Na místě mateřského tábora se pan Bedřich Brenske omluvil, zmizel v německé správní budově a vyšel po notné chvíli oblečen do nové šedozelené uniformy s čapkou. Byl čerstvě oholen a snad i vykoupán. Shromáždili se všichni před podzemní svlékárnou na malém prostranství, ohraničeném dvojími dřevěnými dveřmi a samozřejmě kolem dokola ostnatými dráty. Byly to velmi pevné dveře. Pan Brenske řekl: „Abychom vás po lhůtě, kterou jsme již telegrafovali na místo, mohli vyměnit za naše zajatce -a doufáme, že to budou právě ti, které chceme a na kterých nám zalezl - musíme vás, jak již víte, znovu dezinfikovat. Odpadá očkování proti tyfu a černým neštovicím, protože jste nebyli zajati v poli, nýbrž v zázemí, a proto zde jsou jiné předpisy. Nevylučuji ovšem, že vás později budou očkovat sami Švýcaři, kteří jsou v této věci velmi úzkostliví, a že budete muset strávit pár hodin v tamější karanténě. Dezinfekce vašich oděvů a koupání však je nutné už tady. Není to ovšem nic tak strašného a hovořím o tom hlavně kvůli pořádku a aby mi nikdo nemohl vytýkat, že jsem zanedbal něco, co jsem mohl učinit pro zdar věci a co mi nedělalo žádnou zvláštní potíž. Za těmi druhými dveřmi, jak sami vidíte, je svlékárna. Neděláme s ničím zbytečné tajnosti. Bohužel, není tu oddělení pro ženy. To jsem nestačil v té rychlosti zařídit. Ani bych na to už nikoho nesehnal. Také východ je druhou stranou. Ale to jsou, s ohledem na válku, jen lapálie. Není to - vidíte sami - žádná zvláštní architektura. Je to tu velmi jednoduché. Je třeba respektovat polní podmínky. Pánové, prokázali jste -jak tu stojíte - zatím vzornou kázeň a nemusíte se za nic stydět. Měl jsem už co dělat s množstvím vašich lidí a přál bych jim váš rozhled a vaši trpělivost. Tato trpělivost byla, je a bude i nadále základní podmínkou zdaru této věci. Nehleďte na jisté nepohodlí, o to vás osobně prosím. Toto je místo, které -jak připouštím a zároveň zdůrazňuji - neoplývá ani pro nás zbytečným přepychem. A ještě chci podotknout: jsme zase přechodně na půdě tábora; z toho důvodu je nutné -pro nás i pro vás - naprosto nezbytně zachovávat všechna nařízení, protože předpisy jsou svaté. Poslouchejte proto, co vám teď řeknu. Svlečte si boty, zapamatujte si číslo věšáku, a až se vrátíte chodbou z druhé strany, stoupněte si už bez říkání každý zase ke svým věcem; aby nedošlo k nesrovnalostem, které by nás později zdržovaly, odevzdejte cestovní pasy, peníze a cenné předměty do připravených skříněk na lavicích pod věšáky; po koupeli je dostanete od přítomných stráží zpět. S personálem z místních služeb, prosím, o ničem nehovořte." Pan Brenske se maličko rozkročil a suše zakašlal. „Dal jsem připravit pro pozdější dobu studenou mísu, aby nás už nic ani v nejmenším nezdržovalo. Právě jsem se také dověděl, že s námi pojede už odtud celou cestu švýcarský lékař, v jedné osobě současně guvernér Mezinárodního červeného kříže. Letoun s tímto doktorem zrovna přistává na zdejším letišti." Nemohl se dívat všem přítomným pánům najednou upřeně do očí, ale dělal, co mohl. Stráže byly stejně hustě rozestavěny kolem dokola jako předtím v synagóze. Ale na to už byli všichni zvyklí a tak si toho nikdo valně nevšímal. Svým způsobem se tato podzemní svlékárna a koupelna podobala synagóze, kde předtím byli; a to napadlo shodou okolností zároveň pana Cohena i pana Rauchenberga, který bez brýlí špatně viděl. Bylo to možná i pronikavostí pohledu pana Brenskeho, který si to také myslel a zřejmě neztrácel trpělivost a zájem, jakkoli se jeho poslání s nimi protahovalo a také zaplétalo. Snad se těšil, jak si v době jejich cesty odpočine. Teprve teď si všimli, že za zdí podzemní svlékárny zvenku, za řetězem stráží v žabích uniformách, stála skupina mužů ve vězeňských mundúrech; v jedné chvíli se Hermanu Cohenovi dokonce zdálo, že tam spatřil i krejčího. Pan Brenske, rozkročen teď ještě o poznání víc, jako by čekal, až se začnou řídit jeho pokyny, nasadil vážnější a trochu nakyslý výraz, snad proto, že se ještě nikdo neměl k činu.
„Je…
