SEDMNÁCT
Při rychlosti devíti set kilometrů v hodině zvládl gulfstream krátký přelet z Manily na ostrov Samar za necelou hodinu a přistál na neosvětlené soukromé přistávací dráze na jižním cípu ostrova. Na konci ranveje se na chvilku zastavil, jen na tak dlouho, aby Coleman a jeho muži stihli vyskočit ven, pak se rychle rozjel po asfaltové dráze a vznesl se k nebi posetému hvězdami.
Čtveřice mužů mlčky stála, zatímco hluk motorů vystřídalo noční mručení džungle. Ještě pořád se nacházeli hodně daleko od bitevní oblasti, ale všichni se instinktivně roztáhli, každý z nich upíral oči na jiný sektor. Na sobě měli maskáče do džungle, obličeje nabarvené mastnými barvami, zbraně jim visely u boků.
Přistávací dráha a pozemek kolem ní patřily japonskému obchodníkovi. Ten si koupil ten dvanáctisetakrový pozemek a postavil si na něm nádherný dům nad oceánem a osmnáctijamkové golfové hřiště jen pro své potěšení. Rapp požádal své lidi z CTC (Protiteroristického oddělení CIA) o pár nenápadných dotazů a zjistil, že dům je během týdne využíván jen zřídka a momentálně je neobydlený. Bydlel tu sice správce, ale celá jednotka bude dávno pryč, než se probere ze spánku a přijde prošetřit, co se děje.
Dva z bývalých příslušníků SEAL, Kevin Hackett a Dan Stroble, si nasadili brýle pro noční vidění a zamířili opačnými směry, u boků jim visely samopaly MP-10 s tlumičem. Coleman se rozhodl brýle pronoční vidění nebrat, díval se do dálky na velký dům na kopci zalitý měsíčním svitem. Z náprsní kapsy vytáhl malý polní dalekohled, aby si dům prohlédl. Svítilo tam několik venkovních světel, ale jinak byla tma. Od domu u brány svítilo jediné světlo na příjezdovou cestu k hlavnímu domu. Coleman si nějakou dobu stavbu prohlížel a díval se na přední dveře, když z domu vyšel hlídač. Nepatrně se zamračil a doufal, že jejich letoun dorazí dřív, než se budou muset potýkat s tímhle problémem.
U Colemana se zastavil čtvrtý muž. „Helikoptéra už letí.“
Coleman zvedl ucho k nebi, ale nic neslyšel. Podíval se na Charlieho Wickera a přikývl. Důvěřoval Wickerovým smyslům víc než svým vlastním. Vlastně Wickerovým očím a uším důvěřoval možná víc než kterémukoli jinému vojákovi, s nímž kdy pracoval. Neměřil ani metr sedmdesát, působil jako skřítek. Byl to nejlepší ostřelovač, jakého kdy Coleman viděl a pro tuhle operaci ho vybral Rapp osobně. Wicker byl jediným členem týmu, který ještě zůstával v aktivní službě. Rapp ho povolal z Týmu 6 jednotek SEAL. Až se dostanou na pozice, Wicker bude hvězdou představení.
Deset vteřin poté, co ho Wicker upozornil, Coleman uslyšel v těžkém tropickém vzduchu dunění rotorů helikoptéry. Helikoptéra MH-60G Pave Hawk se rychle blížila, letěla nad vrcholky stromů a pak přeletěla nad hlavami Colemana a jeho lidí. V okamžiku se zastavila jako kůň, jemuž jezdec prudce přitáhne otěž, koncové přistávací zařízení vypadalo, že narazí na asfalt. V poslední minutě se kolo stabilizovalo necelého půl metru nad zemí a přední podvozek klesl do roviny. Stroj dosedl lehce, aniž by využil pomoci svých odolných tlumičů nárazu.
Coleman a jeho muži to sledovali s velkým zájmem. Očekávali to nejlepší a zdálo se, že to dostali. Letoun patřil velitelství zvláštních operací letectva. Šlo o součást 353. skupiny zvláštních operací z letecké základny J’Kadena v Japonsku. Detaily operace se dozvěděli během letu sem. Rapp objasnil Colemanovi cíl mise a řekl mu, aby zorganizoval další. Všechno, co potřeboval, měl uplatnit u generála Campbella u spojeného velení zvláštních operací ve Fort Bragg. Coleman měl jen jedinou žádost, velmi prostou, ale velmi důležitou. Požádal o nejlepší možnou posádku letadla. Jak dokazoval neúspěch mise na záchranu Andersonových, nejnebezpečnější částí kterékoli operace byl obvykle příjezd a odjezd.
Coleman se zastavil těsně před otevřenými dveřmi helikoptéry, a když jeho muži nastupovali, plácl každého po zádech. Jakmile byli všichni na palubě, nastoupil i on a vsunul hlavu do kokpitu. Pilot se na něj otočil, brýle pro noční v…
