Pátá profese (David Morrell)

ŠESTNÁCT

Jachta, jedna z mnoha, byla zakotvena poblíž konce doku. Znamenala Divochovu poslední možnost. Kdyby čluny v malých zátokách byly objeveny, kdyby rybářský trauler byl následkem nebezpečného počasí přinucen odplout někam do závětří, kdyby vrtulník nemohl ze sousedního ostrova odstartovat a vyzvednout je na domluveném místě, posledním útočištěm je tato jachta, kterou v mykonoském přístavu zakotvil člen jeho skupiny.

Divoch skočil na palubu, uvolnil zajišťovací lana, otevřel kapotu a sebral klíček zavěšený pod stropem. Zasunul ho do spínací skříňky a radostí zazářil, když motor zarachotil. Zatlačil páku plynu a pocítil uvolnění, když jachta vyplula podél doku.

„Děkuji vám!“ objala ho Ráchel.

„Přikrčte se okamžitě k palubě!“

Poslechla bleskurychle.

Jachta s pěnou za zádí uháněla z doku a kýlová vlna byla postupně pohlcována rozbouřeným mořem. Divoch se při pohledu dozadu zamračil. Přestože se loď v rozbouřených vlnách strašlivé kymácela a byl špatný rozhled, uviděl muže spěchajícího podél doku.

Japonec. Jeho melancholické rysy pod světlem na konci doku mu opět připomněly Akiru.

Kromě melancholie však vyzařovaly i něco jiného. Rozpaky. Zhoubu. Zoufalství.

Zlost!

Především však strach.

Nedávalo to smysl. Nebylo však o tom nejmenší pochyby. Nejsilnější emocí Orientálce je strach.

‚Divoch?“ Napětí v jeho hlase přehlušilo burácení bouře.

„Akira?“ Divochův výkřik pohltila mohutná vlna. Musel vykašlat mořskou vodu.

Vedle běžícího Japonce se objevili další strážci. Namířili pistole na jachtu, neodvážili se však střílet. Uvědomili si riziko, že by mohli zasáhnout zaměstnavatelovu manželku. Tvářili se zoufale a po tvářích jim stékal déšť.

Japonec vykřikl. „Přece jsem vás viděl…!“

Bouře přehlušila další horečnatě vyslovovaná slova.

„Vy jste viděl mě?“ ječel Divoch do bouře. „Já jsem přece viděl vás!“

Divoch si však v těchto chvílích nemohl dovolit žádné rozptylování. Musel dokončit úkol a vyjet s jachtou z přístavu.

„… umírat!“ křičel Japonec.

Ráchel vykoukla z paluby. „Vy toho muže znáte?“

Divoch křečovitě sevřel řízení jachty. Srdce se mu tak rozbušilo, že mu začalo být špatně.

Pocítil závrať. Ve vesnici předpokládal, že Japonec seskočí ze zdi jako kočka.

Ano, jako kočka, dumal Divoch. Ovšem s méně než devíti životy.

.Jestli ho znám?“ řekl Ráchel, když se při výjezdu z přístavu jachta probíjela bouřlivými vlnami. „Nechť mi jsou nápomocni všichni svatí, ano, znám ho.“

„Ten vítr je hrozný! Neslyším vás.“

„Před šesti měsíci jsem ho viděl zemřít.“