Stín z času a jiné horrory

Ďábelský kněz

Do podkrovní jizby mne uvedl zasmušilý, inteligentně vyhlížející muž ve střídmém oděvu a zarostlý ocelově šedým vousem, a takto ke mně hovořil:

„Ano, zde žil on – , ale neradím vám, abyste cokoli podnikal. Vaše zvědavost vás činí nezodpovědným. My sem v noci nikdy nechodíme, a jenom z jeho vůle zde necháváme vše nedotčeno. Víte přece, co učinil. Nakonec se věci chopila ta odporná sekta, a my ani nevíme, kde je pohřbený. Nebylo moci ani zákona, abychom sektu dostihli.

Doufám, že se nezdržíte do setmění. A snažně vás prosím, nevšímejte si té věci tam na stole – vypadá jako krabička od sirek. Nevíme, co to je, máme ale podezření, že má jakousi souvislost s tím, co učinil. Vyhýbáme se dokonce i upřenému pohledu na ni.“

Po chvíli mě muž zanechal v podkroví samotného. Místnost byla omšelá, plná prachu a pouze skromně zařízená, bylo v ní ale cosi úhledného, co ukazovalo, že nesloužila za útulek nějakému vagabundovi. Stály zde police plné teologických a klasických knih a další knihovna uchovávala pojednám o magii – Paracelsus, Albertus Magnus, Trithemius, Hermes Trismegistus, Borellus a další, psané podivným písmem a jejichž tituly jsem nedokázal rozluštit. Nábytek byl velmi prostý. Byly tu dveře, ale ty vedly jen do přístěnku. Jediným přístupem byl otvor v podlaze, ke kterému zdola vedly hrubé, strmé schody. Okna zasklená malými kulatými sklíčky a černé dubové trámy prozrazovaly neuvěřitelné stáří. Tento dům prostě patřil starému světu. Pravděpodobně jsem věděl, kde se nacházím, ale nyní si nemohu vzpomenout, co vlastně jsem tehdy věděl. Určitě jsem však nebyl v Londýně. Zůstal ve mně dojem malého přístavního města.

Drobný předmět ležící na stole mě velice přitahoval. Myslím, že jsem věděl, co s ním dělat, protože jsem vytáhl kapesní svítilnu – nebo věc, která tak vypadala – a nervózně zkoušel, jak svítí. Světlo nebylo bílé, ale fialové, a nevypadalo ani jako opravdové světlo, spíše jako radioaktivní záření. Vzpomínám si, že to ani obyčejná svítilna nebyla – opravdu, svou svítilnu jsem přece měl v druhé kapse.

Stmívalo se a starobylé střechy a komíny vypadaly skrz vypouklá sklíčka v oknech podivně. Konečně jsem sebral odvahu, podepřel předmět na stole knihou – a pak k němu obrátil paprsky zvláštního fialového světla. Světlo najednou jako by se z jednolitého proudu proměnilo v déšť či sněžení maličkých fialových částeček. Když částice dopadaly na skleněný povrch podivného zařízení, jako by přitom praskaly, podobně jako praskají jiskry ve vakuové trubici. Tmavý skleněný povrch se růžově rozzářil a uprostřed něj se začal neurčitě utvářet jakýsi bílý tvar. Pak jsem si povšiml, že nejsem v místnosti sám – a ukryl jsem zářič zpět do kapsy.

Příchozí však nepromluvil – a já nezaslechl žádný zvuk ani v následujících chvílích. Vše se odehrávalo v přízračném tichu, jakoby v dálce v převalující se mlze – a ačkoliv nově příchozí i další návštěvníci se jevili velicí a na dosah, zdáli se zároveň blízcí i vzdálení, jakoby v soulad…