Případ Pelikán (John Grisham)

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Fotograf se jmenoval Croft a pro Post pracoval sedm let, dokud ho potřetí neodsoudili za přechovávání drog, tentokrát na devět měsíců. Když ho propustili na podmínku, prohlásil se za svobodného umělce, a tak také uvedl svou živnost ve zlatých stránkách. Telefon u něj zazvonil jen málokdy. Občas fotografoval lidi, kteří o tom nevěděli. Mnozí jeho zákazníci byli rozvodoví právníci, kteří pro rozvodové řízení potřebovali nějaké špinavosti. Po dvou letech práce na volné noze pochytil pár triků, a teď se považoval za polovičního soukromého detektiva. Když to šlo, počítal si čtyřicet dolarů na hodinu.

Jedním z jeho zákazníků byl Gray Grantham, starý přítel z doby, kdy pracoval u novin, který volal, když potřeboval nějaký choulostivý snímek. Grantham byl seriózní, slušný novinář jen s malým nádechem bulvárnosti, a když potřeboval nějaký špinavý trik, zavolal. Měl Granthama rád, protože se těmi špinavostmi netajil. Ostatní se tvářili tak zbožně.

Seděl v Granthamově volvu, protože tam byl telefon. Bylo poledne a on si právě kouřil svou dávku. Uvažoval, jestli pach kouře zůstane v autě, i když jsou všechna okna otevřená. Nejlépe se mu pracovalo, když byl napůl nadopovaný. Když si člověk vydělává tím, že civí na motely, musí být nadopovaný.

Ze strany spolujezdce vál příjemný větřík a odnášel kouř na Pennsylvania Avenue. Parkoval proti předpisům, kouřil marihuanu a bylo mu to jedno. Měl u sebe méně než jednu unci a jeho kurátor to kouří také, tak co.

Telefonní budka byla půl druhého bloku před ním, na chodníku, dál od vozovky. Se svým teleobjektivem mohl téměř přečíst telefonní seznam, visící z poličky. Fajn. Uvnitř byla tlustá žena, byla jí plná budka, mluvila rukama. Croft si dal sluka a podíval se do zpětného zrcátka po policajtech. Stál na zákazu zastavení. Na Pennsylvania Avenue byl silný provoz.

Dvacet minut po dvanácté se žena vysoukala z budky, z neznáma se objevil mladý muž v pěkném obleku a zavřel dveře. Croft vzal svůj Nikon a opřel si objektiv o volant. Bylo chladno a slunečno, chodník byl plný chodců, spěchajících na oběd. Kolem se rychle míhaly hlavy a ramena. Mezera. Cvak. Mezera. Cvak. Předmět pozorování vyťukával čísla a rozhlížel se. Je to jejich člověk.

Mluvil třicet vteřin, telefon v autě třikrát zazvonil a zmlkl. To bylo znamení od Granthama z Postu. Byl to jejich člověk a mluvil. Croft mačkal spoušť. Grantham mu řekl, aby udělal co nejvíc snímků. Mezera. Cvak. Cvak. Hlavy a ramena. Mezera. Cvak. Cvak. Muž se při telefonování rozhlížel, ale byl otočený zády k ulici. Celý obličej. Cvak. Croft za dvě minuty vypotřeboval celý film se šestatřiceti obrázky a sáhl po druhém Nikonu. Našrouboval teleobjektiv a čekal, až dav přejde.

Naposled potáhl z cigarety a vyhodil oharek na ulici. Bylo to jednoduché. Samozřejmě, na práci ve studiu je zapotřebí talent, ale práce na ulici je zábavnější. Na těchto krádežích tváří skrytou kamerou je vlastně něco zločinného.

Předmět pozorování nebyl mužem mnoha slov. Zavěsil, rozhlédl se, otevřel dveře, rozhlédl se a vyrazil směrem ke Croftovi. Cvak, cvak, cvak. Obličej zpředu, celá postava, jde rychleji, blíží se, výborně, výborně. Croft usilovně pracoval, na poslední chvíli odložil fotoaparát na sedadlo a díval se na Pennsylvania Avenue. Jejich muž přešel a zmizel ve skupině sekretářek.

Je to blázen. Když nechceš být dopaden, nesmíš nikdy dvakrát použít stejný telefon.

Garcia uhýbal. Říkal, že má ženu a dítě, a že má strach. Má před sebou kariéru a spoustu peněz, a když se bude řádně chovat a držet jazyk za zuby, bude z něho bohatý člověk. Ale on chce mluvit. Mlel něco o tom, jak moc chce mluvit, že má co povědět a tak, ale nemůže se rozhodnout. Nikomu nevěří.

Grantham na něho nenaléhal. Nechal ho povídat tak dlouho, aby Croft mohl udělat svou práci. Garcia to nakonec vyklopí. Moc po tom touží. Už volal třikrát a cítil se se svým novým přítelem Granthamem čím dál, tím lépe. Grantham už tu hru hrál mnohokrát a věděl, jak to funguje. Prvním krokem bylo je uklidnit a získat důvěru, jednat s nimi srdečně a uctivě, mluvit o dobru a zlu a mravních zásadách. Potom se rozpovídají.

Fotografie byly nádherné. Croft nebyl jeho první volbou. Byl obvykle tak nadopovaný, že to bylo na fotografiích vidět. Avšak byl protřelý a diskrétní, vyznal se trochu v novinařině a náhodou měl zrovna čas. Vybral dvanáct snímků a zvětšil je na třináct krát osmnáct. Byly vynikající. Pravý profil. Levý profil. Celý obličej při telefonování. Pohled do kamery. Celá postava na vzdálenost menší než sedm metrů. Dobrá práce, řekl si Croft.

Garciovi nebylo ani třicet, byl hezký, typický právník. Tmavé, krátké vlasy. Tmavé oči. Snad španělského původu, avšak pleť neměl tmavou. Oblek byl drahý. Tmavomodrý, pravděpodobně vlněný. Žádný proužek nebo yzorek. Bílá košile se širokým límečkem a hedvábná vázanka. Černé či tmavohnědé špičaté boty s vysokým leskem. Zarážející bylo, že neměl aktovku. Avšak byla doba oběda a on pravděpodobně vyběhl z kanceláře, aby si zavolal, a pak se vrátí. Ministerstvo spravedlnosti bylo jen o jeden blok dále.

Grantham si prohlížel fotografie a díval se na dveře. Sarge se nikdy neopozdil. Byla tma a klub se plnil. Grantham byl jediný běloch v širém okolí.

Mezi desítkami tisíc vládních právníků ve Washingtonu jich viděl pár, kteří se uměli oblékat, avšak ne mnoho. Zvlášť ne těch mladších. Začínali s platem čtyřicet tisíc dolarů ročně a oblečení pro ně nebylo důležité. Avšak pro Garciu byly šaty důležité. Byl příliš mladý a příliš dobře oblečený na to, aby byl vládním právníkem.

Takže je u soukromé firmy, asi tři nebo čtyři roky a bere něco kolem osmdesáti tisíc. Fajn. Takže se jeho pátrání zúžilo na padesát tisíc osob, a ten počet každým okamžikem roste.

Dveře se otevřely a vešel nějaký policista. Přes kouř a opar viděl, že je to Cleve. Byl to slušný podnik, bez hazardních her a prostitutek, takže přítomnost policisty nevyvolala poplach. Sedl si do boxu proti Granthamovi.

"Tys vybral tohle místo?"

"Jo. Líbí se ti?"

"Řekl bych to takhle. Snažíme se být nenápadní, ne? Tahám tajnosti ze zaměstnance Bílého domu. To není legrace. A teď mi řekni, Cleve, vypadám tady nenápadně ve své bílé kráse?"

"Nerad ti to říkám, Granthame, ale nejsi vůbec tak slavný, jak si myslíš. Vidíš ty chlapy u baru?" Podívali se k baru, obloženého stavebními dělníky. "Vsadím se o svou výplatu, že nikdo z nich nikdy nečetl Washington Post, neslyšel o Grayi Granthamovi, a že všem je úplně jedno, co se děje v Bílém domě."

"No tak dobře. Kde je Sarge?"

"Není mu dobře. Dal mi pro tebe vzkaz."

To je malér. Může použít Sarga jako nejmenovaný zdroj, ale ne jeho syna, ani nikoho jiného, s kým Sarge mluvil. "Co je mu?"

"Věk. Nechtělo se mu dnes večer povídat, ale říkal, že je to naléhavé."

Grantham poslouchal a čekal.

"Ve voze mám obálku, celou zalepenou a zapečetěnou. Když mi ji dával, řekl mi bez obalu, abych ji neotvíral a dal ti ji. Dej to panu Granthamovi. Myslím, že je to důležité."

"Tak pojďme."

Prodrali se davem ke dveřím. Hlídkový vůz byl zaparkovaný proti předpisům u chodníku. Cleve otevřel dveře na straně spolujezdce a vytáhl z přihrádky obálku. "Je to ze západního křídla."

Grantham nacpal obálku do kapsy. Sarge nebyl na kradení věcí a za celou dobu jejich vztahu nepřinesl jediný dokument.

"Děkuji, Cleve."

"Nechtěl mi říct, co to je - řekl mi, abych počkal, až si to přečtu v novinách."

"Řekni Sargeovi, že ho strašně miluju."

"Z toho bude určitě celý bez sebe."

Policejní auto odjelo a Grantham spěchal ke svému volvu, teď plného smradu z marihuany. Zamkl dveře, rozsvítil stropní světlo a roztrhl obálku. Bylo to jasně interní memorandum Bílého domu a psalo se v něm o vrahovi jménem Khamel.

Řítil se městem. Z Brighwoodu na Šestnáctou ulici a na jih směrem do centra Washingtonu. Bylo skoro půl osmé, a pokud to sepíše během hodiny, dostane se to do posledního vydání, největšího z půl tuctu vydání, které se začne valit z rotačky v půl jedenácté. Díky Bohu za ten frajerský telefon ve voze, který se styděl koupit. Zavolal Smithe Keena, zástupce šéfredaktora pro vyšetřování, který ještě byl ve zpravodajské místnosti v pátém patře. Zavolal kamaráda v zahraniční rubrice a požádal ho, aby mu sehnal všechno o Khamelovi.

Memorandum se mu nezdálo. Obsah byl příliš choulostivý na to, aby to někdo dal na papír a pak to nechal povalovat po kancelářích jako reklamu na kávu, pitnou vodu v láhvích nebo dovolenou. Někdo, pravděpodobně Fletcher Coal, chtěl, aby se svět dozvěděl, že se mezi podezřelými objevil Khamel, že je to Arab, a že má spojení s Libyí, Íránem a Írákem, zeměmi, v jejichž čele stojí fanatičtí idioti, kteří nenávidí Ameriku. Někdo v tom Bílém domě bláznů chtěl dostat tu historku na první stránky.

Ale je to zatraceně dobrý materiál, a je to zpráva na první stranu. Se Smithem Keenem to měli hotové před devátou. Našli dvě staré fotografie muže, o němž se předpokládalo, že je to Khamel, ale byly si tak nepodobné, že to vypadalo, jako by šlo o dva různé muže. Keen rozhodl, že uveřejní obě. Složka o Khamelovi byla velmi útlá. Spousta pověstí a legend, ale málo konkrétního. Grantham se zmínil o papežovi, o britském diplomatovi, o německém bankéři a o zákeřném přepadu izraelských vojáků. A teď, podle důvěrného zdroje z Bílého domu, podle velmi spolehlivého a důvěryhodného zdroje, byl Khamel podezřelý z vražd soudců Rosenberga a Jensena.

Dvacet čtyři hodin potom, kdy se ocitla na ulici, byla pořád ještě naživu. Jestliže se jí podaří přečkat do rána, začne nový den s novými nápady, co má dělat a kam má jít. Teď však je unavená. Byla v pokoji v patnáctém patře hotelu Marriot, s dveřmi na zástrčku, rozsvícenými světly a s velkým sprejem se slzným plynem vedle sebe na posteli. Její husté, temně rudé vlasy byly teď v papírovém pytlíku ve skříni. Naposled si stříhala vlasy, když jí byly tři roky a maminka jí za to nařezala.

Dalo jí dvě hodiny práce, než vlasy tupými nůžkami ostříhala tak, aby zbyl alespoň náznak účesu. Stejně bude vlasy ukrývat pod čepicí nebo pod kloboukem bůhví do kdy. Další dvě hodiny trvalo obarvit vlasy na černo. Mohla si je odbarvit a stát se blondýnou, ale to by bylo příliš nápadné. Předpokládala, že má co dělat s profesionály a z nějakého nepochopitelného důvodu si v drogerii řekla, že právě to by od ní mohli očekávat. Ale co. Barvu prodávají v lahvičkách, a jestli se zítra probudí a zachce se jí, může ze sebe udělat blondýnu. Strategie chameleón. Může měnit barvu vlasů každý den a dohnat je k šílenství. Značka Clairol má nejméně osmdesát pět odstínů.

Byla k smrti unavená, ale bála se usnout. Během dne svého přítele ze Sheratonu nespatřila, ale čím déle se pohybovala po městě, tím víc se jí zdály všechny obličeje stejné. Je někde tam venku. A má přátele. Když mohli zavraždit Rosenberga a Jensena a vyhodit do vzduchu Thomase Callahana, bude ona snadným cílem.

Nemohla se přiblížit ke svému autu a nechtěla si žádné pronajmout. V půjčovnách si vedou záznamy a oni určitě všechno kontrolují. Mohla by letět, ale určitě mají hlídky na letištích. Jet autobusem, ale v životě si nekupovala jízdenku a neviděla vnitřek Greyhoundu.

Až zjistí, že zmizela, budou očekávat, že chce utéct. Je přece jenom amatérka, malá studentka se zlomeným srdcem, která se musela dívat na to, jak jejího milého vyhodili do vzduchu a usmažili. Určitě udělá zoufalý pokus někam uniknout, dostat se z města, a oni ji chytí.

V této chvíli se cítila lépe v městě. Je v něm milion hotelových pokojů, skoro právě tolik úzkých uliček, putyk a barů, a po ulicích Bourbon, Chartres, Dauphine a Royal vždycky proudí davy lidí. Znala město dobře, zvláště Francouzskou čtvrť, kde se všude dalo dojít pěšky. Několik dní bude denně měnit hotel. Do kdy? To nevěděla. Nevěděla ani proč. Neustálý pohyb se jí zdál za daných okolností rozumný. Ráno se nebude objevovat na ulici, bude se snažit spát. Bude si měnit šaty, kloubouky a sluneční brýle. Začne kouřit, bude chodit s cigaretou v ústech. Bude měnit místa, dokud ji to neunaví, a pak možná odjede. To je v pořádku, že je vyděšená. Nutí ji to neustále přemýšlet. Přežije to.

Uvažovala o tom, že zavolá na policii, ale teď ne. Vyptávají se na jméno a píší záznamy, a mohli by být nebezpeční. Přemýšlela o tom, že zavolá Thomasova bratra v Mobile, avšak nebylo nic, co by pro ni ten chudák mohl v této chvíli udělat. Mohla by zavolat děkana, ale jak by mu vysvětlila tu zprávu, Gavina Verheeka, FBI, bombu v autě, Rosenberga a Jensena, svůj útěk a všechno ostatní tak, aby to znělo věrohodně? Raději na děkana zapomene. Stejně ho nemá moc ráda. Mohla by zavolat několik přátel z fakulty, ale lidé mluví a lidé poslouchají, a mohl by tam být někdo a poslouchat, co lidi říkají o ubohém Callahanovi. Chtěla zavolat svou nejlepší přítelkyni Alici Starkovou. Alice si jistě dělá starosti, půjde na policii a řekne jim, že její přítelkyně Darby Shawová zmizela. Zítra Alici zavolá.

Zavolala do hotelové restaurace, objednala si mexický salát a láhev červeného vína. Celou ji vypije, pak bude sedět v křesle se sprejem v ruce, dokud neusne.