Kapitola 105
PROTLAČILA JSEM SE NA MÍSTO, kde ještě před okamžikem stál. Byl pryč. Rozhlédla jsem se po místnosti. „Ztratila jsem ho,“ přiznala jsem se do vysílačky. „Musel se ukrýt někde v davu. Ten parchant!“
Nikde jsem Charlese Danka neviděla. Všichni muži měli na sobě smokingy a vypadali stejně. A všem těm lidem hrozilo nebezpečí, možná dokonce smrt.
S odznakem v ruce jsem překonala bezpečnostní uzávěru a rozběhla se dlouhou chodbou vedoucí k uzavřené části muzea. Po Dankovi stále ani stopy. Vběhla jsem zpátky do hlavního plesového sálu a narazila tam na Molinariho.
„Je tady. Vím to, Joe. Tohle je jeho chvíle.“
Molinari přikývl a vydal vysílačkou příkaz, že nikdo nesmí za žádných okolností opustit budovu. Pomyslela jsem si, že kdyby mezi všemi těmi lidmi vybuchla bomba, následky by byly strašné. Já bych zemřela také. I Molinari. Bylo by to horší než v Rincón Centru.
Kde jsi, Danko?
Pak jsem ho zahlédla znovu. Alespoň jsem si to myslela. Ukázala jsem na vysokého muže s pleší. Vzdaloval se od nás, nořil se do davu a znovu se objevoval. „To je on!“
„Danko!“ vykřikla jsem a vytrhla svůj glock z podpažního pouzdra. „Danko! Stůj!“
Dav se rozestoupil natolik, abych ho viděla, jak vyndává ruku z kapsy. Znovu zachytil můj pohled – a usmál se na mě. Co to sakra má?
„Policie!“ křikl Molinari. „Všichni k zemi!“
Charles Danko svíral něco v ruce. Nerozeznala jsem, jestli je to zbraň nebo detonátor.
Pak jsem to spatřila – malou plastovou nádobku. Co to může být? Zvedl paži a já vyrazila. Neměla jsem na vybranou.
O vteřinu později jsem srazila Charlese Danka k zemi, popadla ho za paži a doufala, že se nádobka nerozbije. Páčila jsem mu prsty a zoufale se mu snažila nádobku vykroutit. Nešlo to.
Slyšela jsem ho sténat bolestí a viděla, jak obrací ústí lahvičky proti mně. Mířil mi přímo do obličeje.
Molinari držel Danka z druhé strany a také se ho snažil přitisknout k zemi. „Běž od něj!“ zavolal na mě. Nádobka se znovu obrátila – tentokrát k němu. Všechno se to semlelo hrozně rychle, v několika vteřinách.
Dál jsem svírala Dankovu paži. Potřebovala jsem nějakou páku. Snažila jsem se mu zlomit ruku.
Obrátil se ke mně a naše pohledy se setkaly. Nikdy jsem nepocítila takovou nenávist, takový chlad. „Parchante!“ zařvala jsem mu do obličeje. „Vzpomeň si na Jill!“
V tom okamžiku jsem stiskla nádobku. Nějaká tekutina mu stříkla přímo do obličeje. Zblízka. Danko se rozkašlal a vyvalil oči. Jeho tvář se změnila v hrůznou masku. Ostatní agenti ho už drželi. Odtáhli ho ode mě.
Danko těžce dýchal. Stále kašlal, jako by se snažil dostat jed z plic.
„Skončilo to,“ vypravila jsem ze sebe. „Skončil jsi. Chcípni, ty hajzle.“
Na jeho tváři se objevil úsměv. Kývl na mě, abych přišla blíž. „Tohle nikdy neskončí, ty pitomá krávo. Vždycky je tu ještě další voják.“
Pak jsem zaslechla výstřely a došlo mi, že jsem opravdu byla pitomá.
