40
Holmenkollasen, 3. března 2000
Na Holmenkollveien v Besserudu našel Harry číslo, které hledal, na velkém, na hnědo natřeném dřevěném domě pod velikými smrky. Nahoru k domu vedla štěrková cesta a Harry vjel až na dvůr, kde se otočil. Měl v úmyslu zaparkovat ve vjezdu směrem z kopce, ale když přeřadil na jedničku, motor prudce zakašlal a zhasl. Harry zaklel a otočil klíčkem v zapalování, ale motor nenaskočil.
Vystoupil z auta a šel nahoru k domu, když ze dveří vyšla žena. Očividně ho neslyšela přijet a s tázavým úsměvem se zastavila nahoře na schodech.
„Dobré ráno,“ řekl Harry a kývl směrem k autu. „Není zcela zdravé, potřebuje… lék.“
„Lék?“ Její hlas byl hluboký a teplý.
„Ano, myslím, že dostalo trochu chřipku, jak je teď ta epidemie.“
Usmála se trochu víc. Mohla mít kolem třiceti a měla na sobě ležérní černý, a přece tak elegantní kabát, o kterém Harry instinktivně věděl, že je zatraceně drahý.
„Jsem na cestě pryč,“ řekla žena. „Jdete k nám?“
„Asi ano. Sindre Fauke?“
„To jste na správné adrese,“ odpověděla, „ale jdete o pár měsíců pozdě. Můj otec se přestěhoval dolů do města.“
Harry přišel blíž a zjistil, že je hezká. Něco na tom klidném způsobu, kterým mluvila a jak se mu dívala přímo do očí, naznačovalo, že je sebejistá. Zaměstnaná žena, tipoval. Něco, co vyžaduje racionální, chladně uvažující mozek. Makléřka s nemovitostmi, vedoucí v bance, politička nebo tak něco. Každopádně bohatá, tím posledním si byl Harry velmi jistý. Nebyl to jenom kabát a ten dům za ní, ale něco na držení těla a také vysoké, aristokratické lícní kosti. Sešla schody, postavila se s chodidly za sebou, jako by šla na laně, vypadalo to tak jednoduše. Hodiny baletu, říkal si Harry.
„Mohu vám s něčím pomoci?“
Samohlásky byly zřetelné, intonace s důrazem na „mohu“ tak jasná, že byla skoro teatrální.
„Jsem od policie.“ Začal hledat průkaz v kapsách bundy, ale ona s úsměvem mávla rukou.
„Ano, rád bych mluvil s vaším otcem.“
Harry si ke svému rozčilení všiml, že nedobrovolně mluvil s trochu větší formálností, než měl ve zvyku.
„Proč?“
„Hledáme jednoho člověka. A já doufám, že nám váš otec může pomoct.“
„Koho hledáte?“
„To nemůžu říct.“
„Dobře.“ Přikývla, jako by to byl test a Harry zrovna obstál. „Ale jestli tomu mám rozumět tak, že tady už nebydlí…,“ řekl Harry a zastínil si oči. Její ruce byly štíhlé. Hodiny klavíru, říkal si
Harry. A kolem očí měla vrásky od smíchu. Možná jí přece jen bylo přes třicet.
„Ne, nebydlí,“ řekla. „Odstěhoval se do Majorstuenu. Vibes gate 18. Myslím, že ho najdete buď tam, nebo v univerzitní knihovně.“
Univerzitní knihovna. Vyslovila to tak jasně, že se ani jediná slabika neztratila.
„Ulice Vibes gate 18. Rozumím.“
„Dobře.“
„Ano.“
Harry přikývl. A přikývl. Jako jeden z těch psů, kteří někteří řidiči rádi mívají za zadním oknem. Usmívala se sevřenými rty a zvedla obě obočí, aby naznačila, že to bylo všechno a že, pokud nebude mít už žádné otázky, je návštěva ukončena.
„Chápu,“ zopakoval Harry.
Její obočí byla úplně černá a zcela souměrná. Určitě vytrhaná, říkal si Harry. Decentně vytrhaná. „Musím teď jít,“ řekla. „Metro…“
„Chápu,“ řekl Harry potřetí bez náznaku, že by se měl k odchodu.
„Doufám, že ho najdete – mám na mysli mého otce.“
„To určitě.“
„Na shledanou.“ Pod jejími botami křupal štěrk, když vyrazila. „Mám malý problém…,“ řekl Harry.
„Děkuju za pomoc,“ řekl Harry.
„To je v pořádku,“ řekla. „Jste si jistý, že to pro vás nebude příliš velká zajížďka?“
„V žádném případě, jak jsem řekl, máme stejnou cestu,“ odpověděl Harry a podíval se ustaraně na její tenké a nepochybně hodně drahé kožené rukavice, které byly šedivé od špíny na zadní části Escorta.
„Otázkou je, jestli tohle auto tak daleko vydrží,“ řekl.
„Vypadá, že už toho v životě dost prožilo, ano,“ řekla a ukázala na díru v palubní desce, kde se v místech, kde mělo být rádio, drala na svět změť červených a žlutých drátů.
„Vloupání,“ řekl Harry. „Proto se dveře nedají zamykat, taky zničili zámek.“
„Takže teď je otevřeno…
