Právě jsem poslal sekretářku pro pohárek kávy, a ona mi přinesla coca-colu s citrónovým džusem.
Vlastně jí ani nemohu nic vytýkat. Komu na světě se ostatně dá co vytýkat, kromě mne samého? Hazel je u mě zaměstnána patnáct let a bývala to výborná sekretářka, perfektní písařka, betonová pevnost proti lidem, které jsem nechtěl přijmout, a královna mezi ženami, když šlo o to dovědět se na dámské toaletě nějaké ty klepy. Teď to má ovšem většinu času v hlavě poněkud vygumováno, to je fakt. Ale není taky divu!
Na svou obhajobu mohu říct, že jsem neměl přesnou představu o tom, do čeho se pouštím. Bezpochyby se pamatujete – ne, počkejte, začnu tu větu raději znova, protože jisté pochyby tu jsou. Snad, řekněme, snad se upamatujete na ty dva doktory a na jejich senzační zprávu o cigaretách a rakovině plic. U nás, u Vanden Blumera a Silka, to bouchlo naplno, protože jsme žili z konta u tabákového koncernu Mason-Dixon už dobrých dvacet let. Jen si spočítejte, kolik asi mohlo dělat našich patnáct procent z víc než deseti čistých miliónů dolarů jejich roční bilance, a nahlédnete to sami. To první, co bezprostředně následovalo, bylo ovšem pro nás velice dobré, protože co klient ze všeho nejdřív udělal, bylo, že sáhl pro šekovou knížku a vyklopil dalších pár miliónů dolarů na zvláštní účely, k boji s nepřátelsky zaujatým tiskem; ovšem to nemohlo dlouho vydržet, a my jsme to dobře věděli. VB. a S. je v obchodním světě známá jako reklamní agentura, která vidí daleko dopředu; viděli jsme daleko dopředu, že jestliže je klient v opravdovém nebezpečí, nevytáhne ho z něho žádný reklamní šturm, a že je zase jednou na nás, abychom vylezli pěkně na kopec a rozhlédli se, co to vlastně máme před sebou za krajinu.
Šéf svolal toho rána zvláštní plánovací komisi a postavil nás před fakta. „Tak už se zase troubí k ohni, mládenci,“ povídá, „a je na nás, abychom šli hasit. Poslouchám, mluvte.“
Buggott si odchrchlal a mrzutě řekl: „Možná že to dělá jen ten papír, pane řediteli, možná že kdyby je zkusili vyrábět bez papíru…“ Má Mason-Dixonovy na starosti, tak mu nemůžete mít za zlé, že se na věc dívá zákazníkovýma očima.
Šéfovi se zablesklo v očích: „Když je budou dělat bez papíru, takže to vlastně nebudou cigarety, ne? Nebloumat kolem, mládenci. Poslouchám.“
Nikdo z nás nezatoužil bloumat si kolem, a tak jsme asi minutu shovívavě civěli na Buggotta. Konečně zvedla ruku Ellen Silková. „Já bych nerada, abyste si mysleli,“ řekla, „že jen proto, že mi tatínek odkázal nějaký ten podíl, chci prosazovat své názory, pane Vanden Blumere. Měl jste zkrátka na mysli, že by se – ehem – mělo pustit do světa něco, co by odvedlo pozornost veřejnosti jinam?“
„Máte příležitost obdivovat šéfa. „Doporučujete to snad, miláčku?“ dotazoval se laskavě a odpálil tak míč na její stranu sítě.
Řekla slabě: „Já vlastně nevím. Jsem z toho nějak popletená.“
„To je přirozené, miláčku,“ zazářil, „to jsme my všichni. Uvidíme, jestli nás z toho zmatku vyvede Charley. Co, Charley?“
Díval se na mě. Okamžitě jsem odpovídal: „Jsem rád, že jste se mě zeptal na názor, pane řediteli. Trochu jsem už o tom přemýšlel a napadlo mě tohle.“ Odpočítával jsem na prstech. „Za prvé, po tabáku se kašle. Za druhé, po alkoholu je kocovina. Za třetí, drogy a všechno co k nim patří – no prostě to je mimo zákon.“ Pleskl jsem těmi třemi prsty o dlaň druhé ruky. „Tak co nám zbývá, pane řediteli? To je otázka, kterou si kladu. Můžeme přijít s něčím novým, s něčím co předně není zdraví škodlivé, po čem vás za druhé nebolí hlava a co za třetí nezpůsobuje návyk a není tudíž proti zákonu?“
Pan Vanden Blumer souhlasně přikývl. „To není špatný nápad, Charley. Vy zkrátka, když se k tomu ohni zatroubí, tak jste doopravdy na nohou.“
Baggottova ruka vyletěla nahoru. Povídal: „Mohli bychom si to ujasnit, pane řediteli? Má snad Charley na mysli, abychom doporučili Mason-Dixonovým, aby nechali tabáku a pustili se do něčeho jiného?“
Starý pán se na něj na okamžik mírně zadíval. „A proč by to měli být Mason-Dixonovi…
