Každý třetí den (James Patterson)

Kapitola 56

MOLINARE NA MĚ POČKAL nA chodbě a jakmile Roach zmizel ve výtahu, káravě jsem na něj pohlédla. „Tak nějaké zařizování, jo?“

Následoval mě po schodech dolů do mé kanceláře. „Podívej, musel jsem se ukázat v portlandské centrále FBI. V těchhle věcech je vždycky spousta politiky. Však to znáš.“

„No, jsem ráda, že jsi tady,“ řekla jsem a podržela mu dveře na schodiště. „Ani jsem ti nemohla poděkovat za to letadlo. Takže děkuju.“

Uvedla jsem Molinariho do naší kanceláře a nechala mu tam vyklidit jednu menší kóji. Řekl mi, že před chvílí odmítl něco soukromějšího a vhodnějšího v šestém patře kousek od velitele.

Ukázalo se, že to není vůbec špatné, když Úřad pro národní bezpečnost pracuje s námi ruku v ruce, přestože na mě Jacobi a Cappy zahlíželi, jako bych přivedla nepřítele. Za dvě hodiny jsme vystopovali původ posledního emailu: internetovou kavárnu zvanou KGB

Bar v Haywardu, kterou měli v oblibě studenti na druhé straně zátoky.

A také jsme zjistili, kdo je Marion Delgadová.

Molinari položil přede mě na stůl fax od FBI. Byla to stará novinová reportáž se zrnitou fotografií malé holčičky s mezerou mezi zuby, držící v ruce cihlu. „Tohle je Marion Delgadová. Bylo jí pět, když vykolejila v Itálii rychlík tím, že hodila na koleje cihlu.“

„Je nějaký důvod myslet si, že je důležitá pro naše vyšetřování?“ zeptala jsem se.

„Marion Delgadová byla v šedesátých letech symbolem revolucionářů,“ řekl Molinari. „Pětiletá holčička, která dokázala zastavit vlak. Její jméno se stalo kódem, který měl zmařit policejní sledování. FBI napichovala telefony jako šílená ve snaze infiltrovat skupinu, která si říkala Weathermen. Zaznamenali stovky vzkazů od Marion Delgadové.“

„Takže ty tvrdíš, že za těmi zločiny stojí jeden z těchhle starých Weathermanů?“

„Neškodilo by zjistit jména známých členů, které se nepodařilo dostat do vězení.“

„To je dobrý nápad,“ řekla jsem. Pak jsem otevřela zásuvku a vyndala z ní pistoli. „A mezitím, co takhle se zajet podívat do toho KGB Baru?“