Stín z času a jiné horrory

V.

Takto vypadal svět, z kterého mi mé sny noc co noc přinášely mlhavé, roztroušené obrazy. Neodvažuji se doufat, že bych mohl poskytnout výstižnou představu o strachu a hrůze, kterou jsem přitom pociťoval, neboť tyto vjemy měly zcela nepostižitelnou kvalitu a nějak souvisely s výbavností mé pseudopaměti.

Jak jsem se už dříve zmínil, díky mému studiu se mi postupně podařilo vytvořit obranu proti těmto vjemům tím, že jsem pro ně nacházel racionální psychologická vysvětlení. Tento ochranný val se vylepšil, když opakováním snů vznikl časem jistý návyk. Nicméně prese všechno se neurčitý plíživý děs tu a tam znovu objevil, ale měl podstatně slabší účinek než tomu bývalo dříve. A tak od roku 1922 jsem už žil normálně, věnoval jsem se práci a našel i čas pro zotavení.

Během let jsem došel k názoru, že moje zážitky – včetně obdobných zkušeností jiných osob a folklóru, který se k nim váže – by se měly přehledně shrnout a vydat, aby z nich mohli těžit badatelé. Proto jsem napsal sérii článků stručně se zabývajících celou touto problematikou a doplnil je neumělými náčrty některých tvarů, výjevů, dekorativních motivů a hieroglyfů, jak jsem si je ze snů pamatoval.

Moje příspěvky otiskl Journal of the American Psychological Society (Časopis Americké psychologické společnosti) během roku 1928 a 1929, ale nevzbudily větší pozornost. Mezitím jsem velice pečlivě zaznamenával své sny do nejmenších podrobností, i když kupa s hromadícími se zápisy dosahovala už úctyhodné výše.

10. července 1934 mi Psychologická společnost zaslala dopis, který otevřel cestu k poslednímu nejhrůzostrašnějšímu období všech těch šílených, zlých zážitků. Podle razítka na obálce byl dopis odeslán z Pilbarry v Západní Austrálii a uvnitř byl dopis, podepsaný důlním inženýrem, který, jak jsem se dozvěděl, se těšil značnému věhlasu. Odesílatel přiložil i několik neobvyklých fotografií. Až si čtenář přečte text dopisu, jistě pochopí, jak velice na mne zapůsobily informace v něm obsažené spolu s přiloženými fotografiemi.

Nějaký čas jsem jen nevěřícně zíral, protože i když jsem se nejednou domníval, že mýty, které ovlivnily moje sny, jsou aspoň částečně založeny na skutečnosti, nebyl jsem připraven na to, že by mohly existovat ještě nějaké hmatatelné důkazy o tomto ztraceném světě z dávné minulosti. Ale nejvíc ohromující byly ty fotografie – střízlivé, nepopiratelné svědectví kamenných bloků, omletých vodou a zvětralých působením povětrnosti s mírně vypouklým vrškem a vyhloubeným spodkem, které vyčnívaly z písku pouště a hovořily samy za sebe.

Když jsem si ty snímky prohlížel pod zvětšovacím sklem, na obroušeném a větrem rýhovaném povrchu kvádrů jsem zřetelně rozeznal stopy těch křivočarých ozdob a hieroglyfů, které pro mne zůstaly znepokojivým tajemstvím. Ale zde je dopis, ať mluví sám za sebe.

49 Dampier Street Pilbarra,

Západní Austrálie

18. května 1934

Profesor N. W. Peaslee

c/o Americká psychologická společnost

30 East. 41. Street

New York, N. Y.

U. S. A.

Váže…