Dagon a jiné horory

V kryptě

Podle mého soudu není nic absurdnějšího než skutečnost, že se už tradičně spojují dohromady věci nehezké a užitečné, což je typické pro psychiku prostých lidí. Chtěl bych říci pár slov o venkovském prostředí Nové Anglie, o obhroublém a fušérském vesnickém hrobníkovi a nešťastné příhodě v hrobce, kterou si způsobil vlastní nedbalostí; po žádném průměrném čtenáři však nemohu chtít, aby si myslel, že půjde o něco více než veselou, byť poněkud bizarní komedii. Bůh mi buď přesto svědkem, že suchopárná povídka, kterou si nyní – po smrti George Birche – dovolím vyprávět, obsahuje něco, vedle čeho i některá naše nejzlověstnější neštěstí blednou.

Birch se nervově zhroutil a změnil zaměstnání v roce 1881, avšak nikdy, pokud se tomu mohl vyhnout, o své příhodě nehovořil. Nemluvil o ní ani jeho starý lékař, doktor Davis, který zemřel již před mnoha lety. Všeobecně se soudilo, že Birchova choroba a šok byly katastrofální následky nešťastného nedopatření, když se zabouchl na devět hodin do sběrné hrobky hřbitova v Peck Valley a ven se musel dostávat jen pomocí primitivních mechanických nástrojů. Přestože tohle všechno byla nepochybně pravda, v pozadí se skrývalo ještě něco jiného a mnohem temnějšího, jak mi onen muž v opileckém třeštění na konci svého života často šeptával. Svěřil se mi, protože jsem byl jeho lékař a protože zřejmě cítil potřebu svěřit se po Davisové smrti ještě někomu jinému. Byl starý mládenec a neměl vůbec žádné příbuzné.

Před rokem 1881 pracoval Birch jako vesnický hrobník v Peck Valley a jevil se jako velmi otrlé a primitivní individuum, jak už taková individua bývají. Slyšel jsem, že mu byly připisovány věci, kterým by dnes už sotva kdo věřil, rozhodně ne ve městě. I lidem v samotném Peck Valley by naskočila husí kůže, kdyby znali pochybné mravní zásady svého pohřebního mistra, pokud šlo třeba o to, zda si přivlastnit nebožtíkovy sváteční šaty „do rakve“, které pod víkem stejně nebylo vidět, či míru důstojnosti, kterou zachovával při upravování a ukládání nikým neviděných údů zesnulých obyvatel do rakví, jež neměly vždycky ty nejsprávnější rozměry. Birch byl zcela jistě nezodpovědný, lhostejný a po odborné stránce neschopný člověk, přesto však si dodnes myslím, že nebyl zlý. Byl pouze omezený a hrubý – nepřemýšlel, bylo mu všechno jedno a rád si přihnul, jak dokazuje ona nehoda, které se mohl lehce vyhnout, a navíc mu chyběla ona špetka soudnosti, která udržuje průměrného vesničana v určitých mezích slušnosti.

Těžko se mohu rozhodnout, kde bych mel Birchův příběh začít, protože nejsem zkušený vypravěč. Zřejmě bude nejlepší vrátit se do chladného prosince roku 1880, kdy zmrzla půda a všichni hrobníci shledali, že do jara už žádné další hroby nevykopou. Vesnice byla naštěstí malá a úmrtnost nízká, takže všechny Birchovy mrtvé ovečky našly dočasné útočiště v jedné osamělé staré sběrné hrobce. Hrobník v tomto psím počasí dvojnásob otupěl a vypadalo to, že v lhostejnosti předčí dokonce i sám sebe. Nikdy předtím nestl…