Den pro smolaře
Na Velkou národní lidé chodí pro vítězství: žokejové, sázkaři, a vlastně-jako v tomto případě - i policie.
Může to být šťastný den pro smolaře, kteří věří, že ztratili, když měli vyhrát, a vyhráli, když ztratili.
To záleží na sázce.
Vyrazil na Velkou národní se třemi sty liber v kapse, trochu provinilý, trochu vzdorný a odhodlaný.
Austin Dartmouth Glenn si velmi dobře uvědomoval svou přísahu, že bankovky nepustí do oběhu předčasně.
Přikázali mu, aby počkal aspoň pět let. Za pět let už všechno usne a několikamilionová loupež už bude patřit dávné minulosti.
To už prý bude policie honit jiné padouchy a čísla série kradených bankovek budou na vybledlých, dávno vyřazených seznamech.
Za pět let bude smět bez obav utratit svých patnáct tisíc, které mu zaplatili za to, že dopomohl šéfovi akce k útěku z vězení. Šéf tehdy potřeboval být na svobodě.
To je všechno krásné, říkal si Austin zasmušile, jak se díval z okna vlaku. Co ale inflace? Co když za pět let nebude mít těch patnáct tisíc ani cenu papíru, na kterém jsou bankovky vytištěné?
Za pět let se taky může měna změnit, pětilibrovky třeba budou vypadat úplně jinak a ty staré už nebude možné vyměnit. Austin kdysi slyšel o tom, jak si jeden nešťastný kasař odseděl dvanáct let za úspěšnou loupež a když se vrátil domů a vyhrabal svou skrýš, měl v ní samé úplně vybledlé, staré a neplatné bankovky.
Ta představa! Že člověk tak dlouho sedí a nezbude mu nic než nepoužitelný papír, vhodný nanejvýš do sběru.
Austin Glenn stáhl soucitně rty. Ne, tak tohle ne, to se jemu nesmí stát!
Lístek na vlak zaplatil Austin normálními penězi, stejně jako pivo, balíčky se sendviči a Sporting Life.
Nebezpečných tři sta liber měl poschovávaných ve vnitřní kapse saka a nehodlal s nimi vyrukovat, dokud se neponoří do anonymních davů dostihového závodiště v Aintree.
Přece nejsem padlej na hlavu, říkal si, balíček krásných, šustivých, nových pětilibrových bankovek by musel každému připadat zvláštní. Když jsou ale pěkně zmuchlané a ušpiněné (nejdřív si za tím účelem umazal ruce), když jsou zamíchané, takže čísla série nejdou po sobě, nikdo je prohlížet nebude.
Hřbetem ruky si otřel z úst pěnu od piva. Šlachovitý čtyřicátník s dobře upravenými, řídkými černými vlasy, nejistýma očima a nemístně sebevědomým chováním.
Život strávený na hranici zákona ho zásobil zástupy podobných známých a vložil mu do paměti mnoho podrobných a užitečných informací o tom, jak získávat úplatky, aniž by si člověk o ně přímo řekl.
Austina lidé neměli zvlášť rádi, ale on nebyl přecitlivělý a snad si to ani neuvědomoval.
V tomtéž vlaku, v jednom z předních vagónů, seděl Jerry Springwood a potil se. Potil se ze tří důvodů. Za prvé byl zvyklý se pohybovat venku na volném vzduchu a ve vagónu bylo horko, za druhé následkem přílišného požívání alkoholu a provozování sexu vyrazil do Aintree pozdě a riskoval, že nedorazí-li na místo včas, přijde o práci. Nejvíc ze všeho se ale Jerry potil strachy.
Ve dvaatřiceti letech náhle ztratil odvahu, ale snažil se navzdory tomu dál působit jako překážkový žokej v naději, že na něm lidé nepoznají, že má strach. Ty tam byly ty časy, kdy jezdil s úplné chladnou hlavou a kdy nějakou tu bouli bral jako drobnou nepříjemnost.
Už celé měsíce putoval na dostihy se strachem. Cestou si představoval, jak mu z těla budou trčet zlomené konce kostí, jak bude mít rozdrcený obličej nebo přeraženou páteř..., představoval si bolest. Celé měsíce už nedokázal riskovat to, co kdysi ani za riziko nepokládal.
Celé měsíce nedokázal pobídnout koně do úzké mezery, i když to byla jistá cesta k vítězství. Před překážkami vždycky hleděl koně srovnat, místo aby ho popohnal.
Jezdecká dovednost, která ho vynesla na špici, mu sloužila jako kouřová clona kiksů, a jeho dlouhodobá dobrá pověst podpírala tvrzení, jimiž trenérům a majitelům vysvětloval příčiny neúspěchů.
Jen opravdoví znalci viděli rozpad Jerryho osobnosti, a ti si to většinou nechali pro sebe. Jen málokterý z nich řekl, co si mysl…
