12.
Kincaid jel z nádraží rovnou do redakce. Lilo jako z konve. Než našel peníze na zaplacení taxíku, byl jak zmoklá slepice. Zatím nechtěl vidět nikoho kromě Fletchera, ale věděl, že to nepůjde. Do Fletcherovy kanceláře se musí přes zpravodajský sál. Zhluboka se nadechl a strčil do létacích dveří.
Odpovídal na přátelské pokřikování a projevovanou soustrast, jak mohl nejzdvořileji, ale krok nezvolňoval. Měl štěstí. Podařilo se mu přejít celou místnost, aniž se zastavil nebo byl na někoho příliš hrubý. Šel rovnou za Fletcherem.
„Jsem rád, že tě zas vidím. Tvého otce je mi líto,“ řekl Fletcher, když vstával a podával mu ruku.
„Díky. Musíme si promluvit.“
Fletcher byl zaražen Kincaidovou naléhavostí. Otočil se k dívce, která seděla před jeho psacím stolem s blokem a perem, a řekl: „Nech nás na chviličku, Jill, prosím tě.“
Dívka odešla a Kincaid se posadil na její židli.
„Jsem něčemu na stopě,“ řekl.
„Velká věc?“ zeptal se Fletcher při zapalování cigarety.
„Tak velká, že mě chce někdo zabít.“
„To myslíš vážně?“ zeptal se Fletcher a zápalka mu klesla.
„V životě jsem nebyl vážnější.“
„Tak zavolám policii,“ řekl Fletcher.
Kincaid zavrtěl hlavou a řekl: „Nic bych neudělal raději, ale je to zbytečné. Nemám pro ně žádné důkazy.“
„Já myslel, že z té historie tam nahoře nic nebylo,“ řekl Fletcher.
„Já taky,“ souhlasil Kincaid, „ale změnil jsem názor. Něco se děje; týká se to nemocnice a její správy.“
„Další správci, kterým se něco přilepilo na prsty?“
Kincaid zavrtěl hlavou. „Něco většího.“
Fletcher zamyšleně sklepal popel z cigarety a řekl: „Budeš chtít pomoc. Co potřebuješ?“
„Pro začátek informace. Potřebuju všechno, co máme o Severním zdravotnickém plánu od samého začátku, včetně Carlislova profilu; který připravujete. Potřebuju také vědět, jestli máme něco o následujících lidech: správci nemocnice Gordonu Fieldsovi, počítačovém odborníkovi Charlesu Frenchovi, Paulu Schreiberovi, který má na starost lékárnu, a psychiatrovi jménem Sutton, který byl právě jmenován ředitelem psychiatrie. Ti první tři by mohli být ze státních služeb, možná vědeckých státních služeb.“
Fletcher dopsal jména a řekl: „Pozadí Severního plánu a informace o Carlislovi ti mohu dát rovnou. Na ostatní nasadím pár dokumentaristů. Vypadáš zničeně.“
„Taky jsem,“ souhlasil Kincaid. „Půjdu se domů vyspat. Věci o Carlislovi si vezmu s sebou.“
Fletcher stiskl knoflík domácího telefonu a požádal o dokumenty. Dívka, která seděla v kanceláři, když Kincaid vešel, je za chviličku přinesla. Kincaid si je od ní vzal a zvedl se k odchodu.
„Poslyš!“ řekl Fletcher, když byl Kincaid u dveří.
Kincaid se otočil.
„Neřekl jsi mi, o čem ta story je.“
Kincaid pokrčil rameny. „Sám ještě nevím. Vím jen, že je.“
Když taxík, odvážející Kincaida domů, křižoval Londýn, déšť nejevil snahu přestat. Cestou přes Westminsterský most vzhlédl novinář k Big Benu. Poprvé v životě mu Westminsterský palác připadal hrozivý.
Když vešel, zjistil, že byt je cítit zatuchlinou. Bylo v něm také chladno a nepřívětivo, vždyť byl skoro dva týdny zavřený. Zapálil plynový kotel a hučení pumpy etážového topení, která začala vhánět vodu do radiátorů, na něj působilo konejšivě. Rozsvítil dvě stolní lampy, aby zahnal temnotu způsobenou dešťovými mraky, a pustil si rádio. Hned tam bylo útulněji.
Opět zauvažoval, jestli by neměl zavolat Evě a povědět jí, co se mu stalo v noci poté, co se rozloučili. Myslel na to celou dobu ve vlaku, ale nedospěl k rozhodnutí. Nyní se po úvaze rozhodl nevolat.
Druhá věc, která ho znepokojovala, byla otázka, zda Eva bude či nebude po událostech předešlé noci v bezpečí. Pokud šlo skutečně o pokus o vraždu, stalo se to proto, že jeho pátrání kohosi či cosi ohrožovalo. Eva ovšem pro nikoho žádnou hrozbu nepředstavovala; ani to však Kincaida úplně neuklidňovalo. Byl by raději, kdyby byla tady v Londýně.
Udělal si kávu a otevřel spis o Carlislovi. Zdálo se nepravděpodobné, že by Carlisle jako ministr zdravotnictví měl něco společného s každodenním chodem z…
