STÍN Z HLUBIN ČASU
I.
Po dvaadvaceti letech nočních můr a hrůzy, kdy mne zachraňovalo pouze zoufalé přesvědčení o mytickém zdroji určitých dojmů, nejsem ochoten potvrdit pravdu toho, co si myslím, že jsem našel v západní Austrálii v noci na 18. července 1935. Lze doufat, že má zkušenost byla zcela či částečně halucinací - pro niž ostatně existovaly hojné důvody. A přesto byl její realismus tak obludný, že doufat mi někdy připadne nemožné.
Pokud se ta věc opravdu stala, pak se člověk musí připravit přijmout představy o kosmu, a o svém vlastním místě v kolotajícím víru času, jejichž pouhý náznak mu způsobí naprosté zdrcení. Musí se mít také na pozoru před konkrétním číhajícím nebezpečím, které, byť nikdy nepohltí celou lidskou rasu, může nestvůrnými a netušenými hrůzami zasáhnout jisté její smělé představitele.
Právě z tohoto důvodu veškerou silou svého bytí naléhavě žádám, aby došlo k definitivnímu ukončení všech snah o odkrytí pozůstatků neznámého předvěkého zdiva, které se vydala prozkoumat má expedice.
Připustím-li, že jsem byl při smyslech a bděl jsem, pak se můj zážitek oné noci vymyká všemu, co lidé kdy zažili. Šlo navíc o příšerné potvrzení všeho, co jsem se snažil odmítnout jako mýtus či sen. Naštěstí neexistuje žádný usvědčující materiál, neboť ve svém děsu jsem ztratil strašlivý předmět, jehož důkazní hodnota - pokud by byl skutečný a z oné ohyzdné propasti se dostal ven - by byla neotřesitelná.
Když jsem tuto hrůzu objevil, byl jsem sám - a dosud jsem o ní nikomu neřekl. Nedokázal jsem zabránit ostatním, aby kopali v jejím okolí, ale náhoda a pohyblivý písek je dosud uchránily před jejím nalezením. Nyní musím formulovat nějaké konečné prohlášení - nejen kvůli klidu vlastní duše, ale i proto, abych varoval všechny ty, kteří je snad budou číst vážně.
Tyto stránky - jejichž úvodní pasáže budou dobře známy bedlivým čtenářům všeobecného i vědeckého tisku - píši v kajutě lodi, která mne odváží domů. Předám je svému synovi, profesoru Wingatu Peasleemu z Miskatonické univerzity - jedinému členu mé rodiny, který se mnou nepřestal komunikovat po mé prazvláštní dávné amnézii, a člověku, jenž je nejlépe obeznámen s vnitřními skutečnostmi mého případu. Ze všech žijících lidí je to právě on, kdo s nejmenší pravděpodobností zesměšní to, co zde vylíčím o oné osudové noci.
Před vyplutím jsem ho neinformoval ústně, neboť mám za to, že mé svědectví by měl raději získat písemně. Opakované klidné čtení v něm vyvolá přesvědčivější obraz, než v jaký bych mohl doufat, pokud bych spoléhal jen na svůj zmatený jazyk.
S tímto líčením může naložit, jak uzná za vhodné - může je ukázat, doplněné o patřičný komentář, všude tam, kde lze očekávat, že splní svou funkci. Pro ty čtenáře, kteří neznají počáteční fáze mého případu, své odhalení opatřuji úvodem s poměrně zevrubným shrnutím jeho pozadí.
Jmenuji se Nathaniel Wingate Peaslee a ti, kdo si vzpomínají na novinové zpravodajství z doby asi před dvaceti pěti lety - či na dopisy a články v psychologických časopisech před šesti či sedmi lety - už budou vědět, kdo a co jsem zač. Noviny byly plné podrobností o mé zvláštní amnézii z let 1908-13 a hodně se psalo o tradicích hrůzy, šílenství a čarodějnictví, jimiž je opředeno starobylé město v Massachusetts, které tehdy, jakož i teď bylo mým domovem. Přesto musím prohlásit, že na mých předcích ani na mém mládí nebylo rozhodně nic šíleného či zlověstného. To je velmi důležitý fakt v souvislosti se stínem, který na mne tak znenadání padl z vnějších zdrojů.
Je možné, že pokud jde o tyto stíny, staletí temného rozjímaní obdařila rozpadající se, šepotem obestřený Arkham podivnou zranitelností - ačkoli i toto se ve světle dalších případů, které jsem později studoval, zdá nejisté. Ale hlavním faktem zůstává, že můj původ a pozadí jsou veskrze normální. To, co přišlo, přišlo odněkud jinud - z místa, které dokonce i nyní váhám určit jednoznačnými slovy.
Jsem synem Jonathana a Hannah Peasleeových, potomků starých spořádaných haverhillských rodů. Narodil jsem se a byl jsem vychován v Haverhillu - na starém hospodářství v Boardmanově ulici u Golden Hillu - a do Arkhamu jsem přišel až v roce 1895 jako učitel politické ekonomie na Miskatonické univerzitě.
Třináct let můj život plynul nevzrušeně a šťastně. V roce 1896 jsem se oženil s Alicí Keezarovou z Haverhillu a naše tři děti, Robert, Wingate a Hannah se narodily v letech 1898, 1900 a 1903. V roce 1898 jsem se stal doktorem a v roce 1902 pak profesorem. Nikdy jsem se ani v nejmenším nezajímal o okultismus či psychologii abnormalit.
Ona zvláštní amnézie se u mne dostavila ve čtvrtek 14. května 1908. Byla zcela nečekaná, byť jsem si později uvědomil, že určité krátké mihotavé vize, jež mne opanovaly několik hodin předtím - zmatené vize, jež mne značně rozrušily, protože jsem s nimi dosud neměl pražádné zkušenosti - musely představovat její varovné příznaky. Bolela mne hlava a zakoušel jsem neobyčejný pocit - pro mne zcela nový -, jako by se někdo snažil zmocnit mých myšlenek.
Kolaps nastal asi v 10.20 ráno, když jsem studentům třetího ročníku a několika mladším žákům přednášel politickou ekonomii VI - historii a současné tendence ekonomie. Před očima jsem spatřil zvláštní tvary a ucítil jsem, že se nacházím v groteskní místnosti, která nebyla mou učebnou.
Mé myšlenky a řeč se odchýlily od tématu a studenti si všimli, že je se mnou něco vážně v nepořádku. Pak jsem se svalil v bezvědomí na židli a zůstal jsem ve strnulosti, z níž mne nikdo nemohl probrat. Světlo našeho normálního světa jsem svými patřičnými smysly nevnímal celých pět let, čtyři měsíce a třináct dnů.
To, co následovalo, jsem se pochopitelně dozvěděl od jiných. Šestnáct a půl hodiny jsem nevykazoval žádné známky vědomí, i když jsem byl přesunut do svého domu na Crane Street číslo 27 a dostalo se mi té nejlepší lékařské péče.
15. května ve tři hodiny ráno jsem otevřel oči a začal jsem mluvit, ale netrvalo dlouho a lékař a moje rodina ze směřování mého jazyka a výrazu propadli dokonalé hrůz…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.