/30/ KRÁLOVSKÉ LEGIONY
Vannevar Morgan byl zvyklý na občasný neúspěch – ba i na havárie – a tahle, jak věřil, nebyla ta nejhorší, k jaké mohlo dojít. Co ho skutečně zneklidnilo, když pozoroval světlici na sondě klesat za hřbet Hory, byla obava, že Narodnyj Mars bude považovat své investice za vyhozené peníze. Pozorovatel usazený v rafinované konstrukci křesílka se jen přísně díval před sebe a po celou dobu pokusu byl skoupý na slovo; jako by pozemská gravitace znesnadňovala stejnou měrou pohyb jeho jazyka jako jeho údů. Teď však oslovil Morgana, ještě dříve, než se na něj konstruktér mohl obrátit sám.
„Jenom jednu otázku, doktore Morgane. Vím, že tahle vichřice je naprosto výjimečná – ovšem přece jen se tu vyskytla. Takže se může i opakovat. Co kdyby nastala v době, kdy tu budete stavět Věž?“
Morgan rychle uvažoval. V tak krátké lhůtě bylo těžké formulovat přesnou odpověď, a navíc sám ještě těžko mohl uvěřit tomu, co se stalo.
„V nejhorším případě bychom museli nakrátko přerušit montáž; mohlo by dojít k deformaci trasy. Ale žádná vichřice, jaká se tu kdy může vyskytnout, by nestačila na to, aby nějak ohrozila samu konstrukci Věže. I tamto pokusné vlákno by bylo perfektně obstálo – jen kdyby se nám ho podařilo včas ukotvit!“
Věřil, že jeho analýza je poctivá; během pár minut by mu měl Warren Kingsley podat zprávu, zda má pravdu či ne. K jeho úlevě Marťan se zjevným uspokojením odpověděl: „Děkuji; to bylo všechno, co jsem chtěl vědět.“
Ale Morgan byl rozhodnut z tohoto kapitálu těžit dále.
„Na Mount Pavonis pochopitelně žádný takový problém vzniknout vůbec nemůže. Hustota atmosféry tam činí méně než jednu setinu –“
Snad celá desetiletí neuslyšel zvuk, který ho v tomto okamžiku udeřil do uší, ale byl to hlas, na nějž nikdo v životě nemohl zapomenout.
Jeho velitelský tón Morgana rázem přenesl na druhou stranu světa. Nestál už na úbočí drásaném orkánem; byl pod kopulí chrámu Hagia Sofia a s úctou a obdivem vzhlížel vzhůru, k dílu lidí, kteří zemřeli před šestnácti stoletími. A do uší mu znělo dunění mohutného zvonu, jenž kdysi zval věřící k modlitbě.
Vzpomínka na Istanbul bledla; byl opět zpátky na Hoře, zmatenější a udivenější než kdykoli předtím.
Co mu to vyprávěl tehdy ten mníšek – že Kálidásův nevítaný dar mlčel po celá staletí a že mu bylo dovoleno zaznít pouze v čase neštěstí? Ale tady přece k žádnému neštěstí nedošlo; naopak, pokud jde o klášter, dalo by se to hodnotit zcela opačně. Na okamžik vytanula Morganovi před očima nepříjemná představa, že se snad sonda zřítila na pozemky kláštera. Nikoli, tohle bylo mimo vši pochybnost; když sonda míjela vrcholek, dělily ji od Země celé kilometry. A v každém případě byla příliš malá na to, aby způsobila nějakou vážnější škodu, když napůl padala a napůl přilétala klouzavým letem z nebes.
Zadíval se ke klášteru, z něhož se stále ještě ozýval hlas velkého zvonu a přehlušoval i bouři. Z ochozů zmizely veškeré oranžové kutny; mnicha nebylo vidět ani jednoho.
Něco se zlehka otřelo Morganovi o tvář a on mechanicky mávl rukou, aby to odehnal. Ani přemýšlet se nedalo, dokud to žalostivé zvonění rozechvívalo všechen vzduch a bušilo až kdesi v mozku. usoudil, že by snad bylo nejlépe vystoupit vzhůru ke klášteru a zeptat se Mahá Théra, co se vlastně stalo.
Znovu ten příjemný, hedvábný dotyk na tváři, a tentokrát navíc ještě koutkem oka zpozorovaný zákmit čehosi žlutého. Měl odjakživa velice rychlé reakce; mávl rukou, a tentokrát se neminul.
Pomačkaný motýlek mu ležel na dlani a před jeho zraky dožíval poslední vteřiny svého kratičkého života – a Morganovi bylo, jako by se i celý vesmír kolem něho náhle zachvíval a rozplýval. Jeho mysteriózní porážka se proměňovala v ještě nepochopitelnější vítězství, a přesto nezakoušel pocit nějakého triumfu – jenom zmatek, údiv, úžas.
Neboť se teď rozpomenul na legendu o zlatých motýlech. Přihnáni smrští byli po stovkách a tisícovkách vichrem vyneseni vzhůru po úbočí Hory, aby na jejím vrcholku zahynuli. Kálidásovy legiony dosáhly kone…
