23.
WASHINGTON D. C.
6. LEDNA 2000
Alex Nordstrum klusal v šedé teplákové soupravě, baseballové čapce klubu Baltimore Orioles a adidaskách směrem na západ, skrz Mall, v pravidelném rytmu zvedal dlouhé nohy nad cestičku a na tváři se mu zračilo tiché soustředění. Byl už za polovinou svého okruhu a přímo cítil pořádně okysličenou krev a příjemně uvolněné svaly stehen a lýtek.
Paže se mu míhaly v plynulé koordinaci s nohama. Zamířil k Ústavním zahradám a nápadné jehle Washingtonova pomníku, kde by normálně zatočil na východ a doběhl tak na začátek obvyklého okruhu. Dnes bude možná muset chvilku posečkat; přijde na to, jestli Blake doběhne včas... a v takové štěstí Nordstrum ani nedoufal, protože náměstek ministra zahraničí měl svoje vnitřní hodiny beznadějně rozhašené, už když byl jedním z Alexových nejlepších studentů politologie na Georgetownské univerzitě.
Nordstrum zvolnil krok, protože opravdu neměl kam spěchat. Na sever od parku se tyčil masivní shluk budov Federálního trojúhelníku až k Patnácté ulici; červené střechy prosvítaly holými korunami stromů. Na jihu mohl Nordstrum zahlédnout bílé kolonády a krytá sloupořadí budovy ministerstva zemědělství. S každým rytmickým výdechem odlétl od jeho úst obláček páry, ale jeho metabolismus běžel na plné obrátky a Nordstrum si málem neuvědomoval, jak mu ji studené poryvy od Potomaku trhají od tváří a čela. Mezi lopatkami mu tenká bunda zčernala potem, dobrým, zdravým potem, který mu vždycky vyplavil z pórů všechno napětí.
Po jeho pravici se dobře oblečení muži a ženy proháněli v drahých autech - většina jich na Sedmnácté ulici zabočila na sever nebo na jih, k muzeím ve středu města a k vládním budovám, menší procento jich pokračovalo kolem Zrcadlového jezírka k místu, kde Ústavní ulice přechází v silnici č. 66 a odvíjí se dál přes most k Arlingtonskému hřbitovu. Přibližně míli za Nordstrumem se ranní sluneční paprsky rozlily nad kupolí Kapitolu a ta zlatá kopí sklouzla po věžičkách Smithsonianského hradu. V tom širokém kusu krajiny, kterým proběhl, se po stezkách procházeli a joggovali lidé, veverky a holubi se hašteřili o skrovné zbytky jídla a univerzitní studenti na prázdninách v nažehlených vestičkách a dlouhých skřítkovských pletených čepicích se ubírali k malému kluzišti vedle Muzea přírodní historie, brusle na tkaničkách přehozené přes ramena. Jen týden staré události na Times Square traumatizovaly tyhle děti asi jako ptáky nebo veverky, totiž vůbec.
Že by to bylo mladickou pružností? pomyslel si Nordstrum. Nebo možná otužilostí generace, která přišla na svět v době, kdy terorismus byla už všudypřítomná hrozba, něco na způsob přírodních katastrof, jako jsou zemětřesení nebo hurikány? Nebyl si jistý, jestli to chce vůbec vědět, a jenom doufal v tu druhou altemativu. Jemu stačilo zahlédnout majestátní Kapitol a v hlavě se mu rozezněl refrén americké hymny a zvedl se v něm pocit ohromného závazku vůči své druhé vlasti.
Doběhl na Čtrnáctou ulici, chvíli vyklusával na místě, dokud se neobjevila mezera mezi projíždějícími vozidly, pak přeběhl z Mallu na půdu památníku, kde mírný travnatý svah vedl až k základně strmého obelisku.
Namířil si to na pahorek, když na chodníku za sebou uslyšel pleskání dopadajících bot. Ohlédl se a jen několik metrů níž na svahu zahlédl Neila Blaka. Byl to pětatřicetiletý muž atletické postavy s delšími vlasy (tedy na washingtonské poměry) a na sobě měl černou sportovní soupravu Speedo s jasně modrým proužkem po straně. Vypadal v ní jako člen elegantní a energické mocenské elity, jímž taky byl.
„Neile,“ oslovil ho Nordstrum a trochu zpomalil, „jak dlouho ses za mnou plížil?“
Blake kývl hlavou ke Čtrnácté ulici.
„Přiběhl jsem po Elipse a zahlédl tě, jak přecházíš přes silnici. Chytl bych tě dřív, ale pak jsem potkal takovou hezkou slečnu, která potřebovala poradit kudy kam, takže jsem musel zastavit, chápej. Krom toho jsem si myslel, že uvítáš dalších pár minut ničím nerušeného pohybu.“
„Jak ohleduplné,“ ušklíbl se Nordstrum. „Máš …
