11
V Hongkongu jsem už párkrát byl, před rokem 1997 i po něm. Než Britové opustili kolonii, hodně se spekulovalo o tom, že kapitalistická společnost, která tam vydržela víc než století, zmizí. Že komunistická Čína zničí to, co je známo jako „perla koruny“. Ale zatím k tomu nedošlo. Podstatné změny nevidím, jen méně Britů. Číňané slíbili, že Hongkong v současném stavu zachovají po příštích padesát let. Kdo může tušit, co přijde pak? Prostě řeknou „lidi, je to tady, od nynějška žádné podnikání, je konec, budeme se dělit“? Tomu moc nevěřím. Hongkong je dobře fungující mechanismus a myslím, že bude fungovat dál, i ve dvacátém druhém století.
Má cesta na Dálný východ probíhala poklidně. Osprey měl zastávku na Havaji, dvě hodiny se zdržel v Pearl Harboru a pak jsme pokračovali do Manily. Když jsme dorazili na Filipíny, bylo už příliš pozdě na to, abych chytil let, takže jsem přespal v kasárnách. Nebylo to špatné. Většinou usínám na rozkaz, neměl jsem s tím problémy ani tady. Řád mi problémy nedělá. Jiné to ovšem je, když se vrátím domů. Nejsem tak docela pánem svých vnitřních hodin.
Další ráno přistanu v Hongkongu a zvažuji pronájem vozu. Ale nakonec tu myšlenku zamítnu. Podobně, jako v Londýně nebo v New Yorku, je i v Hongkongu auto spíš přítěží než výhodou. Mnohem rychleji se dostanu všude pěšky. A na vzdálenější místa taxíkem. Nakonec, vůz si mohu zapůjčit kdykoliv, bude-li to potřeba.
Instrukce Frances Coenové říkají, abych vyhledal Masona Hendrickse, bývalého pracovníka rozvědky na Dálném východě. Hendricks je Američan a pracoval pro CIA. A podobně jako Harry Daggers v Moskvě i on už službu opustil, nicméně je stále dobře informován. Myslím, že pracoval pro CIA ještě v době, kdy jsem pro ni pracoval i já, ale nikdy jsme se nesetkali. Měl dobrou reputaci, říkalo se, že je velice inteligentní a má dobré zázemí. Podle Coenové převezli mé vybavení z Manily právě k Hendricksovi. V téhle logistice se přesně nevyznám, ponechám to na svém takzvaném pomocném agentovi.
Hendricks žije na Victoria Peak. To je v Hongkongu to nejlepší místo, i když už tam nejsou Britové. Čím výše, tím je bydlení dražší. Hendricks žije zhruba v polovině, což je ekvivalent vyšší střední třídy, pokud to dává nějaký smysl. I tak je to stále drahé až až.
Beru si na cestu taxi. Žije vedle obytného bloku nedaleko Conduit Road. Když otevře dveře, překvapí mě, jak mladě vypadá. Je mu šedesát jedna, ale vypadá na čtyřicet pět.
„Sam Fisher,“ říká a podává mi ruku. „Mason Hendricks.“
Má pevný stisk. Má sílu. „Rád vás po všech těch letech konečně poznávám.“
„Nápodobně. Pojďte dál.“
Vnitřek domu je decentně zařízen v podivuhodné směsi východního a západního stylu. Britský vliv nelze přehlédnout, nicméně dominují asijské prvky. V jednom z pokojů se například nachází velká socha Buddhy, které si všimnete, jakmile vstoupíte. Vzduch je plný orientální vůně. A hned vedle stojí police a v té polici je sbírka modelů válečných lodí. Všechno jsou to britské válečné lodě z 18. století.
„Omlouvám se za to kadidlo,“ říká Hendricks, „obávám se, že čtyřicet let v Hongkongu na mě zanechalo určitý vliv.“
„To je v pořádku,“ odpovídám.
Hendricks na sobě má jednoduchou béžovou tuniku a kalhoty. Zapadl by do kteréhokoliv domu někde na pláži.
„Vím, nač myslíte,“ říká. „Vypadám mladší, než ve skutečnosti jsem.“
„Ve skutečnosti ano. Nevypadáte ani na padesátníka a přitom je vám přes šedesát – je to tak?“
„Příští měsíc šedesát dva. Může za to životní styl. Vyhýbám se stresům. Přiznám drobný zásah plastického chirurga, barvení vlasů a žádná tučná jídla v jídelníčku. Když jsem odešel ze CIA, mé zdraví se výrazně zlepšilo. Konečně jsem si našel čas na milostný život. Za posledních deset let jsem měl tolik čínských přítelkyň, že bych zahanbil své spolužáky z koleje. A to jednomu dodá chuť do života! Kromě toho jsou i další důvody, proč o sebe pečuji. To, co nyní dělám pro naši milou vládu, dělám vlastně pro zábavu. Rád NSA pomohu. Snad vám budu moci poskytnout nějaké užitečné…
