SEDMÝ DÍL
ČERNÁ KÁPĚ
74
Rikshospitalet, 11. května 2000
Harry poznal Bernta Brandhauga okamžitě. Široce se usmíval a zíral na Harryho otevřenýma očima. „Proč se směje?“ zeptal se Harry.
„Mě se neptejte,“ řekl Klementsen. „Svaly v obličeji ztuhnou a lidé pak mají všelijaké divné výrazy. Občas nám sem přijdou rodiče, kteří nepoznají vlastní děti, protože se tak změní.“
Pitevní stůl s mrtvolou stál uprostřed bílé pitevny. Klementsen odstranil prostěradlo, aby si mohli prohlédnout zbytek těla. Halvorsen se prudce odvrátil. Než vešli dovnitř, nabízel mu Harry voňavý krém, který Halvorsen odmítl. Ale vzhledem k tomu, že teplota v pitevně číslo 4 v Institutu soudní medicíny v Rikshospitaletu byla dvanáct stupňů, nebyl zápach nejhorší. Halvorsen kašlal a kašlal.
„Souhlasím,“ řekl Knut Klementsen. „Není na něj hezký pohled.“
Harry přikývl. Klementsen byl dobrý patolog a ohleduplný muž. Dobře pochopil, že Halvorsen je nový, a nechtěl ho zahanbit. Brandhaug totiž nevypadal hůř než většina mrtvol. To znamená, že nevypadal hůř než dvojčata, která ležela přes týden ve vodě, osmnáctiletý, který naboural v rychlosti dvě stě kilometrů při úprku před policií, nebo hůř než feťačka, která seděla nahá, jenom v péřové bundě, kterou si podpálila. Harry už toho viděl dost a Bernt Brandhaug byl na jeho seznamu deseti nejhorších bez šance. Ale jedno bylo jasné: na to, že byl střelen jedinou kulkou do zad, vypadal Bernt Brandhaug katastrofálně. Zející rána, kudy kulka z hrudníku vyšla, byla dost velká na to, aby do ní Harry mohl strčit ruku.
„Takže kulka ho trefila do zad?“ zeptal se Harry.
„Přímo mezi lopatky, mírně seshora a dolů. Na cestě dovnitř přerazila páteř a na cestě ven prsní kost. Jak vidíte, velká část prsní kosti je pryč, našli po ní stopy na sedadle auta.“
„Na sedadle auta?“
„Ano, zrovna otevřel dveře od garáže, byl na cestě do práce, a kulka prošla skrz něho, přední a zadní okno auta a zastavila se vzadu ve zdi garáže. Jen tak tak.“
„Jaká kulka to může být?“ zeptal se Halvorsen, který vypadal, že se už zmátořil.
„Balističtí experti nám už řeknou, co přesně to bylo,“ řekl Klementsen. „Ale chovalo se to jako kříženec kulky dum-dum a razíce tunelů. Jediné místo, kde jsem viděl něco tomuhle podobného, bylo Chorvatsko, když jsem tam v roce 1991 pracoval pro OSN.“
„Singapurská kulka,“ řekl Harry. „Našli zbytky půl centimetru ve zdi. Nábojnici našli v lese, byla stejného druhu, jaké jsem našel v Siljanu v zimě. Proto mi hned volali. Co víc nám můžete říct, Klementsene?“
Nebylo toho moc. Vysvětlil, že pitva už byla za přítomnosti KRIPOS provedena, přesně podle předpisů. Příčina smrti byla očividná a jinak byly jenom dvě věci, které stálo za to zmínit – že v krvi byly stopy alkoholu a že se pod nehtem na pravém ukazováku našel poševní sekret.
„Manželky?“ zeptal se Halvorsen.
„To musí zjistit technické,“ řekl Klementsen a podíval se na mladého policistu před brýle. „Jestli chtějí. Ledaže byste si mysleli, že je to relevantní pro vyšetřování, není možná nutné ptát se jí na takovéhle věci teď.“
Harry přikývl.
Jeli nahoru Sognsveien a dál nahoru po Peder Ankers vei, až dojeli k domu Bernta Brandhauga. „Šeredný dům,“ řekl Halvorsen.
Zazvonili a chvíli to trvalo, než otevřela silně nalíčená padesátnice.
„Elsa Brandhaugová?“
„Jsem její sestra. O co jde?“ Harry ukázal legitimaci.
„Další otázky?“ zeptala se sestra s potlačovanou zlostí v hlase. Harry přikývl a přibližně věděl, co bude následovat. „Popravdě řečeno! Je úplně vyčerpaná a jejího muže jí nevrátí, že vy…“
„Omlouvám se, ale my nemyslíme na jejího muže,“ přerušil ji Harry slušně. „Ten je mrtvý. My myslíme na další oběť. Aby někdo nemusel zažít to, čím paní Brandhaugová nyní prochází.“
Sestra zůstala stát s otevřenými ústy, nevěděla přesně, jak ve větě pokračovat. Harry jí pomohl z úzkých tím, že se zeptal, jestli si před vstupem mají sundat boty.
Paní Brandhaugová nevypadala tak zničeně, jak sestra tvrdila. Seděla na pohovce a zírala do prázdna, ale Harry si v…
