ČTYŘI
Pod střešním převisem ve stínu nízké verandy si Divoch zul boty velice okaté dřív, než to učinil Akira. Chtěl, aby Akira věděl, že si jeho slova před odletem z Dullesova letiště dobře zapamatoval. Ráchel následovala jeho příkladu. Akira s uznáním přikývl odložil boty, otevřel dveře, odstoupil a nechal je vstoupit jako první.
Lampy u každého okna osvětlovaly příjemnou září nejbližší okolí. Divoch vychutnával vůni kadidla a obdivoval cedrové stropní trámy. Prostory mezi nimi zdánlivě zvětšovaly rozměr malého pokoje. Bílé stěny byly složené z jednotlivých papírových dílů, na něž dopadaly stíny věcí z vedlejších pokojů. Podlaha byla pokryta čtverhrannými rohožkami z rýžové slámy. Akira je poučil, že se jim říká latami. Umně spletená pružná vlákna i přes ponožky příjemně masírovala Divochova chodidla.
Ráchel se zastavila u perokresby na stěně, která s neobvyklou sugestivitou znázorňovala holubici na větvi bez listí. „Myslím, že jsem ještě nikdy neviděla něco tak…“ Obrátila se a oči jí zářily radostí.
„Je ze šestnáctého století,“ řekl Akira. „Sbírání klasického japonského umění se stalo mým koníčkem. Je to nákladný koníček. Poskytuje mi však nesmírné potěšení.“ Naklonil se a odtáhl jeden díl steny doprava. Vstup do druhého pokoje byl volný. „Chtěli byste se podívat na ostatní pokoje?“
„S potěšením.“
V následujících dvaceti minutách Divoch zažíval pocit ohromující nádhery. Padla na něho děsivá tíseň, jako by cestoval časem pozpátku, když je Akira vedl z pokoje do pokoje, otevíral a zavíral díly stěn a vystavoval na odiv působivá umělecká díla. Hedvábná stínítka, plastiky, keramiku a další a další perokresby. Obrázky přírody nebo vojáků v boji, zjednodušené s vrcholnou elegancí nutily Divocha každou chvíli zatajovat úžasem dech, aby ani jím něžnost obrázků neporušil.
„Vše, co jsem vám ukázal, má jedno společné,“ řekl Akira. „Jsou to díla samurajů.“
Ráchel překvapeně vzhlédla.
„Válečníků oddávajících se umění míru,“ dodal Akira.
Divoch si vzpomněl na Akirova slova o samurajích, kteří získali důležité postavení v průběhu dvanáctého století, kdy krajoví vojenští velitelé, známí jako daimjové, potřebovali k ovládání svého panství loajální ochránce znalé válečnického umění. V následujícím století se z Koreje do Japonska rozšířil zenový buddhismus. Toto náboženství, upřednostňující společnou disciplínu těla i ducha, se zalíbilo samurajům, kteří své paže s mečem považovali za prodloužení svých duší. Čin bez předběžného uvažování -jako reakce okamžitého popudu - zajišťoval vítězství nad nepřítelem, který svůj úder předem zvažoval. Další výhodou zenová buddhismu bylo jeho podněcování k meditacím, které člověka zbavují emocí a nitro uvádějí do žádaného pokoje. Samurajové se cvičili, jak se zbavit strachu před smrtí. Nutili se nedoufat ve vítězství a do boje vstupovali s ničím nezmenšenou pozorností - připraveni čelit okamžitým požadavkům každé situace.
„Vládnoucí třída nějaký čas pohrdala hrubými válečníky, na nichž svou bezpečností závisela.“ řekl Akira. „Samurajové na to odpověděli tím, že se začali učit dvorským způsobům a nakonec snobskou smetánku, které byli jen pro smích, nahradili. Tyto obrazy, sošky, plastiky a keramika jsou vynikajícími příklady oddanosti samurajů k zenovému buddhismu. Všechny utěšují duši. Všechny nastolují mír v mysli i duši. Ale tím nejvlastnějším uměleckým dílem samuraje je meč.“
Akira otevřel další díl stěny a vedl Divocha a Ráchel ke stěně, na níž byly v pochvách zasunuté meče.
„Dříve než samuraj začne vyrábět nástroj své profese, oddává se meditacím. Nejdříve musí očistit sebe, pak vyklidí dílnu, obleče bílé roucho a oddá se pomalému, pracnému procesu vyžadujícímu nesmírnou trpělivost: kladení tenkých vrstev oceli na sebe, opakovanému zahřívání, svinování do sebe a spojování vrstev bušením kladiva, až dosáhne ideální pružnosti, aby meč odolal námaze a nabyl ideální pevnosti, aby břit podržel své ostří -, podobné jako se prostupují duše a tělo samuraje. Dlouhý meč se užíval v bitvách…
