17.
Kincaid se vyřítil do haly a zvedl sluchátko. Lisa úzkostně přihlížela. „Mohla bys připravit Evu k odjezdu?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ řekla Lisa. Nevěděla, co se děje, ale cítila, že něco hrozného. Nemohla se přimět, aby se zeptala; Kevinův postoj ji od bratra dočasně vzdálil.
Tolkien nebyl v ordinaci. Kincaid vytočil jeho číslo domů a netrpělivě čekal. Trýznilo ho pomyšlení, že Tolkien může být pryč, dokud se na páté zazvonění neozval ospalý hlas.
„Neil? To jsem já. Potřebuji od vás pomoc.“
Kincaid rychle vysvětlil, co podle něho Claire Affricová Evě udělala.
„Dejte mi svou adresu a já přijedu,“ řekl Tolkien.
„Ne, lepší bude, když přijedeme k vám,“ opáčil Kincaid.
„V tom případě jeďte do ordinace. Vyjedu, jen co se obleču,“ řekl Tolkien. „Jeďte tam co nejrychleji.“
Kincaid vyndal pásku, kterou přetáčel, a tryskem se hnal nahoru, aby zjistil, jak se Lise vede s Evou. Zastihl je na odchodu z ložnice. Eva se opírala o Lisinu paži, ale usmála se na něho.
„Mohu vám pomoct?“ zeptal se.
Lisa řekla, že ne, a ať jde pro auto.
Kincaid zaváhal v nejistotě, zda Eva dokáže sejít po schodech, ale pohlédla na něho a řekla: „Běž.“
Když auto parkovalo přede dveřmi a motor běžel, Kincaid a Lisa podepřeli Evu každý z jedné strany, odvedli ji po cestičce a pomohli jí na zadní sedadlo.
„Díky, Liso,“ zamumlal Kincaid, když zavíral dveře.
„Promiň kvůli Kevinovi,“ řekla Lisa.
Kincaid se usmál, otevřel dveře na straně řidiče a nastoupil. „Není co promíjet,“ řekl tiše. „Musíme jet.“
Nebyl čas uvažovat o nebezpečí, že je u Tolkienovy ordinace někdo uvidí. Eva naléhavě potřebovala pomoc. Musel doufat, že snad případný dohled nad Tolkienem přerušují, když si jde večer lehnout.
Když přijeli, Tolkienův vůz již stál před ordinací. Kincaid zaparkoval před ním a pomohl Evě dovnitř. Byla slabá, ale dosud natolik při vědomí, aby ji uvádělo do rozpaků, že „obtěžuje“. Tolkien se objevil, když uslyšel bouchnout dveře auta, a uvedl je dovnitř. Kincaid, který šel poslední, se na prahu zastavil a rozhlédl se po ulici. Tolkienovu ordinaci sice se vší pravděpodobností nestřežili, ale přesto neměl dobrý pocit; ulice byla plná stínů. Vešel a zavřel za sebou těžké dveře. Trochu ho utěšilo kovové klapnutí, závora zapadla na místo.
„Položíme vás tady,“ řekl Tolkien a jemně Evu vedl k vybledlé červené kožené pohovce u zadní stěny ordinace. Nejdřív se ujistil, že leží pohodlně, pak se vyptal na příznaky a nakonec ji začal vyšetřovat.
„Mám počkat venku?“ řekl Kincaid rozpačitě.
Odpověděla Eva: „Nechoď.“
Kincaid s úzkostí přihlížel, zoufalý z Tolkienova mlčení a vlastní neschopnosti udělat něco užitečného.
„Určitě je to jen chřipka,“ řekla Eva slabě, ale námaha, s níž to říkala, to popírala.
„Máte horečku,“ řekl Tolkien.
„Dokážete říct, co jí je?“ zeptal se Kincaid, když Tolkien konečně vstal a vyndal si z uší stetoskop.
„Podle toho, co jste mi řekl a co vidím, je to otrava krve.“ Tolkien řekl Evě: „Máte sepsi, slečno Laingová.“
„Ale… jak to?“ ptala se Eva omámeně. „Nechápu. Rána byla tak dobře vyčištěná a hned mi to ošetřili.“
Kincaid řekl: „Myslíme si, že to byla ta injekce, kterou ti dala Claire Affricová.“
„Bože,“ řekla Eva. Spíš to vydechla, než řekla, jako by si nemohla dovolit plýtvat dechem na slova.
„Bude to dobré?“ zašeptal Kincaid úzkostně Tolkienovi.
Tolkien vypadal, že nechce říkat nic závazného.
„Záleží na tom, co jí vstříkla, aby infekci způsobila. Správně bychom potřebovali bakteriální rozbor krve, ale na to není čas. Naberu vzorek krve, ale budu muset okamžitě začít podávat antibiotika a doufat, že to dobře dopadne. Budu předpokládat, že jí dali stejný bacil jako vašemu otci a holčičkám.“
Tolkien Kincaidovi nemusel říkat, že by Eva patřila do nemocnice, ovšem za daných okolností oba věděli, že to nepřichází v úvahu. Kincaid přihlížel, jak jí Tolkien zaškrcuje nadloktí, aby vystoupily žíly. Očistil hladkou bílou kůži vnitřní strany Evina předloktí lihem a napíchl žílu jehlou velké stříkačky. Tmavorudá žilní krev po…
