Jonathan Livingston Racek (Richard Bach)

Kapitola 3

Jonathan pomalu kroužil nad Vzdálenými útesy a sledoval, jak si vede jeho žák. Fletcherovi šlo létání skoro jako po másle. Byl silný a přitom lehký a rychlý, ale nejdůležitější bylo, že se hnal do učení jako divý.
   Tamhle se zrovna řítí, rozmáznutá šedá skvrna vybírající střemhlavý let, řítící se kolem instruktora rychlostí sto padesáti mil za hodinu. Bez přechodu se pokouší o šestnáctinásobný vertikální pomalý výkrut, obraty přitom počítá nahlas.
   "... osm... devět... deset... vidíš, Jonathane, nevydržím s rychlostí... jedenáct... chci tak ostré zvraty, jako máš ty... dvanáct... nejde mi to... třináct... ty tři poslední... už nemám... čtr... křach!"
   Fletcher už figuru nedokončil. Cítil se o to hůř, že ho neúspěch přiváděl k zuřivosti. Zvrátil se na hřbet, začal se propadat a přitom rotoval kolem své osy; nakonec sto stop pod úrovní instruktora pád zvládl. Sotva popadal dech.
   "Maříš se mnou čas, Jonathane! Jsem neschopný pitomec! Zkouším to pořád dokola, a pořád nic!"
   Jonathan se na něj podíval a přikývl. "Dokud budeš mít tak tvrdá křídla, tak to nikdy nezvládneš, to je jasné. Hned na začátku jsi ztratil čtyřicet mil z rychlosti! Musíš křídla ovládat úplně lehce! Pevně, ale lehce, rozumíš?"
   Snesl se k mladšímu rackovi. "Pojď, zkusíme si to společně. Pozor na to vzepjetí. Chce to hladký, plynulý začátek." ........................................

Uplynuly tři měsíce a Jonathan už měl šest dalších žáků, samé Psance, kteří hořeli zvědavostí, co je to za novinku to létání pro radost z letu.
   Pro všechny ale bylo snazší prakticky nacvičovat létání, s pochopením skrytých příčin už to bylo horší.
   "Každý z nás je ve skutečnosti vtělením ideje velkého racka, ničím neomezené myšlenky svobody," vysvětloval jim Jonathan po večerech na břehu, "a přesné létání je krok, jímž se přibližujeme vyjádření naší skutečné podstaty. Všechno, co nás omezuje, musíme odhodit stranou. Proto se pořád vracíme k tréninku rychlosti, pomalému plachtění i akrobacii..."
   ...žáci přitom obvykle usnuli únavou. Praxe se jim líbila, protože to bylo něco rušného a vzrušujícího a protože jim pomáhala hasit žízeň po poznání. Ani jeden však - ani Fletcher - nedokázal pochopit, že let myšlenek může být stejně reálný jako pohyb větru a peří.
   "Celé vaše tělo, od jednoho konce křídla po druhý," opakoval jim Jonathan jindy, "není nic jiného než vaše vlastní myšlenka, vtělená do tvaru, jaký jste schopni vnímat. Zlomte řetěz svého myšlení a spadnou z vás řetězy vlastního těla..." A? se však snažil, jak chtěl, znělo jim to jako hezká pohádka a o to víc se jim chtělo spát.
   Teprve za měsíc Jonathan prohlásil, že nastal čas vrátit se k Hejnu.
   "Ještě ne!" vykřikl Henry Clavin Racek. "Oni o nás nestojí! Vždy? jsme Psanci! Nemůžeme se přece vnucovat někam, kde na nás nejsou zvědaví!"
   "Můžeme jít, kam chceme, a máme možnost být, kým sami chceme," odpověděl Jonathan, odlepil se od písku a zamířil na východ, směrem k místům, kde žilo Hejno.
   Žáci chvíli nevěděli, co si mají myslet, protože podle Zákona se Psanec k Hejnu nikdy nevrací a ten zákon za deset tisíc let nikdo neporušil. Zákon praví: zůstaň, Jonathan říká: jdi. Sám byl už míli od břehu. Jestli budou ještě chvilku váhat, vrátí se k nepřátelskému Hejnu sám.
   "Když nepatříme k Hejnu, tak se tím zákonem řídit nemusíme," prohlásil sebevědomě Fletcher. "Navíc, jestli dojde k boji, bude nás třeba spíš tam než tady."
   A tak onoho rána přiletělo od západu osm racků tvořících dvojitý kosočtverec, křídlo vedle křídla. Rychlostí stopětatřicet mil za hodinu přeletěli nad plání, kde se konaly porady Hejna, Jonathan v čele, Fletcher letěl hladce vpravo a Henry Clavin se tužil ze všech sil vlevo. Pak celá formace pomalu zahnula vpravo... jako jeden racek... vyrovnaní... a vítr se do nich do všech opíral.
   Každodenní křiky a hádky v hejně umlkly, jako by jejich formace byla obrovský nůž, a osm tisíc racčích očí bez mrknutí sledovalo, co se bude dít. Všech osm racků se jeden po druhém prudce zvedlo do loopingu a pak pomalu, div ne krokem na místě přistálo v písku. Jonathan začal - jako by podobný výkon byl něčím běžným - se svými připomínkami.
   "Především," řekl s ironickým úšklebkem, "jste se trochu opozdili s nasazením..."
   Hejno sedělo jako zasažené bleskem. Vždy? to jsou Psanci! Jak to, že se vrátili! A támhleten... to snad není možné! Fletcherova předpověď střetnutí ztroskotala na zmatku, jemuž Hejno propadlo.
   "No dobře, možná že to jsou opravdu Psanci," prohlásil jeden z mladších racků, "ale kde se naučili tak senzačně lítat?"
   Trvalo skoro hodinu, než ke všem příslušníkům Hejna pronikl rozkaz Staršího racka, aby vetřelce ignorovali. Racek, který promluví s Psancem, se sám vyřadí ze společnosti. Racek, který zavadí o Psance pohledem, porušuje zákony Hejna.
   Od té chvíle viděl Jonathan jen šedé hřbety, ale zřejmě to na něj nepůsobilo. Pokračoval v lekcích přímo nad pláží porad a poprvé nutil žáky, aby ze sebe vydávali opravdu všechno.
   "Martine!" rozléhal se jeho hlas po obloze. "Tvrdíš, že umíš pomalu plachtit, ale to bys musel nejdřív dokázat! Zkus to. LE?!"
   V klidném mrňousovi Martinu Williamu Rackovi hrklo, že s ním instruktor není spokojen, a brzy se z něho stal mistr plachtění. Dokázal prohnout křídla tak, že se v sebemenším vánku bez jediného mávnutí křídlem dokázal vznést do oblak a zase přistát v písku.
   Charles Ronald Racek podobně dosáhl ve Velkém horském větru výšky čtyřiadvaceti tisíc stop. Vrátil se celý promodralý chladem a řídkým vzduchem, trochu omámený a zároveň š?astný, pevně rozhodnut zkusit to zítra ještě výš.
   Fletcher měl ze všech nejraději akrobacii. Zvládl vysněný šestnáctinásobný vertikální pomalý výkrut a druhý den dokázal dokonce trojnásobnou vývrtku; peří se mu přitom blýskalo nad pláží, odkud ho kradmo pozorovala spousta očí.
   Jonathan se nehnul od svých žáků, pořád něco předváděl, doporučoval, opravoval a řídil. Létal s nimi v noci, v mracích, i v bouřích, protože ho to bavilo, zatímco Hejno ničemně poposedávalo po zemi.
   Když přestali létat, odpočívali na písku a občas poslouchali Jonathana pozorněji. Měl sice všelijaké potrhlé nápady, kterým nerozuměli, ale na druhé straně měl spoustu docela zajímavých postřehů.
   Měsíc po Návratu to jeden z nich nevydržel a veřejně požádal, aby se také mohl začít učit létat. Terrence Lowell Racek se tímto činem vyřadil ze společnosti; stal se z něho zároveň Psanec a Jonathanův osmý žák.
   Příští noc se do Hejna přibelhal Kirk Maynard Racek, vlekl za sebou nožičku i levé křídlo a před Jonathanem se doslova zhroutil. "Pomoz mi," prosil tichým hláskem, jako by umíral. "Já bez lítání nemůžu být..."
   "Tak pojď," vyzval ho Jonathan. "Odlep se se mnou od země a začnem."
   "Ty mi nerozumíš. Mám špatné křídlo. Nedokážu jím pohnout."
   "Maynarde, máš svobodnou volbu být sám sebou, svým pravým já, teď a tady, nic ti nemůže zabránit v rozletu. Takový je zákon Velkého racka, zákon, který opravdu platí."
   "Tak já podle tebe můžu lítat?"
   "Tvrdím, že máš možnost volby."
   Kirk Maynard jakoby mávnutím, bez sebemenší námahy rozepjal křídla a vznesl se do temné noci. Vzbudil Hejno, protože z výšky pěti set stop ze všech sil křičel: "Můžu lítat! Slyšíte! MŮŽU LÍTAT!"
   Za svítání se kolem žáků kupilo nejméně tisíc racků, okukujících zvědavě Maynarda. Bylo jim jedno, jestli je někdo vidí - poslouchali, co Jonathan říká, a snažila se jeho slova pochopit.
   Mluvil o prostých věcech - o tom, že racek se má naučit létat, že podstatou osobnosti je svoboda, že všechno, co tuto svobodu omezuje, musí být odstraněno, a? je to pověra, rituál nebo něco podobného.
   "Odstranit, říkáš," ozval se hlas z davu, "a co když je to Zákon Hejna?"
   "Pravé zákony jsou pouze ty, které vedou ke svobodě," odpověděl mu Jonathan. "Všechny ostatní jsou falešné."
   "Jak můžeme umět lítat jako ty?" ozval se další racek. "Ty jsi mimořádný případ. Nadaný a vyvolený."
   "Podívejte se na Fletchera! Nebo Lowella! Charlese Ronalda! Jsou stejní jako vy nebo já. Nic mimořádného ani nadpřirozeného na nich není. Jediný, zato podstatný rozdíl je v tom, že začali chápat, čím jsou, a začali se učit."
   Všichni žáci až na Fletchera se začali nervózně ošívat. Do té chvíle nechápali, co vlastně dělají.
   Den po dni zvědavců přibývalo. Někteří kladli otázky, jiní začali Jonathana zbožňovat a další se mu posmívali.

........................................

"V Hejnu se vykládá, že asi budeš syn Velkého racka," oznámil Jonathanovi jednou po ukončení hodiny pokročilé praxe Fletcher. "A jestli ne, tak jsi předběhl svou dobu o tisíc let."
   Jonathan si povzdechl. Takhle se musí platit za nepochopení. Buď z tebe udělají boha nebo ďábla. "Co si myslíš ty, Fletchere? Myslíš, že jsme předběhli dobu?"
   Dlouho nic. Ticho. "Takhle se přece mohl naučit léta, kdo chtěl, odjakživa, to nemá s dobou nic společného. Možná že jsme předběhli módu nebo průměr."
   "To už samo něco znamená," ozval se Jonathan a zvrátil se na záda a plachtil. "Je to o moc lepší než předběhnout vlastní dobu."

........................................

Stalo se to přesně za týden. Fletcher předváděl skupině nových žáků některé prvky létání vysokými rychlostmi. Zrovna vybral střemhlavý let ze sedmi tisíc stop - proletěl nad pláží jako dlouhý šedý blesk - a vtom mu zkřížilo cestu mládě, které se poprvé vzneslo a volalo ještě maminku. Fletcher se musel vyhnout ve zlomku vteřiny. Strhl sám sebe prudce doleva a rychlostí dvě stě mil vletěl přímo do žulového útesu.
   Jakoby obrovskou zavřenou branou vstoupil do jiného světa. Když narazil do skály, zaplavil ho strach, šok a černá tma a pak už se jen vznášel po neznámé obloze. Začal pomalu zapomínat, měl strach, byl smutný a čehosi mu bylo líto, strašlivě líto.
   Ozval se v něm stejný hlas, jaký slyšel v den, kdy se setkal s Jonathanem.
   "Jde o to, Fletchere, že se svá omezení snažíme překonávat postupně, v určitém řádu. Prolétávání skálou přijde na pořad až někdy později."
   "Jonathane!"
   "Říká se taky, že jsem syn Velkého racka," poznamenal instruktor suše.
   "Co tu děláš ty? Ten útes! Poslyš... ne... neumřel jsem náhodou?"
   "No tak, Fletchere. Přemýšlej. Když se mnou mluvíš, tak asi nemůžeš být mrtvý. Jenom jsi překročil mez svého vědomí trošku divoce. Můžeš si zase vybrat. Můžeš zůstat tady a učit se na zdejší úrovni - a ta je mimochodem o hodně vyšší než předtím - anebo se můžeš vrátit a pracovat s Hejnem.
   "Chci zpátky k Hejnu. Mám tam přece nové žáky."
   "Dobře, Fletchere. A nezapomeň, co jsme si říkali o vlastním těle. Není ničím jiným než myšlenkou..."

........................................

Fletcher zakroutil hlavou, roztáhl křídla a otevřel oči. Stál na úpatí útesu, obklopen celým Hejnem. Jakmile se pohnul, rackové začali vydávat skřeky.
   "Žije! Byl mrtvý a žije!"
   "Dotknul se ho špičkou křídla! Vzkřísil ho! Je to syn Velkého racka!"
   "Není! Sám to popírá! Je to ďábel! ĎÁBEL! Přišel rozeštvat Hejno!"
   Byly tam čtyři tisíce racků, vyděšených tím, co viděli. Výkřiky JE TO ĎÁBEL! Projely jejich řadami jako orkán oceánem. Oči jim žhnuly, zobáky se zašpičatily a všichni se hrozivě blížili. Čišela z nich smrt.
   "Chtěl bys, abychom raději odletěli?" zeptal se Fletchera Jonathan.
   "Nebyl bych proti, kdybychom..."
   Ani to nedořekl a byli půl míle od Hejna. Zobáky se jim zakously do prázdna.
   "Čím to je," dumal Jonathan, "že nejtěžší věc na světě je přesvědčit racka, aby byl svobodný? Aby se přesvědčil sám a vynaložil trochu úsilí na trénink. Proč je to tak těžké?"
   Fletcher se ještě nestačil vzpamatovat v novém prostředí. "Cos to s námi provedl? Jak jsme se tu octli?"
   "Tak řekl jsi, že chceš utéct davu, nebo ne?"
   "Jistě, ale jak jsi to..."
   "Jako všechno ostatní. Chce to praxi."

........................................

Do rána se Hejno vzpamatovalo, ale Fletcher ne. "Jonathane, vzpomínáš si, jak jsi mi jednou vyprávěl, že máme milovat Hejno natolik, abychom se k němu vrátili a pomohli mu s učením?"
   "Pamatuju."
   "Nechápu, jak můžeš mít rád dav racků, kteří tě před chvílí chtěli zabít."
   "O tohle přece vůbec nejde. Nemáš přece rád nenávist ani zlo. Musíš to zkoušet tak dlouho, až uvidíš opravdového racka, dobro v každém z nich, a pomůžeš jim, aby si je uvědomili sami. Tohle mám na mysli, když mluvím o lásce. Když si vyzkoušíš jak na to, je to legrace.
   Vzpomínáš si například na jednoho divokého mladého racka, jmenoval se Lynd. Byl tenkrát novopečený psanec, ochotný porvat se s Hejnem třeba na smrt, jen aby si mohl začít budovat vlastní peklo na Vzdálených útesech. A dneska si připravuje vlastní ráj a ještě s tím pomáhá celému Hejnu."
   Fletcher se podíval na instruktora a v očích se mu mihl strach. "Já že bych je měl vést? Jak to myslíš? Ty jsi instruktor a nemůžeš odejít!"
   "Proč ne? Copak nejsou jiná Hejna s nějakými Fletchery, kteří potřebují pomoc víc než ten náš, který se už dostal za cestu světlem?"
   "Já? Vždy? jsem jen obyčejný racek a ty..."
   "... jediný syn Velkého racka nebo co?" skočil mu ironicky do řeči Jonathan a zahleděl se na moře. "Už mě nepotřebuješ. Musíš sám začít hledat, každý den trochu, skutečného racka Fletchera, který nezná žádné omezení. On je tvůj učitel. Musíš mu rozumět a musíš na něm pracovat."
   Ve zlomku vteřiny byl Jonathan ve vzduchu, začal se třpytit a rozplývat ve světle. "Nedopus?, aby o mně šířili nějaké pitomosti, anebo aby ze mě dělali boha. Slyšíš, Fletchere! Jsem racek. Mám rád létání, a to je všechno..."
   "JONATHANE!"
   "Nevěř svým očím, Fletchere. Ukazují nám jen naši vlastní omezenost. Dívej se mozkem, hledej, co už znáš, a tak se naučíš létat."
   Třpyt zhasl. Jonathan se celý rozplynul ve vzduchu.
   Za nějaký čas Fletcher donutil sám sebe vzlétnout a narazil na skupinu nových žáků, zapálených pro první lekci létání.
   "Hned na začátku si musíte uvědomit," soukal ze sebe namáhavě, "že racek je ničím neomezená myšlenka svobody, podoba Velkého racka a celé vaše tělo, od jednoho konce křídla po druhý, není nic jiného než vaše vlastní myšlenka."
   Mladí rackové po něm nechápavě pokukovali. Tak už přejdi k věci, mysleli si, tohle přece není návod na looping.
   Fletcher si povzdychnul a začal znovu. "Tak teda... jak bych... no dobře," soukal ze sebe a kriticky si je přeměřil. "Začneme vodorovným letem." Jakmile to řekl, uvědomil si, že na Jonathanovi nebylo nic nadpřirozeného stejně jako na něm, na Fletcherovi.
   Tak podle tebe meze neexistují, Jonathane, říkal si v duchu. V tom případě se ale brzy vynořím z řídkého vzduchu na tvém břehu a předvedu ti pár maličkostí z létání!
   Fletcher se nutil před žáky do přísnosti, ale najednou je uviděl novýma očima, takové, jací byli, a ačkoli to trvalo jen okamžik, měl je za to rád, moc rád. Říkáš, že meze neexistují, Jonathane, pomyslel si a usmál se. Začal svůj vlastní zápas s učením.

 

---