V horách šílenství

IV.

Nepřestával jsem si však pečlivě zapisovat všechny výstřední sny, jež na mne stále tak razantně a sugestivně působily. Uvažoval jsem, že takové záznamy mají neskonalou hodnotu jako psychologický dokument. Záblesky vizí se stále proklatě podobaly vzpomínkám, ačkoli tomuto dojmu se mi dařilo čelit s nemalým úspěchem.

V psaném projevu jsem fantasmata považoval za věci skutečně spatřené; ale při všech jiných příležitostech jsem je zavrhoval jako pouhé prchavé noční přeludy. Nikdy jsem se o těchto záležitostech nezmiňoval při běžné konverzaci; ačkoli narážky na ně, jež se obvyklým způsobem dostaly do oběhu, vyvolaly různé pověsti o mém duševním zdraví. S pobavením si uvědomuji, že tyto pověsti se omezovaly výhradně na laiky a nenašly si jediného zastánce mezi lékaři či psychology.

Z mých vizí po roce 1914 zde zmíním jen několik, poněvadž obšírnější líčení a záznamy jsou každému vážnému zájemci k dispozici. Je dobře patrné, že postupem času se jaksi oslabily podivné zábrany, neboť spektrum mých vizí se mnohonásobně rozšířilo. Nikdy se však nestaly ničím jiným než nesourodými útržky zjevně postrádajícími jakoukoli jasně čitelnou motivaci.

Zdálo se, že v rámci svých snů postupně nabývám stále větší a větší svobody pohybu. Proplouval jsem mnoha prazvláštními kamennými stavbami a z jedné do druhé jsem procházel mamutími podzemními chodbami, jež zde tvořily typické spojnice. Někdy jsem na nejnižší úrovni přicházel i na ony obrovité zatarasené příklopy, kolem nichž se šířila už zmíněná aura strachu a zapovězenosti.

Viděl jsem nesmírné mozaikové nádrže a místnosti se zvláštními a nepochopitelnými nástroji bezpočtu druhů. Pak se tu otvíraly kolosální jeskyně se složitými strojními zařízeními, jejichž tvary a účel mi byly naprosto neznámé a jejichž zvuk se projevil až po mnoha letech snění. Na tomto místě mohu poznamenat, že jediné smysly, které jsem v tomto neskutečném světě užíval, byly právě zrak a sluch.

Skutečné hrůzy začaly v květnu roku 1915, kdy jsem poprvé spatřil žijící bytosti. Stalo se to ještě předtím, než mne mé studium obeznámilo s tím, co lze na základě mýtů a popisů anamnéz očekávat. Jakmile ustoupily mentální bariéry, zahlédl jsem na různých místech budovy a v ulicích pod sebou ohromné masy řídké páry.

Ty neustále houstly a nabývaly na zřetelnosti, až jsem nakonec nepříjemně snadno dokázal sledovat veškeré jejich obludné kontury. Vypadaly jako obrovité duhové kužely, asi tři metry vysoké, o asi třímetrové základně, jež byla tvořena jakousi zvrásněnou, šupinatou, polopružnou hmotou. Z jejich vrcholů čněly čtyři ohebné válcovité údy, z nichž každý byl třicet centimetrů silný a byl tvořen stejnou zbrázděnou hmotou jako kužely.

Tyto údy byly občas zatažené, že nebyly takřka patrné, a někdy byly natažené na vzdálenost až tří metrů. Na konci dvou z nich se nacházely ohromné pařáty či klepeta. Na konci třetího byly čtyři zvonovité výrůstky. Čtvrtý úd končil nepravidelnou nažloutlou koulí asi šedesát centimetrů v průměru, kolem jejíhož ústředního obvodu se otvíraly tři velké temné oči.

Z vrcholu hlavy vyrůstaly čtyři útlé šedé stopky s kalichovitými přívěsky, zatímco ze spodní základny vyrůstalo osm nazelenalých tykadel či chapadel. Tato rozsáhlá základna ústředního kužele byla lemována gumovitou šedivou hmotou, která pohybovala celým tvorem v závislosti na svém natahování a stahování.

Jejich aktivita, byť zcela neškodná, mne naplňovala větším děsem než jejich vzhled - protože není normální sledovat nestvůrné tvory, jak vykonávají něco, o čem jsem byl přesvědčen, že svedou pouze lidské bytosti. Tito tvorové se uvážlivě pohybovali po velkých místnostech, brali si z polic knihy a odnášeli si je ke stolům, či opačně, a někdy přičinlivě psali prazvláštní hůlkou svíranou v nazelenalých hlavových chapadlech. Ohromná klepeta používali pro přenášení knih a pro řečovou komunikaci - neboť řeč sestávala z jakéhosi cvakání a škrábání.

Bytosti neměly žádné oblečení, ale nosily si brašny či tlumoky, které jim visely z vrcholu kuželovitého trupu. Hlavu a její podpůrný úd obvykle držely na úrovni vrcholu kužele, ačkoli ji i často zvedaly či skláněly.

Tři zbývající velké končetiny většinou spočívaly po stranách kužele, a když nebyly užívány, byly stažené na délku asi půldruhého metru. Z rychlosti čtení, psaní a ovládání strojů - přičemž ty, jež se nacházely na stolech, jaksi souvisely s myšlením - jsem seznal, že jejich inteligence je značně větší než inteligence člověka.

Potom jsem je už vídával všude; hemžily se ve všech velkých síních a na chodbách, v klenutých kryptách obsluhovaly obludné stroje a po širokých třídách jezdily v gigantických, lodím podobných vozech. Už jsem se jich nebál, protože se zdálo, že tvoří navýsost přirozenou součást svého prostředí.

Začaly mi být zřejmé i individuální rozdíly mezi nimi a dokonce se mi zdálo, že několik z nich je jaksi omezeno v pohybu. Tito tvorové, ačkoli nevykazovali žádné fyzické odchylky, se projevovali rozličnými gesty a zvyklostmi, které je odlišovaly nejen od většiny, nýbrž do značné míry i jeden od druhého.

Jak mému mlhavému vidění připadalo, hojně psali nesmírně různorodými písmy - nikdy nepoužívali křivočaré hieroglyfy charakteristické pro většinu. Zdálo se mi, že několik používá i mně dobře známou abecedu. Většina z nich pracovala mnohem pomaleji než obecná masa těchto bytostí.

Celou dobu se mi zdálo, že já sám jsem ve snech pouze nehmotným vědomím obdařeným širším spektrem vnímání, než je obvyklé, jež se může volně vznášet, ale zároveň se musí držet běžných komunikací a rychlosti přemisťování. Žádné náznaky tělesné existence mne nesoužily až do srpna roku 1915. Píši “nesoužily”, protože první fází byla čistě abstraktní, ačkoli nekonečně děsivá asociace mého dříve zmiňovaného odporu k tělu se scénami z mých vizí.

Určitou dobu během snů bylo mou hlavní starostí neshlížet dolů na mé tělo a v této souvislosti si vzpomínám, jak jsem byl vděčný, že v podivných síních nestojí ani jedno rozměrné zrcadlo. Hodně mne zneklidňovalo, ze…