84
Pevnost Akershus, 13. května 2000
Bylo půl třetí v noci a stařec zaparkoval auto vedle nízkého skladu v ulici, která se jmenuje Akershusstranda. Ulicí dříve vedla jedna z dopravních tepen Osla, ale poté, co byl otevřen tunel Fjellinjen, byla Akershusstranda na jednom konci uzavřena a provoz tam ve dne obstarávali jenom ti, co pracovali na nábřeží, a v noci zákazníci prostitutek, kteří chtěli pro svůj „výlet“ mít poměrně klidné místo. Mezi ulicí a vodou totiž ležely jenom sklady a na druhé straně bylo západní průčelí pevnosti Akershus. Kdyby se někdo postavil s dalekohledem s nočním viděním na Aker Brygge, určitě by mohl vidět totéž co stařec: záda šedivého kabátu, který se pohnul pokaždé, když muž v něm oblečený postrčil boky vpřed, a obličej silně nalíčené a minimálně stejně opilé ženy, která se nechala obdělávat u západní stěny pevnosti, přímo pod kanóny. Po obou stranách souložících stály lampy, které osvětlovaly skálu a zeď nad nimi.
Kriegswehrmachtgefängnis Akershus. Vnitřní část areálu pevnosti byla na večer zavřená, a i kdyby se tam dokázal dostat, bylo riziko být objeven na samotném místě poprav příliš velké. Nikdo doopravdy nevěděl, kolik lidí tu za války bylo zastřeleno, ale byla tam pamětní deska popraveným příslušníkům norského odboje. Stařec každopádně věděl, že jeden z nich byl obyčejný zločinec, který si trest zasloužil bez ohledu na to, ze které strany se na to člověk díval. Zastřelili tady i Vidkuna Quislinga a ostatní, kteří při soudním procesu po válce dostali trest smrti. Quisling seděl ve věži na střelný prach. Stařec se často sám sebe ptal, jestli to bylo inspirací pro název knihy spisovatele, který do detailu popisoval různé způsoby poprav v průběhu posledního století. Byl popis popravy zastřelením, tedy střelbou popravčí čety, ve skutečnosti popisem popravy Vidkuna Quislinga onoho říjnového dne roku 1945, kdy vyvedli zrádce ven na prostranství, aby provrtali jeho tělo kulkami? Přetáhli, tak jak psal spisovatel, kuklu přes jeho hlavu a připevnili bílý lístek na jeho srdce jako terč? Zakřičeli před vypálením výstřelů čtyři povely? A trefili se ti cvičení střelci tak špatně, že lékař se stetoskopem musel přikázat, aby byl odsouzenec k smrti popraven ještě jednou – vystřelili čtyřikrát nebo pětkrát a smrt nastala vykrvácením z mnoha povrchových ran? Stařec si popis vystřihl z knihy.
Kabát dokončil svou činnost a byl na cestě dolů z kopce ke svému autu. Žena pořád stála nahoře u zdi, stáhla si sukni a zapálila cigaretu, která, když nasávala kouř, zářila ve tmě. Stařec čekal. Pak rozšlápla cigaretu podpatkem a šla po bahnité stezce kolem pevnosti a zpátky ke „kanceláři“ v ulicích kolem Norges Bank.
Stařec se otočil k zadnímu sedadlu, odkud na něj vyděšenýma očima zírala žena s roubíkem v ústech. Dívala se tak pokaždé, když se probrala z omámení dietyleterem. Viděl, jak se její ústa pod roubíkem pohybují.
„Neboj se, Signe,“ řekl, nahnul se směrem k ní a připevnil něco na její kabát. Pokusila se sklonit hlavu, aby viděla, co to je, ale on ji nutil držet hlavu zpříma.
„Pojďme se projít,“ řekl. „Jak jsme to dělávali.“
Vystoupil z auta, otevřel zadní dveře, vytáhl ji a strkal ji před sebou. Zakopla a padla na kolena do štěrku na trávě vedle cesty, ale on uchopil lano, kterým jí svázal ruce na zádech, a zase ji dostal na nohy. Postavil ji přímo před jeden z reflektorů tak, že jí světlo svítilo přímo do očí.
„Stůj tady tiše, zapomněl jsem víno,“ řekl. „Červené Ribeiros, pamatuješ si ho, že ano? Úplně tiše, jinak…“
Byla oslepená světlem a on jí musel strčit nůž až před obličej, aby ho viděla. I přes ostré světlo byly její panenky tak velké, že oči vypadaly jako skoro celé černé. Sešel dolů k autu a rozhlédnul se. Nikde nikdo. Poslouchal a slyšel jenom pravidelné hučení města. Pak otevřel kufr auta. Odstrčil stranou černý pytel na odpadky a ucítil, že mrtvola psa uvnitř už začíná tuhnout. Ocel pušky Märklin se matně zableskla. Vyndal ji a posadil se na místo řidiče. Stáhl okno napůl dolů a opřel s…