Mrkev pro ryzáka
V roce 1970 jsem byl vyzván prestižním americkým časopisem Sports Illustrated, abych pro něj napsal krátkou povídku -v délce a na téma, jež si sám zvolím. Do té doby jsem ještě nezkusil napsat povídku, ale výsledek, Mrkev pro ryzáka, zřejmě vydavatele uspokojila, neboť mě vzápětí vyzval, abych se s týmem Sports Illustrated zúčastnil zahájení Kentucky Derby 1972 v Lexingtonu. Příští rok jsem pak byl pověřen napsat povídku přímo o Kentucky Derby.
Chick stál s mrkví v ruce a potil se. Měl pocit, jako by se vznášel, jako by ani nestál na zemi, v hlavě mu hučelo, v uších bušil tep a žaludek se mu svíral úzkostnou bolestí.
Dělalo se mu zle. Ze zrady.
Do svítání zbývala necelá hodina. Bylo chladné ráno. Syrový, vířivý vítr se chystal k prudšímu závanu a těžká kupovitá mračna bojovala tvrdě s prvními paprsky světla. Z úhledných stání ve stájích lemujících dvůr se občas ozval náraz kopyta do dřevěné stěny, zarachotil řetěz, zaznělo odfrknutí vlhkých nozder podrážděných prachem ze sena.
Chick se zpozdil. O celé dvě hodiny. Přikázali mu, aby ve čtyři hodiny ráno dal mrkev kostnatému ryzákovi, ale ve čtyři lilo jako z konve. V takhle prudkém dešti se člověk během chvilky promočí na kůži a Chick se bál, že by těžko komu vysvětloval, jak je možné, zeje promoklý ve čtyři ráno. Usoudil, že bude lepší, když počká, až přestane pršet, to snad nemůže být velká chyba. Jestli to udělá ve čtyři nebo v šest, co na tom. Chick byl přesvědčený, že všechno ví sám nejlíp.
Chick byl věčně nespokojený, hubený devatenáctiletý mladík, jistý si tím, že mu život zůstává něco dlužen. Jako dítě byl protivný, hádavý, a jako mladík útočný, nesnášenlivý. Výsledný stav věčné nevraživosti a nesouhlasu se vším určovaly jeho myšlení v dospělosti a následně mu bránily v úspěchu. Chick by s tímto posudkem jistě nesouhlasil, ale když se všechno uváží, Chick v zásadě nesouhlasil s ničím. Chick byl vždy nejchytřejší.
Nečekal, že se strach může projevit tak silnými tělesnými pocity. Až dosud autoritou zásadně pohrdal (a vyšší místa ho až dosud nikdy neklepla přes prsty). Koní se nebál, protože mezi nimi vyrostl, ba narodil se mezi nimi, a jak vyrůstal, naučil se s nadřazenou lehkostí ovládat všechny čtyrnožce. Pevně věřil, že není na světě lepší jezdec, než je on sám. Byl to omyl.
Ustrašeně se zadíval přes rameno. Bolestné svírání v žaludku ještě zesílilo.
To snad nemůže být pravda, pomyslel si rozhárané, i když slýchal vyprávění o tom, jak se lidem udělalo špatně ze strachu, ale nebral to vážně, nevěřil tomu. To se přece stát nemůže. Teď však začínal věřit, že to možné je.
Zoufale napjal svaly. Bolest v útrobách pomalu ustupovala. Na celém těle ho polil studený pot a v ústech měl sucho.
V domě byla tma. Nahoře v patře za tmavými okny se světlými záclonami spal ve strohé ložnici Artur Morrison, trenér čtyřiceti tří koní stojících dole ve stájích. Morrison měl vždy lehký spánek, stájníci dokonce říkali, že má sluch ostřejší než hlídací psi.
Chick se přinutil otočit zády k oknům a vykročil na dvůr, na deset nebezpečných kroků k ryzákovu stání.
Kdyby se šéf vzbudil, kdyby ho viděl... Páni, pomyslel si zoufale, nečekal jsem, že to bude takové... Přece šlo jen o to jít a dát jednomu kostnatému ryzákovi mrkev. Ale teď měl strach, cítil se provinilý a tísnil ho pocit zrady. Všechny tyhle pocity se jaksi vyhnuly jeho domýšlivé nadřazenosti, obešly ji a zjitřily mu nervy.
Co je na té mrkvi špatného? Nebyla přepůlená a nacpaná drogami, nebyla ani vydlabaná, ani z ní nemohl vytáhnout stopku natě, držela pevně. Prostě to byla prachobyčejná mrkev, taková, jakou máma vařívá v hrnci. Obyčejná mrkev, kterou přece lidi koním běžně dávají. Nebyla mladá, oranžová, ani stará a dřevnatá, prostě běžná, obyčejná mrkev.
Jenže to má háček. Když vás osloví cizí člověk a požádá vás, abyste uprostřed noci dal určitému koni jednu určitou mrkev a slíbí vám za to tolik peněz, na kolik by člověk jinak dělal půl roku... Jen tak obyčejná mrkev taky nebývá pečlivě zabale…
