13.
Eva se moc nevyspala. Cítila nervozitu z návratu do služby na sále, a fakt, že dnešní operace bude chirurgickým návratem Claire Affricové, ji příliš neuklidňoval. Ze všeho nejvíc ji strašilo pomyšlení na Gretu Marshovou a na to, co se jí stalo. Uznávala, že hrůzný výsledek nelze připisovat k tíži Claire; byla obětí strašných okolností. Ne, nešlo o vinu, pouze o fakt. Greta Marshová leží někde v blázinci, nemá obličej, nemá zrak, zato má poškozený mozek.
Z toho pomyšlení byla Eva celá nesvá. Snažila se přesvědčit samu sebe, že něco takového se přece nemůže opakovat, ale přece byla ráda, že dnešní operace je ve srovnání s tím poměrně malá: několik kožních štěpů oběti popálení. Vlastní pocity ji přesvědčily, že Kincaid měl pravdu: kdyby byla zveřejněna pravda o Gretě Marshové, Claire Affricová by rozhodně nemohla dál pracovat jako operatérka.
Eva posnídala pomerančový džus a kávu; neměla žaludek na nic hutnějšího, ani na své obvyklé müssli. Byla stále v neklidném pohybu, uklízela pokoj, skládala a schovávala šaty, hledala úlevu od duševní trýzně v tělesné činnosti. Sevření žaludku nepovolilo, dokud nedošla do předsálí a nezačala se mýt.
Povídání v místnosti na ni působilo léčivě. Doufala, že jakmile začne operace, rychle se dostane do tempa a bude jí rázem o hodně líp. V rukavicích a plášti vešla do sálu a začala kontrolovat a překontrolovávat podnosy s nástroji. Normálně by to byl rutinní úkol, ale dnes se ve svém nervovém napětí musela snažit předvídat každý myslitelný požadavek, bájit až za hranici jasnovidectví.
Navíc si představovala každou myslitelnou situaci, jež by během operace mohla nastat; pacient na stole utrpí zástavu srdce, náhlé krvácení, dýchací potíže, přeruší se dodávka kyslíku. Stavěla přístroje pro rychlý zásah přesně na to pravé místo, aby byly v případě potřeby po ruce. Dokonce dohlédla i na to, aby kolečka vozíků mířila směrem, jímž by se musely odvézt, aby se zabránilo „syndromu supermarketu“. Nakonec se postarala, aby byly po ruce plastikové nádobky na tkáně, kdyby bylo třeba nabrat vzorky pro laboratoř.
Ručičky velkých hodin v operačním sále ukazovaly devět třicet. Přivezli pacienta. Bylo mu třiadvacet a popálil si obličej a ruce při požáru v garáži. Auto, na němž pracoval, začalo hořet, když prorazil svářecí lampou přívod paliva. Byla to už jeho čtvrtá operace, při níž mu postupně utrpěná poškození napravovali. Kožní štěpy přidané při předešlé operaci se náležitě neujaly a měly se dělat znovu.
Pacient byl ospalý dík předběžné uklidňovací injekci, kterou dostal pro uvolnění, než ho odvezli z pokoje. Neuvědomoval si ani, kde je, jen to, že je mu dobře, jako by se vznášel. Lenivě pohyboval hlavou a usmíval se nějaké své myšlence. Lidé v tomto stavu Evě vždycky připomínali lidi na výletě za dlouhých horkých letních dnů. Vypadají, jako když leží na trávě a přivírají oči před jasem slunce na čisté modré obloze. Jsou ospalí horkem a pohybují se na bezstarostné hranici mezi vědomím a spánkem.
Eva urovnala zelenou chirurgickou drapérii, aby byl přístup k příslušným místům na kůži. Anesteziolog muže jemně, ale pevně oslovil, aby pronikl ospalostí, a požádal ho, aby začal počítat. Muž napočítal jen do čtyř, než ho plyn z masky přidržované nad obličejem uspal hlubokým spánkem, jehož hloubku budou nyní měřit přístroje na vozíku vedle anesteziologa.
Claire Affricová a mladý lékař, který jí měl dnes asistovat, vešli z umývárny do sálu a vypadali uvolněně; povídali si. Jizvu na Claiřině tváři zakrývala chirurgická maska.
„Zdravím vás všechny,“ řekla Claire.
Eva si všimla, že mluví sebejistě.
„Jak mu je, Jerry?“ zeptala se Claire.
Anesteziolog odpověděl: „Jakmile budeš připravená, on je taky připravený.“
„Všechno v pořádku, sestro?“
Eva si náhle uvědomila, že Claire Affricová se přes masku dívá na ni. „Sestra Martinová je tento týden na dovolené, paní doktorko,“ řekla. „Zastupuji ji.“
„Myslím, že jsme spolu ještě nepracovaly?“ zeptala se Claire Affricová přívětivě.
„Ne, paní doktorko, jse…
