Jonathan Livingston Racek

Kapitola 2

Tak tohle je tedy nebe, napadlo ho a musel se sám sobě smát. Posuzovat nebe v okamžiku, kdy se k němu racek teprve vznáší, se jaksi nehodí.
   Přišel ze Země, doprovázen dvěma skvělými racky, a vznesl se nad mraky. Všiml si, že jeho vlastní tělo začíná svítit podobně jako oni. Mladý Jonathan Racek, který odjakživa žil za jeho zlatavýma očima, zůstal, jak byl, ale vnější podoba se mu změnila.
   Pořád to bylo tělo racka, ale umělo létat mnohem lépe než to staré. Stačilo poloviční úsilí a letěl dvakrát tak rychle jako za nejlepších dnů na Zemi!
   Peří měl svítivě bílé, křídla hladká a bezvadná jako plátky vyleštěného stříbra. S gustem se s nimi začal seznamovat, svěřovat jim svou sílu.
   Při dvou stech padesáti mílích za hodinu cítil, že se blíží maximální rychlosti, jakou dokáže vyvinout při vodorovném letu. Když dosáhl dvou set sedmdesáti dvou mil za hodinu, napadlo ho, že rychleji to už asi nepůjde, a byl trochu zklamán. I nové tělo mělo hranice možností. Letěl sice rychleji než kdykoliv předtím, ale přesto narazil na hranici, kterou bude muset překonat a při tom se pořádně zapotí. Pomyslel si, že v nebi by žádná omezení být neměla.
   Mraky se roztrhaly, průvodci mu popřáli š?astné přistání as rozplynuli se v řídkém vzduchu.
   Jonathan letěl nad mořem směrem k rozeklanému skalnatému pobřeží. Nad útesy se vznášelo jen pár racků. Daleko na sever, nad samým obzorem, poletovalo několik dalších, nové končiny, nové myšlenky, nové otázky. Proč je tu tak málo racků? V nebi by jich přece měla být hejna. Proč na mě najednou padla taková únava? Rackové v nebi přece nemají být unaveni a nikdy nespí.
   Kde tohle všechno slyšel? Vzpomínky na život na Zemi se mu pomalu začaly vytrácet z paměti. Na Zemi se samozřejmě naučil spoustu věcí, ale jednotlivé detaily už viděl jakoby v mlze - rvou se tam zřejmě o potravu a udělali z něho Psance.
   Nad pobřežím mu beze slov přiletělo vstříc dvanáct racků. Vytušil, že ho rádi vidí a že je tady doma. Byl to jeho slavný den - den, na jehož svítání si už nepamatoval.
   Nasadil na přistání na pláži, mával křídly, aby se zastavil palec nad zemí, a pak měkce dosedl do písku. Ostatní rackové přistáli kolem něho, jenomže žádný při tom nepohnul křídlem. S rozepjatými svítivými křídly se dali unášet větrem a potom nějak pohnuli peřím a zastavili se přesně v okamžiku, kdy se nožičkami dotkli písku. Byla to skvělá technika, ale Jonathan byl příliš unavený a nemohl si ji hned na místě vyzkoušet. Neřekl ani slovo a usnul vestoje.
   V následujících dnech si Jonathan ověřil, že se o létání musí naučit nejméně tolik věcí jako v předešlém životě. Jenomže jinak. Zde byl mezi racky, kteří uvažovali jako on. Pro všechny bylo v životě nejdůležitější usilovat o dokonalost (a také jí dosáhnout) v tom, co měli nejraději, v létání. Byli to do jednoho samí skvělí rackové, kteří trávili denně prakticky všechen čas létáním a nácvikem vrcholné letecké akrobacie.
   Jonathan si dlouho nevzpomněl na svět, odkud př…