Závěrem
"Hele, já nevím, jestli jsi vůbec nad tím nějak přemýšlel a nebo ti to už bylo všechno jasný, ještě než jsi sem šel. Něco bych ti ale chtěl říct, a to naprosto jasně. Jde o to, že tady mě máte, obyčejnýho kluka, co makal na dráze jako brzdař, dělal kovboje a hrál americkej fotbal – prostě jako řada jinejch naprosto normálních kluků. Nesnažil jsem se stvořit nějaký nový vědomí nebo něco takovýho. Vůbec jsme nevedli nějaký důležitý abstraktní řeči. Byli jsme jenom parta kluků, co koukali, kde by se s kým vyspali."
(Jack Kerouac, v rozhovoru s Bruce Cookem)
Když v říjnu 1969 Jack Kerouac zemřel, bylo mu pouhých čtyřicet sedm. Na fotografiích z posledních let ale vypadal, jako kdyby se s tímto světem již více méně loučil. Opuchlá tvář, rezignovaný pohled, melancholie v očích... To nebyl chlapský Kerouac na fotografii z roku 1953, stojící s cigaretou v ruce na požárním schodišti Burroughsova bytu na 23.ulici. Na ještě starší fotografii, z roku 1939, vidíme sebevědomě rozkročeného gymnasistu, úspěšného hráče školního týmu. Není ani tak důležité, jakou příčinu smrti stanovila pitva. Kerouaca totiž v podstatě zahubil Kerouac. Že v tom sehrál rozhodující roli zrovna alkohol, je vedlejší.
Kerouacovým životem a tvorbou se již zabýval Martin Hilský v předmluvě k prvnímu vydání Kerouacova generačního románu Na cestě (Odeon 1978, přel. Jiří Josek), doplníme ho proto jen o některá další fakta.
Narodil se v roce 1922 v malém městečku Lowell ve státě Massachusetts, jako nejmladší ze tří dětí. Nejstarší ze sourozenců, Gerard, zemřel, když byly Kerouacovi čtyři roky. Gerard měl silně vyvinutý smysl pro soucit se všemi malými tvory, nedopustil, aby se jim ubližovalo. Zároveň byl silně nábožensky založen. Obě tyto vlastnosti Kerouaca silně ovlivnily na celý život. Bratrova smrt ho značně poznamenala, a možná právě zde lze hledat kořeny jeho obsese smrtí a umíráním, zánikem a pomíjením, která svou zvláštní melancholií prolíná nejen celým jeho dílem, ale i životem. Společně s alkoholem a pocity osamělosti a nezařazenosti pak Kerouaca nejspíš dovedla až k hrobu. Alkohol mu totiž umožňoval nejen překonávat vrozenou plachost a ostych, zároveň si s jeho pomocí stavěl hráz mezi sebou a okolním světem. Jeden z Kerouacových starých přátel vzpomíná, že zvláště dříve opilost často pouze předstíral a používal ji jako zvláštní způsob obrany. Jeho přítel a ochránce ho ale nakonec také zabil.
V dětství a dospívání se projevoval jako všichni jeho vrstevníci. Vedle klukovských her ale také rád četl a později si začal do malých notýsků psát smyšlené příběhy a popisy fiktivních sportovních zápasů. V eseji Kořeny beat generation vzpomíná, jak v dětství rád čítával šestákové magazíny, hlavně týdeník The Shadow, ve kterém se Zlo plížilo temnými uličkami a nakukovalo lidem do oken, aby bylo nakonec přemoženo Stínem. Na malého snílka to jistě mělo značný vliv. Kerouac také rád poslouchal rozhlasové seriály a často chodil do kina. Ve své představivosti si podle hudby vymýšlel celé filmy. Na gymnáziu začal vynikat v americkém fotbale a na běžeckých tratích. Publikoval ve školním časopise. Zároveň se také poprvé zamiloval. To bylo v roce 1938. V tom samém roce mu byla nabídnuta hned dvě sportovní stipendia, do Bostonu a na Columbia University v New Yorku. Kerouac tehdy váhal mezi láskou a možností poznat jiný, vzdálený svět, o kterém dosud jenom snil. Rozhodl se pro New York. Když po letech uvažoval, co by se asi stalo, kdyby zůstal v Lowellu, nedokázal říct, jestli byla jeho volba šťastná. Nejspíš by vedl poklidný život, měl kupu dětí, domek s pěstěným trávníkem...
Když se jako šestnáctiletý rozhodl odejít z rodného městečka, jistě netušil, že se vydává na cestu, ze které již nebude návratu. Zdá se to možná trochu nadnesené, ale bylo tomu tak. Vypadá to jako literární stylizace, a možná to nebude tak daleko od pravdy, jak by se zdálo. Kerouac ze svého života literaturu v podstatě dělal. Je otázkou, v kterém z obou světů, zda v tom skutečném či v t…
