K branám Stříbrného klíče

Stříbrný klíč

Když bylo Randolphu Carterovi třicet, ztratil klíč od brány snů. Do té doby si vynahrazoval přízemnost života nočními výlety do podivných starobylých měst za hranicí prostoru a do líbezných neuvěřitelných zahradních zemí za moři éteru, ale jak na něm tvrdla slupka středního věku, cítil, že mu ty svobody po troškách unikají, až byl nakonec docela odříznut. Jeho galéry již nemohly plout proti proudu řeky Oukranos okolo zlacených věží Thranu, ani jeho sloní karavany nedusaly libovonnými džunglemi v Kledu, kde pod měsícem spí líbezné a neporušené zapomenuté paláce se sloupovím ze žilkované slonoviny.

Mnoho četl o věcech takových, jaké jsou, a hovořil s příliš mnoha lidmi. Filozofové ho s nejlepšími úmysly učili pohlížet na logické vztahy věcí a zkoumat pochody, jež utvářely jeho myšlenky a fantazie. Úžas pominul a on zapomněl, že celý život je jen sada obrázků v mozku, u nichž není žádný rozdíl mezi těmi, které se zrodily ze skutečných věcí, a těmi, které se zrodily z vnitřních snění, a není proč cenit si jedněch víc než druhých. Zvyk mu vtloukal do uší pověrčivou úctu k tomu, co hmatatelně a tělesně existuje, a vnukl mu tajný stud nad tím, že pobývá ve snech. Moudří muži mu říkali, že jeho prosté fantazie jsou nedospělé a dětinské a o to absurdnější, že ti, kteří v nich účinkují, do nich vytrvale vmýšlejí smysl a účel, zatímco slepý vesmír se bezcílně otáčí od ničeho k něčemu a od něčeho zpátky k ničemu a nedbá, ba ani neví o přáních nebo existenci myslí, jež tu a tam na vteřinu prošlehnou ve tmě.

Přikovali ho k věcem, které jsou, a pak mu vykládali, jak ty věci fungují, dokud ze světa nezmizelo tajemství. Když si naříkal a toužil prchnout do soumračných říší, kde kouzlo utváří ze všech zářivých zlomků a drahocenných asociací jeho mysli vidiny dychtivého očekávání a nezdusitelné rozkoše, ukazovali mu místo toho nové úžasné vědecké objevy a vyzývali ho, aby hledal úžas v závratnosti atomu a tajemství v rozměrech oblohy. A když to blaho nenašel ve věcech, jejichž zákony jsou známé a měřitelné, říkali mu, že má malou obrazotvornost a je nezralý, protože dává přednost snovým iluzím před iluzemi našeho hmotného stvoření.

Carter se tedy snažil chovat se jako ostatní, a předstíral, že běžné události a citová hnutí pozemských myslí jsou důležitější než fantazie vzácných a křehkých duší. Neodporoval, když mu říkali, že živočišná bolest píchnutého vepře nebo žaludeční obtíže oráče ve skutečném životě jsou cosi většího než nevyrovnatelná krása Narathu s jeho stovkou tesaných bran a chalcedonových kopulí, na něž se matně pamatoval ze svých snů, a pod jejich vedením si svědomitě vypěstoval cit slitovnosti a tragična.

Čas od času však nemohl nevidět, jak plytké, nestálé a nesmyslné jsou všechny lidské aspirace a jak prázdně kontrastují naše skutečné pudy s okázalými ideály, k nimž se hlásíme. Potom se uchyloval ke zdvořilému smíchu, který ho učili používat proti výstřednosti a umělosti snů, viděl totiž, že každodenní život našeho světa …