DVACET PĚT
Zdálo se, že kolo rulety se nakonec zastaví v Hebronu, palestinském městě s více než sto tisíci obyvatel, pětatřicet kilometrů jižně od Jeruzaléma. Za více než padesát let izraelské státnosti byl Hebron městem polapeným někde uprostřed. Ležel v hornaté oblasti, nacházela se tu hrobka Abraháma; proroka uctívaného muslimy, židy i křesťany. Nedaleko centra města žila malá komunita ortodoxních Židů, ale nebylo jich ani tisíc a musela je chránit posádka izraelské armády.
Palestinci trpce snášeli skutečnost, že v jejich městě bydlí byť jediný Žid, a bezpočtukrát za uplynulé století se snažili napravit tento problém prostředky méně než humanitárními. Terén sám se nabízel k městské partyzánské válce; úzké ulice klikatící se nahoru a dolů, po jejich stranách několikapatrové kamenné budovy s plochými střechami. Spousta nepřehledných rohů a slepých ulic. Izraelští vojáci se drželi od města co nejdál, protože si uvědomovali, že kdyby se v něm ocitli, bylo velmi pravděpodobné, že se už z něj nedostanou. Zkrátka, dalo se říct, že Hebron byl územím pod palestinskou správou.
Davida ani v nejmenším nepřekvapilo, že ke schůzce dojde tady. Potyčka s Rašídem v garáži ho velice uspokojila. Pokud Rašíd a jeho muži něčemu rozuměli, pak to byla síla. Viděli, jak jejich šéf podlehl, a to bez problému, mladšímu muži, který už podle povahy schůzky, na niž měl namířeno, byl nejspíš někým důležitým.
I přesto jim David nedal moc času na reakci, zatímco tam civěli na zkrvaveného Rašída ležícího v bezvědomí na zemi. Zakřičel na muže, ať se dají do pohybu, a nasedl do bílého izraelského taxíku. Muži zaváhali, nevěděli jistě, co mají dělat. „Nechte ho!“ rozkázal jim. „Až řeknu Mohammedu Atwovi, co provedl, bude vám vděčný, že jste ho tu nechali.“
Tohle jméno vzbuzovalo v Palestincích nefalšovaný děs. Trojice mužů ani nezaváhala a poslechla. Mohammed Atwa byl šéfem Všeobecné palestinské zpravodajské služby; organizace, jíž se mnoho Palestinců obávalo víc než Mossadu. Vědělo se, že beztrestně mučí a zabíjí podezřelé z kolaborace. Atwa dokonce vzkřísil starou praxi zabíjení Palestinců, kteří se odvážili prodat svou zem Židům. A byl to také on, kdo přikázal mučení a výslech Davidův, když byl mladý chlapec.
David z okna sedanu sledoval, jak se noří do hlubin Hebronu. Snesla se tma a už nejeli tím bílým izraelským taxíkem. Jízda takovým vozem v Hebronu by byla stejná jako procházka Harlemem v kompletní výbavě člena Ku Klux Klanu. Místo toho tedy nasedli do žlutého taxíku palestinského.
Když zatočili za ostrý roh, najednou se zastavili. Vůz okamžitě obstoupila skupina maskovaných mladých mužů. V rukou měli nejrůznější zbraně, od ruských AK-47 po americké M16. Všechny čtyři dveře sedanu se otevřely a všichni dostali povel opustit vůz. Davida ještě jednou prohledali, jestli u sebe nemá štěnici. Když jeden z mužů přikročil k němu a chtěl mu sebrat aktovky, David ho příkře zastavil. Položil obě zavazadla na kufr auta a otevřel jedno, pak druhé. Muži byli ze svazků stodolarových bankovek na chvíli jako oněmělí. Ten pěkně oblečený mladý muž, s nímž měli tu čest, byl zjevně někým hodně důležitým.
David zacvakl aktovky dřív, než se strážci stihli vzchopit. Netrpělivě pak každou aktovku uchopil a řekl, že ho už nesmí déle zdržovat. Nikdo z mužů, kteří stále ještě měli před očima pohled na miliony amerických dolarů, nic nenamítal. Davida provedli barikádou a umístili ho do zadní části minidodávky. Vůz pak vyrazil ulicí, několikrát zatočil. Na každém rohu stáli na hlídce muži s připravenými útočnými puškami.
O šest bloků dál zastavili před třípatrovým domem. Po obou stranách ulice parkovala auta. David na chvilku znervózněl a pak zahlédl vůz, který hledal. Ten sedan značky Mercedes parkoval na protější straně od dodávky. David úlevně vydechl, jelikož věděl, že to pancéřované auto patří Mohammedu Atwovi.
Uchopil aktovky, vystoupil z dodávky a šel k domu. Ruce měl najednou ztěžklé a zdálo se mu, že se čas zpomaluje. Podíval se dolů na poprask…
