6.
Do kanceláře vrchní sestry v Harrington Hallu uvedla Kincaida pomocnice v růžových proužkovaných šatech a stejném čepečku. Měla vadu řeči a Kincaid si všiml, že levou paži má umělou. Při otvírání dveří musela natáhnout pravou ruku přes tělo. Ustoupila, aby mohl Kincaid vejít, a on jí poděkoval. Anna Keatsová odložila pero a usmála se.
„To jste hodná, že jste mě přijala tak rychle, paní vrchní sestro,“ řekl Kincaid.
„Když jste říkal, že máte zprávy o Gretě, nemohla jsem přece odmítnout. Od operace jsem neslyšela ani slovo,“ odvětila Anna Keatsová, která Kincaidovi připadala jako dokonalé vtělení babičky. Byla trochu baculatá, měla nádherné stříbrošedé vlasy a úsměv, který ho okamžitě zbavil rozpaků. Nebyla tam ani stopa nervozity, kterou, jak si myslel, předtím postřehl při jejich telefonickém rozhovoru. Plně se ovládala.
„Bojím se, že vám to asi bude připadat neuvěřitelné, paní vrchní sestro,“ řekl Kincaid.
„Nerozumím vám, pane Kincaide.“
Kincaid se zhluboka nadechl a pokusil se o první krok na těžké cestě. „Obávám se, že Gretina operace se možná nepovedla tak, jak nás všechny ujišťují.“
„Ale v novinách stálo…“
Nedalo se to nijak usnadnit. Kincaid polkl a skočil do toho rovnou po hlavě. „Paní vrchní sestro, mám důvod k podezření, že žena na fotografiích v tisku vůbec není Greta Marshová.“
Anna Keatsová vypadala zaraženě. Rozpřáhla ruce, jako když volá na pomoc nějaké neviditelné božstvo a zvolala: „Pane Kincaide, o čem to prosím vás mluvíte?“
Kincaid jí pověděl o pokusu ututlat nezdařenou operaci a celou dobu s rozechvěním sledoval její obličej. Viděl, jak v něm roste nevíra. Když domluvil, bylo dlouho ticho. Potom Anna Keatsová řekla: „Vážně ode mne chcete, abych vám věřila, že Gretu při operaci zmrzačili a poškodili jí mozek a že ji teď někde vězní?“
„Ano, paní vrchní sestro.“
„Ale to je nehoráznost! Propánajána, proč? A proč jste nešel na policii?“
„Popravdě řečeno, nevím proč, ale rád bych to zjistil,“ řekl Kincaid. „A na policii těžko mohu jít, když zatím nemohu nabídnout žádné důkazy.“
„Jestli je pravda to, co říkáte a já vůbec neříkám, že vám věřím, proč potřebujete mne?“ zeptala se Anna Keatsová.
„Gretu někam schovali. Nemá žádné příbuzné, kteří by se po ní ptali, a tisk má zakázaný přístup. Zůstáváte jen vy. Podle všeho jste jediná osoba, o níž by se dalo říci, že je Gretina přítelkyně. Kdybyste požádala, abyste ji směla navštívit, odpovědná místa by byla pod jistým tlakem vyhovět vám.“
„A kdyby přesto odmítli?“
„Potom by došlo na mne. Pokud vaši žádost zamítnou, mé noviny o tom budou psát, dokud nebude tlak na ně neúnosný.“
„Aha,“ řekla Anna Keatsová. Jemně si přejížděla špičkami prstů po tváři a přemýšlela. Nakonec přestala a řekla: „Promiňte, že to říkám, pane Kincaide, ale tohle všechno by mohla být jen vaše pracná lest, abyste získal přístup ke Gretě z vlastních důvodů. Exkluzivní interview se tomu tuším říká, ne? Nový život ženy bez tváře.“
„Mohlo by to tak být, paní vrchní, ale není to tak. Na mou duši.“
Anna Keatsová zkoumala jeho tvář a hledala v ní odpověď.
„Dobrá,“ řekla trochu zdráhavě. „Co ode mne chcete?“
Kincaidovi se ulevilo. „Požádejte o setkání s Gretou.“
„Koho mám požádat?“
„Fieldse, správce Univerzitní nemocnice.“
Anna Keatsová zvedla sluchátko a vytočila číslo. Zatímco čekala na spojení, ozvalo se zaklepání na dveře. Pomocnice v růžových proužcích. Jednou rukou přivezla dovnitř vozík naložený kávou a šálky. Měla trochu potíže, když kolečka u stolu zadrhla o koberec, a Kincaid vyskočil, aby jí pomohl, ale sžíravý pohled, kterým ho zpražila, ho posadil zpátky do křesla. Než se Anna Keatsová dovolala Gordona Fieldse, pomocnice rozestavila šálky.
Kincaid se díval, jak nalévá kávu, a přitom naslouchal jedné straně rozhovoru. Byl zvědav, jak se vrchní sestra vypořádá s Fieldsovým odmítnutím. Anna Keatsová na okamžik zakryla mluvítko a řekla: „Děkuji, Tilly.“ Pomocnice něco zamumlala, výbojně pohlédla na Kincaida a odešla. Kincaid se za ní díval, dokud nezavřela dv…
