Nana

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

Nana pojednou zmizela, nový skok po hlavě, znovu se nad ní zavřely vody, exotické země ji pohltily. Před odjezdem si dopřála ještě jedno nové vzrušení, dražbu, zametla po sobě tak důkladně, že nic nezůstalo: prodala dům, nábytek, skvosty, ba i toalety a prádlo, všechno. Uváděly se cifry, pět aukcí vyneslo přes šest set tisíc franků. Pařížané ji naposledy viděli v Meluzíně, pohádkové hře, která se dávala v Gaité, Bordenave zpachtoval to divadlo, ač neměl v kapse ani groš, jen tak, v návalu šibeniční odvahy, sešla se tam s Prulliérem a Fontanem, vystupovala jako prostá statistka, ale v úloze, která byla skutečným zlatým hřebem představení: objevila se ve třech plastických pózách mocné a němé víly, úspěch byl velkolepý.

Ale jednoho krásného dne, když Bordenave už rozpoutal zběsilou reklamu, polepiv celou Paříž obrovskými plakáty, roznesla se zpráva, že prý Nana minulý den večer odjela do Káhiry, prostá hádka s ředitelem, slovo, které se jí nelíbilo, kapric ženy příliš bohaté, aby se nechala otravovat, a už to bylo. Ostatně bylo její dávnou touhou poznat Turky. Míjely měsíce. Už se na ni zapomínalo. Když její jméno proskočilo ve společnosti jejích starých známých pánů a dam, kolovaly o ní nejpodivnější historky, senzační a zcela protichůdné. Ulovila místokrále, vládne v paláci dvěma stům otroků a jen tak pro svou zábavu jim uřezává hlavu. Ale co vás nemá, je naopak úplně na mizině, měla zrůdný poměr s nějakým velkým negrem a ten ji nechal bez košile ležet v blátě a kalu nejvykřičenější káhirské čtvrti. O čtrnáct dní později se kdosi k všeobecnému údivu dušoval, že se s ní setkal v Rusku. Celá legenda se vytvářela kolem její osoby, byla milenkou nějakého knížete, mluvilo se o diamantech. Brzy byly všem těm dámám známy i popisy těch diamantů, třebaže nikdo nemohl citovat přesný zdroj informací: prsteny, náušnice, náramky, diamantové, dva prsty široké šňůry, královská čelenka vprostřed s briliantem jako holubí vejce. Na pozadí těch vzdálených krajin Nana tajemně zářila jako modla ověnčená drahými kameny. Teď, když byla obestřena záhadným kouzlem jmění nabytého u barbarů, mluvilo se o ní vážně a s úctou. Jednou v červenci k osmé hodině večerní jela Lucy v kočáře ulicí Faubourg-Saint-Honoré a spatřila Karolínu Héquetovou, která si šla pěšky něco objednat u dodavatele v sousedství. Zavolala na ni a rovnou ze sebe vysypala:

"Už jsi po večeři? Máš čas?... Ach má drahá, pojeď se mnou... Nana se vrátila." Karolína si okamžitě přisedla. Lucy pokračovala:

"A víš, má drahá, že zatímco si o ní povídáme, je možná už mrtvá?"

"Mrtvá! Neříkej, prosím tě!" žasla Karolína Héquetová.

"A kde? A nač umřela?"

"V Grandhotelu... na neštovice... och, to ti je historie!" Lucy řekla kočímu, aby jel co nejrychleji. A jak koně cválali Královskou ulicí a po bulvárech, vyprávěla jedním dechem a překotně Nanin dobrodružný příběh.

"Neumíš si představit... Nana se najednou přihrne z Ruska, nevím už proč, asi měla nějaký průšvih s tím knížetem...

Nechá…