/50/ SVĚTLUŠKY VE VOLNÉM PÁDU
01 15 24
Volá Friendship 7. Pokusím se popsat, co tu vidím kolem sebe. Jsem uprostřed spousty nepatrných částeček, které září tak jasně, jako by byly luminiscentní. Míjejí loď a vyhlížejí jako malé hvězdičky. Letí jich teď kolem celá sprška…
01 16 10
Pohybují se velice pomalu; nevzdalují se ode mne větší rychlostí než tři nebo čtyři míle za hodinu…
01 19 38
V periskopu mám právě za sebou vycházející Slunce… Když jsem vyhlédl z okna, kroužily kolem lodi doslova tisíce těch malých světélkujících částeček…
(Kapitán John Glenn, Friendship 7 – Mercury, 20. 2. 1962)
Ve starém typu kosmonautického skafandru by bylo zcela vyloučeno ohnout se tak, aby na matku dosáhl. Ani ve flexiskafandru, který na sobě Morgan měl, to asi nebude jednoduchá záležitost – ale stálo to přinejmenším za pokus.
Velice pečlivě, neboť na tom záviselo mnohem víc životů než pouze jeho vlastní, si opakoval sled úkonů. Musí nejprve odzkoušet skafandr, dekomprimovat kabinku a otevřít průlez – naštěstí dvířka dosahovala téměř k podlaze. Poté musí odpojit bezpečnostní pás, kleknout si – podaří-li se mu to – a ohnout se k té křídlaté matce. Všechno záleží na tom, jak pevně je utažena. Na palubě Spideru nebylo žádné nářadí, ale Morgan si troufl konkurovat svými prsty – třebaže vězely v kosmonautických rukavicích – běžnému malému hasáku.
Právě chtěl začít podrobně popisovat svůj operační plán, pro případ, že by v něm někdo na Zemi náhodou objevil nějakou fatální chybu, když si uvědomil jistou drobnou obtíž. Byl by to klidně vydržel ještě o mnoho déle, kdyby bylo třeba, ale nemělo smysl podstupovat zbytečná rizika. Pokud použije sanitární instalace v kabince, nebude se muset obtěžovat s trochu nešikovným potápěčovým přítelem, zamontovaným do skafandru…
Když skončil, otočil rukojetí označenou URINOEMISE – a polekala ho lehká exploze poblíž podlahy. K jeho překvapení se téměř okamžitě v prostoru kolem něho vytvořil oblak třpytivých hvězdiček, jako by tam byla náhle stvořena mikroskopická galaxie. Morgan měl klamavý pocit, že na okamžik, snad jen na zlomek sekundy, setrvává mračno nehnutě kolem kabinky; poté však začalo padat strmě dolů, tak rychle jako na Zemi kámen upuštěný z výše. Během sekund se změnilo v pouhý bod a pak zmizelo.
Nic nemohlo jasněji připomenout Morganovi skutečnost, že stále tkví v zajetí zemského gravitačního pole. Upamatoval se, jak kdysi, v prvých dnech pilotovaných orbitálních letů, kosmonauty nejprve mátly a pak rozveselovaly svatozáře ledových krystalků, které je doprovázely na jejich obězích kolem planety; kdosi se zmohl na chabý žertík – souhvězdí Urion. Nic takového se tady stát nemohlo; cokoli upustil, aťsi to bylo sebelehčí, všechno se okamžitě řítilo nazpět k hustým vrstvám ovzduší. Na to nesmí ani na okamžik zapomenout – že přes dosaženou výšku není kosmonautem, který může vychutnávat volnost beztížného stavu. Byl v situaci člověka v budově čtyři sta kilometrů vysoké, který se právě chystá otevřít okno a vystoupit ven na římsu.
