PATNÁCT
Rapp se hrbil nad laptopem, svalnaté ruce zkroucené, aby mohl ťukat do kláves. Přestal číst profil na obrazovce a vyhlédl okénkem dálkového letounu Gulfstream V patřícího CIA. Široko daleko viděl nekonečnou modrou hladinu. Letoun obsahoval vybavení pro VIP: kožené sedačky, pohovku, kuchyňku, toalety a zajištěný komunikační systém, který umožňoval týmu zůstat ve spojení s Washingtonem bez obav, že by došlo k odposlechu.
Rapp nevěděl, jak to Kennedyová dokázala, ale podařilo se. Přesvědčila prezidenta, aby operaci schválil nebo dělal, že o ní neví. Rappovi bylo jedno, jestli šlo o to či ono. Pak se zarazil. Nebyla to docela pravda. Záleželo mu na tom. Bylo rozhodně lepší, kdyby prezident dělal, že o činnosti týmu Orion a jeho tajných operacích nic neví.
Pokud šlo o americký lid, Rapp upřímně cítil, že velká většina nechce vědět, co chystá. Amerika byla napadena. Země se ocitla ve válce a válka byla ošklivá. Nechtěli znát nepěkné detaily toho, jak se bojuje. Tu válku sice nerozpoutali, ale za nic na světě by ji nechtěli prohrát. Chtěli, aby se o tu špinavou práci postaral někdo takový jako Mitch Rapp. Hlavním problémem byli, jako vždy, politici.
Ti by použili jakékoli téma, aby získali nad protivníkem převahu. Skandál představoval něco, po čem se pídili neustále, takže čím míň lidí v Bílém domě o tom vědělo, tím větší byly jeho šance, že zůstane mimo dosah Washingtonu.
Kdyby se chtěl prezident Hayes politicky jistit, tak ať. Z operačního hlediska to byla mnohem přijatelnější situace. Kdyby prezident nechtěl být spojován s operací, zajistilo by jim to, že o ní nebude diskutovat se žádným ze svých poradců a pravděpodobnost dalšího úniku informací by se snížila. Z morálního hlediska šlo ovšem o situaci méně přijatelnou. Ne že by morálka Rappa nějak moc zajímala. Nepotřeboval, aby ho někdo vedl za ruku, nepotřeboval povzbuzení, žádné proslovy před zápasem nebyly nutné.
Na počátku své kariéry protiteroristického pracovníka slyšel, jak jeden důstojník zvláštních sil promlouval ke svým mužům před zahájením záchranné mise. Důstojník shromáždil svůj tým a řekl jen: Jestli někdo potřebujete povzbudivá slova, tak jste si vybrali špatnou práci. Všichni víme, proč jsme tady, takže se připravíme a jdeme na věc.“ Nikdo neřekl ani slovo; nebylo to nutné.
Ta scénka zůstala v Rappově paměti celou dobu. Tehdy mu bylo třiadvacet. Dvanáct těch nejklidnějších, nejotrlejších borců, jaké kdy poznal, nasedlo do dvou helikoptér Black Hawk, vyrazilo do boje a naprosto dokonale provedlo své úkoly. Byla to jedna z nejkrásnějších akcí, jaké kdy zažil.
Navzdory zvyklosti dávat přednost operační bezpečnosti si Rapp nemohl pomoct a cítil mírné zklamání z prezidenta. Čekal od něj víc. Rapp začínal mít pocit, jestli Robert Hayes nepolevuje ve svém odhodlání pokračovat v boji proti terorismu. Až do této chvíle jeho angažovanost nezakolísala. Bylo záhadou, proč se najednou akce tak bál.
Když Rapp dnes dopoledne šel do Oválné pracovny, měl skutečně pocit, že prezident nebude potřebovat víc než dvě vteřiny, aby svolil. Rozhodl se, že až se vrátí do Washingtonu, musí si o prezidentovi promluvit s Kennedyovou. Jestli někdo ví, co se s ním děje, tak to bude ona.
Kennedyová byla úžasná žena. I poté, co se k Rappovi prezident otočil zády, věděl, že Kennedyová bude mít úspěch. Její schopnost přesvědčovat byla tak úchvatná, že Rapp rád vtipkoval, že kdyby ji přestalo bavit řídit CIA, tak by mohla nastoupit k policii a rozmlouvat sebevrahům skoky z budov. Její umění razit si cestu washingtonským politickým bludištěm bylo neskutečné.
S tímhle vším na paměti Rapp všechno rozjel už v okamžiku, kdy vyšel z Bílého domu. Nejprve zavolal do Demoličního a záchranného sboru SEAL nedaleko od Baltimoru, kde promluvil s člověkem, s nímž již mnohokrát v minulosti pracoval. Jelikož se bavili na nezajištěné lince, jejich rozhovor byl stručný a šifrovaný, ale sdělili si dost informací, aby ten člověk na druhém konci mohl zahájit svolávání týmu a přichystat vš…
