(13) Konec září 1994
Skutečnost, že jí Edward poděkoval, když tak narychlo připravila večeři pro tolik lidí, dala Kim naději, že se vztahy mezi nimi zlepší. To se však nestalo. V týdnu, který po pondělní večeři následoval, vypadala situace naopak ještě hůř. Kim se vlastně s Edwardem vůbec neviděla. Chodil domů pozdě v noci, když už dávno spala, a vstával a odcházel do laboratoře, ještě než se vzbudila. Vůbec se s ní nepokusil setkat, přestože mu všude možně nechávala lístečky se vzkazy.
Dokonce i Buffer jí připadal protivnější než obvykle. Ve středu, když si chystala večeři, se nečekaně objevil. Vypadal, že má hlad, a tak mu naplnila misku žrádlem. Když však natahovala ruku, aby před něj misku položila, vycenil zuby a vztekle po ní začal chňapat. Kim mu tedy žrádlo vyhodila do odpadků.
Neměla teď žádný kontakt z nikým z laboratoře, a tak měla ještě větší pocit odcizení než na počátku měsíce. Začala si připadat opuštěná.
K vlastnímu překvapení zjistila, že se těší, až se příští týden zase vrátí do práce. Tento pocit tedy vůbec nečekala. Naopak, když koncem srpna z nemocnice odcházela, myslela si, že se jí bude vracet dost těžko.
Ve čtvrtek už pociťovala mírnou depresi a úzkost, což ji vyděsilo. Ve druhém ročníku na vysoké škole depresi zažila a ta zkušenost v ní zanechala trvalou jizvu. V obavě, aby se její příznaky nezhoršily, zavolala Alici McMurrayové, psychoterapeutce z Massachusettské všeobecné nemocnice, ke které před mnoha lety chodila. Alice laskavě souhlasila, že jí v pátek věnuje polovinu hodiny, kterou měla vyhrazenou na oběd.
V pátek ráno se Kim probudila a cítila se trochu lépe než v minulých dnech. Říkala si, že to nejspíš bude tím vzrušením z plánované cesty do města. Nevěděla, zda by neměla problémy s parkováním u nemocnice, a tak se rozhodla, že raději pojede vlakem.
Do Bostonu dorazila krátce po jedenácté. Protože jí zbývala ještě spousta času, šla ze Severního nádraží do nemocnice pěšky. Byl příjemný den a svítilo slunce, přes něž občas přelétly mraky. Na rozdíl od Salemu se na listech stromů v Bostonu ještě nezačaly objevovat podzimní barvy.
Kim se cítila ve známém nemocničním prostředí příjemně, zvlášť když narazila na několik kolegyň, které si ji dobíraly, jak je opálená. Došla k Alicině ordinaci, vešla do kanceláře a zjistila, že psací stůl, kde vždycky seděla sekretářka, je opuštěný.
Téměř okamžitě se otevřely dveře vlastní ordinace a objevila se Alice.
"Ahoj," usmála se. "Jen pojď dál." Kývla hlavou k prázdnému stolu.
"Všichni jsou teď na obědě, jestli ti to připadá divné."
Alicina ordinace byla zařízená jednoduše, ale pohodlně. Uprostřed místnosti stál na orientálním koberci konferenční stolek se čtyřmi křesly kolem. U zdi Kim uviděla malý psací stůl a u okna palmu v květináči. Na zdi visely impresionistické obrazy a zarámovaný diplom.
Alice byla plnoštíhlá žena, z níž jako magnetické pole vyzařovalo pochopení a soucit. Kim si vzpomněla, že se jí Alice kdysi přiznala, že celý život bojuje s nadváhou. Tato věčná bitva jí však dala obzvláštní pochopení pro problémy druhých lidí.
"Tak co pro tebe můžu udělat?" zeptala se, když se usadily.
Kim jí začala popisovat svou současnou životní situaci. Snažila se být upřímná a otevřeně přiznala, že je zklamaná, protože se věci nevyvíjejí tak, jak si představovala. Jak mluvila, došlo jí najednou, že bere všechnu vinu na sebe. Alice si toho všimla také.
"Tohle vypadá, že se historie opakuje," poznamenala neutrálním tónem. Potom se zeptala na Edwardovu osobnost a jeho chování ve společnosti.
Kim Edwarda popsala a hned si uvědomila, že ho vlastně brání.
"Myslíš, že je nějaká podobnost mezi vztahem, který jsi měla ke svému otci, a vztahem k Edwardovi?" zeptala se Alice.
Kim se na okamžik zamyslela a uznala, že její chování onoho večera, kdy pro všechny připravovala večeři, naznačuje určitou analogii.
"Na první poslech mi připadá, že na povrchu jsou ty vztahy docela podobné," řekla Alice. "Pamatuju si, že jsi mi popisovala podobnou frustraci,…
