26
Jedu zpátky do hotelu a ozývá se mi Lambert. „Same?“
„Ano.“
„Máme informace o letech American Airline z Hongkongu na mezinárodní letiště v Los Angeles. První dorazí ve tři. Další v pět. Ale nic zajímavého.“
„Každý může změnit jméno. Co bezpečnostní kamery?“
„Ještě je všechny nemáme. Není snadné dostat je všechny pod kontrolu. Ale stihneme to včas. Chci, abys byl na letišti, až první letadlo přistane. Nebudeš-li mít štěstí, počkej na druhé.“
„Rozkaz, plukovníku.“
Pak mi nadiktuje všechny detaily. „A teď si odpočiň.“
„Chci vám předat jednu prázdnou patronu. Umírám touhou najít toho bastarda, co po mně střílel.“
„Dej ji do obálky nadepsané jménem Frances Coenové a zanech ji v recepci hotelu. Ona si ji ráno vyzvedne. Dřív, než se vrátíme do Washingtonu.“
„Odjíždíte?“
„Ano, vracíme se. Mike Wu je pod zámkem a ty chůvu nepotřebuješ.“
„Zatím ještě ne.“
Když dorazím do Sofitelu, právě svítá. Nechám murano na parkovišti, vejdu do přízemí a požádám o obálku. Vložím do ní patronu, na obálku napíšu Frances Coenová, zalepím ji a podám hezké hostesce.
Pak vyjedu nahoru a potichu vstoupím do pokoje. Postel je prázdná, ale z koupelny se ozývá ženský hlas. „Káťo?“
Dveře se otevřou a stojí v nich ona, nahá, jako v den, kdy se narodila, a krásnější, než dokážu vylíčit. „Sama Afrodíté,“ zamumlám.
„Neříkej… Apollón?“ ukazuje na mě prstem. „Mars? Zeus?“
„Vyber si – budu kým chceš.“
Doloudá se až ke mně a pomůže mi svléci kombinézu. Všimne si díry po střele v horní části batohu a zamrká. „Same?“
„Nemysli na to,“ zašeptám a zezadu ji obejmu a přitáhnu ji k sobě. „Všechno je O.K.“ A políbím ji.
Promilujeme několik hodin a pak usneme. Když se probudím, je skoro jedenáct. Snídaně se nekonala, mám hlad. Káťa se vedle mě zavrtí a jistě myslí na totéž, protože první, co řekne, je: „Kde jsou vajíčka a toust?“
Navrhuji opustit pokoj a navštívit svět tam venku – třeba najdeme nějaké pěkné místo, kde se najíme, a možná bychom se i mohli projít po nákupech. Rád bych jí něco koupil.
„Nemusíš mi kupovat nic.“
„Já vím, že nemusím. Co musím a co chci, jsou dvě různé věci. V tomto případě ale chci i musím. A ve tři musím být na letišti.“
„Odjíždíš?“ rozšíří se její oči.
„Ne. Mám tam schůzku. Obchodní.“
„Takže se vrátíš.“
„Určitě.“
„Tak to ano. V tom případě moc času nemáme.“
Společně se osprchujeme, společně se i namydlíme a společně odoláme pokušení. Ona se pak deset minut zkrášluje. Vystrnadím ji, protože se potřebuji oholit. Odejde do svého vlastního pokoje, aby se převlékla. O patnáct minut později se potkáme v hale dole. Nechceme ztrácet čas, a proto navštívíme hotelovou restauraci s názvem „Gigi’s Brasserie“. Nabízí decentní francouzskou kuchyni vhodnou ke snídani i k obědu. Objednáme si vajíčka, tác ovoce, sýr a chléb. Káva i džus chutná dobře, nebyla to špatná volba.
„Půjdeme do Beverly,“ navrhnu. „Najdeme něco, co se ti bude líbit, něco, co ženy rády nakupují. Boty? Šperky? Dámské prádlo?“ Kopne mě pod stolem. „Dámské prádlo nakupují rádi muži.“
„Výborně, ujednáno.“
Jíme, ale já si nemohu pomoci a pořád sleduji okolí. Začínám být paranoidní? Když se ve městě ukáže odstřelovač, nelze určit, kde se ukáže příště. Jestli šel primárně po mně, tak jak věděl, že budu v přístavu? Nedokážu si to vysvětlit. Musel jít po Eddiem Wuovi. Možná ho poslala triáda, aby se postaral o problém. To dává smysl. Je to logické a smysluplné vysvětlení a když si je párkrát zopakuji, začínám mu i věřit. Jsem vycvičen tak, abych rozeznal, kdy se nacházím v nebezpečí, a vnitřní radar je momentálně zticha. Není nic špatného na tom, že jsem s Káťou na veřejnosti. Nicméně opatrnosti nikdy není dost. Raději strávíme více času v obchodech a otevřené ulici se vyhneme.
Na odchodu zaplatím účet a ona mezitím navštíví toaletu. Dopravní situace venku odpovídá prostředku pracovního týdne. Káťa se za chvíli objeví a věnuje mi úsměv. Beru ji za ruku, kráčíme po ulici na roh, počkáme na světla a přejdeme bulvár. Jak už jsem jistě říkal, obchodní středis…
