Stín nad Innsmouthem a jiné horrory

On

Viděl jsem ho za bezesné noci, když jsem zoufale obcházel, abych si zachránil duši a obraznost. Můj příchod do New Yorku byl omylem; vždyť kde jsem hledal pronikavý úžas a inspiraci v hemživých bludištích starobylých uliček, které se do nekonečna proplétají od zapomenutých dvorů a náměstíček a nábřeží k stejně zapomenutým jiným dvorům a náměstíčkům a nábřežím, a v kyklopských moderních věžích a věžičkách, jež černě babylónsky čnějí pod ubývajícím měsícem, našel jsem jen pocit děsu a tísně, jež hrozily, že mě přemohou, ochromí a zničí.

Deziluze byla postupná. Když jsem poprvé přišel k městu, viděl jsem je při západu slunce z mostu, jak se majestátně vznášelo nad vodami, jeho neuvěřitelné čnělky a pyramidy se zvedaly křehce jako květy z jezírek fialové mlhy, aby si hrály s planoucími oblaky a prvními večerními hvězdami. Pak se rozsvěcelo okno po okně nad mihotavým přílivem, kde se houpaly a klouzaly lucerny a hluboké sirény vyly v podivné harmonii, a příliv sám se stal snovou hvězdnou klenbou, prostoupenou pohádkovou hudbou, vyrovnalo se divům Carcassonu, Samarkandu, Eldoráda a všech starých napůl pohádkových měst. Zanedlouho mě vedli těmi starobylými cestami, tak drahými mé fantazii – úzkými točitými uličkami a průchody, kde v řadách červených cihlových domů z doby krále Jiřího mrkaly malými tabulkami světlíky nad vchody se sloupy, jež kdysi hledívaly na pozlacená nosítka a kryté kočáry – a v prvním návalu dojmů ze setkání s těmito vytouženými věcmi jsem si myslel, že jsem skutečně nalezl poklady, jež ze mě jednou udělají básníka.

Úspěch a štěstí však být neměly. Křiklavé denní světlo ukázalo jen špínu a cizotu a odpudivou elefantiázu šplhavého, rozlézavého kamene tam, kde měsíc nasliboval líbeznost a stará kouzla; a davy lidí, které vřely stokami ulic, tvořili samí sražení, snědí cizinci se zatvrzelou tváří a úzkýma očima, chytří cizinci beze snů a bez spřízněnosti se svým okolím, kteří nikdy nemohli nic znamenat pro modrookého muže ze starého rodu, s láskou k čistým zeleným pěšinkám a bílým vížkám novoanglických vesnických kostelů v srdci.

A tak místo kýžených básní přišla jen mrazivá temnota a nevýslovná osamělost, a nakonec jsem uviděl strašlivou pravdu, kterou se nikdo před tím neodvážil ani zašeptat – to nevýslovné tajemství všech tajů – že toto město kamene a spěchu není vědomým pokračovatelem starého New Yorku, jako je Londýn pokračováním starého Londýna a Paříž staré Paříže, ale že je ve skutečnosti úplně mrtvé – jeho rozvalené tělo je nedokonale balzamované a prolezlé podivnými živými bytostmi, jež nemají nic společného s jeho někdejším životem. Po tomto odhalení jsem ztratil klidný spánek; ačkoli se mi vrátilo trochu rezignovaného klidu, když jsem si postupně vytvořil návyk odvažovat se ven jen v noci, kdy tma vyvolá poslední přízračné stopy minulosti a staré bílé dveře si vzpomínají na statné postavy, jež jimi kdysi procházely. Při této možnosti úlevy jsem dokonce napsal několik básní a zdržel jsem se prozatím návra…