V horách šílenství

VIII.

To, jak bylo silné a omračující mé podivné nutkání, lze vyčíst z faktu, že jsem dokázal přemoci svůj strach. Poté, co jsem začal tušit úděsnou povahu otisků a nechal se zaplavit plíživými vzpomínkami, jež ve mně vyvolaly, by mne nedokázal přinutit k další cestě žádný racionální důvod. Má pravá ruka, přestože se třásla děsem, sebou však nepřestávala škubat dychtivostí otočit zámkem, který doufala, že tu někde najde. Než jsem se nadál, nechával jsem hromadu nedávno popadaných pouzder za zády a po špičkách jsem se hnal tunely dokonale neporušených prachových vrstev k místu, jež se mi zdálo, že znám s morbidní a strašlivou důvěrností.

Můj rozum si kladl otázky, jejichž původ a význam jsem začínal pouze nejasně tušit. Bude police dosažitelná lidskou rukou? Zvládne má lidská ruka všechny ty pohyby zámkem, jež si už tak strašlivě dlouho pamatuje? Bude zámek nepoškozený a funkční? A co provedu - co se odvážím provést - s tím, co jsem doufal, a zároveň se děsil, že najdu? Prokáže se otřesná nepříčetná pravda čehosi vymykajícího se běžnému vnímání, nebo se ukáže, že se mi všechno jen zdá?

Poté jsem si uvědomil, že jsem ustal v opatrném běhu, nehnutě jsem stál a zíral jsem na řadu polic s hieroglyfy, s nimiž jsem byl tak neskutečně dobře obeznámen. Byly skoro dokonale zachovalé a já jsem viděl, že v mém nejbližším okolí se rozskočily pouze troje dveře.

Popsat, co jsem zažíval při pohledu na tyto police, je zhola nemožné - tak silný a naléhavý zde byl pocit důvěrné obeznámenosti. Pohlížel jsem vysoko vzhůru k řadě u samého stropu, jež byla zcela mimo dosah mé ruky, a přemýšlel jsem, jak nejvýhodněji bych se k ní mohl vyšplhat. Pomohou mi otevřené dveře čtyři řady nad zemí a zámky všech zavřených schrán mi budou moci poskytnout opery pro ruce a nohy. Svítilnu sevřu mezi zuby, jak jsem to dělal už dříve na jiných místech, kde jsem potřeboval k pohybu obě ruce. Hlavně však nesmím dělat žádný hluk.

Bude obtížné snést to, co jsem si přál ukořistit, ale snad bych mohl zaháknout pohyblivé upínadlo za límec svého kabátu a věc odnést na způsob tlumoku. Opět se ve mně ozvala otázka, zda bude zámek nepoškozený. Vůbec jsem nepochyboval, že dokážu zopakovat všechny dobře známé pohyby. Ale doufal jsem, že věc nezaskřípe či nezavrže - a že ji otevřu i svou lidskou rukou.

Ještě než jsem si toto všechno stačil rozmyslet, už jsem si vložil svítilnu do úst a pustil se do šplhání. Vyčnívající zámky poskytovaly jen chabou oporu, ale jak jsem očekával, hodně mi pomohla otevřená police. Při výstupu jsem využil jak kývajících se dveří, tak okraje otvoru a podařilo se mi nezpůsobit žádné hlasité vrzání.

Když jsem balancoval na horním okraji dveří a naklonil se daleko napravo, dosáhl jsem i na vytoužený zámek. Prsty, částečně znecitlivělé při šplhání, byly zpočátku velmi nemotorné; ale záhy jsem si uvědomil, že svou anatomií na úkol přece jen budou stačit. Mimoto jimi silně prochvívaly záškuby vzpomínek.

Přes nepoznané propasti času mi do mozku vstoupily složité záhadné pohyby, v každém detailu naprosto správné - neboť po necelých pěti minutách snažení se ozvalo cvaknutí, jehož povědomost mne překvapila o to více, že jsem je vědomě naprosto neočekával. Za okamžik se kovové dveře už pomalu otvíraly, přičemž vydávaly pouze velmi slabé vrzání.

Očima jsem omámeně přejížděl řadu šedavých hřbetů pouzder, již jsem takto obnažil, a pociťoval jsem drtivý nával jakési zcela nepochopitelné emoce. Na dosah mé pravé ruky se nacházelo pouzdro, při pohledu na jehož propletené hieroglyfy jsem se roztřásl přílivem čehosi mnohem složitějšího než pouhého děsu. Za neustávajícího chvění se mi ve spršce písečného prachu podařilo pouzdro uvolnit a přitáhnout si je k sobě, aniž bych způsobil nějaký ostřejší zvuk.

Jako předešlé pouzdro, jež jsem držel v rukou, i toto mělo rozměry jen o málo přesahující padesát krát čtyřicet centimetrů a v podobném duchu bylo ozdobené basreliéfem křivočarých matematických symbolů. Na tloušťku mělo něco přes sedm a půl centimetru.

Jen co jsem si je neuměle zaklínil mezi sebe a povrch, po němž jsem šplhal, začal jsem zápasit s upínadlem. Nakonec se mi háček podařilo uvolnit. Poté, co jsem nadzvedl víko, posunul jsem si těžké pouzdro na záda a háčkem jsem si je zachytil za límec. S volnýma rukama jsem neohrabaně sešplhal na zaprášenou podlahu a připravil se na ohledání svého úlovku.

Jakmile jsem poklekl do hrubého prachu, pouzdro jsem otočil a položil si je před sebe. Třásly se mi ruce a vytáhnout knihu jsem se obával stejně tak, jako jsem ji vytáhnout toužil - či se cítil puzen. Velmi pozvolna mi docházelo, co že to vlastně najdu, a toto pochopení mne skoro paralyzovalo.

Pokud by tam ta věc byla - a pokud se mi vše jen nezdálo -, důsledky tohoto zjištění by nedokázala snést žádná lidská bytost. V dané chvíli mne nejvíce mučila má momentální neschopnost cítit, že mé okolí je pouhým snovým přeludem. Pocit reality byl odporný - a když si nyní celou scénu vybavuji, opět se takovým stává.

Postupně jsem knihu z pouzdra rozechvěle vytáhl a fascinovaně jsem hleděl na dobře známé hieroglyfy na jejích deskách. Zdála se být ve vynikajícím stavu a křivočará písmena názvu mne hypnotizovala skoro tak, jako bych je byl schopen přečíst. Vlastně nemohu odpřisáhnout, že jsem je v nějakém přechodném a strašlivém návalu abnormálních vzpomínek ve skutečnosti nečetl.

Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlal otevřít onen tenký kovový obal. Otálel jsem a v duchu si vymýšlel nejrůznější výmluvy. Vyňal jsem si z úst svítilnu a vypnul jsem ji, abych šetřil baterii. Pak jsem v temnotě sebral odvahu - a aniž jsem rozsvítil, obal jsem otevřel. Úplně nakonec jsem si konečně posvítil i na obnaženou stránku - a předem jsem se obrnil, abych navzdory všemu, co jsem mohl spatřil, nevydal ani hlásku.

Okamžik jsem se díval, a pak jsem se zhroutil. Se zaťatými zuby jsem však vydržel být zticha. Klesl jsem na podlahu a v přívalu tmy jsem si položil ruku na čelo. To, čeho jsem se obával a co jsem očekával, tu opravdu byl…