JEDENÁCT
„Napadlo mě, že by tomu tak mohlo být, ale nechtělo se mi tomu věřit.“ Divoch jel zběsile, předjížděl všechna auta, na která stačil, a nedbal žádných návěští rozesetých v lesnaté krajině. „Je to logické rozšíření jamais vu. Děsivá vyhlídka. Chtěl jsem přesvědčit sám sebe, že strach je pouze - strachem, ne skutečností. Chtěl jsem si dokázat, že všechny mé falešné představy a vzpomínky se týkají pouze Horského zátiší Medford Gap a nemocnice v Harrisburgu. Ale co teď‘“ Krucinál, ten muž a žena je moje matka a otec. V tom domě jsem byl vychován. Matku jsem viděl před rokem Vypadala přesně jako tato žena. A můj otec, kdyby žil, vypadal by přesně jako ten muž.“
Ráchel a Akira mlčeli.
„Nevěříte?“ zeptal se Divoch. „Myslíte si, že jsem namátkou vybral dům a jednoduše jsem šel dovnitř?“
„Ne.“ řekl Akira. „Věřím vám. Jde pouze o to, že..“
„O co? Víte přece, že jsme viděli jeden druhého zemřít. Tak musíte uvěřit i tomu ostatnímu.“
„Tuším, co chce Akira říci,“ řekla Ráchel. „Že vám totiž nechce věřit. Podle toho, co jste řekl minulé noci… Domnívala jsem se, že jste vyčerpaný velkým duševním napětím. Nakonec jsem to pochopila. Ne - něco víc - vycítila. Jestli byly přeměněny všechny vaše vzpomínky, pak se nemáte o co opřít. Vše, čím jste si dosud byl jistý, je uvedeno v pochybnost.“
„Proto si zajedeme do Little Creek ve Virginii,“ řekl Divoch, „Zjistit, čím ještě si nemohu být jistý.“
Lesnatý kraj se pomalu měnil v mokřiny, pak v mořský břeh.
Na jižním okraji zátoky Chesapeake Bay Divoch zahnul z Route 60 na západ a po dvou mílích dojel k námořní základně Little Creek Naval Amphibious Base.
„Můj Bože, to je obrovské,“ řekla Ráchel.
Zpoza plotu základny viděli skupinu administrativních budov a ubytoven, golfové hřiště s osmi jamkami, dvacet tenisových kurtů, dvě místa pro pikniky, kryté rekreační středisko, soukromý přístav, malé jezírko a velké jezero s kánoemi a kolesovými parníky. Dojem velikosti základny zvyšovala spousta osazenstva a třicet dvě lodi v přístavu.
„Kolik námořníku je tu ubytováno?“ zeptala se ohromená Ráchel.
„Devět tisíc. Rovněž tu bydlí tři tisíce rodinných příslušníku,“ řekl Divoch. „Ale ‚námořníci‘ je příliš široký pojem. Většina z nich patří k tradičním jednotkám, někteří vsak ke zvláštním operačním jednotkám. Je tady i východní cvičiště námořnictva pro čety MOVZu.“‚
S hrdostí se díval na základnu. „Vy padá přesně tak, jak si ji pamatuji.“ V jeho hlase se ozval záchvěv strachu. „Nemohl jsem se dočkat, až tu budu. Teď však nechci…“
Přinutil se vystoupit z auta a dojít ke strážím v bráně. Slunce na obloze už bylo nízko. Srdce mu bušilo.
„Prosím, pane?“ Strážný stál nehybně.
,; Rád bych mluvil s kapitánem Jamesem Maclntoshem.“
„Z jakého důvodu, pane?“
„Jsme přátelé. Neviděl jsem ho několik roků a náhodou jsem se octl tady v těch končinách. Rád bych ho jen pozdravil.“
Strážný se díval přivřenýma očima.
„Na základnu nepůjdu.“ řekl Divoch. „Nechci porušovat bezpečnostní předpisy. Řekněte mu, že jsem tady. Když se nebude chtít se mnou setkat, nevadí.“
„Která jednotka, pane‘?“
Divochovi se zrychlil tep. „Je tu stále služebně přidělen?“
„To nemohu říci, dokud neznám jeho jednotku.“
„Výcvikový oddíl MOVZu.“
Strážný se opět podíval přivřenýma očima. „Okamžik, pane.“ Vešel do budovy vedle brány. Otevřeným oknem ho Divoch viděl zvedat telefon. Za minutu se strážný vrátil. „Kapitán Macintosh opustil základnu, pane. Dostal propustku na dvacet čtyři hodiny.“
„Řekli vám, kam šel?“
Strážný se napřímil ještě víc. „Ne, pane.“
„Ovšemže ne. V každém případě děkuji. Zítra to zkusím znovu.“ Divoch se vrátil do auta sklíčený a informoval Akiru a Ráchel.
„Nemám náladu čekat. Myslím, že vím, kde ho najdeme.“ Zadumaně vyjel ze základny směrem k Virginia Beach.
