V horách šílenství

VIII.

Je přirozené, že jsme s Danforthem studovali s obzvláštním zájmem a podivně osobním pocitem úžasu vše vážící se k bezprostřednímu místu, kde jsme se právě nacházeli. Nebylo nijak překvapivé, že místních materiálů byly všude přehršle; a měli jsme štěstí, že jsme na spletité přízemní úrovni města našli dům velice nedávného data, na jehož zdech, byť trochu poškozených nedalekým geologickým zlomem, byly vyvedeny plastiky úpadkového charakteru, které vyprávěly příběh této oblasti i po období znázorněném na pliocenní mapě, z níž jsme o Zemi před příchodem lidí vyčetli své zatím poslední všeobecné informace. Šlo o poslední místo, které jsme si prohlédli do posledního detailu, neboť to, co jsme v něm nalezli, nám poskytlo čerstvý a bezprostřední cíl.

Nacházeli jsme se bezpochyby v jedné z nepodivnějších, nejzáhadnějších a nejstrašlivějších končin zeměkoule. Ze všech existujících pevnin šlo rozhodně o tu nejstarobylejší, takže v nás začalo hlodat přesvědčení, že tato obludná výšina musí opravdu být legendární obávanou plošinou Leng, o níž se nechtěl příliš šířit ani šílený autor Necronomiconu. Ohromné pohoří bylo závratně dlouhé - začínalo jako hornatina v Luitpoldově zemi na pobřeží Weddellova moře a přetínalo prakticky celý kontinent. Opravdu vysoká část se táhla v nesmírném oblouku od míst na 82° jižní šířky a 60° východní délky do oblastí na 70° jižní šířky a 115° východní délky, přičemž její konkávní strana směřovala k našemu táboru a její k moři se blížící konec se nacházel v oblasti dlouhého, v ledu uvězněného pobřeží, jehož kopce zahlédli Wilkes a Mawson u jižního polárního kruhu. Nicméně se zdálo, že znepokojivě blízko se tyčí ještě hrozivější zrůdnosti přírody. Už jsem uvedl, že tyto vrcholy jsou vyšší než Himaláje, ale plastiky mi nedovolují prohlásit, že jsou nejvyšší na celé zemi. Tato neblahá pocta je mimo vší pochybnost vyhrazena pro cosi, co polovina plastik váhala vůbec zaznamenat a čeho se ostatní zhostily jen se zjevnou štítivostí a obavami. Zdá se, že existovala jedna část prapůvodní pevniny - první kus, který se kdy vynořil z vodstev poté, co Země od sebe odmrštila Měsíc a z hvězd sem pronikli Prastaří -, která si vysloužila jen vyhýbavé zmínky jako něco nezřetelně a nevýslovně zlého. Města, jež v ní vyrostla, se rozpadla dříve, než přišel jejich čas, a jak se zjistilo, byla zničehonic opuštěna. Když pak v komančském období oblastí otřásly první zemské pohyby, za nepředstavitelného burácení a zmatku se z ní náhle zvedlo obludné horské pásmo - a Země byla bohatší o své nejvyšší a nejstrašlivější pohoří.

Pokud bylo měřítko plastik správné, tito děsiví velikáni museli dosahovat výšky přes dvanáct kilometrů - což znamenalo, že byli mnohem obrovitější než hory šílenství, které jsme sami přeletěli. Jak se zdálo, táhli se od 77° jižní šířky a 70° východní délky k 70° jižní šířky a 100° stupni východní délky, méně než 480 kilometrů od mrtvého města, takže bychom v mlhavé západní dálce bývali mohli zahlédnout jejich obávané vrcholy, kdyby oblast nezakrýval opalizující opar. Stejně tak jejich severní konec musel být viditelný z dlouhého pobřeží Země královny Mary v oblasti polárního kruhu.

Někteří Prastaří se za dnů úpadku obraceli k těmto horám se zvláštními modlitbami, ale žádný z nich se k nim nepřiblížil ani se neodvážil odhadnout, co leží za nimi. Nespatřilo je žádné lidské oko, a když jsem si prohlížel emoce znázorňované na plastikách, modlil jsem se, aby tomu tak ani nikdy nebylo. Za nimi se kolem pobřeží táhne bariéra vrchoviny - Země královny Mary a císaře Wilhelma - a já děkuji nebesům, že se k těmto kopcům nikdo nedokázal přiblížit ani je zlézt. Ohledně starých zkazek a strachů už jsem přestal být tak skeptický, jak jsem býval, a už se nesměji představám dávného sochaře, že na každém z ponurých vrcholů občas významně prodlévaly blesky a že se dlouhou polární nocí z jedné z oněch děsivých výšin linula nevysvětlitelná záře. Ve starém pnakotickém šeptání o Kadathu v Chladné pustině se může skrývat velmi skutečný a velmi ohyzdný význam.

Ovšem terén v našem bezprostředním okolí nebyl o nic méně podivný, byť se k němu nepojily tak nevýslovné kletby. Brzy po založení města se rozsáhlé pohoří stalo sídlem hlavních chrámů a řada plastik znázorňovala, jaké groteskní a fantastické věže čněly do nebes tam, kde jsme dnes viděli jen podivně visuté krychle a bašty. V průběhu věků se objevily i jeskyně, jež byly vytvarovány do podoby přídavků k chrámům. Postupem dalších epoch všechny vápencové žíly v oblasti vyhloubila podzemní voda, takže se z hor, předhoří a plání pod nimi stal skutečný propletenec vzájemné propojených jeskyní a štol. Mnoho výmluvných basreliéfů ilustrovalo průzkumy hluboko pod zemí včetně finálního objevu pochmurného moře ukrytého v útrobách země.

Tento nesmírný, do nekonečné noci ponořený záliv musela vyhloubit ohromná řeka, která stékala z neprobádaných a strašlivých západních hor a která se původně stáčela na úpatí pohoří Prastarých a podél tohoto masivu pak tekla do Indického oceánu, kam ústila mezi zeměmi Budda a Tottena na Wilkesově pobřeží. Postupně odhlodala vápencové úpatí v místě stáčení, až se nakonec její nenasytný proud dostal k jeskyním podzemních vodstev a připojila se k nim při vymílání hlubšího jícnu. Nakonec se celý její obsah vyprázdnil do dutých kopců a staré řečiště směřující k moři nechal vyschnout. Velká část pozdější metropole, tak jak jsme ji nyní objevili, byla vystavěna právě na tomto původním řečišti. Prastaří, jakmile pochopili, co se stalo, užili svého vždy vyhraněného smyslu pro umění a v úpatí hor, kde se rozsáhlý tok začínal nořit do věčné temnoty, vytesali zdobné sloupy.

Tato řeka, kdysi překlenutá desítkami honosných kamenných mostů, byla zjevně řekou, jejíž mrtvé řečiště jsme spatřili při leteckém průzkumu. Její poloha na různých vyobrazeních města nám pomohla představit si celou scénu tak, jak se nabízela v rozličných fázích nekonečně dlouhé a nekonečně dávné historie. Mohli jsme si tedy spěšně, ale pečlivě načrtn…