Sedmnáctá kapitola
„Ranger volá Z Zulu,“ řekl Alan do mikrofonu. „Začínám vás navádět na přiblížení. Přestaňte kroužit a změňte kurz na nula dva nula.“
„Provedu,“ potvrdil Zulu. Možná si to Alan jenom představoval, ale zdálo se mu, že v hlase pilota slyší pocit úlevy. Pouze doufal, že se ten pocit ukáže jako oprávněný.
Téměř okamžitě se vzdálené echo na obrazovce pátracího radaru oddělilo z kružnice, po které se několik posledních minut točilo. Nyní směřovalo k letišti, letělo ve směru právě používané přistávací dráhy. Zdálo se nemožné zasáhnout z takové vzdálenosti tak maličký terč – betonový pás, vzdálený více než deset mil a pouhých padesát yardů široký…
Problém samozřejmě nebyl zase až tak velký. Pokud nasměruje letadlo do dvacetistupňového zorného pole přesného systému, první část práce bude hotova. Alan si uvědomoval, že jde o tu lehčí část, ale pokud ji úspěšně neprovede, nebude naděje na další pokračování.
„Je dvanáct mil daleko,“ varoval čekající sledovače. „Za chvíli byste ho měli zachytit.“
„Pokusíš se ho navést na přistání?“ zeptal se šokovaným hlasem Howard.
„Máš nějaké jiné návrhy?“ zeptal se Alan. „Zbývá mu palivo asi na pět minut.“
Ze zadní části místnosti nepřišla žádná odpověď. Alan chvíli uvažoval, jestli se Howard nenabídne, že převezme úkol, a neodsune tak Alana do skromné role sledovače. Avšak Howard také nikdy nenaváděl letadlo na přistání a moudře zůstal, kde byl.
Alan dal Z Zulu ještě další opravu kurzu, když se zdálo, že se posouvá doleva, a poněkud opožděně vydal pokyn snížit výšku na patnáct set stop. O chviličku později se současně ozvaly výkřiky McGregora a Howarda.
„Máme ho! Moc vysoko a dost vlevo.“
„Dobrá. Začněte mi podávat informace.“
Tak zdráhavě jako člověk usedající do elektrického křesla se Alan přesunul z pozice řídícího dálkového navádění do sedadla řídícího přiblížení. Otočil se a zadíval se na panel s měřicími přístroji. Mockrát už tady seděl a kontroloval údaje na ručně popsaných stupnicích, zatímco některý z mechaniků upravoval kalibraci, ale ani ve snu ho nenapadlo, že přijde čas, kdy bude muset použít údaje měřicích přístrojů a změnit je na pokyny pro pilota. Nebyla to jeho práce, nikdy se jí neučil a připadalo mu velice nespravedlivé, že ji teď musí vykonat. Ani neznal přesný význam některých frází řídícího přiblížení. „Zkontrolujte gyro“ například, to bylo jen mystické zaklínadlo, jehož přesný smysl se nikdy neobtěžoval zjistit. A pokud jde o snášení větrem a podobné navigační drobnosti, které se mají brát v úvahu, no, možná by to svedl s papírem a tužkou, ale určitě ne z hlavy.
Tento záchvat rozmrzelosti však netrval déle, než Alan potřeboval k pohodlnému usazení před panel řídícího přiblížení. Když zkontroloval údaje na indikátorech vzdálenosti, elevace a azimutu, dospěl už k méně sobeckému pohledu na věc. Osoba, kterou by měl litovat, řekl si, je ten nešťastný pilot, který se toulá nahoře v mracích.
„Z Zulu, mám vás na řízení přiblížení.“ Alan dal do hlasu tolik jistoty, kolik jí dokázal shromáždit. „Změňte kurz o deset stupňů vpravo. Opakuji, deset stupňů vpravo. Udržujte výšku na hladině patnáct set stop. Jak mě slyšíte? Přepínám.“
„Slyším vás hlasitě a jasně,“ odpověděl pilot. „Měním kurz deset stupňů vpravo. Přepínám.“
Poněkud opožděně Alana napadlo, že měl pilota varovat, co má očekávat. Pokud už o GCD neslyšel, musí být úplně zmaten. Na vysvětlování však nebyl čas a možná je to tak lepší.
Alan okamžitě viděl, že deset stupňů vpravo nestačí. Přidal proto dalších pět a potom řekl Z Zulu, aby nechal přijímač zapnutý a další pokyny nepotvrzoval. Od této chvíle bude veškerý hovor obstarávat Alan sám.
Už si neuvědomoval prostor a čas jinak než prostřednictvím tří měřicích přístrojů, které zabíraly celé pole jeho vědomí. Přestala dokonce existovat i jeho vlastní identita. Splynul se všemi řídícími přiblížení, které kdy viděl sedět před tímto panelem, a používal všechny dovednosti, které nevědomky absorboval, když je pozoroval při práci. Téměř zapomněl…
