Jasná bílá hvězda
Z venkovského časopisu Cheshire Life přišel dopis:
"Napište pro nás povídku. "
Zeptal jsem se: "O čem?"
" Tak asi tři tisíce slov."
Bylo to v zimě. Projížděl jsem tehdy často přes jeden kopec, kde ve vyhloubené díře v zemi žil nějaký tulák. Napsal jsem tedy povídku o tulákovi v zimě.
Je to vyprávění o tom, jak snadno lze ukrást koně přímo z dražeb.
Nepokoušejte se o to!
Tulák byl prochladlý až na kost.
Teplota vzduchu i půdy se blížila k bodu mrazu a nad krajinou visela výhružně těžká, zažloutlá sněhová mračna. Černé, holé větve stromů skřípaly ve větru a pustá, holá, tmavá pole v klidu vyčkávala.
Tulák se belhal po úzké cestě hladový, promrzlý, naplněný neurčitým, ale velmi silným pocitem vzdoru. Touhle dobou už si přál být v teplém hnízdě, v malé prohlubni na závětrné straně kopce, pod silnou střechou z propletených větví vyztužených lepenkou, s pohodlným ložem ze suchého listí, prostěradlem z polyetylénu a pytlů. Těšilo ho, když před jeho norou hořel celý den oheň, když jeho žhavé oharky svítily do noci. Byl rád v teple a v pohodě, když byl mráz a sníh a když lilo jako z konve. Jakmile přišlo jaro, stačilo přístřešek strhnout a rozmetat.
Vůbec se mu však nelíbilo, když jeho přístřešek strhl a rozmetal někdo jiný, což se stalo právě tenkrát ráno. Byli tři - člověk, kterému patřil pozemek, kde se usadil, a dva členové městské rady, mužský středního věku s bezúsměvnýma očima a důležitá ženská se sešitem v ruce. Vzpomínka na jejich pronikavé hlasy a nesmyslné poznámky tuláka znovu popudila.
"Říkal jsem mu minulý týden den co den, že z mého pozemku musí vypadnout..."
"Tato konstrukce slouží trvalému bydlení a následně podléhá stavebnímu řízení..."
"Ve městě je ubytovna s noclehárnou, ve které bezdomovci smějí přespat..."
Člověk z městské rady začal jeho obydlí rozebírat od střechy, větev po větvi, jeden kus kartonu po druhém. Druzí dva mu začali pomáhat. Poznal na nich, že jim vadí, jak zapáchá, a že se snaží nesahat na to, na co sahal on. V tu chvíli dostal vztek. Protože však nesnášel styk s lidmi a nikdy nemluvil, když nemusel, jednoduše se otočil na patě a odešel. Neforemný, v uválených šatech, belhal se v příliš velkých botách, neoholený, dopálený a zapáchající.
Zvolna ušel k deseti kilometrům.
Potřeboval se někde najíst a schovat se, než začne sněžit. Chtěl si odpočinout, rozdělat oheň, potřeboval úkryt. Jeho vztek na lidi rostl každým dalším těžkým krokem.
Týž den odpoledne stál ředitel Dostihové bezpečnostní služby u okna a díval se dolů na provoz na Portman Square. V místnosti za ním se rozčiloval pan Melbourne Smith. Stěžoval si. Stěžoval si poslední dva týdny denně, buď telefonicky nebo osobně, na nedostatečná bezpečnostní opatření při prosincových dražbách rocků, při nichž mu někdo ukradl nesmírně drahé hříbě vzápětí poté, co si je koupil.
Melbourne Smith vynakládal na britský dostihový sport mnoho peněz, nebylo radno jeho stížnosti přehlížet, i když celá záležitost byla věcí policie a dražební společnosti a nespadala do kompetence Jockey Clubu. Melbourne Smith, padesátiletý, panovačný, každým coulem čachrář. Zuřil ani ne tak kvůli krádeži samé, ale že si někdo troufl něco ukrást právě jemu.
"Jednoduše si hříbě odvedli," řekl pohoršené už asi po padesáté. "A vy se sakra vůbec nesnažíte, abyste ho našli."
Ředitel si povzdechl. Neměl Melbourna Smithe rád, ale nedával to najevo, zakrýval svůj názor zdvořilou srdečností. Ředitel, za jehož tváří s knírkem se skrýval vynalézavý, bystrý mozek, marně přemýšlel, co by ještě mohl udělat, aby ukradeného ročka našel. Snad aby se modlil o zázrak.
Za prvé stopa už dávno vychladla, protože Melbourne Smith objevil svoji ztrátu víc než měsíc po dražbách. Jako obvykle koupil těch nohatých mladých stvoření asi deset. Začnou běhat za rok, až jim budou dva roky. Jako obvykle zařídil, aby hříbata odvezli k jeho trenérovi, který je naučí chodit pod sedlem a vybíhat ze startovních boxů.
Za nějaký čas se do dostihových stájí vydal, aby se přes…
