V horách šílenství

II.

Můj návrat do normálního života byl bolestný a nesnadný. Ztráta více než pěti let vytváří více komplikací, než si lze představit, a v mém případě bylo třeba srovnat bezpočet záležitostí.

To, co jsem slyšel o svých aktivitách od roku 1908, mne zaráželo a zneklidňovalo, ale pokoušel jsem se na celou věc nahlížet co možná nejfilozofičtěji. Nakonec, poté, co mi byl do opatrovnictví svěřen můj druhý syn Wingate, jsem se spolu s ním usadil v domě na Crane Street a snažil jsem se navázat na svou učitelskou kariéru - neboť univerzita mi laskavě nabídla mou starou profesuru.

K práci jsem se vrátil v únoru 1914 a vydržel u ní pouhý rok. Uvědomoval jsem si totiž, jak hluboce mnou otřásla má zkušenost. Ačkoli jsem byl duševně zcela zdráv - jak jsem doufal - a nepociťoval jsem žádnou újmu na své původní osobnosti, neměl jsem v sobě energii jako dříve. Nepřestávaly mne pronásledovat nejasné sny a podivné představy, a když vypuknutí světové války obrátilo můj zájem k historii, zjistil jsem, že o historických údobích a událostech přemýšlím mimořádně podivným způsobem.

Zdálo se, že byla lehce narušena má představa času - má schopnost rozlišovat mezi následností a současností; takže jsem si vytvářel chimérické představy o existenci v jednom věku a upamatováváním si v rámci celé věčnosti na vědomosti věků minulých a budoucích.

Válka ve mně vyvolala zvláštní dojmy, při nichž jsem si vzpomínal na její vzdálené důsledky - jako bych věděl, jak se bude odvíjet a dokázal na ni nahlížet ve světle budoucích informací. Všechny tyto pseudovzpomínky byly doprovázeny velkou bolestí a pocitem, že je proti nim vystavěna jakási umělá psychologická bariéra.

Když jsem své dojmy nesměle naznačoval ostatním, setkával jsem se se smíšenými reakcemi. Někteří lidé se na mne dívali rozpačitě, ale vědci na katedře matematiky mluvili o novém vývoji v teorii relativity, která později měla dosáhnout takové proslulosti a o níž se tehdy debatovalo pouze v odborných kruzích. Tvrdili, že dr. Albert Einstein rychle redukoval čas na úroveň pouhé dimenze.

Avšak sny a neklid mne nakonec zmohly a já jsem v roce 1915 musel své práce zanechat. Určité dojmy nabývaly na znepokojivých formách - vedly mne k neodbytné představě, že má amnézie představovala jakousi rouhavou výměnu; že ona druhotná osobnost byla vskutku jakýmsi cizorodým vetřelcem z neznámých sfér a že má vlastní osobnost byla odsunuta stranou.

Tak jsem byl dohnán k mlhavým a děsivým spekulacím ohledně místa pobytu mého skutečného já během let, kdy mé tělo ovládal ten druhý. Když jsem se dozvídal další podrobnosti od lidí, z novin a časopisů, podivné vědomosti a zvláštní chování nedávného obyvatele mého těla mne zneklidňovaly čím dál více.

Záhady, které mátly ostatní, jako by strašlivě harmonovaly s jakýmsi pozadím tajuplných vědomostí, jež hnisalo v propastech mého podvědomí. Pustil jsem se tedy do horečnatého pátrání po jakékoli informaci související se studiem a cestami toho druhého během oněch temných let.

Ne všechny mé potíže byly takto poloabstraktní. Byly tu sny - a ty se zdály získávat na sugestivitě a konkrétnosti. Jelikož jsem věděl, jak by je mohli přijímat ostatní, jen zřídka jsem se s nimi svěřoval někomu jinému než svému synovi či několika důvěryhodným psychologům; nakonec jsem se však pustil do vědeckého studia dalších případů, abych poznal, do jaké míry jsou tyto vize typické či netypické i pro další oběti amnézie.

Výsledky, s nimiž mi pomáhali psychologové, historici, antropologové a jiní zkušení odborníci na duševní zdraví a k nimž přispělo i mé studium veškerých záznamů o rozdvojení osobnosti od dnů legend o posedlosti ďáblem až k medicínsky realistické současnosti, mne zprvu spíše zneklidnily než utěšily.

Záhy jsem zjistil, že mé sny nebyly s drtivou většinou ryzích případů amnézie nikterak souměřitelné. Zbývalo však nepatrné množství líčení, jež mne podobností s mými vlastními zážitky celá léta mátla a děsila. Některá z nich byla útržky pradávného folklóru; jiná byla klinickými případy uváděnými v medicínských pramenech; jedno či dvě byla historkami pohřbenými v běžných anamnézách.

Došel jsem tedy k závěru, že třebaže specifický druh mého onemocnění byl neuvěřitelně vzácný, s dlouhými přestávkami se o něm pojednávalo od těch nejranějších lidských kronik. V některých staletích se mohl najít jeden, dva či tři případy, v jiných případ žádný - nebo o něm nezbyl žádný záznam.

Podstata byla vždy stejná - mimořádně hloubavý člověk podlehl zvláštní zcela cizorodé druhotné existenci, kterou vedl delší či kratší dobu a kterou charakterizovala zpočátku hlasová a tělesná neobratnost a později získávání zarážejícího množství vědeckých, historických, uměleckých a antropologických znalostí; k tomuto nabývání vědomostí docházelo s horečnatým zápalem a s veskrze abnormální schopností absorpce. Pak docházelo k náhlému návratu správného vědomí, které posléze nepřestávaly přerušovaně mučit vágní nezařaditelné sny, jež poukazovaly na útržky jakýchsi obludných, pracně vymazaných vzpomínek.

A úzká podobnost těchto nočních můr s těmi mými - i v těch nejjemnějších podrobnostech - v mé mysli nezanechávala žádnou pochybnost o jejich významně typické povaze. Jeden či dva případy navíc zaváněly sotva zřetelnou bezbožnou důvěrností, jako bych o nich už dříve slyšel prostřednictvím nějakého příliš morbidního a děsivého kosmického kanálu. Ve třech případech byl konkrétně zmíněn neznámý aparát, který se nacházel v mém domě před druhou proměnou.

Další věcí, která mne během výzkumů trápila, byl poněkud větší výskyt případů, kde krátké prchavé zahlédnutí typických nočních můr postihlo lidi, které nezasáhla jasně definovaná amnézie.

Tito lidé byli z valné většiny průměrného či mdlého myšlení - a někteří byli tak primitivní, že se o nich jen stěží dalo uvažovat jako o nástrojích pro abnormální vědecké bádání a nadpřirozené rozšiřování duševních obzorů. Chvilku je prozařovala cizorodá síla - pak docházelo k zvratu do původního stavu a nástupu matných, rychle mizejících vzpo…