KOSMICKÝ VÝTAH
Na Západě byla tato zdánlivě bláznivá myšlenka poprvé publikována ve formě dopisu Johna D. Isaacse, Hugha Bradnera a George E. Backuse ze Scrippsova oceánografického institutu a Allyna C. Vinea z oceánografického ústavu Wood’s Hole, uveřejněného v časopise Science ze dne 11. února 1966 pod titulkem „Satelity s prodlouženým dosahem – kosmický jeřáb“. Pokud by se zdálo divné, že se tímto nápadem zabývají právě oceánologové, je třeba si uvědomit, že jsou (poté, co pominuly nezapomenutelné dny balónových přehrad) patrně jediní, kdo se setkává s problémem velice dlouhých lan zatěžovaných svou vlastní váhou. (Dr. Allyn Vine mimochodem zajistil svému jménu nesmrtelnost v názvu proslulé hloubkové ponorky „Alvin“.)
Později se ovšem ukázalo, že se nápad zrodil již šest let předtím – a to v mnohem ctižádostivější podobě – v hlavě leningradského inženýra J. N. Arcutanova (Komsomolskaja pravda, 31. července 1960). Arcutanov formuloval představu „nebeské lanovky“, abychom užili toho přitažlivého termínu, která by denně dokázala vynést na geosynchronní dráhu přinejmenším 12 000 tun. Je překvapující, že jeho odvážná myšlenka měla poměrně malou odezvu; jediná zmínka o ní, se kterou jsem se kdy setkal, byla ve sličném svazku obrazů Alexeje Leonova a Sokolova Čekají na nás hvězdy (Moskva 1967). Jedna z barevných tabulí (strana 25) ukazuje „kosmický výtah“ v činnosti; v popisu k ní se říká: „…družice setrvává takříkajíc stabilně na svém místě na obloze. Jestliže z této družice spustíme lano k zemi, je lanovka připravena. Poté už lze dále budovat zdviž ZEMĚ – SPUTNIK – ZEMĚ pro dopravu osob i nákladů, která se obejde bez jakéhokoli raketového pohonu.“
Třebaže mi generál Leonov věnoval výtisk své knihy na vídeňské konferenci o mírovém využití kosmického prostoru v roce 1968, tuto myšlenku v ní obsaženou jsem prostě nějak nezaregistroval – třebaže zobrazený výtah je přímo v prostoru nad Šrí Lankou! Zřejmě jsem se domníval, že si kosmonaut Leonov, člověk známý svým humorem[3], jen tak zažertoval.
Kosmický výtah je zřejmě principem, jehož čas prostě nadešel, jak o tom svědčí skutečnost, že během desetiletí od publikování Isaacsova dopisu v roce 1966 byl nezávisle znovu objevován přinejmenším třikrát. Podrobné pojednání, bohaté na mnoho nových aspektů, bylo uveřejněno Jeromem Pearsonem z Wright-Pattersonova leteckého ústavu v zářijovém čísle Acta astronomica v roce 1975 („Orbitální věž; startovací zařízení využívající rotační energie Země“). Dr. Pearson byl překvapen, když se dověděl o předchozích studiích, které unikly i rešerši zadané počítači; uslyšel o nich při četbě mé výpovědi před kosmickým výborem Sněmovny reprezentantů v červnu 1975 (viz Pohled ze Serendipu).
Šest let předtím (Journal of the British Interplanetary Society, sv. 22, str. 442-457, 1969) již A. R. Collar a J. W. Flower dospěli v podstatě k týmž závěrům v článku „Čtyřiadvacetihodinový satelit na (relativně) nízké dráze“. Zkoumali v něm možnost, jak zavěsit geosynchronní komunikační družici mnohem níže, než je přirozenými podmínkami daná výše 36 000 kilometrů, při čemž sice neuvažovali o prodloužení lana na celou tuto vzdálenost až k zemskému povrchu, ovšem to už by bylo toliko zjevně se nabízející domyšlení takového záměru.
Nyní by bylo na místě skromné zakašlání. Kdysi v roce 1963, ve studii, kterou mi zadalo UNESCO a kterou otiskly Astronautics v únoru 1964 pod názvem „Svět komunikačních družic“ (lze si ji přečíst v Hlasech shůry), jsem napsal: „Mezi perspektivami značně dlouhodobějšími lze uvést, že existuje celá řada teoretických možností, jak získat čtyřiadvacetihodinový satelit na nízké oběžné dráze; jsou však vesměs závislé na technickém rozvoji, jakého bude sotva dosaženo v tomto století. Promyšlení těchto možností doporučuji zájemcům o tento obor jako užitečné cvičení.“
Prvou z těchto „teoretických možností“ byl samozřejmě zavěšený satelit uvažovaný Collarem a Flowerem. Již prvý hrubý propočet jen tak na rubu jakési obálky, opřený o únosnost e…
