Případ Charlese Dextera Warda

2

Pouze dr. Willett, který přivedl Charlese Warda na svět a sledoval jeho tělesný a duševní růst po celou dobu, projevoval zděšení při pouhém náznaku, že by se mohl znovu ocitnout na svobodě. Doktor prožil strašlivý zážitek a učinil hrůzné objevy, které se svým skeptickým kolegům ani neodvážil odhalit. Willett vlastně je, pokud jde o tento případ, sám o sobě menší záhadou. Byl poslední, kdo spatřil pacienta před jeho útěkem, a po své poslední návštěvě vyšel z jeho pokoje ve stavu ohromené úlevy, jak si někteří vzpomněli, když se za tři hodiny poté dozvěděli o Wardově útěku. Útěk sám představuje jednu z nerozluštěných záhad ústavu dr. Waitea. Otevřené okno nad dvacetimetrovým srázem bylo sotva dostatečným vysvětlením, avšak jisto je, že po rozhovoru s dr. Willettem mládenec nepopiratelně zmizel. Willett sám nebyl s to podat veřejnosti nějaké vysvětlení, ačkoli vypadal podivuhodně klidnější než před útěkem. Mnozí lidé mají pocit, že by možná řekl více, kdyby byl přesvědčen, že mu uvěří větší počet lidí. Našel Warda v jeho pokoji, ale krátce po jeho odchodu klepali ošetřovatelé na dveře marně. Když je otevřeli, pacient tam nebyl a jediné, co uviděli, bylo otevřené okno, jímž dovnitř proudil chladný březnový větřík a vířil oblak jemného modrošedého prášku, až se jím téměř zalykali. Pravda, psi už nějakou chvíli předtím vyli, ale to bylo ještě v době, kdy byl Willett v pokoji; nic nezvětřili a ani později nevykazovali žádné vzrušení. Wardův otec byl ihned telefonicky uvědoměn, ale zdálo se, že je víc smuten než překvapen. V době, kdy se dostavil osobně dr. Waite, dr. Willett s ním už promluvil a oba popřeli, že by o útěku něco věděli nebo do něj byli nějak zapleteni. Pouze od jistých důvěrných přátel Willetta a Warda staršího byly získány určité náznaky, a i ty jsou příliš fantastické, než aby jim mohlo být dopřáno víry. Jediné, co přetrvává dodnes, je skutečnost, že po zmizelém choromyslném nezůstala ani stopa.

Charles Ward se zajímal o starobylé věci od svého dětství; nepochybně v něm tuto zálibu vzbudilo samo ctihodné město a předměty z minulých časů, které plnily každičký kout starého rodičovského domu na Prospect Street na kopci. S přibývajícími lety jeho zájem o starožitnosti rostl, až historie, genealogie a studium koloniální architektury, nábytku a řemeslných výrobků nakonec ze sféry jeho zájmů vytlačily všechno ostatní. Je důležité mít tuto zálibu na zřeteli ve vztahu k jeho chorobě; neboť ačkoli není jejím absolutním jádrem, hraje prominentní roli v povrchních projevech nemoci. Mezery v přísunu informací, kterých si psychiatři povšimli, se všechny týkaly moderní doby a byly vždy vyvažovány nadměrnou, byť i skrývanou znalostí záležitostí dávno minulých, jak bylo zjištěno přímými dotazy; vypadalo to málem, jako by byl pacient doslova přenesen pomocí jakési obskurní autohypnózy do dřívějších dob. Zvláštní bylo, že Ward se už tolik nezajímal o starožitnosti, které mu bývaly tak dobře známé. Zdálo se, že o ně ztratil zájem právě proto, že je dobře znal; a veškeré jeho úsilí poslední dobou cílilo k tomu, aby ovládl ony známé skutečnosti moderního světa, které byly tak totálně a neomylně vymazány z jeho paměti. Fakt, že k takovému naprostému výmazu došlo, se snažil co nejusilovněji skrýt; všem, kdo ho pozorovali, však bylo jasné, že veškerou jeho četbu a rozhovory ovládalo zběsilé přání vstřebat tolik vědomostí o vlastním životě a běžném dění dvacátého století, jaké by měl právem mít vzhledem k roku narození 1902 a školní výchově. Psychiatři si nyní lámou hlavu, jak se uprchlý pacient s naprosto nedostatečnými vědomostmi dokáže vyrovnat s dnešním komplikovaným světem; převládá mínění, že se „ukryje“ jako nenápadný a málo placený zaměstnanec do té doby, než jeho úroveň novodobých znalostí dosáhne normálu.

Počátek Wardovy duševní choroby je jablkem sváru mezi psychiatry.…