Každý třetí den (James Patterson)

Kapitola 98

KDYŽ DŮM VYLETĚL DO POVĚTŘÍ, krčili jsme za policejním vozem ani třicet metrů daleko.

Nejprve vyletěly z oken dlouhé červené plameny. Pak jako by se dům zvedl ze základů a ve vzduchu se rozpadl na kusy.

„K zemi!“ zařval Molinari. „Všichni k zemi!“

Popadla jsem Cindy, která stála vedle mě, přitiskla ji k zemi a zakryla ji vlastním tělem před tlakovou vlnou a sprškou suti.

Zůstali jsme ležet, dokud se to nepřehnalo. Kolem se ozývaly výkřiky jako „Do prdele!“ a „Jste všichni v pořádku?“

Pomalu jsme se vyhrabali na nohy. „Můj ty bože,“ zasténala Cindy.

Tam, kde ještě před okamžikem stál bílý dům, byl nyní jen kouř, oheň a kráter ze zhroucených stěn.

„Michelle,“ zamumlala Cindy. „No tak, Michelle.“

Dívali jsme se, jak vítr rozdmýchává plameny. Z trosek nikdo nevyšel. Nikdo ten výbuch nemohl přežít.

Zazněly sirény. Slyšela jsem policisty řvát do vysílaček: „Došlo k velkému výbuchu v Sedmnácté ulici číslo sedm set dvacet dva…“

„Třeba tam nebyla.“ Cindy potřásla hlavou s očima upřenýma na ruiny.

Objala jsem ji kolem ramen. „Zabili přece Jill, Cindy.“

Později, když hasiči udusili plameny a záchranáři se začali prohrabávat troskami, jsem se sama vypravila prohlédnout si trosky.

Opravdu už to skončilo? Byla hrozba zažehnána? Kolik jich bylo uvnitř? To jsem nevěděla. Vypadalo to na čtyři nebo pět. Hardaway byl nejspíš mrtvý. Zemřel i Charles Danko? August Spies?

Dorazila Claire. Sklonila se nad zakrytými těly, ale ostatky byly tak ohořelé, že byly skoro k nepoznání.

„Hledám bělocha kolem padesátky,“ řekla jsem jí.

„Podle toho, co jsem zatím viděla, byli čtyři,“ odpověděla. „Ten černoch zastřelený na příjezdové cestě. Tři další uvnitř. Dvě z nich byly ženy, Lindsay.“

Přistoupil ke mně Joe Molinari. Podal právě hlášení do Washingtonu o tom, co se právě stalo. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Ještě to neskončilo,“ řekla jsem a pokývla směrem k troskám.

„Danko?“ Pokrčil rameny. „To nám budou muset říct lidi z patologie. V každém případě je jejich buňka zničena. Časovaná bomba také. Co teď může dělat?“

V suti jsem něco zahlédla – baret. Bylo na tom skoro něco legračního. Zvedla jsem ho.

„Hlas lidu bude vyslyšen,“ řekla jsem Molinarimu a ukázala mu baret.

Byl na něm mírový symbol.