16
Celý den jsem se krčil v příkopu a díval jsem se, jak Adams, Humber a Jud Wilson přivádějí Kanderstega do stavu šílenství.
Bylo to odporné.
Prostředky, jichž užívali, byly v podstatě tak prosté jako jejich systém a skládaly se především z upraveného prostoru na malém, asi dvouakrovém poli.
Kolem celého pole byl řídký, vysoký živý plot, propletený asi ve výši ramen silným drátem, nikoli však ostnatým. Asi o patnáct stop dál uvnitř byl další plot, důkladný, z pilířů a kolejnic, zbarvený větrem a deštěm do šedohněda.
Na první pohled to vypadalo jako v mnoha hřebčincích, kde se uzavírá mladý výběr do vnitřní ochranné ohrady, aby se neporanil o drát. Ale rohy této vnitřní ohrady byly zakulacené, a tak vznikla mezi vnějším a vnitřním plotem jakási miniaturní závodní dráha.
Vypadalo to všechno neškodně. Ohrada pro hříbata, tréninková dráha pro závodní koně... račte se podívat. Kolna na postroje hned za branou v jednom rohu. Nic zvláštního. Všechno jak má být.
Skrýval jsem se pololeže polokleče v příkopu, který se táhl podél živého plotu na konci delší strany pole. Kůlna stála v protějším vzdálenějším rohu, o něco víc než sto yardů ode mne doleva. Vrchol plotu byl seříznutý a zarovnaný, takže skýtal dobrý úkryt pro mou hlavu, ale asi stopu od země rostl vysoký hloh, bohužel však planý a bez listí, takže jím bylo vidět jako sítem. Jestliže se ale ani nepohnu, věřil jsem, že nebudu objeven. Byl jsem sice příliš blízko, než abych se mohl cítit v bezpečí, tak blízko, že jsem ani nepotřeboval dalekohled, ale nebylo tu nic jiného, kde bych se mohl schovat lépe.
Vzadu za plotem a podél pole vpravo se zvedaly holé kopce, za mnou se rozprostírala velká otevřená pastvina v rozloze asi třiceti akrů. Horní konec, který dělil od silnice klín jehličnatých stromů, měli zas před sebou jako na dlani Adams a Humber.
Abych se dostal k příkopu, musil jsem opustit nedostatečný úkryt na poslední, téměř už rovné části kopce a přejít patnáct kroků po opuštěném trávníku ve chvíli, kdy ani jeden z mužů nebyl v dohledu. Ústup by už ale nebyl tak snadný, budu muset počkat až do setmění.
Koňský vůz stál vedle kůlny, a když jsem se opatrně plížil na zvolené stanoviště, slyšel jsem zvonění kopyt na rampě, jak vykládali Kanderstega. Jud Wilson ho provedl vraty na travnatou dráhu. Adams šel za ním, zavřel vrata a pak uvolnil závoru na otáčecích dvířkách vnitřního plotu a upevnil ji napříč dráhy, čímž vytvořil jakousi překážku. Pak šel za Judem a učinil totéž s jinými dvířky o několik metrů dál, takže se Jud s Kanderstegem ocitli v malé ohrádce v rohu. Měla tři východy; vrata vedoucí ven z pole a ony mříže, jež zapadly napříč jako závory po obou stranách.
Jud koně pustil a ten začal pokojně okusovat trávu. Pak s Adamsem odešli a zmizeli v kůlně, kde na ně čekal Humber. Kůlna ze zvětralého dřeva byla postavena jako obyčejné prázdné stání s jedním oknem a rozštípnutými dveřmi, a já si představoval, že Mickey tu zřejmě strávil většinu z těch tří dnů, co byl pryč.
Z kůlny se chvíli ozývalo klapání a chrastění, ale protože jsem viděl na dveře jen ze strany, nemohl jsem zahlédnout, co se tam děje.
Pak vyšli všichni tři ven. Adams obešel kůlnu a objevil se na poli; zamířil nahoru do stráně. Ušel hodný kus až na vršek a stál tam, rozhlížeje se po kraji.
Také Humber s Wilsonem prošli brankou do pole, a nesli mezi sebou přístroj, který vypadal jako vysavač. Byl to jakýsi válec, nádrž, na jejímž konci byla upevněna hadice. Pložili tu nádrž do rohu a Wilson se chopil hadice. Kandersteg se klidně pásl na trávě hned u nich; teď zvedl hlavu a důvěřivě a prost zvědavosti se na ně podíval. A zase ji sklonil a pásl se.
Humber popošel pár kroků k místu, kde se závora stýkala s živým plotem, jako by něco kontroloval, pak se vrátil a postavil se vedle Wilsona, který se díval nahoru na Adamse.
Adams na vršku mávl rukou.
Dole v rohu pole zdvihl Humber ruku k ústům. Byl jsem příliš daleko, abych prostým okem rozeznal, zda to, co drží, je píšťalka, a zase příliš bl…