První kapitola
Nadporučíkovi letectva Alanu Bishopovi připadal pobyt na téhle maličké kovové plošině třicet metrů nad Severním mořem neobvykle mírumilovný. Skutečnost, že Adolf Hitler tam na pevnině nepochybně připravoval nějakou záludnost a že Bishop měl za úkol dávat si na ni pozor, se mu v takovém teplém podzimním odpoledni zdála zcela bezvýznamnou. Na širém moři ani nikde na obloze nebyl vidět žádný pohyb. I velký konkávní talíř radarové antény přerušil své neklidné pátrání a zíral přímo k Holandsku. Kdyby se začal otáčet, Alan by sebou musel hbitě hodit. Sdílet plošinu s rychle se otáčejícím třímetrovým talířem postaveným na hranu rozhodně nebylo příliš praktické.
Zbývající část základny dole vypadala stejně klidně, Alan však věděl, že je to pouze iluze. V dřevěné boudě u základny věže útočil seržant Campbell značnými dávkami měkké pájky a přisprostlých nadávek na vadný vlnový monitor. Tam uvnitř toho záhadného prostoru, obehnaného ostnatým drátem, sestavoval kapitán vojenského letectva Hicks z Královského letectva Nového Zélandu svoje gé zařízení – ať už to bylo cokoli. Nadporučík Bishop nesnášel existenci jakéhokoli radarového zařízení, které mu zůstávalo utajeno, ale všechny jeho pokusy vydolovat z Hickse nějaké informace skončily naprostým nezdarem. Aspoň že to podle uspořádání antén vypadá na zastaralý krám s metrovou vlnovou délkou, utěšoval se, takže to nemůže být moc zajímavé.
V okruhu sto metrů okolo něj tvrdě pracovalo padesát lidí, ale jedinými známkami života byl unuděný vojenský policista u hlavní brány a operátorka z Ženského pomocného sboru letectva (WAAF), která dobrovolně pečovala o ubohé květinové záhonky kolem kanceláře. Alan alespoň předpokládal, že jde o dobrovolnou činnost. Velící důstojnice WAAF, pokud věděl, ještě nezačala provinivším se příslušnicím sboru přidělovat zahradnická cvičení.
Parabolická mísa, tyčící se nad ním, vydala varovné zavrzání a natočila se k jihu, jako kdyby ji unavilo civět tak dlouho jedním směrem. Sice nehrozilo nebezpečí, že se začne otáčet plnou rychlostí (seržant Campbell věděl, že Alan je nahoře), avšak Alan si přesto pomyslel, že by se měl raději uhnout.
Velký talíř mířil přímo na něj, takže stál v rádiovém svazku takové frekvence a energie, které by ještě před několika roky nikdo ani ve snu nepovažoval za možné. Možná si to jenom představoval, měl však pocit, že se už začíná vařit.
Půl milionu wattů tryskalo nezvučně a neviditelně k Holandsku, soustřeďováno velkým reflektorem do úzkého svazku. Necelá miliardtina této energie se vracela zpět, odražena od různých překážek, s nimiž se svazek setkal, než přeskočil horizont a zamířil do prostoru. A přesto ta nepatrná ozvěna dokázala prozradit přítomnost všech lodí nebo nízko letících letadel ve vzdálenosti sto mil od pobřeží a přesně je umístit na obrazovce v boudě s přijímačem.
Existovaly však okamžiky, kdy obyčejný zrak posloužil lépe než radar, a právě teď takový nadešel. Necelý kilometr daleko se blížil terč mnohem zajímavější než nacistické torpédové čluny nebo nízko letící bombardéry. Jakmile Alan spatřil hnědou dodávku, jedoucí po úzké silnici, začal krkolomnou rychlostí sestupovat z věže.
Byl sice informován včas, ale než dosáhl země, novinka už oblétla celou základnu. Když procházel hlavní branou (pro důstojníka bylo samozřejmě nedůstojné běžet), byla fronta na dodávku z NAAFI[1] tak dlouhá, že se až zdálo neuvěřitelné, že by základna mohla být plně provozuschopná. Kdyby to Hitler věděl, pomyslel si Alan, mohl by vyřadit celý radarový řetěz pouze tím, že by zajistil současný příjezd dodávek z NAAFI, naložených mimopřídělovými čokoládami a cigaretami.
Dvě okouzlující, ale poněkud rozpačité starší dámy se snažily, jak nejlépe svedly, vypořádat se s vyhladovělou hordou, která se vyrojila z kanceláře a z provozních bloků. Kdykoli je Alan spatřil, neodbytně se mu vybavila fráze, s níž se kdysi setkal v jakémsi viktoriánském romantickém příběhu – sklíčená urozená žena. Nebylo pochyb, že šlo o urozené že…
