16.
SAN JOSEF KALIFORNIE
31. PROSINCE 1999
V New Yorku bylo pět minut po půlnoci.
Kde předtím kamery přepínaly mezi scénami nevázané zábavy na Times Square, teď zabíraly masu oslnivého oranžového plamene, který se pnul vzhůru, obklopen sprškou menších ohňů, jež z ptačí perspektivy připomínaly doutnající zápalky roztroušené po tmavém stole.
Sirky pomyslel si Gordian. Kdyby to jenom byly sirky.
Tvář měl popelavou, v jeho mozku zápasila nevíra s hrůzou, opěrku křesla svíral rukou, která se nechtěla přestat klepat. Sklenka Curvoisieuru, jež mu vyklouzla z prstů, ležela vzhůru nohama na podlaze a do koberce kolem ní se rozlézala nachová skvrna. Nevnímal rozšiřující se flek, neuvědomoval si, že vůbec sklenku upustil, nevnímal nic jiného než tragédii, která se odvíjela na obrazovce.
Pět minut po půlnoci.
Před deseti minutami chtěli lidé celého světa oslavit nástup jednadvacátého století - skoro jako kdyby se shromáždili na vlakovém nádraží, aby se podívali, jak cirkus vjíždí do města, ale místo toho to spíš vypadalo, jako by po kolejích s duněním dorazila apokalypsa. Bylo podivné, jak se v prvních omračujících okamžicích po výbuchu Gordian vzpíral uvěřit tomu, co se stalo, vytěsňoval tu nevítanou informaci z vědomí, snažil se sám sebe přesvědčit, že je to všechno omyl, že nějaký technik v televizi zmáčkl špatný knoflík a že místo na přímý přenos z Times Square se dívá na nějaký příšerný katastrofický film.
Ale dlouho před realitou hlavu do písku strkat nedokázal, zvlášť když se na něj valila takovým způsobem.
Teď tam zničeně, bez hnutí stál a opíral se o gauč, opíral se o něj, jako kdyby byla podlaha pod ním hodně nakloněná. Víceméně v šoku zíral na televizi, ale přesto malá část jeho mysli dále fungovala na analytické úrovni, automaticky interpretovala obrazy před ním, upravovala měřítko a vypočítávala odhad škod. Byla to schopnost, někteří by možná řekli prokletí, kterou si odvezl z Vietnamu. Tenhle zabudovaný pozorovací mechanismus fungoval stejně jako černá skříňka zaznamenávající let letadla a pracoval dál, i když on sám byl citově odrovnaný.
Ten oheň v levém dolním rohu, to vypadá jako hořící budova. Velká. A nad ní, ta velká skvrna ve tvaru slzy, to je výjimečně horký plamen, který vyzařuje hodně světla. Pravděpodobně zapálený benzín a rozžhavený kov... takže asi nějaké hořící vozidlo. Ne osobní auto, spíš nějaký náklaďák nebo dodávka. Možná dokonce autobus.
Gordian se zdlouha, roztřeseně nadechl, ale pořád ještě si myslel, že jakýmkoli pohybem by si jen koledoval o pád na zem. Když tam tak stál, sledoval hororové záběry na Times Square seshora a poslouchal, jak moderátoři drmolí nesouvislé útržky informací o tom, co se stalo, vzpomněl si na Vietnam, vzpomněl si na nálety, vzpomněl si, jak tvář džungle tu a tam hyzdily plameny jako podrážděné červené nežity. Ať už si hrál na honěnou s ruskou raketou země-vzduch, nebo sledoval bunkr Vietkongu, který právě dostal nadílku v podobě pětisetliberní bomby, naučil se číst ohnivé tečky a čárky války ve vzduchu jako značky úspěchu, selhání nebo nebezpečí. Nikdy ho nenapadlo, že mu tahle schopnost poslouží v civilu, a teď by dal nevímco za to, aby ji použít nemusel.
Ty rozházené tečky jsou různě velké trosky. A ta černočervená skvrna, kde se válí nejhustší kouř to musí být epicentrum výbuchu.
Gordian se přinutil sledovat reportáž CNN. Hlas reportérky byl nezřetelný, jako by zněl zdaleka, přestože televize - jak dobře věděl - byla puštěná dost nahlas, aby ji slyšel i přes několik místností. Byl osamělý, Ashley mu chyběla, a tak sledoval vysílání ze silvestra 2000 ze své pracovny, kam si zašel nalít brandy; všechno slyšel pěkně jasně a hlasitě.
Ashley, vytanulo mu na mysli. Ozvala se mu v deset, že je u své sestry v San Francisku. Teď chvíli zvažoval, jestli by jí tam neměl zavolat. Ale co by jí řekl? Že v takových chvílích nechce být sám? Že zoufale touží po konejšícím objetí někoho, koho miluje? Vzhledem k tomu, jak ji v poslední době zanedbával, mu tahle potřeb…
