PROJEKT KELLY
Polikliniky byly připraveny, ráno se celý projekt Kelly rozjede, a to už něco znamenalo, když to tak nazvali, ne?
Seděl v ošoupaném houpacím kresle na verandě s napůl propadlou střechou a znovu si ta dvě slova opakoval a vychutnával na jazyku, ale už mu nezněla tak sladce a dráždivě jako tehdy, když ten slavný londýnský lékař povstal v Organizaci spojených národů a navrhl, aby se celá akce docela prostě jmenovala Kelly.
Když jste se však nad tím docela málo zamysleli, byla to vlastně dost náhodná volba. Proč zrovna Kelly? Mohlo se to stejně dobře jmenovat po některém jiném doktorovi. Třeba po Cohenovi nebo Johnsonovi nebo Radzonovičovi nebo kterémkoli dalším — ano, kterémkoli doktorovi na světě.
Pomalu se houpal ve vrzajícím křesle, zatímco prkna podlahy na verandě do taktu skřípala a z příšeří padajícího soumraku se ozývaly hlasy dětí končících své hry a snažících se využít posledních minutek před tím, než budou muset domů a potom do postele.
V chladivém vzduchu byla cítit vůně šeříku a v koutě zahrady se stále ještě bělaly kvítky časně rozkvetlého tavolníku, který kdysi, před mnoha lety, dostali s Janet od Marty Andersenové, když se do tohoto domu stěhovali.
Po chodníku kráčel nějaký soused a on ho v houstnoucí tmě už nemohl rozeznat, ale soused se ozval sám.
„Dobrý večer, pane doktore,“ řekl.
„Dobrý večer, Hirame,“ opětoval jeho pozdrav starý doktor Kelly, který ho poznal po hlase.
Soused pokračoval v cestě.
Starý doktor se stále pohoupával v křesle s rukama složenýma na bříšku. Z kuchyně se ozýval šramot, jak Janet sklízela ze stolu po večeři. Za chvíli snad přijde ven za ním a budou si povídat, tiše a nenuceně, jak se spolu baví staří manželé, kteří se ještě pořád mají hodně rádi.
Ale on by tu vlastně jen tak zbůhdarma sedět neměl. Na stole v pracovně ležel lékařský časopis, měl by číst. Teďka je pořád tolik nového, s čím by měl člověk držet krok — i když, tak jak se věci vyvíjejí, na tom už asi moc záležet nebude.
Třeba v příštích letech zbude opravdu velice málo, co bude muset člověk sledovat.
Lékařů bude samozřejmě stále třeba. I v budoucnu se vždycky najdou blázni, kteří budou havarovat s auty, střílet po sobě, zapichovat si háčky rybářských prutů do dlaně a padat ze stromů. A taky tu vždycky budou děti.
Pohoupával se v křesle a myslel na všechny ty děti, které znal, jak některé z nich vyrostly, stali se muži a ženami a sami mají děti. A myslel také na Martu Andersenovou, Janetinu nejbližší přítelkyni, a na starého Cona Gilberta, nejobyčejnějšího a nejvšednějšího chlápka, jakého si jen dovedete představit, a taky pěkného škudlila. Trošku kysele se v duchu usmál, když si vzpomněl, kolik mu už Con Gilbert dluží. Chodil celý život jen k němu, a ani jeden účet nezaplatil.
Ale tak už to prostě bývá. Někteří pacienti platili a jiní se zas ani nesnažili předstírat, že to mají v úmyslu, a proto taky on s Janet žili v tomto omšelém domě, měli pět let staré auto a Janet chodila do kostela celou zimu v jedněch šatech.
Ale co na tom. Co člověk dostává tak říkajíc na dlaň, není nejdůležitější.
Někteří prostě platili, jiní ne. Stejně tak jako někteří zůstali naživu a druzí umírali, i přes všemožnou snahu je zachránit. U některých byla ještě naděje, jiné případy byly už beznadějné; a opět — jedněm z nich to člověk mohl říct, druhým ne.
Ale teď se to změnilo.
A všechno to začalo tady, v Millvillu, v tomhle městečku, před více než rokem.
A jak tu tak seděl ve stále houstnoucí tmě, obklopen vonícími šeříky a bělostnou nádherou rozkvetlého tavolníku a kolem sebe slyšel tlumené zvuky a hlasy dětí, do poslední chvíle vášnivě zaujatých svou hrou, začal vzpomínat.
Bylo už skoro půl deváté a on slyšel Martu Andersenovou, jak mluví v čekárně s jeho ošetřovatelkou, sestrou Laneovou. Věděl, že Marta byla dnes poslední pacientkou.
Svlékl si bílý plášť, bezmyšlenkovitě ho složil a přehodil přes vyšetřovací stůl. Byl k smrti unaven.
Janet ho už dávno bude čekat s večeří, ale jeho pozdní příchod přejde m…
