Dagon a jiné horory

Proměna Juana Romera

O událostech, k nimž došlo v Nortonově dole v noci z 18. na 19. října 1894, mě příliš netěší mluvit. Pouhý smysl pro povinnost vůči vědě mě nutí, abych si v posledních letech života vybavoval scény a události, které mi berou klid také tím, že je nedokáži přesně popsat. Ale mám za to, že dřív než zemřu, měl bych vypovědět, co vím o – řekněme o proměně Juana Romera.

Mé jméno a původ není třeba uvádět do souvislostí s tím, co se stalo. Věřím, že to tak bude lepší, protože když se člověk najednou vystěhuje do Států nebo do kolonií, nechává minulost za sebou. A krom toho, v mém vypravování nemá ten nejmenší význam, čím jsem kdy byl, snad jenom, že za služby v Indii jsem se cítil daleko lépe mezi bělovousými domorodými učiteli než mezi kolegy úředníky. V době, kdy mě potkaly pohromy, které způsobily, že žiji zde na americkém Západě, jsem se ani v nejmenším nezabýval zvláštnostmi východního náboženství. Při současném způsobu života jsem zjistil, že je dobré mít jméno – takové, jaké nyní mám – velmi obyčejné, které s sebou nepřináší zvláštní nepříjemnosti.

V létě a na podzim roku 1894 jsem pobýval v pochmurných výšinách Kaktusových hor, zaměstnán jako obyčejný dělník v proslaveném Nortonově dole, který, otevřen starým prospektorem před několika lety, proměnil okolní krajinu z téměř neobydlené pustiny v kotel kypící životem a ničemnostmi. Jeskyně plná zlata, ležící hluboko pod horským jezerem, zavalila úctyhodného nálezce bohatstvím daleko větším, než o jakém mohl snít, a nyní zde ohromné chodby razila společnost, které byla jeskyně nakonec prodána. Našly se další sluje a nálezy žlutého kovu byly obrovské, takže mocná a různorodá armáda kopáčů dřela v nespočetných chodbách a skalních dutinách ve dne v noci. Hlavní dozorce, pan Arthur, často hovořil o jedinečnosti zdejších geologických útvarů; spekuloval, jak rozsáhlý je řetězec jeskyní, a prorokoval, že zde v budoucnu bude mamutí důlní podnik. Domníval se, že zlatonosné jeskyně jsou výsledkem působení vody, a věřil, že brzy se mu otevře i ta poslední z nich.

Zanedlouho po mém příjezdu a přijetí k Nortonovi přijel také Juan Romero. Jeden z hordy nečesaných Mexičanů, které to sem táhlo ze sousední země; nejprve upoutal pozornost svými rysy, ačkoliv ukazovaly na typ severoamerického Indiána, byly jemně utvářeny a pleť měla světlou barvu, takže byl na hony vzdálen zdejším „umaštěným Mexikáncům“. Je s podivem, že ačkoliv se tak velice lišil od masy pošpanělštěných a kmenových Indiánů, Romero ani v nejmenším nebudil dojem, že má v sobě díl bělošské krve. Nebyl to kastilský dobyvatel ani americký pionýr, ale starověký a důstojný Azték, jehož představu vyvolával pohled na mlčenlivého peóna, který vstával brzy ráno a očarovaně pozoroval slunce vystupující nad kopce na východě a který vztahoval k zlatému kotouči ruce jakoby v obřadu, jehož smysl si ani neuvědomoval. Ale kromě obličeje nebylo na Romerovi nic, co by svědčilo o důstojnosti. Zaostalý a špinavý, cítil se jako d…