Pátá profese (David Morrell)

DVANÁCT

Krčma Ship-to-Shore byla jen kousek od moře. Divoch cítil ve vzduchu sál a nad pobřežím slyšel mořské racky, Najednou ucítil cigaretový kouř a Elvisovu verzi „Johnny B. Goode“. když spolu s Akirou a Ráchel z ulice zbarvené zapadajícím sluncem vcházeli do zakouřeného baru.

Když si oči přivykly. Divoch viděl stoly hustě obsazené mladými elegantními muži, vypadajícími nezvykle v civilních šatech. Živě se bavili a notně popíjeli. Podél zdí v zasklených vitrínách byly modely mateřských letadlových lodí, bitevních plavidel torpédoborců, ponorek, minolovek, vyloďovacích plavidel a hlídkových člunů. Byly tam i modely lodí Merrimack a Monitor. Byly to první opancéřované americké válečné lodi, které v první bitvě občanské války válčily proti sobě.

„Vlastníkem tady toho je bývalý příslušník MOVZu,“ řekl Divoch a kolem mužů soutěžících v přetlačování paží vedl Ráchel a Akiru k úzkému prostoru u přecpaného baru. „Po odchodu do důchodu se nedokázal s mužstvem rozejít, tak začal provozovat krčmu Ship-to-Shore. Chodí sem mnoho zaměstnanců námořnictva, zvláště členové MOVZu.“

Přišel k nim barman. Bylo mu kolem padesátky, měl na ježka ostříhané vlasy, postavu jako hráč amerického fotbalu a na sobě bílou košili námořnického střihu s krátkými rukávy. Na pravém předloktí měl vytetovanou pečeť. „Co to bude?“

„Selterskou vodu.“

Ráchel a Akira si objednali totéž.

Barman pokrčil rameny.

„Harolde, vzpomínáte si na mě?“ zeptal se Divoch.

„Ani bych neřekl.“ Barman se soustředěně zamyslel. „Měl bych?“

„Často jsem sem chodívá!, když jsem dostal propustku.“

„Sem chodí mnoho námořníků. Jak je to dlouho —°“

„Od října devatenáct set osmdesát tři.“

„Neurazte se, ale za ty roky se mi zdají být všichni stejní. Nemám už paměť jako kdysi.“

„Vím, co tím chcete říci.“

Barman stranou zašilhal po Akirovi a odešel pro minerálky.

„To že si na mě nevzpomíná, nemusí ještě nic znamenat.“ řekl. „Něco vsak znamená to, že si já vzpomínám na něho a poznávám ten bar.“

Ráchel se zatvářila nejistě.

„Chcete říci, stejně jako jsem věděl, kde bydlí moje matka?“ zeptal se Divoch. „Myslíte přesně na to, že?“

Už mu nestačila odpovědět, protože se barman vrátil s nápoji. „Tři sedmdesát pět.“

Divoch mu dal pět. „Drobné si nechte“

„Díky, chlapče.“

„Chodí sem kapitán Macintosh?“

„Mac? Jistě. Vídávám ho párkrát měsíčné.“

„Přijde dnes večer‘?“

„To nevím. Kdyby přišel, musela by ho obsluhovat určitá servírka.“ Barman opět zašilhal po Akirovi a odešel ke kontrolní pokladně.

„Zdá se, že nemá Japonce rád.“ řek.l Akira.

„Nebo tu možná ještě nikdy žádný Japonec nebyl. Není ale jediný, kdo po vás pokukuje.“ řekla Ráchel.

„Všiml jsem si.“

„Je však možné, že středem jejich zájmu jste pravé vy.“‚ řekl Divoch. „Kdybyste byla sama, sto námořníků by vás požádalo o dovolení koupit vám něco k pití.“

„Teď nevím, jestli je to poklona nebo výhrůžka.“ Ráchel zamrkala.

„Povězte nám něco o kapitánovi MacIntoshovi,“ požádal Akira,

„Sloužil jsem s ním v MOVZu. Po Grenadě jsem se služby v armádě vzdal, on byl povýšen a přeložen do výcvikového střediska,“ Divoch potřásl hlavou. „Byli jsme si blízcí. Živě se na něho pamatuji. Trénovali jsme spolu. Spolu jsme také byli posíláni do bojových akcí. Po příchodu zpátky sem jsme spolu chodili po flámech a dělali různé skopičiny. On nemůže být další falešnou vzpomínkou… Po pravdě řečeno,“ Divoch srovnal ramena, „tamhle je.“

Do krčmy vešel dobře stavěný, asi pětatřicetiletý muž s rezavými vlasy. Na ruce měl potápěčské hodinky.

Zamával na skupinu mužů u stolu, zeširoka se usmál a vykročil k nim. Divoch odešel od baru a prodíral se davem za ním. „Maku!“

Muž se zastavil, rozpačitě se obrátil a hledal zdroj hlasu.

„Maku,“‚ řekl Divoch a došel až k němu..Jak se máš?“

Mac nechápavě zíral, z jeho výrazu se však nedalo nic vyčíst.

Divoch potlačil zneklidnění a nasadil nejlepší kamarádský úsměv. „Co je s tebou? Ty si na mě nevzpomínáš, po všem, co jsme spolu prožilil?“

„Na tebe že si mám vzpomenout?“ řekl a dál jen se svraštělým čelem zíral.

Ne! napadlo Divocha. Zase dopadnu stejně! Najednou měl pocit, jako kdyby padal, začala se mu točit hlava, sevřel se mu žaludek, paže a nohy cítil jako ochromené.

Mac našpulil rty a obrátil se k odchodu.

Divoch mu skočil do cesty. „Prosím tě, počkej ještě. Ty mě opravdu ne…?“

„Řekl jsem ti, že jsem dobrý jen na peníze. Krucinál, tady máš dvacet dolců a už mi dej pokoj. Vypadni odsuď.“

Divoch se zamračil na peníze, které mu Mac strčil do ruky, Hlava mu třeštila.“Ale…“

Mac opět odcházel.

„Ty mi přece nic nedlužíš…“ Divoch jako omráčený šel za ním. „Co to má všechno znamenat?“

Mak se zastavil, naklonil se co nejblíž a nervózně šeptal. „Že se právě ty můžeš ptát? Co tady, krucinál, děláš? Zbláznil ses, Doyle? Přece víš, že by nás nikdo neměl vidět spolu.“

„Cože?“

„Vypadni.“

„Ale…“

Makův hlas byl sotva slyšitelný. „Tak v průchozí uličce. Za patnáct minut.“

Divoch v odpověď zamrkal a Mac odešel k rohovému stolu za svými přáteli.

„Ten chlap mi půjčil dvacet dolců a pak ho napadlo, že mu je nevrátím. To mám za to, že hraju karty s civily.“ slyšel ho Divoch říkat přátelům.

Divochovi se hluk v krčmě najednou zdál být hlasitější a vzduch plný kouře ještě méně dýchatelný. Cítil se zaskočen, zatlačen do kouta, bez možnosti se bránit. Poražen. S úzkostí v hrudi se podíval na Ráchel a Akiru a gesty je vyzval, aby šli za ním ven.

Šero se už změnilo ve tmu. Na hlučné, auty přecpané ulici Divoch jen kroutil hlavou, skoro neschopen slova. „Nazval mě Doylem.“

Ráchel ho úzkostlivě pozorovala. „Takže si na vás přece jen vzpomíná?“

„Ne, vy to asi nechápete.“ řekl Divoch. „Mé skutečné jméno přece není Doyle. Proč by —? Ježíši, oni mi snad sebrali i jméno a naučili mě používat jiné?“ Ve spáncích mu bušilo. „Tak k čertu, kdo doopravdy jsem?“‚