7
Od první chvíle, co jsme se s Morleyem setkali, ze sebe v jednom kuse vyrážel prudký a nečekaný zajódlování, který zapadalo do našeho dobrodružnýho podniku. Bylo to sice jenom obyčejný "jódlajdý", ale přišlo vždycky v ty nejmíň obvyklý situaci a chvíli, jako třeba když tam u toho ještě byli ti čínský a německý známí a on párkrát zajódloval, pak v autě, kde seděl zavřený s námi: "Jódlajdý!" a potom když jsme vystupovali z auta a chtěli jít do baru: "Jódlajdý!" A teď, když se Japhy probudil a viděl, že už svítá, tak vyskočil z pelechu, běžel nasbírat dřevo a klepal se nad prvním ohýnkem, a Morley se probral z krátkýho jitřního nervózního klimbání, zívnul a zahalekal: "Jódlajdý!", až se to ozývalo ozvěnou do vzdálených údolí. Taky jsem vstal; bylo to jediný, co jsme mohli dělat, abysme to nějak překlepli; dalo se akorát poskakovat a plácat rukama stejně, jako jsem to dělal na nákladním vagóně s tím smutným tulákem na jižním pobřeží. Japhy ale brzo přiložil víc polen, oheň se s hukotem rozhořel a my měli pořádnou hranici, ke které jsme se mohli za chvíli otočit zády a hned jsme se začali bavit a povykovat. Bylo nádherný ráno – jasně rudý paprsky vycházejícího slunce se přehouply přes kopce, šikmo, jako světlo v katedrále dopadaly do studených stromů, mlha, zdvíhající se k střetnutí se sluncem a všude kolem ten strašný tajemný řev valících se potoků, s tůněmi nejspíš potaženými tenkým ledovým povlakem. Parádní kraj na rybolov. Brzy jsem halekal i já; "Jódlajdý", ale když Japhy zmizel pro další dříví a na chvíli se nám ztratil z očí, tak Morley zajódloval a Japhy se ozval obyčejným "Húú", což prý byl způsob indiánský, ho volání v horách, a byl o hodné hezčí. Takže jsem taky začal volat "Húú".
Pak jsme nasedli do auta a vyrazili. Snědli jsme chleba se sýrem. Mezi Morleyem dneska ráno a Morleyem v noci nebyl vůbec žádný rozdíl, akorát jak tak pořád kecal a mlel tím svým kultivovaným srandovním jízlivým způsobem, zněl jeho hlas díky ranní svěžesti tak nějak roztomile, jako hlasy lidí, co vstali brzo ráno, je v tom něco nezřetelně roztouženýho, chraplavýho a nedočkavýho, jak už jsou připravený na nový den. Brzo začalo hřát slunce. Černý chléb byl vynikající, pekla ho žena Seana Monahana, co měl domek v Corte Madera, kde bysme mohli všichni jednou zadarmo bydlet. Sýr byl štiplavý čedar. Mě to ale moc neuspokojilo a když jsme vjeli do kraje, kde už nebyly žádný domy ani nic jinýho, začal jsem toužit po pořádný teplý snídani a najednou, když jsme přejeli můstek přes potok, tak jsme uviděli u cesty pod obrovskými jalovci líbeznou loveckou chatku, z komína se valil kouř, a jak neony venku, tak cedule za oknem nabízely palačinky a teplou kávu.
"Tam zajdeme, panebože, jestli máme lízt celej den po horách, tak potřebujem chlapskou snídani."
Nikdo proti mýmu návrhu neprotestoval, a tak jsme šli dál, usadili se do boxu a u příjemný hospodský, která byla srdečně upovídaná jako lidi, co žijou v zapomenutým kraji, jsme si objednali. "Tak co hoši, taky jste si zrána vyrazili na lov?"
"Ne, paninko," řekl Japhy, "my jenom polezem na Matterhorn."
"Matterhorn, teda tam by mě nikdo nedostal, ani kdyby mi za to platil tisíc dolarů!"
Zašel jsem si zatím ven a dozadu na záchod, stlučený z kulatiny a u kohoutku jsem se umyl, voda byla nádherně studená, úplně mě z ní pálil obličej, pak jsem se trochu napil a bylo to, jako kdyby mi někdo do žaludku nalil tekutý led a pěkně se mi tam usadil, a tak jsem se napil ještě jednou. Ve zlatavě rudým slunečním svitu, který dopadal šikmo větvemi jedlí, co byly třicet metrů nad zemí, štěkali chundelatý psi. V dálce jsem viděl zářící vrcholky hor pokrytý sněhem. Jedna z nich byl Matterhorn. Šel jsem dovnitř a palačinky už byly hotový, teplý, a kouřilo se z nich, svoje tři hrudky másla jsem si polil sirupem, rozkrájel, usrkával horký kafe a jedl. Stejně jako Henry a Japhy – výjimečně bez jedinýho slova. Když jsme to všechno spláchli tou jedinečnou studenou vodou, přišli tam lovci v loveckých botách a vlněnýc…
