Na náměstí před hotelem U tří korun zaparkovaly krasojezdeckou myškou dva reprezentativní černé vozy. Měly silně zaprášené boky a v nánosu špíny na předních sklech jim stírače vyleštily průhledné půlměsíce. Vystoupilo pět mužů. Zazářili do zamženého podvečera bílými košilemi a vepřovicovými aktovkami.
„Tys mě prohnal,“ řekl baculatý řidič světlovlasému čtyřicátníkovi. „Za tou serpentinou jsi mně zmizel a já na to dupnul, až jsem udělal hodiny. Ale dohnal jsem tě, pacholku.“
Polichocený blondýn přibouchl něžně dvířka svého vozu.
„Dal jsem ti zabrat, co? Ta silnice za náma je žhavá ještě teď.“
„Kdyby nás chtěli honit mlíkaři, tak si to uvařej,“ řekl třetí, opálený hezoun a zabušil světlovlasému do zad: „Seš frajer, Aleši.“
Blondýn se ušklíbl:
„Mě nedoběhnou, leváci.“
Otočil klíčkem v zámku dvířek. Na řetízku se zabimbal stříbrný půldolar.
„Tak, pánové, pohyb,“ řekl v dobré náladě a vykročil k hotelu. „Přijďte dolů hned, jak se umejete, ať to nezdržujem.“
„Já už cejtim od rána, že moje tělo potřebuje něco bytelnýho k pití,“ oznámil tlouštík a mašíroval za skupinkou.
Blondýn počkal, až ho dojde hezoun.
„Lojzo, neměl bych snad přece jenom zajet do těch Budějovic? Vrátil bych se ještě dneska.“
„Neblbni, přece teďka se nezdejchneš.“
„Já jen, že je to škoda, když už jsem tak blízko.“
„Však ona ti neuteče.“
„Víš, jak mi je, když si představím, že na mě pár kiláků odtud čeká celá žhavá?“
„Do zítřka nevychladne. A jestli dneska někam zdrhneš, tak jsi sketa,“ řekl ostře ramenáč.
Blondýn se skřehotavě zasmál.
„No tak dobře… ale moh jsem tě cestou hodit do Tábora k tý s těma velkejma…“ Naznačil rukama zmíněné rozměry.
„Jednou se taky můžeme roztočit bez ženských.“
„To mi říkáš ty?“ skřehotal blondýn.
„Jen se neboj, dneska se nádherně upravíme. A sami.“
Blonďákovým mečením se prolnul mužný smích ramenatého krasavce. Zapadli do hotelu.
Lítací dveře vchodu se za nimi ještě chvíli pohupovaly, jedno křídlo sem, druhé zpátky, a odrážely ve sklech černé vozy před hotelem, kus náměstí a kousek zataženého nebe.
Dívka pospíchala. Rozmazávala dlouhými záběry vazelínu a zahnědlé kusy odličovací vaty házela na podlahu. Chtěla být hotova co nejrychleji. Složila si líčidla a cvičky do malého dětského kufříku a vyběhla zadním vchodem z divadla.
Venku už postávala hejna vojáků z místní posádky, i těch, kteří sem přijeli z výcvikového tábora. Trumfovali se v nabídkách k doprovodu, ve stále stejných duchaplnostech a ve vojenském žertování. Proběhla parkem a průchodem na náměstí. Před hotelem ji čekalo druhé vosí hnízdo humoru ještě jalovějšího. Průčelí hotelu podpírali donchuáni a zpívali jihočeským nářečím.
Prošla halou do restaurace a požádala vrchního o deset deka salámu do papíru a limonádu. Čekala u dveří. Hospoda byla plná a zamlžená. Uprostřed překážel kulečník a strýcové s viržinky zaujatě postrkovali barevné koule po zelené ploše.
„Hned, slečno, hned,“ řekl číšník a otevřel si dveře nohou. Měl plné ruce sklenic od piva. Dívka přešlápla…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.