14
O půlnoci si beru taxi a mířím do čtvrti Kowloon City, která se nachází poblíž bývalého mezinárodního letiště Kai Tak. Kdysi to bývalo Kowloon Walled City, centrum všech ilegálních a špinavých obchodů v Hongkongu. Technicky bylo teritorium územím Číny pod britskou správou, a stalo se proto prvním sídlem triád. Člověk tam mohl narazit prakticky na všechno – na prostituci, hazard, drogy, žebrotu, doktory bez licence i trh s lidskými orgány. Žádný normální a příčetný Číňan do této spleti temných uliček a špinavých zchátralých budov nezabloudil. A pokud nějaký běloch zešílel natolik, aby se tam vypravil, většinou už se nevrátil.
V roce 1984 se správy území ujala správa Hongkongu, vysídlila obyvatelstvo a zástavbu strhla. Nyní je tam – jaká ironie – krásný park. Tyto změny vyčistily všechnu špínu, současně ale znamenaly průnik triád do ostatních oblastí. Než k tomu došlo, koncentrovaly se všechny na jednom místě.
Dnes obývají Kowloon City spodní vrstvy a pro bělochy to stále není v noci příliš bezpečné místo. „Skladiště“, které hledám já, je blízko starého letiště. Budova je opuštěná, okna jsou zabedněná a já si málem začínám říkat, jestli Hendrickse někdo nevodil za nos. Každopádně, jsem na místě půl hodiny předem a uvidíme, jak jsou triády dochvilné.
Celou budovu obejdu a usoudím, že pomocí paklíčů otevřu zadní dveře, které už také něco pamatují. Ale narazím na okno s jednou okenicí – pravděpodobně jej použil nějaký vandrák, aby uvnitř našel přístřeší, a od té chvíle už nějaká doba uplynula. Vyskočím, zachytím se o spodní parapet a přitáhnu se vzhůru. Pak nahlédnu dovnitř skrz špinavé sklo. Brýle s nočním viděním mám nasazené, prohlížím si vnitřek budovy. Na podlaze se válí nějaký šrot. Laťka na okně stejně musí pryč, tak ji nechám spadnout na zem. Okno není zavřené a visí na zrezavělém pantu. Protáhnu se dovnitř a seskočím dolů.
Prostor páchne plísní. Mohu-li soudit, nikdo tu už hezkou chvíli nebyl. I na pavučinách jsou další pavučiny. Už už se chystám takzvaný tip zařadit do přihrádky omylů, když se venku ozvou motory. Předními okny probleskne záře, mezerami mezi prkny projdou slabé pruhy světla. Vypadá to trochu strašidelně. Rychle se rozhlédnu po nějakém vhodném úkrytu a nakonec se schovám za hromadou kovového šrotu v jednom z rohů. Přikrčím se a čekám, skrz okno projde další světlo.
Po minutě v předních dveřích zarachotí klíče. To je asi třicet stop od místa, kde se ukrývám já. Železné dveře se otevřou a dovnitř vejdou tři Číňané v laciných oblecích. Jeden z nich nese něco, co vypadá jako nějaká vysílačka. Je velká zhruba jako přenosné rádio. Za nimi vejdou další tři muži a dveře se zavřou. Nyní vím, jak si stojím, a uklidním se. Šest na jednoho, mám přesilu.
Jeden z mužů stiskne spínač a rozsvítí žárovky u stropu. V budově je elektřina. Není tedy tak docela opuštěná. Možná ji triády využívají a záměrně udržují ve zchátralém stavu.
Vypínám noční vidění a sleduji muže skryt za hromadou harampádí. Muž s podivnou vysílačkou jde ke zdi, hledá zásuvku a strká šňůru do zástrčky. Pak něco kutí, rozkládá a vytahuje malou satelitní anténu. Staví ji na podlahu asi pět stop od vysílačky a zapojuje pomocí tenkého kabelu. Je zajímavé, že zbylí muži ho nesledují. Místo toho vytahují zbraně a staví se do půlkruhu, jako by někoho očekávali. Začínám mít obavy, zda je můj úkryt dostatečný a zda si mě nemohou všimnout.
„Radista“ se vrací k vysílačce a otáčí nějakými knoflíky. Vidím červená světla a prostorem se rozlehne hluboký hukot.
Co se to tady chystá?
Odpověď na moji otázku přijde jako blesk. Mé uši znenadání zahltí nepříjemný, vysoký a intenzivní zvuk a ten vjem je trýznivě bolestivý. Můj Bože! Vypněte to, zatraceně, vypněte to! Bolestí šilhám, ale i tak vidím, že šestice mužů nehybně stojí a pátrávě sleduje své okolí, v klidu a nevzrušeně hledá jakýkoliv náznak pohybu. Zvuk na ně nemá žádný vliv.
K čertu! Zastavte to! Pro lásku boží, vypněte to!
Padám dolů na podlahu. Rukama svírám hlavu, ale mučivé bolesti se zb…
