Stín z času a jiné horrory

Ti druzí bohové

Na nejvyšším ze zemských vrcholů sídlí bohové Země a nestrpí, aby nějaký člověk řekl, že je spatřil. Kdysi obývali nižší vrcholky, avšak lidé z nížin stále zlézali skalnaté zasněžené svahy a zaháněli bohy do vyšších a vyšších hor, až nyní zbývá ta poslední. Když opustili své starší vrcholky, odnesli s sebou všechny známky své přítomnosti – jen jedinkrát, jak se říká, nechali tesaný obraz na stěně hory, jíž říkali Ngranek.

Nyní se však odebrali na neznámý Kadath ve studené pustině, kam lidé nechodí, a zpřísněli, protože nemají žádný vyšší vrcholek, kam by prchli při příchodu lidí. Zpřísněli, a zatímco se kdysi nechávali od lidí vypudit, nyní jim zakazují přijít, anebo přijdou-li, odejít. Dobře, že lidé nevědí o Kadathu ve studené pustině, jinak by se jej nemoudře pokoušeli zlézt.

Když někdy na bohy Země padne stesk po domově, navštěvují za klidné noci vrcholky, kde kdysi bydlili, a tiše pláčí, když se snaží hrát si postaru na svazích, na něž vzpomínají. Lidé pocítili slzy bohů na Thurai s bílou čepičkou, třebaže je považovali za déšť, a slyšeli vzdechy bohů v naříkavých větrech za úsvitu na Lerionu. Bohové plují v oblačných lodích a moudří venkované mají legendy, díky nimž se drží stranou od jistých vysokých štítů, když je oblačná noc, neboť už nejsou shovívaví jako zastará.

V Ultharu, který leží za řekou Skai, kdysi bydlíval stařec dychtící spatřit bohy Země; muž hluboce sečtělý v sedmi tajemných knihách země a obeznámený s Pnakotickými rukopisy z dalekého mrazivého Lomaru. Jmenoval se Moudrý Barzai a vesničané vyprávějí, jak v noci podivného zatmění vystoupil na horu.

Barzai věděl o bozích tolik, že mohl předpovídat jejich příchody a odchody, a uhodl tak mnoho z jejich tajemství, že byl sám považován za poloboha. To on moudře poradil ultharským měšťanům, když vydali svůj pozoruhodný zákon proti zabíjení koček, a on jako první řekl mladému knězi Atalovi, kam chodí černé kočky o půlnoci před svatým Janem. Barzai byl znalý nauk o bozích Země a vznikla v něm touha pohlédnout jim do tváře. Věřil, že by jej jeho velké tajné poznání o bozích mohlo zaštítit před jejich hněvem, a tak se rozhodl vystoupit na vrchol vysokého a skalnatého Hatheg-Kla za noci, kdy věděl, že tam bohové budou.

Hatheg-Kla je daleko v kamenité poušti za Hathegem, po němž má jméno, a tyčí se jako skalní socha v mlčenlivém chrámu. Okolo jeho štítu si vždy truchlivě pohrávají mlhy, protože mlhy jsou vzpomínkou na bohy a bohové milovali Hatheg-Kla, když na něm v dávných dnech sídlívali. Bohové Země často navštěvují Hatheg-Kla ve svých oblačných lodích a prostírají bledé páry po svazích, když ponořeni do vzpomínek tančí na vrcholku pod jasným měsícem. Obyvatelé Hathegu říkají, že je nedobré šplhat na Hatheg-Kla v kterýkoli čas, a v noci, kdy bledé páry skrývají vrcholek a měsíc, že to znamená smrt, avšak Barzai, když přišel ze sousedního Ultharu se svým učedníkem, mladým knězem Atalem, na ně nedbal. Atal byl pouhým synem hostinského, a někdy se bál, …