Léčba neklidem

KLID A MÍR VENKOVA

Crefton Lockyer si hověl jak tělesně, tak duševně na kousku pozemku, půl na sadě a půl na zahrádce hned za dvorem statku. Po napětí a hluku dlouhých let prožitých ve městě dolehl klid a mír venkovské usedlosti v kruhu pahorků s téměř dramatickou intenzitou na jeho smysly. Nepřátelský čas i prostor jako by přestal existovat; minuty pozvolna splývaly v hodiny a luka i lada se hebce a nepostřehnutelně svažovala do ztracena. Býlí ze živého plotu se dralo mezi květinové záhony, kdežto žluté fialy i zahradní keře podnikaly protiútoky do dvora i na cestu mezi živými ploty. Ospalé slepice a vážně zaměstnané kachny se cítily stejně doma na dvoře, na sadě i na silničce; nic se nezdálo trvale patřit na jedno místo; dokonce ani vrátka vždycky nevisela na příslušných stěžejích. A celá scenérie byla pohroužena v hluboký mír, působící téměř magicky. Odpoledne měl člověk pocit, že do odpoledne trvá odjakživa, a za soumraku zase věděl, že nikdy nemohlo existovat nic jiného nežli soumrak. Crefton Lockyer si hověl na lavičce pod starou mišpulí a říkal si, že tady konečně našel kotviště, které si v duchu tak zálibně maloval a po němž jeho unavené a rozdrásané smysly v poslední době tolik toužily. Chtěl se usadit natrvalo mezi těmi prostými přátelskými lidmi, postupně se obklopit skromným pohodlím, po jakém toužil, ale jinak se co možná ztotožnit s jejich způsobem života.

Zatímco mu tohle rozhodnutí pomalu zrálo v hlavě, připajdala sadem nějaká postarší žena. Poznal v ní členku domácnosti, matku nebo snad tchyni paní Spurfieldové, u které na statku bydlel, a rychle uvažoval, co by jí řekl příjemného. Ona ho však předešla.

"Támhle na vratech je napsáno něco křídou. Co to tam stojí?"

Promluvila bezvýrazným, neosobním tónem, jako by tu otázku měla na jazyku už dlouhá léta a chtěla se jí už jednou zbavit. Její oči však nesnášenlivě hleděly nad Creftonovu hlavu na vrata stodoly, která tvořila předvoj roztroušené řady hospodářských stavení.

"Marta Pillamonová je stará čarodějnice," přečetl si Crefton pátravým pohledem a na okamžik zaváhal, než to prohlášení zveřejnil. Třebaže se domníval něco jiného, mluvil možná s Martou osobně. Paní Spurfieldová se klidně mohla za svobodna jmenovat Pillamonová. A ta vyzáblá scvrklá babka po jeho boku určitě mohla odpovídat místním představám o zevnějšku čarodějnic.

"Je to o nějaké Martě Pillamonové," řekl opatrně.

"Co tam stojí?"

"Je to hrozně neuctivé," přiznal Crefton, "že prý je čarodějnice. Takové věci by se neměly na vrata psát."

"Je to svatá pravda, do písmene," prohlásila stařena s očividným uspokojením a doplnila to svou vlastní charakteristikou: "Ropucha jedna stará."

A když pajdala přes dvůr pryč, zaječela nakřáplým hlasem: "Mart Pillamonová je stará čarodějnice!"

"Slyšel jste ji, co řekla?" zamumlal nějaký tenký a vzteklý hlásek za Creftonovými zády. Prudce se otočil a uviděl další babku, vychrtlou, žlutou a vrásčitou a zřejmě dopálenou na nejvyšší míru. Byla to očividně Marta Pillamonová. A sad byl patrně oblíbenou promenádou místních babizen.

"Vrdlouže, hříšně vrdlouže," pokračoval tenký hlásek. "To vona, Besty Crootová, je stará čarodějnice. Vona se svou cérou, krůta stará. Ale já je začaruju, potvory jedny!"

Když se pak pomalu belhala pryč, všimla si křídového nápisu na vratech stodoly.

"Co je to támhle napsáno?" obrátila se na Creftona jako na obrtlíku.

"Volte Soarkera," odpověděl se zbabělou troufalostí zkušeného usmiřovače.

Stařena něco zavrčela a její brumlání a vybledlý červený šátek se postupně vytratily mezi stromy. Crefton vstal a pustil se ke stavení. Mír jako by do značné míry z atmosféry vyprchal.

Veselý ruch svačiny ve staré venkovské kuchyni, který byl Creftonovi předešlá odpoledne tak příjemný, jako by dnes potuchl v jistou stísněnou těžkomyslnost. Nad stolem visel mrak ticha a čaj chutnal jako vyčichlý vlažný lektvar, který by sklíčil i rozdováděnou společnost o masopustních hodech.

"Čaj za to nemůže," pospíšila si paní Spurfieldová s omluvou, když se host zadíval zdvořile tázavým pohledem na svůj hrnek. "Voda v čajníku nechce vřít, v tom to vězí."

Crefton se otočil ke krbu, kde plápolal obzvlášť prudký oheň pod velkým zčernalým čajníkem, který vysílal z hubice tenkou stužku páry, ale jinak zřejmě nereagoval na plameny burácející pod ním.

"Už tam stojí přes hodinu, a ne a ne přijít do varu," řekla paní Spurfieldová a dodala na úplnou vysvětlenou: "Jsme holt začarovaný."

"To nám provedla Marta Pillamonová," přidala se stařena. "Šak já si to s tou ropuchou vyřídím. Uhranu zase ji."

"Ale za chvíli přece musí začít vřít," namítl Crefton, nevšímaje si náznaků o zásahu zlých kouzel. "Třeba je uhlí vlhké."

"Nezačne vřít ani do večeře, ani zejtra do snídaně, i kdybyste přikládal celou noc," prohlásila paní Spurfieldová. A měla pravdu. Museli se spokojit se smaženou a pečenou stravou a jedna sousedka jim ochotně uvařila čaj a poslala jim ho v nepříliš vřelém stavu.

"Teďka vod nás nejspíš vodejdete, když nás postihla ta patálie," poznamenala paní Spurfieldová u snídaně. "Lidi vás vždycky nechají ve štychu, když se na vás přilepí smůla."

Crefton kvapně popřel jakoukoli bezprostřední změnu svých plánů, sám si však uvědomil, že dřívější srdečnost se z domácnosti z valné míry vytratila. Namísto ní nastoupily podezíravé pohledy, nevrlé mlčení nebo vzteklé štěkání. Stařena proseděla celý den v kuchyni nebo na zahradě, brumlavě vyhrožovala Martě Pillamonové a proklínala ji. V podívané na ty chatrné uzlíky smrtelnosti, plýtvající posledními jiskérkami života, aby jedna druhé ublížila, bylo něco zároveň děsivého i žalostného. Nenávist se zdála jedinou schopností, která s nezmenšenou životností a intenzitou přetrvala i tam, kde všechno ostatní propadalo soustavnému rozkladu. Strašidelné na tom bylo, že z jejich záští a kleteb jako by se detilovala nějaká příšerná nečistá síla. Sebeskeptičtější výklady nevyvrátily nepochybný fakt, že voda v čajníku či v rendlíku nepřišla do varu ani na nejprudším ohni. Crefton lpěl do …