Dagon a jiné horory

VII.

Nedovolil jsem, aby se mě zmocnily pochyby. Připomněl jsem si tedy Noyesovy pokyny a otevřel šestidílné bílé dveře s mosaznou klikou po mé levici. Pokoj za nimi byl tmavý, na což jsem byl upozorněn. Když jsem vstoupil, všiml jsem si, že podivný zápach je tu silnější. Jako by se tu ve vzduchu projevil jakýsi sotva postihnutelný, jemný rytmus nebo vibrace. Chvíli jsem kvůli zavřeným okenicím skoro nic neviděl, pak ale jakési omluvné pokašlávání nebo šepot upoutaly mou pozornost ke křeslu ve vzdálenějším, tmavém rohu místnosti. V přítmí jsem zahlédl bledý jas lidského obličeje a rukou; v dalším okamžiku jsem vykročil, abych pozdravil muže, který se pokoušel promluvit. I když zde bylo světla nepatrně, pochopil jsem, že je to můj hostitel. Studoval jsem přece mnohokrát jeho fotografie, a co se týče toho pevného, větrem ošlehaného obličeje s krátce střiženým šedivým vousem, nemohl jsem se zmýlit.

Když jsem se ale podíval znovu, vmísil se do mého poznání smutek s obavami; neboť ta tvář patřila muži velmi nemocnému. Cítil jsem, že za tím napjatým a nehybným, ztuhlým výrazem a strnulým skelným pohledem musí být něco víc než astma; poznal jsem, jak hrozně na něho muselo zapůsobit napětí a nedávno prožité hrůzy. Copak by to nezlomilo kteroukoli lidskou bytost – i mladšího muže, než je tento neohrožený badatel? Podivná a náhlá úleva, jak jsem se obával, přišla příliš pozdě, než aby ho zachránila od celkového zhroucení. Bezvládné, nehybné ruce, spočívající v klíně, budily soucit. Měl přes sebe přehozený velký župan a kolem hlavy a vysoko ke krku si omotal jasně žlutý šál.

A pak jsem pochopil, že se snaží mluvit stejným kašlavým šepotem, jakým mě zdravil. Šepotu šlo zprvu těžko porozumět, protože šedivý knír skrýval pohyb rtů, a cosi v jeho zabarvení mě mátlo; když jsem se ale soustředil, porozuměl jsem slovům. Neměl vůbec venkovský přízvuk a jeho jazyk byl snad ještě vybranější, než jsem podle dopisů mohl očekávat.

„Předpokládám, že jste pan Wilmarth? Musíte mě omluvit, že nevstávám, jsem nemocný, jak vám pan Noyes určitě řekl; nemohl jsem si ale odepřít vaši návštěvu. Víte, co jsem vám naposledy psal – tolik vám toho zítra řeknu, to už mi bude lépe. Nemohu ani vyjádřit, jak jsem rád, že vás vidím osobně po tolika dopisech. Máte je s sebou, viďte? A snímky a nahrávku? Noyes dal váš kufřík do haly – asi jste ho tam viděl. Obávám se, že dnes večer se budete muset obsloužit sám. Váš pokoj je nahoře, přímo nad mým – dveře do koupelny uvidíte otevřené přímo naproti schodišti. V jídelně máte nachystané občerstvení – to jsou tyto dveře vpravo – poslužte si, kdykoli budete chtít. Zítra budu lepším hostitelem – ale teď jsem pro slabost úplně bezmocný.

Chovejte se jako doma – mohl byste vytáhnout dopisy a snímky a nahrávku a položit je tady na stůl, než půjdete nahoru. Budeme o nich mluvit zde – tam v rohu vidíte můj fonograf.

Ne, děkuji – není třeba, abyste mi s něčím pomáhal. Já tyhle záchvaty dávno znám. Jenom na chviličku prosím přijďte, než půjd…