9.
Kostel Panny Marie byl příjemný kostel v příjemném prostředí. Středostavovský sbor věncích se staral, aby do něj neteklo, aby byl dobře opečován, pokud jde o stavební materiály, a aby byl obklopen udržovanými trávníky, kde pod řadami stojících pomníčků zpředu ozdobených květinami leželi zesnulí. Bylo to místo, kde v neděli ráno v řadách parkují BMW a volva a kde se hlasy pozvedají k písni, pevně odhodlané někomu za něco děkovat, a prosím, Bože, jestli ti ještě něco zbylo, pomoz i ostatním.
Kincaid si přečetl vývěsku u brány. Nebyla to obyčejná vývěska; její pravoúhlá obyčejnost byla zastřena tím, že z ní udělali domeček. Měl dokonce i břidlicovou stříšku jako zázračná studánka. Na tabuli se dočetl, že vikářem je jistý Nigel Rees a že bydlí ve vikářství Panny Marie v sousední ulici.
Kincaid pořád nevěděl přesně, jak má svou žádost přednést; rozhodl se, že než půjde za vikářem, obejde hřbitov a pokusí se tam najít inspiraci. Našel sedátko, o němž se otec zmiňoval, a sedl si na ně. Starý pán měl pravdu, bylo tam krásně. Stromy, tráva a keře jako by spolu splývaly, přinášely potěšení oku a duši klid. Připomnělo mu to Moneta, kterého s Tolkienem tolik obdivovali. Nehnutě seděl pět minut a teprve pak si připomněl, že má před sebou ještě jednu velikou překážku, má-li být otcova prosba splněna.
Nakonec došel k závěru, který už znal; žádná snadná cesta neexistuje.
Dveře otevřela žena, kterou Kincaid odhadl na hospodyni. Manželky nenosí montérky, hospodyně ano. Někdy si v domě nechávají na hlavě i klobouk jako tahle.
„Ano? O co jde?“
„Rád bych chviličku mluvil s pane Reesem, prosím,“ řekl Kincaid.
„Čeká vás?“ zeptala se žena s tváří trochu zardělou a svědčící o námaze, kterou vložila do práce s kartáčem, jejž třímala v ruce. Její podrážděný postoj mu připomněl služebnou, na kterou narazil při návštěvě Anny Keatsové. Co to v něm je, že v těchhle ženách probouzí ty nejhorší stránky? Nakonec usoudil, že jsou nepřátelské ke každému a že to nemá brát osobně.
„Ne,“ přiznal Kincaid a v duchu si připustil, že potíže při samotném vstupu k vikáři rozhodně neočekával.
„Jméno?“
„Kincaid.“
Žena zmizela a za okamžik se vrátila. „Tudy,“ řekla.
Kincaid za ní vešel do domu a ihned si všiml, že to v něm voní jako v knihovně: dřevěným táflováním, starým papírem a prachem. V předsíni byl stojan na deštníky vyrobený ze sloní nohy. Uvažoval, jestli se nad ním někdy někdo z domu zamyslel; když jej hospodyně uváděla, nemohl se ubránit představě třínohého slona v džungli.
Malý, sražený, olysalý muž vstal ze židle a podal mu ruku.
„Nigel Rees,“ řekl s velšským přízvukem. „Myslím, že jsem ještě neměl to potěšení.“
Kincaid potřásl napřaženou rukou a přiznal, že není důvod, aby vikář věděl, kdo je.
Rees zažertoval, jak se mu ulevilo, že nezapomněl tvář nějakého farníka, a pak se zeptal: „Co pro vás mohu udělat, pane Kincaide?“
„Máte tu velmi krásný kostel, pane vikáři,“ pravil Kincaid.
„Nejste první, kdo to říká,“ usmál se Rees. „Mám velké štěstí.“
„Můj otec zemřel v sobotu večer v Univerzitní nemocnici.“
„To je smutné.“
„Jeho poslední přání bylo, aby byl pochován tady na hřbitově Panny Marie.“
„Byl členem tohoto sboru?“ zeptal se Rees.
Kincaid řekl, že ne.
Rees se odmlčel a Kincaid věděl, že ve vzduchu visí odmítnutí. Pouze se balí pro lepší stravitelnost.
„Pane Kincaide,“ zdálo se, že Rees zápasí se slovy, „bohužel musím říci ne. Váš otec nebyl členem našeho sboru, a kdybych vyhověl vaší žádosti, nevím, kam by to vedlo. Doufám, že to chápete?“
„Vedlo by to k tomu, že by byl otec pohřben na vašem hřbitově, pane vikáři. Není důvod věřit, že by to vytvořilo nějaký precedent.“
„Ne, ale jde o zásadu,“ řekl Rees. Zvedl z podlahy kočku a hladil ji.
„Že dělníci z doků nesmějí ležet u Panny Marie?“ nadhodil Kincaid.
„Ale pane Kincaide! Musím protestovat. O to vůbec nejde. Prostě tu není dost místa pro každého, kdo by tu chtěl být pohřben, to je vše.“
„Kolik žádostí jste už dostal od cizích, pane vikáři?“ zeptal se Kincaid.
Ree…
