112
Oslo, 6. února 2000
Přes padesát let jsme se s Edvardem šestkrát ročně setkávali u Schröderů. Každé první úterý dopoledne, každý druhý měsíc. Pořád tomu říkáme schůze štábu, tak jak jsme tomu říkali, když restaurace ještě ležela na Youngstorget. Častokrát jsem se ptal, co drží mne a Edvarda pohromadě i přesto, že jsme tak rozdílní. Možná je to jenom společný osud, že jsme ovlivněni stejnými událostmi. Oba jsme byli na východní frontě, oba jsme ztratili své ženy a naše děti dospěly. Nevím, ale proč ne? To, co je pro mne důležité, je skutečnost, že Edvard je mi plně oddán. Samozřejmě nikdy nezapomene, že jsem mu po válce pomohl, ale také později jsem mu podal pomocnou ruku. Jako na konci šedesátých let, když se pití a sázky na koně vymkly jeho kontrole a on by málem ztratil celý svůj podnik, kdybych nebyl býval zaplatil jeho dluhy.
Ne, z toho statného vojáka, kterého si pamatuji od Leningradu, mnoho nezbývá, ale v posledních letech se Edvard smířil s tím, že život není takový, jaký si ho představoval, a snaží se dělat, jak nejlíp umí. Soustřeďuje se na svého koně a už nepije ani nesází, stačí mu dát mi nějaké tipy ze stájí. Ostatně to byl on, kdo mi řekl, že Even Juul se ho ptal, jestli je možné, že by Daniel Gudeson byl naživu. Tentýž večer jsem Evenovi volal a zeptal se ho, jestli se stal senilním. Even mi ale vyprávěl, že před několika dny zvedl sluchátko na paralelní lince v ložnici a zaslechl, jak muž vydávající se za Daniela vyděsil jeho ženu. Muž v telefonu řekl, že se zase ozve další úterý. Even se domníval, že slyšel zvuky, které připomínaly kavárnu, a teď se rozhodl, že každé úterý bude chodit od kavárny ke kavárně v Oslu do té doby, než najde muže z telefonu. Věděl, že policie se o takovou maličkost nebude zajímat, a neřekl nic ani Signe pro případ, že by se ho pokoušela zastavit. Musel jsem se kousnout do ruky, abych se hlasitě nezasmál, a popřál jsem tomu starému idiotovi hodně štěstí.
Poté, co jsem se přestěhoval do bytu v Majorstuenu, jsem Ráchel neviděl, ale mluvili jsme spolu telefonicky. Vypadá to, jako bychom teď byli oba unaveni válčením. Rezignoval jsem na vysvětlování, co mně a své matce udělala, když si vzala toho Rusa ze staré bolševické rodiny.
„Vím, že to chápeš jako zradu,“ řekla. „Ale to už je dávno, už o tom nemluvme.“
Není to dávno. Nic už není dávno.
Oleg se na mne ptal. Je to dobrý chlapec. Jenom doufám, že nebude stejně svéhlavý jako jeho matka. Ona to má po Heleně. Jsou si tak podobné, že mám v očích slzy, když tohle píšu.
Půjčil jsem si na příští týden Edvardovu chatu. Budu testovat pušku. Daniel se těší.
Světlo se změnilo na zelenou a Harry přidal plyn. Autem to trhlo, když přední kola narazila na obrubník. Escort neelegantně poskočil a najednou byl na trávníku. Stezka byla plná lidí, takže Harry se hnal dál po trávníku. Proklouzl mezi rybníčkem a čtyřmi mladíky, kteří se rozhodli posnídat na dece v parku. V zrcátku viděl blikání modrého majáku. Už u strážní budky stáli lidé namačkáni a Harry zastavil, vyskočil z auta a běžel k zátarasům kolem Slottsplassen.
„Policie!“ volal Harry a prodíral se lidmi. Ti, kteří stáli vepředu a vstávali brzo ráno, aby si zajistili místo, uhýbali jenom velice neochotně. Když přeskočil zábrany, pokusil se ho zastavit gardista, ale Harry odstrčil jeho ruku stranou, zamával legitimací a vypotácel se na otevřené prostranství. Pod patami mu křupal štěrk. Otočil se zády k dětskému průvodu, k základní škole Slemdal a mládežnickému orchestru Valerenga, jež v tomto okamžiku defilovali za doprovodu falešných tónů „I’m just a Gigolo“ pod balkonem s mávající královskou rodinou. Zíral na zástup rozzářených, smějících se obličejů a červeno-modro-bílých vlajek. Jeho oči přejížděly řady lidí nahoru a dolů: důchodce, spoušť tisknoucí strýce, otce od rodin s maličkými na ramenou, ale žádný Sindre Fauke. Gudbrand Johansen. Daniel Gudeson.
„Doprdele!“ křičel spíš v panice než kvůli něčemu jinému.
Najednou před zábranami uviděl známý obličej. V civilu, s v…
