Léčba neklidem

SAKIHO POVÍDKY

V dějinách anglické literatury nezaujal Hector Hugh Murno (1870-1916), píšící pod pseudonymem Saki, nikdy klíčové postavení. Ve své době vyvolal živý, ale pomíjivý ohlas aktuální politickou satirou, otiskovanou po částech ve známém londýnském časopise, jako zcestovalý žurnalista se načas stal vítaným hostem londýnských salónů a okruh věrných vyznavačů si získal krátkými povídkami. Ty si také z jeho poměrně nevelkého, ale žánrově pestrého literárního odkazu uchovaly největší životnost. Nikoli neprávem. Tím, že své hutně koncipované příběhy vedle originálních nápadů, svérázného humoru a dokonalého slovesného vyjádření dovedl obdařit i mnoha nadčasovými postřehy, stal se Munro průkopníkem novodobé povídky v době, kdy jako specifický literární drhu neměla dosud tolik pěstitelů.

H. H. Munro se narodil 8. prosince 1870 v Barmě, kde jeho otec sloužil jako vrchní policejní inspektor, ale již ve velmi útlém věku byl po matčině smrti v Anglii svěřen do péče dvou staropanenských tet, k nimž nikdy citovně nepřilnul. (Tu horší z nich vzpomínala po letech Hectorova sestra Ethel zpodobnil prý věrně v povídce Haraburďárna.) V nepřívětivém prostředí venkovského domu, kde mu kamarády nahrazovla domácí zvířata, proži se svými dvěma staršími sourozenci, bratrem a sestrou, neradostné dětství. Situace se zlepšila, když se po návratu z Barmy ujal jeho výchovy otec. S ním Hector procestoval značnou část Evropy včetně krátkého pobytu v Praze. Zklamal však asi otcovo očekávání, když se po vážném onemocnění v Barmě, kam odjel nastoupit místo v koloniální správě, musel vrátit do Anglie. Rekonvalescence si vyžádala několikaletý pobyt na venkově. Potom však k překvapení celé rodiny se Hector vypravil do Londýna, aby se živil jako spisovatel.

Své dávné zálibě v hostorii dal Munro průchod v dějepisné práci Počátky ruské říše (The Rise of the Russian Empire, 1900), první veřejný úspěch se však dostavil až poté, co ve Westminster Gazette začal uveřejňovat Alenku ve Westminsteru (Alice in Westminster, 19002, knižně pod názvem Westminsterská Alenka The Westminster Alice, 1902), sérii črt, v nichž formou parodického pokračování slavné Carrollovy Alenky v kraji divů posměšně satirizoval postub britské vlády v búrské válce. Podobně pojaté, ale kriticky ne tak adresné Nebajky i bajky (NotSo Stories, 1902), jimž za předlohu posloužily populární Kiplingovy zvířecí Bajky i nebajky, zůstaly v Alenčině stínu.

Mezitím začal již Munro publikovat povídky. Jejich první soubor vyšel roku 1904 pod titulem Reginald a uvedl Sakiho charakteristického hrdinu bystrého, ale společensky neodpovědného mladíka, který se svými šprými rád baví na účet usedlého, úctyhodného okolí. Munro se potom pilně věnoval žurnalistice a jako zpravodaj na cestách po cizině nasbíral mnoho zajímavých poznatků a zkušeností. Pobyt v Petrohradě jej vybavil dobru znalostí ruských poměrů a vzpomínky na ruské prostředí se pak mimo jiné uplatnily v povídkové sbírce Reginald v Rusku (Reginald in Russia, 1910). Další soubor povídek, Z letopisů Clovisových (The Chronicles of Clovis, 1911), představil čtenářům jako strůjce nebo břitkého komentátora humorných situací nového hrdinu Clovise, jakéhosi vylepšeného Reginalda, který se potom znovu připomíná v povídkách Brouk a Louisa ze Sakiho dalších povídkových cyklů, Bestie a nadbestie (Beasts and SuperBeasts, 1914) a Hračky míru (The Toys of Peace, posmrtně 1919). Příznivý ohlas kritiky vyvolal předtíSakiho krátký román Nemožný Bassington (The Unbearable Bassington, 1912), plný autobiografických motivů a reminiscencí, a románová fantazie Za časů Vilémových (When William Came, 1913), beletrizující autorovu antiutopickou představu Anglie okupované Němci. Ze Sakiho tří dramatických pokusů si v českém prostředí zaslouží zmínku aktovka Okno Karla Ludvíka (Karl Ludwig's Window, posmrtně 1924), inspirovaná prý oním historickým oknem Pražského hradu, jež se roku 1618 stalo dějištěm druhé defenestrace a které autorovi uvízlo v paměti z doby jeho někdejší pražské návštěvy. H. H. Munro, jak naznačují již tyto stručné údaje, byl pilný, všestranný a také talentovaný spisovatel. Jeho tvůrčí dráha, která se tak slibně rozvíjela, byla však přervána tragickým koncem. Brzy po vypuknutí první světové války narukoval do britské armády a v listopadu 1916 padl ve Francii.

Třebaže Sakiho povídky na první pohled připomínají krátké příběhy s notnou dávkou typicky anglosaského, suše duchaplného humoru, jak jej dobře známe například z komedií i próz o generaci staršího Oscara Wilda, svou hlubší podstatou představují samorostlý literární útvar, vhodně přizpůsobený pro uměleckou realizaci výpovědí zasahujících daleko za rámec zábavné četby. O tom, že Saki chtěl svými povídkami vyjádřit mnohem víc než pouze doložit, "jak si toryovská zlatá mládež může krátit chvíli ve věku, kdy vážnost je v nemilosti,"* svědčí ostatně již okolnost, že svůj literární pseudonym si zvolil z Fitzgeraldova překladu Čtyřverší Omara Chajjáma, který v době, kdy poprvé vyšel (1859) a v dalších třech vydáních procházel novými úpravami, vyvolal velkou senzaci a nadlouho se stal jednou z nejčtenějších knih "anglické" poezie. Ve svém přebásnění epigramatických veršů perského básníka, matematika, astronoma a filozofa 11. století poskytl totiž Edward Fitzgerald zejména mládeži účinný protijed na optimistický názor své doby, tj. té kulminující fáze dlouhého viktoriánského období (královna Viktorie vládla v letech 1837-1901), jejíž oficiální ideologie sice dosud podpírala svou víru v účelnost životního smyslu souborem tradičně osvědčených idealistických mravních a náboženských norem, ale zároveň se v ní již začaly projevovat i stále neklamnější příznaky blížícího se dekadentního sklonku století. Způsob, jímž Fitzgerald - jako například v následující ukázce - parafrázoval perský originál, nemohl neuzapůsobit na skepticky naladěné čtenáře a příznačně také ovlivnil některé z nejvýznamnějších básníků nastupující generace:

Kdybychom, Lásko, spolu s Ním snad měli
řád věcí našich z bědy vyvést celý,
na kusy bychom rozmetali jej
a přetvořili pak, jak srdce velí.**

Neznámá bytost, kterou zde Fitzgerald apostrofoval slovem "Lásko" a na jiných místech ji zase oslovoval zájmenem "Ty", objevuje se v jeho definitivní verzi poslední sloky pod jménem "Saki" (v perštině sákí znamená číšník).

I když neznáme konkrétní motivaci toho, proč si H. H. Munro pro svoje literární potřeby přisvojil právě toto jméno z Fitzgeraldova Omara, z celkové atmosféry básně lze usuzovat, že se tak stalo z důvodů intimní duchovní spřízněnosti. Nikoli neopodstatněně bylo by totiž možno dovozovat, že Munro s jistým zpožděním, ale s uvědomělou soustavností přenášel něco z Fitzgeraldova neoficiálně viktoriánského skepticismu do doby edwardovské (Edward VII., nejstarší syn královny Viktorie, vládl v letech 19011910), tj. období, které po překonání "fatalistické" krize z let devadesátých začalo pod dojmem rozkvětu přírodních věd docházet ke konstruktivnějším výhledům v oblasti sociologie a tím i ve sféře etiky a filozofie vůbec. Murno jako by se tak již ve výchozích předpokladech své tvorby záměrně rozcházel s převládajícími filozofickými tendencemi své doby v tom smyslu, že jeho humorné vidění světa podbarvují jako takřka všudypřítomný doprovod noty elegického smutku a deziluze.

Na kořeny tohoto rozčarování poukázal autor snad nejvýmluvněji ústy jedné ze svých nečetných skutečně sympatických postav v povídce Život v ohradě. Pokud se člověk něčím liší od němých tvorů, prohlašuje tam při návštěvě zoologické zahrady

Kdybych Tabulku osudu měl ve své dlani,
podle své chuti a přání psal bych na ní,
hoře ze světa bych navždy odstranil
a hlavu zvedl k nebi v tichém díkůvzdání.

bystrá neteř hodné, leč ve všem všudy průměrné paní Gurtleberryové, pak pouze tím, že má větší schopnost sebeklamu. "My dokážeme žít neskutečným, hloupým a malicherným životem v našich vlastních ohradách a namlouvat si přitom, že jsme volní lidé, nesputaní překážkami, a že žijeme rozumně v rozumných podmínkách." K tomuto deprimujícímu poznatku nechtěl však Saki (tentokrát v duchu konstruktivních tendencí své doby) zaujmout postoj fatalistického pozorovatele. Pasivně a fádní průměrnosti chtěl čelit podnikavostí činorodého intelektu, satirou spojenou s nadsázkou i s hravou fantazií elementy příznačnými pro onu "léčbu neklidem", kterou tak nevybíravě i krutě ordinoval ve svých povídkách dospělému lidskému plemeni, sobeckým, samolibým či přiliš pohodlným zaslepencům, neschopným vymanit se bez nějakého vnějšího impulsu (obvykle šoku přiměřeného jejich netečnosti) ze svých "vlastních ohrad", z bezděčných mechanismů setrvačného jednání a automatických každodenních návyků, plodů své pokaždé jinak determinované "výchovy".

Jak lze usuzovat z toho, co víme o trpkých zkušenostech Munrova raného dětství, zřejmě ne náhodou mu za nástroje jeho satirických šlehů a aktivizačních snad kromě duchaplných cynických madíků jako Reginald a Clovis sloužily často také bystré, škodolibé a po svém vypočítavé děti, jakož i zvířata všech možných vlastností a druhů: kocouři, vepři, býci, krávy, koně nebo z těch divokých vedle vlků i hyena a fretka. Pestrá vynalézavost v tom směru umožňovala autorovi psát mimo jiné i různé variace na některé obzvlášť oblíbené náměty. Čtenářově pozornosti jistě neujde, že například povídky Léčba neklidem, Chvilka klidu nebo i Klid a mír venkova, či zase třeba Tajný hřích Setpima Bropa a Sestřenka Terka beletrizují vždy jinak zábavně a překvapivě v jádru tytéž základní myšlenky. Podstatně důležitější pro pochopení Sakiho mimoliterárních záměrů je však okolnost, že funkci dynamického principu v jeho protikonvenčním výchovném systému zastávají snad bez výjimky činitelé, kteří se z různých důvodů a příčin nechtjí či ani (zvířata) nemohu ztotožnit s pravidly běžné praktické logiky, vládnoucí v průměrném lidském mikrosvětě.

Do tohoto běžného řádu "realisticky" přímočaré logiky vnášel Saki důsledně logický "nepořádek". Připomínáli nám totiž na jedné straně důvtipnými paradoxy, aforismy a sarkasmy, jakož i básnickou průzračností hutného a výstižného stylu svého očividného oblíbence Oscara Wilda, nelze v něm zároveň nerozpoznat i obdivovatele Lewise Carolla, jehož Alenka jak víme mu spolu s titulní hrdinkou poskytla inspiraci pro Alenku ve Westminsteru. U Carolla se mohl poučit, jak neotřelými cestami se mohou ubírat logické procesy, vmísíli se do nich prvek fantazie. Ne proto, aby se tím popřela příčinná souvislost událostí, ale proto, aby vychýlením z navyklé dráhy myšlenkový proces dospíval k výsledům, které pomáhají osvětlovat životní realitu z nových zorných úhlů a také v nevšedních a často netušených souvislostech.

Za velmi jednoduchý, ale tím názornější příklad takových postupů nám dobře poslouží povídka Nevhodná pohádka. Aby cestou ve vlaku děti nezlobily, vypráví jim teta pohádku. Neúspěšně, protože její příběh o holčičce zachráněné za svou poslušnost před rozzuřeným býkem sleduje linii logického stereotypu, který je předem vykalkulovaný a v podstatě jak děti ihned rozpoznají svým závěrem nelogický (poslušnost přece nechrání před divokou zvěří!). Když se však slova ujme neznámý spolucestující, situace se změní. Také on začne vyprávět svůj příběh konvenčním způsobem, využitím pohádkové fantastiky, ale bez logických trhlin jej nicméně dovrší mnohem účinněji. "Ta pohádka špatně začala, ale krásně skončila," shodnou se nakonec děti, když vlk místo prasátek sežere poslušnou holčičku. Teta sice namítá, že svou "nevhodnou pohádkou" jí pán "podryl... výsledky dlouhých let pečlivé výchovy", vyprávěč se ale náležitě hájí, že na rozdíl od ní dokázal aspoň děti zaujmout. Ve skutečnosti učinil mnohem víc. Odhlalil jednu ze závažných slabin uvažování sledujícího ve vyježděných kolejích apriorně vytčené cíle. Z "nevhodné pohádky" pro děti stala se "vhodná pohádka" pro dospělé. Jak vidět, Saki nemínil čtenáře jen bavit, ale též poučovat.

Jak daleko za rámec tu rozpustilých, tu jedovatých i krutých šprýmu dovedl autor někdy zacházet, dokládá jedna z jeho nejvážnějších a také největších povídek Sredni Vaštar, v níž způsobem velmi šokujícím, a přitom pozoruhodně fascinujícím epicky ztvárnil zhmotněný reflex dětské nenávisti vyprovokované nešetrným zacházením. Sekýrován "pro jeho vlastní dobro" pěstounkou, která "by si ani v těch nejpravdivějších okamžicích nepřiznala, že nemá Conradina ráda", vyloučí ji nakonec chlapec "z říše svých fantzií jako něco špinavého, čemu je vstup zakázán". A když pak s vášnivou upřímností vyzývá o pomoc proti ní svůj idol fretku, které dal mystické jméno Sredni Vaštar , činí to slovy připomínajícími zpěvy revoluce:

Sredni Vaštar se dal na pochod,
měl rudé myšlenky a běloskvoucí zuby.
Nepřátelé prosili o smilování,
ale on jim nesl smrt.
Nádherný Sredni Vaštar.

Snad nikdo před Sakim, ani po něm, nezpracoval tak působivě podobné téma. Téma o tom, jak se věc nezadatelného práva na vzpouru proti útlaku, které si přisvojují velká společenská hnutí, může ve zdrobnělém měřítku stát také tužbou ukřivďované dětské duše. A přece to, co jsme si navykli schvalovat jako přirozený průchod historické spravedlnosti, zpěčujeme se v duchu vžitých výchovných systémů a mravních kodexů brát na vědomí v oblasti intimně lidské. Nechcemeli však setrvat v "ohradě sebeklamu", pravdu, kterou nám zde Saki zjevil na základě autobiografické zkušenosti, běžně praktickou logikou popřít nemůžeme. Jen vzájemná šetrnost a pochopení by mohly přispět k tomu, aby takové pravdy přestaly existovat. Zašifrována v podtextech jeho ironických žertů, prostupuje tak Sakiho dílo i neokázalá tendence humanitní. I když jeho pohled na životní realitu omezovala subjektinvě zúžená prespektiva, nelze zároveň nevidět, že přes štiplavost svého intelektuálsky nadřazeného humoru nezůstal H. H. Munro lhostejný k bolestemtohoto světa. Sotva bychom jej mohli označit za uvědomělého společenského reformátora. Něčím pozitivním se však přece jen přihlásil k nápravným snahám svých velkých vrstevníků, H. G. Wellse, G. B. Shawa a G. K. Chestertona, kteří však na rozdíl od něho měli značnou část své literární kariéry dosud před sebou.

Jaroslav Hornát