22
Arlington, Virgínie, úterý 08:12
Po dlouhé době se Bobu Herbertovi poprvé nechtělo z postele. To bylo divné, vzhledem k tomu, že se chystal na schůzku se svým dávným přítelem a spolupracovníkem Mikem Rodgersem.
Generálova společnost byla Herbertovi vždy vítaná, ať už v práci, nebo nad podnosem velikosti řeznického špalku, plného smi. Cítil se s ním lépe než ve společnosti Hooda nebo McCaskeyho, anebo kteréhokoli z ostatních kolegů. Generál byl zjevně zahořklý z toho, jaký vede život, a Herbert s ním soucítil.
Nyní to však byl on, kdo se cítil zklamaný a vysátý životem. Proto předtím v noci zavolal Rodgersovi domů a požádal ho o schůzku. Pohovoří si, zjistí, jestli Hood je úplně vedle pokud jde o armádu, nebo zda Herbert je tentokrát a výjimečně naivní.
Sejdou se u snídaně v bufetu, kde se před více než čtyřiceti lety podávala pikantní jídla. Nyní tu měli i čerstvý grapefruitový džus i dostatek místa pro Herbertovu speciálně upravenou dodávku pro tělesně postižené, které říkal „vepř“. Zabrala pruh pro dvě auta. Byla prostorná, takže Herbert mohl třeba odbočit ze silnice a zdřímnout si. Dělal to často, když dostal chuť jet domů do státu Mississippi a když se mu nechtělo cestou se obtěžovat hledáním motelu s bezbariérovým přístupem. V dodávce měl i počítače a vybavení pro zabezpečené spojení, které potřeboval, když nebyl v kanceláři.
Rodgers již dorazil, seděl v rohovém boxu a četl noviny. Bývalý generál byl jedním z mála lidí, kteří nejenže četli několik deníků, ale četli i tištěné verze. Vedle sebe měl konvici s kávou. Kdyby tu Rodgers býval seděl ještě o pět minut déle, byla by již prázdná.
Herbert se rozjel po sluncem vybledlém linoleu k boxu. Bylo divné vidět servírky a řidiče kamionů, praktikanty a realitní zprostředkovatele, jak si hledí své práce. On sám si připadal jako ve vědecko-fantastickém filmu, v jednom z těch, které byly natočeny v padesátých letech, kdy pouze jeden člověk měl za to, že vetřelci mohou plánovat převzetí moci. Jako „vetřelci“ byli v tehdejších vědecko-fantastických filmech metaforicky označováni komunisté. Nyní se imaginární vetřelci stali metaforou pro americkou armádu.
Když Herbert přijel, Rodgers složil svůj Washington Post. Šéf zpravodajců se usadil ke konci stolu hned vedle uličky. Stůl byl až vzadu, aby Herbert se svým vozíkem nikomu nepřekážel v cestě.
„Dík, že jste přišel, Miku.“
„To je v pořádku.“
„Vypadám tak zdrchaně, jak se cítím?“
„Docela dost,“ poznamenal Rodgers. „Co se děje? To ten starý šéf, nebo ten nový?“
„Oba,“ zasmál se Herbert.
„To vás tak vzal ten náhlý přechod?“
„Ani ne. Práce je prostě práce. Větší starosti mi dělá, co za tím přechodem vězí.“
Přišla servírka a oba si objednali, Rodgers talíř ovoce a topinku z celozrnné pšenice, bez másla. Herbert si dal palačinky de luxe s párkem a grapefruitový džus. Když servírka odešla, Herbert se naklonil k Rodgersovi. U vedlejšího stolu sice nikdo nebyl, lidé v D. C. i v okolí si však vypěstovali zvyk hlídat si svá tajemství. Každý, včetně Herberta, měl uši nastražené, aby slyšel, co ostatní říkají. Nejen špioni a reportéři, ale i zcela obyčejní lidé. Vždy se našel někdo, kdo znal někoho, kdo chtěl znát toho a onoho.
„Paul si myslí, že může jít o přesun sil,“ navázal Herbert. „Bojí se, že to náhlé přidělení generála Carrieové do Operačního centra může být předzvěst, že zpravodajskou činnost vezme do rukou armáda.“
„To je pěkně velký skok.“
„Taky si myslím,“ souhlasil Herbert. „No, on má teď blízko k prezidentovi, a Carrieovou tam přidělil prezident.“
„Bezpochyby na nátlak náčelníků štábů,“ poznamenal Herbert.
Rodgers pokrčil rameny. „Kompromisy se přece uzavírají. Tamto ještě nemusí znamenat nějaké zemětřesení.“
„To ne, ale já přemýšlel o minulém večeru a napadla mě jedna znepokojující věc.“ Herbert se naklonil k Rodgersovi ještě blíž. „Debenport byl v čele Kongresového výboru pro dohled nad výzvědnou činností, a v té době se už chystal kandidovat na prezidenta. Kdyby si myslel, že tohle je to, co chce u…
