56
Si-čchang, Čína, čtvrtek 11:33
Ministerský předseda Le Kwan Po vystoupil z auta a vešel do technického střediska. Zmocnily se ho neklid a obavy. Během krátké jízdy od řídicího centra mu pracoviště bezpečnostního zajištění sdělilo, že z jednoho z vrtulníků, které krouží kolem komplexu, zpozorovali jakousi honičku na hlavní silnici. Z kosmického střediska vyjeli vojenští policisté na motocyklech a zpráva o události byla poslána do města Si-čchang. I odtamtud vyjelo několik policistů, aby obě vozidla zadrželi.
Telefonát k hlavní bráně potvrdil, že tou nikdo nevyjel. Ostatní brány se otvíraly pomocí karty a uvnitř stály hlídky, nebyly tam však kontrolní body. Bezpečnostní kamery zaznamenaly, že před devíti minutami odjela tmavozelená dodávka. Karta, použitá k otevření brány, byla dočasná propustka, vydaná jednomu z bezpečnostních týmů.
Útvaru, s nímž Le Kwan Po právě mluvil.
S lidmi, podléhajícími velení generála Tam Liho.
Premiér zavolal do řídicího střediska. Odpočet byl nakonec zastaven – ponižující zpoždění halasně vyhlašovaného startu rakety – a k motorům se vypravili technici, aby pátrali po výbušninách. Ministerského předsedu nejvíc znepokojovala otázka, zda výbušnina nebyla uložena někam, kde může explodovat nezávisle na tom, jak daleko pokročily přípravy k vypuštění rakety. Výsledek by byl stejný: masivní spad radioaktivního prachu na celý komplex.
Le musel nejdřív ze všeho zjistit, co ti zrádci vědí a co mohou vypovědět. Jeho další starostí bylo, jak odtud dostat dceru. Proto neposlal vrtulník, aby vojáky pronásledoval. Pokud vrtulníky k něčemu poslouží, tedy k evakuaci.
Paul Hood a Anita čekali nahoře v hale technického střediska. Anita tiše, avšak rozhněvaně hovořila s Hoodem, který přecházel sem a tam před stolkem bezpečnostní služby. Když Le dorazil, dcera se na něj dlouze zadívala. Nerozzářila se, jak se obyčejně stávalo, když se otec ukázal. Bezpochyby ji zarazil výraz plný obav, který mu seděl ve tváři, jež obvykle působila vyrovnaným dojmem. Neptala se ho, co se stalo, věděla, že jí to poví sám, až přijde čas. Le pohlédl na Hooda. Ten zůstal stát.
„Vojáci, se kterými jsem mluvil, uprchli,“ sdělil mu Le za přispění Anity. „Kdosi je pronásleduje směrem k městu. To je některý z vašich společníků?“
„Nejspíš ano,“ odtušil Hood.
„Má nějaké prostředky k tomu, aby je zastavil?“
„Pokud se ptáte, jestli je ozbrojený, tak asi ne.“
„K pronásledování se připojili policisté z kosmického střediska i z města,“ pokračoval premiér. „To nám ale nemusí být nic platné.“
„Kvůli nedostatku času?“
„K motorům se vypravili naši vědci. Raketu znají, ale nemusí se jim podařit výbušniny nalézt a zneškodnit.“
Le si povšiml, že se dcera ulekla, když to vyslovil. Bylo mu líto, že tu Anita musí být. Co nejdřív ji dostane ven.
„Mohl bych pomoci,“ řekl Hood.
„Prosím vás o to.“ Le se neptal, jak to Hood provede. V téhle chvíli mu na tom nezáleželo. Bylo třeba co nejdřív evakuovat dceru, šlo o minuty. Na povídání nebylo nijak moc času.
Hood kamsi zavolal a mluvil několik vteřin. Anita přeložila otci závěr hovoru tak, aby strážná nic neslyšela. Le Kwan Poova dcera byla opět skrznaskrz profesionálka. Bylo smutnou ironií, že Le se o ni musel nejdřív tolik strachovat, aby na ni pak mohl být tolik pyšný. Jako její matka i ona se chovala jako opravdová žena.
Hood mluvil s kýmsi, kdo se jmenoval Bob. Potřeboval se co nejdřív sejít s „týmem“. Hood stále ještě telefonoval. Mezitím oslovil premiéra.
„Potřebuju nějaké výrazně viditelné místo u motorů,“ řekl. Le jen bezmocně zavrtěl hlavou.
„Pane?“ ozvala se strážná.
„No, mluvte,“ vyzval ji Le.
„V severovýchodním rohu rampy je velké zadržovací rameno,“ řekla. „Byla jsem tam. Je natřené červeně a je velmi dobře vidět.“
Premiér pokývl. Anita Hoodovi slova strážné přetlumočila. Američan dotelefonoval, zavěsil a otočil se k Le Kwan Poovi.
„Půjdu tam a sejdu se s několika lidmi, kteří dostali vyrozumění od Mika Rodgerse,“ řekl. „Půjdu sám.“
Na námitky nebyl čas. Le přikývl. Poky…
