Kapitola dvanáctá
Vic věděl, že když se vrátil do Pustiny, nádrž v cadillaku byla téměř prázdná. Věděl, že Craneovi do Boston Creeku nedojedou, že budou muset napřed někde dotankovat. Zatím měli desetiminutový náskok. Jestliže pojede jako ďas a oni ztratí pár minut tankováním, mohl by je dohonit. Neměl nejmenší představu, co podnikne, až je chytí, ale v tuto chvíli dokázal myslet pouze na to, jak být u Carrie.
K rozhodnutí dospěl, když mu Harper svěřil, že cadillac uhání k Boston Creeku. Jakmile Harper zašel do domu, Vic se vyřítil do garáže. Našel tam Moeův lincoln. V zapalování trčel klíč. Když jím Vic otočil, s úlevou zjistil, že nádrž je z poloviny plná.
Rozjel se jak nikdy předtím. Lincoln měl pod kapotou síly až nad hlavu a dlouhou příjezdovku auto přefičelo téměř stopadesátkou. Vrata byla dokořán. Vic dupl na brzdu. Pneumatiky zakvičely, když vybíral zatáčku na prašnou cestu, ale pak znovu sešlápl plyn až na podlahu. Do chvíle, kdy se světla zakousla do hlavní silnice, jako by uběhlo jen pár vteřin. Vic znovu zpomalil. Bouračku si nemůže dovolit. Ale jakmile byl jednou na hlavní, hnal lincoln směrem k Boston Creeku na plné obrátky. Kolem tří vozů se mihl jako blesk a řidiči, vyděšeni jeho rychlou jízdou, mačkali klakson.
Ručička na tachometru se ustálila na rychlosti sto šedesát pět kilometrů v hodině, na maximu, které se dalo ze řvoucího motoru vymáčknout.
Vic se hrbil za volantem, srdce mu tlouklo a litoval, že odmítl, když mu Dennison nabízel zbraň. Co si počne, až nakonec Craneovy dohoní? Ti mají bouchačku oba. Jak na ně půjde, aby osvobodil Carrii?
Profičel kolem vozu, který ve srovnání s rychlostí, jíž se řítil sám, stál na místě. Opět se rozeznělo popuzené houkání, jak se řidič na protest opřel do klaksonu. Vic nepolevil. Za pár minut spatřil blikající písmena, hlásající název firmy C-a-1-t-e-x, první pumpa, na kterou při cestě narazil. Jestli má štěstí, bral cadillac benzín možná zrovna tady. Vic zpomalil, vytočil s vozem kruhovou objížďku a prudce, až pneumatiky zakvílely, zastavil.
Z kanceláře vyběhl hromotluk v kombinéze firmy Caltex. Vic vystoupil.
“Páni!” děsil se pumpař. “Vy jste mi dal. Jedete k ohni?”
“Nestavěl tady a nebral tu asi tak před deseti minutami benzín modrobílý cadillac?” snažil se Vic ovládnout hlas. “Ve voze seděl jeden muž a dvě ženy.”
Šťastný, že může poskytnout informaci, pumpař přikývl. “Jasně. Odjeli tak před pěti minutami. Přátelé?”
Vic si zhluboka vzdychl. Přátelé? Pomyslel na Carrii.
“Říkali, kam jedou?”
“Jedno z těch děvčat se mne ptalo, kde je nejbližší letiště,” odpověděl pumpař. “Poslal jsem je k Boswickovi. Vedou to tam dva mladí kluci… milí… myslel jsem, že jim přihraju kšeftík.”
“Máte telefon?”
Pumpař bezmocně hodil rameny.
“Celý den nefunguje. Lituju, ale co nadělám… kolikrát už jsem říkal…”
“Nemohl byste mi půjčit nějakou bouchačku?” zeptal se Vic už napůl zpátky v autě.
Pumpař vytřeštil oči.
“Bouchačku? Jak to myslíte?”
“Nechtě to plavat,” řekl Vic a usadil se za volant.
“Jakou bouchačku, proč bouchačku?” chtěl vědět pumpař a šlapal k autu.
“Pusťte to z hlavy,” mávl na něj Vic, zabouchl dvířka a vyrazil na silnici. Věděl, kde je Boswickovo letiště. Při cestách do Boston Creeku mu nejednou cedule padla do očí.
Ti dva se tedy pokoušejí uprchnout vzduchem, pomyslel si. Pokud se může spolehnout na výpověď pumpaře, mají jen pětiminutový, nejvýš desetiminutový náskok. Zařídit si odlet a odstartovat mohou nejdřív za hodinu. Věřil, že je na letišti dostihne.
Až uvidí letištní světla, musí zhasnout. Dál bude muset jet jen pomalu, aby nikdo nezaslechl motor. Nezbude mu, než kousek před letištěm vystoupit a zbytek dojít pěšky. Pochmurně si pomyslel, že jedinou zbraní, kterou může zaútočit, je překvapení.
Světlovlasý, urostlý mládenec Ralph Boswick položil sluchátko, stáhl nohy se stolu a vstal.
Jeho společník Jeff Lancing, který se rozvaloval na vyřazené palubní sedačce, na něho zvědavě mrkl.
“Kdo to byl?”
Boswick si o záplatu na cvilinkových rajtk…
