Za chvíli bylo na dvoře jedenadvacet lidí, kteří si navzájem neviděli na špičku nosu, protože soumrak už skutečně přicházel. Muži ve stejnokrojích, kteří je celou dobu jednotlivě hlídali a kteří stáli už beztak dost hustě rozestavěni kolem synagógy a uvnitř a u staveb v zahradě při ní, přišli blíž; zdálo se, jako by tvořili s těmito jedenadvaceti stíny jakousi jednotu. Zahrada se celá potápěla v temnu. Vlašské ořechy s hladkými kmeny střídaly naprosto pravidelně hrušně a třešně, rozlévající své větve kupodivu nízko nad zemí, a strohé angreštové keře se překrývaly vyššími trsy lískových oříšků. Celá družina splynula a pan Brenske požádal o ticho (přestože nikomu nebylo do řeči), aby mohl promluvit, jak prve slíbil, ke všem shromážděným a aby to, co měl tlumočit pan Cohen, bylo řečeno všem a zevrubně. Odvedle z tábora sem přicházel kouř černější než soumrak; valil se vlna za vlnou a podivně páchl. Kateřina Horovitzová si ucpávala nos celou tu chvíli, co pan Brenske mluvil; měla neustále týž vtíravý dojem, jako by kouř nevycházel z komínů v táboře, ale přímo z jeho úst. Popírala v jednom kuse sama sobě, co už věděla možná z domova a co tušila z náznaků krejčího, jako by se taková pravda příčila i chápání těch, co byli postiženi. Co se to tam vedle pálilo? Jaké to byly látky a kolik jich bylo? Co to jen připomínalo spálenou kůži a tuk; co to mohlo být? Bránila se v duchu důsledkům svého tušení. Nemohla teď už ani dost soudně přemýšlet o rovnítku, které se v ní kladlo mezi zbabělost a touhu žít, ale bylo tu stále mnoho otazníků, které narůstaly, aniž se jen jediný ztratil, a ještě více úzkosti; a pan Brenske chtěl mluvit a z mnoha důvodů pro ni nebylo lhostejné, co hodlal povědět. Snažila se stát rovně a nevěděla, má-li být ráda, jestli se jí to, co bude pověděno, týká, anebo naopak netýká.
„Pánové, a samozřejmě pánové a dámo," začal pan Brenske. „Nastal okamžik, kdy nastupujeme cestu k výměně, která by mohla zdobit naše vzájemné vztahy a o níž pojednává jedna z nejobsáhlejších hlav mezinárodního práva, tuším, že je to hlava osmá, a o které lze mluvit stěží bez pohnutí, protože je to výměna, pro kterou lze získat požehnání bojujících stran i organizace tak ušlechtilé, jakou je právě ta, již mám na mysli, Mezinárodní červený kříž. Je to vskutku krásná organizace, příklad lidské dobrodušnosti na pravém místě, vtělení božského principu do všelidských činů soucitu. Je na nás, abychom tuto výměnu provedli jaksepatří, a jak je jen v našich silách. Víme, co to slovo znamená, jak pro vás, tak pro naše vojáky, kteří stoji možná v této chvíli někde shromážděni stejně tak jako právě vy. Není příliš těžké uhodnout jejich touhy a nahlédnout do jejich myšlenek; podobají se v tomto okamžiku s největší pravděpodobností vašim myšlenkám. Byly časy, kdy se zajatí nepřátelští vojáci pojídali, jejich hlavy se napichovaly na kůly jako trofej; byly i doby, kdy se zajatci vůbec nebrali a kdy meče, nože a smrtící střely triumfovaly. Nuže, dnes zajatci na obou stranách bitevního pole i v hlubokém zázemí každé z bojujících stran nikdy neztrácejí naději, že zase spatří svou milovanou zemi, své blízké, matky, otce, dědy, sestry a někdy i bratry, svůj pluh a kladivo anebo rýsovací prkno, krátce, chci říci, to všechno, co dohromady vytváří smysl jejich života. Vojenské sukno spojuje lidi bez ohledu na jejich původ; vytváří bratrství zbraně, pro které je tato výměna jen jedním z mnoha příkladů snášenlivosti navzdory všem nesnášenlivostem, vzorem mužnosti a vytrvalosti v naději. Vojenská mravní abeceda je přesná, každé písmeno je na svém místě, tak jako v tomto táboře -dejme tomu - život a smrt. Byli jste vybráni mezi šťastné, kterým los společenského postavení předurčil, aby nezůstávali v zajetí, třebaže nezůstanou ani v tomto ohledu ve skutečnosti tak docela bez osobní zkušenosti. V přístavu, asi tisíc kilometrů odtud, vezmeme-li v úvahu naši trať, abychom zmátli nepřátelská (chci říci vaše letadla, pokud by na tento vlak chtěla útočit), v tomto přístav…
