Kapitola 4
TA CHLADNÁ, nemilosrdná pravda mě zasáhla jako kulka mezi oči.
Možná zemřete, Lindsay.
čekala jsem, že se doktor Roy zasměje a oznámí mi, že to byl jen nějaký pitomý vtip. Že zaměnil mé testy s testy někoho jiného.
„Chci vás poslat k hematologovi, Lindsay,“ pokračoval Orenthaler. „Jako spousta nemocí i tahle má svá stadia. V prvním stadiu je úbytek červených krvinek malý. Dá se léčit transfúzemi Druhé stadium znamená systémový nedostatek červených krvinek. Třetí stadium vyžaduje hospitalizaci. Transplantaci kostní dřeně. A možná i odstranění sleziny.“
„A ve kterém stadiu jsem já?“ zalapala jsem po dechu.
„Máte stěží dvě stě erytrocytů na krychlový centimetr krve. To vás staví na hranici.“
„Na hranici?“
„Na hranici mezi druhým a třetím stadiem,“ objasnil doktor.
V životě každého z nás přichází okamžik, kdy si uvědomíte, že se vaše priority náhle změnily. Svobodná jízda vašeho života skončí nárazem do zdi; všechna ta léta, kdy jste jen sledovali, kam vás život zanese, jsou náhle pryč. Ve své práci vídám lidi zasažené takovým zjištěním poměrně často.
A teď se to stalo i mně.
„Co z toho tedy vyplývá?“ vypravila jsem ze sebe. Místnost se kolem mě točila.
„Znamená to, Lindsay, že budete muset podstoupit poměrně dlouhou a intenzivní léčbu.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Co to znamená pro moji práci?“
Byla jsem v oddělení vražd už šest let, z toho dva roky jako vrchní inspektorka. Pokud bych měla štěstí a můj poručík byl povýšen, nastoupila bych na jeho místo. Oddělení potřebovalo silné ženy. Takové se mohly dostat daleko. Až doteď jsem si myslela, že je to právě můj případ.
„Právě teď,“ řekl doktor, „si myslím, že to neznamená nic. Dokud se na to během léčby budete cítit, můžete pokračovat v práci. Vlastně by to mohla být dobrá terapie.“
Náhle jsem měla pocit, že se stěny kolem mě svírají a udusí mě.
„Dám vám jméno toho hematologa,“ řekl Orenthaler.
Pokračoval výčtem kvalit onoho specialisty, ale já ho už neposlouchala. Přemýšlela jsem. Komu se s tím svěřím? Máma mi umřela před deseti lety na rakovinu prsu. Tátu jsem neviděla od svých třinácti let. Měla jsem sestru Cat, ale ta žila svým spořádaným životem na jihu v Newport Beach a třeba jen projet křižovatku na červenou ji dokázalo na dlouhou dobu vyvést z míry.
Doktor přede mě položil doporučení. „Já vás chápu, Lindsay. Myslíte si, že to zvládnete, když budete víc pracovat. Tak to ale není. Je to vážné. Chci, abyste mu zavolala ještě dnes.“
Náhle zapípal můj operátor. Vyhrabala jsem ho z kabelky a podívala se na telefonní číslo. Bylo z práce –Jacobi.
„Potřebuju si zavolat,“ řekla jsem.
Orenthaler na mě káravě pohlédl.
„Jak jste říkal,“ nervózně jsem se na něj usmála, „terapie.“
Ukázal na telefon na svém stole a odešel z místnosti. Vytočila jsem číslo svého parťáka.
„Konec zábavy, Boxerová,“ ozval se ve sluchátku Jacobiho chraplavý hlas. „Máme jedna-jedna-osm-nula. Hotel Grand Hyatt.“
V hlavě mi ještě zněla doktorova slova. Neodpověděla jsem.
„Slyšíš mě, Boxerová? Jde o čas. Už vyrážíš?“
„Jo,“ přitakala jsem konečně.
„A vezmi si na sebe něco pěknýho,“ dodal můj parťák. „Jako na svatbu.“
