Jarní horečka
Časopis Women's Own mne nečekaně požádal o vhodnou povídku. (Prosíme pět tisíc slov.)
Prý mi zcela přenechávají, jaký námět zvolím, ale uvítali by, kdyby vyprávění bylo vhodné pro zeny.
A tak vznikla Jarní horečka, povídka, kterou jsem psal opravdu rád.
Když na tu dobu Angela Hartová vzpomínala, vybavila si zcela přesně okamžik, kdy se zcela nesmyslně a beznadějně zamilovala do svého žokeje.
Angela Hartová, baculatá, mateřská, něco přes padesát, sledovala pohledem čtyřiadvacetiletého mladíka v růžových a bílých barvách, vcházejícího do padoku při dostizích v Cheltenhamu, a myslela si: "Jak je mladý, štíhlý, pružný... a statečný["
Přešel přes jasně zelený trávník a na chvíli se k ní přidal na kousek řeči, jak se sluší, než s koněm vyjede na dvě míle proutěnek. Zadívala se na něj, na jeho hladkou, snědou kůži nad lícními kostmi. Přikývla že ano, zeje opravdu krásný jarní den a že to na suché půdě Billymu půjde líp, než kdyby lilo jako v posledních týdnech.
Byl to den jako každý jiný. V Angelině srdci v poslední době celkem úspěšně zaplnili prázdné místo po nebožtíku manželovi dva dostihoví koně, a Angela spokojeně trávila čas na závodištích, když její milovaní skokani běželi dostihy. Vystřihovala si zmínky o svých koních z dostihových novin a často volala svému trenérovi, Clementu Scottovi, aby se přeptala na jejich zdraví.
Laskavá žena, se smyslem pro humor. Měla jednu slabost, bláhově věřila, že ostatní lidé jsou tak plní dobré vůle jako ona sama. Byla jako děti, které hladí tygra. Očekávala spokojené, vděčné mručení, a ne že jí ukousne ruku.
V očích žokeje Dereka Robertse byla Angela Hartová jednoduše paní středního věku, majitelka Billyboye a Hamleta, žena, ke které se choval vždy zdvořile, protože potřeboval peníze za jízdy na jejích koních. Věcně usuzoval, že k jeho povolání patří nejen co nejlepší výkon v dostihu, ale i pobavit a potěšit majitele před dostihem i po dostihu. Dávno zjistil, že skoro všichni majitelé jsou dojemně rádi, když jim žokej koně pochválí, a proto si navykl, bez zlé vůle, vlévat majitelům nemístný optimismus. Sám sobě nevěřil ani slovo.
Když vešel do cheltenhamského padoku, rozhlédl se po paní Hartové a zahlédl ji, jak stojí v trávě, v zeleném kabátě a hnědé kožešinové čepici. Pomyslel si, že Billyboy v dnešní společnosti mnoho naděje nemá, a že bude asi lepší, když tu starou kachničku trochu připraví na zklamání a současně se pojistí, aby neúspěch neposoudila jemu.
"Opravdu krásný den," potřásl jí rukou. "Dnes je opravdu jako na jaře."
"Ano, je krásně." Pak zmlkla.
Když chvíli mlčela, zkusil žokej znovu navázat řeč: "Dnes se Billymu poběží mnohem líp, když už po těch deštích turf vysychá."
"Jistě."
Byla neobvykle nemluvná, podivil se. Jindy přece vzrušeně švitoří. Díval se na Billyboye procházejícího kolem padoku a dodal povzbudivě: "Dnes poběží dobře..., i když člověk musí zvážit, že proti němu běží silná konkurence."
Paní Hartová vypadala nesoustředěně. Mlčky přikývla. Derek Roberts v duchu pokrčil rameny, rutinně se na paní Hartovou usmál a pomyslel si (mylně), že pokud má nějaké starosti, jeho se netýkají.
O kus dál sledoval koně pohledem Billyboyův trenér Clement Scott. Statný, k šedesátce, sympatický šarmér, dosahoval v životě úspěchy spíš kouzlem osobnosti než trenérskou dovedností. Uměl se oblékat a uměl mluvit.
Pod přitažlivou slupkou se skrývalo chladné jádro, jak dobře věděla jeho skromná žena i jeho dospělé děti žijící se svými partnery, stejně jako všichni, kdo ho dobře znali. Byl příjemný společník, ale necítil s lidmi. Na povrchu srdečný, uvnitř bezohledný sobec.
Clement Scott měl bohaté zkušenosti s majiteli i jezdci. Z profesionálního hlediska si obou vážil, Dereka i Angely Hartové. Dereka, protože uměl potěšit majitele a uměl jezdit, a Angely, protože jí šlo především o koně a ne o peníze, které na nich lze vydělat.
Mateřské, sentimentální dámy byly podle jeho názoru jako majitelky nejmíň kritické a shovívavé. Snášel mnohomluvné telefony t…
