Kapitola 57
V DLOUHÉ TRADICI POKOUTNÍCH PUTYK, kde byl policista vítaný asi jako bojovník za práva černošského obyvatelstva na srazu Ku-Klux-Klanu, udával KGB Bar nový tón. Zařízení tvořily dlouhé úzké dřevěné stoly, na nichž se před monitory hrbili vyvrhelové společnosti. Osazenstvo doplňovala různorodá směsice pobudů, potahujících na baru z cigaret.
„Jsi si jistý, že do toho půjdeš?“ pošeptala jsem Molinarimu. „Kdybys tady dostal ránu do hlavy, těžko bys to vysvětloval.“
„Dělal jsem v New Yorku prokurátora,“ opáčil Molinari a postoupil kupředu. „Tuhle cenovou skupinu miluju.“
Přistoupila jsem k barmanovi, vyzáblému chlapíkovi s krysím obličejem, potetovanými pažemi a vlasy svázanými do dlouhého ohonu. Poté, co mě asi čtvrt minuty ignoroval, se opřel a pult a pohlédl mi do očí. „Šli jsme náhodou kolem a napadlo nás, jestli by tady někdo nechtěl finančně podpořit naši misii v Čadu.“
Nepodařilo se mi z něj vyloudit ani pousmání. Nalil pivo černému mladíkovi s africkou čapkou, který seděl o dvě stoličky dál.
„Tak jo, jsme poldové,“ řekla jsem a ukázala mu odznak. „Prokoukl jste mě.“
„Je mi líto, tohle je soukromej klub,“ prohlásil barman. „Potřebuju vidět vaše členský průkazy.“
„Páni, to je ale exkluzivní podnik,“ řekla jsem a mrkla na Molinariho.
„Jo, to je,“ ušklíbl se barman.
Molinari se natáhl přes pult a popadl barmana za ruku, právě když se chystal nalít další pivo. Strčil mu pod nos svůj odznak Úřadu pro národní bezpečnost. „Pořádně mě poslouchej. Vezmu do ruky telefon a do deseti vteřin sem vtrhne tým zvláštních agentů, kteří ti to tady obrátí vzhůru nohama. Když se tady tak rozhlédnu, odhaduji, že tady máš počítače tak za patnáct, dvacet tisíc dolarů, a nevěřil bys, jak jsou policajti nešikovní, když musejí stěhovat těžký důkazní materiál. Nám bude stačit, když odpovíš na pár otázek.“
Barman se na něj zamračil.
„Poslechni, Lahváči,“ ozval se černoch s čepičkou, „tak se mi zdá, že bychom mohli udělat výjimku a nebazírovat v tomhle případě na našich pravidlech o členství.“
Otočil se k nám, srdečně se usmál a promluvil se silným britským přízvukem: „Jsem Amir Kamor. Šestiraňák jenom dbá na to, aby si naše klientela udržela svoji pověstně vysokou úroveň. Není potřeba uchylovat se k výhrůžkám. Můžu vás pozvat do své kanceláře?“
„Lahváč?“ Podívala jsem se na barmana a obrátila oči v sloup. „Jak vtipné.“
Vzadu byla malinká kancelář, do níž se sotva vešel jeden psací stůl. Zdi byly polepené plakáty a pozvánkami na různé akce – protestní pochody na podporu nemocných AIDS, rozvojových zemí, nezávislost Východního Timoru.
Podala jsem Amiru Kamorovi svůj policejní průkaz a on pokývl hlavou, jako by na něj udělal dojem. „Říkali jste, že máte nějaké otázky.“
„Byl jste tady včera večer, pane Kamore?“ spustila jsem. „Okolo desáté večer?“
„Jsem tady každý večer, poručíku. Víte, jak to chodí v tomhle podnikání. Musím si dát pozor, kdo strká ruce do kasy.“
„Včera večer v deset hodin tři minuty byl odsud poslán jeden email.“
„Odsud chodí spousta emailů. Je to koneckonců jedna z věcí, kvůli které sem lidé chodí.“
„Dokážete si vybavit, kdo tu byl? Někdo neobvyklý?“
„Každý, kdo sem chodí, je neobvyklý,“ usmál se Kamor. „V deset večer, říkáte… Bylo tady narváno. Možná by pomohlo, kdybyste mi prozradili, koho hledáte a co provedl.“
Vytáhla jsem fotografii Wendy Raymorové a kresbu ženy, jenž doprovázela Georgea Bengosiana. Kamor svraštil své husté obočí a pořádně si obě podobizny prohlédl. Pak si povzdechl.– „Možná jsem je za ta léta viděl a možná také ne. Projde tady spousta lidí.“
„Dobře, a co tohle?“ Sáhla jsem znovu do kabelky a položila před něj fotografie FBI ze Seattlu. Jednu po druhé si prohlížel a nad každou zavrtěl hlavou.
Pak jsem si všimla, že se na jeden snímek podíval dvakrát a zamrkal.
„Poznáváte někoho?“
„Byl to jenom pocit,“ řekl a potřásl hlavou. „Vlastně nepoznávám. Opravdu.“
„Ne, jedna tvář vám byla povědomá. Která to byla?“ Znovu jsem před ním na stole rozložila fotografie.
„Povězte mi, p…