Případ Charlese Dextera Warda

3

Vzápětí rychle doplnil vyhořelé lampy ze zásobníku oleje, kterého si dříve povšiml, a když se v místnosti opět rozjasnilo, začal se rozhlížet po nějaké lucerně pro další pátrání. I když jím totiž zmítal strach, stále převládaly jeho smysl pro povinnost a zatvrzelost a Willett byl pevně rozhodnut neponechat kámen na kameni při svém pátrání po ohavných faktech, které se ukrývaly za bizarní choromyslností Charlese Warda. Když lucernu nenašel, vybral nejmenší lampičku, naplnil si kapsy svíčkami a zápalkami a vzal s sebou i jednogalonovou zásobu oleje, kterou zamýšlel použít jako rezervu ve skryté laboratoří, kterou by případně objevil kdesi za onou strašlivou otevřenou prostorou s nečistým oltářem a nepopsatelnými krytými šachtami. Tušil, že opětný průchod prostorami si vyžádá jeho nejvyšší statečnosti, ale věděl, že je to třeba učinit. Ani hrůzný oltář, ani otevřená šachta naštěstí nebyly nablízku obrovské zdi s výklenky podobnými celám, která obkružovala celý prostor jeskyně a jejíž tajuplné arkády byly příštím logickým cílem pátrání.

Willett se tedy vrátil zpět do velké sloupové síně plné zápachu a úzkostného vytí, stáhnuv plamen lampy, aby ani zdálky nezahlédl pekelný oltář či otevřenou šachtu a vedle ní ležící poklop. Většina arkád vedla pouze do malých místností, z nichž některé byly prázdné a jiné zřejmě sloužily jako skladiště; v některých těchto prostorách zahlédl hromady šatstva a otřáslo jím, když se přesvědčil, že je nepochybně půldruhého sta let staré. V jiné místnosti našel četné části moderního šatstva, jako kdyby se tu postupně chystaly zásoby pro velký počet lidí. Největší odpor však pocítil k rozměrným měděným kádím, které se tu občas vyskytly; k nim a k příšerným povlakům na nich. Zamlouvaly se mu ještě méně než olověné misky nepřirozených tvarů, na jejichž úlomcích lpěly podezřelé nánosy a kolem nichž se vznášely odpudivé pachy, které byly patrné i ve zkaženém zápachu celé krypty. Když obešel zhruba polovinu celého okruhu stěny, nalezl další chodbu, podobnou té, kterou se sem dostal; otvíralo se z ní vícero dveří.

Začal je ihned otvírat, a poté, co vstoupil do tří středně velkých místností bez významného obsahu, dospěl nakonec do rozlehlého podlouhlého obydlí, v němž věcně vyhlížející nádržky a stoly, hořáky a novodobé přístroje - a občas i knihy a nekonečné police plné džbánů a lahví - jasně svědčily o tom, že to je skutečně ona dlouho hledaná laboratoř Charlese Warda - a před ním bezpochyby i starého Josepha Curwena.

Když zapálil tří lampy, které tu našel naplněné a připravené k použití, prohlédl si dr. Willett s největším zájmem celou místnost a příslušenství; z relativně velkého množství rozličných reagencií na policích usoudil, že převažující zájem mladého Warda byl soustředěn na jisté odvětví organické chemie. Celkem vzato, z vědeckého zařízení, které zahrnovalo i hrůzně vyhlížející pitevní stůl, se dalo vyčíst jen málo; místnost sama byla tedy tak trochu zklamáním. Mezi knihami byl roztřepený starý svazek Borella, psaný gotickým písmem, a bylo hrůzně zajímavé, že Ward si v něm podtrhl stejnou pasáž, jejíž zvýraznění tolik vyděsilo před půldruhým stoletím dobrého pana Merritta na Curwenově farmě. Ona starší kopie musela být ovšem zničena při konečném nájezdu spolu se zbytkem Curwenovy okultní knihovny. Z laboratoře se otvíraly tři arkády, a doktor se je jal prohlížet jednu po druhé. Po běžné prohlídce zjistil, že dvě z nich vedou pouze do menších skladišť; ta však procházel opatrně, protože si povšiml hromad rakví v různém stavu poškození a silně se roztřásl při pohledu na dvě tří tabulky, jimiž byly označeny a které byl schopen rozluštit. Také v těchto prostorách bylo hodně šatstva a několik nových a pevně sbitých beden, které neměl čas zkoumat. Nejzajímavější ze všeho snad byly podivné kousky, které, jak usoudil, byly zlomky z původního laboratorního vybavení Josepha Curwena. Utrpěly škodu rukama nájezdníků, ale stále se daly částečně rozeznat jako chemické přístroje z georgiánského údobí.

Třetí arkáda vedla do velmi rozsáhlé komnaty, zcela obstavené policemi a uprostřed se stolem, na němž stály dvě lampy. Willett lampy rozsvítil a v jejich zářivém světle studoval nekonečné police, které ho obklopovaly. Některé z horních byly zcela prázdné, ale většina prostoru byla vyplněna malými podivně vyhlížejícími olověnými džbánky dvou všeobecných typů: jedny vysoké a bez držadel jako řecké lekythy či džbány na olej, druhé s jediným držadlem a tvaru faleronu. Všechny měly kovové zátky a byly popsány podivnými symboly modelovanými v mělkém reliéfu. V okamžení si doktor povšiml, že džbány jsou velmi přísně seřazeny; neboť všechny lekythy byly na jedné straně místnosti s velkým dřevěným označením „Custodes” nahoře, zatímco všechny falerony na straně druhé, označené „Matena”. Všechny džbánky kromě těch na horních policích byly, jak se ukázalo, prázdné, a měly k sobě připevněny lepenkové štítky s čísly zřejmě katalogizovanými; Willett se rozhodl, že se pokusí katalog na místě nalézt. Prozatím ho více zaujal způsob uspořádání jako celek, a tak namátkou otevřel některé lekythy a falerony, aby si mohl utvořit všeobecný obraz. Výsledek byl neměnný. Oba typy džbánů obsahovaly malé množství jednoho druhu látky: jemného prášku nepatrné váhy a mnoha odstínů mdlého neutrálního zabarvení. Pro barvy, které tvořily jedinou proměnnou, tu nebylo žádné zjevné použití; nebyl také rozdíl mezi tím, co se nacházelo v lekythech, a tím, co se nacházelo ve faleronech. Modravě šedý prášek mohl stát vedle narůžověle bílého a kterýkoli prášek ve faleronech mohl mít svůj protějšek v některém z lekythy. Nejvýraznějším rysem prášků byl nedostatek adhezivity. Willett si jeden nasypal do dlaně, a když jej vrátil do džbánku, shledal, že mu na dlani nezůstalo ani zrnko.

Význam dvou nápisů ho mátla v duchu si kladl otázku, proč je baterie chemikálií tak přísně oddělena od prášků ve skleněných nádobách na policích v laboratoři. „Custodes”, „Matena”; to byl latinský překlad pro „Strážci” a „Látka“…