Bratrstvo (John Grisham)

27

Ze všeho nejdřív chap jako Trevorův nový asistent zjednal pořádek v čekárně a z Janiččiny místnosti vyházel vše, co bylo byť jen vzdáleně ženského. Janiččiny věci dal do krabice: naházel tam všechno od rtěnek a laků na nehty přes arašídové tyčinky a hromádku mírně erotických sentimentálních románků. Dále tu byla obálka s osmdesáti dolary a něco. Pan šéf si ji vyžádal řka, že prý to je drobná provozní hotovost.

Janiččiny fotografie Chap zabalil do starých novin, opatrně je uložil do jiné krabice a k nim přidal i další rozbitné tretky, jaké se povalují po většině psacích stolů na světě. Opsal si její diáře, aby věděli, kdo se tu kdy v budoucnu má objevit. Bez valného překvapení zjistil, že provoz nebude nijak velký. Nikde na obzoru žádné soudní stání. Tento týden dvě domluvené schůzky tady v kanceláři, další týden také dvě, pak nic. Čím více Chap diáři listoval, tím mu bylo jasnější, že od doby, kdy dorazily první peníze od Quince Garbeho, Trevor přeřadil na nižší pracovní rychlost.

Věděli také, že v posledních týdnech Trevor stále víc sází a nejspíš i stále víc pije. Janička nejednou říkala známým do telefonu, že Trevor tráví víc času u Petra než v kanceláři.

Chap se činil v čekárně, balil její harampádí, přerovnával věci na psacím stole, utíral prach, luxoval, vyhazoval staré časopisy a zvoněním telefonu byl rušen jen občas. Brát telefon ovšem měl v popisu práce, a tak se od přístroje moc nevzdaloval. Většinou volali Janičce a on zdvořile odpovídal, že slečna tu už nepracuje. Odpovědi byly většinou variantami na "dobře udělala".

Hned zrána dorazil agent převlečený za truhláře a vyměnil přední dveře. Trevora ohromovalo, jak je Chap efektivní. "Jak jste ho sehnal tak rychle?" vyzvídal.

"Stačí zalistovat ve Zlatých stránkách," vysvětlil Chap.

Po truhláři dorazil další agent, tentokrát v roli zámečníka, a vyměnil všechny zámky v budově.

K jejich dohodě patřilo, že se Trevor přinejmenším po následujících třicet dní nebude scházet s žádnými novými klienty. Dlouho a urputně se tomu bránil, jako kdyby měl skvělou reputaci, kterou musí hájit. A co všichni ti chudáci lidi, co by mě mohli potřebovat, stěžoval si. Oni ale dobře věděli, jak málo práce měl poslední měsíc, a nedali pokoj, dokud na to nekývl. Chtěli to tu mít sami pro sebe. Chap obvolal klienty, kteří měli dohodnuté schůzky, a řekl jim, že zrovna v té době, kdy se měli stavit, musí pan Carson k soudu. Dále jim Chap vysvětlil, že bude složité je přeobjednat, ale až se nějaká skulinka najde, zavolá jim.

"Já nevěděl, že taky chodí k soudu," namítal jeden z nich.

"Ale ano," vysvětlil Chap. "Má teď opravdu velký případ."

Osekali klientelu na minimum; přesně řečeno zbyl jediný případ, kdy se schůzce v kanceláři vyhnout nemohli. Šlo o vleklý spor o vyživovací povinnost k dítěti, ve kterém Trevor zastupoval matku už tři roky. Nemohl jí zčistajasna ukázat dveře.

Janička se u nich zastavila s cílem dělat potíže a přivedla si s sebou cosi na způsob přítele. Byl to šlachovitý pořízek s kozí bradkou, v polyesterových kalhotách, bílé košili a kravatě, takže Chap odhadoval, že prodává ojetá auta. Trevora by bezpochyby dokázal snadno srovnat do latě, ale s Chapem si nic začínat nechtěl.

"Ráda bych mluvila s Trevorem," oznámila Janička a šmejdila očima po nově přerovnaném psacím stole.

"Je mi líto. Má schůzku."

"A vy jste sakra kdo?"

"Jeho nový asistent."

"Jo? Tak si hlavně nechtě platit zálohově."

"Díky za radu. Věci máte támhle v těch dvou krabicích," ukázal jí Chap prstem do kouta.

Všimla si, že police, kde byly časopisy, jsou prázdné a přímo panensky čisté, že je vynesený koš a i nábytek někdo naleštil. V místnosti se vznášel antiseptický smrádek, jako kdyby museli místo, kde předtím seděla, vydezinfikovat. Už ji tu nepotřebují.

"Povězte Trevorovi, že mi visí tisíc dolarů nevyplacený mzdy," prohlásila.

"Vyřídím," kývl Chap. "Ještě něco?"

"Jo, jde o toho novýho klienta ze včerejška. Pan Yates Newman. Řekněte Trevorovi, že jsem si to ověřovala podle novin. Za poslední dva týdny na 1-95 nikdo při autohávárce neumřel. A vůbec nikde není záznam o tom, že by se zabila nějaká Newmanová. Tady něco smrdí."

"Díky. Povím mu to."

Naposledy se rozhlédla, a když spatřila nové dveře, znovu si odfrkla. Její přítel na Chapa poulil oči, jako kdyby se rozmýšlel, jestli se přece jen nemá sebrat a přerazit ho vejpůl, ale pak toho nechal, sebral se a šel. Oba odešli, nic nerozbili, popadli každý jednu krabici a odvlekli je ven na chodník.

Chap je pozoroval, dokud nezmizeli, a pak se začal se vší vážností připravovat na oběd.

 

Včera večeřeli v nové restauraci pár ulic od hotelu Mořská želva, specializované na plody moře, kde bylo pořád nabito. Ceny tu vzhledem k porcičkám byly přímo do nebe volající; právě proto Trevor, nejčerstvější z jacksonvillských milionářů, trval na tom, aby šli zrovna sem. Samozřejmě je pozval a ani trošku nešetřil. Měl v hlavě hned po prvním martini a nebyl s to si vzpomenout, co to jedl. Wes a Chap mu vysvětlili, že jejich klient jim zakázal pít. Pocucávali nehorázně drahou pramenitou vodu a dolévali mu víno.

"Bejt váma, najdu si jinýho klienta," popichoval je Trevor a sám se smál tomu, jak je vtipný.

"Budu muset nasávat za všechny tři," navrhl v půlce večeře, načež se pak tohoto plánu poctivě držel.

Ke své značné úlevě zjistili, že mívá mírnou opičku. Dolévali mu jedině proto, aby si vyzkoušeli, jak daleko to dojde. Trevor byl stále tišší, scvrkával se na židli, a po dezertu dal číšníkovi tři sta dolarů spropitného. Dovlekli ho do auta a odvezli ho domů.

Usnul se svou novou aktovkou položenou na prsou. Když Wes zhasínal, Trevor ležel na posteli v pomačkaných kalhotách a bílé bavlněné košili, s povolenou kravatou, ještě pořád v botách, chrápal a tiskl si aktovku oběma rukama k tělu.

Převod se uskutečnil před pátou. Peníze byly na místě. Klockner jim řekl, ať ho opijí, aby viděli, jak se v tom stavu bude chovat, a ráno ať se dají do práce.

V půl osmé se vrátili k němu domů, odemkli si vlastním klíčem a našli ho víceméně v téže poloze, v jaké jej opustili. Jen jednu botu měl zutou, převalil se napůl na bok a aktovku kryl tělem jako ragbista šišku.

"Vstávat! Vstávat!" hulákal Chap; Wes rozsvítil, vytáhl rolety a dělal co nejvíc hluku. K Trevorově cti je třeba říct, že se snažně vyštrachal na nohy a vyrazil do koupelny. Bleskově se osprchoval a za dvacet minut už se vracel do pracovny s novou kravatou a bez jediného faldu na šatech. Pod očima měl menší váčky, ale usmíval se a byl pevně rozhodnut si to se světem rozdat.

Milion dolarů jednomu pomůže na nohy. Nepamatoval se, že by se kdy vypořádal s kocovinou tak rychle.

Ještě v baru Beach Jáva rychle snědli bábovku a zapili ji silnou kávou, načež se srdnatě vrhli do kancelářské práce. Chap se staral o recepci, Wes o to, aby Trevor zůstal u sebe v kanclu.

Do poledne se jim podařilo dát dohromady několik dalších dílků skládačky. Konečně z Trevora vypáčili jména členů Bratrstva a Wes i Chap umně zahráli, jak jsou překvapeni.

"Tak tři soudcové?" opakovali a nevěřícně kroutili hlavami.

Trevor se usmíval a pyšně přikyvoval, jako kdyby ten mistrovský plán vymyslel sám. Byl by nejradši, aby uvěřili, že to on byl tak chytrý a fikaný, že on přiměl tři bývalé soudce, aby se dřeli s psaním dopisů osamělým homosexuálům, takže on, Trevor, bude moct vždycky jen shrábnout třetinu vyděračské kořisti. Krucinál, vždyť on je v podstatě génius.

Další dílky ale stále nezapadaly a Wes byl odhodlán držet tu Trevora pod zámkem tak dlouho, dokud se nedobere odpovědí.

"Teď něco o Quinci Garbeovi," navrhl. "Ten si schránku najal na vymyšlené jméno firmy. Jak jste zjistil jeho skutečnou totožnost?"

"To byla hračka," odfrkl si Trevor s patřičnou pýchou. Nejen že je génius, on je teď velice bohatý génius. Včera ráno se probudil s kocovinou, první půlhodinu ležel jako kláda a lámal si hlavu s tím, kolik prosázel, se svou váznoucí advokátní praxí, s tím, jak čím dál tím víc závisí na Bratrstvu a jeho vyděračské akci. Čtyřiadvacet hodin poté se probral s kocovinou ještě horší, jenže tentokrát ji jako balzám zkonejšil milion dolarů.

Překypoval závratným nadšením a byl celý netrpělivý udělat, co po něm chtějí, aby se už mohl vrhnout do víru života.

"Našel jsem si v Des Moines soukromého detektiva," vysvětloval, popíjel kávu a nohy měl při tom na obvyklém místě, to jest na stole. "Poslal jsem mu šek na tisíc doláčů. Strávil v Bakers dva dny... vy jste v Bakers byli?"

"Jo."

"Měl jsem strach, že tam budu muset sám. Ten fígl zabere, jen když vyčmucháte dost zazobaného a známého chlápka. Pak zaplatí cokoli, jen aby měl pokoj. Ale ten detektiv pak našel ženskou, co dělala na poště a potřebovala peníze. Matka samoživitelka, dům plnej dětí, starý auto, malej byt, no však si to dovedete představit. Zavolal jí večer a řekl jí, že když mu poví, kdo si pronajal schránku 788 na jméno investiční společnosti CMT, dá jí pět set dolarů na ruku. Druhej den dopoledne jí zavolal na poštu. O polední přestávce se sešli na parkovišti. Dala mu papírek se jménem Quince Garbeho a on jí strčil obálku s pěti stodolarovkama. Ani se ho nezeptala, kdo je."

"A to byla obvyklá metoda?"

"U Garbeho to zabralo. S Curtisem Catesem, tím z Dallasu, co jsme ho sejmuli jako druhýho, to bylo trochu těžší. Místní detektiv nedokázal najít nikoho na poště, tak ji musel tři dny sledovat. Stálo nás to osmnáct set dolarů, ale nakonec ho uviděl a opsal si číslo jeho auta."

"Kdo je na řadě?"

"Nejspíš ten maník v Upper Darby v Pennsylvánii. Používá jméno Brant White a vypadá to, že je na to zralej."

"Čtete někdy ty dopisy?"

"Nikdy. Nemám páru, o čem si píšou, a ani mě to nezajímá. Když mají dojem, že by někoho mohli osolit, řeknou mi, ať se mrknu na schránku a zjistím pravý jméno. To jest tehdy, když ten člověk používá pseudonym jako váš klient pan Konyers. Ale zírali byste, kolik chlapů napíše vlastní jméno. K neuvěření."

"A víte to, když je začnou vydírat?"

"No jasně. Povědí mi to, abych mohl do banky na Bahamy nahlásit, že se možná dá očekávat převod peněz. Pak mi z banky zavolají, jakmile to přijde."

"Povězte mi něco o tom Brantu Whiteovi z Upper Darby," vybídl jej Wes. Dělal si hodně poznámek, jako by se bál, aby mu něco neušlo. A přitom naproti přes ulici každé slovo nahrávali na čtyři přístroje naráz.

"Vím jenom, že se chystají na něj uhodit. Nejspíš se do toho vřítil hlava nehlava, protože předtím si vyměnili jenom pár dopisů. U některejch jinejch to podle počtu dopisů je úplnej porod."

"Vy si ale záznamy o dopisech nevedete, ne?"

"Nevedu si záznamy o ničem. Měl jsem strach, že se jednoho dne ukážou federálové s příkazem k prohlídce, tak jsem nechtěl mít nic, co by dokazovalo, že v tom jedu."

"Chytré, velice chytré."

Trevor se skromně zapýřil. "Nojo, víte, zastupoval jsem hodně kriminálníků. Po čase člověk začne myslet jako oni. Ale k věci - nepovedlo se mi najít detektiva někde ve Filadelfii. Pořád na tom dělám."

Branta Whitea stvořili v Langley. Trevor by žádnou skutečnou osobu, ba ani schránku, nenašel, i kdyby si najal všechny detektivy amerického Severovýchodu.

"Vlastně jsem se už chystal, že tam zajedu," pokračoval Trevor, "ale potom mi Spicer zavolal a řek, ať jedu do Washingtonu a najdu Ala Konyerse. Pak jste se ukázali vy, hoši, a zbytek už znáte." Na konci klesl hlasem, protože už zase myslel na peníze. Ovšem, je to zvláštní náhoda, že Wes a Chap vstoupili do jeho života brzy poté, co měl jet pátrat po jejich klientovi. Bylo mu to ale jedno. Už slyšel racky a cítil rozpálený písek. Karibská kapela mu hrála do ouška reggae, vítr se opíral do plachet jeho lodičky.

"Mají nějaké jiné spojení s vnějším světem?" zeptal se Wes.

"Kdepak," mávl rukou marnivě. "Já žádnou pomoc nepotřebuju. A čím míň lidí v tom jede, tím snáz akce probíhá."

"Velice chytré," kývl Wes.

Trevor se zavrtal do křesílka ještě pohodlněji. Strop nad jeho hlavou byl popraskaný, omítka se odlupovala; potřebovalo by to přetřít. Ještě před pár dny by si s tím lámal hlavu. Teď věděl, že žádné malování už nebude, aspoň pokud se zaplacení účtu za ně bude očekávat od něj. Jednoho vůbec ne vzdáleného dne, až Wes a Chap skoncují s Bratrstvem, odsud odejde. Jeden dva dny bude, aniž by sám pořádně věděl proč, cpát papíry do krabic, zastaralé a nepoužité právnické knihy tu nechá. Najde si nějakého neopeřeného advokátka, co právě vyšel z fakulty a rozhlíží se, jak by mohl vyzobat drobky z místních soudních síní, a za velice rozumnou cenu mu prodá nábytek a počítač. A až bude úplně všechno zařízeno, pan Trevor Carson, advokát a poradce ve věcech trestních, z kanceláře odejde, ani se neohlédne.

To bude, pane, slavný den.

Chap položil na stůl pytlík tacos a nějaké nealkoholické pití, a tím jeho krátké snění přerval. Ještě se nezačali bavit o obědě, ale Trevor už pokukoval po hodinkách a přemítal o dalším důkladném hodování v Petrově baru. Vzal si rozpačitě jeden lupínek a chvilku přežvykoval. Potřeboval se napít.

"Myslím, že bude rozumné obejít se při obědě bez chlastu." Chap se při řeči natahoval přes stůl a snažil se nerozbryndat mleté hovězí s tmavými fazolemi.

"Jak vám je libo," odtušil Trevor.

"Mluvil jsem o vás," vysvětlil Chap. "A o příštích přinejmenším třiceti dnech."

"To nepatřilo k dohodě."

"Tak teď patří. Potřebujete být střízlivý a ve střehu."

"A proč vlastně?"

"Protože to chce náš klient. A on vám platí milion dolarů."

"A nechce, abych si dvakrát denně protah zuby zubním hedvábím a jed špenát?"

"Zeptám se ho."

"Tak mu při jednom řekněte, ať mi políbí šos."

"Nepřehánějte to, Trevore," doporučil Wes. "Prostě na pár dnů omezte pití. To vám neublíží."

Peníze mu možná dají svobodu, ale tihle dva mu ji pomaličku berou. Už jsou s ním čtyřiadvacet hodin - a nevypadá to, že by se hodlali odporoučet. Ba naopak. Oni se k němu nastěhovali.

Chap brzy odešel pro poštu. Přesvědčili Trevora, že si navykl chovat se nedbale a že právě proto jej tak snadno našli. Co když po něm jdou i další oběti Bratrstva? Trevorovi nedalo moc práce zjistit skutečná jména obětí. Proč by ti chlapi neudělali totéž a nezjistili si, kdo se skrývá za klinikami Aladin-Sever a Vavřínový vrch? Odnynějška se Wes a Chap budou střídat v chození pro poštu. Trošku to zkomplikují, budou tam chodit v různé denní doby, v převlecích, prostě těžká konspirace.

Trevor nakonec souhlasil. Zdálo se mu, že dobře vědí, co dělají.

Na poště v Neptune Beach čekaly čtyři dopisy pro Rickyho, v Atlantic Beach dva pro Percyho. Chap to svižně obešel a v patách měl sledovací partu, která dávala pozor, jestli zase někdo nesleduje jeho. Dopisy zanesl do prázdninového domku, tam je otevřeli, okopírovali a zase zalepili.

Unudění agenti, kteří už toužili po činnosti, se dali do četby kopií. Klockner si je přečetl také. Z těch šesti čtyři přišly od lidí, které už znali. Samí osamělí muži ve středním věku, kteří se pokoušeli sebrat odvahu a udělat ve vztahu s Rickym nebo Percym další krok. Ani jeden nebyl napsán nějak agresivním tónem.

V ložnici si jednu stěnu nabílili a na bílou plochu podle šablony namalovali velikou mapu celé unie. Za Rickyho korespondenční přátele zapíchli po červeném špendlíku. Za Percyho kamarády po zeleném. Pod špendlíky připevnili papírky s vytištěnými jmény a městy.

Bratrstvo rozhazuje sítě stále do větší dálky. Ricky má třiadvacet přátel, kteří mu píší pravidelně, Percy osmnáct. Muži žijí celkem ve třiceti státech. S každým uplynulým týdnem dolaďuje Bratrstvo chod svého podniku lépe a lépe. Teď už má inzeráty ve třech časopisech, aspoň pokud Klockner ví. Drží se stálého postupu a tak při třetím dopise obyčejně vědí, jestli jejich nový přítelíček má peníze nebo ne. A jestli má manželku.

Bylo fascinující tu hru pozorovat - a teď, když mají pod palcem Trevora, neunikne jim ani jediný dopis.

Shrnuli obsah dnešní pošty na dvou stránkách a ty pak dali agentovi, který je dopravil do Langley. Deville je dostal v sedm večer.

 

Odpoledne se telefon poprvé ozval deset minut po třetí, když Chap zrovna myl okna. Wes byl pořád v kanceláři u Trevora a pálil do něj jednu otázku po druhé. Trevor měknul. Neměl čas si schrupnout a zoufale toužil dát si skleničku.

"Advokátní kancelář," ohlásil se Chap.

"Kancelář pana Carsona?" vyzvídal volající.

"Ano. Kdo volá?"

"Kdo jste?"

"Jmenuji se Chap a jsem nový asistent pana Carsona."

"Co je s tou holkou?"

"Už tady nepracuje. Co pro vás můžu udělat?"

"Tady Joe Roy Spicer. Jsem Trevorův klient a volám z Trumble."

"Odkud že."

"Z Trumble. Z federální věznice. Je tam Trevor."

"Není. Víte, je ve Washingtonu, pane, ale za pár hodin by se měl vrátit "

"Tak jo. Povězte mu, že zavolám v pět."

"Prosím."

Chap zavěsil a pořádně se nadechl; Klockner naproti přes ulici zrovna tak. Právě došlo k prvnímu kontaktu mezi CIA a jedním ze členů Bratrstva.

Podruhé telefon zadrnčel přesně v pět. Chap to vzal a hned hlas poznal. Trevor čekal ve své kanceláři. "Prosím?"

"Trevore, tady Joe Roy Spicer."

"Nazdar, ctihodnosti."

"Co jsi zjistil ve Washingtonu?"

"Ještě se na tom dělá. Bude to tvrdej oříšek, ale najdeme ho."

Pak nastala delší odmlka, jako kdyby Spicer neměl z informace žádnou radost a nevěděl jistě, kolik toho může říct. "Přijedeš zítra?"

"Budu tam ve tři."

"Vezmi s sebou pět tisíc dolarů."

"Pět tisíc?"

"Slyšels, ne? Vyber peníze a přivez je. Všechno ve dvackách a v padesátkách."

"A co s tím chcete -"

"Nech si ty pitomý otázky, Trevore, a přines ty zatracený prachy Dej je do obálky k poště. Už jsi to tak dělal."

"Dobře."

Spicer víc neřekl slovo a zavěsil. Pak Trevor strávil hodinu výkladem o tom, jaká panuje v Trumble ekonomika. Hotové peníze jsou zakázány. Všichni vězni mají práci a mzda jim jde na účet. A z toho se jim strhávají všechny výdaje, třeba dálkové hovory, útrata v kantýně, kopírování nebo známky.

Hotové peníze nejsou moc vidět, ale kolují tu. Dovnitř se pašují, pak jsou někde ukryté, používají se při hře a jako drobné úplatky pro bachaře. Trevor z toho měl strach. Kdyby jej jako právního zástupce načapali, že dovnitř pašuje peníze, jednou provždy by mu odebrali návštěvnické výhody. Pašoval už ovšem peníze dvakrát, pokaždé pět stovek v desítkách a dvackách.

Neměl ponětí, na co potřebují pět tisíc.