Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (Arnošt Lustig)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Na místě mateřského tábora se pan Bedřich Brenske omluvil, zmizel v německé správní budově a vyšel po notné chvíli oblečen do nové šedozelené uniformy s čapkou. Byl čerstvě oholen a snad i vykoupán. Shromáždili se všichni před podzemní svlékárnou na malém prostranství, ohraničeném dvojími dřevěnými dveřmi a samozřejmě kolem dokola ostnatými dráty. Byly to velmi pevné dveře. Pan Brenske řekl: „Abychom vás po lhůtě, kterou jsme již telegrafovali na místo, mohli vyměnit za naše zajatce -a doufáme, že to budou právě ti, které chceme a na kterých nám zalezl - musíme vás, jak již víte, znovu dezinfikovat. Odpadá očkování proti tyfu a černým neštovicím, protože jste nebyli zajati v poli, nýbrž v zázemí, a proto zde jsou jiné předpisy. Nevylučuji ovšem, že vás později budou očkovat sami Švýcaři, kteří jsou v této věci velmi úzkostliví, a že budete muset strávit pár hodin v tamější karanténě. Dezinfekce vašich oděvů a koupání však je nutné už tady. Není to ovšem nic tak strašného a hovořím o tom hlavně kvůli pořádku a aby mi nikdo nemohl vytýkat, že jsem zanedbal něco, co jsem mohl učinit pro zdar věci a co mi nedělalo žádnou zvláštní potíž. Za těmi druhými dveřmi, jak sami vidíte, je svlékárna. Neděláme s ničím zbytečné tajnosti. Bohužel, není tu oddělení pro ženy. To jsem nestačil v té rychlosti zařídit. Ani bych na to už nikoho nesehnal. Také východ je druhou stranou. Ale to jsou, s ohledem na válku, jen lapálie. Není to - vidíte sami - žádná zvláštní architektura. Je to tu velmi jednoduché. Je třeba respektovat polní podmínky. Pánové, prokázali jste -jak tu stojíte - zatím vzornou kázeň a nemusíte se za nic stydět. Měl jsem už co dělat s množstvím vašich lidí a přál bych jim váš rozhled a vaši trpělivost. Tato trpělivost byla, je a bude i nadále základní podmínkou zdaru této věci. Nehleďte na jisté nepohodlí, o to vás osobně prosím. Toto je místo, které -jak připouštím a zároveň zdůrazňuji - neoplývá ani pro nás zbytečným přepychem. A ještě chci podotknout: jsme zase přechodně na půdě tábora; z toho důvodu je nutné -pro nás i pro vás - naprosto nezbytně zachovávat všechna nařízení, protože předpisy jsou svaté. Poslouchejte proto, co vám teď řeknu. Svlečte si boty, zapamatujte si číslo věšáku, a až se vrátíte chodbou z druhé strany, stoupněte si už bez říkání každý zase ke svým věcem; aby nedošlo k nesrovnalostem, které by nás později zdržovaly, odevzdejte cestovní pasy, peníze a cenné předměty do připravených skříněk na lavicích pod věšáky; po koupeli je dostanete od přítomných stráží zpět. S personálem z místních služeb, prosím, o ničem nehovořte." Pan Brenske se maličko rozkročil a suše zakašlal. „Dal jsem připravit pro pozdější dobu studenou mísu, aby nás už nic ani v nejmenším nezdržovalo. Právě jsem se také dověděl, že s námi pojede už odtud celou cestu švýcarský lékař, v jedné osobě současně guvernér Mezinárodního červeného kříže. Letoun s tímto doktorem zrovna přistává na zdejším letišti." Nemohl se dívat všem přítomným pánům najednou upřeně do očí, ale dělal, co mohl. Stráže byly stejně hustě rozestavěny kolem dokola jako předtím v synagóze. Ale na to už byli všichni zvyklí a tak si toho nikdo valně nevšímal. Svým způsobem se tato podzemní svlékárna a koupelna podobala synagóze, kde předtím byli; a to napadlo shodou okolností zároveň pana Cohena i pana Rauchenberga, který bez brýlí špatně viděl. Bylo to možná i pronikavostí pohledu pana Brenskeho, který si to také myslel a zřejmě neztrácel trpělivost a zájem, jakkoli se jeho poslání s nimi protahovalo a také zaplétalo. Snad se těšil, jak si v době jejich cesty odpočine. Teprve teď si všimli, že za zdí podzemní svlékárny zvenku, za řetězem stráží v žabích uniformách, stála skupina mužů ve vězeňských mundúrech; v jedné chvíli se Hermanu Cohenovi dokonce zdálo, že tam spatřil i krejčího. Pan Brenske, rozkročen teď ještě o poznání víc, jako by čekal, až se začnou řídit jeho pokyny, nasadil vážnější a trochu nakyslý výraz, snad proto, že se ještě nikdo neměl k činu.

„Je opravdu třeba podstoupit tuto dezinfekci?" zeptal se pan Herman Cohen. „Říkal jste, že ráno budeme ve Švýcarsku."

„Ještě je přece ráno, není více než sedm hodin. Švýcarsko je odtud o něco blíže než Hamburk. Bude to zajisté ještě ráno, až se vydáme na cestu. Co nejdříve pak budeme na místě. Čím dříve začneme, tím dříve také skončíme. Opakuji, že to záleží na tom, jak budete ukázněni právě teď. Nelze v této době rajtovat na maličkostech; řekl jsem ráno a teď je ráno," hněval se mírným hlasem pan Brenske. Jeho slova teď zněla, jako by je usekával; asi tak působil proto, že byl v uniformě. Mluvil velmi suše, jako by tím vším trpěl. Měli by možná mít taky trochu slitování s ním, říkaly jeho pronikavé oči, nebyl přece také ze železa*

„Nesmíte donekonečna natahovat na skřipec mou dobrou vůli a trpělivost," řekl. „Ani já si tak s vámi nepočínám.. S našimi zajatci se jistě nikdo nemazlí. Musíte se vykoupat„ to jsme nevymysleli my, ale ti, kteří vás očekávají. Z té duše neříkám rád nikomu - tím méně vám - že něco musí. Vím, že lidé vašeho druhu dávají přednost svobodně uváženému rozhodování. Trochu hygieny ovšem nikdy neškodí a já sám, jako docela první ze všeho, co jsem učinil, když jsme se sem vrátili, bylo, že jsem šel do ubytovny a vzal teplou vanovou a sprchovou koupel. Nevěříte, jak to člověka osvěží. Někdy může být taková koupel to jediné, co nám zbývá. Nu, o tom už dost... Necháme patrně mezitím také trochu přežehlit vaše oděvy, nehodí se, abyste jeli tak pomačkáni. Nyní odejdu vyřídit vaše poslední věci. Zatím se dejte do pořádku tak, jak si to představuji. Nebuďte jako neposlušné děti. Jde přece o váš život, ne o můj." Nato se pan Brenske obrátil a opravdu odešel, aniž dodal jediné slovo. Pan Lówenstein ani neřekl, že by rád viděl na vlastní oči nějakého nezúčastněného prostředníka. Jaksi se to už nehodilo. Viděli odchod pana Brenskeho a všimli si, že sem zároveň z druhé strany přichází ještě několik vojáků. Mužové ve vězeňských mundúrech přišli na pokyn prvního důstojníka blíž a rozdali všem mýdlo. Kateřina Horovitzová je dostala shodou okolností od krejčího, který měl oči jako popel, ještě výrazněji šedé a kalné. „Stále se scházíme," řekla. „Ano," kývl krejčí. „Každý si odpyká svou odměnu." Nepadlo už ani písmeno, a to ani z jedné , ani z druhé strany. Všech devatenáct pánů náhle ztratilo ze zřetele, že tu nikdo není sám. Začali se bez dalších pobídek svlékat, jako by náhle přestali brát ohled na Kateřinu Horovitzovou, která byla přece žena. Snad to způsobilo mýdlo, které dostali, prostředí podzemní svlékárny a řeč pana Bedřicha Brenskeho, slib, že je bude po celou cestu doprovázet švýcarský doktor, a možná i nejistota, která se jich zmocnila, když pan Brenske domluvil a odešel, protože si tak trochu zvykli na jeho přítomnost a v jeho nepřítomnosti jaksi osiřeli, a rovněž i umývárna sama a mnoho stráží a cizí poručík, a v neposlední řadě i to, že chtěli mít všechno už za sebou. Ale Kateřina Horovitzová se nesvlékala.

Podzemní svlékárna byla podobna garáži, s mírným betonovým svahem, kam bezděčně sestoupili, aby se dostali k lavicím a věšákům s čísly. Muži v pruhovaných šatech zase zmizeli u zdi vzadu a blíže se dostaly stráže. Nyní je vystřídali ti v sytější zeleni a s nimi se držel v popředí první důstojník v hodnosti poručíka. Byly to vesměs nevýrazné tváře, a kdyby chtěl někdo najít, co na nich bylo nápadné, musel by zdůraznit hlavně tento rys. Také jejich stejnokroje páchly naftalínem a buničinou a nepopsatelnou příchutí pasty na boty. Ale byli vzorně upraveni; jejich výstroj a výzbroj, až na otevřená pouzdra s pažbami pistolí, byly v nejlepším pořádku. Působili napohled, jako by byli na vycházce. Možná také, že mnozí z nich tu skutečně byli jen na vycházce. Poručík si hvízdal potichu jakýsi německý pochod; zastupoval asi přechodně pana Brenskeho, který šel zřejmě zpečetit jejich věc.

Když se držitelé amerických pasů svlékali z posledních věcí, odkrývajících jejich bílou nahotu přece jen znaveně a pomalu, pobídl je poručík hlomozným, hrubým hlasem:

„Svlékat, panstvo, rychleji, aby se koupel nezdržovala a aby nám voda nevychladla. Nechcete přece nastydnout. Všechno už je za tou nízkou zdí a za dveřmi před námi připraveno, zbývá jen začít." A dodal ještě drsněji, než asi chtěl: „Nu, pánové, tady neplatí pro nikoho žádná privilegia, pokud jde o rychlost. Mladí, staří, ženy, děti, všechno se musí svlékat honem. Za vámi přijdou další. Jak by k tomu přišli, aby se kvůli vám nedostali včas na řadu."

Bylo znát, že je to řeč, kterou už měl častokrát, protože tu přece žádné děti nebyly. Ale zatímco pan Brenske vždycky jen domlouval, zapůsobil tu vhodně a účinně trochu ostřejší tón, i když první důstojník zároveň poznamenal, že privilegia na ně čekají snad až někde ve švýcarských Alpách, ale tady že se musí držet krok s vojenskými řády. -Ostatní, co sem přišli v sytě zelených uniformách, se tomu zachechtali. To poručíka patrně povzbudilo, aby se zasmál sám ještě mnohem hlasitěji než oni. „Pasy si dejte taky do těch nedobytných pokladen, však se s tím papírovým krámem ve Švýcarsku zase sejdete." Všichni svlečení pánové se asi nechtěli zbavit cestovních průkazů, jak si už kdekdo ze strážců všiml; ale bylo přece zřejmé, že do koupele šije vzít nemohou a zeje budou muset nakonec odložit. Nejdéle, jak se také dalo čekat, otálel pan Valter Taubenstock. „Nu, jste mi ale cháska rozmazlená," řekl zase poručík. „Vás bych tak chtěl dostat na starost; vycvičil bych si vás jinak. Zacházeli s vámi příliš v rukavičkách? Dočista vás tím zkazili. Ve Švýcarsku se už nepolepšíte. Co nedohoníte tady, nedohoníte už nikde." Vždycky, když vyslovil první důstojník slovo „Švýcarsko", zhoupl se v kolenou zpředu dozadu a zpět a zachechtal se, jako by sám tomuto slovu tolik nevěřil.

Kateřina Horovitzová se dívala, jak všech devatenáct mužů, včetně Hermana Cohena, postupně naplnilo skříňky ze všeho nejdříve tím, že do nich na dno opatrně uložili cestovní pasy s americkými razítky; ted ukládali na ně, povzbuzeni jeden druhým, hodinky, jehlice do kravat a zlaté manžetové knoflíčky, i brýle, až zakryli desky; naposledy to udělal pan Valter Taubenstock; viděla, jak stahovali ze svých prstů jeden po druhém své snubní a jiné prsteny, čemuž se muži v uniformách v jednom kuse pochechtávali. Pan Freddy Klarfeld uložil každou maličkost úhledně na své místo, byla radost se dívat, jak si počínal svědomitě, jako by pořádek v jeho věcech znamenal víc, než opravdu znamenal. Příslušníci zvláštního komanda, zaměstnaného v podzemní svlékáme, stáli připraveni nepohnutě u zadní zdi, možná aby podali skupině v koupeli ručníky a byli jim po vůli radou a pomocí. Mezi nimi byl i krejčí. Pan Cohen se tedy prve nespletl. Byli tiší jako pěna. Uniformovaní -tak jako vězňové - se také koukali dost zhusta po vycpávkách, ale tomu už Kateřina Horovitzová nerozuměla. Jinak sejí zdálo, že rozumí všemu. Nedotkl sejí pomalý spěch spolujdoucích mužů, i když ho místy trochu předstírali.

Rozhlížela se kolem, ale nesvlékala se ani nyní. Zkoumala počet svědků, kteří čekali, až začne, především prvního důstojníka, který opravdu zastupoval pana Bedřicha Brenskeho. Lámala si hlavu, jaká je tu úloha krejčího, a vzpomněla si na to, jak jí vmetl pan Brenske do očí, že už jeden vzkaz poslala, a jak se krejčí poplašil a nahrbil. Devatenáct příslušníků skupiny však polekáno křikem a smíchem odkládalo už docela poslední prádlo kus po kuse, až se od nich pootočila, aby je neviděla. „Tady se nikdo za to, jak se narodil, nestydí," řekl zase poručík s drsným hlasem. „A před námi už vůbec ne. Kdybyste viděli, jakou přehlídku nahot my tu už viděli!" Strážcové se znovu zachechtali; na tuhle zábavu čekali celou dobu, co Pullmanovy vozy s americkou skupinou jezdily sem a tam a co tihle pánové prohlíželi krásnou, čerstvě nalakovanou loď a psali pilně dopisy, když už nemohli zvyšovat ze svého konta konto pro nadřízené pana Brenskeho a pro něho samého. „Ale holubičko, snad se před námi doopravdy nestydíš?" zeptal se mladší dozorce, který stál za prvním důstojníkem. Myslel to asi vážně, i když se mu ti druzí vysmáli, a poručík především. „Nu, má pravdu," povzbudil ho druhý strážce vpředu; „jakýpak stud, jakápak hanba za to, jak jsem se narodil."

„Ustup, ty holobrádku," okřikl mladšího dozorce v uniformě první důstojník. Byl to poručík Horst Schillinger, kterému dal pan Brenske instrukce, když se šel prve převléknout, a jemuž někdy, tak jako úřady správní moci výkonné, odevzdával některé své postřehy, poznání a rady. Bylo mu asi čtyřicet let a vypadal jako zabiják. „Dávej pozor, jak se pobízí takové neposlušné ovce," řekl a křikl: „Kalhoty dolů," pánové, dali, dali!" To byla všem srozumitelná německá přezdívka pro slovo rychle. A vzápětí stálo všech devatenáct mužů nahých. Drželi si ruce vpředu, jako by jimi chtěli nahradit fíkový list, a také proto, že jim doopravdy byla zima. Ozval se uznalý chechtot. Kateřina Horovitzová trochu zrudla, ale sklopila toliko oči; nic z toho, co se dělo, neslyšela a neviděla. Nebyli to už muži v nějakém přeneseném smyslu toho slova, jak si to dosud vykládala; nedívala se tak dokonce ani na jedny z těch tří skupin - na ty nahé, na ty ve stejnokrojích a na muže s vězeňským šatem. Stud, který cítila, byl jiného druhu a obracel se proti ní samé. Snad se docela zapomněla svlékat, když přemýšlela v jednom kuse o tom, co se s nimi dělo v posledních hodinách, ale vypadala vzpurně, v kožichu, když ostatní už byli nazí nebo upjatí v přísných oděvech. Vydržela by možná takto zamyšleně probírat léta svého a nejen svého života dost dlouho, ale přece jen byla vytržena a stud, který ji naplnil, dostával jiný výraz. Poručík Schillinger se postavil před ni a houkl: „Nu, a na tebe, ty krásko z Jericha, to neplatí?"

A pak se zeptal: „Kdepak ty tvoje přenáramné nožky tančily, jak jsme tu o tom už slyšeli? No, pověz nám to, nebo alespoň ukaž." Možná, že i v té chvíli byla ještě tvář Kateřiny Horovitzové zpola dětská, ale kdo uměl číst v lidských očích, našel tu zralé poznání. Čekala, co první důstojník ještě řekne; opravdu nelenil. „Nu, dali, dali, dolů s těmi krásnými hadříky," pobídl ji, „všechno, co máš na těle, beztak pochází tady odtud; a co máš pod tím, s tím se asi také sejdeš naposled tady; nemusíš s tím dělat tolik cavyků."

A nedívaje se na její oči, svítící nejen poznáním, nýbrž i nenávistí, vysvětlil se smíchem: „My jsme přece všichni kolem tebe, jak tu civíme a ztrácíme svůj drahocenný čas, na výši situace a všechno samosebou víme, ledaskde jsme už byli a všelicos viděli. Na švýcarské půdě už na tebe čekají, to je fakt, nejspíš na vysokých kopcích, kde je vzdoušek první třídy, ale chtějí tě mít čistou jako lilii; a to už se bez koupání neobejde." Při posledních slovech lítostivě zvážněl. Pokročil k ní blíž a dělal, jako zejí chce pomoci s kožichem. Ale v té chvíli Kateřina Horovitzová začala sama, snad aby se jí poručík nedotkl. Spustila kožich po ramenech a zádech dolů, rozhlédla se svlékárnou, a protože věšák s háky byl trochu z ruky, nechala ho spadnout na zem. Poručík Schillinger ji pozoroval, jak naznačila, že hodlá pokračovat, a bezděčně ustoupil, aby viděli i druzí. První, čeho chtěla dosáhnout, se jí tedy podařilo. Přejela prsty po knoflících blůzky a sukně. Změřila si ho přitom pohrdavě a nebylo v tom už ani zbla dětské umíněnosti. A pak přelétla pohledem muže v uniformách před sebou a ani mžikem oka se netkla těch ve vězeňském a nahých. Její oči s nádechem staré mědi zářily unaveným vzdorem. Neměla už strach z toho, co první důstojník říkal, a nevěřila tomu ani v nejmenším, anebo přece ještě měla strach, ale dokázala ho poprvé za celý svůj život potlačit. Vysmívala se v duchu svému pohledu na krásnou velkou lod s názvem „Německo". Vydržela se na její pevnou ocelovou příď dívat snad ze všech nejdéle. Nechali je dívat se, myslela si teď, stálo jim za to, dělat si takové výlohy, jen proto, aby dostali do svých kapes mnohem více. Vytanuly jí před cčima sumy zlatých franků. Nebyla v nich žádná hodnota, kterou by byla schopna ocenit. Možná, že některý z těch nahých mužů po jejím boku, hledících sem s výčitkami, že snad zdržuje, ještě něco nevěděl; ale ona už věděla - všechno, nebo téměř všechno. Myslela na blízkost krejčího. U toho se také v duchu zastavila. Patřila sem, nebylo vyhnutí, všude byl tábor. Měla svou rasu a svůj původ a s tím nebylo kam utéci. Najednou zapochybovala, zda mimo prostor tohoto tábora ještě existuje vůbec nějaký jiný svět. Její prsty se bezděčně odpoutaly od knoflíků na blůzce a na sukni; bylo všem zřejmé, že se přestala nadobro svlékat, jestliže měl být počátkem odložený kožich. Všichni muži v uniformách byli dobře, ba důkladně oblečeni a nemohlo je prochladit jako nahé, kteří se choulili k sobě. Už nebylo rozdílu mezi nimi jakožto držiteli cizích cestovních pasů a těmi na druhém konci podzemní umývárny v pruhovaných šatech typu zebra. Pánové Landau a Klarfeld si prohlíželi v rozpacích své bílé pěnové mýdlo, které vypadalo jako krabička od zápalek. Freddy Klarfeld si vštěpoval do paměti tovární číslo na boku pěnového kousku, jako by to byla tak trochu i obchodní záležitost, a uvažoval, že je to velmi laciné mýdlo. Kateřina Horovitzová tušila, že dlouho už své šaty na sobě neuchrání, a uhnula pohledem k zemi. Poručík Horst Schillinger ještě okamžik otálel, ale povzbuzen tím, že sklopila oči, najednou zařval: „Tak co je?" což v němčině znělo nepoměrně lépe, jako když se pohání dobytek: „Was ist denn los!" Nebylo to však třeba překládat jako potom mnohé z toho, co vzápětí přišlo, a pana Hermana Cohena to naštěstí ani nenapadlo. Zapomněl snad docela už i na účet dal a má dáti, uložený u pana Bedřicha Brenskeho, a možná docela na všechno. Jeho měkké bílé ruce se zachvěly, zkříženy jedna přes druhou, a nakazily tím osmnáct zbývajících pánů.

Kateřina Horovitzová pocítila ochablost, která přicházela na toto vedlejší lidské klubko, mrznoucí v nepěkném podzimu. Nestyděla se, jak i teď mínili mužové ve stejnokrojích. To, proč najednou otálela se svlékáním, mělo naprosto jinou pří činu. Viděla vše, co přišlo v těchto hodinách, a zapomněla na to, co mělo přijít v budoucích letech. Už nebyla budoucí léta. Jen slepý mohl ještě myslet, že je naděje. Na okamžik si vybavila v duchu velkou, napohled nepotopitelnou černou loď „Německo" o hučení moře a rachot kol Pullmanových vozů o spoje kolejnic. Udělala krok do strany, aby nespadla, kdyby do ní Horst Schillinger nebo někdo druhý dloubl hlavní pistole, a vybavila si i hlas pana Bedřicha Brenskeho. „Svléci," řekl teď poručík Schillinger, „začalas tak slibně, co nás tu najednou všechny zdržuješ? Mýdlo máš? Máš. Číslo věšáku jsme ti pověděli? Pověděli. Co bylo na nás, to jsme ti už dali, teď tedy pospíchej, abys nám to oplatila, a nezdržuj !" A aby dodal důrazu svým slovům, přiložil horní část dlaně k pažbě pistole. Dívala se na tento pohyb už opravdu beze strachu, připravena i na to. „Pas máš?" zeptal se Horst Schillinger dvojsmyslně a ostatní pochopili a smáli se hlučně. Znělo to o to pikantněji, oč urostlejší se zdála na pozadí ošumělé stavby. Poručík Schillinger se zatvářil vážněji; zostra křikl: „Svlékat, svlékat, nezdržovat, dělat, nehloubat, soustředit se na to, co se poroučí a co se sluší. Ještě jsi v Německu. Nu, dali, dali, dali!" A viděl, že jeho rozkazu bude teď uposlechnuto. Spokojeně vycenil zuby. Téměř vždycky všichni uposlechli. Kateřina Horovitzová začala podvazkem. („Pánové," řekl později důstojník Brenske četě poručíka Schillingera, „jestliže předpokládáme, že povahy našich nepřátel jsou hradba, na kterou útočíme, abychom ji rozprášili na popel - pak musíme předpokládat, že má i své slabiny, a zároveň to zase včas popřít, abychom neochabovali. Hledáme-li pro to příklady, pokud vůbec nějaké jsou, pak mohu pro srovnání zdi a díry v ní uvést zapomenutá dvířka v opevnění kdysi hlavního města světa, v dobách, kdy bylo dobyto, a zároveň zas města, na nichž si dobyvatelé vylámali zuby." Pan Brenske cítil, kolik života vdechla této větě zkušenost, jakou měl málokdo před ním. Vychutnával její mnohovýznamnost a dále už nehovořil, třebaže v jiných případech nelitoval slov.) Kateřina Horovitzová, k níž se teď upjala pozornost všech, si vyhrnula sukni a ukázala bílou a hladkou nohu shora od stehna až dolů přes koleno a lýtko ke kotníkům. Vyzula střevíc a nechala ho padnout ke kožichu. Horst Schillinger bezděčně polkl, aniž tušil, že se tak dělo mnoha německým mužům, kteří ji měli na starost nebo kteří v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách přišli do její blízkosti. Nemusel myslet ani na ženy, které už měl, ani na svou Hildegard, protože to vše bylo docela jiné. A polkl proti své vůli podruhé, mlsně, závistivě i uznale. Byl upoután a neskrýval to před žádnou skupinou zdejších mužů. Kateřina Horovitzová se už nenechala dále pobízet. Měla výraz člověka, který své okolí přestává vnímat. S rozmyslem, jehož zdroje i vysvětlení spočívaly někde uvnitř jí samé, odkládala kus, který jí byl v takovém spěchu nedávno ušit, cestovní sukni na pět knoflíků, a pak černou hedvábnou blůzu, aniž své věci odnášela jednotlivě na věšák; nechala je padat. Nikdo ji už také křikem nepobízel. „Nu, holobrádku," řekl poručík Schillinger ochraptělým hlasem svému mladšímu zástupci, „pohled na dílo samého židovského pánaboha." Vojáci si na okamžik odmysleli všechno, čím ji pohaněl a předem zneuctil její původ. Teprve ted ji chtěl poručík Schillinger přimět k tomu, aby shodila i to poslední; jeho rty zvlhly, jako by pil. Najednou sprostě zaklel. „Čeho se bojíš, ty Carmen ze židů?!" A prořekl ještě něco horšího, co přivedlo i muže v hloučku za pokraj poznání. Byla to propast, ke které se blížili zdaleka, ale jejíž obrysy se do jisté vzdálenosti mohly přizpůsobovat jejich přáním. Bylo uhněteno mnoho slov do tvaru, který to usnadnil, a bylo na to vynaloženo mnohé úsilí, z něhož by bylo lze usuzovat opak. K této propasti je vezly dobytčí vagóny, účty má dát a dal, i Pullmanovy vozy, zněl tu zvuk bankovních kupónů, houpala se tu velká loď a padala slova, že život lze koupit a smrt uplatit — nyní se chystala vzít na sebe podobu koupele a prázdných sprch. Už nebylo tak snadné říkat si, že i za okrajem propasti je jezero, po němž je možno ještě plavat, má-li pár vyvolených sílu a možnosti; byla to jen a jen jáma a viděli ji zblízka. Pan Leo Rubín se začal modlit. Pan Rauchenberg přimhouřil oči, pan Cohen ulpěl pohledem na dívčí hlavě, na jejím pohledu, který byl přísný i lhostejný jako ještě nikdy. Tonul v hloubce zeleně a hnědi jejích zraků. Byla to obrovská hloubka. Poručík Schillinger hrubě zaklel. Byly to nejhorší kletby, jaké kdy Kateřina Horovitzová slyšela, a skončily rozkazem: „Dolů s tím hadrem! Zatančíš nám, jak si budeme přát!" Bylo by možné uvádět více, ale není to třeba. Uvolnila nejprve nejsvrchnější knoflíček, pak prostřední. „Nic si z toho nedělej," povzbudil ji Horst Schillinger naposled. „Na tomhle koupališti se opaluje nahá každá slušná ženská." To vzbudilo zatím nejsilnější smích. Jen proto asi dodal spíše k nim než k ní samé: „Půjčujte si prádlo u nás, se zárukou. Naše značka." Musela se zaklonit trochu dozadu, aby tam dosáhla; ohnula ruku prudce v lokti a najednou strhla bělostný, jemně prošívaný kus prádla a udeřila přezkou na druhém konci Horsta Schillingera mezi oči. Bylo to nenadálé ve chvíli, kdy se nejsrdečněji smál; oslepila ho i překvapením, kromě bolesti, protože touto svlékárnou prošlo už tisíce a statisíce lidí poslušných jako ovce, a nikdy se nic podobného nestalo. Poručík Schillinger se nezmohl ani na údiv ani na odpor. Nebyl na tento úder zdaleka připraven; oslepenýma očima, plnýma slz, vzdáleně pocítil, jak Kateřina Horovitzová vytrhla z jeho otevřeného pouzdra pistoli. Když sem dohmátl rukama, byla už zbraň venku a vystřelila mu do břicha; svalil se k zemi s vlčím zavytím. Jeho zástupce, kterého prve nazval holobrádkem, sem duchapřítomně skočil. Neboť němečtí vojáci byli vždycky vedeni v duchu těsného kamarádství a tuto mravní vlastnost v nich nikdo nezdeptal. Téměř v téže chvíli z ústí pistole v ruce Kateřiny Horovitzové vyšlehl nový plamen. Byl to malý plamínek proti mnoha velkým dýmajícím komínům krematorií všude kolem dokola, a na rozdíl od nich také brzy ustal. Ale rovněž tělo holobrádka se skácelo. Cítila své srdce — nic neslyšela, suchý praskot ran vyčpěl, jen věděla a zabíjela. A nebylo to tak nemožné, jak se jí zdálo celý život a celou tuto chvíli, kdy tiskla kohoutek. Nyní vytahovali zprudka pistole z pouzder ostatní němečtí muži; ale někteří to ani nestačili a jiní je ztratili ve zmatku, který nastal přesunem mnoha nohou; obojí, aniž vystřelili, ustupovali k prvním dveřím, aby nezranili své lidi a měli krytá záda a aby dav nahých mužů, kterým to ani nepřišlo na mysl, nemohl svým přešlapováním uniknout ze svlékárny na vzduch. Jen dva mladíci v uniformách drželi tento bezbranný houf v šachu, aby další dva mohli vytáhnout z podzemí své zraněné druhy. Asi jen proto, že se jim zdálo, jako by Kateřina Horovitzová mohla ještě střílet, odplazili se ven za ostatními. Tak tady zůstala pouze nosítka, která sem někdo z ustupující čety přistrčil zvenku jako výsměch věci, a devatenáct mužů, z nichž se pan Leo Rubín stále modlil. Náhle se odzadu ozval suchý hlas pana Bedřicha Brenskeho: „Vzpamatujte se, pánové, bylo by neštěstí, kdybyste se nedostavili včas na cestu. Všechno je vyřízeno a po koupeli s vámi osobně promluví váš diplomatický zástupce. Všichni, s nimiž jsem hovořil, na vás už čekají. Venku je švýcarský lékař - guvernér. Pánové, proboha, klid."

V jeho hlase zaznělo bez většího vzrušeni všechno, co jim mezi těmito dvěma a třemi soumraky říkal, a znělo to jako ozvěna, která přichází z nesmírné dálky. Možná, že se ovládal, aby to řekl klidně, nebo aby to vůbec vyslovil.

Odpověděl mu znovu výstřel Kateřiny Horovitzové, na kterou ve svém apelu zapomněl. Pálila, aniž ovšem někoho ještě zasáhla, protože ani nesvedla zaměřit ústí zbraně, a opakovala pouze ke každé ráně nějaké jméno, které nikdo z přítomných neznal, anebo nerozeznal. Poslední bylo jméno Lea. Pan Brenske znovu vykřikl, ale to už nebylo k vyvoleným s americkými pasy: „Komando, zakročte!" jakkoli se zdráhal uvést jak. Nato z rohu u zdi, kde se kryli před možným zásahem kulí odražených od zdi, vyběhlo několik mužů ve vězeňských šatech, mezi nimi krejčí; bystře zvedli zahozené zbraně, ale neobrátili je směrem, kde stál pan Brenske, nýbrž tak, jak očekával, když křikl proti hloučku těch devatenácti a jedné ženy. Dali se všichni zahnat do umývárny, za kterou muži ve vězeňských oděvech zabouchli vnější dveře a zajistili se železnou závorou. Krejčí sem znaveně položil své vychrtlé ruce, jako by tím sloužil věci i odpočíval, a na vteřinu zavřel oči téměř zrovna tak, jako prve pan Rauchenberg; mnohé chápal, mnohé nechápal a mnohé už bylo dáno, právě tak, jakto předtím vysvětlil pan Brenske poručíkovi Schillingerovi na jeho námitku, má-li u toho všeho být krejčí. „Krotitel, který ukáže zvěři slabost, je vyřízen." A potom pan Brenske i poručík Schillinger do té doby věděli, že nerozhoduje nikdy jen krev a krevní sounáležitost, (i když zrovna toho byly plné německé odborné časopisy,) nýbrž také síla a vědomí, která strana má převahu a moc, a kdo bude účtovat, když rebelie skončí. U poručíka Schillingera výjimka pouze potvrdila pravidlo. A pak tu hrála roli i odměna. A tak to vše, stejně jako ostatní předtím a potom, bylo opravdu dílem okamžiku. Kateřina Horovitzová byla hned zkraje a cítila za sebou studené tělo Hermana Cohena. Bušila nejdříve pažbou pistole na dveře a pak dala přednost pěsti; zkrvavila si klouby. Dokud bylo světlo, viděla, jak svlékárna s umývárnou vypadají zevnitř. Pan Samuel Landau a pan Freddy Klarfeld drželi svá pěnová mýdla v sevřených pěstích, jako by v životě nechtěli o nic přijít. Ve stropě hořela modrá kontrolní lampa jako v nějakém sklepě; byla zapuštěna hluboko do zdrsnělého betonu a ukryta narezavělými mřížkami. Kropičky na vodu měly tvar hrušky a v podlaze páchly opotřebované kanály na odtok vody. Dveře byly zavřeny pevně a nic už nemělo smysl. Cítila kolem sebe vlhko, patrně způsobené tím, že se tu koupali před krátkým časem stejní lidé, nazí právě tak jako teď oni. V tom se mýlila. Vlhko bylo jiného původu. Jen lidé byli titíž. „To nás sem zahnali naši lidé..." řekl Herman Cohen. Byl v tom úžasný údiv, jako naopak nebyl ani zhruba v tom, co pan Cohen dodal: „Rappaport-Lieben to věděl. Možná, že jsme to věděli všichni." A potom řekl: „Páchne tu plyn." A zpětně porozuměl tomu, co šeptali lidé na rampě. Jejich „tam" bylo „zde". To byla jediná chvíle, kdy chtěla Kateřina Horovitzová vykřiknout bolestí, ale jen otevřela ústa a zalkla se bílou slinou, takže měla co dělat, aby se nezakuckala, a zůstala i potom zticha. Nato začala znovu bušit do dubového německého dřeva. Pan Schnurdreher ztratil patrně smysly, protože nejdříve řekl, že si to pan Rappaport-Lieben ušetřil, a pak se opravil slovem uspíšil; začal botou pana Klarfelda, která se sem nějak dostala, bít do skla kryjícího žárovku; rozbil jediný zdroj osvětlení, aniž mu v tom někdo zabránil. Rány Kateřiny Horovitzové také pozvolna ochabovaly. Ocitli se ve tmě. Po několika minutách temna se najednou otevřely dveře a oslepující žár plamenometu zahnal malý dav v čele s Kateřinou Horovitzovou do nejvzdálenějšího kouta umývárny. Uvolnila bezděčně sevřenou pěst a zbraň jí vyklouzla na podlahu. Na tucet mužů v žabích uniformách a pan Bedřich Brenske v přilbě a ozbrojen až po zuby rozložili na prahu umývárny své kulomety. (Za nimi bylo vidět komando židovských mužů a mezi nimi krejčího s popelavýma očima.) Začali bez dlouhých příprav a na rozkaz pana Brenskeho kosit jednoho po druhém. Pan Brenske se ani nepokoušel o některý ze svých krásných proslovů. Nemluvil už o tom, jak by bylo dobré, kdyby se obě strany spojily proti úhlavnímu nepříteli, jak to vhodně na počátku zdůrazňoval; nenamáhal se zkrátka žádným řečnickým výkonem. Nebylo to už ani na pořadu, ani na místě. „Palte!" říkal znova. „Ted je to na vás..." Pan Brenske prve bez říkání vyhověl žádosti čety po poručíku Schillingerovi, aby postupovala právě takto a s touto výzbrojí. Nebylo to ani rozumné, ani nerozumné, spíš to naplnilo příkaz olovo za olovo, zub za zub, jak řekl jeden z vojáků. Nejdříve byl tak zastřelen pan Hanuš Adler, jako by vždycky bylo třeba začít všechno podle abecedy. Pak byl odpraven Johan Ginsburg a Štěpán Gerstl, skoro společně s Oldřichem Eksteinem, než přišel na řadu shodou okolností Herman Cohen, který se tolik přesvědčoval o své zmužilosti, že nakonec zapomněl zvednout i jenom jedinou z odhozených nabitých pistolí, a Kateřina Horovitzová. Díky dokonalosti německých zbraní to bylo v mžiku vyřízené. A cvakání kulometů, zvonění vypadlých zlatých nábojnic o beton vlastně také dost brzy ustalo. Ještě okamžik setrvala obsluha zbraní vleže, pak se jaksi sami od sebe zvedli. Posléze vstoupilo několik mužů spolu s Bedřichem Brenskem, sledováno vězni ze zvláštního komanda.

Mezi nimi se opět vyjímal svou netečností krejčí s popelavýma očima. Byl do toho komanda opravdu přeřazen za trest panem Brenskem, že na dně kufru, v němž donesl do synagógy prádlo, byl nalezen vzkaz pro rodinu Kateřiny Horovitzové, a bylo to sotva čtyřiadvacet hodin, počítáno od soumraku. Krejčí věděl, co bude vždy nyní jeho denní povinností, a znal vymezení svých dnů. „Chef der Verbrennung" se jim s tím ostatně netajil. Muži poručíka Schillingera v počtu necelé čety dobíjeli dva sténající, krátkozrakého pana Otu Rauchenberga z Nového Yorku a pana Sally Ravena z Los Angeles, kdysi z Varšavy (jejichž výměnu za generála se zdráhaly příslušné úřady opravdu provést), a to tím, pro co má vojenský německý jazyk krásné a vžité slovo „genickschuB". Pan Jiří Vaksman, pánové Josef Vařečky a Benedikt Zweig leželi na sobě, jako kdyby je někdo srovnal do pyramidy anebo na hranici, kterou by stačilo jen zapálit; opravdu byli hozeni k zemi jako dřevěná polena. Pan Lowenstein měl pootevřená ústa, jako by ještě naposled chtěl někoho o něco požádat. Pan Bedřich Brenske, který platil za zkušeného odborníka pro tuto dvacetičlennou skupinu, vybavenou pravými americkými cestovními pasy, vstoupil však dovnitř tak cílevědomě především proto, aby našel Kateřinu Horovitzovou. Utrousil, jako by to říkal sám sobě: „Jen odejdu a dějí se tu nevídané věci. Nu, už jsem zase zde, děti, vše bude opět v pořádku." Patrně tím však nikoho neuklidnil, protože mužové v uniformách byli vzrušeni a křičeli jeden na druhého a pletli se s muži zvláštního komanda v pruhovaných šatech. Krejčí stál doslova jako solný sloup, opřen o zed. Kateřina Horovitzová ležela docela stranou, stejně jako Herman Cohen, který se jinak držel celou dobu v popředí, jako prostředník a na slovo vzatý, i když někdy ne docela přesný tlumočník mezi stranou tak nevýhodně zastupovanou svými úřady a panem Brenskem. Ale kdyby ho bylo mohlo uklidnit, že takto byli svedeni předtím i potom z cesty soudného rozmyslu i lidé daleko bdělejší a nedůvěřivější, byl by mu to pan Brenske pověděl; byl v tom opravdu expert. Možná však, že by mu to byl pan Brenske přece jen nepověděl; ale to pouze proto, aby cesta ke konečnému řešení proběhla klidně, s iluzemi, které mohou být krásné, i když jsou lživé, a jsou s to doprovodit oběti do nebe nebo do pekla za zvuků nejlíbeznějších slov.

Kateřina Horovitzová (a tomu se pan Brenske v duchu upřímně podivil, i když byl navyklý nedivit se už ničemu a byl by mohl sepsat tlustou knihu na námět lidské důvěřivosti a co dokáže z lidí udělat strach) byla zastřelena jediným čistým zásahem rovnou do srdce. Kulomet se tu choval nenápadně a střídmě. Na bílých, až k úžasu hladkých prsou Kateřiny Horovitzové byl jen malý zkrvavený kroužek, stahující se snad sám od sebe anebo pružností mladé pleti dovnitř, jako by se chtěl skrýt. Pan Brenske dal příkaz, aby toto tělo ponechali zatím zde, zatímco ostatní mohou běžným způsobem spálit. A potom dal pokyn, aby židovští mužové ze zvláštního komanda, kteří tak vzorně pomohli mužům v uniformách, jako by byli spojeni neviditelným souručenstvím těch, co zabíjejí, proti těm, co jsou zabíjeni, dostali zítra, pozítří a popozítří zvětšené příděly; po plechovce krvavé paštiky z koňských jater, uzené ryby z německých moří a po lahvičce tuzemského rumu. Nato rozkázal všechno zde uklidit, aby se provoz snad nezdržel, a spokojeně a suše se zase usmál. Byl trochu unaven, ale ještě si to nepřipouštěl, protože byl ve službě. Pan Brenske dovedl uklidňovat druhé, a proto se dostal tam, kde právě byl. Za jiných okolností by se byl možná opravdu věnoval okultismu, ale i tohle nebylo přechodně k zahození. Naopak, v jeho hlavě právě v té době dozrával nápad všech nápadů.

Nazítří, počínaje úsvitem, byla na příkaz pana Bedřicha Brenskeho vystavena mrtvola devatenáctileté židovské tanečnice Kateřiny Horovitzové ve skladišti vedle spalovny, kde se běžně sušily vlasy, jak už bylo řečeno, ostříhané mrtvým ženám v plynových komorách. Na to všechno bylo pamatováno s úzkostlivou bedlivostí. Jedna část mužů ze zvláštního komanda polévala pomocí hadic zaplynované postřikem, který zbavoval jejich vosková těla všeho, co se s nimi nevhodně smísilo, a byla to krev, kterou chrlily nemocné plíce, i naopak důkaz zdraví některých rodiček, ba i dívek, i krev, kterou uvolnily zaryté nehty jejich vlastních majitelů anebo jejich nejbližších sousedů. Některé skupiny mívaly hodně dětí, a stávalo se, že žily, když se plyn pro hustotu těl nedostal až dolů, kam dosahovaly nedorozuměním této skutečnosti a jejich věkem jejich hlavy. Místností, jak každý zasvěcený věděl, panoval rabín Dajem z Lodže, který se nepřestával nikdy modlit, ani když mrtvolu Kateřiny Horovitzové nesli a uložili na hromadě ostatních jako na katafalku. Ovíjel se nábožnými řemínky, pro něž je nesrozumitelné hebrejské pojmenování, a díval se pak ve dne i v noci na tu, kterou oddával a která měla i ve smrti všechny své vlasy, krásnéjako hedvábí. Byly opravdu černé jako uhel. Někdy, když měl světlé chvilky, mezi úsvitem a soumrakem, je rabín Dajem z Lodže srovnával s dušemi svých věznitelů. Nemohl umřít, protože opravdu kdysi, když začal zpívat u transportu, s nímž měl být zaplynován, vybral ho pan Bedřich Brenske mezi živé; pak mu stále zdůrazňoval, že budou přáteli; protože souručenství tu není nikdy vyloučeno, ať je to souručenství jakkoli neuvěřitelné; pověřil ho, aby zpíval mrtvým ženským vlasům, dokud nebudou usušeny a odeslány do Německa na výrobu sítí, matrací a látek. Po tři dny, od svítání do soumraku, se sem chodili dívat vedoucí tábora, pozvaní panem Bedřichem Brenskem. Nejdříve přicházeli důstojníci ze samotného velitelství a tajného oddělení, pak poddůstojníci a nakonec mužstvo. Když se všichni vystřídali, směli a zároveň museli přijít někteří židé. Mezi nimi byl pověřen výkladem událostí krejčí. Při příležitosti prvních návštěv, kdy se vyskytovalo více důstojníků, a tudíž přicházelo vcelku méně lidí než později, ho požádal pan Brenske, zda by šaty Hermana Cohena, které mu tak pěkně seděly, když odcházel na cestu, nepřešil ve svých volných chvílích na jeho míru. A také aby podobný kožich, jaký našel ve skladišti pro Kateřinu Horovitzovou, jen snad o něco širší a větší v těle, vybral i pro jeho ženu Gerdu, až sem přijede na návštěvu před zimní dovolenou. Krejčí říkal uctivě: „Ano, pane." Ale potom mu už pan Brenske zásadně odpíral pozornost. Jeho pohled už také nebyl upřený, spíše zasněný. Cítil, že už lze udělat všechno; odsouzenec si ještě sám nasadí provaz na krk, protože i pod oprátkou je ochoten věřit, když mu to někdo vhodně namluví, že síra a oheň je cukr a smetana a že si pochutná, až ho pošlou někam, kde ho nikdo nezná. Je samozřejmé, že se klidně odpraví, protože mrtvý už nemůže svědčit proti sobě, že se mýlil. Nanejvýš si ještě zaživa zapláče s provazem pod bradou nebo s prvním douškem plynu v prsou, že to tak nemělo být. Ale proč si ještě od něho nenechat udělat něco, co se nám hodí?

Pan Brenske snil s otevřenýma očima a bděle; myslel na krejčího, na kožich pro svou ženu a na tisíce věcí a na všechny stejně. Každá tato myšlenka byla jako docela malý hřích a zároveň s touto všední nepatrností i jeho popření.

Do hlášení, které o něco později napsal důstojník tajného oddělení Bedřich Brenske své příslušné berlínské ústředně o případu této skupiny (chycené v Itálii po 9. červenci 1943, vybavené až do konce americkými pasy a tak nepěkně odmítnuté vlastními úřady, jako by němečtí generálové a vysoké vojenské osobnosti nebyli k zaplacení ani zlatem), uvedl i podrobnosti. Vylíčil, jak s nimi podnikl namáhavou, ale ze svého hlediska zároveň zdařilou cestu k moři do Hamburku a jak tím nabyl dalších cenných zkušeností (kromě příslušné částky pro německou říšskou banku); zmínil se i o vzpouře Kateřiny Horovitzové; její krásu a výraz polodětské nezkušenosti v tváři zdůraznil jako omluvu pro smrt a zranění příslušníků zbraně SS: především důstojníka Horsta Schillingera a pak mladého Seppa Hoyera, zvaného mužstvem „holobrádek", který byl postřelen, když jí chtěl vytrhnout pistoli; potom psal o nebezpečí, při kterém mohlo být vážně zraněno celkem dvanáct mužů, a o tom, že posledně jmenovaný Sepp Hoyer zůstane patrně nadosmrti mrzákem. Nakonec však uvedl získaný obnos a přičinil tečku a podpis. Pan Brenske, při veškerém svém vzdělání a zkušenostech, neměl ani potuchy o tom, že by jeho setkání s Kateřinou Horovitzovou mohlo jeho nadřízeným vzdáleně připomenout jistou ženu, která odřízla hlavu jednomu vojevůdci, ovšem s tím, že ho předtím opila. A tak není divu, že to do svého hlášení nedal. Ale i tak to bylo poutavé čtení.

Pan Bedřich Brenske se díval na své dílo, jak bylo úhledně zachyceno. Mezitím nechal svého adjutanta otevřít okno a uslyšel z blízké sušárny rabína Dajema z Lodže, jak úpěnlivě a přitom nepochybně pěkně zpíval. Usmál se zamyšleně a řekl: „Pro ně je to přirozené a pro nás je to šílené. Anebo obráceně?" Ale odpověď si na to nedal. A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:

„Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno."

A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. „Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná."

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023