Kapitola 72
KDYŽ SE CINDY objevila u mých dveří v půl dvanácté večer, úplně mi to vyrazilo dech. S nadšeným výrazem ve tváři na mě vybafla: „Už vím, kdo byl milencem Kathy Kogutové.“
„Nicholas Jenks,“ odpověděla jsem. „Pojď dál, Cindy. Lehni, Marto.“
„Sakra,“ zasténala nahlas. „A já měla takovou radost, že jsem na to přišla.“
Opravdu na to přišla. Porazila na hlavu McBrida i Seattle. Dva týmy zkušených vyšetřovatelů a FBI k tomu. Pohlédla jsem na ni s nelíčeným obdivem. „Jak se ti to povedlo?“
Příliš neklidná, aby se mohla posadit, přecházela Cindy po mém bytě a vysvětlovala mi, jak se jí podařilo najít fotografii Jenkse a Kathy Kogutové na filmové premiéře. Sledovala jsem ji, jak krouží kolem gauče, a snažila se zorientovat v tom, co říká: Bright Star… Sierra… Ostnatý drát… Byla vzrušením bez sebe. „Jsem dobrá reportérka, Lindsay,“ prohlásila.
„To víš, že jsi,“ usmála jsem se na ni. „Jenom o tom nemůžeš napsat.“
Cindy se zarazila, jako by dostala šlehačkovým dortem do obličeje. Tohle si zjevně neuvědomila.
„Proboha,“ zanaříkala. „To je jako být ve sprše s Bradem Pittem a nesmět se ho ani dotknout.“ Podívala se na mě s bolestným úsměvem člověka předstírajícího, že necítí, jak mu jeho mučitel vráží pod nehty špendlíky.
„Cindy,“ – přistoupila jsem k ní a objala ji – „ani by tě nenapadlo něco takového hledat, kdybych ti neřekla, co jsem zjistila v Clevelandu.“
Šla jsem do kuchyně. „Dáš si čaj?“ zavolala jsem na ni.
Zhroutila se na gauč a vyloudila další sten. „Dám si pivo. Ne, pivo ne. Bourbon.“
Ukázala jsem na malý bar poblíž dveří na terasu. Za chvíli jsme se posadily, já se svým čajem a Cindy s velkou sklenicí bourbonu. Marta se nám stulila u nohou.
„Jsem na tebe pyšná, Cindy,“ pochválila jsem ji. „Podařilo se ti to, co policie nedokázala. Až tohle skončí, určitě se o tobě bude psát v novinách.“
„Do novin píšu já,“ vyhrkla Cindy a přinutila se k úsměvu. „A co myslíš tím ‚až tohle skončí‘? Už ho přece máte.“
„Ne tak docela,“ zavrtěla jsem hlavou. Pověděla jsem jí o všem, co jsme měli, dokonce i o tom, co ještě nevěděla – o té vinici a šampaňském – a vysvětlila, jí, že jde jen o nepřímé důkazy. Nemůžeme ho dokonce ani nutit, aby nám dal jeden svůj vous.
„Co tedy musíme udělat?“
„Spojit Nicholase Jenkse nezpochybnitelně s tím prvním případem.“
Náhle začala žebrat. „Musím to zveřejnit, Lindsay.“
„Ne,“ trvala jsem na svém. „Nikdo o tom neví. Jenom Roth a Raleigh. A ještě někdo…“
„Kdo?“ mrkla na mě.
„Jill Bernhardtová.“
„Asistentka oblastního prokurátora? Ten úřad je jako cedník, všechno z něj proteče ven.“
„Ne od Jill,“ zaručila jsem se. „Od té se ven nic nedostane.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Protože Jill Bernhardtová si přeje toho chlapa dostat stejně jako my.“
„To je všechno?“ zamračila se Cindy.
Dopřála jsem si uklidňující doušek čaje a pohlédla jí do očí. „A protože jsem jí nabídla, že ji vezmeme do party.“
