Kapitola sedmá
Kramer seděl v hluboké lenošce a okusoval doutník. Moe Zegetti stál za ním. Naproti seděl v další klubovce Vic Dermott.
Vic měl ze svého místa dokonalý výhled na zahrádku a garáž. Vrata od garáže byla otevřená, ve Vicově cadillaku se vrtal Riff. Zapalovací svíčky už měl na místě, nyní přemontovával poznávací značky a nasazoval místo nich nové, co přinesl Kramer.
Bylo několik minut po deváté.
Kramer pravil: “U Van Wylieho budete asi v jedenáct. Víte, co máte říct? Musíte jej přesvědčit, že když v klidu nezaplatí, jaktěživo už dceru neuvidí. Myslím to vážně. Jakmile se něco zvrtne, odporoučím se a přenechám vás všechny Craneovým. Rozumíte?”
“Rozumím,” přisvědčil Vic.
“Bude se snažit zjistit, kdo jste,” pokračoval Kramer. “Jestliže na to kápne a vypátrá vás tady, dojde k masakru.”
Předklonil se a namířil na Vica tlustý prst. “Craneovi se nevzdávají, zabijí vaši ženu, dítě i tu Van Wylieho holku a budou bojovat až do úplného konce.”
Vic mlčel.
“Je tedy na vás, abyste Van Wylieho přesvědčil, že vám musí šeky dát. Jakmile je budete mít v hrsti, pojedete do San Bernardina. Dojdete do banky Chase National a vyberete v hotovosti první šek. Pak pojedete dál do Los Angeles a v bance Merchant Fidelity vyberete druhý. Na noc se ubytujete v hotelu Mount Crescent. Zajistil jsem vám tam pokoj na jméno Jack Howard. V jedenáct vám zavolám. Když půjde všechno hladce, vypravíte se do banky Chase National v Los Angeles a tam vyinkasujete třetí šek. Potom pojedete podél pobřeží a vyberete další šeky podle seznamu, který jsem vám dal. Poslední zastávka bude ve Frisku. Já na vás budu čekat v hotelu Rose Arms. Předáte mi peníze a budete volný. Můžete se vrátit sem. V té době už bude slečna Van Wylieová propuštěna a mí lidé budou taky pryč. Od té chvíle ani nemuknete a nic nepodniknete. Pro vás se nikdy nic nestalo. Jakmile začnete chytračit a napadne vás, že byste nás mohl shodit poldům, jednoho dne u vás před barákem někdo zastaví a vás, vaši ženu i mimino totálně zlikviduje. To vám slibuju. Jasné?”
“Ano, chápu,” přitakal Vic pokorně.
“To bychom tedy měli… Abyste neříkal, že jsem vás nevaroval.” Kramer vstal. “Auto je připraveno, čas vyrazit.”
Vic se také zvedl.
“Má žena se tu bojí zůstat sama. Kde mám záruku, že v době, kdy já budu pryč a vy tu také nebudete, se jí nic nestane?”
“Milý kamaráde,” pravil Kramer a sladce se usmál, “nemějte nejmenších obav. Je tady on.” Mávl směrem k Moeovi.
“Dvojčata jsou možná trochu divoká, ale náš přítel je dokáže srovnat. Do té doby, dokud budete dělat, co máte nařízeno, a paní Dermottová se nepokusí vzít do zaječích, rozhodně ani jí, ani vašemu dítěti žádné nebezpečí nehrozí.”
Vicovi nezbylo, než souhlasit.
Tašku měl zabalenou a byl připraven. Trochu se bál, když se měl jít s Carrií rozloučit, avšak když vstoupil do ložnice, zastihl ji klidnou a Carrie se dokonce přinutila usmát.
“Všechno je v pořádku, Vicu,” řekla a objala ho. “Už nemám strach, vím, že nic jiného udělat nemůžeš, neboj se o mne. Já si poradím.”
“Vrátím se, jak nejrychleji to zvládnu,” prohlásil Vic a polaskal ji. “Všechno vyjde a až do konce života si budeme mít o čem vyprávět.”
Ve dveřích se objevil Kramer. “Připraven, pane Dermotte?”
Vic políbil synka, políbil Carrii, dlouze a upřímně se na ni podíval, pak se odtrhl, zvedl tašku a zamířil za Kramerem ke vstupním dveřím. Carrie zvedla miminko z kolébky, posadila se na postel a vyplašeně, se sevřeným srdcem přimkla dítě k sobě.
Na silnici směřující k Arrowhead Lake Kramer, který jel v pronajatém voze za Vicovým cadillakem, zmáčkl klakson, zamával a potom odbočil na vedlejší silnici vedoucí k hotelu, kde bydlel. Vic ve zpětném zrcátku viděl, jak se vzdaluje, a sám pokračoval až k místu, kde musel odbočit z hlavní a zamířit k sídlu Van Wylieho.
Po deseti minutách zastavil u elektricky zajištěných vrat, vystoupil z vozu a přešel k telefonnímu aparátu. Mužský hlas se mu ozval ve chvíli, kdy zvedl sluchátko.
“Je tu návštěva pro pana Van Wylieho,” oznámil V…
