Jiskra života

Erich Maria Remarque

124 

Elektronická kniha: Erich Maria Remarque – Jiskra života (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: remarque04 Kategorie:

Popis

E-kniha Erich Maria Remarque: Jiskra života

Anotace

Koncentrační tábor Mellern slouží jako odkladiště vězňů – převážně Židů, kteří v důsledku tělesné slabosti již nejsou schopni práce. V nelidských podmínkách, špíně a o hladu, navíc pod kuratelou bezcitných fašistických katanů tady na sklonku války „přežívá“ dvanáct „veteránů“, obklopených řadou nově příchozích zbídačelých kostlivců. Téměř všichni již ztratili svou osobnost, minulost a individuální lidské rysy, jejich ponížené lidství se omezuje jen na základní živočišné potřeby. Stali se pouhými vězeňskými čísly s koncentráčnickými mimikrami. Přesto se mezi nimi najdou i tací, kteří si dokázali zachovat své „já“…

O autorovi

Erich Maria Remarque

[22.6.1898-25.9.1970] Německý spisovatel a dramatik, vlastním jménem Erich Paul Remark, se narodil v Osnabrűcku, v rodině knihvazače. V osmnácti letech (ihned po ukončení školy v roce 1916) narukoval jako dobrovolník do armády, kde byl v roce 1918 (několikrát) zraněn. Nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Přestože se narodil v ‚kolébce fašismu‘, popisuje ho...

Erich Maria Remarque: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu

Der Funke Leben

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Jiskra života“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

X.

Neubauer vzal znovu papír, který ležel na jeho psacím stole. Hoši to mají jednoduché, pomyslel si. Jedno z těch nařízení, která se dají vykládat různě, - když to člověk čte, vypadá to bezelstně, ale ve skutečnosti to bylo myšleno docela jinak. Má se prý vyhotovit seznam významnějších politických vězňů, - pakliže ještě nějací jsou v táboře, jak bylo připojeno. A právě v tom byl háček. Srozumitelný pokyn. Dnešní ranní porady s Dietzem k tomu už nebylo vůbec zapotřebí. Dietzovi se to mluví. Odstraňte. co je nebezpečné, prohlásil, - v těchto těžkých dobách si nemůžeme dovolit mít v zádech vyložené vlastizrádce, a dokonce je ještě živit. Takové věci se lehko řeknou; někdo je však potom musí provést, a to je něco jiného. Věci tohohle druhu by měl člověk dostat zcela přesně a černé na bílém. Dietz nic písemně nedal, - a tenhle zatracený dotazník ve skutečnosti nic nerozkazuje; ponechává na člověku všechnu odpovědnost.

Neubauer odsunul listinu stranou a vzal si doutník. Doutníků už je taky poskrovnu. Ještě má čtyři plné krabice; pak zůstanou jen deutsche wacht, a ani těch už není moc. Skoro všechno to shořelo. Měl se líp zásobit, dokud si ještě žil v dostatku, - ale koho by bylo napadlo, že to jednou takhle dopadne?

Weber vstoupil. Po krátkém zaváhání k němu přisunul Neubauer krabici. „Poslužte si." řekl s předstíranou srdečností. „Rarita. Pravá partaga."

„Děkuji. Kouřím jen cigarety."

„Pravda. Vždycky na to zapomenu. Tak jenom si kuřte ty své hřebíky do rakve."

Weber potlačil úšklebek. Starý má jisté těžkosti; je pohostinný. Vytáhl z kapsy ploché zlaté pouzdro a sklepal si cigaretu. Tabatěrka patřila v roce 1933 soudnímu radovi Aronu Weizenblutovi. Byl to šťastný nález. Monogram se  hodil: Anton Weber. Byla to jediná kořist, které se za všechna ta léta zmocnil; nepotřeboval mnoho a nestál o majetek.

„Přišlo nařízení," řekl Neubauer. „Tu máte, přečtěte si to."

Weber zvedl listinu. Četl pomalu a dlouho. Neubauer začal být netrpělivý. „To ostatní není důležité," řekl. „V úvahu přichází jenom ta stať, která se týká politických vězňů. Kolik jich tu ještě asi máme?"

Weber položil papír zpátky na stůl. Sklouzl po leštěné ploše ke skleněné vázičce s fialkami. „Hned na místě to přece říct nemůžu," odpověděl. „Bude to asi tak polovina vězňů. Snad o něco víc nebo míň. Všichni, co mají červený trojúhelník; nehledě ovšem k cizincům. Druhá polovina jsou zločinci, vykladači Písma, teplouši a tak."

Neubauer vzhlédl. Nevěděl, dělá-li ze sebe Weber úmyslně hloupého; Weberův obličej nic neprozrazoval. „Tak to nemyslím. Ti s červeným trojúhelníkem nejsou přece všichni političtí. Aspoň ne ve smyslu tohoto nařízení."

„Ovšem, že ne. Červený trojúhleník je jen jakési hromadné označení. Jsou mezi nimi židé. katolíci, demokraté, komunisté a kdoví co ještě."

To věděl Neubauer taky. O tom ho nemusel Weber po deseti letech poučovat. Měl nejistý pocit, že si z něho jeho lagerführer zase jednou utahuje. „Jak to vypadá s těmi opravdu politickými?" zeptal se, aniž dal co najevo.

„Většinou to jsou komunisti."

„To se snad dá přesně zjistit, ne?"

„Dost přesně. Mají to v papírech."

„Máme tu kromě nich ještě nějaké významné politické?"

„Mohu to dát vyšetřit. Snad tu budou nějací od novin, sociální demokrati a demokrati."

Neubauer odfoukl kouř svého partaga. Zvláštní, jak rychle takový doutník člověka vždycky uklidní a probudí v něm optimismus. „Dobrá." řekl srdečně. „Tak si to tedy nejdřív zjistíme. Dejte probrat seznamy. Stejně si to pak ještě budeme moct upravit podle toho. kolik lidí budeme chtít mít v našem hlášení. Nemyslíte?"

„Jistě."

„Nijak to nespěchá. Máme na to dobrých čtrnáct dní. To je docela slušná doba, aby se dalo něco vyřídit, ne?"

„Jistě."

„Kromě toho se dá leccos stanovit předem; myslím jako to, co se tak jako tak zaručeně stane. Není třeba zabývat se už jmény lidí, kteří budou muset být co nejdřív odepsáni. To by byla zbytečná práce. Byly by z toho leda bezúčelné dotazy."

„Jistě.“

„Příliš mnoho těch lidí mít nebudeme, - myslím tolik, že by to bylo nápadné.“

„Není třeba jich tolik mít," řekl Weber klidně.

Věděl, co měl na mysli Neubauer, a Neubauer zas věděl, že mu Weber rozumí. „Nenápadně, ovšem," řekl. „Zařídíme to co možná nenápadně. V tom se na vás mohu jistě spolehnout -"

Vstal a začal opatrně dloubat do špičky doutníku narovnanou kancelářskou sponkou. Příliš chvatně předtím špičku ukousl a doutník teď přestal táhnout. Dobré doutníky se nemají nikdy ukusovat; vždycky jen opatrně provrtat nebo nanejvýš odříznout ostrý…