DVANÁCT
To jméno navozující tajemno Divocha vzrušilo. Usilovné vzpomínal, kdy ho už slyšel - najednou se mu vybavila cesta na Dullesovo letiště a Akira, snažící se jemu a Ráchel dát základní poučení o Japonsku.
„Amaterasu.“ Divoch přikývl. „Ano. Bohyně slunce. Pramáti každého císaře a prapůvodní matka každého Japonce od počátku věků.“
Taro zvedl letitou hlavu. Zřejmě nečekal, že Divoch to jméno zná. „Jen málo gaidžinů by… Blahopřeji vám ke znalosti naší kultury.“
„Zásluha náleží Akirovi. Je totiž stejně vynikajícím učitelem, jako byl vaším žákem‘… Amaterasu? Co to všechno s ní má společného?“
Starý pán promluvil se zjevnou úctou. „Amaterasu symbolizuje velikost Japonska, naši čistokrevnost, neposkvrněnost a důstojnost v dobách před poskvrněním naší slavné a nádherné cesty. Kunio Širai si ji vybral jako symbol pro své cíle, jako zdroj inspirace. Na veřejnosti své hnutí nazývá Tradiční japonská strana, avšak v soukromí mezi nejvěrnějšími přívrženci o své organizaci mluví jako o Moci bohyně Amaterasu.“
Divoch se naježil „Co tím chcete říci? Snaží se snad Širai znovu vzkřísit to, co se tady dělo v roce devatenáct set třicet‘? Znovu obrodit směs náboženství a patriotismu a hledat ospravedlnění pokusu o ovládnutí států hraničících s Tichým oceánem a…?“
„Ne,“ řekl Taro. „Právě naopak. Chce, aby se Japonsko od ostatního světa izolovalo.“
Jeho tvrzení bylo tak překvapující, že se Divoch ve velkém rozrušení nahnul dopředu. „To se vymyká všemu, co…“
„Od konce americké okupace Japonsko urazilo kus cesty.“ Taro sugestivně pohnul rukou. „Hospodářský zázrak. Japonsko se stalo finančně nejmocnějším státem na zeměkouli. Co vojensky ztratilo ve třicátých a Čtyřicátých letech, v sedmdesátých a osmdesátých letech získalo průmyslově. Ekonomicky si podmanilo jiné země. V roce devatenáct set čtyřicet jedna jsme bombardovali Havaj, nepodařilo se nám ji však dobýt a ovládnout. Teď ji kupujeme. A kromě ní kupujeme i ohromná území na americké pevnině a v jiných státech světa. To vše ale za cenu nevyčíslitelnou penězi, za cenu hrozných obětí, za cenu vzrůstající zkázy vlastní kultury.“
„Stále ne…‘’ Divoch bezmocně sevřel stehna. „Co Širai vlastně chce? O co mu jde?“
„Zmínil jsem se, že jeho předkové se datují až do šestnáctého století, do začátku šógunátu Tokugawy. Řekl vám Akira, co se stalo potom?“
„Jen stručně. Nestačil mi to dopovídat, protože jsme měli příliš málo času… Řekněte mi to vy.“
„Doufám, že si uvědomujete cenu dějin.“
„Byl jsem vychován ve víře, že je důležité učit se z chyb, máte li na mysli tohle,“ řekl Divoch.
„Nejenom z chyb, ale i z úspěchů.“ Narovnal ramena a pohledem se opět propadl někam clo velké časové dálky. „Dějiny… Ve středověku bylo Japonsko zaplaveno příslušníky cizích kultur. Číňany. Korejci. Portugalci. Angličany, Španěly a Holanďany. Je třeba uznat, že ne všechny tyto vlivy byly špatné. Například Číňané nás seznámili s buddhismem a konfucianismem a naučili jsme se od nich psaní a správnímu systému řízení. Mezi záporné hodnoty z re doby patří zavedení střelných zbraní a jejich rychlé rozšíření po celém Japonsku, což málem zničilo hušido, starý a vznešený způsob válčení bojovníků s mečem. Španělé sem zavlekli křesťanství, pokoušeli se nahradit naše bohy a popírali, že Japonci jsou božskými potomky bohyně Amaterasu.
V šestnáctém století Tokugawa Iejasu porazil japonské oblastní velitele a uchopil moc nad Japonskem. Výsledkem bylo, že on a jeho potomci vřítili Japonsko Japoncům. Cizincům jednomu po druhém zakázali vstup a pobyt. Angličané, Španělé. Portugalci… všichni byli vypovězeni. Jedinou výjimkou byla holandská obchodní stanice na jihozápadním ostrově nedaleko Nagasaki. Křesťanství bylo vymýceno. Cestování do cizích zemí zakázánu. Lodě schopné doplout k asijské pevnině byly zničeny. Bylo dovoleno stavět pouze malé rybářské čluny, jejichž konstrukce je nutila držet se těsně u pobřeží. A výsledek?“ Taro se usmál. „Japonsko bylo víc než dvě stě let odříznuto od ostatního světa. Prožili jsme - v po…
