Píseň pro Monu
Jsou zločiny, které nelze potrestat vězením ani pokutou. V trestním zákoníku není uveden zločin " ublížení na duši". Zlé, úkladné úmysly nesměřují jen k vraždě..., zlou vůli však múze ochromit vůle dobrá.
Píseň pro Monu je vyprávěním o prastarém hříchu.
Joanie Vineová doprovázela svoji matku na dostihy s hlubokou nechutí. Joanie Vineová se styděla za matčino oblečení, za její způsob řeči i způsob života. Se sklopenýma očima se odtahovala od pánů v přepásaných pláštích do deště, se sportovními klobouky, a drsná řeč statné venkovanky z Walesu ji řezala do uší. Nedokázala před lidmi přiznat, že její matka je povoláním stájnice.
Joanie Vineová jela s matkou na první den Cheltenhamského festivalu, na jednu z nejvýznamnějších událostí sezóny překážkových dostihů. Jela jen proto, že matka ten den slavila šedesáté narozeniny a Joanie očekávala, že ji její přátelé za tak velkorysé gesto budou obdivovat. Už před prvním dostihem se rozhodla, že se matce ztratí. Po příchodu na závodiště ji však překvapilo, kolik lidí se na tu nemožně oblečenou paní instinktivně usmívá. Šla o krok za ní.
Mona Watkinsová - matka Joanie cítila ke své dceři povinnou lásku a nechtěla si připustit, že Joanie k ní cítí odpor skoro fyzický. Joanie nesnášela, když na ni Mona třeba jen sáhla, a když ji chtěla mateřsky obejmout, okamžitě se jí vytrhla. Mona o tom uvažovala zřídka, to pomyšlení ji rmoutilo. Věděla, že se Joanina mladická vzpurnost vůči ní změnila v odpor od okamžiku, kdy se na scéně místního amatérského divadla objevil třicetiletý, společensky zběhlý Peregrine Vine, asistent dražební síně s uměleckými předměty. Joanie tehdy oznámila matce, že Peregrine pochází z "dobré rodiny". Peregrine mluvil vznešenou angličtinou bez sebemenšího náznaku waleského přízvuku a Joanie ho rychle začala napodobovat. Joan (Peregrine jí nikdy neříkal zdrobněle Joanie) byla vysoká, krásná, s velkými ňadry, a Peregrine rád souhlasil, aby se s Joanie nejprve vzali a teprve pak se spolu vyspí, i když věděl, že jeho rodiče doufali, že si najde bohatou nevěstu. Joanino ultimatum považoval za projev vysokých morálních měřítek a ne za nátlak.
Joanie v té době už nežila doma, zářila jak hvězda v jednom květinářství a Peregrina a jeho rodinu přesvědčila, že její matka je "výstřední" a "samotářská" a odmítá se s nimi setkat. Peregrine a jeho rodina jí poněkud rozhořčeně uvěřili.
Joanie matku ani nepozvala na svatbu. Nejenom to, ona jí ani neoznámila, že se její jediná dcera bude vdávat se vší parádou, v bílém závoji. Joanie vědomě připravila svoji matku o velký den, velkou radost a pýchu. Poslala jí pak pohlednici z Benátek: "V sobotu jsem se provdala za Peregrina Vinea. Joanie."
Mona pokrčila rameny a postavila obrázek dóžecího paláce na krbovou římsu. Novomanželům připila na budoucnost.
Peregrine se s Joaninou matkou potkal tváří v tvář poprvé až za několik měsíců. Poprvé viděl, jak se obléká, jak mluví, poznal, čím se živí. Zděsil se, jak Joanie správně předpokládala. Reagoval však stejně jako Joanie, dělal co mohl, aby tu trapnou věc uchoval v tajnosti. Odstěhoval se i se ženou do jiného města, kde ve své profesi povýšil a kde Joanie přijali do "výběrového" tenisového klubu. Společenské ambice obou manželů závratně stoupaly.
Mona žila celá léta v řadovém domku se dvěma nadzemními a dvěma suterénními podlažími. Kdysi tam s ní bydlela i Joan. Mona jezdila denně na svém starém, rozvrzaném kole do práce a z práce. Byla zaměstnaná jako trenérka v dětské jezdecké škole, kde pečovala o řadu pilně pracujících poníků. Jednou večer přijela na kole do jízdárny, našla tam mrtvého majitele (zemřel na infarkt), strachem křičící děti a počínající požár.
Mona si se situací poradila: uklidnila děti, přivolala hasiče, přikryla mrtvého svým starým pláštěm do deště a následně se stala hrdinkou denních listů i televize.
"Mona Watkinsová, matka paní Joanie Vineové, ve společnosti dobře známé choti uznávaného dražebníka, pana Peregrina Vinea."
Mona stála ve dveřích …
