Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (Arnošt Lustig)

Za chvíli bylo na dvoře jedenadvacet lidí, kteří si navzájem neviděli na špičku nosu, protože soumrak už skutečně přicházel. Muži ve stejnokrojích, kteří je celou dobu jednotlivě hlídali a kteří stáli už beztak dost hustě rozestavěni kolem synagógy a uvnitř a u staveb v zahradě při ní, přišli blíž; zdálo se, jako by tvořili s těmito jedenadvaceti stíny jakousi jednotu. Zahrada se celá potápěla v temnu. Vlašské ořechy s hladkými kmeny střídaly naprosto pravidelně hrušně a třešně, rozlévající své větve kupodivu nízko nad zemí, a strohé angreštové keře se překrývaly vyššími trsy lískových oříšků. Celá družina splynula a pan Brenske požádal o ticho (přestože nikomu nebylo do řeči), aby mohl promluvit, jak prve slíbil, ke všem shromážděným a aby to, co měl tlumočit pan Cohen, bylo řečeno všem a zevrubně. Odvedle z tábora sem přicházel kouř černější než soumrak; valil se vlna za vlnou a podivně páchl. Kateřina Horovitzová si ucpávala nos celou tu chvíli, co pan Brenske mluvil; měla neustále týž vtíravý dojem, jako by kouř nevycházel z komínů v táboře, ale přímo z jeho úst. Popírala v jednom kuse sama sobě, co už věděla možná z domova a co tušila z náznaků krejčího, jako by se taková pravda příčila i chápání těch, co byli postiženi. Co se to tam vedle pálilo? Jaké to byly látky a kolik jich bylo? Co to jen připomínalo spálenou kůži a tuk; co to mohlo být? Bránila se v duchu důsledkům svého tušení. Nemohla teď už ani dost soudně přemýšlet o rovnítku, které se v ní kladlo mezi zbabělost a touhu žít, ale bylo tu stále mnoho otazníků, které narůstaly, aniž se jen jediný ztratil, a ještě více úzkosti; a pan Brenske chtěl mluvit a z mnoha důvodů pro ni nebylo lhostejné, co hodlal povědět. Snažila se stát rovně a nevěděla, má-li být ráda, jestli se jí to, co bude pověděno, týká, anebo naopak netýká.

„Pánové, a samozřejmě pánové a dámo," začal pan Brenske. „Nastal okamžik, kdy nastupujeme cestu k výměně, která by mohla zdobit naše vzájemné vztahy a o níž pojednává jedna z nejobsáhlejších hlav mezinárodního práva, tuším, že je to hlava osmá, a o které lze mluvit stěží bez pohnutí, protože je to výměna, pro kterou lze získat požehnání bojujících stran i organizace tak ušlechtilé, jakou je právě ta, již mám na mysli, Mezinárodní červený kříž. Je to vskutku krásná organizace, příklad lidské dobrodušnosti na pravém místě, vtělení božského principu do všelidských činů soucitu. Je na nás, abychom tuto výměnu provedli jaksepatří, a jak je jen v našich silách. Víme, co to slovo znamená, jak pro vás, tak pro naše vojáky, kteří stoji možná v této chvíli někde shromážděni stejně tak jako právě vy. Není příliš těžké uhodnout jejich touhy a nahlédnout do jejich myšlenek; podobají se v tomto okamžiku s největší pravděpodobností vašim myšlenkám. Byly časy, kdy se zajatí nepřátelští vojáci pojídali, jejich hlavy se napichovaly na kůly jako trofej; byly i doby, kdy se zajatci vůbec nebrali a kdy meče, nože a smrtící střely triumfovaly. Nuže, dnes zajatci na obou stranách bitevního pole i v hlubokém zázemí každé z bojujících stran nikdy neztrácejí naději, že zase spatří svou milovanou zemi, své blízké, matky, otce, dědy, sestry a někdy i bratry, svůj pluh a kladivo anebo rýsovací prkno, krátce, chci říci, to všechno, co dohromady vytváří smysl jejich života. Vojenské sukno spojuje lidi bez ohledu na jejich původ; vytváří bratrství zbraně, pro které je tato výměna jen jedním z mnoha příkladů snášenlivosti navzdory všem nesnášenlivostem, vzorem mužnosti a vytrvalosti v naději. Vojenská mravní abeceda je přesná, každé písmeno je na svém místě, tak jako v tomto táboře -dejme tomu - život a smrt. Byli jste vybráni mezi šťastné, kterým los společenského postavení předurčil, aby nezůstávali v zajetí, třebaže nezůstanou ani v tomto ohledu ve skutečnosti tak docela bez osobní zkušenosti. V přístavu, asi tisíc kilometrů odtud, vezmeme-li v úvahu naši trať, abychom zmátli nepřátelská (chci říci vaše letadla, pokud by na tento vlak chtěla útočit), v tomto přístavu tedy, vzdáleném sedm až deset hodin cesty, podle okolností cesty samé, čeká velká a krásná locT ,Německo'. Na palubě této lodi o velkém výtlaku patnácti tisíc brutto registrovaných tun se odehrávaly slavné chvíle, o nichž se jednou bude číst v slabikáři dějin; z ní kupříkladu náš Adolf Hitler (vojáci se postavili do pozoru a také někteří z těch jedenadvaceti se bezděky porovnali v křížích) přihlížel posledním velkým předválečným námořním manévrům v baltských mořích; už samy slavné činy našeho válečného námořnictva, našeho skvělého ponorkového loďstva, našich báječných torpédoborců a nádherných minolovek, našich neporazitelných bojových člunů a nepotopitelných křižníků, jsou svým způsobem ztělesněny v této osobní i bojové lodi jménem ,Německo', která nám byla přidělena, odlita a zhotovena z nejryzejších kovů a svařena ohněm a krví, třebaže, jak každý ví, je dnes ve válce zapotřebí každých necek, abych tak řekl, k obraně našich břehů. Leč nechci přespříliš odbočovat. Hájíme se statečně, ale nezavíráme při hřmění boha války oči před těmi, kteří právě neválčí. Vy tam, naši zajatí vojáci zpět; to je devíza pro tuto plavbu. Je to formule přísná a výstižná, laskavá i mužná, je součástí této naší mravní abecedy, našeho přímého přístupu k jejímu duchu a našeho pojetí, jak jsem se už zmínil. Bez dlouhého a zbytečného mluvení k naší věci. Jste vybaveni pasy mocnosti, která je nám nepřátelská, alespoň dnes. Ve vašem případě se však uvolila tato mocnost k výměně - člověk za člověka, jednotka za jednotku; bylo nám dokonce umožněno připojit k vaší skupině ženu, kterou si vyvolil jeden z vás, a to váš prostředník a tlumočník, Herman Cohen, jemuž z tohoto místa za jeho dosavadní dobré služby děkuji. Vzhledem k tomu, že tamto jsou vesměs nemajetní vojáci, jakkoli velká byla, je a bude jejich chrabrost a jejich význám (a že zajisté ani nevyžadovali ani neměli tolik zvláštní péče jako vy,) jsou hrazeny ovšem všechny náklady vámi. Německá říše to přijímá s povděkem a ani toho vám nebude zapomenuto. Už nyní vám bylo přiřčeno výsadní postavení. Jakožto vedoucí vaší skupiny (mé jméno, jak už mnozí víte, je Bedřich Brenske, má vojenská hodnost vyšší důstojník,) jakožto, opakuji tedy, vedoucí, kterému bylo uloženo, a jak rád zdůrazňuji, i umožněno vás doprovázet, pojedu s vámi až na místo, které nám bude telegraficky sděleno na palubu lodi ,Německo'; tam potom -po dokončení plavby - shodíme kotvy a přistaneme, abyste vy sešli po lodním můstku a vzápětí za vámi aby nastoupili naši vojáci. Doufám, že ani vy nezapomenete, že naše říše podnikla tuto akci (i když samosebou se zřetelem i k svým vlastním vojákům tam u vás) v období zvlášť ztíženém. Nevypočitatelné choboty války se hlásí ze všech stran, aby byly zničeny nebo využity, proti bezmála celému světu mobilizujeme všechny dosažitelné zdroje. Jsme všichni - i při nelidsky hrdinských činech - jen lidé. Je možné, že zacházení s vámi se dílem vymklo, i když jen na malou chvíli, z našich rukou, a že jste se chvílemi, jichž lituji, cítili stísněni ozbrojenými strážemi. Vážili jste dlouhou cestu ze slunné země, která nás zradila, jedli a pili jste málo, byl vám snad odepřen i klidný spánek, působil na vás hluk a dusno a byli jste možná i přecitlivělí, že se všechny akce a transporty děly ve spěchu a snad trochu nervózně. Něco z hněvu, který v nás vyvolává každá zrada, padlo nepřímo i na vás. Osobní přítel našeho vůdce byl zajat, vaši vojíni vkročili na spojeneckou půdu, vaše letouny nás ničily, pálily mosty a cesty před námi i za námi, a pokračují ve svých pirátských útocích. Lituji toho. Ujišťuji vás, že toho z té duše lituji, a mými ústy mluví v této chvíli naše říše. Nedejte ani na to, co jste na rampě od neodpovědných živlů slyšeli; víme dobře, že to byla zneklidňující slova; byla zaznamenána a vyvrácena, ať to — jak se nám doneslo — byla slova o žhářství, drancování a loupeži, o pronásledování i vraždě; byla to - můžete mi věřit — právě jen zlá, škodolibá a zlovolná slova; jestliže vás v některém ohledu zneklidnila, i za to se na tomto místě a za naše vojáky omlouvám a očekávám, že tuto upřímnou omluvu přijmete. Konec - a to zde prohlašuji - vše napraví. Ba řekl bych, konec vše dokoná. Jednou se zapomene i na opravdu zbořená města i na opravdu vypálené vesnice; postaví se nové a lepší. Místo mrtvých se narodí nové děti, vyrostou z nich noví lidé. Budou poučenější a vzdělanější, a možná odolnější. Bude-li tomu tak, že naši omluvu přijmete alespoň zčásti, pokládáme to za stisky přátelských rukou mezi vámi a námi, a navíc snad vás ještě požádáme, abyste — až budete na místě, čímž snad poněkud předbíhám, ale chci si to odbýt jednou provždy - ztratili dobré slovo za tuto zemi; válka nám byla vnucena — neměli jsme prostor a zůstáváme i dnes přelidněnou zemí — každá naše matka, která rodí, se musí ptát, zda neudělala chybu, když dala život nové naději říše. A to je jen jediná z přemnohá hořkých otázek. Tyto děti dorostou a budou chtít orat a sít a na plody jejich úrody budou čekat nová ústa. Proto místo srpů a továrních sirén svírají naši skvělí vojáci zbraně ukované z pluhů a kladiv a slyší rachot děl místo prastarých německých písní od řek Rýnu a Dunaje nebo Vltavy; bojují a umírají, abychom mohli žít. Nevedeme si však vždycky tak, jak píší vaše noviny, mluví vaše rádio a poukazují naši nepřátelé číslo jedna a dvě a tři, až k tomu poslednímu, který zavírá oči před pravdou, čímž nemyslíme široký lid. Není zbla pravdy na tom, že hned několik týdnů po převzetí moci jsme měli třiačtyřicet takových táborů jakým je právě tento náš; nelze jen a pouze a výlučně na nás svádět vinu za statisíce pobořených měst, vypálených vesnic a milióny vdov a sirotků, za nekonečné proudy uprchlíků na evropských silnicích; dodnes těchto táborů není - alespoň v tomto rozsahu - tolik, ale nebudou vůbec, až nebudou naši protivníci. Prosím, apeluji na vás, jak zde stojíte jeden jako druhý, abyste pomohli zabránit, až budete na místě konečného řešení a stanete mimo tento náš svět, lživým výmyslům, které nás občas ještě stavějí do nepříznivého světla. Velmi nám na tom záleží. Pomluvy o naší říši a cílech, které sledujeme, nejsou možná tak nebezpečné, jak by se z mé řeči mohlo na první pohled zdát; ale jsou nám nepříjemné; připomínají blechu v kožichu čistokrevného psa, pijavici na rozjitřené ráně, vajíčka jedovaté mouchy nakladená do našich očí a uší. Každý stát žije podle svého učení, čím důslednější učení, tím pevnější říše. Naše teorie je snad z vašeho hlediska zaujata proti vaší rase; ale jednak se skutečně v některých případech vaše rasa ukázala nepřátelská mnohým našim snahám, a jednak není vyloučeno, že by se nemohla časem některá hlediska změnit. Právě váš příklad, vážení pánové, přece dokazuje, že lze na tomto poli úspěšně rozvíjet spolupráci bez mezer a rozporů. Další součinnosti tohoto druhu se nebudeme vyhýbat. Dnes jsou to vaše osoby a vaše peníze, zítra vaše nákladní automobily, benzín a letouny, zbraně i plyny a naši vojáci a lidé, na nichž oběma stranám záleží. Vy tam u vás víte, k čemu je dobrý hmyz, my zase známe, co je to plyn, kterým lze hmyz hubit, v přeneseném i vzácně přesném výkladu tohoto slova. Každý z vás se dožije nejvzácnější harmonie těchto prvků v lidských dějinách. Pracujte proto k našemu vzájemnému zblížení; šiřte tam, kam pojedete, pravdu. Nemůže toho být nikdy dost. Vyzývám vás k tomu jako váš přítel a prosím vás o to jako člověk, který za vás odpovídá a jemuž se dostalo dočasné výsady řídit váš osud, jako byste byli vojáci, a sloužit vám, jako byste byli naši lidé nebo někdo, na kom nám záleží; opakuji to jako důstojník, který si nade vše cení toho, čemu říkáme tak nevýstižně vojenská čest.

Nuže, pánové a slečno Horovitzová, za spoluúčasti Mezinárodního červeného kříže, který nad vaší výměnou převzal ochranu a jehož guvernérské odnože již pracují ze všech svých sil, nastoupíme za chvíli svou cestu. Cekali jsme jen na soumrak a ten je nad námi. Děkuji vám za porozumění, které jste dosud projevili; není už čas rozebírat vše do posledních podrobností; znovu se omlouvám za nedostatky a nepřístojnosti, jestliže nějaké byly, a mezi vojáky je třeba velké blahosklonnosti; jednali jsme s vámi jako se zajatými. Byli jste osamoceni navzájem i mimo prostor tábora. Tak zní paragraf zákona, i mého zákona. Zajatec je položka nezanesená přímo ani k vojákům ani k civilistům, ale vojenský i civilní zajatec má k těm prvním ve všech směrech blíže. Končím a opakuji: udeřila hodina soumraku, na niž byl náš odjezd určen. Nyní se odebereme do vagónů a pak, po dokončené cestě, do přístavu a na loď. Na palubě dostanete další pokyny k plavbě. Naši lidé, které vidíte kolem, vás doprovodí do kupé, která jsou už připravena; každý máte jedno, spolu se dvěma strážemi uvnitř a jednou zvenku; jsme povinni zajistit řádný výkon strážní služby po dobu vaší přepravy; spatřujte v tom péči Říše o vaši bezpečnost; vozy budou po celou cestu navzájem propojeny otevřenými přechody. Tolik si vyžadují okolnosti. Chtěl bych předem upozornit na jednu věc: okna budou po celou dobu zatažena, abychom nedali možnost nepřátelským letounům, a pak rovněž kvůli tomu, jak přiznávám otevřeně, že nesmíme nikomu, kdo není pod naší přísahou, lehkovážně ukazovat cestu, podél níž jsou i podniky válečné důležitosti toho neb onoho stupně. Uvnitř však bude po celou dobu svítit modré kontrolní světlo. Naloďpak přejdeme předem vymezeným koridorem, jak je ostatně vždycky nutné pro vojenské utajení. Ale všechno ostatní bude co možná nejvolnější a nejsvobodnější. Cestou budete mít možnost jíst a pít dokonce více, než člověk na tak krátkou dobu potřebuje, totiž to, co budou jíst a pít vaše stráže. Nakonec je připravena malá hostina na rozloučenou. Jídlo však nebude moci být teplé. Trpíte-li někdo mořskou nemocí, pamatovali jsme i na zvláštní ošetření a na zvláštní zacházení. Nakonec doplujete neotřeseni do přístavu. Přeji vám i sobě šťastnou cestu. Jsem přesvědčen, že na tento soumrak, tuto cestu a posléze na mne osobně nebudete moci později nikdy vzpomínat ve zlém." Pan Brenske si odkašlal. Celá řeč byla pronesena kultivovaným přednesem a vybranými výrazy. „Prosím, to je vše; pánové, pro začátek opakuji, zatím vše; má někdo snad nějaký dotaz, týkající se samé cesty a mých vývodů, anebo něčeho, co jsem snad dost podrobně nevysvětlil?"

Pan Brenske se trochu unaveně ohlédl; ale za ním byl soumrak a ve tmě nebylo nic vidět, jen stráže poblíž a on sám slyšel, jak si několik mužů šušká. „Kdy nám budou konečně odevzdány naše cestovní pasy?" Pan Valter Taubenstock se ptal anglicky pana Hermana Cohena. Herman Cohen to přeložil a pan Brenske bez rozmyšlení vysvětlil:

„Okamžitě, jak bude každý jmenovitě podle našeho seznamu nastupovat do vagónu."

„Děkuji," poznamenal pan Valter Taubenstock špatnou němčinou. „Proč jsme hlídáni jako celá nepřátelská armáda?" dotázal se pan Freddy Klarfeld. Pan Oskar Lowenstein, jako už několikrát, se dožadoval přímého dohovoru se zástupcem Mezinárodního červeného kříže; patrně něco věděl o postupu v těchto záležitostech, maje mezi svými příbuznými mimo jiné také takového guvernéra; ale pan Brenske opakoval i nyní, že v této jejich výjimečné věci, jejíž tvar je uhněten potřebami války, je jediným a výlučným prostředníkem toliko on, a že tedy prosí pana Lówensteina a ostatní pány v této choulostivé věci o důvěru.

„Jsem si jist, že nakonec nebudete mít námitek. Mohu to jen opakovat."

Jeho tvář v té chvíli měla výraz téměř prosebnický; pouze když opravdu opakoval „Jsem si jist," sotva znatelně se pousmál a znovu zpřísněl.

Někdo z pánů řekl, že pan Klarfeld je zbytečný puntičkář. To mu zůstalo potom po celou cestu. Někdo jiný se dotazoval ve věci potvrzeni na obnos, který už byl vyplacen. Několik dalších otázek přešlo jako zcela malicherné bez ohlasu.

Herman Cohen se okamžik ostýchal přeložit dotaz pana Klarfelda, který tak říkajíc zůstal ve vzduchu, ale pak tak učinil a pan Brenske se opět postaru a suše usmál. „Je válka, pánové, řečeno jen obecně a zhruba, a ve válce jsou předpisy zpřísněny. Ani u vás bych si nemohl pochodovat volně po zajateckém táboře, bez kontroly a bez řádného určení a rozdělení předem. Co kdyby někoho něco nekalého napadlo? Prosím, rozumějte mi v dobrém. Tato otázka zahrnuje množství podotázek. Není snadné jet odtud na druhý konec tábora. Natož připravit cestu nejhlubším zázemím, které je pilířem, na němž spočívá celá fronta, milióny ozbrojených mužů, pro něž je nutno krýt si záda. Stačí?"

Nikdo nevěděl, co tím obojím přesně myslel, ale tento dotaz pana Klarfelda už nebyl rozšiřován. „Co se to říkalo vedle na rampě o plynu?" zeptal se náhle pan Rappaport-Lieben, ale ostatní pánové se na něho obořili v anglickém jazyce a v jazyce jidiš, třebaže on sám to vyslovil polsky. Tím celý dotaz zanesli slovy a pan Brenske sám se už nevyptával, ale zdálo se, jako by rozuměl. „Pánové a slečno Horovitzová," řekl téměř s lítostí, „můžete mi věřit, že bych si ze srdce rád pohovořil třeba s každým z vás zvlášť a to tak obšírně, jak byste si to přáli; nakonec nebude jediného z našich záměrů, s nímž byste nebyli zevrubně a na vlastní kůži obeznámeni; ale sami vidíte, zeje soumrak na nebi i na zemi a zeje třeba si pospíšit. Je nutno skončit, co už začalo. Může to být s filosofií i bez ní, s debatami anebo bez debat. Výsledek je stejný; na to vám tady přísahám. Spěcháme všichni vstříc likvidaci našich problémů spojených s vaší výměnou. Vy i my si v této osudné chvíli už přejeme mít to, řečeno vojensky stručně, s krku. Děkuji vám tedy za vaše uznání v této věci, pánové, a prosím, následujte mne."

„Kudy to zase půjdeme, a potmě?" zeptal se polohlasně nenapravitelný pan Freddy Klarfeld. „Držte se mne," odpověděl rovnou pan Brenske. A podepřel vlastními pažemi pana Klarfelda, až bylo jisté, že bude moci jít i potmě na vlastní pěst. Rappaport-Lieben zahučel, že dotaz, který právě vznesl, by mohl mít opodstatnění. Pan Bedřich Brenske si odkašlal téměř neúčastně, jako kdykoli předtím. Na nevhodné chování pana Rappaporta-Liebena se za chvíli kostrbaté chůze temnotou zapomnělo. Každý měl co dělat sám se sebou. Když pan Brenske zvedl pana Schnurdrehera, jenž zakopl, Rappaport-Lieben zahanbeně i trochu vzpurně sklonil své velké mandlové oči, a na reptání pánů Klarfelda a Oskara Lówensteina už také nic nepodotkl.

Družina se tedjaksi sama od sebe rozpadla na řetěz strážců a jednotlivců, takže každý měl jednoho po svém levém . boku a také zprava. Byli cítit naftalínem, buničinou a podivným mazadlem na boty; nebyla to příjemná vůně a vrývala se do čiv i do paměti. Pan Brenske byl doprovázen svým vysokým adjutantem, který mu svítil modře zatemněnou kapesní svítilnou. Tak přicházeli ze zahrady ven, na cestu; všichni si všimli rudých plamenů nízko nad komíny a vdechli zase tu divnou vůni. První, hned za panem Brenskem, šel Herman Cohen a za ním Kateřina Horovitzová. Ostatní, až do posledního pana Rappaporta-Liebena, mlčeli; jen právě on něco neustále mručel, až ho jeho průvodce zprava musel dloubnout pažbou do boků, což se v soumraku ztratilo. „Hrubé násilí je nám cizí, vše po dobrém," říkal právě pan Brenske, který se usmíval do tmy. „Je to v zájmu vaší i naší věci. Vystavujeme si tím navzájem to nejlepší vysvědčení. Kupředu, pánové! Kupředu." Podobal se domlouvajícímu otci nebo strýci, nebo veliteli jednotky veteránů.

Už se zřejmě přiblížili rampě, kde dnes již jednou před polednem byli; stálo tu několik dlouhých vlaků s nákladními vagóny a po stranách kolejiště se tyčily do soumraku vysoké betonové sloupy jako pilíře; mezery mezi nimi se táhly téměř do nedohledna - po pětadvaceti metrech vzorně vypleteny drátem pod vysokým napětím, s čistými bílými izolátory z porcelánu. Dráty byly napjaty vskutku jako nějaké struny; ale nezvučelo v nich nic, nebo se to alespoň zdálo. Z budov, které vypadaly jako továrny anebo jako krematoria, stoupaly stále a stejně hučivě jako prve plameny a oheň; ale nezdálo se, že by mohl být tak blízko vedle sebe takový počet krematorií; plameny osvětlovaly hlučně a do výše nad sebou ještě dým, černý, jako by ho ani rudá barva plamenů neožehla a nezbarvila. Mohly to být i cihelny, nebo koželužna, anebo nějaké spalovny. Pod stropem nebe splýval kouř se soumrakem, takže se tím mohl vytvářet v myslích jednotlivců klamný dojem, jako by všechno kolem dokola byl vůbec jen samý kouř. Ale v pozadí couvaly a vyjížděly vlaky a lokomotivy, jiskry tu a tam zasršely a zase zmizely a ze tmy sem přicházel podivný hučivý zvuk. Všude kolem se něco dělo a nebylo znát co. „Co to tam je?" zeptal se pan Schnurdreher. „Běžte se podívat," odpověděl nevysvětlitelně ostře pan Rappaport-Lieben. Ale na to už nebyl čas, i kdyby snad směli a pan Schnurdreher opravdu chtěl. Pan Brenske se před jednou ze souprav na rampě zastavil; z toho si domyslili, že to je jejich vlak a jako ovce, nebo zase jako rozháraná jednotka dobrovolníků, kteří se zastavují, jako když se rozsypal pytel s hrachem, stanuli. „Budu vás číst jednoho po druhém a tak budete nastupovat," řekl také pan Brenske, „pomalu, uváženě, beze spěchu, opravdu ukázněně, ve vašem zájmu, aby se snad někomu z vás ještě na poslední chvíli něco nepřihodilo. Připravte se. Nedovedete si představit, jak by mne zarmoutilo, kdyby si někdo právě teď ještě ublížil. Vymknutý kotník nebo dokonce zlomená noha anebo ruka by mi časově i administrativně ještě mohla udělat škrt přes rozpočet. Dávejte tedy raději pozor. Jste připraveni? Pro každého je tu dost místa, nemusíte se ničeho obávat. Nu, pojďte." Slova zapadala do tmy a vlídně zaplňovala ticho předtím i potom, hučení, na něž si nikdo ještě nezvykl. Modrá svítilna v ruce adjutanta teď osvětlila list strojem napsaných jmen. Adjutant měl urostlou postavu a stál jako svíčka. Konal svou povinnost.

Herman Cohen, stojící vedle pana Brenskeho, viděl, že první v seznamu byla Kateřina Horovitzová a poslední on, jako by oba dva šli mimo pořadí ostatních devatenácti. Bylo mu líto, že nejedou spolu, ale nikdo nesměl mít společníka kromě stráží. V duchu dával pan Cohen nepěkné i radostné sbohem tomuto táboru a náhle myslel i na krejčího; tábor se mu ztělesnil právě jím; cítil se v šatech od něho náhle tak dobře jako málokdy předtím, a napadla ho řada výčitek. Tak tedy přece jenom odjezd, řekl si v duchu, ať se to někomu z pánů zdálo jakkoli podivné a podezřelé vzhledem k tomu, co slyšeli předtím, a zasloužené s ohledem na to, co vyklopili. Znovu mu vytanuly na mysli poznámky pánů Bedřicha Schnurdrehera, Freddy Klarfelda a pana Rappaporta-Liebena, a znovu je zavrhl. Byl by se rád zasmál v jakémsi vlastním úvěru z prostoru a místa, v němž by se v bezpečí už ohlíželi zpátky, ale udělat to předem se neodvažoval. Nezdálo se to na tomto místě vhodné. Pan Bedřich Brenske si jazykem naslinil rty, jako prve při svém dlouhém proslovu, a předčítal: „Prosím, pojďte: Horovitzová Kateřina..." Pak přišli na řadu: „Adler Hanuš, Arnstein Vladimír, Bettleheim Jan, Ekstein Oldřich, Gerstl Štěpán, Ginsburg Johann, Klarfeld Freddy, Landau Samuel, Rappaport-Lieben Miroslav, Lówenstein Oskar, Rauchenberg Oto, Raven Sally, Rubín Leo, Taubenstock Valter, Schnurdreher Bedřich, Siretzsky Milan, Vaksman Jiří, Varecky Josef, Zweig Benedikt a Cohen Herman."

Asi tři vagóny za lokomotivou byly poštovní se zamřížovanými okénky a jediným vchodem; to mohl rozeznat jen ten, kdo měl lepší oči než pan Rauchenberg, třeba pan Zweig; další dva vozy měly nápisy staré Pullmanovy společnosti.

Byly to důstojné vagóny s rudou střechou a velkými pohodlnými okny, třebaže z nich nekynul žádný rozhled, když byla všechna tak důkladně zatažena. Strážci už zřejmě věděli, kdo kam patří; měli se vždycky, když panBrenske řekl příjmení a jméno, k dílu, takže nástup prošel bez závad. Jen pan Taubenstock zase chtěl pas dříve, než o tom začal pan Brenske sám. „Nevím, proč se s tím tolik otálí, platím poctivě a chci svůj pas. Jsou to dobré peníze," oponoval pan Taubenstock. Bylo mu řečeno, že teď se už brzy všeho dočká. „Už se mi nechce čekat, obchod se provádí vždy z ručky do ručky."

„Jen se neznepokojujte, jde opravdu už jen o poslední věci před odjezdem. Kdybyste nebyli zde, nebyly by vám nic platné ani vaše pasy." Pan Brenske se spokojeně usmál a poslední nastoupil sám. „Nu a jsme pohromadě." Na dveřích všech kupé v obou spojených vagónech byly už pověšeny místenky s čísly cestovních pasů a jednotlivými jmény a na safiánových pruzích křesel ležely cestovní průkazy. Na mřížích u dveří posloužily dvě z ocelových tyčí jako stožáry a zde se skvěly —jako sestry - dvě nádherné vlajky: říšskoněmecká s hákovým křížem a hvězdná pruhovaná vlajka Spojených států severoamerických.

„Prosím, pánové, důkaz, že dané slovo je třeba dodržet a že důvěra si zaslouží zase jen důvěru. Nu, my Němci jsme možná byli vždycky o něco velkorysejší než ti druzí. Jenže naše velkorysost je promísena důkladností a v tom je jiná, patrně v něčem nepochybně lepší, i když snad na pohled těžkopádnější. Řekl jsem, že dostanete pasy, a pasy jste dostali. Slovo německého důstojníka platí." Na lavici hned u dveří ležel pas každého tak klidně, jako by jela vysokoškolská výprava s profesorským sborem. Slova pana Brenskeho dopadala náhle na úrodnou půdu, třebaže byla pronesena už dříve a teď bylo ticho. Pan Taubenstock se nezdržel a uchopil svůj cestovní pas oběma rukama, jako dítě, jemuž dlouho upírali hračku. S každým pak si opravdu sedli dovnitř jednotlivých kupé proti sobě i dva strážci a jeden ještě zůstal přede dveřmi. Působilo to s pasy v rukou a v těchto pohodlných vagónech přímo slavnostně a stráže se znenadání staly přirozenou součástí věci. Vše proběhlo přesně tak, jak na to byli do nejmenších podrobností připraveni. Na vzdálenější straně sedadla našel každý dva balíčky sušenek. „Řekl jsem přece, že konec vše napraví," poznamenal pan Brenske. „O to příjemnější bude teď naše společná jízda."

Všichni už seděli a pan Brenske se ještě naposled osobně přesvědčil, že mají všechno dostupné pohodlí. Tak to také pověděl Hermanu Cohenovi. „Nu, všichni jsou dobře usazeni. Cesta může začít. Zbývá jen podepsat předepsanou sumu na pohonné hmoty pro loď a mzdy pro posádku a její vybavení, což, jak se ukázalo, bylo skutečně opomenuto. Mrzí mne, že jsem to nemohl zúčtovat najednou, sám jsem to dříve nevěděl. A také, třebaže o tom už mezi námi padla zmínka, jsme zapomněli poukázat příslušnou částku na náklady spojené s vyčištěním moře po zamýšlené trase lodi. Celkem to představuje dvakrát sto tisíc zlatých franků - ne tedy tolik, jak jsem se zprvu domníval - a rád bych odeslal depeši, že jste to zaplatili, ještě než vyjedeme, abychom měli naši cestu od začátku do konce vyřešenou bez mrzutostí. Mám rád čistý stůl a pořádek. Tak jste mne snad už poznali." Téměř omlouvavě se usmál. „Je-li to posledních dvakrát sto tisíc, prosím," řekl s trochu zkalenou radostí z chystaného odjezdu pan Herman Cohen. Ale nebyla to opravdu taková suma, s ohledem na cestu k svobodě. Bylo to ovšem vydírání, tolik viděli všichni, i on sám, ale stál tu zároveň vlak; všichni dostali své cestovní pasy a někde před nimi byl přístav. A vedle byl tábor, a otázka pana Rappaporta-Liebena prve: „Co se to říkalo vedle na rampě o plynu?" se nevzala jen tak ze vzduchu; ze všeho nejcennější, co člověk má, myslel si Herman Cohen, je zdravá hlava na krku; tu může ztratit každý jen jednou; a peníze se mohou znovu vydělat. Vzpomněl si bůhvíproč na potopené poklady i s koráby, kde se utopili se zlatem i lidé. Čím to bylo, že v souvislosti s těmito ztracenými poklady se vždycky mluvilo jen o zlatu a ne o lidech? Kolik korábů padlo ke dnu v tomto soumračném sousedství, kolik jich už asi bylo? A docela drobným, úhledným vypsáním svého jména ukončil tedy, jak měl za to, jménem společenství všech dvaceti pánů a jedné mladé ženy poslední přípravy k odjezdu. Pan Brenske se uklonil jako bankovní úředník a hned nato vyšel z kupé; z chodbičky ještě potom požádal Hermana Cohena, aby „přehlédl administrativní stav svého mužstva", jak podotkl s úsměvem, a odevzdal mu několik seznamů. „Jste tedy připraveni k cestě? My ano," řekl. Noc byla na spadnutí, soumrak zhoustl a Herman Cohen přitakal: „Jsme připraveni." Mělo to téměř vojenský břink. Pan Brenske pokynul strážím u otevřených dveří, ty předaly jeho pokyn strojvůdci a vlak pomalu a s bafáním vyjel ze stanice. Dveře postupně zaklapávaly v zámcích. Za peníze je všechno, mysleli si s jistým sebevědomím téměř všichni pánové, snad kromě pana Rappaporta-Liebena; a možná, že i on. Bylo to hodně peněz, ale jeli. Pan Klarfeld spatřil mžiknutím oka ještě posledními nedovřenými dveřmi proti svému oddělení staniční semafor a spokojeně přijal svým pohledem rozsvícenou zelenou barvu, zatemněním poněkud ztlumenou. Rudé ohně nad komíny hučely do noci a nakonec zmizelo za zaklapnutými dveřmi vagónu i to.

Bylo by těžké popsat všechno vzrušení, které se zmocnilo Hermana Cohena a ostatních devatenácti mužů i Kateřiny Horovitzové, když kola udeřila na ocelové koleje tam, kde je spájely šrouby; teprve tehdy to dostalo všechno věrohodný zvuk jízdy, hloubku vděčnosti k této pouhé jízdě, nemluví-li se už o jejím směru a o jejím výsledku; v těchto smíšených pocitech, v nichž převažovala nedůvěřivá naděje, bylo i uznání k chování pana Bedřicha Brenskeho, který zřejmě držel své slovo, jakkoli to bylo pro všechny zúčastněné dost drahé a z jeho chování někdy problematické a pro okolnosti v této zemi nakonec doopravdy svízelné; vagóny, kterých byl nedostatek pro vojenské účely, byly pořízeny pro ně; stráže, které by mohly být nasazeny na frontu, ztrácely svůj čas a bojovou sílu zde; bylo to příliš mnoho protichůdných dojmů, jež doléhaly na čela všech pánů s americkými pasy; ale konec konců tu byl stále nebezpečně a dotěrně nablízku ten nepěkný tábor a všechno, co si k tomu mohli domyslet, nehezké a tajuplné stavby s nízkými komíny a sama rozlehlost tábora, působící dojmem úžasné zkonsolidovanosti, třebaže pan Brenske někdy hovořil o zmatcích, které by mohly nastat, a jednou -jak si všichni pamatovali -i o možnosti nákazy. Vše bylo přece tak zorganizované, a také cestovní pasy v jejich rukou a kapsách měly svou váhu, a vůbec všechno, i kdyby odtud nakrásně odjížděli snad nazí. Náhle přestali litovat vydaných obnosů, jako by zapomněli na peníze, které mohli mít a které nemají, což bývá jen darem lidí povýtce lehkomyslných. Ale právě to od sebe zapudili. Cokoli by je mohlo cestou potkat, nemohlo se vyrovnat tomuto táboru. A kola nabírala na rychlosti, údery byly stále hustší a vlak už nevyjížděl, nýbrž vjížděl do noci svým pravidelným svistem, skrz vítr, snad už čistší, než byl tam, a skrz temnou noc, kterou pro zatmění a světlo zevnitř nebylo vidět. Vlak sám byl velmi zachovalý, vzhledem k svému stáří; měli docela úhledná kupé s měkkým pérováním, jaké jistě přišlo vhod i strážím, a s plyšovými potahy a safiánovou kůží na okrajích. Nebylo by jistě na místě litovat strážců, kteří museli stát venku na chodbičkách, opřeni zády o dveře, a pan Herman Cohen i někteří jiní pánové by jim rádi a bez postranních úmyslů nabídli místa vedle sebe v kupé, se svatosvatým ujištěním, že se nemusí obávat žádného uskoku nebo vzpoury z jejich strany. Pouze pan Rappaport-Lieben si to snad takhle docela nemyslel; a také Kateřina Horovitzová si to nemyslela; jakkoli ji opájelo štěstí, bylo zároveň nahlodáno nedůvěrou a pak také výčitkami za ty, které nechala bez rozloučení za sebou v táboře. Bylo pravda, že ona sama neměla sil k tomu něco změnit na té promyšlené a důkladné organizaci, kde člověk jako jednotlivec neznamenal zhola nic, ale vybavovala si současně s tímto vědomím i opak; představila si krejčího v podobě všech svých blízkých a ztrácela radost a zase ji nabývala pravidelnou jízdou; nevšímala si, jak ji zkoumavě prohlížejí oba strážci; dívali se uznale na kožich, který visel na dřevěném ramínku u dveří. Byla to i pro ni úžasná železná hudba kolejí a kol, v jejich melodii bylo přespříliš prostoru pro bohatou obrazivost, jakou měla, a přece si připadala jako pták, který se choulí blízko svého hnízda, zatopeného prudkou vodou nebo ohroženého ohněm a dýmem, a lekla se toho. Patrně to směla prožívat takto jen ona a pan Rappaport-Lieben, protože pan Herman Cohen dával stále víc přednost tichému vyčkávání, co bude v přístavu. Ano, byl už tak daleko, že předběhl v duchu celou tuto cestu a hnán pocitem odpovědnosti dokončit v úloze prostředníka a tlumočníka své poslání co nejlépe, myslel na přístaviště a na loď a na to, co bude potom. Byli, jak ještě v táboře pan Brenske řekl, nepřátelskými vojáky v zajetí; podle toho se s nimi zacházelo. Konec konců to stále, i nyní tedy, propůjčovalo strážím právo, aby byly přísné a bdělé, i když tu byl naprostý klid; pokud nikdo nemusel do krajního kupé, kde byly dvojí toalety, nehnulo se ve vlaku nic kromě jeho ubíhajících a spolehlivých kol a malých sklonů dráhy. Pan Herman Cohen spočítal, co stála doposud jejich výměna, a dospěl ke konečné sumě. Myslel na ledacos, tedy také na to, že by část nákladů mohl převzít stát, ve stejné míře, v jaké otálel a zdržoval jejich vykoupení. Vracel se v duchu ke všemu, co se dělo od jejich zajetí až do této chvíle, jako by si teprve nyní dokázal uvědomit nejen to, co se stalo, ale i jaké s tím byly spojeny náklady. Zkoumal i duševní a tělesný stav všech pánů. Ale opakoval si stále, tváří v tvář svým dvěma němým strážím, že si koupili svůj život, protože měli za co, zatímco milióny jiných neměly ani na svou smrt. Bylo to spravedlivé i nespravedlivé, když člověk vycházel z okolností, v nichž byli, a ze stavu, z něhož pocházeli; ale on přece jen udělal více než kdokoli z této zajatecké skupiny tím, co vykonal pro Kateřinu Horovitzovou, a právě tohle mohlo být připsáno jeho svědomí na vrub. Na okamžik pak zkoumal pan Cohen své svědomí. Proč se pan Rappaport-Lieben pokaždé tak poplašil? Přece si ani on, Herman Cohen, zkušený z mnoha životních bitev, nedělal klamné představy; ale byly tu znovu a především jejich cestovní pasy, státní občanství velké země, peníze, což všechno pro tuto říši něco znamenalo, ať to chtěla připustit otevřeně nebo ne, a pan Brenske to také připustil. Pravda je, že všichni byli nedůvěřiví-a všichni čekali nějaký uskok, ale zatím žádný uskok nepřišel - až na nepředvídané dílčí obnosy. Kdo ze soudných lidí v takovém postavení jako pan Brenske by nechtěl dostat zaplaceno a ještě vyměnit své zajatce? Každý, kdo se ve škole naučil počítat na prstech. Pan Cohen se dokonce snažil pochopit Bedřicha Brenskeho, jakkoli jím pohrdal. Pojem „nepřátelští vojáci v zajetí" byl svým způsobem i lichotivý. A paměť vrátila Hermanu Cohenovi ve vlídné ozvěně větu o výběru mezi šťastné i s hlasem pana Bedřicha Brenskeho a s jeho suchým úsměvem. Na okamžik tomu podlehl a hned se vzpamatoval. Nedůvěřivost, která v tom všem byla, spadala jistě i na vrub tábora, který byl vedle, a na krejčího, že byl tak zubožený; ale najednou se panu Hermanu Cohenovi stávalo slovo tábor nedostatečným; bylo to přece celé město; byl skoro nakloněn říci celý svět, kdyby sám nebyl jel tecT do té jeho lepší části, kde nebyl tábor. Ale tlačilo se mu sem slovo ještě. Měli každýjiné způsoby, pan Bedřich Brenske a v protikladu k němu ten četařský ťulpas a hulvát Emerich Vogeltanz. Pocítil potřebu s někým mluvit a zkusil to se strážemi. „Pánové..." Zůstaly němé. Požádal o rozmluvu s panem Brenskem. Stále se mu nedostávalo odpovědi. A kola vlaku ujížděla a hrála svůj rajský pochod neobyčejně čistě. Kolem dokola - třebaže byli zatemněním odkázáni pouze na svou představu - pročistila všechno noc. Na tenhle soumrak asi tak hned nezapomenou, říkal si Herman Cohen v duchu. Ani jeden by patrně nezamítl návrh, aby na místě přistání při druhém břehu založili klub navrátilců. Tato myšlenka se k panu Cohenovi stále vracela. Některé chvíle zkrátka vydají za celý život. Člověk se k nim může, ale i musí vracet. Kola vyťukávala do želez kolejí slova tábor a soumrak a stále totéž a znovu. „Je tu dusno," řekl bezděčně pan Cohen strážím. „Nešlo by trochu pootevřít okno?" Jenže ani nyní mu nikdo neodpověděl. A v oddělení zůstávalo vedro.

Kateřina Horovitzová byla příliš mladá, aby se vyznala ve všem, co spíše tušila, ale její strach ji přibližoval pravdě víc, než se mohlo zdát. Zrála k podobě ženského těla a to obojí a trojí a steré cítila i z pohledů mlčenlivých mužů naproti sobě. Nemohly ji znepokojit marné pokusy oslovit stráže, protože se o to nepokoušela. Neřekla nic o tom, že je tu dusno, a nechtěla otevřít okno. Vypadala jako ze škatulky, ve svém skvostném cestovním kostýmu a s kožichem zavěšeným vedle sebe, v blůze z černého hedvábí, kterou si mohla vybrat, a v prvotřídním prádle se značkou pařížského Diora, jež se bůhvíodkud a jak dostalo až do tajného oddělení. Ještě nikdy na sobě neměla takové šaty a takové prádlo a blůzu z takového hedvábí; ale navenek to působilo dojmem, jako by právě v tom byla zvyklá chodit. Musela si tuto podobu ponechat, sama to cítila, že v tom byla celá její možnost. Neviděla v tom kejklířství, jako je naopak stále zevrubněji zkoumala ve slovech pana Brenskeho. Už se jí ani nechtělo plakat pro to, že zanechala své blízké tam. Spíše se nutila přemýšlet, co provést, aby ji mohli následovat. A tak teď přece jen i ona, a rovněž marně, oslovila své stráže. Jenže pan Bedřich Brenske, který se právě vracel z poštovního vagónu, odkud řídil své depeše a kde se během jízdy telegraficky domlouval se svými nadřízenými úřady, nechal otevřít její kupé. „Doufám, že neruším," řekl. Byla ráda, že tu byly i stráže; poprvé v životě se bála o své tělo a o svou duši; ale váhala jen okamžik. „Nevím ani, kde jsme," řekla. „Přemýšlím o tom za vás," usmál se pan Brenske.

Požádala ho o rozmluvu s panem Cohenem, aniž zdůvodnila proč a proč zrovna ted; když se pan Brenske zeptal, zda to smí být v jeho přítomnosti, jako by jí tím skládal hold a nežádal důvody, přisvědčila. Tak se za okamžik sešli všichni tři vedle v kupé pana Cohena, protože právě to se hodilo i panu Brenskemu; stráže na pokyn pana Brenskeho vyšly. Chvíli se Kateřina Horovitzová dívala na pana Hermana Cohena a na pana Brenskeho; pak řekla, čeho byla plna, zda by bylo možno, aby pan Cohen vyreklamoval i její rodinu. „Je to má jediná žádost," vydechla. „Můj život by bez nich ztratil smysl." Možná, že by takovou větu nikdy v životě nevyslovila, ale tady jí vyplula na rty sama. Mnoho hoře se s těmito slovy z jejího srdce odplavilo a mnoho ho tu ještě zůstalo. „Ano, ovšem, chápu..." řekl pan Brenske. „Kdo by to měl pochopit, ne-li já, v mém a vašem postavení."

„Ano, ovšem," řekl pan Cohen. „Přísahám, že bych pro vás učinila všechno."

„Ano, ano," opakoval pan Herman Cohen. Několikrát zamrkal nateklými bílými víčky.

Pan Brenske se díval s novým zaujetím na pana Hermana Cohena. O něčem patrně přemítal. „Ano, samozřejmě, děvenko, ale nezáleží to jedině na mně," říkal pan Cohen. „Jsme tu oba dva závislí na dobré vůli pana Brenskeho."

A pan Brenske vážně odpověděl, že to nezáleží ani na něm samém; musel by poslat depeši. „Pokusím se v této věci něco zařídit, za chvíli se vrátím. Ale bylo tu řečeno jedno krásné zjištění," dodal na odchodu, „že to záleží na dobré vůli, to ano." S tím pan Brenske opustil kupé. Mezitím, než se obě stráže usadily na svých místech, políbil pan Herman Cohen Kateřině Horovitzové ruku; nechala si to líbit, jako by se s ní dělo něco nového a jako kdyby právě její ruce byly v jednom kuse líbány bohatými lidmi. „Neměl byste to dělat," řekla, „děkuji, už ne... Nebudu do smrti vědět, jak vám to oplatit."

„Věříte v boha?" zeptalse pan Cohen. „Já ano."

„Budu také zas věřit."

„Nechvalme dne před večerem... jsme v jejich rukou..."

Depeše panu Brenskemu zřejmě dovolila podniknout i tuto akci. Usmíval se jak sluníčko. „Půjde to a bude to vyžadovat pouze jeden jediný šek na váš švýcarský účet. Jste-li svolni, pak tedy kupředu, přímo k věci. Pro kolik osob by to mělo být?" Kateřina Horovitzová se podívala na pana Cohena a ten ji pobídl: „Mluvte, dítě, jen mluvte!"

Odpovídala tedy panu Bedřichu Brenskemu, jako by se modlila k oběma mužům, na nichž to záleželo, a jako by do toho převzala i němé strážce, kteří se vrátili, když pan Brenske odešel a ani nyní, kdy stál ve dveřích kupé, neustoupili ze svých stanovišť. „Otec, děd, matka a šest sester. Soňa, Ludmila, Irena, Eva, Věra a Lea."

„Nemohu ovšem zajistit, aby nastoupili na stejnou loď jako my. Je už dost na tom, že nám je umožněno vyřídit tohle. Ale jistá přednostní opatření by tu ovšem byla a nic není vyloučené."

„Je nutné, abychom to uspíšili, je-li třeba slečnu Horovitzovou uklidnit," řekl Herman Cohen. „Ano, ovšem, chápu. To je vcelku devět duší," poznamenal pan Brenske. „Šumaje stejná, souhlasíte-li, jako ve vašem případě a v případě každého dalšího, kdo bude chtít být vyměněn. Sto tisíc zlatých franků, ovšem jednorázově, se vším všudy. Na tom ovšem také ještě není dost. Dostal jsem z našich vyšších míst pokyn, abych vyšetřil, mají-li snad někteří pánové v táboře příbuzné, za něž by chtěli vyplatit tuto směnnou sumu, a je-li u nich zájem je vykoupit, zeje možno to telegraficky zařídit, aby nešlo jen o jednu rodinu. Z malé akce by se - krátce řečeno - stala propříště akce většího rozsahu. Chápejte to tak, že by případná druhá lod měla být vytížena, nestačíme-li dostat rodinu slečny Horovitzové k nám. To, co vy platíte najednou a s jistými ztrátami, zde by - po určitém počtu - bylo vytíženo menšími obnosy velkého množství. Jakási turistická varianta; nezařizovali bychom prostě první nebo druhou třídu. Prosím, abyste se na pány v jejich oddělení obrátil sám." Pan Brenske se neznatelně zadýchal horlivostí. „Ale čas nečeká; je nutno odtelegrafovat neprodleně, jak jste se rozhodli, aby nedošlo ani v táboře samém k některým komplikacím. S lidmi se počítá; každý už tam má svůj úděl, své zařazení, řekl bych svůj konečný bod. Nejlepší by po mém soudu doopravdy bylo, kdybyste to obstaral vy sám. Pánové vám už důvěřují. Stráže vás doprovodí. Obejděte laskavě všechna kupé. Mé požehnání máte. To se už ovšem netýká jen rodiny slečny Horovitzové." Kateřina Horovitzová mu visela celou dobu jeho řeči na rtech; její pohled byl pln vděku a nejistoty i oddanosti, a zase i trochu vyplašený jako na rampě. Možná, že to nebyl jen počtář, že měl i srdce. Byla by si přála, aby tomu tak bylo. „Celkem devět lidí, kromě mne samé."

„Vy už jste ovšem vyřízena," opáčil pan Brenske. „Se sebou se už neobtěžujte. Vás mám při tomto konečném zúčtování už na starosti já sám. Vaše rodina bude zařazena k výměně duší nezávisle. Budete asi muset souhlasit i s tím."

Herman Cohen se vrátil ze své obchůzky po jednotlivých oddílech, vyzdobených obrázky Savojských Alp, horských jezer a chat a omluvil se za to, že jednání s ostatními pány trvalo tak dlouho; mnozí váhali; měli zase své staré vědomí, že budou své dobré peníze potřebovat napříště hlavně jen sami pro sebe, jako by bylo možné zapomenout, co do této chvíle a dokonce i v této chvíli sami prožívali; pak si dali říci, že ani sami ještě nemají vyhráno, a nejlepší příklad dal pan Herman Cohen tím, jak nezištně zajistil bezpečnost někoho, s kým nebyl spřízněn příbuzenstvím své krve; to pomohlo otevřít další konta; pan Cohen samozřejmě vypustil prozatím i jenom sebemenší zmínku o tom, jak se projevil pan Rappaport-Lieben, který (nehledě k přítomnosti strážců) anglicky řekl, že je to špinavý podvod a aby ani pan Cohen ani ostatní pánové nechválili dne před večerem, že četl kdysi knihu „Mein Kampf", a pak stejně zaplatil, jako ostatní, za tři desítky svých příbuzných, na něž si stačil během půl hodiny vzpomenout. „Pánové," řekl pan Brenske, „a to si jsem téměř bezpečně jist, budou mít nějaké dodatky, na které nepřipadli hned, a já bych rád odevzdal seznam kompletní. Prosím, obtěžuji vás nerad, ale jste konec konců prostředníkem vaší skupiny, obejděte je ještě jednou. Spolehněte se na mne, že jejich nároky vzrostou, a já bych chtěl mít konečné číslo pohromadě. Není to zajímavé, že lidé z tak vzdálených zemí, jako jste vy, a naopak zase vaši dalecí příbuzní, že tedy takoví lidé si mohou být v případě společné nouze najednou tolik blízcí? Kdo by asi ještě tak mohl propojit tolik takových kanálů a nitek, jakými jste spojeni vy?" Pan Brenske několikrát zavrtěl hlavou, jako by se nutil sám ve svém nitru dosáhnout hloubky tohoto zjištění.

Když to Herman Cohen udělal, aniž předtím panu Bedřichu Brenskemu odpověděl, přinesl seznam ještě skoro zase tak dlouhý a částka překročila šestkrát to, co bylo zaplaceno původně. „Známe své Pappenheimské..." Nato zase odešel pan Brenske do poštovního vozu, stráže se rozdělily a Herman Cohen a Kateřina Horovitzová osaměli ve svých oddílech. A tak se pan Cohen ani panu Brenskemu ani Kateřině Horovitzové nesvěřil s tím, co mu naznačil prvně puntičkářskýpan Klarfeld a to nejen on, (i když právě on byl ten nejpřesnější,) že by se správně mělo v této fázi platit až po vyřízení. „Pokud šlo o nás, prosím. Ale teď? Stačila by douška k směnce, že třeba jen část je splatná až potom." Pan Cohen vážil, má-li to při nejbližším příchodu pana Brenskeho zvířit. Všechno teď spočívalo na něm a on sám v takovém postavení ještě nikdy nebyl.

Stráže rozdávaly první jídlo: každému vojenskou misku s kroupami a vodu a černou kávu. Káva byla studená a znamenitě hasila žízeň. Všichni se s tím spokojili, zvláště když viděli, že stráže opravdu jedí a pijí totéž, vždy jen jeden, aby druhý mohl pohotově potlačit vzpouru, kdyby to některému ze skupiny přišlo na mysl. Jak mělo Německo vyhrát tuhle válku, myslel si pan Herman Cohen, který vypil svůj hrníček téměř naráz, když mělo takovou stravu pro svá vojska. Z tolika kalorií se nedalo jen tak postupovat. To bylo prvně, co se usmál. Myslel však znovu na poznámku pana Klarfelda a rozhodl se ji přece jen uplatnit, třebaže jen v jakémsi jemném podání. Ale pan Brenske dlouho nešel. Měl zřejmě před konečným zúčtováním mnoho vyřizování. Když mu to potom pan Cohen sdělil, trochu se ošívaje vždy znovu přicházející nejistotou, řekl nato pan Brenske velmi krátce: „Ne, nevím, proč bychom najednou měli měnit postup už provždy pevně dohodnutý, nejsme hokynáři. Vy ani my." A pan Cohen, na kterém v té chvíli ležela tíha věci, zda protestovat, anebo připustit nemistnost požadavků pana Klarfelda a druhých, nebo nepopuzovat pana Brenskeho, jen pokrčil rameny a odložil svou misku s kroupami nedojedenou.

Měděné nazlátlé oči Kateřiny Horovitzové se nedívaly do misky zdaleka tak spokojeně. Neuměla patrně odolávat jako pan Herman Cohen a ostatní, protože to byli muži. Myslela na obnos, který měl být snad už zaplacen, a na jeho protějšek - zbytek rodiny, jako by to byla hůl o dvou koncích, sevřená právě uprostřed pevnou kostnatou rukou pana Brenskeho. Kdy chtěla tato ruka udeřit a kdy podepřít? A chtěla vůbec někoho z nich podepřít? Nebylo to přece jen průhledné? Kateřina Horovitzová jedla své kroupy s příměsí stále jasnějších pochybností, ale o mnoho moudřejší tím nebyla. Ona však dojedla do poslední krupky.

Pan Brenske už tecT nepřišel a Herman Cohen si vybavoval Kateřinu Horovitzovou a snažil se pochopit její stav, který o tolik právě ulehčil; chápal, že její poplašenost byla obsažena v létech, o něž tady žily ona a její rodina nepoměrně déle než on, a že tudíž byl v jejich zemi a v jejich přítomnosti a v jejich nervech stále a nepřetržitě obsažen tábor. Byl zase tam, kde nechtěl dlít ani duchem, ale nebylo v jeho silách to odpudit. Patřil k tomu všemu, dokud byl na této temné půdě, poznamenán řádem krve, a patrně to v něm zůstane i na tamté straně. Kola vlaku se znovu ozvala povědomým tlučením. A tak se už zase neusmíval. Měsíce, roky, roky, každý den. Každou hodinou, minutou a každou vteřinou. A oni, vyčleněni z davu, byli jen za zdí synagógy a pronikli tím, jako by už stačily samy stěny, z nichž čišel studený van a jména, která pfestala být jmény; jak tedy teprve museli proniknout tamti. A tak už ani Kateřina Horovitzová nezůstala v jeho představě sama. Ale lidé prostého stavu byli vždycky odolnější, pomyslel si. A pocítil závist i zadostiučinění a teprve naposled obojí popřel. Netroufl si dokonce ani příliš vzdychat. Vrátil se v duchu k penězům. Bylo jich vydáno mnoho. A mnoho jich naštěstí ještě zbývalo. Držel se jich jako mnohostranné opory, jejíž kořeny jsou bohudík ještě zapuštěny sdostatek hluboko. Ale dosahují tak daleko, kde končil duch tábora a začínaly představy spojené s minulostí, kterou byli odkojeni? Přece znovu Kateřinu Horovitzovou politoval. Byla to lítost upřímná a odváděla ho od nejistot týkajících se jeho samého. Naštěstí vlak stále ujížděl pravidelnou rychlostí, v níž byla nevyslovitelná hojivost.

Asi po třech hodinách jízdy vstoupil do kupé Kateřiny Horovitzové znovu pan Brenske ve svém náramném cestovním obleku; omluvil se, jde-li požádat nepřímo o značný obnos za dodatečné výdaje s příbuznými, včetně její rodiny, třebaže ví, že se v její osobě neobrací přímo na plátce, ale že by vzal s povděkem, kdyby o tyto peníze požádala spolu s ním pana Hermana Cohena ona sama, i když ví, že ona sama mu je nemůže dát, a uvedl sumu, která ji přimrazila. „Vím totiž, a doufám, že právě vy, slečno Horovitzová, mne pochopíte, jak těžko vydávají své peníze lidé, kteří více a lépe než ostatní znají, kolik a jaké radosti lze za peníze mít. Ne každý o tom má pravý přehled. V tomto bodu jsme spojeni a spoléhám na vás. Je s tím krátce svízel, chceme-li peníze od těch, co jich mají mnoho, ba nejvíce, to už mám opravdu ověřené. Ale důvodů k placení je víc, nežli by se mohlo zdát. Jsou tady neočekávané položky za stráže, vlaky, energie, služby poštovních orgánů a tak dále, zkrátka za všechno, a na konci je loď. Tuším, že vy sama jste z prosté, lze říci bez obalu chudobné rodiny. Takové jsou alespoň mé dosavadní kusé zprávy o vašich blízkých. Jediný majetek, který jste prý zanechali našim varšavským fondům, byly dva staré šlapací soustruhy na dřevo. Takoví lidé vydělávají peníze těžce, ale neznají většinu svého života jejich cenu. Myslím, že oba soustruhy byly vašemu otci a dědovi právě proplaceny, aby měli něco na cestu, mimo velké výdaje, o nichž byla řeč prve a které nejdou na jejich úkor. Brzy se tedy, jak doufám, všichni sejdete. Uvidíte."

Vypadal v civilním obleku jakoby s nějakou cestovní horečkou, jak už se blížili k přístavu a k další cestě po moři. Byl v něm náhlý a dosud nepoznaný spěch, jako by chtěl ještě mnohé stihnout a nechtěl si nechat vzít věci z rukou.

„Ani nevíte, dojaké míry záleží konečné zúčtování na zdaru toho, co vysvětluji, a jak je na tom závislý i zdar toho, co už je vproudu." Kateřina Horovitzová si prodělala celá muka nejistoty, bude-li moci být uhrazeno tolika penězi takové množství lidí, a cítila, zeje ohroženo už i to, co se stalo. Spolu s panem Brenskem šla mlčky do vedlejšího kupé a dívala se oddaně na pana Hermana Cohena. Ten se tvářil velmi překvapeně a téměř dotčeně, jako by o ostatních pánech v té věci zapochyboval. (Zase mu vytanula nemístná poznámka pana Klarfelda.) Trvalo chvíli, než polovina pánů podepsala. Pan Freddy Klarfeld vznesl opět týž protest.

A pan Cohen řekl tentokrát za sebe: „Nejsme hokynáři. Musíte přece vidět, co se děje a oč jde. Nejsme na burze ani v demokratické sněmovně." Mnozí pánové svůj podpis přesto zdržovali. „Za kolik peněz ještě stojíme?" A teprve pak příklad prvních a především zase pana Cohena strhl ostatní. „Vydržíme to?" zeptal se pan Siretzsky. Několik pánů však přece jen připojilo ke svým podpisům doušku: „Zbytek až po vyřízení." Pan Cohen okamžik přemýšlel a pak s tím šel k panu Brenskemu.

Než mu však předal příslušné poukazy, řekl prvně Kateřině Horovitzové to, co dlouho předtím chtěl: že se pro ni tam venku jistě najde vhodné místo v kabaretním podniku pana Rappaporta-Liebena. „,Gondola!, to znamená tolik jako loď: ale kormidlo té první nemáme v rukou my, nýbrž pan Brenske a jeho nadřízení. Zato potom už budete u kormidla vy sama. Jste mladá, všechno na vás teprve čeká."

Usmála se téměř srdečně, bez jistoty, že se jí to opravdu týká. „Můj dědeček říká: aby vám bůh jazyk pozlatil," řekla panu Cohenovi. Jak to opravdu bylo se soustruhy, které zůstaly v jejich bytě?

A pak se pan Cohen odvážil tlumočit panu Brenskemu, zda by alespoň část dodatečných posledních podílů neměla -pro splnění obchodních zvyklostí a uklidnění pánů, z nichž někteří („nerad bych jmenoval") projevili jistou malou netrpělivost- být uhrazena až po všem. Záruky tu přece byly-v pravoplatných podpisech. Pan Brenske se zamračil a bez obalu řekl: „Věřil jsem, že jednám s pány, kteří viděli a poznali svět. Měl jsem dosud o vašich mravech a vaší společnosti určité, nebojím se to říci, vznešené představy. Na každý obnos už je připraveno na mém psacím stole potvrzení s kolkem naší říše. Nevím, proč by se něco, co je nad slunce jasné, mělo komplikovat nějakou douškou. Ani my nejsme partnery, kteří přišli na svět, aby se něčeho doprošovali, třebaže nepatříme do žebříčku plutokracie. Mohl bych se právem, o němž jste se prve zmínil... Nu, nebudu zbytečně jitřit rány, které jsou mezi námi -jak vidím, bohužel -stále otevřené... Naše říše vás vyčlenila ze zajatecké masy, vypravila vám speciální vlak, vyřešila výměnu a předurčila váš osud. Vagóny, v nichž sedíte, patří ke zvláštní soupravě první důležitosti. Mezi strážemi jsou příslušníci tělesných standard. Byl jsem k vám přidělen, třebaže na mne čekají ještě jiné úkoly. Při veškeré skromnosti jsem nucen se ohradit. Mám plné právo být dotčen; milióny lidí z mateřského tábora a z přičleněných táborů by se rádo vidělo na vašem místě. Bez důvěry nemohu dále pracovat. Vrhá to křivý stín i na ty, co mi důvěřují. Prosím, rozhodněte se. Sdělte ostatním, co ještě nepodepsali, mé stanovisko. Ale rozhodněte se rychle, bez doušky."

Pan Brenske odešel velmi zachmuřen. Zbývalo tedy rozhodnout. V«átil se za okamžik právě tak strohý a uražený, jako prve odešel. Pan Cohen dokonce tentokrát nestačil ani tlumočit souhlas ostatních pánů. Pan Brenske se vytasil, jak se hned ukázalo, s novým požadavkem, přičemž nevypustil ani ten dřívější, totiž aby pan Cohen a ostatní vyplatili za prvé tedy milión zlatých franků jako pokutu za zdržení, které stálo říši mnoho ztrát, protože s těmito penězi se už počítalo, za druhé další milión pro loď, kterou bude nutno na tento obnos pojistit, má-li být výměna ještě realizována. A za třetí - a to se týkalo jen pana Cohena a Kateřiny Horovitzové - aby vzali laskavě na vědomí nepředvídanou okolnost, vyplývající z poslední depeše. Šel z něho chlad a strach a pan Cohen byl náhle naměkko.

„Slyšeli jste mne dobře?"

„Ne," řekl pan Cohen. „Ne... docela." Ale slyšel znamenitě do všech podrobností, a byl předem blízek souhlasu. „Pánové," řekl náhle pan Brenske mírněji, než se tvářil, „někdy, a to mi věřte, je tato výměnná akce úkol, který se zdá být nad mé síly. Já vím, že máte peníze, ale vím také, že pro své peníze máte už své uplatnění, jste lidé, kteří svůj osud řídí pevným záměrem a nelibují si v nahodilostech. Jen nerad sem vnáším určité rušivé prvky. Ale mohl bych citovat jednoho našeho spisovatele, který napsal, že někdy si člověk myslí, že pohne světem, a zatím po něm ani pes neštěkne. Před tím není provždycky pojištěn nikdo, ani já, ani vy. Nu..." Pan Brenske si povzdechl a pokračoval: „Prosím vás proto, abyste po všem, co jsem musel uvést pro své důvody, měli porozumění (a zvláště vy byste ho měl mít v dostatečné míře), že tyto věci neurčuji já sám a že ani pro mne není vyhnutí. Ale ukazuje se, že vás každé prodlení stojí příliš mnoho, než aby si z toho někdo nebral výstrahu, a že také naše ztráty neúměrně rostou."

„Oč tedy běží?" zeptal se neklidně pan Herman Cohen. „Snad by se tedy neměla naše věc komplikovat," a nechápal, v jaké souvislosti k tomuto sdělení panBrenske nechal přivést Kateřinu Horovi tzovou. „Nuže," řekl pan Brenske, „pokud se týká vás a slečny Horovitzové, pravda je trpká, vaše úřady ji odmítly připsat ná váš pas a nový cestovní průkaz neplatí; je tu nebezpečí, že by se musela z těchto byrokratických důvodů rovněž i ona připojit až k druhému transportu." Kateřina Horovitzová strnula. „Nevím, do jaké míry vám záleží na tom, abyste odjeli spolu, ale sám nevím, co v tom podniknout," dodal chladně pan Brenske. „Vaše úřady jsou k nám nedůvěřivé, snad nás v osobě Kateřiny Horovitzové z něčeho neblahého podezírají. I to je jen plod toho, jak nás naši nepřátelé ve vašich zámořských zemích tupí, jak na nás štvou a pomlouvají nás. Už jsme jim dali najevo, kdo to je, tanečnice bez valnějších zkušeností, příliš mladá na to, aby byla v takových službách."

„Domníval jsem se, že to záleží na vás," řekl Herman Cohen. „Jen do jisté míry," odpověděl pan Brenske. „Je to příslušnice Generálního gouvernementu, čili naše příslušnice, a vaše úřady se k tomu nevyjádřily -ani při jejich obvyklé stručnosti - příliš lichotivě. Bylo nám sděleno, že celá věc by byla možná, kdyby to byla vaše žena; předpokládají zřejmě, že víte, koho si vzít, vy jako jediny nejste dosud v takovém svazku; ale naše úřady nemohou z důvodů rasového zhanobení oddávat takové páry, iako je váš; jsou tu přísná nařízení; a ani nevím, zda byste vůbec touto cestou chtěli..." Kdysi sdělil pan Brenske svému podřízenému Schillingerovi svou zkušenost, že komu se chce nejvíc lhát, tomu je třeba hledět upřeně a bez přestávky do očí. Působí to nevinně a pravdivě. A také se zmínil o nutnosti orientovat se vždycky na vhodně vybranou osobnost. „Jste vdovec, jak je nám známo." A pan Brenske si zase vzdychl, jako by tím trpěl a jako by nevyslovenou prosbou žádal o pomoc a porozumění. „Jistě, chtěl bych," vydechl pan Cohen, „je to per forma a jistě i slečna Kateřina Horovitzová by souhlasila."

„Ano..." řekla Kateřina Horovitzová, „souhlasila bych... nevyhýbala bych se... ani... druhé možnosti..."

„Co se týče mne, mám-li vám poradit, může se druhá možnost protáhnout," řekl pan Brenske dotčeně. „Ale jak samozřejmě chcete. Každý je strůjcem svého osudu. Ani my nemůžeme dělat více než všechno."

„Když se pan Cohen uvolil... byla bych tedy... vděčná..." řekla Kateřina Horovitzová sklíčeně. „Pak tedy zbývá otázka svatby. Muselo by se to stát v táboře; jinde, jak jsem řekl, to prakticky není proveditelné."

„Ale nejsme přece prašiví," namítl Herman Cohen. „To jsem neřekl," bránil se pan Brenske, „ale předpisy jsou předpisy a platí v celé naší zemi."

„Nejsme přece o nic horší než kdokoli jiný."

„Je to právní řád a ať je to jakýkoli právní řád, musíme ho respektovat, my jako tuzemci a vy jako cizinec. Nedá se nic dělat, nejste naši lidé."

„Nemůžeme to provést mimo tábor?" zeptal se Herman Cohen. „Prakticky je dnes pro vás všechno mimo tábor vyloučené," odpověděl pan Brenske, a dodal: „To všechno samozřejmě zdrží celý vlak a prodraží náklady, ale k tomu ještě - a to je další potíž -je třeba okamžitě obrátit, protože zatímco tu spolu hovoříme, vlak ujíždí k přístavu a celé se to protahuje."

„Prosím, udělejte to tedy," požádal pan Cohen.

Díval se na Kateřinu Horovitzovou a věděl, že kdyby teď selhal, zradil by sám sebe a své lepší svědomí. Ale na okamžik byl i v jeho duši osud Kateřiny Horovitzové na nitce. Ale lekl se temna v sobě a rychle si veškeré pochybnosti vyvrátil. Nebylo už východiska. A přece váhal. „Chcete-li to udělat bez vědomí pánů," řekl pan Brenske, „anebo jen tak, že se jim to prostě pomocí stráží sdělí, aby nebyli překvapeni, až dojde k návratu,pak se i to může provést; alejak jistě věříte, je to komplikace a práce navíc," a pan Brenske to dělal-podle toho jak se tvářil - opravdu jen z vlastní iniciativy. „Prosím vás o to tedy," řekl znovu Herman Cohen ztěžka. A nato podepsal další poukaz. Ani nestačil v duchu přičíst tuto částku k celkovému obnosu; to udělal až za chvíli, když Kateřina Horovitzová byla zavedena stráží z chodbičky do svého kupé, a byl rád, že u toho je sám a že se podepisuje za ostatní tak, jak by se možná oni sami zdráhali. „Děkuji," řekl pan Brenske stroze: „Je toho tolik, že nevím při nejlepší vůli, co dřív. I na tohle vám okamžitě nechám vystavit kolkované a ověřené potvrzení. Každý haléř je svědomitě zanesen a nic se neztratí. V konečném zúčtování nebude nejmenší chyby."

Pan Cohen ani ostatní neviděli od této chvíle pana Brenskeho celou dobu, co jeli nazpět. Pan Cohen jen děkoval své osamělosti v kupé za to, že nemusel ostatním vysvětlovat, proč se vracejí. Někteří pánové to ani nepoznali, protože bylo zatemnění a měli za to, že vlak je v některém nádraží přesouván toliko na další kolej. Ale nějak to za pana Cohena zařídil po určité době sám pan Bedřich Brenske. Náhle zastavili a u rampy byl tábor. Ve stanici se pak opět objevil pan Brenske a řekl, že ještě není ráno, teprve úsvit, a že jsou tedy už zase v mateřském táboře, a že je třeba s obřadem spěchat, aby před novým zatemněním byli znovu v přístavu. „K uskutečnění naší výměny je nutný soumrak, mlha a noc, abychom byli kryti," opakoval. Bude to stát každého pána jen tisíc zlatých franků a za loď pro všechny společně dalších tisíc dolarů, protože právě tolik stojí zdržení plavidla, a to v jakémkoliv přístavu, třeba i podřadném, jako někde v Havaně nebo na Haiti, natož v docích, které si vyžadují kvalitní ochrany protiletadlového dělostře-lectva a zvýšené protipožární pohotovosti. Není to už žádná vysoká částka, jistě ji poukážete rychle, a všechna potvrzení pro konečné zúčtování jsou pro vás přihotovena. Kdybych nemusel, ani bych už před vás s nějakými požadavky nepředstupoval."

„Mohla bych tedy pozvat rodiče?" zeptala se Kateřina Horovitzová s podezřením. „Ovšem, ano, jakápak by to byla svatba bez rodičů? I když je to tentokrát, jak víme všichni," dodal pan Brenske, „svatba jen naoko, abyste se dostala ven; a slyšel jsem, že právě odepisují někde mimo naše nejbližší sousedství své soustruhy na dřevo; nebudou třeba hned po ruce; nu, nevadí; ale nejdříve musíme zavolat příslušnou osobu, která to všechno zařídí z posvěcení svého původu a své víry."

„Ano," řekl pan Cohen. Bylo nepříjemné, že byli zase v táboře. Nezmírnilo to ani to, že pan Brenske k tomu přičinil vždycky slovo „mateřský". Pánové Taubenstock a Rauchenberg si drželi ruce na kapsách s pasy a pánové Samuel Landau a Leo Rubín se dívali na pana Cohena téměř vyčítavě, jako by opravdu jen on zavinil, že jsou opět tady. Několik pánů upřelo své zraky na Kateřinu Horovitzovou. Zachytila jejich myšlenky a v duchu se všem omluvila a do očí jí vstoupily slzy.

„Zatím se, pánové, nesmí nikdo ze svého místa vzdálit," řekl pan Brenske přes celou chodbu vozů, vzájemně propojených; „a protože jste byli už jednou odbaveni a vyčleněni z mateřského tábora, nesmí nikdo ani dovnitř. Toto rozhodnutí je, bohužel, už v této věci konečné a není proti němu odvolání." Nechal stráže otevřít dveře; nebylo to ani nutné, protože všichni beztak všechno slyšeli poprvé německy a pak v překladu. Z kupé pana Rappaporta-Liebena se ozvalo: „Nedám už ani zlatku! Dost toho kejklířství!" Bylo to nevhodné, všechno se zaměřilo ke svatbě. „Je možné, když už jsme tady, kdyby si to někdo z pánů přál, že by tu zůstal a byl vyměněn za někoho z uvedených příbuzných. Kvůli počtu míst na lodi bych to musel vědět hned," dodal pan Brenske. „Nedám už ani pětník a chci odjet, je-li to vůbec cesta k nějakému odjezdu," křičel i nadále pan Rappaport-Lieben a pan Herman Cohen vyplnil poukázku na příslušnou částku za něho sám. Z jednotlivých oddílů se ozvalo napomínání, platící hlavně panu Rappaportu-Liebenovi. „Umoudřete se!"

„Nejste malé dítě, abyste nevěděl, v jaké jsme situaci."

„Tak to nemělo být," volal ze svého oddílu pan Rappaport-Lieben. Ale ve společnosti němých strážců se přece jen ještě při veškeré odvaze bál vystrčit hlavu. „Jsme přece už žebráci," dodal. „Pan Rappaport-Lieben už nemá příbuzné, kteří by mu vypomohli, kdyby to bylo nutné?" zeptal se pan Brenske s porozuměním pana Hermana Cohena. „Jistě," odpověděl rozhodně a skoro nazlobeně pan Cohen, „všichni máme takové příbuzné; není třeba hned věšet hlavu pro nějaký pakatel, když už jsme tolik zaplatili." Mínil to dvojsmyslně a pan Brenske to přešel. Dovolil, aby se vytáhlo zatemnění, a tak spatřili všichni pánové na obou stranách tábor, jak ho opustili zkraje noci, když přišel soumrak; viděli komíny, dýmající hustě, a lidi v mundúrech, jako měl včera krejčí v synagóze, a mnoho vojáků v žabích uniformách a posádky v kulometných věžích, tak jak si toho včera přece jen nemohli dopodrobna všimnout. Pan Rappaport-Lieben spatřil první, jak jeden voják zastřelil blízko vlaku u drátů nějakou ženu a pan Leo Rubín zase nevěřil svým očím, když se dva mladí vojáci tahali o dítě, které držel jeden za ruce a druhý za nohy, až se podělili. „Je to hrozné, co se to děje?" zařval pan Rappaport-Lieben. „Jsme podvedeni," opakoval Rappaport-Lieben, který se kdysi, dokud byl doma, chodil občas podívat do svých jatečních ohrad a viděl stáda skotu, z nichž každé jen přicházelo na porážku a žádné už se nevrátilo. „Přece bychom měli mít možnost domluvit se přímo s patřičným zástupcem," řekl zase pan Lowenstein. „Dám raději zatáhnout žaluzie," přešel pan Brenske jeho poznámku. „Nevím, co se děje, dám to hned vyšetřit a potrestat." Vyšel na okamžik ven a hned se zase vrátil.

Pan Lowenstein se znovu dožadoval rozmluvy se zástupci Mezinárodního červeného kříže, jakkoli bylo jasné, že tím zmenšuje zcela zjevně svou osobní míru důvěry v dané slovo pana Bedřicha Brenskeho a také nepřímo důvěru ostatních, právě tak, jako pan Rappaport-Lieben, a k tomu ještě teď, když byli zase na půdě tábora a měli dostat písemná potvrzení všech vydaných peněz a vysvětlení toho, co se to dělo venku. „Nuže, na tomto místě je to vyloučeno," ozval se hned pan Brenske, „to říkám přímo a mrzí mne, že musím opakovat věci již jednou zevrubně vyložené. Toto prostranství kolem je výlučně naše hájemství a vztahují se na ně vojenské příkazy. Uznejte přece sami, pánové, že by to nešlo, i kdybych třeba já osobně už nakonec chtěl přimhouřit oko. Co kdyby později zástupce, kterého se jeden z vás dovolává, naší vlídnosti a našeho pozvání sem zneužil? Třebaže se dovolávám vaší důvěry, musím se v tomto ohledu, poctivě řečeno, odvolat i k jisté nedůvěře z naší strany. Jde o věci vyššího, pohříchu státního významu, kde hledisko jednotlivců znamená začasté jen málo. Opravdu mne mrzí, že to musím říkat stále znovu."

Bylo deštivé ráno uprostřed září a pan Brenske k věci prve tam venku řekl, že to bylo nedorozumění; zeptal se zároveň, je-li už příslušná částka podepsána, protože -jak současně uvedl - zvláštní depeší se mu právě sdělilo, že počet německých zajatců, určených k výměně, byl snížen na polovinu a k vyrovnání zeje třeba poukázat další milión zlatých švýcarských franků. „Připadám si jako bankovní úředník a ne jako voják tajného oddělení," posteskl si pan Brenske. „Je mi to skoro už proti mysli. Naštěstí peníze máte a věřte, že vám někdy až závidím, jaké krkolomné okolnosti vám to pomáhá překlenout. Rád bych vám od této chvíle říkal už jenom věci příjemné. Mám takové tušení, že jsem už tak daleko, pokud z vojenských důvodů nebude rozhodnuto jinak. Ale i to, co si myslím, že tohle je opravdu už náš poslední požadavek, mne uklidňuje. V této ruce držím vaše příslušné potvrzení. Konec konců nebyl tento poslední požadavek způsoben naší stranou. Ani nebylo v našich silách předpokládat nepředpokládané. Miluji korektnost, a proto pravím : nedá se nic dělat, pánové, chcete-li vyrovnat v odpovídajících hodnotách nabídku vašich úřadů za menší počet německých zajatců, musíte to zaplatit." A ti pánové, kteří prve sledovali jako pan Lówenstein, Rubín a Rappaport-Lieben otevřenými okénky vlaku tábor, sahali po svých plnicích perech a podepisovali. Pan Oto Rauchenberg hleděl svýma modrýma zúženýma očima za skly ve zlatých brýlích na staženou žaluzii a mlčel jako téměř po celou tu cestu sem a odtud a znovu sem. Kouř zahlcoval rodící se den a vlak stál nehybně. Byla to nepříjemná nehybnost; všichni za chvíli seděli jako opaření. „Zařizuji vše potřebné, abychom se zde dlouho nezdržovali," pravil pan Brenske, jako by jim nahlížel do duše. „Můžete se volně pohybovat," řekl, „ovšemže pouze uvnitř; nechoďte však k východům z vagónu. Ve svém vlastním zájmu."

Všech devatenáct pánů bylo okamžitě před oddělením pana Hermana Cohena; vznášeli němé dotazy - k němu i jeden druhému; pohyby brv i brad, zřítelnic i rukou ukazovaly směrem k táboru, ale jen beze slov, protože stráže byly stále přítomné. Kouř byl všude a lidé tam venku se pohybovali jako stíny kulometných věží. Pan Rappaport-Lieben plakal. „Viděl jsem smrt tisíce krav, jalovic a býků... vím... co toje..."

„Nesýčkujte."

„Nic už, proboha, nepři vdávejte."

„Vytrvejte."

„Doma o tom nemají tušení..."

„Mám rodinu, děti..."

„Pořád ještě máme naději."

„Máme jí málo, ale máme ji."

„Nikdo z nás to přece nezavinil."

„Měli jsme se starat jen o sebe."

„Nevykoupíme se ani krví."

„Nedejme se rozložit..."

„Vyčkejme, co bude."

„Dost!"

„Ani svatba, ani pohřeb... nic..."

„Pánové, máme ještě mnoho peněz, oni to dobře vědí a v tom je nejen naše naděje," řekl hlasitě pan Herman Cohen, „ale i naše sebevědomí. Držme se. Jsme přece lidé, kteří něco znamenají." Ale pan Rappaport-Lieben stále vzdychal. „Jatka... tisíce hovad... peníze, důstojnost a nakonec vždycky krev..." Pan Rauchenberg neustále hleděl na žaluzie, jenže jeho oči tu neviděly nic jiného než to, co se prve stalo. Náhle mu jeho zlaté brýle spadly a zdálo se, že si na ně omylem sám šlápl a sklo se rozbilo napadrť. Nikomu si však slovem nepostěžoval.

Vlak stál už hodnou chvíli ve stanici a topení přestalo pracovat. Všem bylo zima, i panu Hermanu Cohenovi. A Kateřina Horovitzová, která se styděla za to, že některé z výčitek padly na její vrub a že návrat opravdu zavinila a že kvůli ní tu mrznou, a která viděla prve právě to, co pan Rappaport-Lieben, se zahalila do kožichu. Pan Brenske dal mezitím vyčistit prostor na dohled od vlaku, aby se snad neopakovalo to, čemu říkal nedorozumění, a dal zavolat ze sušárny vlasů při třetí spalovně rabína Dajema z Lodže, aby provedl obřad. Už přišel. To přítomné pány trochu uklidnilo. Jen pan Rappaport-Lieben říkal slovo jatka. Pak se pozornost upřela na starce. „Počínejte si, jako by nebyla válka, toliko s přihlédnutím, že nesmíme opustit vagón, jsme-li již jednou vyňati ze stavu," řekl pan Brenske. „S modlitbou?" zeptal se rabín Dajem udiveně, jako by to mohl provést i jinak. „Řekl jsem, jako by nebyla válka, abychom tedy viděli svatbu, jak se sluší. Stačí vám prostor tohoto kupé?" Rabín Dajem se rozhlížel po celé déli vagónu a u každé tváře se zastavil a chvíli ji zkoumal; přikývl krátkozrakému pohledu pana Oto Rauchenberga i slzám Rappaporta-Liebena a nakonec spočinul na Kateřině Horovitzové. „Ty to máš být, ty má opuštěná?" A pohladil ji velmi jemně po tvářích. „Jako broskev a jako květina, ty má maličká," dodal. „Vím, vím," mluvil jakoby sám k sobě, „nebude tu už tvá matka a nebude tu tvůj otec a nebude tu tvůj děd i tvých šest sester... ty má nespravedlivá ... myslíš, že děláš dobře, když ani tady před nikým nepoklekáš...? Jen stůj... jen stůj..." Pan Brenske ho nechal mluvit a suše se usmíval. „Ale teď už více díla než řečí," prohodil jakoby pobaveně. „Co je k tomu třeba? Víno? Nechám přinést víno. Předměty pro tento rituální obřad potřebné? Je jich tu tolik, že by se nestačili oddat všichni vaši mužové a ženy ani do soudného dne. A tady je soudný den každý den, není-liž pravda?" Rabín Dajem z Lodže přikývl. „Není to i na tomto posledním místě bůh, který řídí naše kroky, kamkoli kráčíme, kdekoli stojíme, kdekoli klečíme a kdekoli umíráme?" zeptal se. „Není snad navzdory všemu všudypřítomný, neviditelný, nanejvýš spravedlivý?" Kateřina Horovitzová upřela své zraky na starého muže a hledala odpověď na otázku, která v ní svítala, jako už včera, když na ni hleděl krejčí. „Naše oddanost k němu je nekonečná."

„Prosila jsem, aby tu směli být moji lidé," řekla náhle Kateřina Horovitzová panu Brenskemu. „Ano, jenže jsem je dal shánět a jsou patrně na dezinfekci, s ohledem na jejich příští určení; a my spěcháme, i když ne snad bůhvíjak, tedy přece jen - do jisté míry, abychom nezmeškali další soumrak; a pak, vaše svatba je pouze, abych tak řekl, ukázková; to celé se dělá jen proto, aby mohly být pořízeny papíry a vaše zapsání do pasu Hermana Cohena."

„Je možné, abychom odtemnili okna?" zeptala se Kateřina Horovitzová. „Ty má nedobrá, nemoudrá," řekl rabín Dajem z Lodže a zase ji pohladil po vlasech. „Nechtěj to. "„Nu, k věci," pobídl přísněji pan Brenske.

Stařec provedl obřad přípravy a zpíval, a nikdo jeho zpěvům dost dobře nerozuměl; také asi proto, že ostatních devatenáct mužů s americkými pasy, i pan Herman Cohen, jakožto dvacátý, byli trochu nervózní; jako by byli mohli spatřit i při zavřených oknech čistou pláň mezi jednotlivými ulicemi tábora. Široko daleko se tu rozprostíraly jen sloupy a dráty a unikaly do daleka, ba nedohledna. Sama rampa s kolejemi jako s nitěmi ze stříbra a hlíny přicházela a odcházela do oněch míst, kam by dosáhlo lidské oko. „Svědkem budu já a některý ze strážců, je-li to možné z hlediska vaší rasy," nabídl se dobrodušně pan Brenske. „Myslím, že mne nikdo nebude podezírat ze zhanobení, když to udělám jen právě tak formálně jako vy dva a jako ostatní," dodal. „Ty má poslední," přerušil ho stařec nejasně. „Jedenkrát světlá a tisíckrát pohaslá."

„Kupředu, kupředu, i s tímhle se musí někdy spěchat," řekl znovu pan Brenske pobaveně. Stařec pak promlouval na prastaré svatební téma, o svedení, které je skoro vždycky silnější než síla odolávat mu, a o svazku mezi mužem a ženou, které vede velemoudrý vládce světa, jenž svým slovem stvořil vesmír, slunce, měsíc a nesčíslné hvězdy, a potom o náklonnosti a lásce, věrnosti a oddanosti, aby Kateřina Horovitzová a Herman Cohen stáli za všech okolností a poměrů, za všech událostí a případností u sebe a nikdy se neopouštěli. „Nu, a zpívat se nebude?" vložil se do slov starce pan Brenske. „Tisíckrát pohaslá," opakoval stařec.

Písně rabína byly spíše pohřební než svatební, ale nikdo neměl chuť se ptát proč a pan Rappaport-Lieben zase křičel, že toho už je dost. „Jsme tu jako skot...!" Pak stál rabín Dajem z Lodže stranou, nevšímaje si pana Rappaporta-Liebena, právě tak jako si ho nevšímal pan Brenske, a zpíval, nechávaje jednu ruku na zatemnění okna kupé, aby je snad někdo z přítomných pánů nechtěl znenadání otevřít násilím, a druhou ve vzduchu žehnal Kateřině Horovitzové, která se bála, že rozumí, proč zpíval zpěv za mrtvé. „První a poslední," říkal, a „mlha a noc a mlha a oheň". Vjeho slovech rozuměla ještě výroku „odpustil jsem", který se několikrát opakoval, a pak právě naopak, „neodpouštěj", a zachvěla se. A pak řekl tu větu, z níž porozuměla více, o přístupu do svatyně a o občerstvení z pramenů edenských. Byla bledá jako falešná nevěsta, kterou prve líbal pan Herman Cohen na rty, jak je to nutné při židovských svatbách.

„Jdi už, ty náš zpěváku, nezdržuj náš odjezd, beztak máme naspěch," řekl náhle pan Brenske a pokynul, aby se stráže ujaly rabína Dajema z Lodže a připravili ho k odchodu. „Netrvalo to tak dlouho, abychom tím ztráceli ještě více. Nuže, zase se rozejdeme."

Stařec s modrýma kněžskýma očima, který ve svém vězeňském šatu oddával Kateřinu Horovitzovou a Hermana Cohena, aby mohla být připsána na jeho pas, zpíval stále ještě stoje těsně u nich, než se ho ujal v podpaží strážce zleva a pak zprava; zpíval však bezustání, aniž cokoli k něčemu podotkl, jako by to měl přímo nakázáno panem Brenskem, takže vznikal dojem, kromě té chvíle, kdy hladil Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako by to byl člověk už nepříčetný. „Budu se za tebe modlit, ovečko," řekl ještě, „jsem pánem v sušárně vlasů, ty má krásná, a ty je máš tak lesklé a hebké jako černé hedvábí. Tam jsou mé ostatní ovečky a k nim musím spěchat, protože ony spěchají proti své vůli ode mne. První a poslední a poslední a první, jediná, jediná. Neutekou-li mi ony, neuteču jim ani já, ani ty, má urostlá, ty má nešťastná, ty má přenešťastná." Pan Brenske ho poplácal po bedrech jako koně. Působilo to podivně, nebylo patrně nic zvláštního na tom, co udělal, jako by na to už starý muž přivykl. Šel, právě jak to prve označil pan Rappaport-Lieben, jako kus hovádka, tupě a bez vlastní vůle.

Adjutant přinesl do vagónu panu Brenskemu depeši, z níž plynulo, že je teď nutno přece jen ještě něco zaplatit. Pan Brenske se dlouho beze slova a výmluvně díval. Snad se už doopravdy styděl a zdráhal se to vyjevit. „Musíme být mužní " řekl. „Napříště bych osobně už poslal odvolání." Rappaport-Lieben vykřikl, že si to už nenechá líbit a že nemá švába na mozku, že celá komedie s rabínem je pro malé děti a že chce okamžitě odjet. „Buď anebo!" řval. „Ani středověcí loupeživí rytíři to nedělali takhle! Ožebračili jste nás. Co ještě chcete?"

„Podezírá nás snad pan Rappaport-Lieben právě jen z toho?" zeptal se náhle klidně a věcně pan Brenske, jako by mu jeho vlastní slova prve vrátila pocit důstojnosti. „Poněkud se vyznám ve starých dějinách. Vím, co se dělo v Persii, v Porýní i v Podunají, i při řece Donu. Ba, znám i dějiny lichvy. Nechci tu soudit, kdo byl tehdy vinen, ani metat los, kdo nevinen. Nemohu s vámi však především souhlasit, mám na to pouze jiný názor." Pan Vladimír Arnstein z Oděsy a pan Hanuš Adler z Nového Yorku uchopili Rappaporta-Liebena pod paží. „Odkud jde ten kouř z komínů, to jsou nějaké továrny?" křičel Rappaport-Lieben, a dojem svatby a umírněných i významných slov pana Brenskeho byl už nadobro pokažen. „Pane Rappaporte-Liebene..." Kateřina Horovitzová stála jako viník. Okamžik tu bylo nové napětí. Nikdo nevěděl, co mladá žena udělá nebo co chce udělat. Ale Herman Cohen vytáhl plnicí pero a podepsal. Tím bylo možné přihotovit se znovu k odjezdu, aby byli před večerním šerem v přístavu a aby za nového soumraku -jak právě znovu zdůraznil pan Brenskekonečně vypluli. „Papíry budou hotovy během cesty, nebudeme se tu už zdržovat," řekl pan Brenske ještě navíc a usmál se jako někdo, kdo má těžší práci, než by se mohlo zdát. „Všechno spěje téměř nepřestajně k bodu, který jsme už určili." Potom každý z pánů dostal přesné vyúčtování svých výdajů na vlastní výpalné. Vlak opouštěl táborovou rampu se staženými žaluziemi pro zatemnění. Kateřina Horovitzová vydržela sedět celých osm hodin jízdy naprosto nehnutě, aniž se jí pan Herman Cohen před strážemi za tu dobu, co směli sedět spolu, na cokoli zeptal. - Večer, než se setmělo, přišel pan Bedřich Brenske a řekl, že město, které je omýváno mořem, jak možná slyší oba dva, je hanzovní město Hamburk. „Je to staré a slavné německé město, a vidíte, že naše sliby byly splněny. Ostatně uvidíte, že budou splněny do posledního písmenka. A nyní spatříte moře a..." Nechal strážemi vytáhnout zatemnění a na molu, jak Kateřina Horovi tzová a pan Herman Cohen viděli, se houpala veliká loď s nápisem „Německo". „Nuže, sami shledáváte, že nevěřící Tomášové, pokud mezi vámi nějací byli, se musí cítit zahanbeni."

„Loď," řekl krátce pan Herman Cohen. Atak jako včera krejčího, políbila Kateřina Horovitzová v této chvíli Hermana Cohena na rty. A tak to bylo řečeno ještě dvacetkrát, a pak stokrát a možná tisíckrát, v každém kupé, kde se zdvihly záclony, v mnoha jazycích.

„Loď,"

„přístav,"

„moře,"

„cesta,"

„konec,"

„začátek".

„Škoda, že tu není matka a otec a děd a moje sestry," vydechla Kateřina Horovitzová dojata a vzrušena jako ještě nikdy. „Budou právě tak ohromeni, jako jste vy," poznamenal pan Brenske a usmál se téměř vděčně. Díval se jim vždy upřeně do očí. „Chceme vyřešit všechno v klidu. Jsem korektní partner v téhle hře. Prosím, svolejte sem ostatní," poručil ještě pan Brenske a dal strážím pokyn. Pan Brenske nezačal, dokud sem nevstoupili jeden za druhým, téměř v abecedním pořádku, tak, jako když včera před soumrakem četl seznam: pan Adler, pan Arnstein, pan Bettleheim, pan Ekstein, pan Gerstl, pan Ginsburg, pan Klarfeld, pan Landau, pan Lówenstein, pan Rauchenberg, pan Raven, pan Rubín, pan Taubenstock, pan Schnurdreher, pan Siretzsky, pan Vaksman, panVarecky, pan Zweig a naposled pan Rappaport-Lieben, který zůstal i nyní částí těla na chodbičce; pan Brenske se měl ke slovu teprve teď: „Mám k vám poslední žádost. Možná, zeji tušíte, a protože jste svým způsobem výjimečné osobnosti, obávám se vašich námitek a snad i protipodmínek, které by mohly ohrozit naši věc těsně před zdárným zakončením; zdůrazňuji předem, že je to skutečně náš poslední návrh a že za ním stojí naše nejvyšší místa. Věc dospěla k uzavření. Je to jistá částka zlatých franků, nutná k tomu, aby tato loď, kterou vidíte, zvedla kotvy. Možná, že tuto částku nemáte sami - nikdo také nemá v úmyslu připravit vás o více, než byste snesli -ale že ji mají vaši příbuzní. Víme, že máte vlivné bratry, ženy a mnozí z vás už dospělé děti v samostatném postavení. Jsem poněkud už unaven, proto omluvte mou stručnost. Za druhé tedy očekáváme, že napíšete svým příbuzným venku dopisy, jak jsme s vámi zacházeli. Musím vám říci otevřeně, že vedoucím lidem docela nahoře na tom záleží, jaké to budou dopisy a zda jejich znění bude sdostatek vděčné. Přiznávám to bez obalu, naše záležitost se chýlí ke konci, nemáme už času nazbyt. Co nestihneme nyní, nestihneme už nikdy. Proto sleduji jen věci nezbytně nutné. Napište tyto dopisy, které půjdou zvláštní kurýrní poštou do vašich zemí, jak sami uznáte za vhodné; ale přimlouval bych se za to, abyste je napsali tak, že by se z nich mohla vyčíst všechna velkorysost, s jakou jsme s vámi zacházeli. Nejde tu o nic než o možnost, kterou máme. Aby i sýčkové s nejčernějšími pohledy museli mlčet. Samosebou, není možné vás nutit, a ani by to nebylo etické. Očekáváme, že to uděláte sami. Pohleďte, jaká nádherná loď na vás čeká!" (Panu Bettleheimovi zvlhly oči; pohled na loď mu proplouval slzami.) „Dívejte se na moře, které je připraveno nést tuto loď k cíli, jaký jste jí vy i my určili. Konec této cesty už není v nedohlednu. Pokud jde o text telegramů vašim příbuzným ohledně poslední částky, je přiložen k listům papíru, který vám stráže rozdají. Přimlouvám se za to, abyste zbytečně neotáleli. Tak jako jsou tvrdé a neústupné vaše úřady, zejména pokud jde o zahrnutí jedné naší významné vojenské osobnosti do kontingentu výměny, tak jsou — jako v ozvěně — neústupná i naše vyšší místa. Proto, prosím potřetí, zaplaťte a napište."

Každý strážce opravdu podal všem papír a obálku, vždy v jiné barvě nebo alespoň v odlišném odstínu. „Zač nás máte, myslíte si opravdu, že jsme padlí na hlavu?" vykřikl Rappaport-Lieben, ale pánové Klarfeld a Landau ho stroze okřikli, takže to pan Brenske mohl přejít, jako by se nic nestalo. „Můžete se vrátit na svá místa a psát." Všichni psali, kromě dvou lidí, a to byl Rappaport-Lieben, který byl bílý jako křída, a Kateřina Horovitzová, která neměla komu psát, protože všichni její příbuzní byli už notnou dobu mrtví. V duchu si přibližovala obraz rabína Dajema z Lodže, hledala v jeho slovech a nacházela; bylo to téměř v souladu s poznáním nebo tušením Rappaporta-Liebena, který teď řval ve svém oddělení: „Je to podvod, je to hnusný, dryáčnický klam; nikdo jaktěživ ani špičkou prstu u nohy nevstoupí živ na tuhle loď; nikdo se ani malíčkem, ani nehtem nedotkne moře a nikdo to nepřežije. Je to zločin ! Žaluji... a varuji vás..." Pan Brenske vstoupil do uličky, ale odjinud už nepřicházel hluk; všechna kupé byla plně zaměstnána; všude se psalo; pouze v tomto oddělení seděl a nyní stál - mezi strážemi - neukázněný příslušník těchto jedenadvaceti, kteří se prozatím chovali tak vzorně a disciplinovaně. „Nenapíšu ani řádku, ani kdybyste ze mne krájeli maso zaživa," vykřikoval zbělaly Rappaport-Lieben a pan Brenske pokynem ukázal strážci, že má otevřít dveře ostatních oddělení dokořán. Nyní bylo všechno zvlášť dobře slyšet; pan Rappaport-Lieben nezřízeně řval, ale ostatní pilně psali, nechávajíce si telegram s krvavou sumou výkupného až nakonec. „Co to tam máte v těch budovách s komíny," křičel Rappaport-Lieben, „z čeho to šlehají plameny ve dne v noci, jaké jsou to podivné továrny, nač jsou ty pece, kam šly ráno ty mlčenlivé průvody? Kdo to rve na kusy malé děti? A kdo nás ožebračil, že už nechce naše peníze, ale peníze našich příbuzných, a pak bude chtít peníze našeho souseda a pak peníze lidí z vedlejší ulice a ze všech měst a z celého světa? Já už to nemohu vidět. Nechci to vidět! Můžete mě také zavraždit!"

Měli bychom mít přece jen alespoň jedinou možnost hovořit s nějakým směrodatným pánem z Mezinárodního červeného kříže," šeptal najednou pan Oskar Lówenstein. Měli by také oni sami, jak se mi zdá, projevit určitý zájem, nebo bychom jim to měli připomenout... zcela krátce..."

Jeho hlas zněl úzkostně jako nikdy. Kdesi v spodním proudu tohoto hlasu zněla hluboká dotčenost, a ještě hlouběji křivda. Rappaport-Lieben se díval pohledem člověka, který nenávidí, a znovu řval: „Skončete to hned, nač ještě čekáte. Jakýpak Mezinárodní červený kříž. Zlaté oči, které ho uvidí. Nevěřím. Je to úkladná a loupežná vražda. Tady už neplatí žádné právo! Tady platí jen smrt..." Možná, že v jeho řevu byla jistá vznešenost, ale nikdo z ostatních příslušníků skupiny, kromě Kateřiny Horovitzové, ji v tom nezaslechl.

Pan Brenske nahlédl do několika oddělení a stoupl si tak, že Kateřina Horovitzová viděla, jaký udělal smutný obličej. Neviděla však jeho ruku, kterou dal pokyn strážím, aby zakročily. Stalo se to uprostřed křiku Rappaporta-Liebena, že i tato loď je šalba a klam a že se na ni nikdy nedostanou, protože jinak by tu vlak tak dlouho nestál, a že nevěří ani tomuto vlaku. Když Rappaport-Lieben křičel, že zažil jiné Německo a že doufá, že i po jeho smrti se Německo pozvedne a očistí z tohoto smetí a že ti, co mu vládnou, jsou zločinci, víčka pana Bedřicha Brenskeho se s nechutí přivřela; strážci vytáhli své pistole a Rappaporta-Liebena zastřelili. Nato se rozestřelo ticho a pan Brenske řekl Hermanu Cohenovi nahlas, aby to všichni slyšeli: „Lituji, že se to stalo, nedal jsem k tomu ani patřičný rozkaz, viděli jste sami, že jsem ani nestačil zakročit, čekal jsem, že se vymluví, byl to snad jenom záchvat. Někdy to přichází z přetlaku dojmů. Opravdu toho lituji. Máte už dopisy a telegramy? Rád bych pokročil v naší věci ke konečnému řešení."

Stráže vynesly mrtvolu Rappaporta-Liebena ven a pak bylo slyšet zacvaknutí dveří u posledního vagónu; zpáteční cestou přinesli strážcové zřejmě již předem připravenou studenou hostinu a roznesli ji do jednotlivých oddělení; byl to jakýsi malý banket na železniční zastávce; rozkrájená a rozporcovaná nadívaná holoubata a vybrané kousky bílého kachního a krocaního masa, saláty po francouzském a německém způsobu, bílé pečivo a tmavý vojenský chléb spolu s jablečnými mošty a pivem a bílým moselským vínem, paštika z vojenských konzerv, podle toho, na co měl kdo z přítomných pánů právě chuť. Holoubata vypadala jako pečené vrány. „Doporučuji, abyste se posílili," řekl pan Brenske. „Mám také už hlad." Všichni se s podivnou pomalou ochotou nebo odporem pustili do jídla, zejména pánové v zadních kupé, pan Schnurdreher a pan Vařečky, zatímco strážím, jež setrvaly většinou na místě, se očividně sbíhaly sliny. Neupokojoval je ani vzájemný cit, ani pýcha, ani společný osud, ani společné účty dal a má dáti, měli náhle jen všeho dost a hlad a žízeň. Pan Klarfeld si puntičkářsky upravil bílý lněný ubrousek. Pan Ota Rauchenberg nesnědl ani kousek, ani se nenapil. Tvářili se, jako by nikoho z nich najednou nic jiného už nezajímalo. Mezitím někdo zvenku zase přibouchl dveře vlaku. -Pan Brenske sesbíral dopisy a uvedl to starostí o to, aby se obálky nezamastily. Byly to krásné dopisy, i když snad stručnější, než očekával, a napsané roztřesenými prsty. Nechal na ty nejkostrbatější ještě dodatkem poznamenat, že neuhlazenost písma připadá na vrub jedoucího vlaku, což pánové Adler, Schnurdreher a Lówenstein okamžitě a -ačkoliv na sebe navzájem neviděli - téměř stejnými pohyby a gesty učinili. Pan Freddy Klarfeld dokonce trval na tom, že svůj list přepíše načisto. „Budeme čekat na odpověď vašich příbuzných," řekl teď unaveně pan Brenske. „Dívejte se zatím na loď a jezte, je to poslední večeře u nás; doufám, že na této přístavné koleji nebudeme prozatím nikomu překážet." Vlajky německé říše a Spojených států, pověšené sestersky vedle sebe na dvou ocelových tyčích mříží u dveří byly náhle, aniž si kdo všiml, kdy se to stalo, staženy na půl žerdi. Stráže z oddělení Kateřiny Horovitzové a Hermana Cohena, které odnesly Rappaporta-Liebena a přinesly potravu se vrátily a sedly si na svá místa. Než bylo vidět, kdo to ie padla v jednom oddělení poznámka, že už jdou celníci. Tato poznámka v různých odstínech prošla všemi odděleními. „Není to opravdu nádherná loď?" zeptal se pan Brenske Kateřiny Horovitzové, které bylo zima a která si teď vyhrnula límec kožichu až nahoru, takže zakryla své hedvábné vlasy, a přisvědčila. „Třebaže neradi poklekáte před lidmi a věcmi," pokračoval pan Brenske, „tahle krásná loď si to opravdu zaslouží."

„Velmi krásná. Stále si nedovedu připustit, jak nám bude, až budeme smět mávat z tamté strany na rozloučenou," podotkl pan Cohen potichu. Pan Brenske se usmál. „To není špatně řečeno."

„Cekáme na celníky?" zeptal se pan Cohen.

„Ne, takovými maličkostmi vás obtěžovat nebudu. Nemáte přece před námi žádné tajnosti. Nebo snad ano?" Odešel, aniž řekl kam a kdy se vrátí. - Hodiny plynuly. „Snad mluví se zástupci Mezinárodního červeného kříže," řekl ve svém oddělení pan Lówenstein, aby to slyšeli vedle, takže to bylo, jako když se v celách přes zdi domlouvají vězňové.

„Někdo z nás by u toho měl být."

Čekalo se na telegrafické odpovědi a nálada poklesla, protože bankovní konta už byla prohrána.

Šlo teď o konta příbuzných. Loď se tiše houpala; za skly oken se skvěla na modrém a šedém moři jako královna a její název „Německo" byl výrazně znát na přídi i na zádi. Na lodi bylo ticho, posádka zřejmě ještě nedostala pokyn připravit strojovny k činnosti. Jeřáby přístavu stály v pozadí, tady v těch místech bylo molo nejklidnější; ani to nevypadalo, alespoň odtud z vlaku, jako by ještě zuřila válka. Bylo příjemné se dívat a bylo v tom mnoho nevyslovitelné melancholie.

Za tři hodiny přišel pan Brenske. „Pošta už dávno odešla." A jen o poznání mrzutěji dodal: „Nu, nezdá se, že by vaši blízcí nebo vaše vysoké úřady hořeli touhou vás spatřit. Výměna po této stránce vázne. Podobnou vlažnost jsme při této akci ostatně už pozorovali ze strany vašich úředních míst hned na počátku. Jako by si i u vás spíše než vás samých vážili o poznání více vašich bankovních účtů... a také některých našich vojenských činitelů... ale nechci být netaktní... Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá... Nemá-li se den před večerem chválit, neměl by se ani hanět... Žádný z těch pánů ovšem ještě svůj konec nevyhrál. Válka a nepřátelství se patrně v některých ohledech nevyhýbá ani této akci výměny; nemůže přece u vašich blízkých cit ustoupit před obchodem. Nebo snad ano? Zdá se, že i Mezinárodní červený kříž je tu bezmocný. Také slečna Horovitzová nebyla ještě připsána na pas pana Hermana Cohena. Ale neztrácím naději, v tom a v ničem. Vyřídil jsem už urychleně další eventuality."

„Co tím chcete říci?" otázal se Herman Cohen. „Nebudu vám nic tajit. Jsme v této chvíli nuceni zaplatit loď a oželet vše, co bylo k tomuto účelu vynaloženo. Je to škoda, ale není to ještě konec. Odříkáme na pokyn našich vyšších míst plavbu, protože ochota druhé strany (nemyslím tím přímo vás, ale vás se to ovšem přímo i nepřímo také týká), zůstala na bodu mrazu." Stráže na neviditelný pokyn pana Brenskeho stáhly zatemňovací žaluzie, takže loď zmizela z očí naráz všem, kteří ji dosud při slovech pana Bedřicha Brenskeho sledovali. Kateřina Horovitzová si vzpomněla na Rappaporta-Liebena, ale zároveň s tím na rabína Dajema z Lodže a na krejčího. Už ji nenapadlo klečet. Moře hučelo, zdálo se nesmírně vzdálené od mola. Teprve pak se jí vybavila celá rodina, od děda, otce a matky až po malou Leu, mnoho drobných útržků dětství. „Co se stane nyní?" zeptal se pan Cohen pomalu. „Znamená to, že jsme byli podvedeni?" Chvěl se mu hlas.

„Volám k odpovědnosti Mezinárodní červený kříž," řekl Oskar Lówenstein. „Žádám o tuto možnost."

„Byla to lež? Byla to až dosud jen lež?" opakoval pan Cohen. „Ani v nejmenším," odpověděl pan Bedřich Brenske. Díval se mu co nejupřeněji do očí. „Ani v nejmenším, opakuji. Znamená to jen změnu. Nejsme také sami o sobě pány situace, abychom mohli překonat svůj vlastní stín. Očekávali jsem zkrátka od vašich souvěrců tolik ochoty, ne-li ušlechtilosti a pohotovosti, jako tomu bylo u nás au vás. O úřadech nemluvě, protože to jsou, abych tak řekl, instituce jaksi neosobní a bylo by pošetilé čekat zde někdy na soucit a porozumění. Nuže, tak tomu není. Ti, co jsou na svobodě, nemají tolik soudného přitakání k věcem nutnosti jako vy; sytý hladovému nevěří. Ale nevzdáváme se ještě; i pak - míním odřekneme-li plavbu - zbývá na poukázaném obnosu ve Švýcarsku tolik peněz, abyste se dostali právě tam a abyste se pak postarali už sami o sebe. Nechal jsem jistou část peněz volně k dispozici. Budeme se muset opravdu už vzdát péče o vás. Bohužel se to protahuje. A na všech stranách máme jiné starosti. Chápete asi sami, jaké starosti mám na mysli. Bojím se jen vaší škodolibosti, na kterou máte možná v této chvíli právo, a proto tyto starosti dopodrobna ani neuvádím. Nevím také, budu-li moci s vámi až tam, ale vynasnažím se. Chci tuto věc dovést odpovědně a jako čestný muž až do konce. Je tedy nutno napsat alespoň nové dopisy, v nichž byste podrobně vypsali, kde vás mají vaši lidé čekat. Napište, že jde o prodlení několika hodin. Nemyslím, že by se věc ještě teď prodlužovala. Pouze hodin. Vydáváme se na cestu hned. Změní se pouze trasa a kdoví, k čemu je to dobré, je-li dnes moře tak nebezpečné. A pokud jde o zástupce, který věc prostředkuje, hovořil jsem s ním už prve, když jsem byl venku. Myslím, že nedosahuje svou mocí tak daleko, abychom ho přeceňovali." Není prostě tak vlivný, jak bychom si přáli. „Co to má znamenat?" zeptal se znovu a ještě tišeji Herman Cohen. „Jak jsem už vysvětlil," odpověděl pan Brenske. „Jsou zde mezi námi někteří jednotlivci," namítl Herman Cohen, „kteří se už zdráhají věřit." Pan Brenske se zamyslel, zaváhal a konečně rozhodně řekl: „Je to pak jejich a ne naše chyba."

„Proč jste zastřelili pana Rappaporta-Liebena?" zeptal se najednou Freddy Klarfeld. „Jsme přece zajatci, vše bylo tak svědomitě vedeno, listiny, peníze, pan Rappaport-Lieben vám bude chybět do počtu."

„Ano, bude nám chybět do počtu," připustil pan Brenske. „Nemělo se to stát a já to přiznávám a snažím se to i vysvětlit; některé stráže jsou nedůtklivější na svou rasu a na pokyny našich vůdčích vedoucích než snad často sami tito vedoucí. Všichni soukmenovci zkrátka nemají v krvi právo královské milosti a sílu anebo schopnost snášet a odpouštět urážky říše. Tomu se není co divit. Jsou to jen prostí lidé. Hrubé násilí je nám cizí, ale jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Mohu toho litovat, nemohu to však měnit. Je válka a pokládejte pana Rappaporta-Liebena za válečnou oběť. Mohl přece za okolností, jimiž procházíme bez vzájemné viny, dostat i tyf nebo spálu či, dejme tomu, zánět ledvin, mohl šlápnout na nevybuch-lou minu, být zasažen střepinou, mohl se nalokat otravného plynu. Zmiňoval jsem se přece i o tom. Musí se počítat s oběťmi na naší i na vaší straně."

Za chvíli byly dopisy napsány. „Dojdou včas?" zeptal se Herman Cohen. „Chci v to doufat, můžete mi věřit," odpověděl pan Brenske. „Jsme ve vašich rukou a očekáváme, že splníte, co jste slíbili a co jsme zaplatili."

„Ovšem, ovšem," řekl zamyšleně pan Brenske. „Myslím, že na této zemi nežije, chci říci, že byste možná mezi poledníky a rovnoběžkami glóbu nenašel jediného člověka, který by to mohl vyvrátit. Stane se všechno, jak jsme řekli. Konečné řešení už je na dosah ruky. Sami se přesvědčíte. Vaše starosti shoří jako seno. Ze zkušenosti mohu osobně dosvědčit, že lidé často nevěří některým věcem, které se jich nejbytostněji týkají, dokud se o nich nepřesvědčí právě na vlastní kůži. Je to velmi zajímavé, opravdu. Ale to už jsem v této chvíli zase odbočil a každého především zajímá jeho vlastní záležitost. Nesmíme se dát deprimovat. Chceme odepsat navzájem likvidace této výměny z našich položek co nejspolehlivěji. Musíte poslouchat. Než budeme na místě, které vás všechny uspokojí a proti němuž, doufám, nemáte námitek, chci vynaložit nejlepší ze svých schopností, abych tuto cestu pro každého z vás učinil snesitelnou. Jsem si jist, že už nebudete protestovat, dovedu-li vás ke konci. Bez kázně by se to však jen ztížilo."

„Co se stane s panem Rappaportem-Liebenem?" zeptal se pan Leo Rubín. „Pokud jde o Rappaporta-Liebena, jakkoli toho lituji, musím říci totéž, co jsem řekl už o vaší svatbě se slečnou Horovitzovou," poznamenal pan Brenske. „Předpisy v naší říši zkrátka nedovolují pohřbít Rappaporta-Liebena v této půdě; i proto -nejenom kvůli dezinfekci - se musíme zase zastavit cestou do Švýcar v některém táboře; není to ostatně takový kus trati, jak by se mohlo na první pohled zdát; mám na mysli ten nejbližší; a nebude-li účelné nebo možné stavit se v nejbližším, vrátíme se do našeho mateřského tábora; museli bychom tam zajet tak jako tak, i kdyby nebylo Rappaporta-Liebena, kvůli dezinfekci, kterou nařizují švýcarské úřady a o níž jsem se už prve zmínil (a tak to vezmeme už jedním vrzem obojí). Jsme závislí i na tom. Švýcarsko nepatří k říši. Nu, ale nejdříve bude Rappaport-Lieben řádně pohřben, abyste byli klidní; sám se mu postarám o vhodný pohřeb. Jednou budou mít možná tito zemřelí právě takové podmínky jako neznámí vojíni. Položíme sem k výročí tohoto dne květiny. Nu, a to je zatím vše; peníze už nebudeme chtít; všechno už je zaplaceno a vyrovnáno. Pánové, doufám, že nebudete ztrácet trpělivost. Prosím vás o to a přimlouvám se za to. Než mine noc, budeme možná už ve Švýcarsku. Záleží to i na vás." Pak se pan Brenske odebral ven, vrátil se a řekl: „Vaši situaci by ulehčilo, kdybyste napsali ještě další dopisy. Jednak vám uběhne cesta a jednak si tím nakloníte naše nadřízené, které netečnost vašich příbuzných a úřadů ohledně lodi značně zamrzela. A zbytek času prospěte, ať jste na místě čerství a svěží. Má někdo hlad, žízeň nebo potřebu lékařského ošetření?"

Vlak stál i pak ještě hodnou chvíli bez hnutí na rampě; potom k němu připojili jinou lokomotivu; z toho, co bylo slyšet, zřejmě parní. To připomnělo Kateřině Horovitzové černý dým v místech, kam se vracela, když se konečně dostali do pohybu a jeli dlouhých sedm hodin bez jediného zastavení, hlídáni každý ve zvláštním oddílu.