5.
Na ARU bylo světlo a panoval tam čilý ruch. Kincaid sice mnoho neviděl, protože byl za zástěnou v malé kóji, ale cítil to a pronikaly k němu útržky rozmluv. Závěsy se roztáhly, vešli dva lidé a na chvíli zastínili světlo, takže jim zahlédl obličeje. Byl to mladík s pozůstatky chlapeckého akné na tvářích a s brýlemi, které byly k jeho hubenému obličejíku příliš velké. A pak ošetřovatelka, možná pětatřicetiletá, ačkoli u baculatých žen se to těžko určuje. Mohlo jí být i osmnáct.
Lékař mu posvítil tužkovou baterkou do očí a nezúčastněným hlasem mu položil řadu otázek. Jeho pokusy o odpověď nevyvolaly odezvu a Kincaid si připadal jako ohledávané zboží na tržišti. Vyptávání skončilo a sestra mu ovázala hlavu. Před kójí slyšel hlas, zřejmě lékařův: „Nejsem přesvědčený, že je to jen chlast. Radši mu vypumpujeme žaludek a necháme na biochemii udělat testy na barbituráty.“
„Ale vždyť z něho táhne jako z lihovaru,“ namítl ženský hlas.
„Radši být opatrný, než potom litovat. Vypumpovat.“
„Budou mi vypumpovávat žaludek,“ pomyslel si Kincaid. Jako by ještě nebyl dost vyprázdněný. Do kóje vešla rozložitá rudolící žena a začala dávat pokyny sestře, která v patřičných chvílích odpovídala „ano, vrchní sestro“. Starší žena si oblékla zástěru z umělé hmoty, potom se obrátila ke Kincaidovi a řekla: „Tak, teď budeme šikovný chlapeček a pokusíme se spolknout tuhle hadičku, ano?“ Kincaid cítil, že není v stavu se přít. Němě přikývl.
Do úst mu vsunula trubičku z umělé hmoty a po malých posunech mu ji zastrčili až do žaludku. Během celé procedury stěží ovládal stálé nutkání ke zvracení, a když mu do žaludku lili tekutinu, aby vypláchla obsah, byl to nepopsatelně odporný pocit. Ve své přízračné strnulosti si představoval, že tak nějak se asi cítí oběti znásilnění – naprosté zneuctění své osoby. Úleva, když to měl za sebou, a nahromaděné účinky tělesného i nervového vyčerpání vyvolaly silnou ospalost. Ještě chvíli ho drželi při vědomí, dokud ho nepřevezli na pokoj, a pak mu dovolili upadnout do hlubokého spánku. Skoro sedm hodin nevěděl o světě.
„Tak už jste zase s námi,“ řekla usměvavá tvář, když otevřel oči a pak je zase zavřel před září slunce, která dopadala oknem pokoje.
„Kde…?“
„Jste na čtvrtém oddělení Univerzitní nemocnice,“ řekla sestra. „Včera jste se pěkně odvázal.“
Kincaid zasténal bolestí hlavy. Sáhl si na ni a nahmatal obvaz.
„Máte vzadu na hlavě tržnou ránu,“ řekla sestra.
„Nepovídejte,“ opáčil Kincaid mrzutě.
„Doufám, že vám to za to stálo, protože teď asi budete muset platit. Je tu za vámi policie a myslím, že vám nenesou lístky na ples.“
Kincaid opět zasténal. Proč je tolik sester z Irska?
Sestra odešla z pokoje a on začal přemýšlet, co má říct policii. Uvažoval, že jim poví pravdu; v jeho současném stavu by to bylo snadnější. Může jim ale prostě říct, že nezákonně vnikl do Fingleton Grange a objevil Gretu Marshovou s poškozeným mozkem? Že ho pak za tu námahu omráčili, násilím do něj nalili whisky a v bezvědomí ho hodili na železniční násep? „Panebože,“ zasténal Kincaid. Zvedl ruku k hlavě. Sotva tomu dokázal uvěřit sám, natož aby tomu uvěřila policie. Jakou má alternativu? Přiznat, že je vinen opilstvím a nepřístojným chováním, že způsobil veřejné pohoršení?
Samo o sobě to nebylo vážné obvinění, ale mohlo by ho to poškodit a konkurenční noviny by si na tom smlsly. Investigativní novinář by mohl na lavici obžalovaných přijít o víc než o padesát liber pokuty. Mohl by úplně ztratit hodnověrnost. Kdyby však na svém příběhu trval a policie byla nucena prověřovat Fingleton Grange, našli by tam ještě Gretu Marshovou? Jistě ne. To byl nevyhnutelný závěr. Po včerejšku ji určitě přestěhovali.
Dveře se otevřely dřív, než se stačil rozhodnout. Vešli dva uniformovaní policisté. Kincaid si s radostí uvědomil, že v jejich chování není patrné nepřátelství.
„To jsem rád, že dneska nemám vaši hlavu,“ řekl jeden.
Kincaid se pokusil o úsměv, ale nešlo to.
„Třeba byste nám mohl povědět něco o té včerejší eskapádě.“
Kincai…
