Barva z kosmu a jiné horrory

Celephais

Ve snu spatřil Kuranes město v údolí a za ním mořské pobřeží a zasněžený vrchol shlížející na moře a vesele pomalované galéry vyplouvající z přístavu k vzdáleným krajům, kde se moře stýká s oblohou. Také ke svému jménu přišel Kuranes ve snu; když nesnil, jmenoval se docela jinak. Vysnít si nové jméno bylo snad pro něho přirozené, protože byl posledním svého rodu a opuštěn mezi milióny lhostejných Londýňanů, takže se nenašel skoro nikdo, kdo by s ním promluvil a připomněl mu, kým kdysi býval. Přišel o peníze i pozemky a na tom, co si o něm lidé myslí, mu nezáleželo; raději snil a o svých snech psal. Ti, kterým dal své zápisky přečíst, se mu vysmáli, a tak si je po čase nechával pro sebe a nakonec přestal psát úplně. Čím víc se uzavíral světu kolem sebe, tím nádhernější byly jeho sny; a bylo by marné pokoušet se zachytit je na papíře. Kuranes nebyl moderní a neuvažoval tak jako ostatní spisovatelé. Zatímco oni se snažili strhnout ze života vyšívaná roucha mýtu a předváděli v nahé ošklivosti hnusnou věc, jež si říká realita, Kuranes hledal pouhou krásu. Když ji neodhalila pravda a zkušenost, hledal ji v představách a iluzích a objevil ji na svém vlastním prahu, v mlhavých vzpomínkách na dětské pohádky a sny.

Jen málokdo ví, jaké zázraky se mu nabízejí v pohádkách a představách z jeho dětství. Jako děti nasloucháme a sníme a naše myšlenky se utvářejí jen napůl; když se v dospělosti na ně snažíme rozpomenout, jsme už otupeni a vystřízlivělí následkem jedu života. Ale některé z nás v noci budí podivné přeludy začarovaných kopců a zahrad, fontán zpívajících v slunci, zlatých útesů tyčících se nad šeptajícím mořem, plání táhnoucích se ke spícím městům z kamene a bronzu a přízračných družin hrdinů, kteří projíždějí na očabrakovaných bílých koních podél hustých lesů; a pak víme, že jsme pohlédli zpět branou ze slonoviny do toho zázračného světa, jenž nám patřil, než jsme se stali moudrými a nešťastnými.

Kuranes objevil svůj zapomenutý svět dětství velice záhy. Zdálo se mu o domě, ve kterém se narodil; o velkém kamenném domě porostlém břečťanem, kde žilo třináct generací jeho předků a ve kterém doufal, že zemře. Svítil měsíc a on se vykradl ven, do voňavé letní noci, zahradami a terasami, kolem ohromných dubů v parku a po dlouhé bílé cestě vedoucí k vesnici. Vesnice se zdála stará, na okraji vykousnutá jako měsíc, který právě začal ubývat, a Kuranes uvažoval, zda špičaté střechy domků skrývají spánek, či smrt. Na ulicích rostla kopí vysoké trávy a okenní tabulky na obou stranách byly rozbité nebo slepé. Kuranes neotálel, ale plahočil se dál, jakoby váben k nějakému cíli. Neopovážil se neuposlechnout volání, neboť se bál, že by to mohla být jen iluze, stejná jako nutkání a touhy v bdělém stavu, které nesměřují k žádnému cíli. Pak ho ulička, která odbočovala z vesnické ulice směrem k útesům u průlivu, zavedla ke konci všech věcí – ke srázu a k propasti, kde se vesnice a celý svět náhle propadly do hluché prázdnoty nekonečno…