(20) Úterý, 4. října 1994
Strašlivě hlasitý úder hromu probudil Kim z hlubin spánku. Dům se ještě stále zachvíval příšerným zvukem, když si uvědomila, že sedí vzpřímeně v posteli. Sheba reagovala okamžitě. Seskočila z postele a vrhla se pod ni.
Za pár minut po úderu hromu přišel déšť a prudké závany větru. Bouřka, která se tak dlouho chystala, propukla s neobyčejnou prudkostí. Do střechy nad její hlavou bušily tak velké kapky, že to znělo jako krupobití. Kim zaslechla, jak do otevřeného okna na západní straně narážejí kapky deště.
Vyskočila z postele, doběhla k oknu a začala je zavírat. Cítila, jak jí přitom vítr vhání kapky do obličeje. Když už otáčela kličkou, do hromosvodu na jedné z věží zámku udeřil blesk a ozářil široké okolí modravým světlem.
V krátkém okamžiku, kdy byla louka mezi domkem a zámkem plná světla, spatřila cosi, co ji zarazilo. Byla to strašidelná, spoře oděná postava, která běžela přes trávu. Nemohla si být jistá, protože celou scénu zahlédla jen na okamžik, ale zdálo se jí, že by to mohla být Eleanor.
Kim sebou škubla, když těsně po blesku následoval mohutný úder hromu. Strašlivý rámus jí ještě chvíli dozníval v uších. Napínala zrak a snažila se prohlédnout tmu. Skrz prudký déšť však nic neviděla. Čekala na další blesk, nic však nespatřila.
Rozběhla se k Edwardově ložnici. Byla si jistá, že nešlo žádnou halucinaci, že tam skutečně někoho viděla. Nebylo podstatné, jestli to byla Eleanor nebo ne. Za takové bouřky by neměl být nikdo venku, zvlášť když se ještě kolem potuluje nebezpečné divoké zvíře ohrožující okolí.
Musí to prostě říci Edwardovi. Zarazilo ji, když zjistila, že má zavřené dveře. Vždycky přece míval otevřeno. Zaťukala. Když se nic nestalo, zaklepala hlasitěji. Stále nic. Podívala se na zámek starých dveří. Z klíčové dírky trčel klíč, což znamenalo, že dveře nemohou být zavřené. Otevřela je tedy.
Už zkraje slyšela, jak Edward chroptivě dýchá. Několikrát ho zavolala, zkoušela to stále hlasitěji, ale Edward se ani nepohnul.
Další blesk naplnil místnost namodralým světlem. Nakrátko zahlédla Edwarda, jak leží rozvalený na zádech, ruce a nohy rozhozené. Měl na sobě jen spodní prádlo. Jednu nohavici dokonce neměl úplně staženou, kalhoty obrácené naruby mu visely přes pelest.
Škubla sebou, jak čekala hrom, a jeho síla ji skutečně nezklamala.
Připadalo jí, že se bouřka soustředí kolem domu.
Rozsvítila světlo v předsíňce. Osvětlovalo trochu i ložnici. Pak opět spěchala k posteli. Zkusila Edwarda znovu zavolat. Když to nefungovalo, jemně s ním zatřásla. Nejenže ho to nevzbudilo, dokonce to ani neutišilo jeho hlasitý dech. Prudce s ním zatřásla, a když to nemělo žádný účinek, začala si dělat starosti. Edward vypadal skoro jako by byl v kómatu.
Rozsvítila lampičku u postele. Edward vypadal jako ztělesnění klidu a míru. Měl uvolněný obličej a otevřená ústa. Kim ho vzala za ramena, vytrvale jím třásla a hlasitě volala jeho jméno.
Teprve potom se jeho dech uklidnil. Pomalu otevřel oči.
"Edwarde, jsi vzhůru?" zeptala se. Znovu jím zatřásla, až se mu hlava kývala jako hadrové panence.
Vypadal zmateně a dezorientovaně, až po chvíli se zdálo, že ji konečně vidí. Stále ho ještě držela za ramena.
Najednou spatřila, jak se mu náhle prudce rozšířily zornice, jako kočce, která se chystá ke skoku. Pak se jeho oči zúžily na pouhé štěrbiny a horní ret se mu vyhrnul nahoru, takže vypadal jako rozzuřené zvíře. Jeho původně mírná tvář se zkřivila do výrazu naprosté zuřivosti.
Kim, šokovaná takovouto strašlivou, nečekanou změnou, pustila Edwardova ramena a ucouvla. Ohromilo ji, jak se mohl takhle rozzuřit jen proto, že ho vzbudila. Edward vydal přiškrcený zvuk, který zněl skoro jako zlostné zavrčení, a posadil se. Zíral na ni bez jediného mrknutí.
Kim vyrazila ke dveřím a cítila, že Edward vyletěl za ní. Slyšela, jak upadl na podlahu, protože se zřejmě zamotal do polosvlečených kalhot.
Zabouchla za sebou dveře jeho ložnice a zamkla je na klíč.
Bezhlavě se řítila dolů po schodech, až doběhla k tel…
