Barva z kosmu a jiné horrory

V.

Ležel jsem s tváří odvrácenou od strýcovy židle, a tak jsem v onom náhlém záblesku probuzení spatřil jen dveře vedoucí na ulici, severněji umístěné okno a zeď a podlahu a strop na severním konci místnosti, vše vyfotografováno mým mozkem s chorobnou ostrostí ve světle jasnějším než slabá záře hub či paprsky pronikající dovnitř z ulice. Nebylo to dostatečně ani středně silné světlo: určitě nebylo dost silné na to, aby se při něm dalo číst. Vrhalo však na podlahu stín mého těla a lůžka a bylo žlutavé a pronikavé, což svědčilo o něčem mnohem silnějším než pouhé svítilně. Vnímal jsem to s nezdravou jasností navzdory skutečnosti, že na mé další dva smysly byl podniknut nečekaný útok. Neboť v uších mi vyzváněla ozvěna onoho hrůzného výkřiku, zatímco chřípí se chvělo odporem k zápachu, naplňujícímu celou místnost. Má mysl, stejně čilá jako mé smysly, postřehla něco opravdu neobvyklého; a já jsem téměř automaticky vyskočil a otočil se, abych popadl ničivé přístroje, které jsme nechali namířené na plísňovou skvrnu před ohništěm. Jak jsem se otáčel, děsil jsem se pohledu, který mne čeká: neboť výkřik pocházel z úst mého strýce a já jsem nevěděl, proti jakému nebezpečí bych měl vlastně chránit jeho i sebe.

Ale pohled, který se mi naskytl, byl ještě horší než to, čeho jsem se obával. Na světě existují hrůzy nad hrůzy a toto bylo právě jedno takové jádro všech nepředstavitelných příšerností, které si vesmír střádá, aby jimi mohl zničit hrstku prokletých nešťastníků. Z půdy, prolezlé houbami, se zvedal mlžný přelud, žlutý a chorobný, který se nafukoval a valil do ohromné výšky, měl napůl lidské a napůl nestvůrné obrysy a skrz který jsem viděl komín a krb vzadu. Měl vypoulené oči – oči nenasytné a plné výsměchu – a svrasklá hlava, podobná hlavě hmyzí, se nahoře rozplývala v tenký proužek mlhy, který se odporně klikatil a nakonec zmizel v komíně. Říkám, že jsem tu věc viděl, ale jestliže jsem někdy s určitostí vysledoval její proklaté přiblížení se k podobnosti s nějakým tvarem, pak to bylo pouze tehdy, když jsem se v myšlenkách záměrně vracel zpět. Tenkrát to pro mne byl valící se, mdle světélkující oblak houbovité odpornosti, který zahaloval a rozmazával do ohavné rozplizlosti jediný objekt, na který byla soustředěna veškerá moje pozornost. Tímto objektem byl můj strýc – ctihodný Elihu Whipple – který na mne s temnějícími a mizejícími rysy vytřeštěně zíral a něco nesmyslně drmolil a vztahoval ke mně mokvající spáry, aby mne, pln zuřivosti způsobené tou hrůzou, rozsápal.

To, co mne zachránilo před zešílením, byla jen rutina. V průběhu příprav jsem se vycvičil pro klíčový okamžik a právě tento mechanický nácvik se stal mou záchranou. Když jsem pochopil, že bublající zlo není žádnou substancí, na níž by měly vliv hmotné látky či materiální chemické procesy, a když jsem tudíž nevěnoval sebemenší pozornost plamenometu, který se rýsoval po mé levici, zapnul jsem přístroj obsahující Crookesovu trubici a na scénu nesmrtelného rouhačství jsem namířil to ne…