolísaná křivka na obrazovce přístroje přešla v rovnou přímku.

„Je konec,“ pronesl doktor Nakano suše. Znělo to téměř jako bezcitný komentář, ale Viktor si moc dobře uvědomoval, že v něm bylo daleko víc frustrace než rutinní otrlosti. On sám podobné stavy z dob, kdy pracoval v nemocnici, moc dobře znal.

Vrátili se k služebnímu stolu a doktor Nakano informoval sekretářku, že dítě Murrayových zemřelo. Ta pak zvedla telefon a zcela věcně rozběhla veškerou administrativu spojenou s úmrtím. Viktorovi bylo jasné, že by tu nemohli pracovat, kdyby je stálá přítomnost smrti vyváděla z rovnováhy.

„Minulou noc došlo k podobnému případu,“ řekl. Chlapec se jmenoval Hobbs a byl zhruba ve stejném věku, možná o trochu starší. Znáte ten případ?“

„Slyšel jsem o něm,“ kývl doktor Nakano neurčitě. „Ale nebyl to můj případ. Zdá se, že měli mnoho stejných příznaků.“

„Vypadá to tak,“ přitakal Viktor a pak se zeptal: „Necháte provést pitvu?“

„Samozřejmě,“ prohlásil doktor Nakano. „Jedná se o klasický případ pro úředního patologa, ale zpravidla se stejně obracejí na nás. Dole ve městě bývají totiž moc zaměstnaní, a jde-li o podobnou práci, rádi nám ji přenechají. Řeknete to rodičům, nebo chcete, abych to udělal já?“

Tak náhlá změna směru konverzace Viktora překvapila.

„Povím jim to sám,“ pronesl po malé odmlce. „A děkuji, že jste si na mě udělal čas.“

„To byla samozřejmost,“ odpověděl ještě doktor Nakano, ale na Viktora nepohlédl. V myšlenkách už byl u dalšího kritického případu.

Viktor vyšel ze dveří JIP jako omráčený. Ocenil přitom ticho, které nastalo, když se za ním zavřely elektronicky ovládané dveře. Vrátil se do čekárny. Murrayovi vytušili špatné zprávy, ještě než jim mohl cokoli říci. Navzájem se chytili za ruce a ještě jednou mu poděkovali za to, že přišel. S obtíženi ze sebe vypravil několik soustrastných vět. Srdce se mu však přitom sevřelo hrůznou vidinou. Spatřil svého syna, jak leží sinalý a napojený na respirátor na stejné posteli, v níž před chvilkou zemřel Mark.

Zasažen pocitem děsivého strachu se Viktor okamžitě vydal na patologii za primářem Warrenem Burghofenem. Ten Viktora ujistil, že učiní vše,co je v jejich silách, aby měli oba pitevní výsledky co nejdříve.

„Rozhodně musíme vědět, o co tu jde,“ prohlásil Burghofen. „V žádném případě nechceme, aby naše město začala pustošit nějaká záhadná epidemie mozkových edémů.

Viktor pomalu došel ke svému vozu. Bylo mu jasné, že celá ta věc má do epidemie daleko. Moc dobře věděl, jaký počet dětí je ve hře. Jednalo se přesně o tři.

Jakmile se vrátil do své kanceláře, požádal Colleen, aby zavolala Louise Kaspwicze, šéfa oddělení pro zpracování dat, a vyřídila mu, aby k němu okamžitě přišel.

Louis byl malý, podsaditý muž s lesklou plešatou hlavou a zvykem provádět náhlé, nepředvídatelné pohyby. Byl neuvěřitelně plachý a málokdy našel odvahu někomu pohlédnout přímo do očí, ale přes svoji zvláštní povahu to byl ve svém oboru dokonalý profesionál. Společnost Chimera se na jeho schopnosti v ovládání počítačů spoléhala téměř ve všech oblastech svého působení, od výzkumu přes vlastní výrobu až po fakturaci.

„Mám tady takový problém,“ vysvětlil mu Viktor. „Nemohu nalézt dva ze svých osobních souborů. Neměl byste nějaký nápad, co se mohlo stát?“

„To může mít celou řadu příčin,“ odpověděl Louis. „Ten daleko nejčastější důvod bývá, že uživatel počítače zapomene jméno, kterým soubor označil.“

„Prošel jsem celý adresář,“ oponoval mu Viktor. „A nenašel jsem je. Nebyly tam.“

„Možná že se soubory dostaly do adresáře někoho jiného,“ řekl Louis.

„To mě nikdy nenapadlo,“ přiznal se Viktor. „Každopádně si vzpomínám, že jsem je běžně užíval, a nikdy jsem nemusel určovat novou cestu, abych je mohl znovu vyvolat.

„Chápu, každopádně nemohu říci nic konkrétního, dokud se na to sám nepodívám. Jaká jména měly ty soubory?“

„Chtěl bych, aby to zůstalo jen mezi námi,“ zdůraznil Viktor.

„Pochopitelně.“

Viktor dal Louisovi názvy souborů a Louis se posadil k terminálu počítače.

„Nic?“ zeptal se Viktor po několika minutách, když obrazovka stále zůstávala prázdná.

„Vypadá to tak. Ale můžu se na to podívat u sebe a nechat počítač, aby prohledal všechny protokoly. Jste si jistý, že jste mi dal správná jména souborů?“

„Naprosto jistý.“

„Dostanu se k nim, pokud je to důležité,“ slíbil Louis.

„Je to velmi důležité.“

Poté co Louis odešel, Viktor ještě zůstal u počítače. Dostal totiž určitý nápad. Pečlivě na klávesnici vyťukal jméno třetího souboru: DÍTĚ FRANK. Malý okamžik váhal zmítán obavami, co by se mohlo objevit na obrazovce - nebo spíš, co by se na ní objevit nemuselo. Konečně stiskl klávesu Enter a zadržel dech. Naneštěstí se jeho obavy vyplnily: datový soubor týkající se VJ zmizel také!

Viktor ztěžka dolehl na opěradlo svého křesla a začal se potit. Tři obsahově podobné, ale jinak žádnými vzájemnými odkazy neopatřené soubory nemohly zmizet jen tak náhodně. Náhle se mu vybavil Hurstův vzteklý obličej, a jako by ještě jednou zaslechl jeho poslední výhružku: „Nejste ten, na koho si před námi hrajete... Ani vy nejste imunní!“

Viktor vstal a přešel k oknu. Obloha byla pokryta mraky, které hnal vítr směrem na západ. Schylovalo se buď k dešti nebo ke sněžení. Zůstal chvíli stát u okna a přemýšlel, zda snad Hurst nemá něco společného se zmizelými soubory. Měl by ho snad začít podezírat? Pokud to skutečně udělal on, mohl tak získat podklady pro uskutečnění své podivně a neurčitě formulované hrozby. Pak ale Viktor zavrtěl hlavou. Neexistoval přece naprosto žádný způsob, jak by se Hurst mohl o těchto souborech dozvědět. Nikdo o nich přece neměl ani sebemenší tušení. Vůbec nikdo!