Slepá sázka
Julian Symons, předseda klubu anglických detektivkám, dostal v roce 1979 výborný nápad jak přikrmit poloprázdné truhlice klubových peněz. Vyzval hrstku autorů detektivek, aby napsali krátkou povídku do klubové antologie.
Protože neovládám svět soudních procesů, napsal jsem povídku, kterou jsem pokřtil Jedenadvacet věrných a poctivých. Pod tím názvem také povídka v roce 1979 vyšla v Británii péčí nakladatelství Faber a nakladatelství Harper ve Spojených státech amerických. V Anglii povídku vydal také týdeník Women's Own pod názvem Slepá sázka.
Arnold Roper si tiše pohvizdoval, zatímco se mu vařila voda na kávu. Nasypal rozpustný prášek do starého modrého hrníčku, který si přivezl na památku z Brixhamu. Pohvizdoval jen tak, bez melodie a rytmu, jen tak, spokojeně. Byl spokojený se životem obecně a těšil se na bezprostřední budoucnost. Arnold Roper se chystal jako obvykle na dostihy, jako obvykle věděl, že pokud si vsadí, může počítat s výhrou. Pečlivě, metodicky a spolehlivě uplatní svůj bezchybný systém a zase zbohatne. Bylo to tak jisté, jako že se z vajec líhnou kuřata.
Pětačtyřicetiletý Arnold Roper byl rozený starý mládenec, štíhlý mužský zvyklý starat se sám o sebe, člověk, kterému bylo na obtíž se s někým bavit. Měl kolem sebe rád všechno urovnané - jako námořníci, ač námořníkem nebyl. Jídlo si nosil z restaurací a v koších na odpadky měl plastikové pytle, pro pořádek.
Arnold Roper měl jen jediný menší problém, a to bylo jeho bohatství. Získávání peněz bylo jeho největší potěšení. Utrácení peněz naopak odkládal do mlhavé, vzdálené budoucnosti. Jednoho dne vymění svůj neosobní byt za teplou, nekonečnou idylu pod tropickými palmami. Potíž byla, kam zatím s penězi, nevěděl, jak je skladovat, skoro mu to dělalo starosti. Zamračeně míchal sušené mléko do hnědavé tekutiny a přemýšlel, kde najít v ložnici místo pro další skříň.
Kdyby někdo Arnolda Ropera nařkl z hrabivosti, smrtelně by se urazil. Je pravda, že žil střídmě, ale to bylo spíš povahou než posedlostí, taky se nikdy nekochal pohledem na své bohatství, nepočítal je. Nikdy by nepřiznal, že ten hřejivý pocit, jaký ho večer co večer zaplavuje, když uléhá ke spánku s vědomím, že vedle něho, ve dvou velkých dubových skříních, jsou tuny papírového oběživa, je hrabivost.
Arnold Roper nevěřil bankám. Věděl, že peníze vyhrané v sázkách nepodléhají dani. A shromažďoval je kolem sebe doma, protože jeho bezchybná, dokonalá metoda byla podvod.
Jamie Finland se probudil do své tmy a v několika krátkých vteřinách ho napadly tři vzájemně nesouvisející myšlenky. "Je středa. Svítí slunce. Dnes se běží dostihy v Ascotu." Natáhl ruku a jemně se prsty dotkl magnetofonu vedle postele. Ležela na něm kazeta. Jamie se usmál, vložil kazetu do přístroje a pustil ho.
Ozval se hlas jeho matky: "Jamie, nezapomeň, že v půl desáté má přijít ten člověk spravit televizor. Pak buď prosím tak hodný a dej prádlo do pračky, moc prosím, musela jsem dnes spěchat. Doufám, že ti nebude vadit, když si k obědu ohřeješ včerejší polévku. Máš ji připravenou v kastrůlku. Koukej, abys neutratil všechny peníze, nebo ti ustřihnu kabel od sterea. Přijdu po osmé. Líbám tě."
Mamince Jamieho Finlanda bylo osmatřicet a živila sebe a syna jako agenturní ošetřovatelka. Její syn soudil, že si vede dobře, když uvážil, jak se stará o své slepé dítě. Bylo mu patnáct. Ovládal Braillovo písmo, učil se doma a měl výborné známky.
Jistými, pružnými pohyby vstal z postele a oblékl se: modrou košili, modré džíny. Jeho maminka říkávala: "Modrou má nejradši," a její přátelé se divili: "Nepovídejte!" Viděla na nich, co si myslí. Jak může vědět, jaká je modrá? Jamie však rozeznal modrou barvu se stejnou jistotou, s jakou poznal matčin hlas. Rozeznal i žlutou, červenou, všechny barvy spektra, ale jen za bílého dne.
Když mu bylo šest, řekl: "Potmě nevidím." Jen jeho matka, která byla svědkem toho, s jakou jistotou se pohybuje za dne a jak v noci klopýtá, chápala, co tím myslí. Říkala, že má radar. Jako mnoho sl…
