Poselství z vesmíru (Clifford D. Simak)

SOUSED

Mývalí údolí je příjemné místo, i když nelze popřít, že poněkud zastrčené. Člověk nemůže počítat s tím, že tu zbohatne, protože zemědělské usedlosti jsou malé a značná část půdy se k obdělávání nehodí. Políčka mohou být vlastně jen na dně údolí, neboť úbočí nelze využít jinak než jako pastviny a silnice jsou vlastně jen polní cesty a v některých ročních obdobích nesjízdné.

My starousedlíci, jako Bert Smith, Jingo Harris a já, jsme tu spokojeni, protože jsme zde vyrostli a jedině tady se můžeme cítit doma. O to, abychom zbohatli, nám vůbec nejde, neděláme si v tomhle směru žádné iluze. Mnozí noví přistěhovalci však často bývají zklamáni a po určité době se začínají stěhovat jinam, takže se tu vždycky nějaká usedlost na prodej najde.

Jsme tedy docela obyčejní drobní zemědělci, zdůrazňuji drobní, protože je hodně krásných moderních strojů, které si nemůžeme dovolit, a protože nepěstujeme čistokrevný dobytek, ale na tom není nic tak zvláštního: s malými zemědělci, jako jsme my, se můžete dneska běžně setkat všude po Spojených státech. Protože naše údolí je dost z ruky a některé rodiny tu žijí už velice dlouho, dalo by se o nás říct, že držíme dost při sobě, což ovšem vůbec neznamená, že bychom neměli rádi cizí lidi. Znamená to jen tolik, že za tu dlouhou dobu, co jsme spolu, jsme se dobře poznali, jsme si sympatičtí a že jsme spokojeni s tím, co je.

Máme samozřejmě rádio a posloucháme různé programy a zprávy a někteří z nás odebírají i denní tisk, ale jsme bohužel asi trochu lokál patrioti, protože to, co se ve světě děje, nás zas tak moc nevzrušuje. Máme prostě, jak se říká, dost vlastních starostí a na to, abychom se nějak živěji zajímali, co se děje jinde, nám už moc času nezbývá. Asi byste nás označili za konzervativce, protože většina z nás automaticky hlasuje pro republikánskou stranu a o vládní zásahy do zemědělství se nikdo příliš nestará.

Mývalí údolí bylo vždycky příjemné místo — nejenom kvůli hezké krajině, ale i kvůli lidem, kteří tu žijí. Musím říct, že v tomhle ohledu jsme měli vždycky štěstí: přestože se tu skoro každý rok usadí někdo nový, ani jednou se nestalo, že by to byl opravdu špatný člověk, což je pro nás nesmírně důležité.

Proto vždycky trneme, když se odsud někdo stěhuje, a dohadujeme se mezi sebou, co za lidi si asi koupí nebo najmou uvolněnou farmu.

Stará Lewisova farma byla už dlouho opuštěná, budovy zchátraly a pole zarostla trávou. Na pár let si ji najal nějaký dentista z Hopkins Gorners, ale neusadil se tam, měl tam jenom dobytek, na který se vždycky v neděli přijel podívat. A tak jsme si často kladli otázku, jestli se té farmy ještě někdo skutečně ujme, až jsme to nakonec úplně pustili z hlavy, protože časem farma tak zpustla, že by byl div, kdyby se našel někdo, kdo by tam chtěl žít. Jednou jsem si zašel za bankéřem v Hopkins Gorners, který farmu spravoval, a řekl jsem mu, že bych o ni měl zájem, kdyby se dentista rozhodl odejít. Ale on mi odpověděl, že majitelé, kteří tehdy žili v Chicagu, nemají už na pronajímání zájem. Chtěli by ji raději prodat, i když podle jeho názoru se bude kupec dost těžko hledat.

Ale jednou na jaře se tam přece jenom nastěhovala nová rodina. Postupně jsme se dozvěděli, že tu farmu koupili a že nový majitel se jmenuje Reginald Heath. Bert Smith tehdy poznamenal: „Reginald? To je náramně divný jméno pro farmáře.“ A dál to nerozváděl.

Když se jednou Jingo Harris vracel z města a uviděl Heathe na dvorku, stavil se u něho na kus řeči, jak to mají sousedé ve zvyku. Zdálo se, že Heath má z návštěvy radost, ale podle Jinga na farmáře moc nevypadal.

„Je to cizinec,“ řekl mi Jingo. „Dost snědý, jako by pocházel ze Španělska nebo tam odněkud. Bůhví jak přišel k tomu jménu Reginald. To je anglické jméno, a Heath určitě Angličan není.“ Později jsme se doslechli, že Heathovi nepocházejí ze Španělska, ale z Rumunska či Bulharska.

Ale ať už byli odkudkoliv, je fakt, že pracovat uměli. Všichni tři, Heath, jeho žena a ještě nedospělá dcera, dřeli od svítání do soumraku. Věnovali se svému hospodářství, nechodili po sousedech a nezdržovali je, a proto jsme je měli rádi, i když jsme s nimi moc do styku nepřicházeli. Ne že bychom nechtěli nebo že by oni tomu bránili, ale u nás to prostě bylo tak, že přistěhovalci museli vždycky nejdřív sami zapustit kořeny a teprve potom, jak se říká, byli ostatními přijati do rodiny.

Heath měl starý traktor — takovou zdrátovanou rachotinu, která dělala pekelný rámus —, a sotva půda trochu oschla, aby se dalo orat, vyjel na pole, které — jak jsem již řekl — za tu dlouhou dobu, co na farmě nikdo nehospodařil, úplně zarostlo trávou. Musel pracovat snad i v noci, protože se mnohokrát stalo, že jsem šel spát a ještě jsem jeho traktor slyšel. Pro člověka z města možná tak pozdě nebylo, ale u nás, v Mývalím údolí, chodíme do postele brzy a ovšem taky brzy vstáváme.

Jednou večer, už po setmění, jsem se vydal hledat dvě jalovice, které se naučily přeskakovat ohradu a tím mi neustále přidělávaly práci. Dovedete si představit, jak člověku je, když přijde večer z pole domů, unavený, a venku třeba ještě poprchává, je tma jako v pytli, a on najednou zjistí, že mu dvě jalovice chybí. Co mu zbývá jiného než všeho nechat a vydat se ven do té nepohody? Snažil jsem se tomu nejrůznějším způsobem předejít, ale všechno marné; jak vám kráva jednou začne skákat přes plot, je konec.

Rozsvítil jsem si tedy lucernu a vyšel ven. Ale ani po dvou hodinách jsem jalovice nenašel. Právě jsem si říkal, že už toho budu muset nechat a vrátit se domů, když jsem uslyšel vrčení traktoru a uvědomil si, že jsem kousek nad polem, které patřilo ke staré Lewisově farmě. Domů jsem nemohl jinudy než právě kolem tohoto pole, a tak jsem si řekl, že když už tam jsem, počkám na Heathe a zeptám se ho, jestli náhodou ty dvě jalovice neviděl.

Byla temná noc, slabými mraky prosvítaly hvězdy, vysoko v korunách stromů se honil vítr a ve vzduchu bylo cítit déšť. Říkal jsem si, že Heath asi pracuje tak pozdě do noci, aby to stihl, než začne pršet, a tak mi napadlo, jestli to s tím oráním trošku nepřehání, protože už měl stejně velký náskok před všemi ostatními v údolí.

Začal jsem sestupovat po strmém úbočí a na mělkém místě, které jsem znal, se přebrodil přes potok a během toho jsem slyšel, jak traktor objel pole. Díval jsem se po světlech, ale žádná jsem neviděl, a tak jsem si říkal, že mi asi stromy a keře zastiňují výhled.

Došel jsem ke kraji pole, prolezl plotem a pustil se přes brázdy dolů, abych traktor neminul. Slyšel jsem, jak zatáčí doprava a blíží se ke mně, ale světla jsem pořád neviděl, třebaže motor bylo zřetelně slyšet. U poslední brázdy jsem se zastavil a podivoval se, dosud ještě celkem klidně, jak může Heath bez světel jezdit. Asi má oči jako kočka a vidí i ve tmě, říkal jsem si, a i když mi to připadalo dost směšné, když jsem si na to později vzpomněl, tehdy mi ta představa člověka s kočičíma očima nepřipadala vůbec k smíchu.

Rachot motoru sílil, traktor už musel být dost blízko. Najednou se vyřítil ze tmy, jako by chtěl na mě skočit. Asi jsem se musel leknout, aby mě nepřejel, protože jsem instinktivně uskočil stranou, se srdcem až v krku. Bylo to však zbytečné, vůbec jsem mu v cestě nestál.

Když traktor projížděl kolem mne, zamával jsem lucernou a zakřičel na Heathe, aby zastavil. Jak jsem lucernou mával, světlo dopadlo na traktor zezadu a já viděl, že řidičovo sedadlo je prázdné.

Napadla mě v tu chvíli spousta věcí, zvláště možnost, že Heath z traktoru vypadl a leží raněn někde na poli.

Běžel jsem za traktorem, abych ho zastavil, než narazí na strom nebo jinou překážku, ale než jsem ho doběhl, dojel na konec pole — a světe, div se: otáčel se tam sám, tak přesně, jako by byl bílý den a za volantem seděl řidič.

Vyskočil jsem na stupátko, chytil se sedadla a vytáhl se nahoru. Okamžitě jsem sáhl po škrticí klapce, ale nezasunul jsem ji. Traktor právě dokončil otáčku, vracel se zpět a mně vrtala hlavou nová záhada.

Představte si starý traktor, který tak sípe, prská a rachotí, že to vypadá, jako by se měl každou chvíli rozsypat. U takového traktoru -a to byl právě náš případ — je prostě vyloučeno, abyste necítili chvění motoru. Jenže motor tohohle traktoru se vůbec nechvěl. Běžel tak hladce jako motor luxusního automobilu a jediné otřesy, které jste cítili, byly vyvolány tím, že kola narazila na nějaký hrbol nebo vjela do malé prohlubně v poli.

Stál jsem na stupátku s lucernou v jedné ruce a škrticí klapkou v druhé — a neudělal nic. Jel jsem na traktoru až k místu další otáčky, tam jsem seskočil a zamířil domů. Heathe na pole jsem hledat nešel, protože jsem věděl, že tam není.

Je pochopitelné, že mi nešlo na rozum, jak je něco takového možné, ale příliš jsem se v tom nerozebíral. Ono mi to totiž úplně vzalo dech, uzemnilo mě to. Můžete se dost natrápit s drobnostmi, které se nezdají být docela v pořádku, ale když se setkáte s něčím tak nepředstavitelným, jako je traktor, který jezdí sám, automaticky to vzdáte předem, protože je vám jasné, že na něco takového váš rozum prostě nestačí. Neumí se s tím vyrovnat, proto to odvrhne a vy na celou věc po určité době zapomenete.

Došel jsem domů, na dvorku se na chvíli zastavil a poslouchal. Foukalo už dost silně, začínaly padat první kapky deště, ale pokaždé když se vítr na chvíli utišil, jsem slyšel traktor.

Vešel jsem do domu, ale Helena a děti byly už v posteli a spaly, tak jsem o tom podivném zážitku neměl ten večer s kým pohovořit. A ráno, když se mi to rozleželo v hlavě, jsem neřekl taky nic. Asi proto, že by mi stejně nikdo nevěřil a že by si mě lidi kvůli tomu ještě bůhvíjak dlouho dobírali.

Heath zoral pole a zasel mnohem dřív než my všichni v údolí. Zrno dobře vzešlo, počasí nám přálo. Zato v červnu přišly deště a my se zpozdili s kultivací kukuřice, protože na rozmoklé pole se jít nedá. Vrhli jsme se tedy na první práci, která byla po ruce, jako opravování plotů a podobně, proklínali déšť a sledovali, jak se na nezoraných lánech kukuřice divoce rozrůstá plevel.

Tedy všichni kromě Heathe. Jeho kukuřice byla neuvěřitelně čistá, plevel by se tam musela skoro lupou hledat. Jednou se u Heathe zastavil Jingo a jen tak mimochodem se zeptal, jak to dokázal, ale Heath se jen tiše usmál, jak míval ve zvyku, a převedl hovor jinam.

První jablka konečně dozrála natolik, že se dala použít do koláčů, a na jablečné koláče je Helena opravdová specialistka. Široko daleko je nikdo neupeče líp než ona. Však taky za ně rok co rok dostává první cenu na vesnickém trhu a je na ty ceny pyšná.

Jednoho dne zabalila Helena pár koláčů a šla je zanést Heathovým. Je to taková sousedská pozornost u nás v údolí, že si ženy chodí navzájem vyměňovat, co uvařily. Každá dovede něco, s čím se před sousedy může blýsknout — je to takový nevinný způsob, jak se pochlubit.

Helena a Heathovi spolu velmi dobře vycházeli, a tak není divu, že se u nich ten večer trošku zdržela. Když se vrátila, připravoval jsem zrovna večeři, děti hladově pobíhaly kolem a neustále se ptaly, kdy to už bude.

Byla plná nových dojmů — dlouze mi vykládala o tom, jak si Heathovi zařídili dům a že by člověk nikdy neřekl, co se z takového zpustlého stavení dá ještě udělat, a zvláště o jejich zahradě. Byla veliká, pečlivě udržovaná a plná nejrůznější zeleniny, jakou ještě nikdy neviděla. Některé druhy mi připadaly hrozně směšné, říkala, nebyla to prostě obyčejná, běžná zelenina.

Chvíli jsme se o tom bavili a říkali si, že si možná Heathovi přivezli semena ze své staré vlasti v Evropě, ačkoliv pokud vím — zelenina je zelenina, ať jste kdekoliv. V Rusku, Rumunsku nebo v Timbuktu se pěstuje totéž co u nás. Kromě toho jsem už stejně začínal trochu pochybovat o těch zvěstech, že Heathovi přišli z Rumunska. V okolí se o nich leccos povídalo, ale my neměli čas to všechno dlouze rozebírat. Přišla sena a potom sklizeň drobnozrnných plodin a každý měl plné ruce práce. Se senem jsme byli spokojeni a úroda drobnozrnných plodin byla taky dobrá, ale s kukuřicí to nevypadalo nejrůžověji. Protože přišla sucha. Tak už to chodí — když hodně prší v červnu, v srpnu je tomu naopak.

Pozorovali jsme kukuřici a současně oblohu a radovali se, kdykoli se objevil sebemenší mráček, ale nikdy z toho nic nebylo. Jako by se proti nám všechno spiklo.

Potom jedno dopoledne, když jsem opravoval starý samovazač, který už skoro dosloužil, a ptal se sám sebe, jestli ho ten rok vůbec použiju, se u mě zastavil Jingo Harris. Postával kolem, přešlapoval na místě a mluvil na mě, zatímco jsem pracoval.

„Tak co, Jingo,“ zeptal jsem se, když už jsem skoro přes hodinu viděl, jak je celý neklidný, nervózní, „co máš na srdci?“

„U Heathe dneska v noci pršelo,“ vypadlo z něj konečně.

„Zatímco všude jinde je sucho,“ poznamenal jsem.

„Uhodíš,“ řekl Jingo. „Déšť spadl jen na jeho pole.“

Potom mi vykládal, jak nesl Bertu Smithovi dvě klubka provázku na povřísla, která si od něho vypůjčil, a aby si zkrátil cestu, šel kousek přes Heathovo pole. Že je mokré jako po silném dešti, si všiml, teprve když podlézal ohrazení.

„Pršet tam muselo v noci,“ řekl.

Připadalo mu to divné, ale říkal si, že třeba sprchlo jen v dolní části údolí, i když ze zkušenosti víme, že u nás déšť postupuje po délce údolí, ne napříč. Ale když přešel cíp pole a podlezl ohrazení, všiml si, že vůbec nepršelo. Vrátil se proto zpět, šel kolem pole a viděl, že déšť spadl jen tam, a nikde jinde. Mokrá půda začínala a končila u ohrazení.

Když pole obešel, sedl si na jedno klubko provázku a snažil se přijít té záhadě na kloub, ale marně — bylo to prostě k nevíře.

Jingo je důkladný člověk. Než dospěje k nějakému názoru, chce znát všechna fakta, která se dají zjistit. Proto se šel podívat na druhé Heathovo kukuřičné políčko, ležící na opačné straně údolí. A opět zjistil, že je mokré, zatímco všude kolem bylo sucho.

„Rozumíš tomu?“ zeptal se mě a já musel přiznat, že ne. Užuž jsem mu chtěl říct o tom traktoru, který jezdil sám, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Nemělo přece smysl dělat mezi sousedy paniku.

Když Jingo odešel, sedl jsem do auta a jel na Heathovu farmu. Chtěl jsem ho požádat, jestli by mi na pár dnů nepůjčil přístroj na hloubení jam pro sloupy. Ne že bych ho skutečně potřeboval, byla to jenom záminka, abych ho mohl navštívit.

K tomu, abych Heathe o ten přístroj požádal, jsem se stejně nedostal. Jakmile jsem tam dorazil, už jsem si na něj ani nevzpomněl.

Heath seděl na schodech před verandou. Měl jsem pocit, že mě rád vidí. Došel k autu, potřásl mi rukou a řekl: „Že se taky někdy necháte vidět, Calvine.“ Jeho tón vzbudil ve mně přátelské pocity a taky trošku pocit vlastní důležitosti, zvláště proto, že mě oslovil plným křestním jménem. Jsem tu totiž v Mývalím údolí pro každého jenom Gal a vůbec bych se nedivil, kdyby vyšlo najevo, že sousedé ani nevědí, jak se doopravdy jmenuju.

„Rád bych vás provedl po farmě,“ řekl. „Dali jsme to tu trošku do pořádku.“

Ve skutečnosti však šlo o mnohem víc. Celá farma byla jako ze škatulky, jako ty farmy v Pensylvánii nebo Connecticutu, jejichž fotografie se objevují v obrázkových časopisech. Dům i hospodářská stavení byly dřív zchátralé, oprýskané, jedním slovem na spadnutí. Teď to tu vypadalo vesele, pěkně upraveno, všecko se lesklo čerstvým nátěrem. Úplně jako nové ty budovy zase nebyly, to je fakt, ale dělaly dojem, že se o ně majitel pečlivě stará a každý rok obnovuje nátěry. Taky plot byl všude opraven a natřen, plevel vytrhán. Zmizelo i pár hromad dříví, které tu byly jenom pro ostudu. Heath dokonce probral hromadu starého železa a zrezivělých součástek strojů a všechno nepotřebné vyházel.

„Dalo to dost práce,“ poznamenal, „ale myslím, že nebyla nadarmo. Aspoň já mám pořádek rád.“

To jsem chápal, samozřejmě, ale jak to všecko mohl zvládnout za necelých šest měsíců? Přišel na farmu začátkem března, teď jsme měli srpen a za tu dobu stačil kromě běžné práce nejenom obdělat sto akrů polí, ale ještě dát celou usedlost do pořádku. To bylo nemožné, říkal jsem si, nad síly jednoho člověka, i když vezmeme v úvahu, že mu pomáhá manželka a dcera. Ani kdyby pracoval čtyřiadvacet hodin denně a nepřetržitě, bez jídla a bez oddechu. Ledaže by uměl prodlužovat čas, aby místo jedné hodiny měl tři nebo čtyři.

Následoval jsem Heathe a uvažoval o tom prodlužování času. Byl jsem pyšný sám na sebe, že jsem na něco takového přišel, protože se často nestává, že by mě napadla nějaká nesmyslná a současně hezká myšlenka. No jo, říkal jsem si, jestli sis tohle s nějakým ďáblem ujednal, můžeš si každý den prodlužovat podle libosti a potom zvládneš všecko, co chceš. A jestli umíš prodlužovat čas, možná že ho dokážeš i zkracovat, takže se ti třeba může zdát, že návštěva u zubaře trvá pouhou minutku.

Heath mě zavedl do zahrady, kde jsem si jenom potvrdil, co říkala Helena. Byly tam různé známé druhy zeleniny — zelí, rajčata, dyne a další, které se obvykle na zahradě pěstují, ale kromě toho jsem tam viděl taky jiné, mně zcela neznámé. Heath mi pověděl, jak se jmenují, tenkrát mi ta jména zněla dost cizokrajně, což dneska nedovedu pochopit, protože všecky ty druhy zeleniny už běžně u nás pěstujeme a máme pocit, jako bychom je znali odjakživa.

Během hovoru vytáhl ze země nebo utrhl pár kousků té divné zeleniny a dal je do košíku, který si vzal s sebou.

„Chce to od všeho okusit,“ řekl. „Některé druhy vám třeba zpočátku nebudou chutnat, jiné zas ano. Tady tohle se dá jíst syrové, nakrájené na plátky jako rajče, a tady to je nejlíp uvařit nebo to můžete taky opéct…“

Chtěl jsem se ho zeptat, jak k té zelenině přišel a odkud vlastně pochází, ale nedal mi k tomu příležitost. Pořád jenom mluvil o tom, jak se co má připravovat a že tady tenhle druh se dá skladovat přes zimu a ten zase se dá jíst syrový, a hned mi jeden kousek dal, abych ochutnal. Musím říct, že to bylo docela dobré.

Tak jsme se dostali až na konec zahrady a pomalu se začínali vracet. Vtom Heathova manželka vyběhla z domu.

Asi mě neviděla, když jsem přišel, nebo zapomněla, že tam jsem, protože nevolala na Heathe Reginalde nebo Reggie, ale nějakým cizím, neznámým jménem. Nemůžu ani přibližně popsat, jak to znělo, protože jsem ho okamžitě zapomněl. Ale tak podivné jméno jsem ještě neslyšel.

Potom mě spatřila, zastavila se, zhluboka si vydechla a řekla, že na společném telefonu slyšela, že Ann, dcerka Berta Smithe, náhle těžce onemocněla.

„Volali doktora,“ pokračovala, „ale on chodí bůhvíkde po návštěvách, asi se ho dneska vůbec nedočkají. Reginalde,“ pravila, „ty příznaky vypadají jako…“

A zase řekla slovo, které znělo úplně jinak než všechna slova, která jsem dosud slyšel nebo můžu čekat, že ještě uslyším.

Podíval jsem se na Heathe a mohl bych přísahat, že najednou zbledl, třebaže byl v obličeji výrazně snědý.

„Pojďte, musíme si pospíšit!“ zvolal a chytl mě za rameno.

Běželi jsme před dům, kde stálo jeho auto, byla to taková stará kraksna. Hodil košík se zeleninou na zadní sedadlo a skočil za volant. Mezitím jsem nasedl i já a snažil se zabouchnout dveře, ale nešlo to. Nedaly se prostě zaklapnout, a tak jsem je přidržoval, aby za jízdy nebouchaly.

Vyjeli jsme ze vrat jako namydlený blesk a já myslel, že ohluchnu z randálu, který to auto dělalo. Uvolněné blatníky drnčely, dveře, které jsem neudržel, bouchaly, ta stará kraksna dávno patřící do šrotu vydávala prostě všecky možné i nemožné zvuky, jaké byla vůbec schopna vydávat, a ještě pár dalších navíc.

Chtěl jsem se Heathe zeptat, co chce dělat — nebyl přece doktor —, ale pořád mi ta otázka nějak nešla na jazyk. Bylo to nakonec jedno, protože i kdybych věděl, jak ji zformulovat, pochybuju, že by mě v tom příšerném rámusu vůbec slyšel.

Tak jsem se aspoň snažil přidržovat dveře, pokud to vůbec šlo, a najednou mi napadlo, že to auto vlastně dělá mnohem větší randál než všechny podobné rachotiny, které jsem znal. Zrovna jako ten po-drátovaný traktor — taky rachotil víc, než je běžné. Přitom podobně jako u traktoru ani tady jsem nepozoroval žádné chvění motoru, a přes všechno to rachocení, drnčení a prskání jsme jeli docela rychle. Jak už jsem řekl, u nás v údolí nejsou moc dobré cesty, spíš naopak, a přesto bych mohl odpřisáhnout, že jsme místy jeli víc než stovkou, a v prudkých zatáčkách, kde by se člověk při té rychlosti normálně bál, že sjede do příkopu, sedělo auto na silnici přímo báječně, dokonce ani ten nejmenší smyk jsme nedostali.

Před Berlovým domem jsme zastavili, Heath vyskočil z auta, rozběhl se po cestičce k domu a já za ním.

Přišla nám otevřít Amy Smithová. Byla trošku překvapena, když nás spatřila, a já si všiml, že má uplakané oči.

Chvíli jsme stáli mlčky, potom začal mluvit Heath a v té chvíli se stala taková legrační věc: Heath měl na sobě staré pracovní kalhoty a propocenou košili, byl bez klobouku a vlasy měl rozcuchané, ale v jednom okamžiku se mi zdálo, jako by měl hezký, drahý vycházkový oblek, jako by smekl klobouk a uklonil se Amy.

„Slyšel jsem,“ řekl, „že ta vaše malá je nemocná. Možná že bych jí mohl pomoct.“

Nevím, jestli Amy viděla, co se mi zdálo, že vidím já, ale otevřela nám dveře a ustoupila stranou, abychom mohli vejít.

„Tudy prosím,“ pokynula nám.

„Děkuji,“ odvětil Heath a vešel do pokoje.

Amy a já jsme chvíli zůstali stát, potom se Amy obrátila ke mně a já opět zahlédl v jejích očích slzy.

,Je hrozně nemocná, Gale,“ řekla.

Soucitně jsem pokývl hlavou, protože mezitím kouzlo pominulo, všechno bylo zas normální a já se jen podivoval troufalosti toho farmáře, který si myslel, že může pomoct těžce nemocnému dítěti. A co za blázna to jsem, říkal jsem si, že tu stojím jak solný sloup, ani dovnitř s ním nejdu.

Ale to už Heath vyšel z pokoje a tiše za sebou zavřel dveře. Podíval se na Amy.

„Usnula,“ řekl. „Nebojte se, uzdraví se.“

Potom mlčky vyšel ven. Chvíli jsem váhavě hleděl na Amy, protože jsem nevěděl, co dělat. Ale co jsem vlastně mohl dělat? Nic. Tak jsem následoval Heathe.

Jeli jsme zpět na jeho farmu, nijak bláznivě, ale přesto auto drnčelo a rachotilo jako předtím.

„Jezdí to výborně,“ zakřičel jsem na Heathe.

Pousmál se.

„Však se v něm taky často vrtám,“ odpověděl mi stejně hlasitě.

Když jsme dojeli k Heathovým, vystoupil jsem a šel ke svému autu.

„Zapomněl jste si vzít tu zeleninu,“ zavolal za mnou.

Tak jsem se pro ni vrátil.

„A ještě jednou díky,“ řekl jsem.

„Není zač,“ odpověděl mi.

Podíval jsem se mu do očí a řekl jsem: „Kdyby tak chtělo zapršet, strašně by nám to pomohlo. Jenom vydatný déšť může zachránit kukuřici, ale musel by přijít brzy.“

„Stavte se zas někdy,“ řekl. „Myslím, že jsme si docela hezky popovídali.“

A tu noc pršelo v celém údolí. Byl to liják jaksepatří a kukuřice byla zachráněna.

A Ann se uzdravila.

Když se nakonec objevil u Smithových doktor, řekl, že už krizi překonala a že se její stav bude zlepšovat. Byla to jedna z těch virových nákaz, řekl. Teďka je prý toho všude plno, není to jako kdysi, dokud ještě nebyly všechny ty zázračné léky, které vedou jenom k tomu, že vznikají nové a nové mutace virů. Tehdy lékaři ještě věděli, co léčí, dneska už ne.

Nevím, jestli se Bert nebo Amy zmínili před doktorem, že u nich byl Heath. Ale spíš bych řekl, že ne. Člověk se obvykle doktorovi nechlubí, že mu soused vyléčil dítě. Nehledě už vůbec na to, že by někdo mohl Heathe žalovat, že provozuje lékařskou praxi bez povolení, i když by se to asi těžko dalo dokázat. Ale přesto se o tom po údolí hodně mluvilo. Heath byl prý slavným lékařem ve Vídni, než se rozhodl přistěhovat se sem. Ale já jsem tomu nevěřil. Myslím si, že těm pověstem nevěřili ani ti, kdo je začali rozšiřovat, ale tak už to bývá v takovém sousedství, jako bylo naše.

Asi měsíc budila ta fáma a ještě další hodně vzruchu, ale pak se to pomalu uklidnilo a Heathovi začali patřit mezi nás, byli tak říkajíc přijati do rodiny. Bert se zastavil u Heathe a měl s ním dlouhý rozhovor a ženské si zvykly volat paní Heathovou na společném telefonu, zatímco jiné poslouchaly a občas se vložily do hovoru, a tak zasvětily paní Heathovou do tajů té mnohostranné telefonní konverzace, která se u nás už stala natolik běžnou praxí, že když potom máte nějaký skutečně důležitý hovor, musíte všechny ty nezvané spoluúčastníky vyzvat, ať okamžitě zavěsí. Když přišel podzim, chodil s námi Heath lovit mývaly a někteří mládenci se začali zajímat o jeho dceru. Prostě a dobře, vypadalo to už skoro tak, jako by Heathovi patřili mezi starousedlíky.

Jak jsem už řekl, měli jsme vždycky štěstí na dobré sousedy.

Když jde všecko dobře, čas plyne tak nenápadně, že si to člověk ani neuvědomuje, a tak tomu bylo u nás v údolí.

Měli jsme dobrá léta, ale nikdo z nás tomu nevěnoval příliš pozornosti. Dobrých časů si člověk moc nevšímá, bere je jako samozřejmost. Teprve když přijdou horší časy, uvědomí si ten rozdíl.

Jednoho dne, zhruba před rokem, právě když jsem končil ranní krmení a poklízení dobytka, zastavilo u dvora auto s newyorskou poznávací značkou. Nestává se často, že se u nás objeví auto z jiného státu, tak jsem si říkal, že asi někdo zabloudil a chce se zeptat na cestu. Vpředu seděl muž se ženou, na zadním sedadle tři děti a pes. Auto bylo nové a nablýskané.

Nesl jsem konve mléka z chléva, a když muž vystoupil, postavil jsem je na zem a čekal, až ke mně dojde.

Byl to ještě docela mladý člověk, vypadal inteligentně a měl hezké chování.

Řekl, že se jmenuje Rickard, že je od novin, nějakých newyorských novin, momentálně na dovolené a že se cestou na západ stavil u nás v údolí, aby si ověřil jisté informace.

Co jsem si pamatoval, bylo to poprvé, že se o nás zajímaly noviny, a taky jsem se o tom hned zmínil. Řekl jsem, že se u nás neděje nic tak zvláštního, co by mohlo zajímat širší veřejnost.

„Nejde o žádný skandál,“ řekl Rickard, „jestli máte tohle na mysli. Jenom o pár statistických údajů.“

Stává se někdy, že hned neporozumím, oč jde, protože jsem spíš člověk hloubavý, ale teď se mi zdá, že jen co vyslovil to slovo statistika, věděl jsem hned, co bude následovat.

„Před několika měsíci jsem psal sérii článků o zemědělství,“ vysvětloval Rickard, „a k tomu jsem musel projít množství statistických údajů publikovaných ve vládních ročenkách. Bylo to snad největší utrpení v mém životě.“

„No a?“ zeptal jsem se taky trochu utrápeně.

„Zjistil jsem některá zajímavá fakta týkající se tohohle údolí,“ pokračoval. „Zpočátku jsem si je ani neuvědomoval. Nevěnoval jsem číslům takovou pozornost, takže mi jejich význam skoro unikl. Až později jsem se zarazil, vrátil se zpět a ještě jednou se na ně podíval. V článku jsem to samozřejmě nerozvíjel, jenom trošku naznačil. Pátral jsem dál a zjistil další zajímavosti.“

Snažil jsem se to odbýt smíchem, ale on to nepřipustil.

„Tak hned třeba to počasí,“ řekl. „Uvědomujete si, že v posledních deseti letech jste měli neustále ideální počasí?“

„Ano, bylo docela dobré,“ připustil jsem.

„Ale dříve tomu tak nebylo. Ověřoval jsem si to.“

„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Poslední dobou je to lepší.“

„A taky úrodu máte v posledních deseti letech nejlepší. Myslím z hlediska dlouhodobého průměru.“

„Lepší osivo,“ řekl jsem. „A taky lepší způsob hospodaření.“

Usmál se. „Co já vím, tak se na vašem způsobu hospodaření v posledních pětadvaceti letech vůbec nic nezměnilo.“

A měl samozřejmě pravdu.

„Před dvěma lety se strašně rozšířila vojnice,“ pokračoval Rickard. „Způsobila kalamitu všude v okolí, ale vám se jako zázrakem vyhnula.“

„Měli jsme štěstí. Už tehdy jsme si to říkali.“

„Zajímavé jsou i některé zdravotní údaje,“ začal znovu Rickard. „Je to opět táž písnička. Za celých deset let se u vás ani jednou neobjevily spalničky, plané neštovice nebo zápal plic. A nejen tyhle nemoci, ale vůbec žádné. Bylo tu jenom jedno úmrtí v důsledku komplikace související se stářím. Za celé to desetileté období.“

,Já vím, starý Parks,“ řekl jsem. „Měl už skoro devadesát. Prima člověk.“

„Tak vidíte,“ řekl Rickard.

V duchu jsem s ním musel souhlasit.

My jsme si ani všecky ty souvislosti neuvědomovali, ale on měl v rukou čísla a proti nim se dalo těžko argumentovat.

„Ale co s tím mám jako dělat já?“ zeptal jsem se.

„Chtěl bych si s vámi promluvit o jednom vašem sousedu.“

„Já o žádném ze svých sousedů hovořit nebudu. Proč si s ním nepromluvíte sám?“

„Snažil jsem se, ale nezastihl jsem ho doma. Odjel prý s celou rodinou do města.“

„Reginald Heath,“ řekl jsem. Nemělo smysl hrát si s Rickardem na schovávanou. Věděl příliš mnoho.

„Ano, právě o toho mi jde. Mluvil jsem o něm s lidmi ve městě. Dověděl jsem se, že si ani jednou nedal opravit žádný stroj, který používá na své farmě, ani své auto. Přitom má pořád tytéž stroje, jako když začínal. A už tehdy byly dost staré.“

„Stará se o ně,“ řekl jsem. „Udržuje je v bezvadném stavu.“

„Ještě jedna zajímavost,“ dodal Rickard. „Za celou tu dobu nekoupil ani litr benzínu.“

Tak to byla pro mě novinka. O těch ostatních věcech jsem věděl, i když jsem si nikdy nedal práci s tím, abych je důkladně promyslel a domyslel. Ale o tom benzínu jsem slyšel poprvé. Asi na mně bylo znát, že mě to překvapilo, protože Rickard se zazubil.

„Co teda po mně chcete?“ zeptal jsem se.

„Chci vědět, jak to je. Znát vysvětlení.“

„Tak se obraťte na Heathe. Já nic nevím, nemůžu vám nijak pomoct.“

Cítil jsem, jako by mi tím spadl kámen ze srdce. Protože jsem instinktivně tušil, že Heath si s touhle situací dokáže poradit, že bude vědět, co dělat.

Nasnídal jsem se, začal pracovat, ale chyběl mi u toho patřičný klid. Byl jsem na zahradě a prořezával stromy, což jsem už rok nebo dva odkládal a co už byl opravdu nejvyšší čas udělat, ale přitom mi pořád vrtalo hlavou, jak to, že Heath nekupuje benzín, že tehdy v noci ten traktor jezdil sám, jak to, že přes všechen ten randál, který auto i traktor dělaly, byl jejich chod naprosto hladký.

Nakonec jsem odložil hák na srážení větví a nůžky a vydal se přes pole k Heathovým. Věděl jsem, že celá rodina je ve městě, ale myslím, že by mi to bylo jedno, i kdyby byli doma. Už víc než deset let, říkal jsem si, nemůžu přijít na kloub té záhadě s traktorem, a tak už je opravdu načase, abych se to dověděl.

Našel jsem traktor mezi ostatními stroji v kůlně a pomyslel si, že asi nebude lehké dostat se do motoru. Ale zbytečně jsem se obával. Otočil jsem kličky, kapota se nadzvedla a já pod ní uviděl přesně to, co jsem očekával, i když jsem si to předtím nijak názorně nepředstavoval.

Byl tam jenom kus jakéhosi lesklého kovu, který vypadal jako krychle těžkého skla. Nebyl veliký, ale vypadal masivně, jako by byl hrozně těžký.

V motorovém prostoru byla ještě zřetelně vidět místa, kde byl kdysi uchycen původní spalovací motor. Napříč k rámu byl navařen silný plát jakéhosi kovu, na němž spočívala ta krychle, zdroj energie traktoru, a nad ní visel ještě jakýsi aparát. Nedal jsem si práci s tím, abych zkoumal, jak to všecko funguje, ale viděl jsem, že krychle je napojena na výfuk, což zřejmě mělo sloužit jen tomu, aby se zamaskovalo, že traktor nemá motor. Jistě jste si všimli, že u elektrických vlaků je to zařízeno tak, že lokomotiva vždycky zabafá a vypustí obláček páry. No a tohle bylo zřejmě založeno na podobném principu. Vypouštělo to obláčky páry a vydávalo zvuk jako traktor.

Když jsem tam tak stál a díval se na to, říkal jsem si, proč Heath — jestliže má něco lepšího než spalovací motor — si tak dává záležet na tom, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Kdybych vynalezl něco takového já, dovedl bych toho náležitě využít. Získal bych finanční podporu, rozjel výrobu a rázem bych zbohatl tak, že bych nevěděl, co s penězi. Nic na světě nemohlo přece Heathovi zabránit, aby neprovedl něco podobného.

Místo toho však udělal všecko pro to, aby traktor vypadal a vydával zvuk jako obyčejný traktor, a hlučností auta zas chtěl zamaskovat, že má motor nového typu. Jenomže to poněkud přehnal, takže auto i traktor byly hlučnější, než by normálně měly být. A zapomněl na velice důležitou maličkost — že nekupuje benzín. Na jeho místě bych benzín normálně nakupoval a pak se ho zbavil tím, že bych ho vždycky někde vylil nebo spálil.

Kdoví co všechno ještě Heath měl, co celá ta léta skrýval, že se tak úporně snažil, aby zůstal nenápadný.

Spustil jsem kapotu, otočil kličky, a když jsem vycházel, dával jsem pozor, abych bezpečně uzavřel dveře kůlny.

Vrátil jsem se ke své práci na zahradě a pořád ještě o tom všem přemýšlel. Přitom jsem si uvědomoval, že od té noci, co jsem viděl, jak traktor jezdí sám, se moje úvahy v ničem nezměnily; rozdíl byl jen v tom, že dříve jsem o těch podivných věcech uvažoval izolovaně, neviděl jsem je jako celek, a proto mi to všecko nedávalo smysl jako teďka, kdy bych měl vlastně být z toho všeho vyděšen.

Ale nebyl jsem vyděšen. Reginald Heath byl soused, a dobrý. Chodili jsme spolu na lov a na ryby a vzájemně si pomáhali při sušení sena, mlácení obilí a dalších pracích, a za tu dobu, co jsme se znali, jsem si ho oblíbil jako ostatní své přátele. Vím, že byl trošku zvláštní, že měl takový legrační traktor a auto a možná že uměl prodlužovat čas a že od té doby, co se k nám přistěhoval, jsme na tom byli dobře, jak pokud jde o počasí, tak i o zdraví. To všechno je pravda, samozřejmě, ale z toho člověk nemohl být vyděšen. Aspoň ne ten, kdo Heathe osobně znal.

Náhodou jsem si tehdy vzpomněl na jednu svou návštěvu u Heathových před několika lety. Byl horký letní večer a Heathovi si vytáhli židle ven na trávník, kde bylo příjemněji. Heath mi taky donesl židli, a tak jsme tam seděli a vykládali o všem možném, co nás zrovna napadlo.

Měsíc nesvítil, ale na nebi bylo plno hvězd, které zářily tak krásně jako snad nikdy předtím.

Zmínil jsem se o tom před Heathem, a jen aby řeč nestála, vytasil jsem se s tím málem, co jsem znal z astronomie.

„Jsou obrovsky daleko,“ řekl jsem. „Tak daleko, že trvá celé roky, než k nám jejich světlo dorazí. Jsou to všechno slunce. A mnoho z nich je ještě větších než naše.“

Což bylo tak asi všechno, co jsem o hvězdách věděl.

Heath vážně přikývl.

„Tamhle je jedna hvězda,“ řekl, „na kterou se často dívám. Tam ta modrá, vidíte ji? Není samozřejmě úplně modrá, ale trošku tak vypadá. Podívejte, jak bliká. Jako by na nás mrkala. Sympatická, přátelská hvězda.“

Dělal jsem, že vidím hvězdu, na kterou ukazoval, i když jsem si tím vůbec nebyl jist, protože jich tím směrem bylo hodně a blikala skoro každá. Pak jsme začali hovořit o něčem jiném a na hvězdy jsme zapomněli. Tedy aspoň já.

Hned po večeři přišel Bert Smith s tím, že se u něho objevil jakýsi Rickard a měl nějaké dotazy, že už byl taky za Jingem a říkal, že okamžitě navštíví Heathe, jen co se Heath vrátí z města.

Bert byl z toho celý nesvůj, a tak jsem se ho snažil uklidnit.

„Ti lidi z města dovedou všude nadělat jenom zmatek,“ řekl jsem, „člověk je prostě nesmí brát vážně.“

Opravdu jsem si s tím nedělal starosti, protože jsem si byl jist, že Heath si s touhle situací dokáže poradit, a i kdyby Rickard stokrát ten článek pro newyorské noviny napsal, my si s tím těžkou hlavu dělat nemusíme. Mývalí údolí je od New Yorku hezky daleko.

Domníval jsem se, že tímhle Rickard pro nás skončil, že ho už u nás nespatříme.

Ale nikdy v životě jsem se víc nemýlil.

Asi o půlnoci mě Helena vzbudila.

„Někdo stojí přede dveřmi,“ řekla. „Běž se tam podívat.“

Tak jsem na sebe hodil kabát, obul si boty a s lucernou v ruce šel dolů.

Zatímco jsem se oblékal, kdosi klepal na dveře, ale jakmile jsem rozsvítil lucernu, klepání přestalo.

Otevřel jsem domovní dveře a vidím, že před nimi stojí Rickard, ale tentokrát spíš skleslý než plný energie jako ráno.

„Nezlobte se, že vás tahám z postele,“ řekl, „ale zřejmě jsem zabloudil.“

„To není možné,“ namítl jsem, „údolím vede jen jedna silnice. Na jednom konci se napojuje na státní silnici číslo 60 a na druhém na pětaosmdesátku. Pojedete-li kterýmkoli směrem, musíte na jednu z nich narazit.“

„Jenomže já tu jezdím už čtyři hodiny,“ tvrdil, „a ještě se mi to nepodařilo.“

„Podívejte se,“ řekl jsem, „pojedete-li tím či oním směrem, nemůžete ze silnice sjet. V obou případech se dostanete na státní asi za čtvrthodinu.“

Byl jsem na něho dost rozzlobený, protože mi ten jeho problém připadal víc než směšný. Kromě toho nebývám zrovna v nejrůžovější náladě, když mě někdo takhle o půlnoci vytáhne pro nic za nic z postele.

„Ale já se opravdu nemůžu odsud dostat,“ řekl zoufale a já viděl, že nemá daleko k tomu, aby propadl panice. „Žena je z toho už zoufalá a děti padají únavou.“

„No tak dobře,“ přikývl jsem nakonec. „Počkejte chvilku, hned jsem tady — jen co si vezmu košili a kalhoty. Povedu vás.“

Řekl mi, že by se chtěl dostat na šedesátku. Vytáhl jsem tedy auto z garáže a přikázal mu, aby jel za mnou. Štvalo mě to, ale zřejmě nezbývalo, než pomoct mu dostat se odtud. Vzbouřil by celé okolí, a čím dřív bude pryč, tím líp.

Po půlhodině jízdy jsem však začínal být sám zmaten. Na státní silnici jsme totiž měli být za čtvrthodinu.

Nedá se říct, že bych nevěděl, kudy jedu, až na to, že to trvalo nějak moc dlouho. Ale jel jsem dál a za tři čtvrtě hodiny jsem stál před vlastním domem.

Teď jsem z toho byl opravdu jelen. Vystoupil jsem a šel k Rickardovu vozu.

„Aspoň to sám vidíte,“ řekl.

„Museli jsme se někde otočit,“ řekl jsem, „jinak to není možné.“

Jeho ženě začínaly povolovat nervy.

„Co se to děje?“ křičela na mě vysokým hlasem. „Co se to tady děje?“

„Zkusíme to ještě jednou,“ navrhl jsem. „Pojedeme tentokrát pomaleji, abychom neudělali tutéž chybu.“

Jel jsem pomaleji, a proto jsme tentokrát dojeli k mé farmě za hodinu. Tak jsme se ještě pokusili dostat se na silnici číslo 85, a za tři čtvrtě hodiny jsme byli přesně tam, odkud jsme vyjeli.

„Vzdávám to,“ řekl jsem jim. „Vystupte a pojďte dovnitř. Rozesteleme vám postele a za světla to zkusíme znovu.“

Uvařil jsem kávu a připravil sendviče, zatímco Helena rozestlala pro všech pět.

„Pes může zůstat v kuchyni,“ řekla.

Donesl jsem lepenkovou krabici, složil do ní deku a bylo i o psa postaráno.

Byl to sympatický krátkosrstý pes se smyslem pro legraci, a děti — však to znáte — ty jsou vždycky fajn.

Vypadalo to, že paní Rickardová zase propadne hysterii, ale Helena ji přiměla, aby si vzala kávu, a vůbec nepřipustila možnost, že by se z údolí nedostali ven.

„Za denního světla,“ přidal jsem se, „to nebude vůbec žádný problém.“

Ráno po snídani už byli docela klidní a zdálo se, že nepochybují o tom, že dojedou na silnici číslo 60. Vydali se tedy na cestu sami, ale za hodinu byli opět zpátky. Tak jsem vzal vůz, vyjel jako první a klidně přiznávám, že jsem v tu chvíli cítil, jak mi po zádech běží mráz.

Hleděl jsem upřeně na silnici před sebou. A najednou vidím, že se vracíme, místo abychom z údolí vyjížděli. Tak jsem zastavil, otočili jsme se, ale za deset minut jsme už zase jeli opačným směrem. Zkusili jsme to ještě jednou, tentokrát už skoro opravdu krokem, abychom zjistili, na kterém místě dochází ke změně směru, ale ani po sebevětším úsilí se nám nepodařilo to místo určit.

Vrátili jsme se tedy k nám a já zavolal Bertovi a Jingovi, aby se hned u mě stavili.

Oba dva se potom snažili vyvést Rickardovy z údolí, a to každý zvlášť a potom společně, ale ani oni nebyli šťastnější než já. Nakonec jsem to zkusil ještě jednou, ale sám, bez Rickardových, a bez obtíží jsem dojel na silnici číslo 60, tam a zpět za půl hodiny. Říkali jsme si, že teď jsme už snad protrhli smůlu, a já se ještě jednou pokusil vést Rickardův vůz, ale skončilo to přesně tak jako předtím.

K večeru už nebylo pochyb o tom, že z údolí se nemohou dostat pouze Rickardovi, zatímco my místní jsme v tomhle směru žádné potíže neměli.

Helena uložila paní Rickardovou do postele, dala jí nějaká sedativa a já se vydal za Heathem.

Byl rád, že mě vidí, a pozorně mě poslouchal. Celou dobu, co jsem hovořil, jsem vzpomínal na to, jak jsem jednou uvažoval o tom, jestli náhodou neumí prodlužovat čas. Když jsem skončil, neodpověděl mi hned, jako by v něm zrálo nějaké rozhodnutí a on ho znovu a znovu vážil, aby neudělal chybu.

„Je to podivná záležitost, Calvine,“ řekl nakonec, „a jistě není správné, že tu Rickardovi uvízli jako v pasti, jestliže si nepřejí tady zůstat. Přesto však můžeme být vlastně rádi, že tomu tak je. Rickard chtěl o nás napsat článek, a kdyby to skutečně udělal, stali bychom se středem pozornosti. Začala by sem chodit procesí lidí — a mezi nimi další novináři, různí vládní činitelé, vysokoškolští kantoři a obyčejní zvědavci. Rozvrátili by náš život, nabízeli by nám horentní sumy za naše farmy, mnohem víc, než je jejich skutečná cena, a už nikdy by to tu nebylo jako dřív. Nevím, jaký je tvůj názor, ale já bych si to nepřál, jsem tady velmi spokojen. Připomíná mi to… no prostě jedno místo.“

„Ale Rickard stejně může někomu ten článek telefonicky nadiktovat,“ řekl jsem. „Nebo ho poslat poštou. Ten, kdo zde bude Rickarda držet, tím ještě otištění článku nezabrání.“

„Mám pocit, že ano,“ řekl Heath. ,Jsem si skoro jist, že ten článek neodtelefonuje ani neodešle poštou.“

Přišel jsem k Heathovi napůl připraven bojovat za Rickarda, ale když jsem chvíli uvažoval o tom, co mi řekl, upustil jsem od toho.

Jestliže existoval nějaký princip nebo síla, která dělala zdejší život zdravý a příjemný, zajišťovala dobré počasí, potom je jasné, že celý svět by se vší mocí snažil využít toho principu nebo síly ve svůj prospěch. Možná že to bylo ode mne sobecké, ale cítil jsem, že pro všechny by to stejně nestačilo, a proto — když už má někdo ty výhody mít — ať je máme my tady v údolí, kam právem náleží.

A potom tu byla ještě jedna věc: kdyby se svět dověděl, že existuje nějaká taková síla nebo princip, a my bychom nemohli nebo odmítli podělit se o dobrodiní, které nám přináší, znepřátelili bychom si ostatní lidi a žili uprostřed moře nenávisti.

Vrátil jsem se domů a promluvil si s Rickardem. Přitom jsem se nesnažil před ním nic tajit. Byl rozhodnut jít za Heathem a vyřídit si to s ním, ale já jsem ho z toho zrazoval. Zdůrazňoval jsem, že nemá proti němu sebemenší důkaz a že se jenom zesměšní, protože Heath bude zřejmě dělat, že neví, o čem Rickard mluví. Po delším přemlouvání si dal říct.

Rickardovi zůstali u nás několik dnů a během té doby jsme se několikrát pokusili dostat se na státní silnici, abychom zjistili, jestli se náhodou situace nezměnila. Bylo to však pořád stejné.

Nakonec přišli Bert a Jingo a spolu s Rickardovými jsme uspořádali válečnou poradu.

Paní Rickardová už teď snášela situaci o něco lépe, děti byly šťastny, že mohou běhat venku, a i pes měl mnoho práce — neustále proháněl zdejší divoké králíky.

„Na začátku údolí je stará Chandlerova farma,“ řekl Jingo. „Nikdo tam už delší dobu nežije, ale není ve špatném stavu.  Po menších úpravách by se tam dalo docela pohodlně bydlet.“

„Ale já tu přece nemůžu zůstat,“ protestoval Rickard. „Nemůžu se tu natrvalo usadit.“

„Kdo mluví o tom, že byste se tu měl usadit natrvalo?“ zeptal se Bert. „Bylo by to jenom na určité přechodné období, než se všecko zase urovná a vy budete moct odjet.“

„No jo, ale co moje práce?“ namítl Rickard.

V tu chvíli se vložila do hovoru jeho žena. Bylo jasné, že situace, v níž se octli, se jí nelíbí o nic víc než jejímu manželovi, ale projevila ten zvláštní praktický přístup, jímž někdy žena překvapí muže. Věděla, že tu v údolí uvízli, a tak se rozhodla, že by se toho aspoň mělo co nejvíce využít.

„Pořád vyhrožuješ, že budeš psát knihu,“ řekla. „Tak co kdyby ses do ní pustil?“

To rozhodlo.

Rickard se na chvíli zamyslel, jako by si to rozvažoval, ale bylo jasné, že je už rozhodnut. Pak se rozhovořil o tom, jaký je tu v údolí božský klid, žádný shon — jedním slovem ideální prostředí pro každého, kdo si chce sednout a začít psát knihu.

Sousedé spojenými silami dali do pořádku dům na staré Chandlerově farmě, Rickard zavolal do své kanceláře, omluvil se, vyžádal si prodloužení dovolené a současně napsal své bance, aby mu sem převedli celou hotovost na jeho účtu. Potom se pustil do psaní.

V těch telefonních hovorech a dopisech, které poslal, se zřejmě ani slůvkem nezmínil o pravém důvodu toho, proč zde zůstává (ono by to taky vypadalo dost bláznivě), protože nikdo nespustil povyk kvůli tomu, že se nevrátil.

Život v údolí zase vplul do normálních kolejí, což bylo po všech těch zmatcích docela příjemné. Sousedé nakupovali pro Rickardovy a nosili jim z města potraviny a všechny ostatní věci, které potřebovali. Jednou začas vytáhl Rickard vůz a zkusil se dostat na státní silnici.

Většinu času však trávil psaním a asi za rok tu knihu dokončil a poslal jednomu nakladatelství v New Yorku. Vydali mu ji a možná že jste ji i četli — jmenovala se Když ticho promluví. Dostal za ni spoustu peněz, jenom to jeho nakladatelství za živého boha stále nemůže pochopit, proč tak zatvrzele odmítá vytáhnout paty z údolí. Odmítl jet na přednáškové turné, zúčastnit se slavnostních večeří, které se měly konat na jeho počest, a ignoroval všechny pocty, které bývají prokazovány autorům bestsellerů.

Úspěch knihy Rickarda v ničem nezměnil. V době, kdy ji předával svému nakladateli, si ho už obyvatelé údolí oblíbili a zdálo se, že i on má zdejší lidi rád — snad s jedinou výjimkou, a tou byl Heath, k němuž zůstával stále chladný. Chodíval na dlouhé procházky, aby se prý udržoval v kondici, ale já si myslím, že to dělal především proto, aby mohl v klidu uvažovat o tom, co píše. Přitom se vždycky s někým na kus řeči zastavil, a tak jsme ho všichni měli možnost blíže poznat.

Často hovořil o svém odjezdu z údolí, kdy už k němu dojde, a my si najednou začali říkat, jaká to bude škoda, že se budeme muset rozloučit, protože se ukázalo, že Rickardovi jsou dobří sousedé. Musí tu u nás být cosi, co v každém probouzí ty nejušlechtilejší vlastnosti. Jak už jsem říkal, měli jsme samé výborné sousedy, a to je velice vzácné.

Jednoho dne jsem se cestou z města zastavil u Heathe, a když jsme se spolu bavili, uviděl jsem, jak se k nám po silnici blíží Rickard. Vyšel si zřejmě jen tak na procházku, bez určitého cíle.

Zastavil se u nás, chvíli se s námi bavil a potom z ničeho nic řekl: „Jestli to nevíte, tak jsme se s ženou rozhodli, že tu už zůstaneme.“

„Skvělý nápad,“ poznamenal Heath.

„Onehdy večer jsme se s Grace jako obvykle bavili o tom, kdy už budeme moct odsud odjet,“ rozhovořil se Rickard, „a potom jsme najednou zmlkli, podívali se na sebe — a v tu chvíli nám bylo jasné, že se nám vlastně odsud nechce. Je tu takový božský klid, děti chodí do školy mnohem raději než ve městě a lidé jsou tu tak fajn, že bychom asi nepřenesli přes srdce, kdybychom se s tím vším měli navždy rozloučit.“

„To rád slyším,“ řekl Heath. „Ale zdá se mi, že je zbytečné tu trčet pořád na jednom místě. Měl byste vzít ženu a děti, zajet si do města do kina a tak.“

A bylo to. Jak vidíte, vyřešilo se to docela jednoduše.

Život v údolí běží normálně dál, jen s tím rozdílem, že je to tu teď ještě lepší. Všichni jsme zdraví jako ryby, ani nachlazení nebo rýma se už u nás nevyskytne. Když potřebujeme déšť, určitě přijde, a když je třeba, aby svítilo slunce, tak taky svítí. Je pravdy, že nikdo z nás ještě nezbohatl, protože se všemi těmi zásahy Washingtonu člověk ani zbohatnout nemůže, ale žijeme si slušně. Rickard pracuje na další knize a já si občas v noci vyjdu ven a snažím se najít tu hvězdu, kterou mi kdysi ukazoval Heath.

Určité publicitě se však přece jenom nevyhneme. Onehdy jsem v rádiu poslouchal svého oblíbeného komentátora a musím říct, že nad jedním bodem svého pořadu se dost bavil.

„Existuje skutečně Mývalí údolí?“ zeptal se a mohli jste přímo slyšet, jak se přitom směje do vousů. „Jestliže ano, vláda by se o tom ráda dověděla. Na mapách údolí zakresleno je a jsou k dispozici i statistiky, podle nichž tam prý neexistují nemoci, počasí je ideální a úroda vždycky dobrá — jedním slovem, učiněný ráj. Zvláštní pověřenci se vydali do terénu, aby si to vše ověřili, ale nemohou Mývalí údolí nalézt, třebaže lidé z nejbližšího okolí tvrdí, že údolí existuje. Pokoušeli jsme se telefonovat lidem, kteří — aspoň podle telefonního seznamu — v údolí žijí, ale nikdo spojení nedostal. Pošta vrací dopisy zpět odesílatelům jako z toho či onoho důvodu nedoručitelné. Pověřenci čekali na obyvatele údolí v blízkých obchodních střediscích, ale nikdy se jich nedočkali. Existuje-li tedy vůbec to údolí a je-li pravdivé vše, co se o něm v statistikách tvrdí, vláda by uvítala bližší informace, protože by bylo žádoucí studovat tamější zkušenosti a aplikovat je i jinde. Nevím, zda tento pořad obyvatelé údolí slyší — je-li tento způsob účinnější než naše pokusy spojit se s nimi prostřednictvím pověřenců, telefonu nebo pošty, ale v kladném případě — jestliže tedy Mývali údolí existuje a poslouchá-li tento pořad alespoň jeden z místních lidí — ať se laskavě ozve.“

Opět jste přímo mohli slyšet, jak se v duchu pochechtává. Tentokrát to však rychle skončil a přešel k posledním zvěstem o Chruščovovi.

Zhasl jsem rádio, opřel se v křesle a přemýšlel o tom, jak někdy se několik dnů nikdo nemůže dostat z údolí ven, a jindy zas je telefon z nepochopitelných důvodů hluchý. Vzpomněl jsem si, že jsme už o tom mezi sebou hovořili a uvažovali, zda to říci Heathovi, ale vždycky jsme se nakonec rozhodli, že ne, protože jsme cítili, že Heath ví, co dělá, a že se můžeme na něho spolehnout.

Někdy je to samozřejmě nepříjemné, ale na druhé straně to má zas celou řadu výhod. Přes deset let se tu už neukázal žádný podomní obchodník ani chválabohu žádný pojišťovací agent.