Blízký konec (Robin Cook)

Neděle, 7. března 8: 05

„Tady jsou!“ prohlásil Wayne Edwards.

Otevřel právě pevné kovové dveře malého skladu vedle prosklené laboratoře pro práci s nebezpečnými látkami.

Sean s Janet mrkali, jak je náhle zalilo světlo.

Sterling přistoupil k Waynovi. Kurt se postavil vedle něj.

„Ani nevypadají jako provokatéři nebo jako že jsou na útěku,“ řekl Sterling. „Ačkoliv my víme svý.“

„Vylezte ven poručil Wayne.

Tichá, kajícná Janet a vzdorovitý Sean vystoupili do ostrého světla.

„Neměli jste včera odcházet z letiště,“ vytýkal jim Sterling. „Když pomyslím na úsilí, které jsme museli vyvinout, abychom zmařili ten váš únos.

To je teda vděk. To jsem zvědavý, jestli si uvědomíte, kolik problémů jste už způsobili.“

„Kolik problémů já působím,“ opravil ho Sean.

„No jo, doktor Mason říkal, že jste drzej,“ řekl Sterling. „Můžete si svý drzosti zkoušet na policajtech v Key West. Možná, že budou ještě válčit s miamskou policii, pod čí pravomoc vlastně spadáte, když jste spáchal trestný čin ještě tady.“

Sterling zvedl sluchátko a chystal se telefonovat.

Sean vytáhl dlouho ukrývanou pistoli z kapsy bundy a namířil ji na něj.

„Položte ten telefon,“ poručil.

Janet zalapala po dechu, když v Seanových rukou uviděla pistoli.

„Seane!“ vykřikla. „Ne!“

„Sklapni!“ utrhl se na ni Sean. Tři muži obklopující ho v širokém oblouku ho znervózňovali. Poslední, co potřeboval, bylo, aby jim Janet dala příležitost se na něj vrhnout.

Sterling položil sluchátko a Sean všem třem mužům pokynul, aby šli k sobě blíž.

„Tohle je ale strašlivě hloupé chování,“ poznamenal Sterling. „Vloupání za pomoci střelné zbraně je mnohem těžší zločin než pouhé vloupání.“

„Vlezte si do toho skladu!“ poručil Sean a pokynul k místu, odkud před chvílí s Janet vylezli.

„Seane, tohleto už zachází moc daleko,“ vyhrkla Janet a přistoupila k Seanovi.

„Uhni mi z cesty!“ zavrčel na ni Sean a hrubě ji odstrčil stranou.

Janet, už takhle rozmrzelou tím, že se v Seanově ruce objevila pistole, dvojnásob šokovala náhlá změna Seanovy osobnosti. Vyděsil ji jeho krutý, zlý tón hlasu i výraz obličeje.

Seanovi se podařilo nahnat všechny tři muže do úzkého skladu. Rychle za nimi zavřel a zamkl dveře. Dal pistoli do kapsy a přistavil ke dveřím nějaký nábytek, včetně těžké kartotéky.

Spokojeně se rozhlédl, chytil Janet za ruku a vydal se k východu. Janet se snažila vzpírat. Na půl cesty ke schodišti se jí podařilo vyprostit svou ruku z jeho.

„Já s tebou nepůjdu,“ řekla.

„O čem to mluvíš?“ zašeptal Sean nechápavě.

„No, jak jsi tam nahoře se mnou mluvil,“ řekla. „Vůbec tě nepoznávám.“

„Prosím tě!“ procedil Sean skrz zuby. „To bylo divadýlko kvůli těm třem. Jestli se věci nebudou vyvíjet tak, jak doufám, že se vyvíjet budou, budeš moci prohlásit, že jsem tě k tomu všemu přinutil. Musím v laboratoři v Miami udělat spoustu práce a je možné, že se situace ještě trochu zhorší, než se to všechno vyřeší.“

„Řekni mi to jasně prosím tě. Přestaň mluvit v hádankách,“ prosila Janet. „Co to máš zase za nápady?“

„Teď není čas ti to všechno vysvětlovat,“ řekl Sean. „Teď odsud musíme zmizet. Nevím, jak dlouho je to skladiště zadrží. Jakmile se ti tři dostanou ven, hned se všechno provalí.“

Janet byla ještě zmatenější než předtím. Šla za Seanem dolů ze schodů, skrz laboratoř v prvním podlaží, a pak předním vchodem ven. Před budovou stál cherokee Kurta Wanamakera. Sean pokynul Janet, aby do auta nasedla.

„Ti jsou ale pozorní a starostliví, že nám tu nechali klíče.“

„Jako by ti to vlastně nebylo jedno,“ řekla Janet.

Sean nastartoval auto, ale hned zase motor vypnul.

„Co je zas?“ zeptala se Janet.

„V tom rozrušení jsem si zapomněl vzít ze shora nějaké chemikálie,“ řekl Sean. Vystoupil z auta a naklonil se okénkem k Janet. „Bude to trvat jen minutku. Hned jsem zpátky.“

Janet se pokusila protestovat, ale Sean už byl pryč. Stejně se vůbec nezajímal, co si ona o těchhle všech zmatcích myslí. Vystoupila z auta a začala kolem něj nervózně přecházet.

Sean se naštěstí vrátil za pár minut. Nesl velkou lepenkovou krabici, kterou strčil na zadní sedadlo. Posadil se za volant a nastartoval motor.

Janet nastoupila a sedla si vedle něj. Vyjeli na silnici a namířili si to k severu.

„Podívej se, jestli v té přihrádce není mapa,“ řekl.

Janet se podívala a mapu našla. Otevřela ji na ostrovech Florida Keys.

Sean si mapu vzal a při řízení si ji prohlížel. „Nemůžeme počítat s tím, že s tímhle autem dojedeme až do Miami. Hned jak se ti tři dostanou z toho skladu, zjistí, že je auto pryč. Začne ho hledat policie a vzhledem k tomu, že na sever vede jen jedna cesta, nebude těžké auto najít.“

„Utíkám před spravedlností,“ uvědomila si s úžasem Janet. „Přesně tak, jak to říkal ten muž, co nás objevil v tom skladě. To snad není možný.

Nevím, jestli se mám smát nebo brečet.“

„V Marathonu je letiště,“ řekl Sean a vůbec si Janetiny poznámky nevšímal.

„Tohle auto tam necháme a buď si pronajmeme auto, nebo poletíme letadlem, jestli tedy nějaký poletí.“

„Předpokládám, že jedem zpátky do Miami,“ řekla Janet.

„Přesně tak,“ kývl Sean. „Jedeme rovnou do Forbesova centra.“

„Co je v té lepenkové krabici?“

„Spousta chemikálii, které v Miami nemáme,“ řekl Sean.

„Jako třeba co?“

„Většinou primerové páry DNA a DNA próby pro onkogeny. Taky jsem našel nějaké próby a primery pro virové jaderné proteiny, zvlášť ty užívané pro saintlouiskou encefalitidu.“

„Neřekneš mi, o co tu vlastně jde řekla Janet.

„Znělo by to neskutečně,“ přiznal Sean. „Potřebuju nejdřív nějaký důkaz. Musím to nejdřív dokázat sám sobě, než to někomu řeknu, i než to řeknu tobě.“

„Tak mi aspoň zhruba řekni, na co použiješ ty primery a próby,“ požádala Janet.

„DNA primery se používají na vyhledávání určitých vláken DNA „ vysvětloval Sean. „Najdou určité vlákno mezi milióny jiných a reagují s ním. Pak pomocí procesu zvaného polymerázová řetězová reakce se původní vlákno DNA může až bilionkrát namnožit. Pak se snadno vyhledá pomocí označené DNA próby.“

„Takže když používáš tyhlety primery a próby, je to jako bys hledal příslovečnou jehlu v kupce se na, ale se silným magnetem,“ řekla Janet.

„Přesně tak,“ řekl Sean, na kterého udělalo velký dojem, jak rychle Janet vědecký problém pochopila. „Je to strašně silný magnet. Chci říct, že může najít určité vlákno DNA mezi milióny jiných. V tom smyslu je to téměř kouzelný magnet. Myslím, že chlápek, co tu metodu vymyslel, by měl dostat Nobelovu cenu.“

„Molekulární biologie jde kupředu mílovými kroky,“ řekla Janet ospale.

„Je to neuvěřitelné,“ souhlasil Sean. „I ti, kteří pracují v oboru, sotva pokroku stačí.“

Janet bojovala se strašlivě těžkými víčky. Z monotónního vrčení motoru a kolébání auta byla čím dál tím ospalejší. Chtěla Seana donutit, aby jí vysvětlil nějaké otázky, které jí vrtaly hlavou, ale pak si pomyslela, že bude lepší, když ho nechá mluvit o molekulární biologii a o tom, co má v úmyslu dělat, až se vrátí do laboratoře ve Forbesově centru. Ale byla příliš unavená a nemohla se ho vyptávat.

Jízda autem Janet odjakživa uklidňovala. Protože se cestou lodí jen málo vyspala a také protože byla celý den na nohou, netrvalo dlouho a začala jí padat hlava. Usnula tvrdým spánkem, který tolik potřebovala a nerušeně odpočívala až do doby, kdy Sean zahnul na letiště.

„Zatím je to dobrý,“ řekl Sean, když viděl, že se Janet už hýbe. „Na silnicích nejsou zátarasy a nikde není žádná policie.“

Janet se posadila. Na okamžik vůbec nevěděla, kde je, ale pak si rázem uvědomila skutečnost. Cítila se teď hůř než předtím, než usnula. Prohrábla si rukama vlasy a pomyslela si, že je má jako vrabčí hnízdo. Raději si ani nepředstavovala, jak vypadá.

Sean zaparkoval auto na nejrušnějším místě na parkovišti. Myslel si, že tam si jeho přítomnost nikdo nevšimne a on tak získá víc času. Zvedl lepenkovou krabici ze zadního sedadla a nesl ji na letiště. Poslal Janet, aby zjistila, jak létají letadla do Miami a sám se šel zeptat na možnost najmout si nějaké auto. Ještě stále hledal někoho, u koho by se informoval, když vtom se vrátila Janet a řekla mu, že za dvacet minut odlétá letadlo do Miami.

Muž, mající na starosti zavazadla, Seanovu krabici ochotně zalepil lepicí páskou a nalepil na ni nálepky „křehké“. Zaručil Seanovi, že s balíkem se bude zacházet s největší opatrností. Později, když už Sean nastupoval do malého letadla, viděl nějakého muže, jak krabici klidně hází na vozík se zavazadly. Ale Seanovi to starosti nedělalo. V Basic Diagnostics našel dost igelitové fólie se vzduchovými bublinami, takže si byl celkem jistý, že jeho chemikálie cestu přežijí.

Na miamském letišti pak Janet najala auto. Použili společnost Avis, protože v počítači společnosti Hertz mohlo být zaevidováno, že Janet ještě nevrátila červený pontiac.

Položili krabici s chemikáliemi na zadní sedadlo a jeli přímo do Forbesova centra. Sean zaparkoval hned vedle svého isuzu u vchodu výzkumné budovy. Vytáhl průkazku zaměstnance centra.

„Chceš jít se mnou nebo co?“ zeptal se Sean. Teď už ho také začala zmáhat únava. „Jestli chceš, tak můžeš jet tímhle autem domů.“

„Když už jsem se do toho takhle namočila,“ řekla Janet, „tak chci, abys mi při práci vysvětloval, co to vlastně děláš.“

„Tak dobře,“ řekl Sean.

Vystoupili z auta a šli dovnitř do budovy. Sean žádné obtíže nečekal, a byl proto překvapený, když strážný vstal. Žádný z mužů, kteří hlídali vchod, to ještě nikdy neudělal. Tenhle se jmenoval Alvarez. Sean už ho předtím několikrát viděl.

„Pan Murphy?“ zeptal se. Měl silný španělský přízvuk.

„To jsem já řekl Sean. Narazil do turniketu. Alvarez je totiž neotevřel. Sean držel v ruce průkazku, aby ji Alvarez viděl. Pod paží držel lepenkovou krabici. Janet stála za ním.

„Do budovy nesmíte,“ řekl Alvarez.

Sean položil krabici.

„Já tady pracuju,“ řekl Sean. Naklonil se a podržel strážnému pod nosem svou průkazku, kdyby si jí náhodou nevšiml.

„Je to příkaz doktora Masona,“ řekl Alvarez. Odtáhl se od Seanovy průkazky, jakoby to bylo něco odporného. Jednou rukou zdvihl telefonní sluchátko a druhou listoval telefonním seznamem.

„Položte ten telefon,“ řekl Sean a snažil se ovládnout svůj hlas. Po tom všem, co prožil, byl hrozně unavený a byl u konce s trpělivostí.

Strážný si Seana nevšímal. Našel telefonní číslo doktora Masona a začal volit číslo.

„Hezky jsem vás poprosil,“ řekl Sean. „Položte ten telefon.“ Mluvil teď s daleko větším důrazem.

Strážný už zvolil číslo a klidně se na Seana díval, zatímco čekal na spojení.

Sean se bleskovou rychlostí natáhl přes stůl a chytil šňůru od telefonu v místech, kde mizela ve zdi, a prudce s ní trhl. Sean podržel volný konec kabelu překvapenému strážnému před obličejem. Z kabelu trčelo množství červených, zelených a žlutých drátů.

„Máte rozbitý telefon,“ řekl Sean.

Alvarezův obličej zrudl. Pustil sluchátko, chytil obušek a obcházel stůl.

Sean necouvl, jak strážný očekával, ale vrhl se dopředu, jako by hrál hokej a chtěl dát Alvarezovi bodyček. Narazil do strážného zespoda.

Předloktím vrazil Alvarezovi do spodní čelisti, ten vyletěl do vzduchu a rozplácl se o zeď za sebou, ještě než se pokusil použít obušek. Při úderu Sean uslyšel křupnutí, jako by se přelomil kus suchého dřeva. Slyšel také, jak muž hekl, když mu náraz o zeď vyrazil vzduch z plic. Pak padl na zem a ani se nepohnul „Panebože!“ vykřikla Janet. „Ty jsi ho zranil.“

„Páni, ten má ale čelist,“ řekl Sean a třel si předloktí.

Janet Seana obešla a přistoupila k Alvarezovi, který krvácel z úst.

Obávala se, jestli není mrtvý, ale pak se rychle ujistila, že je pouze v bezvědomí.

„Kdy tohleto skončí?“ zasténala. „Myslím, Seane, žes mu zlomil čelist a on se kousl do jazyka. Je taky v bezvědomí.“

„Pojď, zajdeme s ním do nemocnice,“ řekl Sean.

„Tady nemají úrazové oddělení,“ řekla Janet. „Budeme ho muset vzít do nemocnice Miami General.“

Sean obrátil oči v sloup a povzdechl si. Pohlédl na krabici s próbami a primery. Potřeboval asi tak čtyři hodiny času v laboratoři.

„Seane!“ řekla Janet rozhodným hlasem. „Hele! Vždyť je to odsud jen tři minuty. Jen co ho vysadíme, hned se můžeme vrátit. Takhle ho tu přece nemůžeme nechat.“

Sean neochotně zastrčil lepenkovou krabici za stůl strážného a pomohl Janet vynést Alvareze ven. Společně ho donesli k autu a položili na zadní sedadlo.

Sean chápal, že je rozumné Alvareze dovézt na pohotovostní oddělení nemocnice Miami General. Nebylo právě chytré někde nechat bez pomoci krvácejícího muže v bezvědomí. Kdyby se Alvarezův stav zhoršil, Sean by měl vážné problémy, a ani jeho chytrý bratr by ho z nich nevysekal.

Ale nechtěl se dát chytit jenom kvůli tomu, že provádí takovýhle dobrý skutek.

Byla sice neděle v poledne, ale Sean počítal s tím, že na pohotovostním oddělení bude rušno a nebyl zklamaný. „Jen ho bleskově vysadíme „ upozorňoval Janet. „Rychle dovnitř a ven. Jakmile ho dopravíme na pohotovost, okamžitě mizíme. Personál bude vědět, co má dělat.“

Janet s ním tak úplně nesouhlasila, ale raději se nedohadovala.

Sean nechal puštěný motor a dřeli se s Alvarezovým bezvládným tělem z auta. „Aspoň že dýchá,“ řekl Sean.

Těsně za dveřmi pohotovostního oddělení Sean uviděl prázdný vozík.

„Pojď, položíme ho sem,“ nařídil Janet.

Sean do vozíku s Alvarezem jemně strčil. „Možná, že je v kritickém stavu,“ zavolal Sean za vozíkem, jedoucím po chodbě. Pak chytil Janet za ruku. „Tak pojď, jdem,“ řekl.

Běželi zpátky k autu a Janet řekla: „Ale on není v kritickém stavu.“

„Já vím,“ řekl Sean. „Ale byla to jediná věc, která mě napadla, abych vyvolal nějakou akci. Však víš jak to na pohotovosti chodí. Alvarez by tam mohl ležet celé hodiny, než by si ho někdo všiml.“

Janet jen pokrčila rameny. To, co Sean říkal, dávalo smysl. Než skutečně vyšli z oddělení, s úlevou viděli, že nějaký ošetřovatel si už vozíku všiml.

Cestou zpátky do Forbesova centra nikdo z nich neřekl ani slovo. Oba byli hrozně unavení. Janet byla ještě navíc celá pryč ze Seanova výbušného vzteku, bylo to opět něco, co od něj neočekávala.

Sean se zatím snažil vymyslet, jak si zajistí několik nerušených hodin v laboratoři. Věděl, že vzhledem k té nepříjemné příhodě s Alvarezem a také díky tomu, že ho hledá policie z Miami, bude muset vymyslet něco skutečně dobrého, aby všechny zdržel. Náhle dostal nápad. Byl to drastický nápad, ale rozhodně bude fungovat. Navzdory vyčerpání se musel usmívat, když na svůj plán pomyslel. Byla v něm jakási poetická spravedlnost, která se mu líbila.

Měl dojem, že v této chvíli má právo používat drastické metody. Čím víc přemýšlel o své současné teorii o tom, co se děje ve Forbesově onkologickém centru, tím více byl přesvědčený, že má pravdu. Ale potřeboval důkaz, nějaký nepochybný důkaz. A aby získal několik nerušených hodin v laboratoři, potřebuje nějaké drastické opatření. Čím drastičtější to bude, tím lépe to bude fungovat.

Když konečně zatočili na parkoviště Forbesova centra, přerušil Sean mlčení. „Ten večer, kdy jsi přijela do Miami, jsem byl na večírku u doktora Masona. Nějaký pacient s vyléčeným meduloblastomem věnoval klinice peníze, spoustu peněz. Byl to šéf nějaké firmy na výrobu letadel ze St.

Louis.“

Janet mlčela.

„Louis Martin je zase šéf nějaké firmy blízko Bostonu. Vyrábějí počítačový hardware,“ řekl Sean. Pohlédl na Janet. Ta vypadala nechápavě.

„Malcolm Betencourt řídí nějakou nevýdělečnou firmu, která má něco společného s nemocnicemi,“ pokračoval Sean.

„A Helen Cabotová studovala na universitě,“ řekla Janet konečně.

Sean otevřel dveře, ale nevystoupil. „To je pravda, Helen byla studentka. Ale je taky pravda, že její otec je zakladatel a šéf jedné z největších světových softwarových firem.“

„Co se mi tím snažíš naznačit?“ zeptala se Janet.

„Chci jen, abys o tom všem přemýšlela,“ řekl Sean a vystoupil konečně z auta. „A až budeme nahoře, rád bych, aby ses podívala na těch třiatřicet karet, které jsme okopírovali, a přemýšlela o ekonomickém zázemí těch lidí.“

Sean byl rád, že do služby nenastoupil žádný jiný strážný. Vytáhl lepenkovou krabici, kterou si ukryl za psacím stolem. Pak se oba skrčili, podlezli pod turniketem a vyjeli výtahem do pátého patra.

Sean se nejprve podíval do lednice, aby se ujistil, že se s Heleniným mozkem a mozkomišním mokem nic nestalo. Pak vytáhl z úkrytu karty a podal je Janet. Pohlédl na nepořádek na pracovním stole, ale nic s ním nedělal.

„Než si ty karty pročteš,“ řekl Sean nevinně, „tak půjdu na chvilku ven.

Ale vrátím se brzo, možná za hodinu.“

„Kam jdeš?“ zeptala se Janet. Sean byl jako obvykle plný překvapení.

„Myslela jsem, že si potřebuješ něco dělat v laboratoři. Proto jsme sem přece tak spěchali.“

„To ano,“ ujistil ji Sean. „Ale obávám se, že mě někdo bude rušit kvůli Alvarezovi a taky kvůli těm třem, které jsme zamknuly ve skladu v Key West. Už jsou určitě venku a jsem si jistý, že pěkně zuří. Musím to nějak zařídit, aby mi sem nikdo nechodil.“

„Co tím myslíš, nějak to zařídit?“ zeptala se Janet s obavou v hlase.

„Možná že bude lepší, když to nebudeš vědět,“ řekl Sean. „Napadla mě skvělá myšlenka, která určitě bude fungovat, ale je trošku drastická. Myslím, že bys do toho neměla být zapletená.“

„Tohle se mi ale vůbec nelíbí,“ řekla Janet.

„Kdyby někdo přišel a ptal se po mně, až tu nebudu,“ řekl Sean a ani si nevšiml Janetiných obav, „řekni jim, že nevíš, kde jsem. Bude to taky pravda.“

„Kdo by mohl přijít?“

„Doufám, že nikdo,“ řekl Sean. „Ale kdyby přece jen někdo přišel, bude to asi Robert Harris, ten chlápek, kterej nás tenkrát zachránil na pláži. Kdyby Alvarez někomu volal, bude to Harris.“

„Co jestli se zeptá, co tu dělám?“

„Řekni mu pravdu. Řekni mu, že pročítáš tyhle karty, abys pochopila moje chování.“

„Ale prosím tě,“ řekla Janet pohrdavě. „Z těhle zdravotních záznamů přece tvoje chování nepochopím. To je směšný.“

„Zkrátka je čti a mysli na to, co jsem ti řekl.“

„Myslíš to o ekonomickém zázemí pacientů?“ zeptala se Janet.

„Přesně tak,“ kývl Sean. „Teď už musím vypadnout. Ale potřebuju si od tebe něco půjčit. Mohla bys mi dát ten slzák, jak vždycky nosíš v kabelce?“

„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ opakovala Janet ale vytáhla bombičku slzného plynu a podala ji Seanovi. „Jsem z toho hrozně nervózní.“

„Nedělej si starosti,“ usmál se Sean. „Potřebuju slzák pro případ, že bych narazil na Batmana.“

„Dej už mi pokoj,“ řekla Janet zoufale.

Sean věděl, že má jen omezené množství času. Alvarez asi brzo přijde k vědomí, pokud se už neprobral. Sean si byl zcela jistý, že strážný nakonec někomu předá zprávu, že už výzkumný ústav nehlídá a že do města přijel Sean Murphy.

Sean si vzal auto z půjčovny a zajel na pobřeží. V jedné z loděnic si najal pětimetrový člun Boston Whaler. Přeplul s ním přes Biscayne Bay a pak plul do přístavu Dodge Island. Bylo nedělní odpoledne a u mola bylo zakotveno množství výletních lodí, do kterých nastupovali lidé, toužící po dobrodružství v Karibské oblasti. Pak tam byla spousta dalších plavidel, od člunů táhnoucích vodní lyžaře až po velké zaoceánské jachty.

Bylo dost riskantní křižovat dráhu lodí, protože kombinace větru a vlnění za dalšími plavidly způsobila dost nepříjemné vlny, ale Sean nakonec bezpečně doplul k Miami Beach. Projel pod mostem a nalevo uviděl svůj cíl - Star Island.

Nebylo těžké najít dům doktora Masona, protože jejich velká bílá jachta, Lady Luck, byla zakotvena u mola těsně před ním. Sean zajel se svým člunem dozadu za jachtu, kde byl žebřík, vedoucí na molo. Jak čekal, než stačil přivázat svůj člun, Masonův dobrman Batman už stál u vrcholu žebříku, vrčel a odhaloval zuby, které naháněly strach.

Sean vylezl po žebříku a stále dokola opakoval „hodnej pejsek“. Batman se nakláněl dolů z mola, jak jen se odvážil, a na Seanovo lichocení odpovídal ještě víc vyceněnými zuby. Vrčel stále hlasitěji a ukazoval zuby čím dál tím výhružněji.

Sean byl něco málo přes čtvrt metru od psích tesáků, když Batmana zasáhl proudem slzného plynu z Janetiny bombičky, až s vytím odběhl k boudě vedle garáže.

Byl si jistý, že tam mají jen jednoho psa a tak vylezl na molo a obhlédl okolí. To, co chtěl udělat, musel udělat rychle, než stihne někdo někam telefonovat. Šoupací dveře z obývacího pokoje na terasu byly otevřené.

Linula se z nich operní hudba.

Z místa, kde stál, Sean nikoho neviděl. Byl hezký den a tak čekal, že se Sarah Masonová bude slunit na lehátku u bazénu. Skutečně tam uviděl ručník, krém na opalování a kus nedělních novin, ale Sarah tam nikde nebyla.

Sean rychle obešel bazén a blížil se k otevřeným šoupacím dveřím.

Síťové dveře mu bránily v pohledu dovnitř. Čím víc se blížil k domu, tím hlasitěji zněla hudba.

Sean došel ke dveřím a pokusil se je otevřít. Nebyly zamčené a tak je tiše odsunul. Vešel dovnitř a snažil se naslouchat, navzdory crescendu, které se náhle ozvalo.

Sean přistoupil ke stereu a hledal mezi množstvím ukazatelů a tlačítek.

Našel knoflík, kterým přístroj vypnul, a v místnosti nastalo relativní ticho.

Doufal, že když přeruší árii Aidy vpůli, přivolá tím obyvatele domu. To se mu podařilo.

Téměř okamžitě se ve dveřích své pracovny objevil doktor Mason a díval se na stereo s nechápavým výrazem ve tváři. Udělal několik kroků do místnosti a teprve pak Seana uviděl. Zastavil se, evidentně vyvedený z míry.

„Dobré odpoledne, doktore Masone,“ řekl Sean nuceně veselým hlasem. „Je tu někde paní Masonová?“

„Co proboha znamená tohle…?“ Zdálo se, že nemůže najít správné slovo.

„Vyrušení?“ napověděl Sean.

Objevila se Sarah Masonová, právě tak zmatená nenadálým tichem.

Byla oblečená, jestli se tedy dá říci oblečená, v lesklých černých bikinách. Malé plavky stěží zakrývaly, co měly. Přes bikiny měla průsvitný kabátek se štrasovými knoflíky, ale ten byl tak průhledný, že v něm o mnoho slušněji nevypadala. Její oblečení doplňovaly pantoflíčky na vysokém podpatku, ozdobené na každém nártu svazkem peří.

„Přišel jsem vás oba pozvat do laboratoře,“ řekl Sean věcně. „Nejspíš byste si měli vzít něco na čtení. Možná že to bude dlouhé odpoledne.“

Doktor Mason a jeho žena na sebe pohlédli.

„Problém je v tom, že nemám moc času. Takže vyrazíme. Vezmeme si vaše auto, protože jsem přijel na člunu.“

„Zavolám policii,“ oznámil doktor Mason a zamířil do své pracovny.

„Řekl bych, že tohle není součást plánu,“ řekl Sean. Vytáhl Tomovu pistoli a podržel ji tak, aby ji oba Masonovi viděli.

Paní Masonová přidušeně vykřikla. Doktor Mason ztuhl.

„Doufal jsem, že pouhé pozvání bude stačit,“ řekl Sean. „Ale kdyby to bylo zapotřebí, mám tuhle pistoli.“

„Myslím, že děláte velkou chybu, mladý muži,“ řekl doktor Mason.

„Bez urážky, ale jestli se potvrdí moje podezření, tak to vy děláte velkou chybu.“

„Tohle vám neprojde,“ varoval doktor Mason.

„Nepotřebuju, aby mi něco procházelo,“ řekl Sean.

„Udělej něco!“ poručila paní Masonová svému manželovi. Oči se jí naplnily slzami, až dostala strach, že se jí rozmaže maskaro.

„Rád bych, abyste se nerozrušovali,“ řekl Sean. „Nikomu se nic nestane! A teď už bychom všichni mohli jít do auta,“ Sean pokynul pistolí.

„Měl byste vědět, že čekáme společnost. Vlastně čekáme vašeho…“

„To znamená, že musíme vypadnout o to rychlejš,“ skočil mu Sean do řeči. Pak zařval: „Hejbněte sebou.“ Pistoli držel v ruce a pokynul směrem do haly.

Doktor Mason váhavě položil ochrannou paži své ženě kolem ramenou a vedl ji ke vstupním dveřím. Sean jim je otevřel. Paní Masonová vzlykala a protestovala, že přece nemůže jít takhle oblečená.

„Ven!“ zařval Sean se zjevnou netrpělivostí.

Byli v půli cesty k Masonovu autu, když vtom kousek od nich zastavilo další auto.

Sean, otrávený další komplikací, vsunul pistoli do kapsy u bundy. Říkal si, že návštěvníka bude muset přidat ke svým dvěma rukojmím. Když uviděl, kdo to je, musel několikrát nevěřícně zamrkat: byl to jeho vlastní bratr, Brian.

„Seane!“ zvolal Brian ve chvíli, kdy bratra poznal. Běžel k němu a ve tváři se mu zračilo překvapení i radost. „Už tě hledám čtyřiadvacet hodin!

Kdes byl?“

„Pořád jsem ti volal,“ řekl Sean. „Co proboha děláš v Miami?“

„To je dobře, že jste přijel, Briane,“ vmísil se do řeči doktor Mason.

„Váš bratr nás právě unáší.“

„Má pistoli!“ řekla paní Masonová a popotahovala dál.

Brian na bratra nevěřícně pohlédl. „Pistoli?“ zeptal se „Jakou pistoli?“

„V kapse,“ vyhrkla paní Masonová.

Brian na Seana zíral. „Je to pravda?“

Sean pokrčil rameny. „Je to šílený víkend.“

„Dej mi tu pistoli,“ natáhl ruku Brian.

„Ne.“

„Dej mi tu pistoli,“ opakoval Brian, tentokrát pevněji.

„Briane, je v tom víc, než se na první pohled zdá,“ varoval bratra Sean.

„Teď se, prosím tě, do toho nepleť. Určitě budu později potřebovat tvé právnické služby, tak, prosím tě, neodjížděj. Jen pár hodin počkej.“

Brian udělal ještě jeden krok směrem k Seanovi, takže ho měl na dosah ruky. „Dej mi tu pistoli,“ opakoval. „Nenechám tě spáchat takovýhle zločin. Únos za použití střelné zbraně je těžký zločin. Za to se chodí do vězení.“

„Chápu, že máš dobré úmysly,“ řekl Sean. „Vím, že jsi starší a že jsi právník. Ale teď ti nemůžu všechno vysvětlovat. Musíš mi důvěřovat!“

Brian natáhl ruku, sáhl Seanovi do vyboulené kapsy od bundy. Prsty obejmul pistoli. Sean chytil Brianovo zápěstí do železného sevření.

„Jsi starší,“ řekl mu, „ale já jsem silnější. To už jsme si přece ujasnili.“

„Tohleto tě nenechám udělat,“ řekl Brian.

„Pusť tu pistoli,“ poručil Sean.

„Nenechám tě takhle zahodit svůj život,“ řekl Brian.

„Netlač mě ke zdi,“ varoval Sean bratra.

Brian se pokoušel vykroutit ruku ze Seanova sevření a nepustit přitom pistoli.

Sean reagoval rychle, levým hákem udeřil bratra na solar a ránu bleskově doprovodil ostrým úderem do nosu. Brian padl jako pytel brambor a na zemi se stočil do klubíčka, jak se snažil chytit dech. Z nosu mu trochu tekla krev.

„Promiň,“ řekl Sean.

Doktor Mason a jeho žena, kteří doposud přihlíželi, se vrhli ke garáži.

Sean za nimi skočil a nejprve chytil paní Masonovou. Doktor Mason, který svou ženu držel za druhou ruku, se také zastavil.

Sean, otrávený z toho, že udeřil bratra, neměl náladu na další dohady.

„Do auta,“ zavrčel. „Doktore, budete řídit.“

Doktor Mason trpně poslechl. Sean se posadil na zadní sedadlo. „Do laboratoře,“ řekl.

Když zatáčeli na příjezdovou cestu k domu, všiml si Sean Briana, kterému už se podařilo si sednout. V Brianově tváři se odrážela směsice zmatku, bolesti a zlosti.

„Už bylo na čase,“ vyhrkl Kurt Wanamaker, když se spolu se Sterlingem a Waynem vypotáceli ze skladu. Ze všech kapal pot. V hlavní laboratoři sice byla klimatizace, ale ve skladu bez ventilace bylo nesnesitelné vedro.

„Já jsem vás teprve teď uslyšel,“ vysvětloval laborant.

„Vždyť tu hulákáme od poledne,“ stěžoval si Kurt.

Sterling šel přímo k telefonu a vytočil soukromé číslo na doktora Masona. Doktor Mason telefon nebral a Sterling nadával, když si představil, že doktor tráví klidné nedělní odpoledne ve svém klubu.

Sterling položil sluchátko a uvažoval, co má dělat teď. Rychle se rozhodl, došel ke Kurtovi a Waynovi a řekl jim, že by rád jel na letiště.

Vycházeli ze dveří a Wayne přerušil napjaté ticho. „Nikdy bych do Seana Murphyho neřekl, že nosí bouchačku.“

„To teda rozhodně bylo překvapení,“ souhlasil Sterling. „Je to myslím další důkaz, že je Sean Murphy mnohem složitější osobnost, než jsme předpokládali.“

Když vyšli před budovu, propadl Kurt Wanamaker panice. „Moje auto je pryč!“ zasténal.

„To je nepochybně dílo pana Murphyho,“ řekl Sterling. „Nejspíš na nás teď dělá dlouhej nos.“

„To by mě zajímalo, jak se sem Murphy s tou holkou dostali z centra „ uvažoval Wayne.

„Za barákem je motorka, která nepatří nikomu, kdo tu pracuje,“ řekl technik.

„Tím se to nejspíš vysvětluje,“ kývl Sterling. „Zavolejte na policii a dejte jim údaje o tom ztraceném autu. Vzhledem k tomu, že si vzal auto, můžeme předpokládat, že odjel z ostrova. Třeba ho policie chytí.“

„Je to nový auto,“ skučel Kurt. „Měl jsem ho teprve tři týdny. To je hrozný.“

Sterling držel jazyk za zuby. Necítil nic než opovržení k tomuto nervóznímu, otravnému, proplešatělému muži, se kterým strávil víc než pět nepříjemných hodin nacpaný do malého prostoru. „Možná byste mohl poprosit některého vašeho laboranta, aby nás odvezl na letiště.“ Utěšoval se nadějí, že to je poslední věc, kterou tomu člověku kdy řekne.