35
Peking, Čína, středa 20:44
Paul Hood vyšel do teplé, vlhké noci. Ve vzduchu visela lepkavá mlha a vlhkost způsobila, že v jeho mobilu to popraskávalo. Mohl si jen představovat, čím vším tu je vzduch znečištěný.
Odešel kousek dál od baldachýnu a zavolal Rodgersovi. Stál zády k recepci, prst na uchu, aby ho nerušil hluk dopravy. Generála zastihl v jeho hotelovém pokoji. Právě večeřel.
„Čínské jídlo není žádné čínské jídlo,“ poznamenal Rodgers. „Sedím tu a jím kuřecí ledvinky a žraločí ploutve. Co děláte vy?“
„Stojím venku a už jsem propásl předkrmy.“
„To je pravděpodobně dobře,“ utrousil Rodgers.
Vtipkování nevyznělo uvolněně. Když spolu hovořili, nikdy se jim nedařilo zbavit se určitého napětí. Hood přešel přímo k věci. „Mluvil jsem s premiérem. U vypuštění prý má být jen jeden z nás.“
„Měl byste tam jít vy.“
„Proč?“ Hood neočekával, že Rodgers se po tom všem, co v téhle záležitosti podnikl, této výsady vzdá.
„Mě zajímají jiná hlediska situace,“ odpověděl Rodgers.
„Něco, o čem můžete mluvit?“ zeptal se Hood. „Ne na téhle lince, to vím, ale snad někdy později…“
„Možná později,“ prohlásil Rodgers tónem naznačujícím, že to je jeho poslední slovo.
I to bylo nečekané. Rodgers mu uštědřil jednu čistou do zubů, a bez omluvy. „Tak dobrá. Zařídím si věci kolem své návštěvy a dám vám vědět, jak se věci mají.“
„Díky.“
„Zavoláte mi, až budete moci mluvit?“
„Jistě.“
Hood zaklapl telefon. Zůstal stát a pozoroval přijíždějící vozy. Řidičům do obličeje neviděl, měl však dojem, že všechny oči jsou upřené na něj a smějí se mu. Věděl, že to není pravda, a přesto si v té chvíli připadal jako nahý a zranitelný, jakoby kamsi unášený proudem tak, jako ještě nikdy v životě.
Od oné noci, kdy ho jeho snoubenka Nancy Jo Bosworthová nechala stát na rohu ulice, čekajícího na schůzku spojenou s návštěvou kina, ke které nikdy nedošlo, se ještě nikdy necítil tak osamělý.
„Muž bez vlasti,“ zamumlal si jen tak pro sebe.
„Edward Everett Hale,“ pronesl za ním tichý hlas.
Prudce se otočil. Stála tam Anita, v ruce kolu, a usmívala se. Aspoň jeden z těch úsměvů patří jemu.
„Díky,“ řekl a sklenici si vzal.
„Philip Nolan, vyhnaný z Ameriky za zradu,“ pokračovala. „Proto jste tu? Jste vyhnanec?“
„To narážíte na to, že jsem tady venku, nebo na to, že jsem v Pekingu?“ Upil trochu koly. Byla bez ledu.
„Nejdřív si promluvme o tom venku,“ usmála se.
Ani na Anitě nyní nebylo nic, co by připomínalo led. Hood tomuto svému dojmu tak úplně nevěřil, třebaže se mu ten led zamlouval víc v ní než ve zteplalém nápoji.
„Šel jsem si ven zavolat,“ řekl a ukázal na telefon.
„Pracovně?“
Přikývl.
„Takže si jako vyhnanec připadáte v Pekingu.“
„Ani ne.“
Na Anitině širokém, čistém čele naskočily vrásky. „Pak vám tedy nerozumím.“
Hood se usmál. „Já sám sobě taky ne.“
„Ale říkal jste…“
„To jsem se jen tak zasnil.“
„Tedy žádné stesky?“
Hood se opět usmál. Je vnímavá. To ale tlumočnice musí být. V mnohém z toho, co se překládá, záleží na jemném odstínu víc než na samotných slovech.
„Ať to bylo co chtělo, už je to pryč,“ zalhal. „Co pro vás mohu udělat?“
„Přijměte mou omluvu.“
„Za co?“
„Za to, že jsem předtím na vás šla trochu zostra. Určitě jste tu pod velkým tlakem. Neměla jsem k němu přidávat ještě nějaký další.“
„Nijak jste se mě nedotkla,“ ujistil ji. „Naopak. Mrzelo mě, že asijské stereotypy vyvedly z míry vás. Není pro ně omluva.“
„Časy a způsoby vnímání se mění a s nimi i kultura. To, že jejich působení přežívá, je šťastné i nešťastné. Nešťastné, protože přežívají i stereotypy. Šťastné proto, že máme měřítko, oč osvícenějšími jsme se stali.“
„To je pravda,“ řekl Hood. Ohlédl se dozadu na baldachýn. „Měli bychom se vrátit. Už pravděpodobně přicházíme o přípitek vašeho otce.“
„Opravdu jej chcete slyšet?“
„To je hodně těžká otázka.“
„Odpovězte na ni podle pravdy,“ usmála se.
„Člověku jeho postavení chci prokazovat úctu.“
„Dokonale diplomatická odpověď,“ rozesmála se Anita. „Děláte svému prezidentovi čest.“
„Děkuju. Ale než se vrátím…
