/20/ ROZTANCOVANÝ MOST
I v tomto věku okamžitého spojení a rychlé dopravy po celém glóbu bylo docela příjemné mít někde místo, jež by člověk mohl nazývat svou kanceláří. Ne všechno se dalo uložit v podobě struktur elektrických nábojů; byly tu ještě takové věci jako staré dobré knížky, kvalifikační diplomy, ceny, vyznamenání, modely konstrukcí, vzorky materiálů, výtvarné pojednání projektů (ne sice tak přesné jako produkt počítače, ale o to pohlednější), a samozřejmě i koberec od zdi ke zdi, jaký potřeboval každý úředník ve vyšším postavení, aby poněkud ztlumil dopad vnější reality.
Morganova pracovna, kde se zpravidla vyskytoval asi tak deset dnů v měsíci, byla v šestém, pevninském patře rozlehlého komplexu ředitelství Trustu terestrických staveb v Nairobi. Poschodí pod nimi bylo oceánské, o patro nad nimi sídlila administrativa, což znamenalo předsedu Collinse a jeho království. Architekt v záchvatu naivního symbolismu umístil do nejvyššího poschodí sekci kosmických konstrukcí. Na střeše byla dokonce i malá observatoř vybavená třiceticentimetrovým dalekohledem, jenž byl ovšem trvale porouchaný, neboť se ho užívalo jenom při podnikových večírcích, a to zpravidla pro účely krajně neastronomické. Oblíbeným pozorovacím objektem byly totiž pokoje v horních patrech Triplanetárního hotelu, necelého půl kilometru vzdáleného, jelikož se v nich často vyskytovaly velice zvláštní formy života – nebo alespoň životních projevů.
Jelikož Morgan udržoval trvalý kontakt s oběma svými sekretářkami – lidskou i elektronickou –, neočekával žádná překvapení, když vstupoval do své kanceláře po krátkém letu z ANARu. Podle měřítek někdejších věků neřídil nijak velkou organizaci. Podléhalo mu necelých tři sta mužů a žen; ovšem kapacitě techniky pro výpočty a zpracování informací, kterou měli k dispozici, by se byly nemohly rovnat ani síly populace celé planety.
„Tak co, jak jsi pořídil u šejka?“ zeptal se ho Warren Kingsley, jeho zástupce a dlouholetý přítel, jakmile se ocitli o samotě.
„Docela dobře; myslím, že jsme se už dohodli. Jenom se mi pořád ještě nechce uvěřit, že by nás taková hloupost mohla zdržovat. Co k tomu řeklo právní oddělení?“
„Skutečně si budeme muset vyžádat rozhodnutí Světového soudu. A pokud by soud souhlasil, že jde o věc mimořádného veřejného zájmu, budou se naši přátelé fráteři stěhovat… I když – pokud by se chtěli zatvrdit – z toho pořád ještě může vzniknout dosti nepěkná situace. Nemohl bys na ně poslat nějaké menší zemětřesení a pomoct jim v tom rozhodování?“
Skutečnost, že Morgan zasedal ve správní radě Společnosti pro všeobecnou tektoniku, byla odjakživa zdrojem žertů mezi ním a Kingsleyem; ovšem Společnost pro všeobecnou tektoniku – neštěstí – jaktěživa neobjevila žádný způsob, jak ovládat a směrovat zemětřesení, a nechovala takovou naději ani do budoucna. Maximum, v co mohla doufat, byla schopnost předpovídat zemětřesení a odvádět včas jejich energii jiným směrem, tak aby nemohla napáchat rozsáhlejší škody. Ani v tomto směru nepřesahovaly ovšem úspěchy Společnosti sedmdesát pět procent.
„Hezký nápad,“ řekl Morgan. „Promyslím to ještě. A co náš problém číslo dvě?“
„Všechno je připraveno, jen to spustit. Chceš se taky podívat?“
„No dobře. Pojďme, jsem připraven na nejhorší.“
Okna pracovny ztemněla a uprostřed místnosti se objevila síť planoucích čar.
„Dávej pozor na tohle, Vane,“ řekl Kingsley. „Tohle je ten provozní režim, při kterém vznikají nesnáze.“
V prázdném prostoru se zhmotnily řádky písmen a číslic – rychlosti, váha nákladu, urychlení, cestovní časy – a Morgan je přelétl jedním pohledem. Zemský glóbus s vyznačenými rovnoběžkami i poledníky tkvěl ve vzduchu, kousek nad kobercem, a z něho stoupal o něco výše než postava dospělého člověka světelný paprsek vyznačující umístění orbitální věže.
„Zobrazení rychlosti pětisetnásobně zvětšeno; horizontální měřítko vůči výškovému padesátinásobně. Začínáme.“
Světelnou čarou začala potrhávat jakási neviditelná síla a uchylovala ji od vertikály Porucha se…
