Případ Charlese Dextera Warda

5

Ani jeden muž, který se toho strašného nájezdu účastnil, se nedal přimět k tomu, aby se o něm zmínil byť jen slovíčkem, a každý úryvek mlhavých údajů, který se dochoval, pochází od těch, kteří byli mimo hlavní bojovou skupinu. Je až cosi děsivého na důslednosti,s jakou tito skuteční nájezdníci zničili všechny zmínky, které v tomto směru ukrývaly sebemenší náznaky.

Osm námořníků zahynulo, ale ačkoli jejich těla nebyla dopravena zpátky, jejich rodiny se spokojily s prohlášením, že došlo ke srážce s celníky. Totéž prohlášení vysvětlilo i četné případy poranění, která převazoval a léčil výhradně dr. Jabez Bowen, který výpravu doprovázel. Nejhůře se dal vysvětlit onen nepojmenovatelný pach Ipící na všech nájezdnících, tedy věc, o níž se diskutovalo celé týdny. Z občanských vůdců měli nejvážnější rány kapitán Whipple a Moses Brown a dopisy jejich žen svědčí o překvapení, jaké vyvolávalo jejich mlčení a pečlivé skrývání obvazů. Po psychologické stránce jako by každý účastník zestárl, vystřízlivěla byl otřesen. Naštěstí šlo vesměs o silné, aktivní a prosté lidi ortodoxního náboženského přesvědčení, neboť kdyby tyli bývali jemnějšího založení a jejich duševní život byl složitější, zajisté by na to silně doplatili. Představený Manning byl rozrušen nejvíc; avšak i on překonal nejtemnější stíny a udusil vzpomínky v modlitbách. Každý z těchto vůdců měl v pozdějších letech vést aktivní život a je možná štěstí, že tomu tak bylo. Více než o rok později vedl kapitán Whipple dav, který zapálil celní loď Gaspee, a v tomto smělém činu můžeme vytušit jakýsi první krok k tomu,, aby vymazal z mysli bezbožné obrazy.

Vdově po Josephu Curwenovi byla předána zapečetěná olověná rakev podivného tvaru, kterou patrně nalezli na místě, kde jí bylo zapotřebí, a v níž - jak jí bylo sděleno - odpočívalo tělo jejího muže. Padl prý v bitce s celníky, o jejíchž podrobnostech by nebylo vhodné se příliš šířit. Kromě tohoto prohlášení se o konci Josepha Curwena nikdo nezmiňoval a Charles Ward měl po ruce jediný náznak, aby na něm mohl vybudovat jakousi teorii. Tímto náznakem byla pouhá nitka - roztřesenou rukou podtržená pasáž v zadrženém dopise Jedediáše Ornea Curwenovi, kterou si Ezra Weeden zčásti opsal. Kopie byla nalezena v majetku Smithových potomků; je na nás, abychom rozhodli, zdali ji Weeden předal svému společníkovi jako němý důkaz nenormálnosti, ke které došlo, když celá záležitost skončila, nebo zda ji - což je pravděpodobnější - měl Smith už předtím a sám podtrhl to, co dokázal ze svého přítele vytáhnout pomocí bystrého úsudku a obratných otázek. Podtržená část je pouze toto:

„A opět ti pravím, nevyvolávej nic, co nejsi s to zažehnati; čímž mám na mysli cokoliv, co by na druhé straně mohlo vyvolati proti tobě věc, kdež by ani tvoje nejmocnější znamení nebyla k ničemuž. Dotazuj se těch menších, aby ti neodpověděli větší a nechtěli ti poroučeti nad míru. “

S ohledem na tento odstavec a se zřetelem k tomu, jaké ztracené a nepopsatelné spojence byl poražený muž schopen povolat v úzkých, byl možná Charles Ward na vahách, zda vůbec nějaký občan z Providence Josepha Curwena zabil.

Úmyslné vymazání každé památky na mrtvého ze života i z letopisů města Providence nesmírně podpořili sami vůdcové nájezdu. Zprvu neměli v úmyslu být tak důkladní a ponechali vdovu i jejího otce v neznalosti pravého stavu věcí; avšak kapitán Tillinghast byl bystrý muž a brzy objevil dosti pověstí, aby to v něm vzbudilo obavy a vedlo ho nakonec k tomu že požádal svou dceru a vnučku, aby si změnily jméno, spálily knihovnu a veškeré zbývající listiny a aby daly odtesat nápis z břidlicové desky nad hrobem Josepha Curwena. Dobře se znal s kapitánem Whipplem a patrně z tohoto drsného námořníka vytáhl více než kdokoli jiný, pokud šlo o to, jak prokletý čaroděj skončil.

Od té doby se Curwenova památka ocitala ve stále větším zapomenutí, což se nakonec s obecným souhlasem přeneslo i na městské záznamy a archívy Gazette. Po duchovní stránce to lze srovnat pouze s mlčením, jaké obklopovalo jméno Oscara Wildea po celých deset let po jeho pádu do nemilosti, a po stránce dosahu pouze s osudem onoho hříšného krále z Runaguru v povídce lorda Dunsanyho, o němž bohové rozhodli, že nejen musí sám přestat existovat, ale že musí být vymazána i památka na to, že vůbec kdy existoval.

Paní Tillinghastová, jak vdovu začali po roce 1772 nazývat, prodala dům na Olney Court a nastěhovala se ke svému otci do Power’s Lane, kde žila až do své smrti v roce 1817. Farma v Pawtuxetu, které se nyní vyhýbala každá lidská duše, zůstala po celá léta na pospas plísním a zdálo se, že chátrá nepředstavitelnou rychlostí. Kolem roku 1780 z ní zůstaly stát jen kamenné a cihlové zdi a do roku 1800 se i ty rozpadly do beztvarých hromad suti. Nikdo se neodvážil projít změtí křovin na břehu řeky.

Když narazil na Smithův deník a archívy a když se mu dostal do rukou dopis Jedediáše Ornea, rozhodl se, že navštíví Salem a poohlédne se tam po Curwenově dřívější činnosti a vztazích, což učinil o velikonočních prázdninách v roce 1919. V Essex Institute, který dobře znal ze svých dřívějších pobytů v tomto okouzlujícím starém městě chátrajících puritánských lomenic a namačkaných mansardových střech, byl velice mile přivítán a objevil velké množství údajů o Curwenovi. Dozvěděl se, že jeho předek se narodil v Salem-Village, nyní Danversu, který leží asi sedm mil za městem, dne osmnáctého února roku 1662-3 a že uprchl na moře ve věku patnácti let, aby se znovu objevil až po devíti letech, vybaven mluvou, oblečením a chováním rodilého Angličana, a usadil se přímo v Salemu. V té době se s rodinou příliš nestýkal a veškerý volný čas trávil nad podivnými knihami, které si přivezl z Evropy, a neznámými chemikáliemi, které mu přivážely lodi z Anglie, Francie a Holandska. Některé jeho výlety na venkov se staly předmětem značného zájmu a byly nejasně spojovány s pověstmi o nočních ohních na horách.

Curwenovými jedinými blízkými přáteli byli jacísi Edward Hutchinson ze Salem-Village a Simon Orne…