Šestnáctá kapitola
Člověk nemůže nikdy říci, kdy mu nejpodivnější dovednosti a nadání mohou znenadání být užitečné. Při výcviku se Alan naučil oblékat a svlékat za necelé dvě minuty. Trošku více času bylo povoleno mezi přednáškami a výcvikem v tělesné přípravě. Teď překonal i svůj nejlepší čas a byl plně upravený, i když rozcuchaný, zatímco Olga se ještě dohadovala s návštěvníky v hale.
„Je tady zadní východ?“ zeptal se úzkostlivě.
„Proč děláš takový rozruch? Není si s čím dělat hlavu. Olga dokáže McGregora zvládnout.“
„Je to příliš složité, abych ti to teď vysvětloval,“ vyhrkl Alan. Nepochyboval o Olžině schopnosti vypořádat se s většinou situací, ale viděl už McGregora, když se opil, a věděl, že dokáže být velice nebezpečný. V domě začínalo být příliš plno.
Po špičkách prošli kuchyní, kde našli Howarda a Elise, jak se něžně loučí. Howard byl už oblečen na cestu a jeho bodrý, usměvavý výraz jenom vyhrotil Alanův pocit nespokojenosti. Jakmile Howard spatřil jeho tvář, bez jakéhokoli soucitu se ušklíbl. „Patří ti to,“ utrousil. „Neměl jsi ztrácet tolik času.“ Alan neodpověděl. Příliš se zabýval ukládáním co největšího počtu vzpomínek do paměti, aby se k nim v budoucnosti mohl vracet.
Nikdy v životě se necítil tak hloupě spiklenecky, jako když tiše odjížděli do měsíčního svitu. Až když projeli spící vesničkou, zavolal přes rameno na Howarda: „Dík za velicezajímavý večer. Ale existuje spousta věcí, které bych se ještě rád dozvěděl…“
„To já taky,“ přerušil jej Howard. „Proč jsi tak panikařil? Myslel jsem si, že ty a McGregor jste dobří přátelé.“
„To s tím nemá nic společného,“ odpověděl trochu nedůtklivě Alan. „Je to… hm… záležitost kázně. Stal by se ze mne terč posměchu celé jednotky. Vy civilové si nemusíte dělat s ničím starosti, ale důstojníci a mužstvo se nemají mimo službu stýkat. Obzvláště v místě, jako je tamto. A kromě toho McGregor by se mohl rozčílit. Když jich má pár v sobě, dokáže být velice nebezpečný.“
„A ty ses bál, že by ti namlátil?“
„Mohl se zachovat způsobem,“ odpověděl důstojně Alan, „jenž by učinil naše budoucí vztahy obtížnými.“ Potom zamyšleně dodal: „Jednou jsem ho viděl, jak prohodil chlapa oknem NAAFI.“
„Promiň, neslyšel jsem to,“ křikl Howard. Zdálo se, že mu dělá potíže udržet Alanovo tempo.
„Ach, na tom nesejde. Rád bych věděl, co takový podnik, jako má Olga, dělá tady, uprostřed pustiny.“
„Ty tomu říkáš pustina?“ podivil se Howard. „V okruhu pěti mil je tady deset tisíc mužů. Kromě St. Errynu je velké experimentální letiště ještě v Davistowe.“
„Nedíval jsem se na to z tohoto hlediska,“ připustil Alan.
„Nejeď tak rychle. Nestačím ti.“
„Odkud vlastně pochází? A jmenuje se opravduBuckinahamová?“
„Myslím, že ano. Když byla mladá, vdala se za Angličana (ne nadlouho, řekl bych), aby mohla získat britský pas. Měla parádní podnik v Paříži a odešla odtud, když Němci začali dělat příliš velké potíže. Potom byla vybombardována z Londýna a teď čeká, až se situace uklidní, aby se mohla vrátit. Elise říká, že sem přišla, poněvadž v Davistowe bývala letka Croix de Lorraine.“
„Ha, svobodní Francouzi,“ zabručel Alan. Pak si uvědomil, že přívlastek není úplně přesný. „Můžu se s tebou vyrovnat za whisky a nylonky?“
„Samozřejmě že ne,“ odvětil k jeho úlevě Howard. „Byl to můj nápad. A kromě toho mám dojem, že jsi neměl moc štěstí.“
„Za to,“ zabrumlal Alan, „může jenom McGregor. A jak se o tom podniku dozvěděl? A když už jsme u toho, jak jsi to našel ty?“
„To je přísně tajné. Laboratoř záření neodhaluje všechny svoje postupy.“
„No tak, nedělej drahoty!“
„Dobrá, důstojníci letky D nám to řekli. Zdědili Olgu od Francouzů. Ale požádali nás, abychom jí nedělali reklamu. Olga je na odpočinku a nechce, aby k jejím dveřím vedla vyšlapaná cesta. Měl jsi štěstí, že Lucille v tobě našla zalíbení.“
Alan neodpověděl. Potřeboval čas k přemýšlení. Do jeho života vstoupil nový, vysoce znepokojivý prvek. Nevěděl, zda má být Howardovi vděčný, nebo zda se na něj má zlobit. Stejně se tím však nedalo nic změn…
