18.
BROOKLYN NEW YORK
1. LEDNA 2000
Nick Roma seděl v kanceláři Platinového klubu v tichém zamyšlení, světla měl zhasnutá a i taneční sál pod ním ztichl. Byly dvě hodiny ráno. Až na pár výjimek všichni, co tam večer kroutili zadky, už dávno vyklidili pole, když se zprávy o výbuchu na Times Square rozšířily místností jako dýmějový mor. Zůstalo většinou jenom tvrdé jádro jeho mužů, lidi, kterým šlo pouze a jenom o to, aby se v baru mohli ožrat.
Přirozeně věděl, co se stane, věděl, že místo oslav Nového roku bude po Gileině zásahu celý národ oplakávat mrtvé. Ale dokud neviděl zprávy, nedokázal nějak uchopit rozsah neštěstí, o něž se přičinil.
Nick seděl ve tmě, v naprostém tichu a přemýšlel. Také si všiml, že ani na ulici toho není moc slyšet. Tu a tam okny nad avenue nakrátko pronikla světla projíždějícího auta a vrhla na něj groteskní stíny, jinak lidé dole zmizeli.
Viděli, jak blesk udeřil, a zavrtali se do svých nor jako vyděšená zvířata.
Může vůbec někomu projít to, čeho se stal spoluviníkem? Pokud by si ho někdo spojil s nejhorším teroristickým útokem na americké půdě, této noci, v srdci jejího největšího města... Spojené státy takto nikdy zasaženy nebyly a tlak na všechny bezpečnostní složky, aby našly viníky, bude ohromný.
Roma se nad tím na chvíli zamyslel. Mohlo by se stát, že si budou házet klacky pod nohy? Předpokládal, že takovému nebezpečí budou muset čelit. Agentury se budou předhánět, která první zatkne viníky, možná budou zatajovat stopy a odmítnou se podělit o informace. Něco takového se stalo ve vyšetřováních, která ho mohla ohrozit, a on z nastalé situace vždycky těžil.
Tak jako tak, celý život byl oportunista. Šlo mu o jeho obchodní zájmy, nikoli o radikální politiku. Nevěděl a ani ho nezajímalo, proč se Vostov do téhle záležitosti zapojil, a jeho poslům dal jasně najevo, že se nenechá ovládat nikým z Moskvy,
i když by byl velice nerad, kdyby to způsobilo rozkol v organizaci. Pokud tedy Vostov chtěl, aby mu pomohl propašovat do Států C-4, bude ho to něco stát. A když po něm chtěl, aby Gileji a její skupině poskytl širší podporu, bude ho to stát ještě víc. Peníze a služby do budoucna.
Milión dolarů od Rusů utišil jeho obavy natolik, aby se celé operace zúčastnil, ale Nick stále nevěděl, jestli si neukousl příliš velké sousto. Méně zranitelný se asi bude cítit, až se komando dostane z Ameriky.
Z jeho zamyšlení ho vytrhl zvuk tiše se pohybující kliky. Naklonil se, sáhl do šuplíku a sevřel pažbu své pistole MPSK. Nepustil ji ani, když štíhlá Gileina postavička proklouzla ze tmy za dvěrmi.
„Mohla jsi zaklepat,“ zamručel.
„Ano.“ Zabouchla dveře a on zaslechl, jak zástrčka zaklapla na své místo. „To jsem mohla.“
Roma si ji měřil ve skrovném světle, které skýtaly lampy za oknem.
„Na zdi vedle tebe je vypínač,“ poradil jí.
Přikývla, ale ani se k němu nepohnula.
„Uspěli jsme,“ konstatovala a popošla ke středu místnosti. „Ale to už jistě víš.“
„Předtím jsem měl puštěnou televizi,“ přikývl.
Ruku měl pořád na pistoli.
Vykročila, pak udělala ještě jeden krok, prsty nahmatala límec černého koženého kabátu, rozepnula si svrchní knoflík a pak ještě jeden pod ním.
„Proč jsi přišla?“ zeptal se. „Víš, že Zacharij bude mít papíry až zítra. A nepředpokládám, že jsi mi přišla popřát dobrou noc.“
„Ne, to ne.“
Položila obě dlaně na desku stolu a naklonila se k němu, až se v té polotmě málem dotkla jeho tváře.
Gilea konečně rozepnula všechny knoflíky, setřásla ze sebe kabát a hodila ho na židli vedle sebe. Měla pod ním tmavý svetr. Čekal.
„Dnes v noci jsem se bavila tak dobře, že by byla škoda jít spát,“ skoro zašeptala a naklonila se ještě blíž. „Tu pistoli můžeš pustit.“
Roma polkl. Tak ona se dnes v noci bavila? Co je to za ženskou? Před dvěma hodinami rozpoutala strašná jatka, a teď' z čista jasna...
Měl z ní svým způsobem hrůzu, a přece... A přece...
Nejvíc ho děsila vlastní spontánní fyzická reakce na její blízkost.
Neuvěřitelně ho vzrušovala.
Naklonila se k němu ještě víc, tváře teď měl…
