K branám Stříbrného klíče

Snové putování k neznámému Kadathu

Třikrát se Randolphu Carterovi zdálo o podivuhodném městě a třikrát byl stržen pryč, zatímco ještě otálel na vysoké terase nad ním. Zlatě a líbezně planulo v zapadajícím slunci, se zdmi, chrámy, sloupořadími a klenutými mosty z žilkovaného mramoru, se stříbrnými nádržkami fontán duhové tříště na rozlehlých náměstích a v provoněných zahradách, a se širokými ulicemi, jež se táhly mezi exotickými stromy, urnami plnými květů a blyštivými řadami slonovinových soch, zatímco po strmých severních svazích šplhaly řady červených střech a starých špičatých štítů, mezi nimiž se tajily pěšinky z oblázků prorostlých trávou. Byla to horečka bohů, fanfára nadzemských trubek a třesk nesmrtelných činel. Viselo kolem něj tajemství jako oblaka okolo bájné nenavštívené hory, a jak stál Carter bez dechu, plný očekávání na onom ochozu s balustrádou, přivála k němu palčivost a napětí takřka zaniklé vzpomínky, bolest ztracených věcí a rozčilující touhu znovu nalézt, co kdysi bývalo bázeň vzbuzujícím a osudným místem.

Věděl, že pro něho kdysi muselo mít strhující význam, třebaže nemohl říci, v jakém cyklu či vtělení je znal, ani zda to bylo ve snu, nebo v bdění. Vyvolávalo v něm neurčité pohledy na daleké zapomenuté rané mládí, kdy úžas a rozkoš prostupovaly celé tajemství dnů a úsvit i soumrak prorocky kráčely za dychtivého zvuku louten a písní a otvíraly ohnivé brány k dalším překvapujícím divům. Avšak každou noc, kdy stál na té vyvýšené mramorové terase se zvláštními urnami a vyřezávaným zábradlím a vyhlížel do dáli přes ztichlé město zapadajícího slunce v jeho kráse a nezemské trvalosti, cítil se nevolníkem tyranských bohů snu: nemohl totiž nijak opustit ono vyvýšené místo ani sestoupit po širokém mramorovém schodišti, jež se nekonečně vrhalo dolů tam, kde se lákavě prostíraly ony uličky prastarých kouzel.

Když se potřetí probudil, aniž sestoupil po schodišti a prošel ony ztichlé ulice v zapadajícím slunci, dlouze a usilovně se modlil ke skrytým bohům snu, kteří rozmarně dumají nad mraky na neznámém Kadathu ve studené pustině, kam lidé nepřicházejí. Bohové však neodpověděli a nijak se neobměkčili ani mu nedali žádné znamení přízně, když se k nim ve snu modlil a s oběťmi je vzýval skrze vousaté kněze Našta a Kaman-Thaha, jejichž jeskynní chrám se svým ohnivým sloupem leží nedaleko bran světa bdění. Zdálo se však, že jeho modlitby musely být vyslyšeny nepříznivě, protože hned po první z nich úplně přestal vídat podivuhodné město, jako by jeho tři pohledy z dálky byly pouhou náhodou či nedopatřením a v rozporu s nějakým skrytým plánem nebo přáním bohů.

Posléze se Carter, nemocný touhou po oněch jiskřivých ulicích v zapadajícím slunci a po tajných pěšinách ve stráni mezi prastarými prejzovými střechami a neschopný zahnat je z mysli ve spaní ani v bdění, rozhodl jít se smělou prosbou tam, kam žádný člověk před ním nešel, odvážit se tmou do ledových pouští tam, kde na neznámém Kadathu, zahaleném mraky a korunovaném nepředstavit…